11. Přirozený sex v prehistorii

Obsah: O sexu obecně....Přírodní  sexuální chování....Velká prehistorická záhada....První zemědělci...

O sexu obecně

Život v celé své tajemné spletitosti pravděpodobně povstal možná ihned poté, co Země ochladla natolik, aby ho mohla nést. Potom ale setrvával na stejné úrovni celé tři miliardy let- čili strašně dlouhou dobu se na naší planetě nic moc nedělo. Bylo to z toho důvodu, že na Zemi ještě neexistovalo pohlavní rozmnožování mnohobuněčných organismů. Dvě třetiny z dlouhého období se organismy rozmnožovaly pouze vegetativně, nepohlavním způsobem, to znamená prostým dělením buněk. Při rozmnožování dělením buněk, kdy se mateřská buňka rozdělí na dvě dceřiné, vznikají pořád pouze titíž identičtí jedinci. Nové formy života se pak objevují jen zcela sporadicky a výjimečně jako náhodné mutace. Právě z tohoto důvodu v tomto předlouhém období postupoval vývoj tak značně pomalu- neboť nepohlavní rozmnožování může sice vytvořit velice rychle obrovské množství jedinců, ale téměř bez genetické variability. Kdežto kombinování genetického materiálu různých rodičů při oplození dává možnost vzniku obrovského spektra nových genetických kombinací u potomků. Pohlavní způsob rozmnožování byl tedy geniálním vynálezem matky přírody. Protože dokud se organismy množili nepohlavním způsobem, že se mateřské buňky dělily na buňky dceřiné, tak se stále nic nedělo, vývoj života se nehnul z místa. Až teprve se vznikem samičího a samčího principu nastala doslova exploze různých forem života. Tuto situaci si lze představit pomoci barevného vyjádření. Nepohlavní rozmnožování si můžeme představit jako jednu barvu, třeba modrou, která se donekonečna replikovala pořád stejně, tedy zase na modrou barvu. Jen jednou za čas, díky mutaci má jiný odstín modré, buď světlejší, nebo tmavší, ale pořád je to jen modrá. Pohlavním rozmnožováním se ale vše změnilo: vytrysklo mnoho různých barev a tisíce jejích odstínů. Při nepohlavním rozmnožování docházelo taky k tomu, že pokud se náhle změnily podmínky v přírodě, tak organismy vymřely, protože se neuměly těm náhlým změnám přizpůsobit. Ale u pohlavního rozmnožování to bylo z gruntu jiné. Kdo se rozmnožuje pouze asexuálně je ve velké nevýhodě, protože připomíná hráče, který má tisíce losů- ale se stejným číslem. Kdežto větší šanci na vítězství v loterii má logicky ten, kdo si obstaral hodně losů s různými čísly. A to je sexuální rozmnožování, neboť sexualita je rozmanitost, díky níž jsou všichni potomci jedineční, nikoliv stejní. Proto lze usuzovat, že právě vznik pohlavního způsobu rozmnožování byl jedním z rozhodujících faktorů "moderní" evoluce živých organismů. Velký průlom v evoluci tedy nastal, až když se organismy rozdělily na samčí a samičí a začaly se rozmnožovat pohlavně.

První organismy, které se začaly rozmnožovat pohlavně byly nejspíš příbuzné zeleným řasám, přibližně před necelou miliardou let. Takže sex jako biologický nástroj "vynalezly" pravděpodobně mořské řasy. Pohlavní rozmnožování tedy vzniklo nejdříve u rostlin, až později u živočichů. Pak pokračovalo tak úspěšně, že se stalo biologickou normou. Díky tomu se život začal bouřlivě rozvíjet všemi směry, neboť sexuální rozmnožování vedlo k velké různorodosti a tato různorodost velmi popoháněla vývojový proces. Vzniklo ohromující bohatství tvarů, barev i chování mezi druhy, i k rozvoji individuálních rozdílností mezi jedinci téhož druhu. A toto vše mohlo vzniknout jedině díky existenci dvou různých pohlaví. Díky samičímu a samčímu principu se rodili tvární živočichové, kteří se v čase dokázali poměrně rychle přizpůsobovat změněným okolnostem. Šlo to najednou všechno ráz na ráz. Jeden jev rychle navazoval na jev předešlý. Samice ale ještě dlouho nerodily živá mláďata, nejprve se totiž musely stát teplokrevnými živočichy. Teprve pak se u nich vyvinula výživa mlékem- a nakonec začaly rodit živá mláďata.

