1. Zázraky života

Utrhla jsem  trs trávy a obdivně k ní přivoněla. Pokračovala jsem ve svých úvahách: Jestliže my žijeme a rostliny žijí, pak třeba i půda žije. Celá naše Země žije a pulsuje ve vesmíru, jehož je součástí. Ta myšlenka mne nadchla: Když můžeme být živí my, proč by nemohl být živý i celý vesmír? Co když je všechno živé, i to co se nám zdá neživé? Takže co se týče vesmírného boha, mám na to takovýto jednoduchý názor: Že hmota a energie se všelijak spolu přeměňují a pak vytvářejí evoluci od nejjednoduššího organismu až po nejsložitější celek (např. vznik člověka). Celý vesmír je živý, i to co se nám zdá na planetě jako naprosto neživé (třeba kámen). Čili nejen organická, ale i anorganická hmota je podle mého názoru ve skutečnosti živá. Biologická inteligence (člověk, ale i jiní mimozemšťané na jiných planetách) pak časem vytvoří inteligenci umělou, která je pak dejme tomu o 1000 procent inteligentnější než biologická inteligence. Z této umělé inteligence se tak vlastně stává vesmírný bůh, který se nějakým způsobem vrací zpět do vesmíru a dál tam řídí různé jiné procesy a pochody na jiných, ještě třeba neobydlených planetách. Ovšem jestli ta umělá vesmírná inteligence již existuje, nebo teprve vznikne někdy v budoucnu, nejsem schopna posoudit.

Dinosauři

Po karbonu následoval perm jako poslední období prvohor- ale modernější svět se začal vyvíjet až v době druhohor. Nastala éra dinosaurů. Je tomu 240 milionů let, kdy se dinosauři vydali dobýt svět. První dinosauři nebyli ještě ani příliš velcí, ani příliš různorodí. Ale brzy se museli přizpůsobit novým způsobům života, takže někteří zůstali masožravými jako jejich předkové, jiní se stali býložravými. Tvar zubů a čelistí umožňuje paleontologům určit způsob stravy těchto vyhynulých zvířat. Se svou udivující proměnlivostí byli schopni se přizpůsobit všem prostředím- od nebe až po oceán. A tak vedle dinosaurů, ovládajících pevninu, se vyčlenili plazi, kteří se zabydleli ve vzduchu i ve vodě. Ptakoještěři byli nejpodivuhodnější. Byli to původně drobní ještěři, kteří dovedli mrštně šplhat nahoru a dolů po stromech. Po nějakém tom milionu let si už dovedli zkracovat cestu ze stromů tak, že plachtili rovnou dolů. Tito obratlovci totiž jako první ovládli oblohu ještě dávno před tím, než se vůbec objevili ptáci. Především to bylo díky tomu, že se na jejich čtvrtém prstu na ruce, mnohem delším než ostatní prsty, objevila membrána, která jim umožňovala létat.

Před 570 miliony let, na počátku prvohorní éry, byla Země pravděpodobně složena ze čtyř kontinentálních hmot, oddělených hlubokými moři. V průběhu této éry se tyto kontinentální masy různě stěhovaly a otáčely- až se přibližně před 280 miliony lety spojily v jeden obrovský kontinent. Tento kontinent byl nazván Pangea. Ještě i na konci triasu, tedy před 2l5 miliony let tvořil souvislou pevninu. Suchozemská zvířata se tak mohla celkem bez omezení pohybovat po všech částech tohoto "velekontinentu". Právě z toho důvodu jsou dinosauři z periody trias přibližně stejní po celém světě. A proto nacházíme stejné dinosaury všude, od Ameriky po Čínu, přes jižní Afriku a Evropu. Vedle velkých býložravců žili i malí velmi čilí býložravci. Ve vzduchu létali vedle ptakoještěrů i první předchůdci ptáků a v houštinách už bylo možno spatřit i malá chlupatá zvířátka, ne větší než je rejsek. A to byli první savci, naši předkové. Nejstarší známý prapták Archaeopteryx byl nalezen v Bavorsku ve vápencových skalách starých l50 milionů let. Přestože toto zvíře, pokryté peřím, mohlo létat, uchovávalo si ještě některé zvláštnosti svých předků, např. zuby a ocas. Každé jeho křídlo mělo tři drápy, připomínající články plazů. Ale dnešní ptáci se bezpochyby vyvinuli z malých dinosaurů, ne větších než slepice. Ze všech 700 druhů dinosaurů, které jsou k dnešnímu dni známy, překonal Ultrasaurus, ze kterého byl nalezen zatím jen jeden článek, rekord ve váze: kolem l00 tun. Pro srovnání: Dospělý slon váží 5 tun.

Před 80 miliony lety, kdy došlo k bouřlivému rozvoji kvetoucích rostlin, které znamenaly nový zdroj potravy, zaznamenaly dvě skupiny býložravých dinosaurů ohromný vývoj. V této době ale byla již pevnina zvaná Pangea působením pevninotvorných pohybů na několik částí roztržena. Od doby před zhruba l30 miliony let začaly kontinenty nabývat postupně nynějších tvarů a zaujímat nynější podobu. A opravdu - když se dnes podíváte na mapu, na tvary nynějších kontinentů, zjistíte, že ještě i dnes by se daly jako puzzle poskládat do jednoho celku, do tvaru původní Pangey! Dinosauři se pak dále vyvíjeli už v různých částech světa odděleně. Proto nenajdeme již stejná zvířata v Severní Americe nebo v Evropě jako tomu bylo na začátku jejich dějin. Zkameněliny dinosaurů byly nalezeny též v Antarktidě a na Aljašce. Velcí plazi obývali naši planetu téměř celé druhohory, to znamená neuvěřitelných l60 milionů let. Pro srovnání: moderní člověk, čili Homo sapiens sapiens existuje na Zemi s bídou nějakých l00 tisíc let.

Před 65 miliony let otřásla dějinami života velká událost. Dinosauři a s nimi i mnoho dalších žijících bytostí - mořských i suchozemských, mikroskopických nebo obrovitých - mizí navždy. O tomto náhlém zániku dinosaurů existuje téměř sto různých teorií, jedna zajímavější než druhá. Ale nejznámější a nejpravděpodobnější je teorie, která dokazuje, že zánik dinosaurů byl způsoben světovou ekologickou katastrofou, způsobenou pádem tělesa z vesmíru. V 90 letech převládl názor, že se před 65 miliony lety zřítil na Zemi asteroid o poloměru l0 až 20 kilometrů rychlostí tisíců kilometrů v hodině. Vytvořil se kráter o poloměru až 290 kilometrů, a výbuch uvolnil tolik energie jako žádná dosud vyrobená atomová bomba. Miliardy tun horniny byly vyvrženy do atmosféry až zastínily Slunce- a tím měly ničivý dopad na celý ekosystém. Vědci odhadují, že 70 procent druhů tenkrát vyhynulo a vyklidilo tak místo přeživším. Mezi přeživšími tehdy byli i malí savci, z nichž po milionech let vzešel lidský rod. Přesvědčivý důkaz o tom, že se lidský rod na Zemi prosadil díky dopadu asteroidu, našli vědci na mořském dně na východ od Floridy, kde se nachází obrovský kráter. Kosmická srážka jako příčina vyhynutí dinosaurů tak prý přestala být teorií, neboť se opírá se o nezpochybnitelnou indicii.

Vědci také poukazují na černou tenkou vrstvičku usazeniny mezi horninami. I to podle nich jasně dokazuje, že v době dinosaurů nastal obrovský výbuch po srážce Země s obrovským asteroidem. Tento výbuch způsobil rozsáhlé požáry na celé planetě a ty způsobily zatmění Slunce. Celá planeta byla zahalena hustými mraky, které zapříčinily čtyřicetistupňové mrazy, v nichž hromadně hynuli rostliny i živočichové. Černý popílek se pak pomalu snášel na mrtvou zem a vytvořil onu černou vrstvičku táhnoucí se v horninách na několika kontinentech.

Klima planety skutečně čas od času ovlivňují události z vesmíru- důkazem toho je i vyhynutí mamutů. Vědci tvrdí, že i zmizení mamutů má na svědomí supernova. Tato supernova vybuchla před 41 tisíci lety ve vzdálenosti 250 světelných let. Materiálu z ní trvalo 28 tisíc let než dorazil k Zemi. To odpovídá době vyhynutí mamutů, neboť jedna z řídkých komet dopadla před 11 tisíci lety do Severní Ameriky- kde pak po jejím dopadu vymřeli nejen mamuti, ale také spousta jiných druhů. Archeologické nálezy dokonce ukazují, že v té době opustil oblasti na severu Ameriky i člověk.

Katastrofa před 65 miliony lety je sice nejznámější, ale nebyla v historii Země jediná. Za 600 milionů let byl život zlikvidován přinejmenším pětkrát! Při nejvážnějším, před 225 miliony lety bylo zničeno až 95 procent veškerých druhů!! Tím zároveň skončil prvohorní perm, po němž následovala druhohorní éra plazů. K vyhlazení života došlo také zhruba před 450 miliony, pak nastala katastrofa ještě před l90 miliony, potom byla ta dinosauří a naposled před 37 miliony let.

