17. Výchova dívek a chlapců

Obsah: Vrozené chování....Naučené chování...Vzpomínka na socialistické fašistické porodnictví....Výchova dětí v totalitní rodině....Výchova dětí v demokratické rodině....Přetrvávající předsudky a násilnická výchova....Zrůdný vliv televize a počítačových her na chlapce....

Vrozené chování

Někteří  rodiče se domnívají, že když se dítě narodí, je jak nepopsaný list papíru. Ovšemže  to není pravda. Tak jako má narozené dítě již konkrétní fyzickou podobu, tak si přináší na svět i konkrétní vrozenou duševní výbavu. Má určité vrozené instinkty, emoce, vrozenou inteligenci, temperament i vlohy- a třeba i síla pohlavního pudu je rovněž vrozená. To vše se ale musí hned od narození kultivovat výchovou, která je u člověka rozhodující.V mozku dítěte totiž existuje obrovská, prázdná  kapacita určená na UČENÍ.

Narozené dítě si můžeme pro lepší názornost představit jako takový přírodou vytvořený počítač. Tělo a mozek jsou hardware (stroj), kdežto vrozené duševní dispozice jsou software (vrozený program). Samotná hranice mezi softwarem (psychikou) a hardwarem (tělem) není nijak ostrá- definici software není možné zcela přesně určit. Můžeme to definovat i tak, že software  v čerstvě narozeném „počítači“ je vše, co není  hardware (tj. vše kromě fyzických součástí těla). A pak se celý život člověk učí naučenému chování (programuje se) a to můžeme nazvat naučeným softwarem. Prostě to rozčlenit asi takto:

1.Hardware= technické vybavení, stroj, vrozená vnější i vnitřní konstrukce (tělo a mozek).

2. Vrozený software= vrozený program, čili instinkty, emoce, inteligence, temperament, pohlavní pud.

3.Naučený software= program, který do sebe  člověk od narození až po smrt nasává, vtiskává si  napevno do paměti. Naučí se „uměle“ jak se má správně chovat a je  povinen to celý život dodržovat (memy, společenské normy, zákony).

Učení, nebo-li naučený software existuje proto, aby se nejen člověk, ale každý vyšší živočich mohl po celý život tvárně přizpůsobovat měnícím se životním podmínkám. V přírodě existují jednoduché organismy, které se nepotřebují v průběhu života nic učit- vystačí si až do smrti s vrozeným chováním. Mohli bychom si udělat takovouto další jednoduchou tabulku:

Programování člověka v průběhu jeho života si můžeme představit jako řadu naučených podmíněných reflexů. Jak známo psi I.P. Pavlova slintali při zazvonění zvonku. Byla to uměle naučená reakce, protože jejich přirozenou, vrozenou reakcí je slintat až při spatření a vůni skutečného jídla. U člověka programování probíhá tak, že formou trestů a pochval u něj v průběhu výchovy se  napevno do mozku vtisknou stopy (memy), neboli naučené vzorce chování.

Jak už jsem výše napsala,  inteligence, temperament a sexuální pud je vrozený, to se naučit  nedá. Ovšem je zcela nepochybné, že se tento vrozený software dá výchovou různě tvarovat, usměrňovat a kultivovat. Již někdy ve starověku byly určeny 4 typy vrozeného temperamentu: cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik. I s inteligencí je to tak, že existují různé typy. V jádru ale platí, že buď někdo inteligenci má, nebo ji nemá- temperament a inteligence jsou vlastnosti platící pro obě pohlaví stejně. Matky dobře znají, že nejmenší chlapečkové, kterým ještě nikdo nevysvětlil, že chlapi nepláčou, jsou mnohdy ubrečenější než stejně staré dívky. Protože záleží na temperamentu dítěte, ne na jeho pohlaví. Obecně platí, že temperamentní děti, ať dívky nebo chlapci jsou „uřvanější“ než děti klidné, s malým temperamentem.

