Obsah: Původní přirozené ženství a mužství.....Vlastnosti muže a ženy v otrokářské totalitě.....Morálka v náboženské totalitě....Mužství a ženství v peněžní totalitě....Vědci se po dvou světových válkách zamýšleli nad mužskou agresí....Mužství a ženství dnes....

Původní přirozené ženství a mužství

Jak se ze zvířete postupně stával člověk, přibývalo k typicky samčím a samičím vlastnostem zcela specifické lidské chování, které u zvířat nenajdeme. Člověk se začal vyčleňovat z přírody jako výjimečný tvor, neboť začal používat svůj rozum. Stala se z něj tvořivá myslící bytost,  kterou začaly formovat kulturní zvyklosti (memy) o mnoho víc než instinktivní chování (geny). Přírodní prehistorické kmeny se chovaly přirozeně, ale v historicky zaznamenané totalitní éře  bylo každé období formováno soudobou MORÁLKOU, kterou vždy určovala vládnoucí menšina, nikoliv ovládaná většina. Pravěká žena byla úplně jiná než žena starověká a ta zas měla jinou povahu než  žena středověká či novověká. To samé platilo i o mužích.

Pravěký muž a žena měli nejpřirozenější vlastnosti, protože žili v souladu s přírodou. Oba byli svobodní, nebyli deformováni systémem, dělící lidi na vládce a ovládané, ani žádnými  ideologiemi. Prehistoričtí muži se rádi věnovali lovu a prehistorické ženy všemu ostatnímu.Specializace na lov rozvinula u mužů mimo jiné lepší schopnosti orientace v prostoru. Kdežto specializace žen na sběr potravy rozvinula u nich jemnou obratnost a pozornost.

Vlastnosti prehistorického muže: jeho o něco vyšší přirozená agresivita se vybíjí v užitečných aktivitách. Rozvíjí své vlastnosti lovce, učí se spolupracovat při lovu s ostatními muži. V neolitické revoluci je pak z něj pracovitý zemědělec, kde se jeho síla dobře uplatňuje při kácení stromů. Jeho tvůrčí potenciál a vynalézavost se tříbí v soutěživosti s jinými muži. Muži obdivují  ženy pro jejich „nadpřirozené“ schopnosti plodit nové lidi, protože ani netuší, že na tom mají také zásluhu. A také je obdivují pro jejich mateřskou obětavost. Neznají v sexu vlastnickou žárlivost, protože chápou, že pokud se rádi pohlavně spojují se všemi ženami, tak všechny ženy se rády pohlavně spojují s nimi.  Ženy nejsou majetkem mužů a muži nejsou majetkem žen, proto obě pohlaví neznají pojem nevěra, ani žárlivost. Když se zvíře proměnilo na člověka, tak i zvířecí  „boj o samici“ ztratil smysl, protože si ženy samy svobodně vybíraly své sexuální partnery. Prehistorický muž je tedy málo agresivní, je mírumilovný, o sympatie žen soutěží pouze při rituálních tancích a zápasech u planoucího ohně. Muži jako otcové neexistují, protože nemají potuchy, které dítě je jejich.

Vlastnosti prehistorické ženy: rozvíjí své dovednosti sběračky potravy. Později žena vynalézá zemědělství a obdělávání půdy se věnuje víc než muž. Je vysoce tvůrčí, činorodá, aktivní a podnikavá. Tyto vlastnosti potřebuje ke svému mateřskému chování, aby zajistila přežití svých dětí v tvrdých životních podmínkách. Je samostatná, na muži hospodářsky nezávislá a z toho plynou všechny její další vlastnosti svobodné bytosti. Ženy obdivují muže pro jejich sílu, statečnost a obětavost při ochraně tlupy, později rodové společnosti. Rivalita žen v sexu oproti živočišné říši stoupla, protože nejen muži, ale i ony mezi sebou začaly soutěžit o oblíbené muže. S pomocí ozdob na svém těle se snažily připoutat mužskou pozornost. Rození dětí bylo velmi radostnou událostí, neboť kladlo ženy na úroveň bohyně. Čím víc měla v prehistorické době žena dětí, tím víc měla za sebou svého příbuzenstva, které ji ve všem podporovalo a ctilo.

Vlastnosti  mužů a žen v otrokářské totalitě

Kočovné pastevecké kmeny putovaly po krajině a přepadaly a ničily usedlé, vyspělé, zemědělské civilizace. Muže loupeživí pastevci zabíjeli a z jejich žen si nadělali své otrokyně. To se dělo celá staletí. Nakonec loupeživé otrokářství zaplavilo zemi a vznikl otrokářský řád. Rozdělení společnosti na menšinové vládnoucí otrokáře a většinové podrobené otroky vznikl kvůli MAJETKU A MOCI.

Občas jsem v internetových diskusích narazila na názory, že války se v minulosti často konaly kvůli ženám, aby prý jim muži ve všem vyhověli a snesli jim modré z nebe-za vším je prý třeba hledat ženu. Není to pravda, je to naprostá blbost. Vládnoucí otrokáři válčili sami kvůli sobě, kvůli rozšíření svého majetku a moci. Chtěli být co nejvýše v hierarchii jiných vládců a soupeřů a k tomu jim právě vždy pomohlo co největší uloupené bohatství. Neválčili kvůli ženám,  protože když byli hodně majetní, mohli si dopřát celý harém žen a vůbec se jich nemuseli ptát, zda s nimi chtějí být či nechtějí, jelikož ty ženy byly prostě jen jejich pouhým osobním majetkem, jejich poslušné otrokyně. Jen v pravěku, když silný pramuž zvítězil v rituálním souboji nad slabším soupeřem, tak pražena se pak svobodně rozhodla koho si vybere- jen tehdy se dal použít slogan za vším hledej ženu (popřípadě praženu). Ale ve starověku byla situace už úplně jiná, tam spolu muži válčili o moc a majetek, ale ženy si již nemohly svobodně vybírat vítěze. Váleční krvelační muži systematicky hubili muže mírumilovné ze zemědělských krajů, až se stalo, že válečnické ctnosti nabyly vrchu nad mírumilovností. Všechny mužské agresivní vlastnosti byly od útlého věku u dětí mužského pohlaví pečlivě pěstěny a hýčkány do obludných rozměrů. Jen co malí chlapci udrželi meč v rukou, učili se s ním bodat a sekat, byli vychováváni pro boj s nepřítelem. Jezdili na koni a byli vedeni ke statečnosti a odvaze, ale taky ke krutosti a násilí- ženskými vlastnostmi se tvrdě pohrdalo.

Ženy byly vychovávány k údělu  poslušné otrokyně. Byly vedeny k poslušnosti, poddajnosti a pasivitě. Vztah mezi manželem a manželkou, to byl vztah „pán a otrok“. Ženy, aby přežily, získaly všechny nectnosti záludných otroků, kteří se dokáží proti krutostem svého pána bránit nevybíravými prostředky. Svých cílů také často dosáhly prostřednictvím svých synů, protože láska mezi matkou a synem se nedala zničit ani v loupeživém starověku.

Vlastnosti mužů v otrokářském řádu: je velmi hrdý na svou sílu a agresivitu. Opovrhuje ženskou slabostí a ženskými vlastnostmi. Pyšní se svou povahovou válečníka, všechny své vlastnosti spojené s agresivitou vyzdvihuje jako velké přednosti. Pěstuje svou statečnost, odvahu i krutost. Později vedle silných mužů vítězí i muži vychytralí, lstiví, zrádní, prohnaní, úskoční, podlí a intrikánští. Strategická mazanost se v boji vyplácí a válka se proměnila v kult. Agresivní rváči byli ve výhodě před moudrými a nesobeckými muži. Moudří muži to mívali totiž stejně těžké jako ženy, dopadali obvykle špatně- třeba jako Ježíš. K ženě se starověký muž chová nadřazeně a krutě, využívá všech prostředků k tomu, aby byl ve všech sférách života oproti ní ve výhodě. Jeho podvědomé výčitky svědomí však paradoxně ještě víc produkují misogynii, aby ospravedlnil své chování. Z ženy udělá svůj soukromý majetek, proto rozdělí ženy na povinně celoživotně věrné ploditelky svých potomků a povinně promiskuitní ženy, s nimiž si promiskuitně dopřává rozkoš. Muži svobodně rozvíjejí své různorodé tvůrčí vlastnosti (vlastnosti pána).

Vlastnosti ženy v otrokářském řádu: starověké ženy se proti zotročení bránily jak se dalo, a tak byly kruté jako Agrippina, sexuálně náruživé jako Messalina, intrikánské jako Livia, mstivé jako Klytaiméstra, neposlušné jako Xantipa, ale i moudré a intelektuální jako třeba Sapfó. Žena věděla, že je v podřadném postavení jen díky tomu, že je oproti muži  fyzicky slabá. Tím že není schopna držet meč a zabíjet nepřátele za účelem získávání jejich majetku. Ale byla  stále divoká a nezkrocená, protože ještě neexistovala náboženská ideologie, která by jí sugerovala, že je méněcenná „od boha“. Existovala pouze násilnická hrubá síla „dobyvatelů“, jež ženu „umravňovala“. Proto se starověké ženy lišily od žen 19.století, jako by to byly dva odlišné živočišné druhy. Žena muži splácí stejnou mincí- jestliže ho nesmí nenávidět otevřeně, tak ho nenávidí tajně. Její sexualita je násilím potlačena, v sexu je po všech stránkách omezována, výhradně závislá na libovůli svého muže. Nesmí se ani vzdělávat a musí mít vlastnosti, jež vyhovují jejímu muži -vlastnosti  poslušného otroka. Navenek se tak často chová, ale uvnitř je stále divoká a nezkrocená.

Morálka v náboženské totalitě

Křesťanství se od svého vzniku stalo pro mnohé muže a ženy velmi přitažlivé, protože hlásalo jen samé hezké věci, které se lidem zamlouvaly. Jenže v průběhu staletí se pevně chopila moci nad věřícími lidmi církevní oligarchie, která určila pro své věřící ovce velmi tuhá totalitní pravidla, která sama nikdy nedodržovala. Nicméně díky křesťanství  se vztah „pán a otrok“ mezi ženou a mužem  zmírnil na vztah „pán a jeho poslušná žena“.

Vlastnosti křesťanského muže: považuje se z „z boží vůle“ ženě nadřazen (ač to Kristus nikdy nehlásal) a z toho vyplývalo jeho další chování k ženě. Církevní oligarchie bez ohledu na Ježíšovo původní učení o mírumilovnosti křesťanství dále rozvíjela válečnické ctnosti svých poslušných kostelních ovcí. A tak pod slupkou křesťanské lásky zůstala  vládnoucí církev i šlechta dál dobyvačnými pohany, které hnaly do válek své nebohé poddané. V ženě, v mužově majetku, pěstovala křesťanská církev pouze ty vlastnosti, které u ní chtěla mít. To znamená především povinně velmi zbožnou poslušnou pracovitou loutku, jež plní každé přání  církve, šlechty i svého muže. Čím víc však u poddaných žen rostla jejich poslušnost, poddajnost a obětavost, tím víc u  jejich mužů vzrůstaly opačné vlastnosti- sobectví, pýcha a jistá necitelnost k ženám i dětem. Takže po celou dobu náboženské totality rovněž „kvetla“ misogynie. Muži si  také žárlivě střežili své vědění, jako by tím říkali- vy sice plodíte nové lidi, ale to oproti nám nic není, my plodíme nové myšlenky a vynálezy. Vaše plodná břicha nejsou nic proti našim plodným mozkům. V sexu se křesťanský muž také zpravidla příliš neomezoval. Z otrokářského řádu převzal systém dvojího rozdělení žen: ženy určené pro rozkoš a ženy počestné, určené k plození jeho potomků- což církev  odjakživa schvalovala a podporovala.