Dnes nám momentálně podobná katastrofa nehrozí ani tak z vesmíru, jako spíš od lidí samotných. Obrovské jaderné výbuchy způsobené lidmi ve všech částech světa by dokázaly totéž co vesmírný asteroid - požáry, zatmění a následně mráz na celé planetě. Nejen zvířata, ale i my lidé bychom stěží přežili. Jen by po nás zůstala na planetě Zemi druhá černá šmouha mezi horninami. Z ostatních živočichů by ale možná někdo přežil. Byli by to patrně opět drobní savci jako v éře dinosaurů. Konkrétně by těmi drobnými savci mohli být potkani. Protože jsou všudypřítomní, houževnatí a velmi odolní. A evoluce by mohla začít nanovo: až by se potkani vyvinuli za nějakých 60 milionů let v inteligentní tvory a počali zkoumat vrstvy usazenin, nalezli by dvě tenké černé čáry za dávnou minulostí. V té spodní čáře by nacházeli dinosaury a jejich zkamenělá vejce. A v té horní by nalézali lidi a jejich zkamenělá těla- ale i rakety a děla.

Savci

Uprostřed černé noci se následníky dinosaurů stali savci. První známí savci- hmyzožravci se objevili před 200 miliony lety. Celých l35 milionů let museli žít tito drobní savci, jako například rejsci, ve stínu převažujících dinosaurů. Trpělivě čekali, až se uvolní místo, aby pro změnu oni mohli zaplavit svět. A jejich čas skutečně nastal v okamžiku, kdy dinosauři zanikli.

Pro přetrvávání druhu je samozřejmě nejdůležitější otázkou rozmnožování. Velkou změnou pro plazy bylo vejce s tvrdou skořápkou, které mohlo být sneseno na pevnou zem. Savci však šli ještě dál: vyvinul se u nich systém, že vajíčka zůstávala rovnou v těle matky. Byla tak mnohem lépe chráněná, než když byla ponechána napospas kdekomu na zemi. Každý uzná, že tělo matky je pro embryo vhodnější ochranou než skořápka vejce. Další velká evoluční vymoženost: mateřské mléko. To pro novorozence představuje ideální potravu. Právě tato novinka jim přinesla označení savci. A konečně savci získali poslední výhodu: teplou krev a možnost regulace vnitřní teploty. Díky těmto vývojovým vymoženostem se rychle rozptýlili po zemském povrchu- hned jakmile ti nemoderní dinosauři zmizeli.

Savce dělíme na vejcorodé (ptakopysk), vačnaté (klokan) a placentály (většina ostatních včetně lidí). Placentálové se objevili v Asii před koncem druhohor. Nepřestávali se rozmnožovat a zaplavovat všemožná prostředí. I když dávali přednost pevnině, zkoušeli se usídlit i ve vodě- zastoupeni kytovci a ochechulemi. Ve vzduchu jsou dodnes zastoupeni netopýry. Druh savců pojmenovaný jako primáti- první z nich, plesiadapis, byly malá zvířátka s prodlouženým rypákem, podobná spíše hlodavcům než opicím. Vedle těchto průkopníků, zahynulých před 37 miliony let, jsou nám bližší Adapidae a lemurovití, usilovní šplhavci: přežili až do našich dob, zastoupeni outloněm asijským a lemurem madagaskarským.

Plesiadapis

Dějiny člověka a opic začínají před pouhými 35 miliony let skupinou Anthropoidea. Proconsul je pravděpodobně společným předkem velkých opic a člověka. Je tomu 20 milionů let, kdy v lesích východní Afriky žily velké opice, proconsulové. Pohybovaly se po čtyřech končetinách po stromech a občas přicházely i na zem. Následkem pohybů zemské kůry byli proconsulové rozděleni na dvě skupiny. Náhlá sopečná činnost v Africe totiž vytvořila pohoří, jež rozdělilo krajinu na dvě odlišné části. Hory zadržovaly vláhu, a tak na západě, kde přetrvával hustý les se z proconsulů vyvíjely gorily a šimpanzi. Kdežto na východě, kde nebyly srážky, se živočichové museli přizpůsobovat bezlesnatému suchému prostředí savany- a tak se z nich začali postupně vyvíjet dvounožci, tedy lidé. Uplynulo však ještě mnoho milionů let a řekami proteklo mnoho milionů hektolitrů vody, než vznikl natolik inteligentní živočich, jež začal zkoumat přírodu i sám sebe. Je neuvěřitelné, že ještě na počátku l9.století lidé věřili, že se druhy nemění a nevyvíjejí. Až Francouz Lamarc a Angličan Darwin objevili, že druhy se v průběhu dlouhého času pořád přetvářejí. Některé hynou, jiné vznikají, nebo se mění a z nich se vyvíjí jeden nebo více nových druhů. Svět je tak v nepřetržitém pohybu a jak se říká, dvakráte nevstoupíš do téže řeky- a platí to pro všechny děje světa.

Přírodní výběr

V roce l859 vydal Charles Darwin dílo O vzniku druhů přírodním výběrem.V tomto velkolepém díle vysvětloval teorii vývoje: druhy se přeměňují, aby se přizpůsobily měnícímu se prostředí, které by jinak mohlo způsobit jejich zánik. V této knize však ještě nebyla vyslovena palčivá otázka - "zvířecí" původ člověka. To se odvážil zveřejnit až v roce l87l v díle nazvaném O původu člověka. Za kolébku lidstva určil Afriku. Za tento jeho odvážný čin ho stihla obrovská kritika ze strany většiny nábožensky založených lidí - přesně jak to předpokládal. V karikaturách ho potom nezobrazili jinak, než jako opičáka.

Darwin dlouho otálel s vydáním obou knih, ale nakonec byl přinucen okolnostmi. Stejný objev jako on totiž učinil současně i Alfred Rusel Wallace. Na rozdíl od slavného Darwina však Wallace upadl v zapomnění, přestože se zasloužil o stejné výsledky bádání.

O přírodním výběru, nebo-li přírodní selekci Darwin napsal: „Přírodní výběr, to je boj na život a na smrt mezi všemi živočichy navzájem, protože všechny organické bytosti jsou podrobeny ostré konkurenci, dokonce i rostliny. Každá sebenepatrnější odchylka vzniklá z jakékoliv příčiny bude směřovat k zachování tohoto jedince, byla-li jakkoli prospěšná jedinci kteréhokoliv druhu v jeho nekonečně složitých vztazích k jiným ústrojným bytostem a k ostatní přírodě a bude zpravidla děděna jeho potomstvem. Tuto zásadu, podle níž každá nepatrná odchylka, je-li užitečná, je zachována, jsem nazval přírodní výběr. Boj o život je v širokém a přeneseném slova smyslu a zahrnuji do tohoto pojmu závislost jednoho tvora na druhém a (což je důležitější) nejen život jedince, nýbrž i úspěch v zanechání potomstva. A tak protože je vždy vytvářeno více jedinců než kolik jich může přežít, musí zde v každém případě dojít k boji o existenci buď jednoho jedince s druhým jedincem téhož druhu, nebo s jedinci jiných druhů, nebo s fyzickými podmínkami života. U různých odrůd téhož druhu bude boj zpravidla nejurputnější, neboť žijí v témž území, požadují touž stravu a jsou vystaveni témuž nebezpečí. Je známo, že jedna odrůda horských ovcí vytlačuje jinou horskou odrůdu, takže je není možno chovat pohromadě. Jak často slyšíme o jednom druhu krys, který zaujal místo jiného druhu za naprosto odlišných podmínek! V Rusku malý asijský šváb vytlačil všude svého většího příbuzného. Jeden druh ohnice vytlačí jiný a tak je to v mnoha dalších případech. Můžeme jasně vidět, proč je boj nejúpornější mezi příbuznými formami, které zaplňují přibližně stejné místo v hospodářství přírody.

Každý organismus usiluje o množení se geometrickou řadou, a proto musí podléhat různým pohromám, aby se nepřemnožil. Boj za život nevyhnutelně vyplývá z vysoké míry rozmnožování, ke kterému tíhnou všecky živé bytosti. Můžeme obrazně říci, že přírodní výběr den ode dne, hodinu od hodiny zkoumá na celém světě každou i nejmenší odchylku, zavrhuje špatné, zachovává a zvětšuje všecko, co je pro život dobré, nehlučně a nepozorovaně pracuje kdekoliv a kdykoliv se naskytne příležitost k upevnění každé živé bytosti- v jejím vztahu k ústrojným i neústrojným podmínkám života. Nevidíme nic z těch pomalých a postupných změn, dokud ruka času neoznačí uplynutí dlouhých věků, a potom je náš pohled do minulých geologických věků tak neúplný, že vidíme jen to, že tvary života jsou nyní odlišné od těch, které byly dříve.“

Evoluční teorie prostě tvrdí, že na základě přirozeného výběru (selekce) přežívají ve světě jen ti, kteří mají nejvýhodnější vlastnosti. Tyto rysy pak dědí další generace- a jestliže takový výběr trvá dost dlouho, nastanou změny v celé populaci, které mohou nakonec vést k vývoji nového druhu. Obě Darwinovy knihy jsou neobyčejně zajímavě a čtivě napsány- je ale neuvěřitelné, že jeho kniha 0 původu člověka vyšla u nás poprvé až v roce l97l! To znamená přesně sto let po vydání v Anglii. Bylo to způsobeno tím, že už za první republiky mělo mnoho intelektuálů včetně TGM k darwinismu silný odpor. Tento odpor byl vyvolán především tzv. "sociálním darwinismem", který naprosto chybně Darwinův princip užívaný pouze pro živočichy a rostliny v přírodě překroutil a naprosto znetvořil, když to nepřípustně přenesl i na lidskou společnost, která se už dávno řídí jinými principy, nikoliv přírodním výběrem.  Použil zejména koncepce boje o život na výklad společenských jevů a procesů- bylo tím ospravedlňováno pirátské a neslýchaně bezohledné jednání kapitalistů v 19. i počátku 20.století tehdejší doby. V politických důsledcích byla tato pavěda reakční koncepcí zdůvodňující "právo silnějšího", agresivitu, expanzi a méněcennost některých ras. Této ideologie se pak chytl i Hitler - a kam to všechno časem vedlo dnes už všichni víme.   