Fyzikální faktory živočichy zřídka zabíjejí nebo jim znemožňují rozmnožování. Mnohem horším nepřítelem každého organismu jsou jiné organismy- paraziti, predátoři a konkurenti. Paradoxně paraziti jsou rovněž pokládáni za jednu z primárních příčin evoluce sexuality. Protože právě oni jsou tím důvodem, kvůli němuž se organismům vyplatí se pohlavně rozmnožovat. Díky pohlavnímu rozmnožování  mají totiž v každé nové generaci vždy jiné geny, které se umějí ubránit mutujícím parazitům. Takže po každé útočné inovaci parazitů následuje vzápětí i zlepšení obrany- a tak se analogie se závody ve zbrojení přímo nabízí. Útok- následuje lepší obrana. Vylepšený útok- následuje ještě víc vylepšená obrana, atd.

Velká variabilnost, široká škála různých potomků s různými vlastnostmi u stejného druhu zajišťovala, že vymřela vždy pouze část živočichů. Kdežto ti, co novým přírodním podmínkám svými vlastnostmi vyhovovali, tak ti přežili. Tenhle způsob selekce se děje v přírodě dodnes. Dnes a denně jsou všechny organismy prověřovány, zda jsou způsobilé pokračovat dál ve zdárném vývoji. Všimla jsem si takové drobné zajímavosti. Louky, které nebývají dlouhodobě posečeny, tak na nich rostou pampelišky s dlouhými stonky. Ale anglické trávníky, kde se tráva seče pravidelně, tak tam se vyvinuly pampelišky, které kvetou vychytrale rovnou u země- nemají vůbec žádný stonek. V tomto případě se “mazané” pampelišky promptně přizpůsobily oběma druhům trávníku.

V přírodě existují zákonitosti, kde již podle pouhého tvaru, velikosti a barvy těla bezpečně poznáme, jakým způsobem jeho majitel žije. Když jsou samci příliš barevní nebo dvojnásob velcí než samice, anebo se jim na těle vyvinou mohutné “zbraně” (jako třeba velké parohy), je to známka toho, že mezi sebou bojují o samice, či teritorium. Ti příliš barevní se nestarají o potomstvo (třeba bažant), a ti dvojnásob velcí (třeba gorilí samci), či vlastníci velkých zbraní (třeba jeleni) si pořizují harémy. Předchůdce lidského samce nebyl dvojnásob velký jako gorilí samec, ani mu nenarostla na těle mohutná zbraň jako jelenovi, ani nebyl výrazně barevnější oproti samici jako třeba páv, ani nebyl samotář hlídající si své teritorium jako orangutan, ani nebyl jako gibon žijící v páru se svou družkou, aby si hlídali své  společné teritorium. Odjakživa žil v malých tlupách a to znamená jediné: jeho sex se podobal sexu všech dnešních poloopic, opic i lidoopů, kteří žijí v tlupách. To znamená, že předchůdce člověka byl nejen svým způsobem života, ale i podle tvaru a velikosti těla i pohlavních orgánů, promiskuitní.

Přírodní sexuální chování

Než začnu psát o lidské sexualitě, je třeba si objasnit pár nejzákladnějších věcí. Především tu skutečnost, že lidské sexuální chování ovlivňují čtyři aspekty:

1. Vrozené instinkty (geny)

2. Naučené vzorce chování (memy)

3. Dobová morálka (soubor závazných pravidel)

4. Stanovené dobové zákony

Sexualita prehistorických lidí byla pevně spjata s přírodou a proto byla vysoce přirozená, spontánní a radostná. Dnes už je v nás ale přírody minimálně, téměř vše je kulturou naučené. Ovšem kdysi, na samém úsvitu dějin se lidé chovali úplně jinak. Jaké asi bylo to původní, přírodní sexuální chování muže a ženy? Co je to vlastně přírodní? Zvířecí? Ano, jistě, samozřejmě že zvířecí. Sexuální život předchůdců člověka se nijak zvlášť nelišil od sexuálního života dnešních šimpanzů bonobo. Šimpanzi bonobo mají ve zvyku pářit se často ”tváří v tvář” a stavba lidského těla prozrazuje, že i lidé používali tento způsob milostného styku už v době, když byli zvířaty. A dále- stejně jako šimpanzi bonobo i předchůdci člověka se pářili po celý rok. Nejen samci, ale i samice prožívaly sexuální touhu i mimo své ovulační období, tedy celoročně. Svědčí o tom vznik skryté ovulace. A opět stejně jako bonobové, tak i předchůdci člověka se pářili hlavně kvůli rozkoši. A stejně tak jako šimpanzi bonobo používali sex jako společenský styk. U předchůdkyň žen se evolucí vyvinul orgasmus, aby se s chutí mohly věnovat celoroční promiskuitě, opět stejně jako šimpanzice bonobo. Jejich oplodnění se vždycky jen tak mimoděk “svezlo” zároveň se sexuální slastí. Dokazuje to vznik ženského orgánu- klitorisu. Klitoris se totiž u žen vyvinul jenom za tím účelem, aby jim zprostředkoval sexuální rozkoš. Tento ”orgán rozkoše” slouží výhradně k tomuto účelu, na rozdíl od penisu nemá žádnou další funkci, jako je například močovod. Původně byl v tlupě u předchůdců člověka pohlavní výběr bez výběru, to znamená nevýběrově promiskuitní jako u bonobů, ale s odjakživa dodržovanou zásadou, že alfa samec měl přednostní právo na kopulaci s kteroukoliv samicí. Nebylo třeba si v sexu kdovíjak vybírat, neboť přírodní výběr si pak ten “materiál” přebral sám- neschopné jedince prostě zlikvidoval.

Když se člověk vymanil z čistě zvířecí existence a začal se z něj stávat myslící tvor, začala být poněkud jiná i jeho sexualita. Pralidé se v tlupě začali spolu hezky párovat. Párování lidí je ovšem velmi mladá evoluční záležitost- možná je staré tak nejvýš 20 tisíc let. Lidé se patrně začali párovat ve sběračsko-loveckých tlupách, protože se muži a ženy do sebe zamilovávali, a proto se určití jednotlivci, kteří v sobě našli velké zalíbení, se spolu víc vzájemně  s potěšením vyhledávali. Takže ve sběračsko-loveckých tlupách byla promiskuita pražen a pramužů již výběrová.  Lidé si již svého sexuálního partnera vybírali,  ale úplně věrné si nebyly ani ty nejzamilovanější dvojice. Neměly k tomu žádný důvod přestat kopulovat i s jinými sexuálně přitažlivými zájemci. Alfa samci měli nadále a stále tu výsadu kopulovat přednostně se všemi samicemi, o které projevili sexuální zájem a samice jim rády vyhověly, bez ohledu na svého momentálního zamilovaného partnera. Specificky lidská vlastnická žárlivost ”na svého partnera” ještě neexistovala, protože příroda si to nepřála. Z hlediska přírodního výběru byla nejvýhodnější varianta, že mláďata jedné matky měly každé z nich jiného otce. Různorodost genetických vlastností  totiž zajišťovala, že alespoň některé z mláďat přežily. Ve své knize Vagina to tvrdí i Catherine Blackledge.

Párování zamilovaných lidí byl již ryze specificky lidský způsob chování. Pohlavní výběr probíhal oboustranně- svědčí o tom tvary našich těl. Dominantní, zdraví, vitální, silní, svalnatí  muži s velkým penisem ženám velmi imponovali. Byli pro ně pochopitelně mnohem víc sexuálně přitažliví, než muži slabí, nemocní, nebo s malou mužnou ozdobou. Mužům se zase již tenkrát nejvíce líbily mateřské typy žen s širokými oblými boky a s velkými prsy. Muži a ženy s těmito přednostmi byli přednostně vyhledáváni a preferováni. Není divu, že za sebou zanechávali hodně potomstva s podobnými přednostmi. Tím se geneticky ženská a mužská postava specificky lidským způsobem tříbila a tvarovala. U člověka, co se týče prsů a penisů je ta zajímavost, že zatímco zvířata mají všechna jednu standardní velikost, tak u žen a u mužů je velká variabilnost ve velikosti. Ten rozptyl různých velikostí svědčí o tom, že v pohlavním výběru nebyli bez šancí ani muži s malým penisem, či ženy s malými prsy. Stačilo, když oplývali jinými kvalitami. Třeba tím, že byli velmi hodní, nebo hodně inteligentní, a tak podobně. Záleželo prostě již i na charakterových a rozumových vlastnostech lidí, nejen na jejich tělesných přednostech. To už  začal být vliv specifické lidské kultury, nikoliv jen genů. 