Vlastnosti křesťanské ženy: považuje se z „z boží vůle“ za méněcennější bytost než její  muž a z toho vyplynuly tyto důsledky: křesťanská žena si nevážila sebe ani jiných žen, přijala svou méněcennost danou od boha a přestala věřit ve své schopnosti. Začala naopak velmi přeceňovat schopnosti muže. Její neláska k vlastnímu pohlaví pramenila z malé sebedůvěry. Svědčí o tom i to, že si  obvykle nepřála, aby se jí narodila dcera, jež by pokračovala v její existenci. Přála si radši syna, aby se zalíbila svému muži. Byla na muži všestranně i existenčně závislá, přizpůsobila se tvárně všem jeho požadavkům a v souladu s církevním učením byla poslušná, poddajná, pokorná a obětavá- jejím největším vzorem se stala trpící Panna Marie.Vůči muži zaujmula podobnou chytristiku jako dítě- stavěla na odiv svou slabost, bezbrannost a nemohoucnost. Většina žen se nevzdělávala a tak ženy přestaly být tvůrčí, propadly intelektuální nečinnosti, tuposti a lenosti. Staly se skutečně pasivní. Z rození dětí se stala povinnost a těžký ženský úděl. Všechny matriarchální bohyně byly definitivně zapomenuty, místo nich kynul shůry Bůh: Za své hříchy ve velkých bolestech ženo rodit budeš! Ženina sexualita byla potlačovaná už nejen  hrubým násilím jako v otrokářství, ale  teď už i ideologicky. Z lidské sexuality- především z té ženské se stal hřích a nechutný chtíč. Správná počestná zbožná žena měla sex trpně snášet jako nutné zlo vedoucí k jejímu oplodnění.

Mužství a ženství v peněžní totalitě

Rozdíl mezi vzdělaností muže a omezeností ženy dosáhl svého vrcholu v 19.století. V té době  mezi muži a ženami zela ve vzdělání hluboká propast. Darwin ve své knize O původu člověka z toho usoudil: „Hlavní rozdíl v rozumových schopnostech obou pohlaví se projevuje tím, že muž ve všem oč usiluje dosahuje vyšší dokonalosti než může dosáhnout žena- ať to již vyžaduje hluboké myšlení, rozum, či obrazotvornost anebo jen užívání smyslů a rukou (jak víme, zanedlouho se ukázalo, že žena má jemnější smysly i ruce). Kdybychom sepsali do dvou tabulek nejvýznamnější muže a ženy v poezii, malířství, sochařství a hudbě s ohledem na pojetí i provedení, dále v historii, vědě a filozofii a do každého seznamu zařadili půl tuctu jmen, nesnesly by oba seznamy porovnání… Žena se zřejmě liší od muže svými mentálními sklony, především je citlivější a méně sobecká a to platí i pro přírodní národy. Obdařena svými mateřskými instinkty, projevuje hluboký cit ke svým dětem a je proto pravděpodobné, že jej často přenáší i na své bližní. Všeobecně se uznává, že ženy mají větší schopnost intuice rychlého postřehu a snad i napodobování nežli muži. Muž je soupeřem ostatních mužů, libuje si v soutěži, to ho vede k ctižádostivosti, která snadno přechází k sobectví. Posledně jmenované vlastnosti se bohužel zdají být jeho přirozeností. Za mužským sebevědomím jsou stejné síly, které vytvořily paví ocas: sexuální soutěž mezi samci.“

Na jiném místě Darwin napsal: "Tyto i dříve uvedené schopnosti se u člověka zřejmě vyvíjely částečně působením pohlavního výběru- tj.bojem soupeřících samců, a částečně působením přírodního výběru- tj. celkovým úspěchem v boji o existenci. Vzhledem k tomu, že v obou případech docházelo k boji v dospělosti, přenášely se takto získané znaky v úplnější podobě více na mužské nežli na ženské potomky. A tak se stal muž dokonalejší bytostí nežli žena (Pozor! Darwin= současník Broca). Je skutečně štěstím, že zákon stejného přenášení znaků na obě pohlaví převládl u všech savců, jinak by se vší pravděpodobností- muž předčil ženu svou rozumovou úrovní stejně, jako páv předčí svou družku svým ozdobným peřím. Samci předvěkého člověka a pak muži v prvobytné společnosti mezi sebou po mnoho generací bojovali o ženy. Avšak pouhá tělesná síla a velikost by zdaleka nestačily k vítězství, kdyby se nespojily s odvahou, vytrvalostí a rozhodnou energií. U společenských živočichů musí mladí samci podstoupit mnoho zápasů, aby si získali samičku a starší samci se musí znovu a znovu pouštět do boje, aby si samice udrželi. A v případě člověka musí také bránit své ženy a děti před možnými nepřáteli a vydávat se na lov, aby uživili rodinu. Chtějí-li se však vyhnout nepřátelům, nebo je úspěšně napadnout, polapit divoká zvířata a vymyslet i vyrobit si zbraně ( v tom vymýšlení zbraní to muži ovšem neuvěřitelně přehnali) neobejdou se bez pomoci vyšších rozumových schopností, zejména pátrací schopnosti, rozmyslu, vynalézavosti či představivosti“…

Jak vidíte, Darwin se pekelně mýlil. Byl rovněž jen dítětem své doby a některé jeho názory byly tak značně neobjektivní a vůči ženám zaujaté, že se dnes všichni divíme i ušima. Žena přece měla v historii rovněž mnoho příležitostí rozvíjet svůj mozek.Především musela umět „přechytračit“ pána tvorstva. A stále mějme na paměti, že se nesměla vzdělávat, což jaksi pan vědec Darwin vůbec nebral v potaz. Nesměla se sice vzdělávat, ale zato měla úzký kontakt s rozvíjejícími se, originálně myslícími dětmi. Musela ovládat velký um, jak rafinovaně obelstít svého silného, přísného muže a zároveň se musela umět vžít do psychiky jemného, bezbranného dítěte. Byla mezičlánkem mezi mužem a dítětem a to byla odjakživa nejsložitější pozice. Darwin jaksivůbec nechtěl vidět že mnoho „typicky ženských a mužských vlastností“ devatenáctého století nebylo získáno přírodním ani pohlavním výběrem, ale jen a jen kulturním vývojem. V 19. století se totiž nejvíce spojilo vlivné náboženství s vlivem peněz. Nejen protřelá,  úskočná a mocná církevní oligarchie, ale i bohatí mocní kapitalisté zkrátka co nejvíce potřebovali u žen poslušnost, poddajnost a obětavost.

Obětavá žena se stala ideálem doby. Obětavost, to byla hlavní ženská ctnost. Každá matka měla žít jen proto, aby se všichni ostatní v její rodině měli dobře. Obětavost byla totožná s ženstvím, ženu 19.století přesvědčili, že na jejích přáních vůbec nezáleží. Byla od raného dětství vedena k tomu, že nejde o to, aby se ona měla v životě dobře, ale aby se měl dobře její muž, její děti a celé její příbuzenstvo po mužské linii. Sestra bratří Mánesů byla stejně nadaná jako její bratři. Výchova jí však velela obětovat se. A tak její malování šlo stranou a starala se o bratry ( už dospělé!) A její dospělí bratři to vzali jako naprostou samozřejmost, že obětovat se pro ně je její povinnost.

Každá matka se rodině všestranně obětovala a věřila, že vlastním utrpením přinese štěstí a blaho rodině. Myslela si: Musím se obětovat, musím se zříkat svých přání a přicházet zkrátka. Její očekávání se splnila- přišla skutečně zkrátka. Mnoho žen té doby bylo v skrytu velmi nešťastných, trpěly různými neurózami a hysterií. Svou nadměrnou obětavostí vypěstovaly u svých nejbližších nejen velké sobectví, ale i pýchu, lenost, ješitnost, nadřazenost. Čím více patologické obětavosti na jedné straně, tím víc patologického nedostatku soucítění i misogynie na straně druhé.

Vlastnosti kapitalistických žen: Počestné ženy 19.století byly velmi zbožné, frigidní, obětavé, nevzdělané, intelektuálně zaostalé, mlčky trpící a pokorně snášející všechny křivdy světa- protože si to tak bůh přál a církev a kapitalista taky. Eva se dopustila prvotního hříchu a její dcery musely za to pykat. Všechny obětavé vlastnosti žen kapitalistům vyhovovaly a zvláště ženy s mnoha „pé“- to znamená poctivé, poslušné, pokorné, pilné, pracovité, půvabné, poddajné, pasivní a pitomé byly velmi žádané, protože usnadňovaly církvi a kapitalistům jejich neomezené totalitní vládnutí nad bezmocnými nemajetnými pracujícími masami. Katolická etika pomáhala rozvíjet tento ženský ideál, jež z ženy činil bytost ctnostnější než muž. Ve služebnici boží však můžeme tušit viktoriánskou unylou lilii potlačovanou právě tím, jak byla pokrytecky velebena. Inteligentní, samostatně myslící ženy, které toužily po vzdělání velebeny nebyly, naopak byly kritizovány. To všechno pan Darwin neviděl?  Jen ženy submisivní, které se nechávaly rády vést a za sebe všechno rozhodovat byly vyzdvihovány jako vzor. Pasivita, to znamená trpnost, nečinnost, povahovou ústupnost, nebojovnost. Je paradoxem, že pasivita žen, tolik pěstěná v historické totalitě se v přírodě u samic stěží může vyskytovat. Samice všech zvířat musí být naopak v lovu aktivnější než samci, aby uživily svá mláďata. A aby je ochránily před nepřáteli, musí být neustále pohotové a velmi ostražité. Ani ženy, jež donedávna mívaly spoustu dětí, které jak známo jsou neposedné jako pytel blech, nemohly být ve vztahu k nim v žádném případě pasivní. To znamená, že byly pasivní jen ve vztazích s muži. Ve společnosti, která je do pasivity neustále násilně nutila. Pasivita byla tedyvlastnost, pěstovaná  u žen uměle, s pomocí memů, nebo-li kulturních vzorců chování. Uvažte psa u boudy,  zotročte ho všemi možnými příkazy a povely- a pak o něm drze tvrďte, že je „od přírody“ pasivní.