Dítě se narodí a s postupem času dospělí zjišťují, jakou má inteligenci a k čemu má vlohy. Potom je na výchově, aby citlivě vedla človíčka k tomu, co ho baví a k čemu má od přírody nadání. Aby výchova dál zdárně rozvíjela a tvarovala přírodou daný vrozený software do žádoucího, nejlépe padnoucího „oděvu“ neboli umělého, lidskou kulturou vymyšleného softwaru. Když je dítě mimořádně hudebně nadané, bylo by chybou ho strkat na technické obory, ale můžeme z něj udělat prvotřídního hudebníka. Někdo je utkán ze silonu, jiný ze spolehlivé bavlny a další třeba z pytloviny. Každý se tudíž v životě bude hodit k něčemu jinému. Tím se musíme řídit při výchově- odhadnout materiál, z kterého je dítě utkáno. Pochopitelně, že nebudeme z pytloviny šít večerní šaty a ze silonu pytle na brambory. Každá ta látka, z které je člověk utkán, se dá výchovou buď  vylepšit nebo nenapravitelně zkazit. Pro většinu lidí tedy platí pravidlo, že se  jejich vrozené vlastnosti dají HODNĚ zkultivovat výchovou. Proto mainstreamoví manipulátoři nejsou oprávněni hustit do většinové společnosti vyslovené LŽI, když lidem neustále sugerují, že jejich chování je řízeno geny. Že prý jsou to jen přírodou naprogramovaná zvířata. Pokud vědci dodnes přesně  neznají ani poměr mezi vlivem genů a vlivem memů, pak pochopitelně manipulátoři davů nemohou tvrdit něco, o čem dodnes nikdo nic moc neví.

Vrozený temperament a inteligence- to jsou zásadní věci, na kterých se staví dál. Ideální je, když na inteligentní vrozený software navazuje inteligentní umělý software (programování). Stavění inteligentního naučeného softwaru na nekvalitním vrozeném softwaru se také nemíjí účinkem, protože i z málo nadaného, málo inteligentního a málo temperamentního dítěte se dá vychovat dobrou výchovou velmi  slušný člověk, který je po celý svůj život společnosti užitečný. Třeba se vyučí malířem pokojů a poctivě celý život maká. Stará se o rodinu i o zahrádku a lidi ho mají pro jeho milou povahu rádi. Takto dobře vychovaný člověk je pro společnost daleko užitečnější než třeba nevychovaný, sice inteligentní, ale zkorumpovaný psychopatický politik, kterému je společnost lhostejná a hrabe jen do vlastní kapsy. Čili ten politik měl původně kvalitní vrozený software, ale byl nekvalitně vychován. V hlavě má vtištěné, nekvalitní memy.

Jaké chování je tedy u čerstvě narozených dětí původní, vrozené? Jsou to vlastnosti zásadního charakteru: chlapci jsou utkáni ze samčího materiálu a dívky z látky samičí. To znamená, že už u novorozenců lze pozorovat jisté rozdíly mezi pohlavími.O nejranějších vrozených vlastnostech dětí lze říci, že dívky jsou „od přírody“ důvěrněji sociabilnější, komunikativnější, ale méně odvážné, jsou opatrné, neriskují. Kdežto chlapci v průměru projevují více fyzické i slovní agrese, méně se sdružují s dospělými, pouštějí se i do drsnějších her a jsou celkově odvážnější než děvčata (což občas zaplatí i svým životem).

Úsměv kojence je vrozeným prvkem. Různé, na sobě nezávislé studie ukázaly, že novorozená děvčátka reagují častěji než chlapci reflexivním úsměvem se zavřenýma očima. Tento reflexivní úkon je rychle nahrazen záměrným komunikativním úsměvem, který přetrvává do druhého roku života. Časté usmívání se potom stává jedním z nejtrvalejších ženských rysů, který přetrvává přes celé mládí i dospělost. Ve věku asi 6 měsíců si děvčátka více všímají vzdechů a zvuků používaných ke komunikaci ve srovnání s podněty, jež nemají komunikační charakter. Chlapci stejného věku tyto zvuky nerozlišují. Ontogeneze potom pokračuje následovně: jednoroční děvčátka reagují s větším strachem a zábranami na šklebící se tváře a více se zdráhají v nových situacích opustit matku. Starší dívky zůstávají společenštějšími, přátelštějšími a méně fyzicky odvážnými, než chlapci stejného věku. Dívky se učí dříve mluvit než chlapci a také pohybový rozvoj je u nich ranější, začínají chodit kolem 11. až 12. měsíce  věku, zatímco chlapci udělají první krůčky většinou až mezi 12. až 14.měsícem věku.