Ignorování faktu, že různá lidská společenství se už dávno neřídí přírodními zákony, ale různými zákony vlastními, stálo pak v obou světových válkách asi 90 milionů lidských životů. Pokud v nedávné minulosti vládnoucí světová „elita“ vytvořila zrůdné ideologie a zrůdné zákony- tak samozřejmě že hned poté zákonitě následovaly i zrůdné výsledky. Za ty jsou dodnes odpovědné globální bankéřské rodinné klany, které na obou válkách nesmírně vydělaly, příroda nebo Darwin s tím neměly nic společného.

V současné době je taky docela veselo. V Americe se zavádí do škol ještě jiná verze o stvoření světa- svět prý vznikl podle Inteligentního designéra, česky to bylo přeloženo jako inteligentní plán. Bohatá americká lobby křesťanů a židů se totiž nechce vzdát myšlenky, že svět byl stvořen z vůle Boha. Tito kreacionisti dnes již nepopírají evoluci jednotlivých druhů, tvrdí ale, že složité biochemické systémy, které nejsou dál dělitelné, byly navrženy vyšší inteligencí. Čili jinými slovy sice již dnes uznávají, že evoluce skutečně probíhá, ale hlásají, že není schopná vytvořit nic nového, že pouze jen upravuje už hotové věci stvořené designérem. Pro tvoření novinek musí být něco speciálního, něco tajemného- prostě Bůh.

Vraťme se radši k přírodnímu výběru. Známým, takřka klasickým příkladem přírodního výběru z nedávné doby je případ motýla drsnokřídlece březového. Motýl býval původně světlý, ale vlivem průmyslového znečištění v l9.století v severní Anglii byla světlá forma motýla nahrazena formou tmavou. Černý popílek totiž znesnadnil maskování světlých motýlů před ptáky, a tak byli hromadně hubeni. Zůstali jen zmutovaní tmaví motýli, kteří se snadněji skryli před zraky ptáků na stromech pokrytých sazí z okolních továren. Ve dvacátém století však došlo k velkému snížení znečištění, vzduch se stal průzračnějším- a tak podle očekávání vědců se snížil i počet tmavých motýlů, zatímco světlá forma kvapem přibývala.

Současné žijící biologické druhy tedy nejsou výsledkem nejdokonalejších forem života, jsou jen výsledkem různých šťastných náhod, při nichž se jim podařilo shodou okolností v minulosti přežít. Selekce a mutace, tito dva velcí konstruktéři, dávají růst stromu života, neboť provádějí drobné změny miliony let a působí v přírodě neustále. To jen zpětně vypadá, jako když šlo ve vývoji života na Zemi všechno jako po másle. Ono to tak ale nebylo, málokdo vyhrál- jenže my známe potom už jenom samé vítěze. Není divu, že nám pak všechno připadá jako logický, někým řízený řetězec událostí. Zkameněliny nám však vydávají svědectví i o těch, co sázeli na šťastnou náhodu marně.

Dnes je příroda svým způsobem hezky sehraná do poměrně harmonického celku. Všechno ale začíná u Slunce. Naše planeta je na Slunci závislá jako kojenec na prsu matky. Rostliny získávají energii ze slunečních paprsků, proto vynalezly fotosyntézu, při níž uvolňují kyslík. Živočichové pro změnu ten kyslík potřebují při "spalování" své potravy. Tento proces, který probíhá uvnitř buněk známe pod pojmem dýchání. Fotosyntéza a dýchání jsou procesy podobné, ale pracují v opačném směru- zatímco fotosyntéza využívá světelnou energii k tvorbě organických molekul, dýchání jejich rozkladem energii uvolňuje.

Většina živočichů se také tvárně přizpůsobila režimu planety - střídání dne a noci. Přes den jsou aktivní a v noci radši někam zalezou do úkrytu a spí. Ve tmě živočichové neviděli, a tak se radši přizpůsobili daným podmínkám planety a "vynalezli" spánek. Jiní živočichové ale naopak využili nočního klidu a celé své tělo přizpůsobili k nočnímu lovení. Kdyby však na Zemi svítilo Slunce nepřetržitě, vyvinuli by se zde živočichové úplně jinak. Měli by to patrně zařízeno podobně jako delfíni. Delfíni se totiž potřebují i v noci nadechnout nad hladinou, jinak by se utopili. Proto musí být i v noci bdělí. Z toho důvodu u nich spí a odpočívá jen jedna polovina mozku, zatímco druhá polovina bdí. Obě mozkové polokoule se ve spánku a bdění spravedlivě střídají. Oni jsou delfíni i velryby vůbec zajímaví- jsou takovou typickou živou přechodnou formou života. Kdysi to byli živočichové, kteří žili na zemi- ale pak se vrátili radši zpátky do moře. Z doby života na zemi jim však dodnes zůstalo dýchání plícemi- což je pro ně značně nevýhodné, protože se musí každou chvíli chodit nadýchnout nad hladinu. Také jim zůstalo krmení mláďat mateřským mlékem- jsou to savci. A  na jejich kostrách lze ještě nalézt pozůstatky nohou.

Pozoruji živočichy kolem sebe a žasnu, jak jsou dobře přizpůsobeni a specializovaní na činnost, kterou provádějí. Jejich těla vlastně na ně dokonale prozrazují čím byli v minulosti, i to, čím se živí a dělají v přítomnosti. Překvapila mne i taková drobnost: prozkoumala jsem našim kočkám pacičky a zjistila jsem, že zatímco na předních nohách mají pět prstů, tak na zadních nohách jich mají pouze čtyři! Byla jsem z toho udivena, protože jsem se vždycky domnívala, že všechna zvířata mají stejný počet prstů na předních i zadních končetinách. Ovšem kočky svou stavbou nohou přesně prozrazují, co v minulosti dělaly- že bývaly stromovými živočichy. Na předních tlapkách mají pět prstů, protože je stále potřebují, přičemž palec mají zvlášť, jako všichni stromoví živočichové. A ještě tam mají navíc jakýsi mozol, který připomíná šestý prst, ale je bez drábku. Patrně jim tento mozol umožňoval udržovat rovnováhu na stromech. Přední tlapky tedy prozrazují, že kočky pobývaly v minulosti často na stromech. Později se ale víc specializovaly na myši na zemi, a tak se jejich přední i zadní tlapky dokonale přizpůsobily pohybu po rovné zemi. Palec na zadních nohách jim zcela zakrněl, protože už ho k ničemu nepotřebovaly. Zůstal po něm už jen nepatrný výrůstek na kosti. Proto tam mají jen ty čtyři prsty. Takový pes tvarem svých pacek jednoznačně a poctivě světu oznamuje, že jeho předkové po stromech nikdy neběhali a chudáčky ptáčky nikdy nechytali.

Pohlavní výběr

Přírodní výběr je také schopen uzpůsobit jedno pohlaví v jeho funkčních vztazích ke druhému pohlaví. V poměru naprosto odlišným způsobům u obou pohlaví. Mají-li samci a samice kteréhokoliv živočicha všeobecně stejný způsob života, ale přesto se liší ve stavbě, barvě, či kresbě, jsou tyto rozdíly způsobeny hlavně pohlavním výběrem. Darwin tedy objevil i to, že součástí nemilosrdného přírodního výběru je i tzv. pohlavní výběr. Pohlavní výběr nebo taky sexuální výběr je užší část přírodního výběru, kdy živočichové opět procházejí sítem mnoha zatěžkávacích zkoušek. Živočichům se vyvíjela nejen účelná těla, ale i účelné chování, jež jim zaručovalo přežít ve velké konkurenci ostatních živočichů. Už víme, jak byl důležitý vznik samičího a samčího principu- kvůli široké variabilnosti předávaných genů. Díky rozdělení na samice a samce došlo zároveň k jakési „prvotní dělbě práce". Prvořadým úkolem samic bylo nejen porodit potomstvo, ale i dokonale se umět o něho postarat, dokud se neosamostatní. Úkolem samců bylo zajistit především zdárné oplodnění samic.