Povinností ženy bylo mlčet a být krásná. Tehdy byl pro ženu vzhled to nejdůležitější a rčení „buď krásná a mlč“ bylo přísně ctěno. Žena nesměla vyjádřit svůj názor. Slovo měli pouze muži. Ženy měly být především příjemné, zbožňující společnice mužů. Intelektuální nadání bylo pro dívky 19.století handicapem. Postrachem rodičů byly dcery, které si četly v otcově knihovně nebo si prosadily, že budou na hodinách, které jejich bratrům dávali domácí učitelé. Takové dcery si rodiče zavázali ústně i písemně, aby své „neženské“ vědomosti ve společnosti tajily a v žádném případě neodporovaly komukoliv z přítomných pánů, i kdyby mluvil sebevětší nesmysly. Slavná Margaret Mead ve svých pamětech vylíčila, s jak velkou nevraživostí se setkala jen proto, že přišla na univerzitu, aby se vážně zabývala etnologií. Nejen dívky, i vdané ženy musely uctivě poslouchat, co jim jejich mužové a vládcové uznali za vhodné sdělit. Muži se pak ovšem ve společnosti svých mlčících žen nudili, a kdo by se divil-  chodili se radši bavit jinam. Znovu se ptám, jak je možné, že si těchto skutečností Darwin nevšímal? Řeknu proč. Bylo to proto, že tehdejší společnost ženami ve skrytu tak hluboce opovrhovala a to opovržení bylo natolik všeobecné a samozřejmé, že se tomu nikdo ani nedivil. I ženy samy sebou opovrhovaly. Nebyly spokojené se svým ženským údělem, záviděly mužům jejich sociální postavení. Ale jako všichni ti, které ponížilo otroctví, i ony uvěřily, že jsou bohem stvořeny pro své okovy a mnohé z nich se staly antifeministkami stejně jako mnoho otroků Jihu, kteří podporovali otrokářství a bojovali za občanské války po boku svých pánů proti vlastnímu osvobození.

Vědci se po dvou světových válkách zamýšleli nad mužskou agresí

První světová válka brutálně ukončila mnoho lidských iluzí. Po této strašné válce se všechno náhle změnilo. Najednou tu byla generace, která prodělala šok z masové brutality. Rezignovala na staré hodnoty, pojmy dobra a zla ztratily svůj etický náboj a podlehly sprostému pragmatismu. Brutalita se stala celosvětovým problémem, zvláště když tehdejší mezinárodní právo běžně počítalo s použitím síly jako politickým prostředkem při vyřizování sporů mezi státy. Útok jednoho státu proti druhému, nebo přesněji řečeno jedné oligarchie proti druhé oligarchii za použití ozbrojených sil, to byla velmi nebezpečná forma používání síly, které se museli bezmocní občané povinně účastnit. Není tedy divu, že tato válka přinutila některé vědce a antropology zabývat se ve svých pracích mužskou agresivitou. Nejznámější se staly teorie zakladatele psychoanalýzy S. Freuda, který zavedl pojem „instinkt smrti“.Hlavní úkol instinktu smrti spočíval podle Freuda ve zničení sebe i okolí. Jeho výsledkem byla přeměna organické přírody v neorganický stav, vystřídání života smrtí. Freudovo tvrzení o existenci instinktu smrti svědčilo o jeho hlubokém pesimismu. Podle jeho názoru pojem lidské dobroty byl pouze iluzí, jedním z omylů lidstva. Princip zla a ničivé tendence vládnou ve světě, protože vrozené instinkty jsou silnější a jsou základem individuálního i historického vývoje. Instinktu smrti náleží vedoucí místo mezi vrozenými instinkty a v souvislosti s tímto tvrzením se freudisté domnívali, že prý válka je přirozeným stavem lidí, nejlepším způsobem realizace instinktivních potencí. Podle jejich mínění je prý válka mimořádnou příležitostí k projevu touhy po moci. V době války si prý každý voják uvědomuje svou odlišnost od předchozího stavu: vzniká u něho dříve chybějící síla. Tato síla se realizuje v nejkrutější a infantilní formě vlády- v ničení. V době války jsou také s ničím nesrovnatelné možnosti sexuálních činů.

Z těchto teoretických doktrín vyvodila psychoanalýza politické principy. Myšlenky Freuda i jeho žáků o vrozené schopnosti jedněch se podřizovat a druhých vládnout sepak bohužel později hodily jako psychologický základ fašismu. V otevřeném dopise A.Einsteinovi, který se na Freuda obrátil s prosbou o pomoc při udržení míru, Freud zdůvodnil svou koncepci vrozené předurčenosti válek takto:“ Podle naší hypotézy existují pouze dva druhy lidských pudů: jedny se snaží uchovávat a sjednocovat… a druhé se snaží ničit a zabíjet. Tyto druhé označujeme souhrnně jako agresivní nebo ničivý pud…. Výsledkem některých našich úvah je názor, že tento druhý instinkt působí v každé živé bytosti, snaží se zničit ji a redukovat život na jeho prvopočáteční stav neživé hmoty. Tento instinkt si skutečně zasluhuje název instinkt smrti.“

Sigmund Freud se ovšem těžce mýlil, protože promyšlené války kvůli majetku a mocivedou odjakživa menšinoví velcí boháči (1 procento lidí), nikoliv jimi ovládaná většinová mírumilovná společnost (99 procent lidí), která o žádné války a ničení vůbec nestojí. Ta byla do těch válek vždyproti své vůli sprostě NÁSILÍM nahnána, o žádném pudu smrti tedy nemohla být vůbec řeč. Žádný instinkt smrti neexistuje, protože války jsou promyšleným produktem úzké skupiny vládnoucích lidí.  Je možné, že Freudúmyslně vytvořil na zakázku mocných globálních banksterů svou teorii o pudu smrti, aby s pomocí „vědy“ pomohl ospravedlnit jejich dobyvačné, velmi výdělečné války. Protože není možné, aby byl takový hňup a nevšiml si, že běžní mírumilovní lidé jsou pod trestem smrti na válečná jatka násilím nahnáni, aby umírali za zájmy superboháčů ve velkém. Sami dobrovolně by nikdy do žádných válek nešli ani náhodou.

Známý vědec Konrad Lorenz bohužel posuzoval lidskou, respektive mužskou agresivitu stejně pesimisticky a nereálně jako Sigmund Freud. Dospěl k názoru, že lidem, stejně jako zvířatům je prý společný obecný instinkt agresivního chování, které je třeba- když se nahromadí- vždy nějak odreagovat, takže lidem není pomoci. V knize Takzvané zlo napsal:“ Představme si, že by nějaký objektivní etolog seděl na některé jiné planetě- třeba na Marsu- a zkoumal sociální chování člověka pomocí dalekohledu, jehož zvětšení by bylo příliš malé, než aby mu umožnilo rozpoznávat jednotlivce a sledovat jejich chování, které by mu však dovolovalo pozorovat velké události, jako je stěhování národů, bitvy, atd. Nikdy by nepřišel na myšlenku, že je lidské chování řízeno rozumem nebo dokonce zodpovědnou morálkou. Byl by v těžkých rozpacích porozumět lidským dějinám. Podivná a nelogická „lidská přirozenost“ nechá mezi sebou soutěžit a bojovat dva národy, i když je k tomu nenutí žádné hospodářské důvody. Podněcuje dvě politické strany nebo náboženství k rozhořčenému boji navzdory tomu, že si jejich posvátné programy jsou překvapivě podobné. Žene Alexandra a Napoleona, aby obětovali miliony poddaných pokusu sjednotit celý svět pod jejich žezlem. Je pozoruhodné, že se ve škole učíme dívat se na lidi, kteří prováděli takové a podobné absurdity s respektem- dokonce je máme ctít jako velké muže. Jsme vychováváni k tomu, podřizovat se takzvané politické zchytralosti politika, jenž je zodpovědný za vedení státu, a jsme na všechny zde uvedené jevy již tak zvyklí, že mnohým z nás vůbecnení jasné, jak neobvykle hloupé a lidstvu škodlivé je toto historické chování národů. Jakmile to ale jednou poznáme, nemůžeme se vyhnout otázce, jak je možné, že se údajně rozumní tvorové mohou chovat tak nerozumně. Jak řekl Hegel, zkušenost z dějin nás poučuje, že se lidé a vlády z dějin nikdy nepoučili…předpokládejme ale, že náš pozorovatel z Marsu je zkušeným etologem, který zná důkladně vše, co bylo stručně řečeno v předcházejících kapitolách; musel by nezbytně dojít k závěru, že lidská společnost je uspořádaná velmi podobně jako krysy, které jsou uvnitř uzavřené tlupy rovněž sociální a mírumilovné, avšak vůči kterémukoliv příslušníku druhu, který nepatří k vlastní straně, se chovají jako praví ďábli. Kdyby ještě kromě toho pozorovatel z Marsu věděl o populační explozi lidstva, stále se stupňující hrozivosti zbraní a rozdělení lidstva do několika málo politických táborů, neposuzoval by budoucnost člověka o nic růžověji než budoucnost několika nepřátelských společenství krys na jedné lodi, jejíž zásoby jsou již skoro vyžrané. Přitom by byla tato jeho prognóza ještě optimistická, neboť u krys se dá předpokládat, že po velkém vraždění jich stále ještě zbude dost na to, aby udržely druh, což u člověka po použití vodíkové bomby není vůbec tak jisté. Jak tak třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch, a v srdci má agresivní pud, který zdědil po antropoidních předcích, a který jeho rozum není schopen ovládnout- nebudeme mu prorokovat dlouhý život! Pozorujeme-li pak tuto situaci jako spolupostižení lidé, jeví se nám jako děsivá noční můra a lze těžko uvěřit, že agrese není patologickým symptomem současného kulturního úpadku. S atomovými zbraněmi v rukou- neumí se člověk v sociálním ohledu chovat rozumněji než nějaké zvíře; pak to spočívá z velké části v pyšném přeceňování vlastního chování, jehož následkem je, že člověk toto své chování vyjímá z prozkoumatelných přírodních jevů.

Přírodovědci skutečně nenesou žádnou vinu na tom, že lidem chybí sebepoznání. Giordana Bruna lidé upálili, když jim řekl, že i s celou planetou jsou jen zrníčkem v jednom z nespočetných obláčků prachu (moje poznámka: G. Bruna neupálilinormální většinoví lidé, ale mocná inkvizice). Charlese Darwina by byli rovněž nejraději zabili, když objevil, že jsou stejného původu se zvířaty; nebylo málo pokusů ho alespoň umlčet. A když se Sigmund Freud pokusil rozebrat motivy lidského chování a vysvětlit jeho příčiny-kladl se mu za vinu nedostatek úcty, zaslepený materialismus a dokonce pornografické tendence. Lidstvo brání svou výlučnost všemi prostředky a je skutečně na místě začít kázat pokoru.