Chlapci jsou tedy od narození méně vstřícní, méně se umívají a lze u nich pozorovat o něco vyšší agresi. Tato vlastnost má nepochybně genetický původ, stejně jako u většiny samců zvířecího světa (testosteron). Od nejranějších počátků sociálních her, od věku 2 až 2 1/2 roku jsou chlapci agresivnější, jak slovy, tak i činy. Mají více představ s tematikou nepřátelství a častěji se pouštějí do simulovaných bitev, otevřených výhrůžek a tělesných napadení, namířených přednostně proti jiným chlapcům, ve snaze získat dominantní postavení (samčí hierarchie).

Naučené chování

Člověk je savec a to je velmi příhodný název. Spolu s mateřským mlékem saje dítě do sebe lidství a lásku k bližnímu. Ovšem jen za předpokladu, že je matčina péče skutečně plná nezištné, altruistické lásky a obětavosti. Narozené dítě potřebuje lásku, jako rostliny potřebují k životu hřejivé paprsky slunce. Každý zahrádkář ví, že když rostlinám poskytne všechno co potřebují k životu, to znamená vláhu, výživu a slunce, tak se  mu rostliny automaticky odmění bohatou úrodou. Když však dá totéž kvalitní semeno do chudé půdy, někam do stínu a nezalévá ho, vyrostou mu neduživé rostlinky, chudinky. Ty neduživé chudinky ale měly původně stejnou šanci vyrůst v kvalitní jedince- jenže vliv prostředí je zmrzačil. To samé se děje s lidmi. Když  nadané dítě vyrůstá v podnětném prostředí plném lásky, je téměř zákonité, že z něj bude kvalitní člověk. Vědci už dávno mají zmapován i svět zvířat, kde platí rovněž  tatáž pravidla jako pro lidi, či pro rostliny. Pokud opičí matka své mládě neobjímá, nehladí, nečistí a nelaská, nebude toto mládě v dospělosti pociťovat ani potřebu pohlavního styku. Natož potřebu starat se o mláďata. Zrovna tak i lidé, které rodiče nelaskali, nemají touhu laskat jiné lidi. Proto se lidé vychovaní bez lásky vyznačují zpravidla bezcitností.

Jedním ze základních objevů o člověku bylo zjištění, že v prvních letech života dítěte jsou položeny „výhybky“ pro celý jeho další vývoj. Je prokázáno, že prožití prvních měsíců a let života bez mateřského vztahu může dítě vážně poškodit! Nejdůležitější část formování psychiky se odehrává již v prvním roce života. Rodiče, kteří zacházejí s kojencem špatně, mohou svou nevědomostí napáchat na dítěti nenapravitelné škody. Dnes je již známo, že dítě do jednoho roku by nemělo být odtrženo od mámy, a to ani na týden. Když je totiž dítě odtrženo v tomto příliš ranném stadiu od matky, mohou vzniknout nenapravitelné škody na jeho tvořící se psychice. Když je kojenec odtržen od zdroje svého bytí, tak je to pro něj strašná zrada a ono jako by vnitřně odumře. Něco se v něm zlomí, něco se mu v mozku pochroumá. Takové dítě pak může mít v dospělosti například sebevražedné sklony nebo deprese, apod. I u dětí, které dlouho musely žít v prostředí citově chudém, bylo pozorováno, že mají vážné obtíže v citových vztazích i na všech dalších vývojových stupních. Jen těžko se učí mít někoho rády a jen těžko mohou být někomu druhému citovou oporou. Kdežto od milujícího člověka dítě získává jistotu na celý život. Takže pozor! Nešťastná, zakomplexovaná žena zasadí do svého dítěte tytéž pocity. Proto musí být matka šťastná, aby bylo dítě šťastné.

Někteří  mainstreamoví „vědci“ rádi tvrdí, že geny jsou u člověka důležitější než memy. Dokládají to tím, že prý to bylo dokázáno na jednovaječných dvojčatech. Jednovaječná dvojčata, která jsou vychovávaná v jiných podmínkách, prý mívají stejné chování i přes  rozdílné životní podmínky. Prý je tahle okolnost důkazem toho, že geny v člověku jsou silnější než naučené chování. Na výzkumu dvojčat je zvláštní ovšem ta okolnost, že skutečné výsledky bádání budou zpřístupněny až někdy v roce 2025. Takže se o tomto experimentu, prováděného kdysi za války, ve skutečnosti nic pořádného neví.