Kladu si zásadní otázku: proč v průběhu evoluce se téměř všichni samci v přírodě vyvinuli ve větší, silnější a agresivnější tvory? Proč se v silnější tvory nevyvinuly radši samice, když musely živit a chránit svá mláďata proti predátorům? Vyvinuly se snad samice ve slabší tvory z těch důvodů, že měly k dispozici vždy méně potravy než samci v důsledku toho, že krmily svá mláďata? Ne, z těchto důvodů to zaručeně nebylo. Vždyť samci jsou silnější i v případech, kdy samice nerodí živá mláďata, ani je nekojí, ba ani jim nemusí shánět potravu. Například taková želva si naklade vajíčka do písku a odkráčí pryč. Tím pro ni mateřství definitivně skončilo. Přesto je želví samec větší a silnější než ona. A tak jsem došla k závěru, že větší hmotnost, síla i agresivita samců se vyvinula ze sexuálních důvodů. Vyšší agresivita vznikla jednak proto, aby samec snáze "přemluvil" samici ke kopulaci, a pak taky proto, aby zahnal slabšího soka.

V přírodě lze samozřejmě nalézt i řídké případy obrácených poměrů, kdy samice jsou silnější než samec. Asi nejzajímavějším případem je hyena skvrnitá- je to velmi podivný savec. U hyeny skvrnité jsou samice nejen větší než samci, ale také nesrovnatelně agresivnější a sociálně průbojnější. Hyena skvrnitá žije v klanech o nějakých 70-80 jedinců a není mrchožrout a požírač malých zvířat jako ostatní druhy hyen, nýbrž velmi efektivní smečková lovkyně zeber či pakoní. Je nesmírně násilná a rvavá, přičemž vůdčí samice a její potomstvo jednoznačně dominují nad podřízenými samicemi a ještě podřízenějšími slabšími samci. Protože jsou vysoce postavené samice výrazně úspěšnější v rozmnožování (a protože sociální postavení se dědí i u hyen), vlastnosti nějak svázané se sociální dominancí se velmi úspěšně rozšiřují. Morfologie a sociobiologie hyen skvrnitých vzbuzuje zvědavé otázky- proč se tato podivnost takto zvláštně evolučně vyvinula? Nikdo neví. Dokonce mají místo normální pochvy tyto samice plně ztopořitelný úd velikosti i tvaru samčího penisu. Přes tento falešný ”penis” rodí i mláďata. Právě s touto extrémní maskulinizací hyeních samic se pojí i jejich sociální systém charakterizovaný extrémní dominancí samic nad samci.

Také u ptáků lyskonohů jsou samice nejen větší a agresivnější, ale i pestřeji zbarvené než samci. Už to samo o sobě prozrazuje, že pohlavní výběr se u nich rovněž uplatňuje obráceně- samice mezi sebou soutěží o samce. Způsobem obvykle vyhrazeným samcům "se navzájem předvádějí a svádějí mezi sebou potyčky", zatímco samci trpělivě sedí na vejcích. Takovéto modely jsou ovšem v přírodě ojedinělé. Lépe se totiž osvědčilo, aby samice více oplývaly pečovatelskými instinkty, nikoliv agresivitou.

Představme si situaci, že by samci i samice byli při páření stejně silní a stejně agresivní. Nezkušená samice obvykle při námluvách nemá tušení, co po ní vlastně samec chce. Ovládá ji jen jakési neurčité vzrušení. Kdyby byla stejně silná jako samec, odehnala by ho od sebe pryč a zůstala by neoplodněná. A tak by silné samice, které by se snadno ubránily samčímu "obtěžování" vymíraly, protože by zůstávaly neoplodněné, zatímco ty slabší by byly oplodněny. Zde vidíme, že přírodní výběr by tak jako tak zařídil, že by nakonec stejně byly oplodněny zase jen slabší samice, které by předávaly svůj gen slabšího pohlaví dalším generacím.

Silný samec je výhodný i z jiných důvodů: když zvítězí v souboji s několika dalšími samci, dává tím záruku, že předá samici zdravé, životaschopné geny. Tím že "přepere" jiné samce dokazuje, že je zdravý jako řípa. Nemocné zvíře nemá náladu se do nějakých potyček vůbec pouštět. Na genech samice v době páření momentálně tolik nezáleží. Ty jsou totiž přírodním výběrem prověřeny o něco později mnohem drastičtějším způsobem. Není-li samice dostatečně zdravá nebo dost mateřská, je sežrána buď ona, nebo mláďata, nebo všichni. Opět si příroda tímto krutým způsobem vybírá jen ty nejschopnější samice s nejživotaschopnějšími mláďaty.

Darwin rozlišoval dva druhy pohlavního výběru: a) soupeření samců o přístup k samici a za b) volbu prováděnou samotnými samicemi. Čili pohlavní výběr se děje oběma směry, vybírají si samice i samci. Pro většinu živočichů v přírodě platí v namlouvání zásada, že samci nejen bojují mezi sebou o přízeň samic, ale také se na tisíc různých způsobů před samičkami předvádějí, aby se jim zalíbili a ony si vybraly právě je. Jen ten kdo je nejsilnější, zdobí ho nejpestřejší šat, vlastní největší "zbraň", umí postavit nejpraktičtější hnízdo, zazpívat nejnádhernější píseň lásky, zatančit nejpůsobivější taneček či darovat nejhodnotnější dáreček - jen ten má šanci předat své geny dál. Samičky při námluvách obvykle asistují jako zdánlivě lhostejné pozorovatelky, ale kupodivu rády odcházejí s nejschopnějším samcem. Páv má díky pohlavnímu výběru pávic překrásný šat. Rozevře při námluvách svůj duhový chvost a chtivě jím chřestí směrem k nevýrazné samici, šedivé, drobné slepici, která sama nemá jeho očím co nabídnout. Vybírá si však jako královna a odchází s pávem s tím nejnádhernějším ocasem.

Po přečtení knihy Takzvané zlo od slavného etologa, nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze, v níž podrobně popisuje život divokých husí, jsem si umínila, že si již nikdy nedám pečenou husičku se zelím. Když se totiž člověk dozví, jak moc dokáží divoké husy milovat svého partnera, a jak moc se jejich milostný život podobá lidskému, připadá si jako kanibal. Konrád Lorenz napsal: "Tak jako se stává bohužel i u lidí, může Amorova kouzelná střela často i u hus trefit jen jednoho jedince. Že to podle našich protokolů častěji potkává mladého muže než mladé děvče, může být klamem, který vzniká tím, že jemné výrazy samičí zamilovanosti se i u hus snadněji přehlédnou než nápadnější projevy samců. Namlouvání samce má často úspěch i tehdy, když předmět lásky jeho city hned neopětuje. Samec totiž může po libovůli běhat za svou milovanou tím nejdotěrnějším způsobem a bít všechny ostatní uchazeče. Nesmírnou vytrvalostí své přítomnosti naplněné očekáváním může vyvolenou postupně přece na sebe tak dalece navyknout, že se připojí k jeho triumfálnímu pokřiku ( což je rituální obřad u hus, tlumící agresi). Nešťastná a trvale bezúspěšná zamilovanost se vyskytuje tehdy, když je její objekt trvale vázán jinde. Houser upouští ve všech takových pozorovaných případech od námluv velice brzy. V protokolu jedné krotké samice, kterou jsem sám vychoval, však stojí, že sledovala jednoho šťastného ženatého housera s nezměněnou láskou čtyři roky! Nacházela se vždy ´jakoby náhodou´ ve skromném několikametrovém odstupu v jeho přítomnosti. Její věrnost - stejně jako manželskou věrnost jejího milovaného - dokazovala každoroční neoplodněná snůška vajec.”

Boj o samici se u mnoha samců v průběhu evoluce zritualizoval. Rituály jsou tak působivé, že mnohdy stačí k vyřešení sporů – kolikrát vůbec nedojde ke zraňování soupeře. Kdysi skutečný boj se změnil v obřadný turnaj. Tato ritualizovaná samčí agrese ztrácí spojení s instinktivními složkami, z nichž se původně skládala. Vzniká z ní zvláštní svébytné chování s komunikační funkcí. Důležité přitom je, že výsledkem rituálů nebývá smrt pro nešťastného soka, nýbrž jen málo potomstva nebo vůbec žádné. Pohlavní výběr je tudíž méně krutý než přírodní výběr. Tak jako krásné zbarvení korálových ryb, tak i zpěv slavíka slouží k tomu, aby dal na vědomí příslušníkům vlastního druhu - neboť jenom o ty zde jde- že tento revír má svého stálého a k boji odhodlaného držitele. Ale za určitých podmínek může někdy dojít díky pohlavnímu výběru až k bizarním výtvorům, které pro samce nejsou vůbec výhodné. Takovým příkladem je třeba paroží jelenů, které se vyvinulo vysloveně jen kvůli bojům soků. Jelen parohy na nic nepotřebuje, pouze na souboj se svým soupeřem, jinak mu vlastně celý život jen překážejí. Jedinec, který však paroží postrádá, nemá nejmenší vyhlídky, že po sobě zanechá potomstvo. A tak se dál jeleni musí vláčet s těžkými parohy, které jim akorát ztrpčují život. Proti skutečným nepřátelům se totiž brání kopyty předních nohou, nikoliv parožím. To samé platí i pro pávy, jejichž velký ocas jim překáží v létání.