Dnes se muž se svou velikostí penisu v přírodě řadí k raritám a stejně tak žena se svými neúměrně velkými prsy. U žen to dokonce došlo až tak daleko, že erotická funkce prsou přetrumfla jejich vyživovací účel. Ženský prs je složen z tkáně tukové a žlázové. Tuková tkáň vytváří jeho erotickou oblost, zatímco žlázová tkáň produkuje mléko. V podstatě by se prs mohl skládat pouze z tkáně žlázové a v tom případě by všechny nekojící ženy měly plochou hruď, jak to vídáme u lidoopů. U lidoopů se prsy samic totiž vyboulí podstatněji jen tehdy, jestliže jsou nality mateřským mlékem. Ženy však mají vystouplá prsa od puberty až do stáří, bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou matkami. Oblost jejich prsů tedy slouží jako velká sexuální ozdoba a převážila nad funkcí vyživovací. A právě díky své sexuální funkci se prsa dnešních žen stala při kojení poněkud nefunkční (podobně jako třeba příliš velké paroží jelenů, nebo příliš velké ocasy u pávů). Kvůli jejich polokruhovitému tvaru totiž není pro kojence vždy snadné sát z nich mléko. Dítě někdy přitiskne svůj obličej na příliš zaoblený povrch prsu natolik silně, že se jeho nos zaboří do měkké hmoty a ono se začne dusit. Mnohé matky jsou proto nuceny zbavit se této komplikace tak, že po celou dobu kojení musí prs mačkat, aby mohlo dítě vůbec dýchat. To, že je takové opatření nutné, je důkazem o dvojí povaze ženského poprsí.

Pračlověkyně měly tedy celoročně libovolné styky s více samci a mláďata se vždy držela svých matek. První lidé se nacházeli v raném stádiu matristické epochy, kde ještě neexistoval zákaz incestu. V tomto stádiu lidského vývoje ženy rády a ochotně souložily s muži, kteří se jim velmi líbili. Bez ohledu na to, zda byli mezi nimi i jejich vlastní synové. Otcové se stýkali se svými dcerami, protože nevěděli, která z dívek je jejich dcera. Matky sice věděly, který z mladíků je jejich syn, ale přesto s nimi souložily- protože jejich vlastní synové jim byli ze všech nejmilejší.

Spolu se silnějším tělem bylo přírodou mužům dáno do vínku aktivnější úloha v sexu, protože aktivita samce je při oplodňování důležitější, než aktivita samice. Samec má prvořadou roli v namlouvání, aby dodal silné a zdravé geny. Zatímco samice má prvořadou úlohu v uchování nového života. Sexuální život lidí v rané prehistorii si lze tedy v souhrnu představit takto: muž jako silnější tvor a hlavní aktér oplodňování dostal do vínku nejen aktivnější úlohu v sexu, ale příroda mu jako dárci semene věnovala i mohutný konkrétní slastný požitek při uvolnění semene- aby oplodňoval rád, s chutí a dobrovolně. Z tohoto důvodu byl při výstřiku spermií u něj orgasmus důležitější než u ženy. Ale ani prehistorická žena nebyla v sexu ošizena. Byla odměněna jiným způsobem. Aby bylo oplodnění stoprocentně zaručeno, trvala ženina sexuální touha mnohem déle než mužova. Zatímco muž je schopen jen několika orgasmů, a pak ztratí o sex zájem, ženská touha po sexuální rozkoši může trvat nepřetržitě třeba i několik dní za sebou. Muži tedy prožívali větší nárazovou, krátkou rozkoš, která brzy skončila, kdežto rozkoš žen trvala zato mnohem delší dobu. V době ovulace se spojovala každá pražena s mnoha pramuži nepřetržitě po několik dní a pořád ji to bavilo. Žena se nespoléhala na jednoho partnera, i když byla do určitého konkrétního muže zamilovaná, nýbrž celá tlupa mužů ji nakonec dovedla k zaručenému oplodnění- i k mnoha orgasmům. Ernest Borneman v Encyklopedii sexuality o sexuálním životě v pravěku napsal: ”Poměry párování sběračů ve starší době kamenné- to rozhodně neexistovalo žádné panující pohlaví, existovala forma sexuální rovnoprávnosti. Zcela určitě to nebylo divoké poletování člověčího kohouta po prehistorickém dvorku plném slepic, jak nám to popsali teoretikové pravěku v devatenáctém století, s příznačnou směsicí odporu a závisti. Takový ´prastav´ lidského sexuálního života nikdy neexistoval. Protože tělo ženy, na rozdíl od mužského těla, je schopno téměř neomezeného počtu orgasmů, musíme považovat za samozřejmé, že předtím, než se muži zmocnili vlády, se žena stýkala s tolika muži, kolik jich k tomuto účelu nalezla. Opačný postup je naproti tomu myslitelný až na mnohem pozdějším stupni společenského vývoje, za patriarchátu s jeho velkými přebytky potravin, které umožňovaly, aby si jediný příslušník vládnoucí třídy mohl uzurpovat více žen. Pro dnešního občana znamená monogamie pořádek a mravnost, neboť pouze díky monogamii může mít otec pocit, že děti jeho ženy jsou i jeho dětmi. Když se proto dozví, že v matristických rodových společnostech pravěku neexistovalo ani manželství v dnešním smyslu, ani výlučné soužití jediné ženy s jediným mužem, vyvodí z toho, že tyto společnosti byly nemravné a žily ´v neuspořádaných poměrech´. Právě to však nelze ani při nejlepší vůli tehdejším pravěkým společnostem vytýkat. Stěží kdy existovaly na světě společenské řády s vyšší morálkou. Protože matky vždy věděly, které děti jsou jejich vlastní, nepotřebovaly nikdy- na rozdíl od otce- instituci monogamie. Monogamie vyjadřuje vládu mužů, neboť pouze muž má zájem na tom, aby se ´jeho´ žena pohlavně stýkala pouze s ním. Existuje pouze tvrdý ekonomický důvod, že musí být věrná, když ji živí. Pokud však má lví podíl na obstarávání všech životních potřeb, je od tohoto motivu naštěstí oproštěna. Proto také znamenají řeči výzkumníků prehistorie 19.stol. o ´ženských společnostech pravěku´ nepochopení poměru sil v těchto rodových společnostech. Kde je žena ekonomicky silnějším partnerem, tak si také vyhledává své partnery ona.”