Představte si situaci- a teď si pro lepší názornost vezmeme k virtuálnímu pokusu rovnou jednovaječná trojčata- že tato pomyslná trojčata byla zasazena do těchto extrémníchpodmínek: první trojče bylo vychováno v divočině zvířetem. Druhé trojče bylo od útlého dětství zavřeno samotné ve sklepě a potrava se mu podávala malým okénkem. Třetí trojče bylo vychováno milujícími vysokoškoláky. Víte jaký by byl pravděpodobný výsledek? První trojče by se chovalo jako klasické zvíře. Chodilo by po čtyřech, vydávalo neartikulované zvuky, strhávalo by ze sebe šaty a jedlo ze země. Už nikdy v životě by se nezměnilo a nenaučilo se ani pořádně mluvit, pokud by bylo objeveno až v dospělém věku. Druhé trojče vysvobozené ze sklepa by zůstalo po celý život krajně zaostalé. Pokud by bylo vyzvednuto před pubertou, dalo by se jakžtakž ještě vychovat, zkultivovat a zcivilizovat. Ale pokud by bylo vyzvednuto až po pubertě, tak by se již nikdy rovněž nenaučilo ani mluvit. Memy v mozku by již byly příliš zafixované. A z třetího trojčete, vychovaného láskyplně dvěma vysokoškoláky by vyrostl s největší pravděpodobností taky vzdělaný a láskyplný vysokoškolák. Jak mohu s jistotou něco takového tvrdit? Inu, v historii lidstva se již vyskytlo dosti případů, kdy děti byly vychovány zvířetem, nebo byly zavřeny celý život ve sklepě. A vždy ty výsledky na jejich psychiku byly takové, jak jsem je popsala. Na tomto příkladu vidíme, že vtištěné chování (memy) jsou u člověka důležitější než vrozené chování (geny).

A teď si představme dvoje trojčata. První trojčata jsou velmi temperamentní a velmi inteligentní- ale mají špatnou výchovu. Druhá trojčata jsou flegmatici a s nízkou inteligencí- ale dostane se jim vynikající výchovy. Jak dopadnou ta temperamentní a inteligentní trojčata se špatnou výchovou v porovnání s těmi neinteligentními a flegmatickými, ale s kvalitní výchovou? První trojčata jsou vychována v těchto rozdílných rodinách: Jedno v rodině, kde dominuje coby otec bezcharakterní lump, druhé osamělou alkoholičkou, třetí v rodině s násilnickým otcem. Výsledek: z prvního je  zpravidla inteligentní a temperamentní lump, z druhého inteligentní a temperamentní alkoholik, z třetího inteligentní a temperamentní násilník.

Emoce jsou v životě velmi záslužné. Nevím, z jakého důvodu je lidé pořád odsuzují. Bez emocí by například nebyla ani výborná dlouhodobá paměť. Ano, my patříme do biologie, ale jsme nesrovnatelně složitější živočichové než naši nejbližší příbuzní šimpanzi. Dnes již existuje i dokonalá umělá inteligence a určitě žádný genetik nebude tvrdit, že ten umělý software má genový základ. U šimpanzů je jejich software vytvořen převážně vrozenými vzorci chování a jen asi 30 procent vznikne učením. U člověka je to přesně naopak. Vrozený software tvoří nejvýše 30 procent, 70 procent vznikne učením, čili kulturou, nikoliv geny. Samozřejmě, že to je vše jenom spekulace, na tohle téma se vědci dodnes přou a nikdo přesně neví, kolik procent v lidské psychice je naprogramováno uměle, učením.

Je zajímavé, že zatímco se ještě donedávna lidé množili ostošest a ženy měly běžně 10 dětí, tak teď mají nanejvýš dvě a víc jich nechtějí mít ani náhodou. Co je tedy ovlivňuje? Mnozí lidé se pořád dodnes domnívají, že především geny. Ovšem kdyby je ovlivňovaly geny, tak by těch 10 dětí rodily až do skonání světa pořád a furt nezměněně. Takže je ovlivňuje asi něco jiného. Ale jsou týpkové, kteří budou pořád tvrdošíjně tvrdit, že i hraní v šachy je přírodní výběr a diktát genů. Jenže to všechno jsou jen trapní sociální darwinisti. Připomenu, že sociální darwinismus, Hitlerem tolik obdivovaný, je již asi 100 let překonaná pavěda.