Myslím, že znám jednoduchý prostředek, jak smířit lidi se skutečností, že jsou sami částí přírody a že vznikli přírodním děním v souladu s přírodními zákony: musí se jim jen ukázat, jak velký a krásný je Vesmír a jak úctyhodné jsou zákony, jež ho ovládají. Především důvěřivě předpokládám, že ten, kdo dostatečně zná vývoj organického světa, nemůže cítit vnitřní odpor vůči poznatku, že i on sám vděčí tomuto nejvelkolepějšímu ze všech přírodních pochodů za svou existenci. Pravděpodobnost nebo lépe řečeno jistotu vývojové nauky, která mnohonásobně překonává naše historické znalosti, zde nechci teprve dokazovat. Všechny naše současné poznatky do ní zcela nenásilně zapadají, nic jí neodporuje a má všechny hodnoty, jaké může mít nějaká tvořivá nauka: objasňující sílu, poetickou krásu a působivou velikost. Kdo toto plně pochopil, nemůže cítit odpor ani k Darwinovu poznatku, že jsme společného původu se zvířaty, ani k názoru Sigmunda Freuda, že my sami jsme dosud poháněni stejnými instinkty jako naši předlidští předkové.“

Dnes již víme, že i Konrad Lorenz se v některých věcech také mýlil. Především v tom, že předpokládal, že člověk byl odjakživa agresivní, že současný člověk tu agresi po svých předcích zdědil. Nic takového! Předchůdci člověka byli mírumilovní, neznali žádné války. To proto, že neexistoval MAJETEK. Dokud neexistoval majetek, dotud neexistovaly ani války. Dokud lidé pobíhali po širých, neobydlených pláních s holými zadky, potud neměli sebemenší důvod být k jiným lidem agresivní.

Erich Fromm se ve své knize Anatomie lidské destruktivity nejvíce přiblížil pravdě, neboť jeho studie- na rozdíl od Freuda, Lorenze a jiných vědců- osvobodila lidské vášně jako je touha po lásce a po svobodě nebo nutkání ničit, týrat a ovládat od nuceného sňatku s pudy. Fromm napsal: „U člověka musíme rozeznávat dva úplně rozdílné typy agrese- první druh, který má člověk společný se zvířaty je fylogeneticky programovaný podnět zaútočit (nebo utéct), jakmile jsou ohroženy životní zájmy organismu. Tato fylogeneticky naprogramovaná agrese, jak se vyskytuje u zvířat i u člověka, je biologicky přizpůsobená obranná reakce. Funkce mozku tkví v zajištění přežití, proto je třeba očekávat, že mozek bude bezprostředně reagovat na každé ohrožení života. Z tohoto pohledu jsou tedy nejen útěk, ale i útok obranné reakce. Tato přírodní ´obranná agrese´slouží k přežití jedince i druhu; je nástrojem biologické adaptability a zaniká, jakmile pomine ohrožení. Druhý typ agrese je však specificky lidský a u většiny savců v podstatě chybí. Tato specificky lidská (zlá) agrese- tj. krutost a destruktivita - není fylogeneticky programovaná a neslouží biologickému přizpůsobování. Velká část všech předchozích debat na toto téma byla tedy pokažena tím, že se mezi těmito dvěma druhy agrese nerozlišovalo, přestože mají různý původ i projevy.

Mnohá pozorování ukazují, že primáti ve volné přírodě jsou málo agresivní, zatímco u primátů v zajetí lze příležitostně pozorovat chování krajně destruktivní. V zajetí nejvíce trpí mláďata a samice, které jsou často během bitek náhodně poraněné, nebo dokonce zabité. Také někteří samci při bitkách zahynou násilnou smrtí.

Toto rozlišení má základní význam pro pochopení lidské agrese, protože člověk v průběhu svých dějin žil sotvakdy ve svém přirozeném prostředí, s výjimkou lovců a sběračů, a pak prvních zemědělců až do pátého tisíciletí před Kristem. ´Civilizovaný´ člověk žil vždy v ´ZOO´-to znamená v různých stupních zajetí a nesvobody- a to platí i dnes, i pro ty nejpokrokovější společenské systémy… Lorenz v množství svých důvtipných myšlenkových konstrukcích pokládá každou lidskou agresi, včetně nutkání zabíjet a mučit, za projev biologicky dané agresivity, která se působením řady faktorů mění z užitečné síly na sílu ničivou. Proti této hypotéze však mluví tolik empirických dat, že je prakticky neudržitelná. Studie zvířat ukazuje, že savci mají sice značnou míru obranné agrese, nejsou však vrahy a trýzniteli. Paleontologie, antropologie a historie podávají četné důkazy proti instinktivistické tezi: jednotlivé lidské skupiny se značně odlišují ve vztahu k míře vlastní ničivosti- liší se natolik, že tvrzení o vrozené destruktivitě a krutosti, sotva obstojí.

Člověk se od zvířat liší právě tím, že je vrahem. Muž je jediný savec světa, který je schopen zabíjení ve velkém měřítku a sadisticky. Zabíjí a týrá příslušníky svého druhu bez biologického nebo ekonomického důvodu a pociťuje přitom uspokojení. Jde o onu biologicky neadaptivní a nefylogeneticky programovanou specificky ´lidskou destruktivní agresi´. Jen ta představuje skutečný problém a nebezpečí pro přežití lidského druhu.

Moje teze tedy spočívá v tom, že destruktivita a krutost nemají v žádném případě biologickou pudovou povahu (jak se domníval Freud i Lorenz), ale jsou to lidské vášně zakořeněné v celé existenci člověka; u zvířat neexistují a ani existovat nemohou, protože jsou svou podstatou zakořeněny v ´lidském stavu´. Hlavní omyl Lorenze a jiných instinktivistů spočívá v tom, že zaměňují a směšují oba druhy pohnutek zakořeněných v pudu a v charakteru. Sadistický člověk, čekající na příležitost, aby mohl dát průchod svému sadismu, vzbuzuje dojem, jako by se na něj hodil hydraulický model nahromaděného pudu. Ale na příležitost k sadistickému chování čekají jen lidé se sadistickým charakterem. Láskyplní lidé naopak čekají na příležitost, aby mohli projevit svoji láskyplnost. Pudy jsou čistě přírodní kategorií, jsou reakcí na fyziologické potřeby člověka, zatímco vášně podmíněné charakterem jsou formovány KULTURNÍM HISTORICKÝM VÝVOJEM. Vášně jsou specificky lidské, jsou reakcí na existenciální potřeby člověka. Ačkoli bezprostředně neslouží fyzickému přežití, jsou právě tak silné- a často dokonce silnější- než ´zvířecí´pudy. Pravda je taková, že lidské vášně – ty ´dobré´i ty ´špatné´-se dají pochopit jedině jako pokus člověka dát vlastnímu životu smysl a přesáhnout banální existenci pouhého živoření.

Destruktivita a krutost jako specifické lidské vlastnosti působí opravdu ničivě na život, tělo i ducha, a to nejen na oběti, ale i na destruktivně se chovajícího člověka. Představují paradox: jsou životem, který se ve snaze mít nějaký smysl obrací sám proti sobě. Jsou jedinou skutečnou zvráceností. Chápat je neznamená promíjet je. Pokud jim ale neporozumíme, pak nebudeme mít možnost jim bránit, ani nebudeme vědět, které faktory je naopak posilují.

Takové porozumění je zvlášť důležité v naší kybernetické době, kdy zřetelně ubývá citlivosti vůči destruktivitě a krutosti a kdy v naší industriální společnosti stále přibývá nekrofilie, tj., k náklonnosti ke všemu co je mrtvé, rozkládající se, neživé a čistě mechanické. Zvláštní fascinace vším, co je shnilé, neživé, destruktivní. Hrozí, že se heslo falangistů ´Ať žije smrt´stane tajným principem naší společnosti, ve které je nejvlastnějším významem pojmu pokrok dobývání přírody stroji, a ve které se živý člověk stává pouhým přívěškem stroje. Jednotlivec je čím dál více ovlivňován reklamou a různými ideologiemi, jeho spotřeba, volný čas i práce jsou předmětem manipulace. Posedlost násilím a destrukcí mnoha lidí jsou jen dalšími příklady mocné přitažlivosti nekrofilie v dnešním světě. Sklon k agresivitě, stejně jako k lásce je sice obsažen v genech; agresivita však v přírodě vůbec neznamená válku, naopak ve svých primitivních formách má tendenci vybíjet se nekrvavě, pouze v rituální podobě. Kdežto válka, zabíjení nepřátel není produkt biologie, ale je to produkt specifického lidského kulturního vývoje! Většina válek se totiž vede proto, aby si lidé  opatřili různé výhody na úkor jiného, a ne proto, aby chránili vlastní území před ohrožením- toto tvrzení většinou existuje jen v ideologiích, které lidi do válek ženou.

Proti válce může účinně působit úplně jiný radikální humanismus, v jehož středu stojí život, lidská důstojnost a růst jedince. Musíme vytvořit podmínky, aby se vývoj člověka, té nedokončené a nedokonalé bytosti, jejíž podstata je tak jedinečná, stal nejvyšším cílem všech společenských opatření a změn. Pravá svoboda a nezávislost a konec všech forem vykořisťování a nadvlády jsou podmínkami, ve kterých se zmobilizuje láska k životu, jediná síla, schopná přemoci lásku k smrti- protožejen lidské vlastnosti činí člověka tak nelidským“.

Mužství a ženství dnes

Agresivita není sama o sobě zlá, mnohdy je naopak potřebná. Jde jen o to, v jaké míře a jak ji používáme. I nejhodnější a nejmírnější člověk bude jednat agresivně, aby ubránil hodnoty, kterých si váží a cení. „Obranná agrese“ je nedílnou součástí lidského chování a její úplná absence by nás zbavila chuti k práci, ctižádostivosti, a podobně. Vždyť i lidský smích je jen přeorientovaný výhružný projev. Člověk vycení zuby, kolikrát by kolegu nejradši zakousl, ale místo toho se radši rozesměje a tím se agrese odplaví. Všimněte si, že ten kdo má velký smysl pro humor nebývá nikdy agresivním rváčem. Když si totiž člověk umí dělat legraci nejen z jiných, ale i sám ze sebe, dokáže se natolik odreagovat a přeorientovat svou agresi, že už nemá potřebu mlátit jiné lidi po hlavě.

Celý řetězec reakcí je částí obranného mechanismu lidského těla. I dnes jsme připraveni buď útočit nebo utéci. Zvedne se nám hladina adrenalinu v krvi, chlupy na těle se bojovně naježí, tvář se odkrví a zbělá vzteky. Taky jste někdy cítili nutkání někoho ze vzteku vší silou praštit? Práskli jste za sebou někdy dveřmi? Nebo jste alespoň v rozčilení rozbili něco křehkého? I slovní urážky dokáží rozbít něco velmi křehkého. Slova vykřičená ve vzteku mohou druhé lidi zranit a zanechat trvalé jizvy ve vztazích. Ano, lidé prostě nezapřou svůj původ z opice. Zůstala v nich uvnitř skrytá a kdykoliv se cítí ohrožená, rozrušená, zaskočená, vylítne rozzuřeně na povrch a předvede se v celé své nádheře. 4

Od toho je však člověk člověkem, aby si se svou agresivitou zděděnou po zvířecích předcích uměl poradit. Aby stanovil takovou morálku a zákony, že by asociálové neměli žádnou šanci. Místo toho si všakti co nám vládnoukrutost a destruktivitu lidí  záměrně pěstují a hýčkají. To je přesně to, co mi v současnosti nejvíc vadí: propagace násilí ve všech sférách života a na celém světě. Lidé, respektive muži jsou dál vychováváni cílevědomě k brutalitě. To, že se ženy chovají mírumilovněji než muži není zdaleka samozřejmost daná přírodou, jak by se mohlo zdát. Dnes se už člověk natolik vzdálil přírodě, že máloco v jeho povaze je přírodní. Mírumilovnost ženbyla v minulosti vypěstěna uměle. Žena se v průběhu několika tisíciletí naučila krotit svou agresi. Protože proti silnému muži stejně neměla šanci. Mohla svůj bezmocný vztek, (neboť i na ni působí adrenalin) ztlumit akorát tím, že se mohla svobodně vyplakat. Slzy obvykle pomohly, dokázaly podobně jako smích odplavit agresi. Ženám bylo dovoleno plakat, dokonce to někdy obměkčilo i tvrdého muže, ale mužům byl pláč přísně zakázán. Od raného dětství se chlapci učili, že nesmí plakat. Dát někomu pěstí do nosu, to jo, to bylo jako mužný způsob chování povoleno, ale vyplakat se v náručí mámy- nikdy! A tak se ženy naučily v historické éře civilizovanějším způsobům; umí ovládat svou agresi, přeměňují ji v slzy, ne v zaťatou pěst.