První bezpečné informace o sexuálním chování člověka paleolitu (starší doby kamenné) poskytují umělecké výtvory. Pravěcí lidé se scházeli v jeskyních nádherně vyzdobených malbami zvířat, kde se oddávali sexuálním obřadům. Nejprve rituálně tančili kolem ohně, a pak se kolektivně sexuálně spojili. Toto sexuální spojení bylo pro ně posvátné, prožívali při něm náboženskou úctu k sobě navzájem, ke zvířatům, k celé přírodě. Všeobecná extáze byla okamžikem dokonalé harmonie s tajuplnou přírodou, ba co víc, cítili se spojeni s celým záhadným vesmírem. Tak jako z mnoha spermií se nakonec jen jedna jediná zavrtá do vajíčka, tak z mnoha mužů jen jeden z nich oplodnil určitou ženu- ale nikdo nevěděl, kdo byl vítězem. To byla velmi správná strategie ze strany přírody, neboť tím, že muži v tlupě neměli tušení, které dítě je jejich, patřily tyto děti celé tlupě.  Byly všemi členy tlupy milované a chráněné, nehrozila jim ze strany žádného muže infanticida, že by je některý člen tlupy zabil jako nežádoucí ”cizí” dítě. Představa pravěkého muže s kyjem v ruce, jak táhne druhou rukou za vlasy ženu- kořist do jeskyně, aby si s ní užil, je absurdní a nesmyslná. S tak hloupými představami by se mělo jednou provždy skoncovat a nepoužívat je už ani ve vtipech. Tuto vulgární představu můžeme použít tak nanejvýš až pro pozdější válečnický starověk, ale prehistoričtí prvobytně pospolní lidé, žijící v tlupách, i první zemědělci byli úplně jiní než lidé v loupeživém otrokářském starověku.