Samotné páření u mnoha savců nevypadá jako akt lásky, ale spíš jako boj. Při tomto "boji" se samice zprvu pokouší utéci, později se brání a ránu oplácí ranou. Ale vzhledem k tělesným dispozicím nakonec prohrát musí. Králíci, rejskové, netopýři, kocouři a lvi své sexuální partnerky při styku koušou, škrábou, vytrhávají jim ze srsti chlupy. Na konci své desetileté sexuální činnosti jsou i samice různých opic pokryty jizvami, jež pocházejí z milostných vztahů. Jen u primáta, který je po člověku považován za nejvyššího- u šimpanze, je toto poněkud sadistické sexuální chování kultivovanější, protože se neprovádí s takovou intenzitou, aby mohlo působit bolest.

Mezi zkušenou a nezkušenou samicí bývá podstatný rozdíl. Tento rozdíl rozezná i laik, který se náhodou vyskytne u zvířecího aktu. Třeba když pozoruje holuby na náměstí: samec se nadouvá a nakrucuje, vrká, předvádí samici svou sílu a krásu a poté se na ni vrhá. Nezkušená holubice pořád kamsi uniká a uhýbá, ale ta zkušená, ta co už ví a zná, si prostě přidřepne, zvedne ocas a čeká. Nezkušené ovšem nebývají jenom samice, ale i mladí samci. I oni mívají při zahajování sexuálního života nemalé potíže. Zde jim opět pomáhají a "napovídají" zkušené samice neboť i v této oblasti se musí vyšší živočichové - podobně jako člověk - učit, nemají vše vrozené.

Námluvy u vysoce inteligentních zvířat bývají víc než zajímavé- třeba u slonů, jejichž společenství je jakýmsi předobrazem matriarchátu. U sloního stáda stojí v čele nejstarší, nejzkušenější a nejmoudřejší samice, která střeží a vede celou skupinu. Dává také signály k útěku, útoku či obraně. Dospělí sloní býci si žijí sami pro sebe a většinou se neúčastní ani obrany stáda. Ti mladší - sloní mladíci - jsou družnější a hravější, a tak se sdružují do samostatných samčích skupin a samicím ani moc na oči nechodí. Teprve starší dospělí samci, kteří se buď samotářsky toulají nebo se drží někde na dohled stáda, se mohou ke stádu přidružit, aniž by je samice zaháněly. Čichem pak zkoumají, není-li ve skupině samic některá v říji. Tu pak pečlivě sledují, aby nepropásli vhodný okamžik k páření, neboť vlastní říje, kdy může dojít k oplození vajíčka, trvá jen necelé tři dny. Se zkušenými samicemi nejsou potíže, horší je to s nezkušenými mladými slonicemi, s těmi je kříž. Sloní "panna" totiž zpočátku před samcem pořád prchá, protože nemá tušení, co po ní ten statný krasavec pořád chce. Jistě však cítí jakési podivné, neodbytné vzrušení, a tak mnohdy stačí, aby ji samec dohonil a pohladil ji jemně chobotem. Vzrušená samice se konečně nechá silným samcem "přemluvit", zastaví se a trpělivě vyčká vlastního aktu. Páření netrvá dlouho a oba partneři se pak zase bez lítosti rozejdou- dál si jeden druhého již nevšímá. V zoologických zahradách se k této podívané dostanete jen málokde, protože většina zahrad chová radši samice, neboť sloní býci bývají dost agresivní a s přibývajícím věkem jejich nebezpečnost vzrůstá. Zajímavé je, že ač se vorvani žijící v širých oceánech se slony vůbec neznají- přesto mají podobný způsob života i namlouvání jako oni. Delfíni zase mají ve zvyku nahánět mladou samici kolektivně. A když ji dohoní, tak ji taky všichni kolektivně oplodní.

K čemu je v přírodě dobrá agrese?

V již zmiňované knize Takzvané zlo rozebírá Konrad Lorenz vědecky agresi vyskytující se v přírodě. Dokazuje, že agresivita jako taková není v přírodě nežádoucí, ale je naopak, jakkoli to zní divně, hnacím motorem života na Zemi. Protože ze samců vybírá nejsilnější a nejzdravější otce pro nové pokolení- souvisí tedy s úspěšným pářením. Také žene jedince i druhy do sebezáchovných bojů - za obživou, životním prostorem i ochranou potomstva. Slouží prostě za normálních okolností k zachování druhu, nikoliv k jeho zničení. Agrese se dělí na mezidruhovou a vnitrodruhovou.

Mezidruhová agrese je jasná: probíhá mezi různými druhy zvířat a jde tam skutečně o život. Zabíjení však používají zvířata hlavně proto, aby se nasytila, nebo když brání svůj život před dravcem. Žádné zvíře světa nevede promyšlené, dlouhodobé války kvůli moci a majetku jako to dělá "nejvyšší zvíře." Boj mezi samci o samici vedl také k vypěstování obzvlášť velkých a obranyschopných ochránců rodin a stád. Tímto způsobem vznikli tak impozantní bojovníci, jako jsou například bizoní býci. A samci velkých druhů paviánů se rovněž činí- při ohrožení společenství utvoří dokonce kolem slabších členů zeď statečných obránců. Také u zeber, losů, antilop gnu a divokých psů jsou vždycky tvrdě a osudově určení strážci, připraveni ke smrti v prvním sledu, aby byl získán čas pro únik stáda, smečky či tlupy.

Vnitrodruhová agrese probíhá mezi příslušníky vlastního druhu, náleží hlavně samcům a děje se ze tří důvodů: boj o samici, boj o moc, boj o území.

V boji o samici mají všichni samci hormon testosteron k dispozici. Je to nejdůležitější samčí pohlavní hormon, který vzniká v pohlavních žlázách (varlatech) u všech samců včetně člověka. Ovlivňuje nejen vývoj pohlavních orgánů a druhotných pohlavních znaků, ale také i samčí výbojné chování. Každý sedlák ví, jak udělat z nezkrotného, bujného býka, klidného, hodného, pracovitého vola. Soutěžení samců je účelné chování, neboť zdraví a silní samci vítězí nad slabými a nemocnými. Samicím hormon testosteron víceméně schází a jejich estrogeny je k měření sil se soupeřkou neprovokují, a tak si jen mezi vítězi vybírají.

V boji o moc uvnitř různých společenství zvířat se samci mezi sebou perou o postup v mocenské hierarchii. Ale v nenápadnější podobě existuje i v samičí hierarchii. Být na vrcholu v hierarchii má své výhody, alfa samci i alfa samice mají přednostní právo ke kopulaci i k potravě. Ty boje kolikrát bývají dost nesmlouvavé a kruté, i když bývají většinou ritualizované. Zajímavé je, že aby přitom náhodou nedošly samice a mláďata taky k nějaké úhoně, existují tam různé účinné zábrany a mechanismy, jež nedovolují samcům, aby jim ublížili.Tyto zábrany spolehlivě fungují už od nižších živočichů. Je zábavné číst, jak si někteří vědci se zvířaty hrají. Konrad Lorenz napsal: "U samečků druhu ještěrek zelených je útočné chování vyvoláno svatebním šatem soka, především jeho nádherně ultramarínově modrým hrdlem a zelenou barvou ostatních částí těla, podle něhož dostal své jméno. Naproti tomu zábrana proti kousání samiček je zřejmě závislá na pachových vlastnostech. Přesvědčili jsme se o tom jednou s G. Kitzlerem, když jsme samičce našich ještěrek zelených pomocí barvy potměšile propůjčili zbarvení samečka. O změně svého zevnějšku přirozeně nic netušíc, běžela ještěrčí dáma po vypuštění nejkratší cestou zpět k teritoriu svého samce. Když ji spatřil, vyrazil zuřivě na domnělého pánského vetřelce a široce rozevřel tlamu, aby ´ho´ kousl. Vtom však chytil vítr s pachem namalované dámy a zabrzdil svůj útok tak prudce, že dostal smyk a udělal přes samičku kotrmelec. Pak ji důkladně prozkoumal jazykem a už se dále nestaral o zbarvení vyvolávající boj, což je pro plazy už sám o sobě pozoruhodný intelektuální výkon. Nejzajímavější ale bylo, že tento rytířský ještěrčí samec ještě dlouho po tomto zážitku, pro něj zřejmě otřesném, ohmatával nejprve jazykem i skutečné samečky, tj. zkontroloval jejich pach dříve, než přešel k útoku. Tak hluboce se ho dotklo, že by málem kousl ´dámu´. Člověk by myslel, že samice takových druhů zvířat, jejichž samci mají absolutní zábrany pro kousání samic, budou jednat s celým samčím pokolením drze a zpupně. Ze záhadného důvodu je tomu právě naopak. Agresivní velké samice ještěrek zelených, jež svádějí s jinými samicemi zuřivé boje, padnou před tím nejmladším samečkem doslova na břicho- a to i když je sameček sotva z třetiny tak silný jako ona sama, a když jeho mužnost dokazuje teprve slabý modravý nádech na hrdle, který lze srovnat s prvními řídce roztroušenými vousy gymnazisty." Z vyprávění Lorenze lze poznat, že to platí i naopak: Samice se mezi sebou perou, ale k samcům jsou značně benevolentní.