Do tří let věku se dítě také plně identifikuje, přijímá své pohlaví. K vrozeným samčím a samičím vlastnostem se přidávají naučená schémata „ženství a mužství“. Rodiče jsou nejbližšími lidmi, a tak platí pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu. Aneb jaká matka taká Katka, nebo jaký otec, takový syn. Špatný mužský a ženský vzor obsažený v rodičích je pro chlapce a dívku stínem, se kterým pak bojuje celý život. Dobrý vzor rodičů je naopak branou k psychické stabilitě. Děti prostě od samého narození rentgenují a nasávají chování rodičů stejného pohlaví a hledají u nich návod, jak se stát mužem a ženou.

Od tří let věku má dítě už svůj vlastní, přemýšlivý ROZUM. Začíná si prosazovat svou vlastní vůli. Tam pak funguje výchova na bázi pokusů I.P. Pavlova a jeho slintajících psů. Čili  výchova s pomocí trestů a pochval (cukr a bič). Tím je formováno to správné, žádoucí chování, ta správná člověčí morálka. U člověka naučená morálka probíhá tak, že formou trestů a pochval se u něj v průběhu výchovy napevno do mozku vtisknou stopy (memy), neboli naučené vzorce chování. Dítě se narodí do světa, kde nejméně dvacet let výchovou do Vás hustí ty správné vzorce. Člověk by se rád na každém rohu kdykoliv vymočil, ale výchova (memy) nás v ranném věku definitivně naučí, že se to nesluší. Takových příkazů se od dětství, proti své přirozenosti, naučíme tisíce.

Psychoterapeut Ernest Rosii napsal: „Emoce a chování modelují mozek a souběžně stimulují formování neurálních cest, jež mohou posilovat starší schémata, nebo vytvářet schémata úplně nová. Tak, jako se rozšiřují silnice (nezbytnost při zvýšení provozu), tak i při významném zvýšení myšlenek o dané matérii nebo když je určitá akce praktikována intenzívním způsobem, roste počet neuronů, které tělo vyžaduje pro zpracování těchto informací. Stejným způsobem, jako se zvyšuje muskulární hmota proporcionálně s fyzickým cvičením, tak se zvyšují i dimenze neuronových svazků, když jsou tyto tratě používány častěji. Dokonce i myšlenky, které formulujeme, kvalita našeho vědomí, zvyšují tok informací podél neurálních cestiček. Dalo by se říci, že význam je kontinuálně modulován komplexním a dynamickým polem molekul – kurýrů, které bez přestání čtou, přeskupují a přesyntetizovávají neuronové sítě ve schématech kontinuální přeměny. Abych to řekl synteticky - slovy jiného pionýra na poli medicíny: víra se stává biologií našich hormonálních, neuronových, genetických a elektromagnetických systémů i všech komplexních interakcích, které z nich vyplývají.“