Předpokládáme-li, že v té době žili lidé v tlupách asi o třiceti matkách a jejich dětech (pořád mějme na paměti, že otcové a manželé neexistovali, byly jen matky s budoucími matkami a svými milovanými syny), pak je pravděpodobné, že každá z těchto tlup odvozovala svůj původ od jedné pramáti. K této domněnce vedou dvě okolnosti: skutečnost, že mužovy zlepšené lovecké nástroje stále ještě přinášely domů méně obživy než trpělivý sběr potravy ženou, a za druhé výskyt četných ženských idolů té doby- přičemž falické symboly se tenkrát ještě nevyskytovaly. To pravděpodobně znamená, že ženské sošky nejsou sexuální idoly, nýbrž symboly plodnosti, které nemají představovat ženy vůbec, nýbrž určité ženy, a to matky. To je také pochopitelné, protože úmrtnost hladem, nemocí a nehodou byla tak vysoká, že přežití tlupy záviselo na počtu dětí, které žena mohla porodit (ty sošky se možná používaly hlavně jako rituální amulety při porodech). Jen když byl k dispozici dostatečný počet potomstva, mohli staří a nemocní doufat, že je mladší uživí. Plodnost žen byla vysoce ceněna, ale žádné otcovské symboly nebyly přítomny - z toho můžeme odvodit, že souvislost mezi souloží a plozením nebyla ve sběračsko-loveckých tlupách známa. Plodnost žen byla totiž spojována s jejich tajuplnými měsíčky, nikoliv s kopulací s muži. Protože byla okem viditelná souvislost, že ženám naroste velké břicho až teprve poté, když v pravidelných měsíčních intervalech začnou vylučovat z těla krev. Dokud nedostaly dívky měsíčky, mohly s muži souložit jak chtěly, ale přesto neotěhotněly. Z toho vyplynulo, že plodnost žen je záhadně spojena s měsíčním krvácením. A že když se pravidelné měsíční krvácení zastaví, tak začne růst ženě automaticky samovolně břicho. Proto tehdy existovalo vyšší postavení ženy, protože právě ona, za prvé obstarávala větší díl obživy, a za druhé aktem zrození zajišťovala budoucnost celé tlupy. Byla prostě alfou i omegou tehdejšího života. Rození nových dětí byla radostná událost nejen pro matku, ale především pro celou tlupu. Matky byly jediným zlatým, hřejivým paprskem v tom hrozivém prostředí plném nevysvětlitelných záhad a velkých nebezpečí. Poskytovaly rozkoš a bezpečí všem členům tlupy. Všichni se k nim utíkali schovat, všichni na nich byli fyzicky i psychicky závislí. Náruč matky byla v tomnebezpečném prehistorickém světě tou nejsladší odměnou. Žena rozdávala nezištně rozkoš na všechny strany. Narozeným dětem poskytovala slast při pití mléka, větším dětem poskytovala nasbíranou potravu a bezpečí v teplé náruči a dospělým mužům poskytovala sexuální slast, po které se uklidnili a uvolnili. Z mateřské a sexuální lásky se později vyvinula specifická láska lidská mezi mužem a ženou. Za své zásluhy byla žena milována, vážená a zbožněna. Muži byli- stejně jako jiní samci v přírodě- k ženám galantní a nosili jim různé dárky, aby se jim zalíbili a získali jejich přízeň. V rituálních tancích a soubojích předváděli svou vitalitu a sílu, aby ještě více upoutali pozornost svých vyvolených.

Ze všech pokrevných příbuzenských vztahů co existují, se nejpevnější svazek vytvářel mezi matkou a synem. Přičemž závislost matky na synovi byla odjakživa silnější než syna na matce. Otec svoje dcery a syny neznal, ale pouto matka-syn bylo už tenkrát pevné a celoživotní. Samozřejmě, že matky měly rády i své dcery, jenže u dcer chyběla heterosexuální přitažlivost. Místo toho tam naopak působily jisté konkurenční vztahy a odpudivé síly. Matky své syny milovaly doslova- protože se s nimi stýkaly i pohlavně. Poněvadž tenkrát nebylo nikoho, kdo by lidem vysvětlil, že incestní vztahy jsou špatné, hříšné a zakázané, lidé se množili z velké části i tímto způsobem. Nechceme-li dějiny lidstva stavět na absurdní náhodě, že první žena vznikla nějakou mutací ze svého zvířecího předka a pak narazila stejnou náhodou na prvního muže, který se náhodou zrovna v té době rovněž vyvinul mutací z jiného kmene primátů, musíme logicky předpokládat, že první lidé, kteří někde vznikli, vznikli rozmnožováním mezi příbuznými. Zda a jak dlouho trvala praxe páření, mezi matkou a synem, otcem a dcerou, bratrem a sestrou nikdo neví. Ale že náš vývoj začal takovýmto způsobem oplodnění je nepochybné- lidstvo povstalo z incestu. Vždyť i v raných vyspělých kulturách byl incest nejen dovolen, nýbrž v pozdějších epochách i přikazován. U Egypťanů například si faraónka mohla vzít jen svého bratra, u Peršanů z královského rodu se rovněž brali jen sourozenci mezi sebou navzájem -a koneckonců nemusíme zacházet příliš daleko do historie, vždyť i Habsburkové v nedávné době se rovněž ženili a vdávali mezi sebou, aby se nerozptyloval jejich majetek a rodové jmění.