Vyšší agresivita mužů se vyskytuje i slovně. Vzhledem k tomu, že muži bývají kritičtí nejen vůči sobě navzájem, ale jejich vyšší slovní agrese zasahuje i ženy, vytváří se tím optický klam. Tím, že ženy nekritizují muže tolik jako muži ženy, vzniká dojem, že jsou ženy méně dokonalé, z toho důvodu více kritizované. Pak to vypadá, že jsou ženy s muži více spokojeny, kdežto muži se ženami nikoliv. Ale jak říkám, je to jen optický klam založený na vyšší slovní agresivitě mužů. U mužů se dokonce vyskytuje i větší agrese k vlastní osobě, což lze pozorovat v tak tragické oblasti, jako jsou sebevraždy. Muži páchají mnohem více sebevražd, i když se nedá říci, že by ženy měly snadnější život; jen nemají odvahu k autoagresi, čili sebevraždě.

Ženy si v minulosti vysloužily název „hysterky“. U muže se výbušná agrese pokládá za normální mužský projev, kdežto u ženy je tentýž vzteklý výbuch nazýván hysterií. Správná žena totiž vztek projevovat nemá a pokud ho projeví, tak je prostě hysterka. Lidé mají radši ženy, v nichž se jedy tiše vaří. Ty, které týrají sebe i své okolí skrytě, ne otevřeně. Není  mi přesně jasné, jak se pozná cholerik od hysterika. Encyklopedie říká, že cholerik je člověk energické, výbušné až vášnivé povahy. V typologii I.P.Pavlova odpovídá silnému nevyrovnanému typu. Podle této definice se tedy cholerici nacházejí i v řadách ženského pohlaví- jenže o výbušné choleričce jsem v životě neslyšela. Vždy se mluvilo jen o „starých hysterkách“. No, já nevím, ale mám dojem, že rozdíl mezi cholerikem a hysterkou je prostě jen ten, že cholerik má tvrdé pěsti a hysterka dělohu. Masmédia poslední dobou vyměnila termín hysterka za slovo dračice. Takže od určité doby zde máme dračice, hysterky jsou již asi zastaralé.

Ovšem je fakt, že se v minulosti zuřivá bezmocnost žen skutečně změnila občas v nezvládnutelnou hysterii. Vědomí, že proti tvrdé pěsti muže nic nezmůže, přivádělo ženu k šílenství, k jakési nepříčetnosti, ve které se pod záminkou hysterické neovladatelnosti mohla do jisté míry beztrestně vybít a odreagovat. Ovšemže i muži mohou být hysteričtí, ale o hysterických mužích nikde nepíšou. Drogou pro hysteriky obého pohlaví je obdiv. Jestliže pro muže je typický pocit nedocenění, pro ženy je charakteristický dojem, že nejsou dostatečně milovány. Žádají nové a nové důkazy lásky. Péči vymáhají i útěkem do nemoci. Je třeba ovšem počítat s tím, že hysterické ženě se nikdo nezavděčí. Naštěstí od dob Freuda hysterických žen rapidně ubylo. Stále však existují muži, kteří dokáží svým chováním k ženě, hysterické vlohy u ní neomylně vypěstovat a posílit. Hysterická žena uspokojuje svojí „velkou emocionalitou“ jejich představu o správné ženě, domnívají se, že hysterie k pravému ženství patří. Muž sice prožívá v manželství peklo a věčné scény, všichni kolem něho vědí, že má doma semetriku, ale on je přesvědčen, že takové „citlivé a citové“ chování k ženě patří. Takzvané  „italské manželství“, kdy okna drnčí nadávkami, vyznáními, přísahami a proklínáním, podlahy se otřásají pod rozbíjeným nádobím a návrhy na rozvod jsou psány co čtvrt roku, v podstatě oběma partnerům vyhovuje.

Vedle spousty kladných vlastností jako je třeba píle, pečlivost, pracovitost, trpělivost, vypěstovala v ženách minulá doba jako v podřízených tvorech bohužel i spoustu negativních vlastností. Je známa jejich typická ženská mazanost, prohnanost, lstivost, velká neupřímnost, faleš, chronická pomlouvačnost, vzájemná nesnášenlivost mezi sebou apod.

U mužů se rovněž vyskytuje mnoho špatných vlastností vybujelých v minulosti. Je to typická mužská nadutost, zpupnost, nadřazenost, odměřenost, hrubost, dotěrnost, velká ješitnost a vychloubačnost, bezcitnost, nadměrné sobectví, agresivita a šovinismus. Toto chování bychom mohli celkově nazvat zlobnou útočností a bývá odrazem neutěšeného vnitřního stavu. Trestných činů se muži dopouštějí především z důvodů sobeckých a rozhoduje u nich hlavně chamtivost.

Zrůdná výchova chlapců stále pokračuje. Dnešní peněžní totalita vychovává z chlapců jak na běžícím pásu ctižádostivé sobce, toužící nezřízeně po moci a majetku. Poznáme-li takto vychované muže blíže, uvědomíme si, že nejednají nikdy jinak než sobecky a to ve všech sférách života. Tyto sobce od skutečně hodnotných mužů snadno poznáte: jsou přehnaně kritičtí ke všemu co není maximální, naprosto dokonalé a všeobecně uznávané. K lidem, od nichž jim kyne prospěch, dovedou být přátelští, družní a nevtíravě si je zavázat, zatímco k ostatním jsou povznesení, přezíraví, někdy přímo hrubí. V manželství tito muži obvykle selhávají, protože jsou nepřizpůsobiví a nemají dost mravních zábran.

Dlužno podotknout, že čím dál víc přibývá i sobeckých žen. Peněžní společnosttotiž i je začíná od narození učit, že musí být také- stejně jako kluci- hodně ctižádostivé, soutěživé, musí být expanzivní, také se musí snažit být dominantní, musí vyhrávat, být první, prosadit se za každou cenu a mohou kdekomu drze vnutit své vlastní sobecké zájmy i názory. Boj o moc je u takto vychovaných mužů, a dnes tedy i žen, v jejich chování nejsilnějším motorem. Jejich touha po moci, touha vládnout když ne celému světu, tak alespoň kousíčku země i jejich přílišná touha po majetku narůstá někdy do patologických rozměrů. Když se jim náhodou nedaří, co si v životě předsevzali, jsou frustrováni a tudíž agresivní, propadají destruktivním sklonům a jdou pak třeba přes mrtvoly. Není divu, že zloba a násilí jsou dodnes součástí lidského života. Zlá povaha se v některých lidech vaří jako jed v kotli a kromě okolí především otráví jejich vlastní tělo i duši. Vlastně platí pro všechny špatné vlastnosti, ne jenom pro sobectví, že se obracejí hlavně proti jejich majiteli. Když je někdo lakomý, sám si nic neužije. 5Když je někdo žárlivý, sám se nejvíc užírá. 7Atakdále, atakdále.

Sobec nemá nikdy dost. Když se mu daří, považuje to za samozřejmost a stejně je dál nespokojen s tím co má, protože chce pořád víc a víc. Když se mu nedaří, tak se z toho zhroutí. Žít a užít, to je krédo sobce, jenže díky své povaze si neužívá, ale užírá se. Když potká jiného sobce, který se také nechce pro nikoho angažovat a rovněž chce žít a užívat si na cizí účet, pak není divu, že zůstane každý sám.

 Být obětavý uvědoměle a ze zásady (ale s mírou, zdravě, ne patologicky) se vyplácí, protože člověk je pak sám se sebou spokojený, má čistou mysl, nic ho netíží. Kdežto být sobecký se nevyplácí- sobci se totiž vše vrací jako bumerang. Typický lidský egoismus, destruktivita a krutost se však dají léčit. Jednou z hlavních příčin násilí je sklon ke zlému- celkové negativní myšlení. Je to myšlení obsahující samé záporné vlastnosti, city a emoce jako je hněv, zahořklost, strach, rozčilení, závist, nenávist, žárlivost, hrabivost a jiné, jež vedou k destrukci. Ale člověk, který se snaží vědomě pěstovat pozitivní myšlení, skládající se z kladných citů jako je láska k lidem, altruismus, smysl pro humor apod., agresi výrazně tlumí. Do budoucna je tedy důležité vychovávat chlapce i dívky k pozitivnímu myšlení, altruismu, nenásilí. Protikladem ctižádostivých sobců jsou totiž harmonické osobnosti u nichž nacházíme odpovědnost, záruky smyslu pro životní klady a hřejivé vztahy. Nesobecky vychovaní muži a ženy jsou soudní, snášenliví a ctižádostiví přiměřeně ke svým schopnostem. Dovedou se uplatnit čestnými prostředky, vyrovnají se snadno snepříznivými situacemi, jsou spolehliví, milí a neagresivní, mají smysl pro humor.

Muž by neměl být pochopitelně ani v budoucnosti změkčilý, měl by být nadále mužný a schopný, mít zdravou dávku samčí agresivity, ale mělo by se definitivně skoncovat s jeho patologickou násilnickou výchovou, která ho vede k destrukci a ke krutostem, jež škodí jemu, lidem okolo, i celému světu. Agresivita v nás by se měla užívat plodně, kostruktivně a užitečně.

Třebaže se vlastnosti mužů i žen od 19.století výrazně změnily, přesto v nás všech proběhlý patriarchát stále ještě hluboko vězí. Máme ho silně zadřený pod kůží, a není taky divu, vždyť ještě naši otcové a matky v něm vyrůstali. Teprve moje generace narozena “do světlých zítřků” se stala první generací vychovávanou v podmínkách rovnosti určené zákony. Dominance a agresivita však dodnes zapadají do naší představy o mužské roli; podrobivost a vstřícnost je připisována roli ženské. S ubývajícím počtem dětí a přibývajícím vzděláním však ubývá poddajných a obětavých žen a přibývá spíš žen egoistických a agresivních. Ve srovnání s muži jsou však stále ještě přiměřeně mírumilovné, chovají se daleko civilizovaněji, protože své konflikty neřeší násilím.