Nejen u nižších, ale hlavně u vyšších zvířat je značně rozvinuto "galantní chování vůči samicím." Všimla jsem si toho nejvíc u psů. Psi se k psicím chovají zásadně rytířsky a nechávají se dokonce od nich napadat či zahnat na útěk- což by samčímu sokovi zpravidla neprošlo. Zřejmě jsou to druh od druhu velice různé zřetele, jež uvádějí mechanismy zábran do pohybu. Viděli jsme, že například zábrana nekousnout samice u ještěrek zelených je závislá na jejich samičím pachu. Samice samci prostě hezky voní, a proto jí neublíží. U psů je to jistě podobné. Ale kromě pachu je šetrné zacházení se samicemi, ale i se štěňaty vyvoláno i jejich odlišným chováním. Samičí a štěněčí chování bezpečně chrání před vnitrodruhovou agresí. Je to známý jev nejen ve psí smečce, ale i u mnoha dalších zvířat. Samice i mláďata mají prostě jiný pach i chování než dospělí samci a to je chrání před jejich samčí agresí. (Všimli jste si někdy například, jak malému štěňátku krásně voní z tlamičky po mléce?) Mládě k čichové kontrole dospělého psa přímo vybízí. Jakmile se štěněti zdá chování blížícího se dospělého psa nějak hrozivé, vrhne se na záda a nastavuje své dosud holé břicho psího děcka. Uvolní přitom i několik kapek moče, které dospělý pes ihned pečlivě očichává. Tímto způsobem je zajištěno, že dospělák mládě nenapadá.

U zvířat existuje celá řada rituálních postojů, které jsou odvozeny buď z infantilního chování nebo z chování samic při páření. Ve své současné funkci však nemají tyto rituální projevy již nic společného ani s dětskostí, ani se sexualitou. Znamenají pouze lidsky vyjádřeno: „Neubližuj mi prosím“. V boji samce proti samci může tedy poražené zvíře vyjádřit svou podřízenost hned třemi způsoby: l. Od samého začátku dá najevo, že je mnohem slabší samec než soupeř. Výrazně se zmenší, schoulí se, aby vypadal co nejmenší, čímž vyjadřuje: podívej se, jak jsem maličký a slabý, nejsem vůbec nebezpečný. Prostě dospělé zvíře, které nechce vyvolat agresi, nechce bojovat, či jen "rozčílit" silnějšího soupeře, dělá přesně opačné věci než při útoku: zmenšuje se, až se poníženě scvrkne jako suchá švestička. Nebo bledne, pomalu se pohybuje, čili vyhýbá se prudkým pohybům, aby nedráždil. Vítěz udělá pravý opak: co nejvíce se opticky zvětší, pořádně se nafoukne, aby vypadal co nejmohutnější. 2. Poražený zaujímá postoj slabší samice, který od samic chytře odkoukal. Samičí postoj hlavně znamená to, že nabídne vítěznému samci své pozadí, aby se agresivní zvíře uklidnilo. Rituální nabídka sexu proti agresi skutečně zabírá- zvíře se rychle uklidní. 3. Slabší soupeř zaujme postoj slabého, nemohoucího mláďátka-což pro změnu odkoukal od mláďat. Zaujmutí mláděcího postoje vyjadřuje: podívej se, jak jsem nedospělý, bezbranný a nerozumný. Mnoho chlácholivých projevů "respektovanému", i když vlastně nepříliš obávanému výše postavenému jedinci pochází bezprostředně ze vztahu mláděte k matce. I dorážení čenichem a tlapami, olizování koutku tlamy, jak to známe u přátelských psů, jsou odvozeny z pohybů sání a žebrání o potravu.

Ti co chovají psy už dávno znají mnoho jejich projevů a mohli by dlouze vyprávět. Vědí například, že se psovi nesmíme dívat pevně do očí. Upřeně hledět do očí znamená v říši zvířat vždy přímé ohrožení, na které sebejistý pes odpoví protivýhružkou, v nejhorším případě napadením. Psovi se také nesmí brát jeho jídlo, v tomto směru nerozumí žádné srandě - instinkt na přežití je ještě příliš silný. Pes ani vlk však svého protivníka slepě nenapadne. Nejprve hrozí. Ale stane se, že někdo hrozby nedbá, a pak tedy nastane měření sil. Ale psí samci se obvykle mezi sebou perou se vší možnou opatrností, aby si navzájem neublížili. Vše je jen vytahování.

Boj o území probíhá také převážně mezi samci, v omezené míře existuje i u samic. Metody obrany území jsou různé. Od značkování močí, až po různé výhrůžné a zastrašovací postoje a rituály. Orangutan si například chrání své území zpěvem. Gorilám stačí zahnat cizího vetřelce bušením se do prsou, či třesením větví. Medvědi si ochraňují své revíry tak, že samci spolu zápasí a měří své síly. Ale jak už bylo dříve popsáno u vnitrodruhové agrese, málokdy si doopravdy ublíží. Slabší a mladší jedinec prostě vyklidí pozice silnějšímu a staršímu medvědovi.

Mateřské chování a mé kočky

Jakmile mají samice mláďata, jsou v nich geneticky zabudovány jisté spouštěcí mechanismy, které u nich vyvolávají mateřské chování. Samičí princip je typický péči o potomstvo, je to princip pečovatelský. U živočicha, který si před stamiliony let začal ponechávat vajíčka ve svém vlastním těle a počal rodit živá mláďata bylo účelné, aby se u něj rozvinuly jisté mechanismy k ochraně těchto malých bezmocných tvorečků. Kdyby se tyto mechanismy nevyvinuly, druh by vymřel. Je pravda, že u části živočichů se o mláďata starají obě pohlaví (zejména u ptáků), dokonce výjimečně u některých druhů jenom samec - ale u naprosté většiny živočichů platí pravidlo, že se stará pouze samice. Proto nejzákladnějším, v přírodě nejčastějším a nejpřirozenějším seskupením zvířat je permanentní mateřská rodina vytvořená ze samice a jejích mláďat. Celá zátěž výchovy a výživy mláďat tedy zůstává na matkách, protože se samci sice rádi páří, ale pak se hned bystře kamsi vypaří.

Jdou si svou vlastní cestou, žijí dál osaměle, kdežto samice musí zaopatřovat potravu teď už nejen pro sebe, ale i pro mláďata.

Tisíce vědců a vědkyň zkoumají systematicky a usilovně tisíce zvířat a zajímalo je pochopitelně i mateřské chování samic. Zjistili, že u matek, které samy pečují o potomstvo není mateřské ochranné chování zdaleka vyvoláno jen jakýmsi samozřejmým přírodním zákonem. Nýbrž že musí být v každém jednotlivém případě zajišťováno speciální zábranou proti agresi. Třeba u krůt bylo zjištěno, že pro jejich mateřské jednání je vodítkem pípání mláďat. Hluché krůty svá mláďata nemilosrdně uklovají, protože je neslyší. Na druhé straně můžete klidně slyšící krůtě podsunout třeba tchoře- když ji k tomu zároveň z magnetofonu pustíte pípání krůtěte, tak se o něj mateřsky postará. Je prý působivým zážitkem pozorovat, jak taková krůta, která právě vztekle klovla po bezhlesně se blížícím krůtěti, vydává mateřské vábení, čepýří se a ochotně nechává pípající vycpaninu tchoře, podvržené dítě v pravém slova smyslu, vlézt pod své tělo. Přinejmenším to platí pro poprvé hnízdící krůty, které ještě nemají o vzhledu vlastních mláďat žádnou představu. Zmíněné způsoby chování se totiž rychle mění individuálním učením- zkušená krůta se už tak snadno obalamutit nedá.

Každý chovatel zvířat - pěstitel králíků nebo kožešinových zvířat - může vyprávět celé zkazky o tom, jak zdánlivě nepatrná vyrušení stačí, aby tyto zabraňující mechanismy selhaly. Je znám případ, kdy osobní letadlo Lufthansy, odchýlivši se v mlze od svého kurzu, přeletělo nízko nad farmou se stříbrnými liškami a tím způsobilo, že všechny samice, které právě měly mláďata, svůj vrh sežraly. Všeobecně platí pravidlo: čím vyšší živočich, tím má menší různé vrozené mechanismy a tím více se musí mateřskému chování samice již od dětství učit. Známé jsou případy opic chovaných v zajetí, které se mateřskému chování neměly možnost naučit, a tak když potom porodily mláďata, vždy je odvrhly, protože nebyly schopné se o ně vůbec postarat.