Jako je neuvěřitelné, že z jediného vajíčka a z jediné spermie vzniknou v krátkém čase miliardy buněk, spojených do jednoho těla, tak je stejně neuvěřitelné, že se celé lidstvo pravděpodobně rozmnožilo z jedné ženy a jejího syna. Tak vlastně lidstvo připomíná jednu tkáň jednoho člověka- jsme všichni jedné krve, ty i já. Pozdvižení rodu Homo sapiens sapiens nad jeho zvířecí předchůdce nemohlo dojít jinak než rozmnožováním mezi příbuznými, které vyvolalo rozvoj ”lidských” vlastností.

Ani není třeba kdovíjak dlouho přemýšlet nad tím, jak asi vypadala lidská sexualita v prehistorické  matristické epoše, protože se udržela v nezměněném stavu až do počátků 20.století u mnoha přírodních národů. Když r. 1915 navštívil slavný antropolog B. Malinowski Trobriandské ostrovy v Melanésii, bylo to v době, kdy v Anglii panovala tuhá, náboženská, pokrytecká, viktoriánská morálka. Zatímco v Anglii si v sexualitě činili takové obrovské násilí, na divošských ostrovech lidé nenuceně pokračovali ve svých tisíciletých, přirozených návycích. Užaslý antropolog přiznal, že se náhle ocitl v jiném, radostném a uvolněném světě. Ostrované, jež byli potomky přistěhovalců, kteří ostrovy osídlili už před několika desítkami tisíciletí byli odříznuti od okolního světa, takže byli nedotčeni civilizací a zachovali si svou původní kulturu. Tato původní kultura byla na hony vzdálena běžnému západnímu myšlení. Domorodci dokonce také, stejně jako prehistoričtí lidé, neznali souvislosti mezi pohlavním stykem a rozmnožováním. Tato ostrovní kultura se od evropské nápadně lišila hlavně tím, že tam neměli viktoriánské problémy s předmanželským stykem. Již na začátku dospívání byli dívky i chlapci vedeni k pohlavnímu styku s mnoha partnery dle vlastního výběru (s podobnou svobodou se cestovatelé a antropologové setkávali i v jiných preindustriálních kulturách). Bronislaw Malinowski napsal: ”Námluvy na Trobriandských ostrovech jsou prosty jakýchkoli okolků. Přímo a jednoduše je navrženo setkání s otevřeným cílem pohlavního uspokojení. Když je pozvání přijato, chlapec je spokojen a nedostaví se u něj romantická touha po tajemném a nedosažitelném cíli. Když je odmítnut, není to důvod k osobní tragédii, protože je už od dětství zvyklý na podobné odmítnutí svých sexuálních žádostí a dobře ví, že mu nejlépe a nejrychleji pomůže schůzka s jinou dívkou.“

Malinowski si také všiml toho, že určitá ostýchavost trobriandských žen byla do jisté míry posilována kulturními vlivy. I když se od mladé dívky očekávalo, že bude žít bohatým, aktivním sexuálním životem, její návrhy byly odmítány v případě, když byly příliš časté, neodbytné, až dotěrné, protože ”takové naléhavé žádosti ukazovaly na nízké hodnocení vlastní osoby”.

Někteří antropologové nemohli uvěřit zjištěním Malinowského, zejména pochybovali, že by na Trobriandských ostrovech byli lidé tak nedovtipní a neznali funkci falu. Ale já si myslím, že je to naprosto možné. Moje matka například, žijící v samém srdci civilizované Evropy ani r. 1938 (!), to znamená v době kdy se Hitler začal u nás roztahovat, rovněž neznala funkci falu. Bylo jí šestnáct a o rozmnožování lidí nevěděla zhola nic, děti nosil čáp. Když mi to vyprávěla, nevěřícně jsem kroutila hlavou: ”Ale mámo, to přece není možné, vždyť jsi žila na vesnici obklopena zvířaty, musela jsi přece alespoň v přírodě něco vypozorovat.” Matka se ohradila: ”Od pěti let jsem dřela jako kůň, neměla jsem čas na pozorování. Věděla jsem akorát to, že ženské nosí šaty a chlapi kalhoty- a každé ráno odcházejí s taškou do práce. Jen jednou jsem si čehosi všimla. Přiběhla jsem za macechou a volala na ni, ať se jde honem podívat, že kráva skáče na krávu (neznala ani býka). Ale macecha na to nic neřekla a podívat se nešla.”