 Ale dodnes se my všichni, muži a ženy na počátku 3.tisíciletí docela neemancipovaně necháváme ovládat minulými předpotopními předsudky. Tyto předsudky pokřivují naše vzájemné soužití a zahalují pravou podstatu dvou základních veličin lidstva- mužnosti a ženskosti. My ženy se musíme konečně uzdravit z toho, že jsme byly vychovány v mužském světě, že jsme každoučást a každý skutek našich životů prožívaly mužskýma očima a podle mužských kritérií. A jistě se neuzdravíme tak, že budeme pořád donekonečna přijímat svět jen jejich očima a poslouchat, co nám po tolik staletí říkali v našem jméně a pro naše dobro.

V lidské psychice je už tolik umělých produktů, že už ji dávno nemůžeme odvozovat od prapůvodní zvířecí psychiky. Vždyť i lidská řeč je umělý výrobek. Jak vystopovat, že mikroténový sáček je původně vyroben z přírodního produktu? Stejně tak počítač, nebo auto. A přece všechny předměty lidmi uměle vyrobené, ač nemají s přírodou nic společného, z přírodních surovin Země původně pocházejí. Lidé už jsou také dávno umělými výrobky- sami sebe vyrobili do podoby, v které se nyní nacházejí. Mužův vývoj nebyl tolik omezován, ale žena je vysloveně umělý produkt, byla více šlechtěna a domestikovaná, tak jako třeba dnešní domácí dobytek, který s divokými zvířaty již také nemá mnoho společného. Důsledky minulých dob jsou u žen znát na každém kroku. Jednostranný rozvoj se promítá například dodnes v ženské uniformitě. Ženy jsou různorodé na povrchu- oblékají se velmi nápaditě a individualisticky, ale jsou uniformní ve svém chování. Zatímco mužito mají naopak, v chování jsou daleko originálnější až výstřední- ale oblékají se uniformně. Obligátní oblek plus nezbytná kravata, toť jejich stejnokroj. Takže muži nosí uniformní oblečení, ale mívají nápadité duše, kdežto ženy nosí nápadité oblečení, ale mívají  uniformní duše.

U mužů jsme si zvykli na široké spektrum charakterů, povah a vlastností. Je to obrovská stupnice, obrovské rozpětí, kdy v jejich řadách nalezneme hotové anděly a zachránce či spasitele lidstva až po úplné „ďábly“ a duševní zrůdy. (Zajímavé- anděl sice vzhledově vypadá jako žena, ale přece jen je to muž. Zato ďábel je jednoznačně chlap. Je mohutný, chlupatý, zarostlý, se všemi patřičnými mužnými znaky). I po stránce inteligence jsme u mužů zvyklí na obrovskou škálu, která v sobě zahrnuje největší génie všech dob, až po naprosté pitomce. U mužů jsme si zkrátka zvykli na všechno, nic nás už u nich nemůže překvapit. Kdežto u žen je to jiné. Ženy byly pět tisíc let pod mnohem větší kontrolou. Nemohly si v minulosti vyskakovat a je to dodnes na nich znát. Ženy se vyznačují duševní šedí, je to šedivá hmota, duševní vlastnosti vypěstované staletími- nevyčnívat z ženské řady. Co u žen přesahovalo, to se ustřihlo. Pokud se například v minulosti objevila nějaká příliš chytrá a svobodomyslná, či jinak divná žena, upálila jidobrotivá inkvizice na hranicicoby čarodějnici. Počet upálených čarodějnic vysoko přesahoval počet upálených čarodějů, či kacířů. Příliš inteligentní ženy společnost odmítá dodnes. Hloupé ženy jsou pro změnu asi tak třikrát více zesměšňovány, než stejně hloupí muži. Muži mnohdy nevědí, co chtějí. Hloupé ženy jim vadí, nadávají jim do slepic a do blondýn- ale chytré ženy jim vadí ještě víc. Jen ženy průměrné nikomu nevadí, protože nedráždí svou hloupostí ani chytrostí- hlavně když mužev ničem nepřesahují. Ženám se prostě netrpí chytrost ani hloupost, toleruje se toliko průměr. Ta tendence zastřihávat jim křídla, aby příliš nečněly z řady je stále přítomna. Ženy tento přístup ve společnosti intuitivně cítí, a proto se snaží z řady skutečně nevyčuhovat. Z toho důvodu se jeví po duševní stránce jako homogenní, celkem bezvýrazná  hmota. Jsou stejnorodé, uniformní jako z jednoho těsta. Byly všechny formovány podle jednoho mustru jako služebnice svých bližních. Mnoho mužů si stále přeje, aby byly „hodné“, čili bezbarvé.

Muž, známá firma, známá značka má mnohem větší váhu než žena, za kterou leží prázdná minulost. Žena musela být konformní bytostí, musela dodržovat povinně stanovené ženské vlastnosti. Jak víme, u žen nejdůležitější vlastností vyžadovanou v minulosti byl tělesný půvab a pasivita. U muže byly naopak upřednostňovány všechny povahové vlastnosti, jež „elita“ světa potřebovala k boji „s nepřítelem“, k řízení a rozhodování, čili aktivita. Proto se ženy snažily po celé věky hlavně o dokonalost těla, kdežto muži zase usilovali o dokonalost svého ducha. Žena je Narcis na povrchu- obdivuje své tělo a potřebuje obdiv muže, muž je narcis uvnitř- obdivuje své schopnosti a potřebuje obdiv žen, aby ukojil svou ješitnost a ctižádost. Muži se v minulosti naučili v konkurenci s jinými muži víc dopředu uvažovat, promýšlet tahy při šachových partiích, činit věcnější výklady, ale i intrikovat. Najdeme u nich více logiky a chladného rozumování se sklonem k ironii, satiře, kritice a pesimismu. Bývají však originálnější a hravější, kdežto ženy se projevují spíš citově, emocionálně, romanticky, optimisticky, konvenčně, prakticky, jednotvárněji a tradičněji. Mají smysl spíš pro konkrétnost, pro představy smyslově názorné a citově podmalované, než pro abstraktní myšlení, jemuž se naopak rádi oddávají muži. Ženská mysl si nelibuje v rozborech a abstrakcích, neboť má lepší obrazné myšlení. Kdežto muži mají dobře vyvinuté technické a abstraktní myšlení. Někdy se muži až tak rádi vyžívají v abstraktních pojmech, že by nejraději celý život srovnali do úhledných matematických vzorců a tabulek. Je fakt, že jsou zatím pořád lepší v matematice- holt se pozná dlouhá tradice.

Muž vystupoval sebejistě, byl energický, rozhodný a rázný, strhl na sebe v páru vždy vedení, vyvolával svým sebejistým chováním důvěru. Byl zkrátka dominantní, jeho protipólem byla submisivní žena. Kdysi se „ideální pár“ údajně navzájem doplňoval. Mužská bojovnost byla zušlechťována ženskou mírností, rozumovost s citovostí, přílišná věcnost se snivostí. Ženy pasivní, plaché a nerozhodné dávaly přednost mužům rázným, podnikavým a samostatným. Ženy příliš citové, ty které se snadno dojímaly a rády o někoho pečovaly se cítily bezpečné po boku partnera rozumového a průbojného.

Velmi ceněnými mužskými vlastnostmi byly odjakživa odvaha a statečnost. Snad nejhorším posměškem bylo, když se o někom řeklo, že je „baba“. Ale nejsou jenom muži stateční a odvážní. Je sice pravdou, že ženy bývají až do poslední chvíle opatrné, bojí se riskovat, ale když jim jde o všechno, dokáží být velmi statečné. Je v nich zakódovaná statečnost samic, které za cenu vlastního života chrání svá mláďata před nebezpečím. Muži vždy víc riskovali než ženy. Dokáží často ohrožovat nejen sebe, ale i své bližní (připraví rodinu o majetek, způsobí si úraz při sportu, havarují v autě). Žena se riskování vyhýbá, je obezřetná. Statečná bývá, až když není ze situace žádné jiné východisko. Je fakt, že nebýt samoúčelné mužské odvahy a riskování, dodnes bychom věřili, že je země placatá. Muži pronikli všude- až na severní pól, až na špičky velehor. Létali na těch nejnemožnějších technických vynálezech- ale ženy se začínají chovat podobně a dohánějí je. Už v r.1901 Annie Taylor samoúčelně riskovala, když jako první přeplavala v sudu Niagarské vodopády. A takových případů se událo od té doby bezpočet, ženy pronikly takřka všude.

Být mužem je nebezpečné. Při narození připadá na sto pět chlapců sto děvčat, ale už ve věku 15 až 24 let umírají chlapci šestkrát častěji než dívky. Způsobují čtyřnásobek automobilových nehod a třikrát častěji řeší konflikty sebevraždou. Kolem dvacítky připadá na 100 dívek 98 chlapců, ve věku 65 let na stovku žen už jen 70 mužů a ve věku 80 let je pak žen dvakrát víc než mužů. Muži tedy mají více nehod, jsou více náchylnější k nemocím, mají více vražd i sebevražd. Mnoho nemocí u mužů je způsobeno přepracovaností a neschopností se uvolnit. Sebeovládání na úkor citové otevřenosti jim dává pocit moci, ale způsobuje nemoci. Moc a sebekontrola jsou prý pro muže natolik důležité, že pouhé pomyšlení na jejich ztrátu je děsí. City a emoce jsou u nich odsouvány stranou. Pro většinu mužů je jejich vnitřní svět emocí podivným a strašidelným místem. Citová sféra je pro ně velkou neznámou, protože většina z nich byla vedena k tomu, že je pro ně důležitá hlava a ne srdce. Takže nejsou zvyklí důkladněji se zabývat svými city a ani se jimi zabývat nechtějí. Nejsou po emocionální stránce „ve formě“, neradi přiznávají svou zranitelnost.

Někteří muži jsou značně pedantští, vzbuzují dojem jakoby v sobě měli zabudovány geneticky generace vojáků z předešlých epoch, vyžadují v rodině disciplínu, pořádek a kázeň jako na vojně. Snaží se získat umíněností a panovačností iluzi, že jsou „mužní“ a tudíž „silní“. Je to ale spíš neurotické vystupování s cílem vyrovnávat si nějaký komplex méněcennosti.

Způsob rozhodování mužů a žen se liší. Muž se rozhoduje sám a rychleji, žena se předem zpravidla vyptává na názor svých nejbližších. Avšak i toto se mění a mužský způsob rozhodování se feminizuje a ženský maskulinizuje. Další rozdíl je v tom, že mužovo myšlení bývá soustředěné do jednoho bodu, je pronikavé a úzké jako laserový paprsek- muž se tvrdě soustředí na jednu věc a taky ji vyřeší. Ženino myšlení je spíš široké a zaměřené na množství detailů zároveň. Svým způsobem má žena mnohostrannější způsob myšlení, protože dovede dobře chápat dětský svět, naučila se dobře chápat i mužský svět a ještě má svůj vlastní ženský svět. Muž je poněkud jednostranný, je uzavřen ve svém mužském světě, dětský a ženský svět ho často nezajímá, nechápe ho, a ani kolikrát chápat nechce.