Jak se vůbec utváří lidská povaha? Proč je každý člověk jiný? Proč je jeden takový a druhý makový? Na malé dítě působí mnoho vlivů. Musí se naučit rozumět samo sobě,  musí se naučit roli svého vlastního pohlaví, musí se naučit vycházet s rodiči svého i opačného pohlaví, musí se naučit vycházet se sourozenci (pořadí sourozenců je velmi důležité při utváření psychiky každého člověka) a hodně ho ovlivňují i jeho konkrétně vybraní přátelé, spolužáci, či učitelé ve škole. V neposlední řadě se musí naučit přizpůsobit svou psychiku i svému vlastnímu fyzickému zevnějšku- hezcí lidé se chovají jinak, než lidé nehezcí. Jak známo, již Freud tvrdil, že základní psychická stavba člověka je vytvořena do tří let věku dítěte. Ovšem člověk se učí celý život, protože celý život musí neustále PŘIZPÚSOBOVAT svou psychiku vnějšímu světu. Znovu zopakuji, co všechno do přizpůsobování (čili do učení, programování) patří: přijmout již v raném dětství normy svého pohlaví a ztotožnění se s těmito normami (normy ženství a mužství). Přizpůsobit se svému zevnějšku (jsem či nejsem hezký a podle toho musím přizpůsobit své chování). Důležité je i pořadí sourozenců (nejstarší sourozenec se chová jinak než prostřední či nejmladší. Přičemž toto naučené chování je pak u nich celoživotní). Dítě si musí vybudovat vztah k rodičům (jinačí si vytvoří k matce a jiný k otci). Také si musí  umět vybudovat optimální vztah i sám k sobě ( objevit své sklony a talent a podle toho zvolit vzdělání a koníčky). Vztah k nejbližším přátelům (srovnávat své poznatky o světě s jejich). Naučit se vycházet s opačným pohlavím (objevit co nejoptimálnější chování). Naučit se pravidla chování dobové morálky (muslimové se chovají jinak než ateisti, judaisti či katolíci). A konečně, musí znát rámcově  i zákony (co si může ve společnosti dovolit a co ne). Jak vidíte, je toho hodně, co se musí mladý člověk v průběhu svého života všechno naučit. Je tedy naprosto logické, že dva synové jedněch rodičů mají rozdílnou povahu. Mají sice po rodičích podobné geny, ale působily na ně jiné kulturní vlivy. Rostli v jiném sourozeneckém pořadí, mají rozdílnou fyzickou podobu, mají jiné přátele a učitele, kteří na ně jinak působili, i rozdílné životní klíčové zážitky a zkušenosti, atd. Každý byl prostě v průběhu života naprogramován jiným softwarem, proto jsou rozdílní, i když mají stejné rodiče a stejné rodinné zázemí. Kulturní návody k žití vysoko převažují nad vrozenými vzorci chování. To zvířata v přírodě to mají jednodušší, tam je poměr: 80 procent jsou instinkty, kdežto naučené chování jen asi 20 procent.Těch 80 procent není jenom výchova člověka, je to celá člověčí KULTURA, která na člověka působí od narození až po smrt.

Vzpomínka na socialistické fašistické porodnictví

Když jsem u té výchovy dětí, tak při té příležitosti nelze nevzpomenout na porod. Je to příliš silný zážitek. Porod to je tunel, kterým se dostává do jiného světa nejen dítě, ale i žena. Dokud žena neporodí nemá tušení, co to obnáší být matkou. Být matkou, to je naprosto odlišné ženství, než se dosud domnívala. Teprve po porodu žena zjistí, kým vlastně je. Do té doby se v podstatě od muže zas až tolik neliší: on se musí holit a ona má menstruaci. To je asi tak vše.

Po porodu je ale všechno z gruntu jiné: při kojení děťátka jsem cítila ohromnou důstojnost- byla to důstojnost matky. Nesmírně mne dojímalo, že ten malý, třaslavý tvoreček byl na mně naprosto závislý. Hledal svými ústy zdroj potravy a potřeboval se tolik přivinout k mému teplému tělu. Byla jsem pro něj tolik důležitá, vždyť beze mne by zahynul. Napadaly mne však tenkrát i jiné myšlenky. V duchu jsem tiše žasla. Proboha, co to z nás žen minulé generace udělaly? Zmalované maškary, které vyhazují nohy vysoko do vzduchu při tančení kankánu. Bezduché ženské maso, jehož prsa a pohlaví jsou tu od toho, aby bavily muže. Náhle jsem vnímala, že žena je úplně něco jiného, než co z ní udělala všeobecná propaganda. Není to žádná lehkomyslná hopsanda, existující kvůli mužskému sexu, ale vysoce zodpovědný člověk, který ví, že na něm plně závisí život toho bezmocně se kroutícího uzlíčku. Dosavadní kultura nám však vzala veškerou důstojnost. A lidské důstojnosti mě zbavili i při porodu.

Z mého prvního porodu mi zůstalo celoživotní trauma. Proto chci dnešní ženy varovat, aby si svůj porod dobře ohlídaly, aby se nedaly, aby nedopadly jako já. Protože při porodu nejde jen o ně, ale i o to dítě, co se rodí. Dodnes totiž není všechno přesně kolem porodů probádáno a zmapováno a my dodnes nevíme, jak dalece ovlivní hrůzný porod nejen psychiku ženy, ale i jejího dítěte. Při pohodovém porodu může být rodící se dítě do budoucna „naprogramováno“ optimističtěji, může být zdravější, inteligentnější, soucitnější, lidštější, kdežto porodem poškozené dítě může mít různé negativní psychické následky. Také vazba mezi matkou a dítětem se může špatným porodem  narušit.