Velká prehistorická záhada

Zatímco v rané době kamenné ženy nerozlišovaly své syny od ostatních sexuálních partnerů, tak v pokročilejší epoše se matky přestaly se svými syny pohlavně stýkat. Proč? Co bylo příčinou? Z jakých důvodů, za jakých okolností asi vznikl zákaz incestu? Je to velká záhada a zdá se, že tuto záhadu dodnes nikdo nerozluštil. A snad se dokonce ji ani nikdo nepokouší rozluštit. Pokusím se tedy o to sama. Předpokládám, že zákaz incestu způsobily důvody čistě praktické, nikoliv nějaké ideologické. Musíme mít totiž pořád na paměti, že tehdejší lidská společnost byla na velmi nízké duševní úrovni a v takových primitivních společenstvích musely tedy působit ryze praktické důvody, nikdy ne nějaké ideály. Dlouho jsem nad tím problémem přemýšlela, až jsem jednoho dne konečně na to přišla! Vždyť je to tak jednoduché. Zde je má soukromá hypotéza, svým způsobem přímo freudovská.

Dokud měl člověk málo rozumu a byl takřka na úrovni zvířat, tak incestní vztahy nevadily. Ale s přibývající vyšší duševní úrovní začaly incestní vztahy mezi matkami a syny vadit prakticky v podstatě všem lidem v kmenových společenstvích. A to z ryze důvodů specificky lidských,  psychologických:

1. Především vznikaly těžké rozbroje mezi nápadníky a syny matek. Nápadníci žárlili na dospívající syny a synové odháněli od matek jejich ctitele- chovali se jako sokové v lásce. Nápadníci, dospělí muži, v zápase s nedospělými syny pochopitelně obvykle vítězili a synové byli zahanbeni a pokořeni. V rodinných vztazích tím pádem vznikalo trvalé napětí, trvalé dusno, které matky donutilo volit buď milence nebo syna. Jeden z nich musel z domu! Když odešel syn, matku to mrzelo, protože chtěla mít se synem celoživotní kontakt. Ale když odešel pro ni velmi sexuálně přitažlivý milenec, mrzelo ji to samozřejmě rovněž. Proto se matky rozhodly, že se nebudou se svými syny nikdy pohlavně stýkat- aby jim nepřekáželi v jejich svobodném sexuálním životě.

2. Sexuální vztahy matek se syny nevadily jenom nápadníkům, ale i dcerám. Trvale žárlily na své bratry za to, že se jim dostává od matek více zájmu a lásky -dokonce i té fyzické! Byly kvůli tomu s matkami často znesvářené a své bratry nesnášely. To byl další dobrý důvod, aby matky přestaly souložit se svými syny.

3. Jako odvetu za matčin nezájem se mnohé dcery snažily svést nejen své bratry, ale rovnou sváděly i nápadníky svých matek. Prostě jim za trest přebíraly milence, konkurovaly jim v lásce. Což byl opět důvod, aby se matky rozhodly kvůli klidu v dlouhodobých rodinných vztazích radši nemít žádné pohlavní styky se svými syny.

4. Nekonečné rozbroje vznikaly pochopitelně i mezi matkami a mladými ženami, které s jejich dospělými syny sexuálně žily. I to přinutilo matky ukončit pohlavní styky se syny- aby se pak bez problémů mohly se syny kdykoliv společensky stýkat po celý život i v jejich nově založených rodinách.

5. Nepřetržité rozbroje o matčinu sexuální přízeň vznikaly i přímo mezi jejími syny. Ti méně oblíbení nevražili a žárlili na ty více oblíbené. Nebo ti mladší žárlili na starší a naopak- proto s tím matky musely definitivně přestat!

Shrnu to: Incest matek se syny vadil samotným matkám, vadil i synům, vadil dcerám, vadil milencům matek a vadil i milenkám synů- vadil prostě všem! Proto se matky musely přestat se svými syny sexuálně stýkat, neboť to vždy přinášelo v lidských společenstvích příliš mnoho konfliktů a rozbrojů. To co nevadilo zvířatům, to již vadilo lidem. Uznejte, že je to logické a elegantní vysvětlení, které celou tu záhadu dobře vysvětluje.