Muž má větší sklony pěstovat své hobby, protože je méně věcný a více hravý. Žena je více hravá spíš ve smyslu poskytování něžnosti a mazlení. Muž má rád zbraně, žena je nesnáší. Muž se rád představuje jako vůdce banditů, či vůdce kohokoliv. Frajerství a nekonečné vytahování je mužům bytostně blízké a obvykle raději hovoří, než naslouchají. Nemuseli v minulosti nosit masku na tváři ani na duši, mohli se chovat celá staletí přirozeně a egoisticky. Ženy své falešné zmalované masky dodnes neodložily a dělají se pořád fyzicky i psychicky krásnějšími, než ve skutečnosti jsou. U žen mi v životě vadilo mnoho věcí, ale nezajímaly mne. Všímala jsem si pochopitelně více mužů a na ty jsem měla v reálném životě  v mládí celkem smůlu. Tolik jsem chtěla ve dvaceti letech muže obdivovat, jenževelké muže jsem potkávala zřídka. V prostředí, ve kterém jsem se pohybovala a žila, se moc nevyskytovali. V úřednickém prostředí jsem měla štěstí na muže malicherné- brýlaté úředníčky s rozsezenými širokými zadky, co si neviděli ani na špičku nosu. A ti muži se vždycky ještě vytahovali, že jsou muži. O ženách se vyjadřovali pohrdavě, ale svou vlastní ubohost neviděli. Osobně obdivuji nejvíc muže, kteří jsou velmi inteligentní, mají velký smysl pro humor a mají velký životní nadhled. A taky když jsou tolerantní, mají klidnou, vyrovnanou povahu, když mají kladný vztah k ženám a díky své moudrosti mají u lidí přirozenou autoritu.

Nejznámější biologickou vlastností ženy je její živá emocionálnost, která je v podstatě nezbytný důsledek biologických a fyziologických procesů v jejím těle. Jak už víme, chování je dalekosáhle ovlivňováno i hladinami hormonů, a to už v době, kdy dítě ještě neopustilo mateřskou dělohu. I když se mužské a ženské role díky osvobození žen vyrovnávají, toto vyrovnávání má svoji biologickou hranici, která se překročit nedá. Ale buďme rádi, že jsme různí. Ženino tělo, její hormony, jsou neustále v pohybu, její nervový systém reaguje živěji, a proto je žena jednička v emocích. Důsledkem toho je, že se ženy více orientují na vztahy mezi lidmi, kdežto muži se spíš rádi orientují na věci. Proto se ženy všestranně lépe orientují v mezilidských vztazích- z přílišného zájmu o lidi se z nich však snadno vyklubou pavlačové drbny.

Vyšší emocionalita žen se projevuje i v tom, že se více smějí a častěji pláčou a prožívají konflikty a usmiřování intenzivněji než muži. Míchají prostě city a rozum dohromady, protože jak už bylo jinde řečeno, mají schopnost citového vnímání uloženu v obou částech mozku. Díky ženské větší citovosti a emotivnosti mívají například zpěváci a herci zajištěnu větší popularitu než zpěvačky a herečky. Ty se prosadí jen do té míry, do jaké je přijme ženské publikum.

Citový život ženy je mnohem bohatší a jaksi členitější než život muže. Dosahuje závratných výšin, ale i propastných pádů, proti nimž jsou mužovy citové zážitky ploché, jednotvárné a nudné. To neznamená, že ženiny city jsou všeobecně silnější než city mužovy, nýbrž že citová reakce je u ženy častější, bezprostřednější, méně podmíněná a snadněji již na slabé podněty vznikající. Žena jedná méně rozvážně a impulsivněji, mohou ji vyvést z duševní rovnováhy věci, které muž považuje za nepatrné a bezvýznamné. Je dráždivější, dojatelnější, různé nálady se u ní střídají hojněji než u muže, lze tudíž nesnadno předvídat její chování; v krátké době se u ní může vystřídat radost i žal, veselost i smutek, láska i nenávist, soucit i krutost, nadšení i odpor.

Silnější emotivnost je u ženy vyjádřena i fyziologicky, neboť její nervový systém je dráždivější, tep rychlejší, výraz tváře živější a dovede méně zatajovat pocity přicházející k vědomí. Duševní poruchy z emoční příčiny jsou u ženy častější než u muže. Větší emotivnosti odpovídá také její živější a pohyblivější obrazná fantazie. Ženy si dovedou jasněji a zřetelněji představovat předmět nebo událost, vymýšlet si historky, vyskytuje se u nich častěji „intuitivní chápání“. Muži jsou rozhodnější, ale pověstná ženská intuice jim schází. To se může ukázat při řešení krizové situace jako osudové.

Co je to vlastně intuice? Je to mimo jiné velká vnímavost k detailům, jakou muži nemají. Muže detail nezajímal, pojímali svět globálně, byli vždy vedeni k tomu, aby si uvědomovali věci jako celek: obhlíželi obzor a pátrali po nepřátelích, zatímco ženy dohlížely na oheň a na děti. Tak se ženy naučily soustřeďovat se na detaily. Dokáží se soustředit na úplné maličkosti- až jim někdy uniknou velké věci. Jsou někdy až neuvěřitelně malicherné, což muže rozčiluje. Jejich malichernost však podporuje i všeobecná propaganda, kdy například v televizních reklamách jsou muži předváděni jako autoritativní a světaznalí borci, kdežto ženy z domácností v nich vystupují jako nervózní hospodyňky zaujaté problémy typu: WC deodorant, bolesti hlavy, prášky na praní… Tak jako se u slepců vyvine vnímavost, kterou normální lidé neznají, tak se u žen vyvinula větší vnímavost k detailům, protože ji k životu nutně potřebovaly: jednak aby včas postřehly změny u malých nemluvících dětí a jednak aby včas zachytily změny v chování u svých podmračených nemluvících mužů. Intuice se totiž nejlépe uplatňuje právě v dlouhodobém vztahu, kdy žena muže dobře zná. Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Podle vědců se intuice zakládá na emocích uložených v paměti. Emoce nenarušují schopnost uvažování, naopak jsou často jejím základem. Rozhodnutí ovlivňují i předchozí zkušenosti a emoční vzpomínky. Ženy jsou odjakživa hodně citlivé na projevy partnerovy pozornosti vůči sobě, jejich radary neomylně pracují. Muži bývali pro ženy často velkou hádankou. Jak se tak vraceli zvenčí do svého domova, ženám se se svými problémy málokdy svěřovali. Byli nemluvní, zamyšlení a uzavření do sebe i do svých mužských spikleneckých spolků. Žena sama musela uhádnout, co se v jeho duši děje jenom podle jeho vnějších projevů, drobných přeřeknutí, nechtěných pohybů a podobně. Muž přišel domů, předstíral ženě lásku, ale stačil jediný postranní  zlý, studený  pohled, či stopa rtěnky na košili a žena věděla, na čem je.

To co muži nazývali u žen intuicí, jejich šestým smyslem, byla kolikrát jen jejich vysoká inteligence, kterou jim v minulosti nechtěli přiznat. Vsadím se, že inteligentní ženy mají i vyšší stupeň intuice, než neinteligentní buchty.

Muži jsou méně předvídaví, jsou důvěřivější, jednají někdy ukvapeně, ve sféře vztahů se někdy pohybují jako sloni v porcelánu. Obě pohlaví se dopouštějí ve svých vztazích řady chyb. Žena by chtěla, aby se muž uměl do ní vcítit stejným způsobem, jako to má ve zvyku ona a muž žádá na ženě toleranci, jakou by mohl chtít od svého kamaráda, ale ne od ženy. Nemějme si za zlé to, co přímo vyplývá z naší biologické podstaty. Pořád mějme na paměti, že se mužský a ženský mozek vyvíjejí jinak a fungují poněkud odlišně.

Dnes se vyskytují ženy aktivní a pasivní, ženy chladné a vášnivé, temperamentní a klidné ve stejném poměru jako u mužů. Ale například ani dnes se nehodí, aby žena byla v některých sférách života, dejme tomu v sexu natolik aktivní, aby pronásledovala muže, který se jí líbí, i když by to leckterá ráda udělala. Tuší, že by byla pro smích, ve společnosti by se znemožnila a dotyčnému muži znechutila. Musí raději pořád používat jen staré ženské zbraně, to znamená nahodit přetvářku a předstírat nezájem.

Ženy musely v minulosti mlčet a dodnes je to znát. Není pravda, že jsou ženy upovídanějšími tvory. Podle lingvistů mluví muži déle- zvláště na veřejnosti raději hovoří, než naslouchají. Ženy jsou upovídané pouze v soukromí, na veřejnosti jsou dodnes poměrně zakřiknuté. Mezi „správné“ ženské vlastnosti se řadí i nezájem o politiku, a tak si mnoho žen u nás pořád myslí, že politika se jich netýká, a proto mlčí.

 Altruistické mateřské chování se u žen rozvíjí hlavně až po porodu, do té doby se svým chováním příliš od mužů neliší. Dlouho bezdětné ženy bývají stejně jako muži dost zaměřené na svou vlastní vzácnou osobu. Teprve mateřská role zajišťuje určitou morální charakteristiku a žena získává ty „pravé“ nefalšované typické ženské vlastnosti jako jsou čistotnost, opatrnost na dítě i na sebe, vciťování se do jiných lidí, citlivost, šetrnost, mateřskost, skromnost, obětavost, trpělivost, praktičnost, pracovitost, realismus, soudnost, lásku ke slabým a bezmocným lidem. Zvláště empatii, vcítění se do pocitů druhých lidí žena nutně potřebuje k výchově dětí.

Z dřívější nadmíry porodů zůstala ženám specifická vlastnost- vytrvalost. Nedostatek fyzické síly tedy nahrazují ženy velkou vytrvalostí. Ta je podmíněna dobrou látkovou výměnou a dobrou činností nadledvin. Ženská schopnost vydržet i dlouhotrvající námahu je dávno známá porodníkům. Porod totiž představuje velmi namáhavý výkon a práce, která se přitom vykoná je obdivuhodná.