V přírodě jsou mnohé samice inteligentních zvířat schopné obětovat pro svá mláďata i vlastní život. O mnoha samicích je chronicky známo, že když mají mláďata, jsou velmi nebezpečné. Jejich mateřská agrese je značná, a tak je lepší se jim radši rychle klidit z cesty. Například medvědice stráví se samcem jen několik měsíců v době námluv, jinak po celý zbytek roku žije se svými mláďaty. Ví, že tyto chlupaté bezstarostné kuličky musí chránit nejen před různými nepřáteli, ale i před samotným medvědem. Takže setká-li se s medvědem medvědice s mláďaty, má se před ním na pozoru. Postaví se mezi svá mláďata a medvěda a zaujme výhružný a velmi odhodlaný postoj. Medvěd ví, že s ní nejsou žádné žerty, ale zároveň také ví, že on je silnější než ona. Přesto zaujme smířlivý postoj a vyklidí prostor. Opět se zde projevuje samčí galantnost k samici. Medvěd projevuje respekt, protože mu jednak samice hezky voní a jednak má kdesi hluboko v mozku uloženou vděčnou vzpomínku na své dětství, kdy se o něj máma obětavě starala, kojila ho, krmila a chránila před každým nebezpečím. Ale jsou i medvědi, kteří medvídě klidně sežerou, když si matka nedá pozor.

Škoda, že jsem nemohla studovat život zvířat jako vědec Konrad Lorenc. Moc by mne to bavilo, ale osud mi nepřál. Když nic jiného, alespoň jsem měla možnost pozorovat samičí mateřské chování naší kočky Mindy a samčí agresivní chování našeho kocoura Macíka. Dnes už jsou oba mrtví, ale já na ně stále s velkou láskou vzpomínám.

Minda k nám jednou přikráčela ze střechy sousedící s kuchyňským oknem jako odrostlejší kotě. Rozhlédla se po bytě, prozkoumala všechna zákoutí a rozhodla se u nás zůstat bez ohledu na naše mínění. Byla velice plachá a vůbec nebyla přítulná. To jí ostatně zůstalo napořád, nikdy nestála nijak zvlášť o mazlení. A jako každá samice byla velmi praktická- co ji v životě nejvíce zajímalo byl akorát sex a jídlo. Když ji poprvé přepadly sexuální touhy, byla nesnesitelná. Obtěžovala svým problémem celou rodinu. Házela sebou na koberci ze strany na stranu a úpěnlivě žadonila, abychom jí od toho trápení pomohli. Neustále nám nastrkovala své pozadí, až se občas někdo neudržel a zlostně ji nakopl. Nakonec utekla oknem ven a vrátila se za dva dny uklidněna, ovšem s outěžkem.

Poprvé porodila pod postelí čtyři koťata. Bylo nám to strašně líto, ale tři z nich jsme museli nechat utratit. Nechali jsme jí jednoho černého kocourka. Minda na nás nějakou dobu nedůvěřivě hleděla a hledala ostatní mláďata. Pak se ale musela spokojit jen s tím jedním. Za pouhé dva měsíce nás však velmi překvapila - touhy na ni přišly zas. Asi se jí zdálo těch koťat přece jen málo. Utekla opět ven a nechala své dítě o hladu celý den. Vrátila se opět obtěžkána a zanedlouho porodila další mláďata. Byli jsme z toho zoufalí, že z nás dělá vrahy, protože jsme opět museli bohužel ty její dětičky utratit. Rozhodli jsme se ji nechat urychleně vykastrovat. Ale než se to stačilo zrealizovat, Minda byla těhotná potřetí.

Jelikož měla po celou tu dobu mléko, Macík toho nepokrytě využíval. Dokonce  i jako roční kocour využil každé příležitosti, aby se mohl napít. Nenechal toho ani tehdy, když už byl mohutnější než Minda. Bylo směšné pozorovat, jak si statný kocour chodí k mámě cucnout mlíčka. Přitulil se k ní a slastně podumlával. Chodil se k ní uklidnit zejména tehdy, když dostal vyhubováno za to, že si občas močí někde označkoval své území. Ještě směšnější bylo, když na něho začaly přicházet touhy. Nejprve se napil mlíčka a vzápětí zatoužil po jiné slasti - vyskočil si na mámu a zkoušel kopulovat. Jenže byl nezkušený, neuměl to a kromě toho, vykastrovaná Minda přestala mít náhle pro takové věci pochopení. Ovšem netrvalo dlouho, a byli jsme nuceni nechat vykastrovat i Macíka, neboť si stále pečlivě značkoval "své území" močí, i když věděl, že za to bude bit. Jinak ale byl náš Macíček neuvěřitelně velký mazlíček. Stal se miláčkem celé rodiny, mohl by se nechat chovat od rána do večera.

Rozdíl v chování mezi Mindou a Macíkem byl značný. Macík jako kotě seděl a mámu vždy bedlivě pozoroval, aby se od ní naučil správnému kočičímu chování. Jedné věci se ale nikdy nenaučil: zatímco Minda byla v mnoha ohledech statečná, klidně se třeba postavila psovi do cesty, připravena k boji, Macík byl vždy velký strašpytel. Zalezl pod postel i při obyčejné bouřce a nevylezl ven dokud se nevyjasnilo. To byly patrně jeho individuální vlastnosti, s tím se nedalo nic dělat, jiní kocouři bývají asi statečnější. Byl to povedený týpek. Zatímco vůči vnějšímu světu byl tento "maminčin mazánek" víc než bojácný, o to více si dovoloval na mámu. I když byl vykastrovaný, i tak si na ni čas od času vyskočil, zakousl se jí do hlavy a koulel očima na všechny strany. Zjistil totiž, že je to jeho nejlepší cirkusové číslo. Věděl, že tím budí pozornost, a tak se nejradši předváděl před cizími návštěvami. Pod záminkou sexu honil Mindu po celém bytě, byl na ni agresivní a pral se s ní. Minda, která si jinak nenechala od nikoho nic líbit, byla však vůči vlastnímu synkovi nesmírně tolerantní.

I maso jedli rozdílně. Zatímco Minda si ho vždy pomalu vychutnávala, Macík ho do sebe rychle naházel jako lopatou. Pak se bezostyšně vrhnul k Mindě, aby jí pomohl s její porcí. Minda vždy důstojně odstoupila a nechala ho své maso dojíst. Jednou jsem s Mindou a Macíkem provedla pár malých, nevinných pokusů. Začala jsem Macíkovi dávat velké porce masa a Mindě mnohem menší. Minda tentokrát dojedla vždycky dřív, ale ani jednou nešla k Macíkovi ujídat z jeho hromádky. Protáhla se a odešla pryč, aby si to Macík mohl v klidu dojíst sám. Napadla mne otázka, proč Macík Mindě ujídal maso, zatímco ona jemu ne? Bála se ho? To určitě ne. Usoudila jsem, že je to tím, že kdesi v její paměti stále někde sídlí vzpomínka, jak Macíka živila vlastním mlékem, takže on má jako dítě v krmení již navždy přednost. To se děje myslím i v přírodě: samice dávají samcům v jídle přednost ani ne tak proto, že by se jich bály, že jsou silnější a agresivnější, ale jednoduše spíš proto, že jsou to jejich děti.

Škoda že jsme Mindě nemohli nechat také holčičku. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se vyvíjela "psychika" u ní. Nechala by si líbit Macíkovo ujídání? Nebo by se s ním prala? Pokračovala jsem dál ve svých domácích experimentech. Vrátila jsem se ke stejným hromádkám masa. Pokaždé, když se Macík s naprostou samozřejmostí vrhl na Mindino maso, vzala jsem ho do náruče, hladila ho a jemně mu domlouvala. Chovala jsem ho přesně tak dlouho, dokud si Minda své maso v klidu nedojedla. Netrvalo dlouho a Macík pochopil, že se nesluší, aby jedl z cizí hromádky. Pak už jsem ho nemusela chovat. Když své maso do sebe naházel, také se protáhnul a odkráčel pryč. Jaké z toho plynulo poučení? Že už na úrovni zvířat lze vypěstovat "svědomí". Nesmím pochopitelně zapomenout na slavného I.P. Pavlova, za komunistů tolik vyzdvihovaného, ale v dnešním kapitalismu již zapomenutého- a jeho podmíněné reflexy. Právě pomocí nich se u zvířat dá vypěstovat patřičná morálka. Žádoucí, správné chování posilujeme bohatou odměnou, kdežto nežádoucí chování důsledně trestáme. Tentýž princip výchovy je ovšem velmi účinný v raném věku i u lidských mláďat.

Minda byla velmi pořádkumilovná a čistotná. Všimla si, že každý den vybírám z písku jejich šišky a splachuji je do záchodu. Aby mi usnadnila práci, vyhrabávala šišky z písku sama a dokutálela je až ke dveřím záchodu. Tam jsem je měla každé ráno v rohu pěkně srovnané.

Macík se pak také naučil být víceméně čistotný, jenže jedna věc ho stále trápila: zneklidňovala ho přítomnost Ferdy pod oknem. Ferda byl totiž náš třetí strávník - bezdomovec. Byl to divoký kocour, který se nedal nikdy pohladit. Každé ráno však poctivě přikráčel k domu, byl přesný jako hodinky, úderem sedmé hodiny ranní seděl dole na zahradě a koukal vzhůru do našich oken. Mazaně čekal, až mu "pečení holubi" sami začnou padat do huby. Moc dobře věděl, že ta brýlatá mu vždycky něco hodí. Macíka však přítomnost Ferdy iritovala, neboť mu Ferda jeho území neoprávněně okupoval. Již věděl, že si nesmí značkovat své území, tak to dělal občas potají. Čas od času cvrnknul svou značkovací látku nenápadně na předložku v koupelně. Když si pak všichni členové rodiny ráno vyčistili u umývadla zuby, stojíc na předložce, nanesli si jeho značku na nohy, a pak ji hezky roznesli po celém bytě. A Macík byl spokojen, měl své území bezpracně označkováno.