Ženy jsou více spjaty s přírodou, s tím původním prostředím, v němž se člověk kultivoval. Žena má větší vztah ke zvířatům a rostlinám, muž rád pokrývá zem betonem. Ženy jsou jaksi opravdové, muži dokáží lépe „klamat tělem“. O ženách se říká, že si rády zaintrikují, a že jsou schopny pomocí lstí a úskoků někomu uškodit. To je sice pravda, ale ve skutečnosti jsou mnohem bezelstnější než muži. Intrikovat znamená kout pikle, osnovat pletichy a rozsévat sváry, strojit úklady s úmyslem uškodit- a v tom byli v historii mistři především muži. Ženy byly proti nim břídilky. V důsledku zavedených předsudků se tvrdívá ,že intriky jsou doménou především žen, ale stačí se podívat do historie a vidíme, kde je pravda. Ženy většinou neintrikují proto, aby se dostaly k moci, kdežto muži vždy toužili po moci; z toho důvodu proti sobě osnovali zákeřné pletichy. Tím se dá také vysvětlit, proč se ženy ani dnes neprointrikují na vedoucí pozice v politice, hospodářství i kultuře. Intrikánky totiž nedovedou být tak zákeřné jako intrikáni. Ženy jsou příliš emocionální, a tato vlastnost intrikánky prozradí. Nedovedou hrát poker s ledovým klidem, stačí „malé vybočení“ a to náhle objasní všem zúčastněným rychlostí blesku, kdo vůči komu chová nenávist. Člověk má jako oběť ženské intriky šanci, že všechno vyjde najevo, protože intrikánka se dá strhnout k otevřenému projevu nenávisti. Odhalená intrika přestává být intrikou. Oproti tomu, kdopak ví, kolik mužských intrik je právě v politice osnováno, aniž by kdy vyšly na světlo, jen proto, že se muži dovedou lépe ovládat? Tím, že jsou méně emocionální, dokáží své pravé city velmi dobře skrývat,  umí se lépe přetvařovat, nečiní jim to takové potíže. Zůstávají chladní, s chladnou hlavou dovedou balamutit a vykládat o přátelství, zatímco již nenápadně vytahují dýku. A tak právě muži jsou ti praví, dokonalí, nevyzpytatelní intrikáni a my už víme, co říct muži, který nám předhazuje, že už slyšel o mnoha intrikánkách, ale nezná skoro žádného intrikána. Tomu odpovíme triumfujícím: No právě!6

Vemte si hru v šachy. Jednoho dne jsem si uvědomila, proč mě tato hra nikdy neoslovila. Protože je to v podstatě intrikánská bojová hra. Připadá mi samoúčelná, je mi nesympatická. Vždy jsem měla pocit, že bych mohla jít dělat něco užitečnějšího, třeba uplést svetr nebo si přečíst knihu, než ztrácet čas hraním šachů. Boj v šachové partii lze srovnávat s válkou- představuje boj dvou armád. Cílem ve válce je zničit nepřátelské vojsko. Tento hlavní úkol je nutné rozdělit na řadu dílčích úkolů: nejprve mobilizace a vhodné rozmisťování vlastních sil, zadržení případného nástupu nepřítele, potom blokáda, maření snah nepřítele o protiakce, atd. Na výsledku takových dílčích akcí je závislý konečný úspěch. Podobně je tomu v šachové partii, kdy je zapotřebí mnoha akcí, aby byly získány předpoklady na konečné vítězství.

 Muži rádi ženám předhazují, že jsou méně inteligentní, když nehrají šachy. Já ale tuto hru nehraji proto, že bych na ni nestačila, ale proto, že o ni nemám zájem. A kde není zájem, těžko se v tom oboru vyniká. Šachy jsou typická  soutěživá mužská hra, stejně jako hokej nebo fotbal, jež mě rovněž nezajímají. Nemám potřebu nad nikým triumfálně vítězit a honit se bezúčelně za míčem, když si ho mohu koupit. Chci s lidmi radši dobře vycházet, toužím s nimi splývat a souznít na stejné vlnové délce.

Je ovšem pravda, že ženy v historické totalitě intelektuálně zlenivěly a zakrněly- protože se po nich nechtělo, aby byly vzdělané a něco uměly. Naopak, bylo to nežádoucí. Ženy si na to zvykly- ta tradice je tu přítomna- a proto mnohé z nich dodnes, přestože mají nadání a inteligenci se o nic v životě nesnaží. Nač se honit, nač moc makat, vždyť společnosti stačí, když jsem krásná. Někteří rodiče stále svým dcerám hustí do hlavy, že se jednou vdají a budou mít děti, tak nač vysoká škola či vědecká činnost. Mnohé dívky podlehnou, neboť nemají žádnou motivaci k podávání intelektuálních výkonů. Je pro ně pohodlnější zůstat průměrné, než se zbytečně dřít- vždyť muži stejně takové ambiciózní ženy nemají rádi.

A tak kdekterá žena se záměrně dělá hloupou a naivní, používá své tělo jako vábničku, ignoruje svou inteligenci a v souladu s tradicí si hraje na slepici. V naději, že jen tak ukořistí kvalitního muže. Výchova bohužel až donedávna směřovala k tomu, že hlavní úlohou ženy je vypadat hezky a dělat muže šťastnými. Časy se však přece jen změnily a žena dnes může být stejně inteligentní a talentovaná jako její partner, aniž ztratí na své přitažlivost. Muži sice mají z minula velký náskok- čtení historie nás deprimuje, neboť je tam tak málo slavných vzdělaných ženských lidí. Ale neměli bychom (my ženští lidé, proto píšu měkké i) se poddat této historické frustraci, jinak zase zapadneme do názorového stereotypu „jsem jenom hloupá ženská.“ Je to směšné ,ale když někdy chtějí muži ženu pochválit, že je chytrá, tak jí řeknou, že uvažuje jako muž. To znamená chladně, realisticky, bez emocí, věcně. Jakoby citovost a emoce byly záporné vlastnosti a při správném přemýšlení překážely- jsou pořád spojovány s hysterií.

Chladného, vykalkulovaného rozumu je však všude až příliš. Co právě dnešnímu světu chybí je citovost. To jsem si uvědomila při pohřbu tragicky zemřelé princezny Diany. Princezna Diana kdysi neprozřetelně prohlásila, že by se chtěla stát královnou lidských srdcí. Novináři se tohoto výroku zmocnili a princezně se často kvůli tomu pošklebovali. Tenkrát ovšem prostí Britové ba ani novináři netušili, jak vlastně mají princeznu ve skutečnosti rádi. Za svého života byla mimořádně oblíbeným předmětem focení všech paparazziů, protože se stala jakousi oblíbenou luxusní hračkou všech Britů, kteří si rádi při ranní kávě početli další pikantnosti z jejího pohnutého života. Stala se tak neoddělitelnou součástí britských rodin, aniž si lidé uvědomovali, proč je vlastně tak oblíbená. Teprve po její náhlé smrti (beztak byla tajnou britskou službou zavražděna) se milionům lidí bolestí sevřelo srdce, protože si uvědomili, že Diana nebyla žádná panenka na hraní, ale že ji opravdově milovali jako člověka. Měli ji rádi pro její čistou bezelstnost, opravdovost, upřímnost, citovost a hlavně soucítění s jinými lidmi. Mohla se z ní stát pyšná princezna, místo toho se věnovala těm největším chudákům světa.

Kdyby se Lady Di mohla podívat na svůj vlastní pohřeb, asi by nevěřila svým očím: dvě a půl miliardy lidí na celém světě pro ni truchlilo. Zemřela ve stejném věku jako Marilyn Monroe, ale jak mi to připadalo rozdílné. Zatímco u Marilyn jsem měla dojem, že zemřela jako stárnoucí, vyřízená hvězda, která si v životě užila co se dalo, princezna mi v tom samém věku připadala jako holčička, kterou ten pravý život teprve čekal. Až na stejný věk při úmrtí neměla princezna Diana s Marilyn Monroe nic společného. Marilyn se tvárně přizpůsobila požadavkům tvrdého mafiánského showbyznysu a udělala ze sebe dokonalou erotickou loutku, přesně tak jak si to její loutkovodiči přáli. Lady Di se však tradičním požadavkům nepřizpůsobila a se vší rozhodností se vzepřela. Odmítla se stát nafintěnou, diamanty ověšenou frivolní princezničkou v rukou královské rodiny, protože na rozdíl od Marilyn vyrostla jako svobodný člověk, zvyklý na svou lidskou důstojnost.

Marilyn byla obdivována hlavně pro své krásné tělo, ale Dianu lidé obdivovali pro její krásnou duši. Diana tak možná otevřela novou epochu, kdy ženy budouobdivovány i pro svou duši a ne jen kvůli krásnému tělu. Možná se tak lidstvo vrátí jednou k dávno zapomenutým vzorům ženství z dob svobodné prehistorie, kdy žena byla zbožňována pro svou plodnost, moudrost a citovost. Princezna Diana měla jméno po bohyni lovu, ale byla bohyní soucitu. Zatím ovšem oficiální masmédia neustále propagují jen modelky a jejichfyzickou krásu a na krásné ženské duše kašlou (protože to nic nevynáší). Můžeme se utěšovat jen tím, že novináři jsou jen obyčejní  placení poskoci mocných, kteří píší jen to, co si korporační majitelé masmédií přejí.

Nejde o to, aby se muži podobali ženám, nebo aby se ženy podobaly mužům, ale jde o humanizaci jak žen, tak i mužů. Ale ze všeho nejvíc jde o definitivní  zrušení totalitní mociplutokracie, která nám dodnes vládne, a která v dosavadní novodobé historii znamenalavždy jen bezcitné násilí a vládnutí hrubou silou nad oběma pohlavími a jejich záměrné deformaci myšlení. Jde o odbourání klišé obsahu mužské role: tvrdosti, agresivity, výkonnosti, kariéry, vydělávání peněz, vychutnávání žen, atd. Obě pohlaví se mohou osvobodit z klece teprve tehdy, když budou mít po ruce důkazy, že předhistorické společenské řády existovaly a vypadaly jinaknež zaznamenaná totalitní historie. Jen když obě pohlaví historickým studiem zjistí, čím byly dříve, než je lstiví a intrikánští vládcispolu s církví postavili proti sobě, což degradovalo jedno pohlaví na „silné“ a druhé na „slabé“. Mohou se naučit navzájem si rozumět. Žádné pohlaví se nemůže osvobodit, aniž by tím nebylo osvobozeno i druhé. Co ženu udělalo v historické totalitě potlačovaným pohlavím, je i to, co v něm muže činí potlačovatelem. Jen je-li odstraněno potlačování jako takové, jsou obě pohlaví osvobozena. V rámci globální  vlády velmi úzké skupiny banksterů se může běžný muž stejně málo emancipovat jako běžná žena. Může se jen emancipovat od nadvlády „elit“, a to tak, že jej společně se ženou rozbijí.

Psychika mužů a žen se v civilizovaných zemích k sobě přibližuje, protože ženy shodily jho podřízenosti. Muž ztratil vlastnosti pána a žena se zbavila vlastností jeho poddaného. Oba se změnili na svobodné lidi, z toho důvodu se jejich vlastnosti podobají. Zůstaly jen předsudky na obou stranách, které dodnes pokřivují myšlení některých mužů i žen.Logickým důsledkem svobodného stavu je, že se ženská psychika posunuje směrem k mužským vlastnostem: ubývá altruismu, přibývá egoismu- což není moc dobré. Dobré ale je, že se k lepšímu změnily vlastnosti mužů: to, že už nejsou autoritativní hlavou rodiny je posunuje k humánnějším, lidštějším postojům, směrem k ženským vlastnostem a na rozdíl od dřívějších mužů se mnohem více zajímají o děti.

Muž umí něco, co neumí žena a žena umí něco, co neumí muž. A tak bychom se měli navzájem obdivovat a respektovat, ne odsuzovat. Každé pohlaví má své klady a zápory, ženy dokáží být neuvěřitelně malicherné, ale muži dokáží kvůli malichernosti zabít i člověka. Nevyčítejme si vzájemně své chyby a svou odlišnost, ale snažme se a učme se celý život sami sebe zdokonalovat a jeden druhéhopro jeho odlišnost citlivě chápat, milovat a obdivovat.