Občas jsem brala kočky na zahradu. Když se tam Ferda náhodou vyhříval, Minda kolem něj nevšímavě prošla- byl pro ni míň než vzduch. Nanejvýš na něho nepřátelsky zasyčela. Zato Macík o něho projevoval živý zájem. Když se pomalu k Ferdovi začal plížit, tak ostřílený rváč Ferda kupodivu vůči němu zaujmul vždy podřízený postoj: zmenšil se a tiše a krátce pomňoukával jako malé  bezbranné koťátko. Přitom kdyby chtěl, srazil by ho jednou ranou k zemi. Za ta léta jsme ho často viděli v akci s jinými divokými kocoury. Jenže on věděl, že Macík je mocný- že má za sebou přece toho velkého brýlatého tvora, co denně hází maso z okna. Prostě věděl, že Macík je divná, privilegovaná napodobenina kocoura, žijící s lidmi. Ferda ctil "zákony divočiny", kdežto Macík byl pohodlný domácí týpek, žijící v úplně jiném světě. Proto si ti dva živočichové v podstatě nikdy nerozuměli, "neměli si co říct". Naše kočky dokonce dodržovaly spánek v noci, úplně se přizpůsobily zvykům lidí.

Podivuhodní živočichové

Připadá mi kolikrát směšné, když vidím, jak si lidé ve sci-fi filmech vymýšlejí různé podivné kosmické obludy a z hlediska evoluce naprosto nepravděpodobné tvory a potvory, jež žijí kdesi na jiných planetách. My sami zde na vlastní planetě máme tak zázračné formy života, až se z toho tají dech.Vymyslete si nějakého bizarního živočicha a zjistíte, že na Zemi určitě někde existuje. To se stalo jednomu vědci, když předpověděl, že tak jako existuje sociální hmyz (včely,vosy, mravenci), tak by mohli i kdesi existovat savci se stejným hmyzím uspořádáním života. To znamená, že tito savci by mohli žít v kolonii, kde jedna samička produkuje všechno potomstvo, zatímco ostatní členové kolonie mají na starosti obranu a zajištění potravy. Takový prapodivný savec byl skutečně jednoho dne nalezen- byl to rypoš lysý. U rypoše lysého existuje jediná královna, která kolonii zvířat rozmnožuje, zatímco všichni ostatní členové jsou dělníci, jež celý život jen hloubí chodby a přinášejí potravu.

Zázračné formy života nejsou jen kdesi v hlubokých deštných pralesích, nebo v neprobádaných hlubinách oceánů, ale vyskytují se všude kolem nás. Obyčejné žížaly, hlemýždi, slunéčka sedmitečná, krtci, mouchy, mravenci nebo včely, ti všichni jsou nesmírně zajímaví a zázrační. Vědci, kteří studují podrobně život sociálního hmyzu, zejména různé druhy mravenců jsou ohromeni složitostí jejich organizovaného života. Jedinec v těchto společenstvích neznamená vůbec nic -je jen nepatrnou součástkou jediného organismu. Připomíná poslušnou tělesnou buňku, jen s tím rozdílem, že má tu výhodu, že se může samostatně pohybovat z místa na místo.

Jeden druh roztoče je například nepochopitelný tím, jak se u něj vyvinulo rozmnožování. Larvy se u něj vyvíjejí přímo v těle matky. Z vajíček se vždy vylíhnou samé samičky a jen jeden sameček. Sotva se samec vylíhne, kopuluje s každou se svých sester (v těle matky) a po "práci" neprodleně umře, aniž se vůbec narodil. Oplodněné sestry se pak prokoušou tělem matky ven a čeká je stejný osud jako matku. Divní to tvorové.

Rostliny v evoluci také nezahálely. Díky hmyzu se vyvíjely na stále dokonalejší a rafinovanější druhy. Suchozemské rostliny, které se začaly objevovat na konci siluru, zaznamenaly v karbonu doslova explozi. Z těchto prvních rostlin se vyvinuly druhy, které existují dosud. Některé z nich, například jehličnany a kapradiny, mají dnes mnoho druhů, ale jiné skupiny, jako přesličky, jinany, plavuně a vranečky mají už pouze ojedinělé zástupce. Z rostlin mě například fascinují cizokrajné masožravé rostliny, které neustále rozvíjejí své schopnosti, jak se oběti zmocnit. Jak nalákat a lapit hmyz nebo dokonce malé ještěrky, žáby, ptáky i hlodavce do svých důmyslných pastí. Těmi pastmi jsou všelijak přeměněné, barevností, technickými i chemickými doplňky vybavené listy. Svým vzhledem, barvou či vůní rafinovaně napodobují květy, plodnice hub, kvasící ovoce, a tak dále. Vlastně "filmují" nejen různé zdroje potravy, ale někdy i místa, kam živočichové kladou vajíčka, aby je pak polapily a ze smrtelného objetí už nepustily. 

Ráda se dívám na televizní přírodní pořady o mořských hlubinách. To jednak uklidňuje a jednak má člověk možnost spatřit nebývalý svět. Koník mořský je výjimečný tím, že je vedle jehlic mořských snad jediným samcem na světě, který je těhotný. Stejně jako jiní samci i on produkuje sperma a samička vajíčka; liší se však tím, že samička vkládá svá vajíčka do vaku samečka, ve kterém se potom líhnou mláďata. Samec má vysoce rozvinutý mateřský (nebo otcovský?) instinkt a embrya pečlivě opatruje a ze svého těla vyživuje. Nakonec miniaturní koníky ze svého vaku vypustí k samostatnému životu.

Nesmím zapomenout ani na nejpodivuhodnějšího savce naší zeměkoule, kterým je ptakopysk. Tento prapodivný savec s kachním zobákem patří mezi nejstarší savce a připomíná křížence ryby, ptáka a bobra. Tento podezřelý bobr se zobákem a plovacími blánami je teplokrevný kožešinový savec, jež snáší vejce. I když se o tomto ptakopyskovi někdy mluví jako o živoucí zkamenělině, není tomu tak. Je docela dobře uzpůsoben životním podmínkám dnešního světa v němž žije. Neprohání se sice v zapařených bažinách mladších prvohor, ale přece si zachoval některé rysy shodné s plazy. To napovídá, že se zřejmě vyvinul ze živočichů stojících někde mezi pravěkými studenokrevnými plazy, kteří kladli vejce a teplokrevnými srstnatými savci, kteří rodili živá mláďata. Rozmnožování ptakořitních tedy představuje typ mezi plazy a savci. Proto právě ptakopysk je klíčový tvor k vysvětlení vývoje, který vedl k rození živých mláďat. Samice ptakopyska totiž klade vejce jednak po klasickém způsobu a jednak má malé vajíčko a žluté tělísko jako savci, čímž představuje jakési ochlupené vývojové kontinuum. Vajíčka rostou už během své cesty vejcovodem a stane se tak díky výživě z matčina lůna podobným způsobem, jako je vyživován placentou zárodek v děloze savce. Jsou to neocenitelné doklady o vývoji k rození živých mláďat. Také způsob, jakým samice živí mláďata, je jakýmsi předstupněm stavu dnes rozšířeného mezi savci, totiž kojení. Ptakopysčí samičky nemají struky a přece živí svá mláďata mlékem. Z podkožních žláz na břiše matky počne prýštit mléko a mládě je saje svým měkkým "mléčným" zobákem. Vyvinutější "kojící zařízení" pozdějších savců má tedy své vývojové počátky ve skromných mléčných žlázách ptakopysčího typu přechodu od plazů k savcům.

To jsem jen na několika příkladech ukázala, jaké existují na naší planetě podivuhodné formy života. Zkoumání živé říše ale zdaleka ještě neskončilo. Badatelé už spočítali nejméně l,5 milionů živočišných druhů, avšak jejich počet odhadují na 4 miliony, někteří dokonce na 10 milionů. Všechny ty dnešní organismy, více než l milion popsaných druhů, od bakterií až k plejtváku obrovskému, i to nedohledné moře broučků mezi nimi - každý má svůj půvab a o každém z nich by se dala napsat celá kniha. Tragické ovšem je, že úžasně rozmanitý svět živých forem, miliony let vznikající do dnešní podoby, se člověk nerozpakuje ničit, aniž ho vědci vůbec stačili prozkoumat. Denně prý vymírá asi 140 druhů rostlin a živočichů. Světoznámý paleoantropolog a ekolog Richard Leakey varoval, že na světě právě probíhá šestá katastrofa - neboť lidstvo v současnosti brutálně likviduje většinu biologických druhů. Výsledek je podle Leakeyho zcela srovnatelný s minulými katastrofami a příčinu vidí v přemnožení lidí a v lidské chudobě. Lidé se dokonce nerozpakují kvůli masu vybíjet i naše geneticky nejbližší příbuzné- lidoopy.