Mateřské pudy, pokud se to dá tak nazvat, se začnou projevovat jako jakási zvědavost. Od určité doby jsem kradmo nahlížela do cizích kočárků a zálibně si prohlížela vypasená růžolící mimina, jak se blahobytně rozvalují v nadýchaných peřinkách. Dotíraly na mne čím dál častěji otázky typu: jaké by to asi bylo, kdybych měla dítě? Jak asi vypadá porod? Je opravdu tak hrozný, nebo ženské přehánějí? Zkrátka bylo to, jako kdybych měla v ruce klíč od zamčeného pokoje plného záhad a tajemství, možná i pokladů a záleží jen na mě, zda se rozhodnu ho otevřít a prozkoumat ten tajuplný prostor. Zvědavost zpravidla zvítězí a většina žen si v souladu s přírodními zákony dítě pořídí.

Kdykoliv si na svůj první porod vzpomenu, ihned mám spoustu záporných pocitů a zdá se, že už se jich do smrti nezbavím. Svůj zážitek zde ale nechci popisovat podrobně kvůli tomu, abych se vypsala se svého traumatu, ale jako výstrahu pro současné mladé ženy. Na svém příkladu jim chci ukázat, jak by porod neměl probíhat. Chci je varovat, čeho všeho se mají vyvarovat a co mají vyžadovat. Ať si nenechají tak jako já zkazit tento jedinečný životní zážitek. Vždyť dnes rodí ženy pouze jednou, nebo nanejvýš dvakrát za život, takže by byla velká  škoda, kdyby se na něj dobře nepřipravily. Lepší je vzpomínka, která vás hřeje u srdce, než vzpomínka, ze které vás mrazí jako v hororu. Proto by se ženy měly cílevědomě na porod nechat dobře odborně připravit a taky by si měly vyhlédnout pro sebe tu nejlepší porodnici. Dnes už ty možnosti mají.

Komunistický represivní režim svými příkazy a zákazy dokázal lidem znepříjemnit všechny sféry života, porod nevyjímaje. Duch těchto represí je mezi námi stále přítomen;  svědčí o tom třeba to, že se ministerstvo zdravotnictví snaží znemožnit různými rafinovanými způsoby domácí porody. V jiných zemích je však zcela běžné, že se určité procento zdravých žen rozhodne rodit doma a stát jim v tom nebrání, naopak mají k tomu připraveny veškeré legislativní podmínky.

Moje matka, která porodila šest dětí, zažila všechny druhy porodů. Svůj první porod absolvovala doma. Další porod byl prvorepublikový, v nemocnici. A ostatní čtyři porody již byly direktivně socialistické. Když jsem se jí ptala, který porod proběhl nejlíp, bezvýhradně dala přednost domácímu porodu. Tvrdila, že byl ze všech porodů nejlepší, a to i přesto, že to byl porod první, tudíž nejtěžší. Když rodila podruhé, to prý také nebylo špatné. K rodičkám za první republiky  existoval individuální přístup, mohly se až do poslední chvíle volně pohybovat, a lékaři a sestry jim různě radili, co mají dělat. Například, že se mají co chvíli při bolesti rukama zapřít o stěnu a tlačit- třeba i ve stoje. Sotva se pak dítě narodilo, bylo přiloženo k matce.

Ale v socialismu už to bylo všechno jinak. Socialističtí porodníci totiž převzali od národních socialistů (čili nacistů) stádní způsob porodů. Všechny ženy měly rodit podle stejných pravidel, podle stejného mustru. A narozené děti jim byly na 24 hodin odebírány! Z porodnic se tak staly jakési továrny na výrobu lidí a z žen se staly výrobní stroje, umístěné vedle sebe v kójích, jež chrlily jak na běžícím výrobním pásu nové výrobky. Tyto výrobky jim byly ihned odebírány a srovnány vedle sebe v jiné místnosti jako housky na krámě. Otcům byl vstup přísně zakázán.

Motivací komunistického porodnictví nebylo spokojené miminko a šťastná žena, ale statistický ukazatel prenatální úmrtnosti. Úmrtnost novorozenců byla velmi nízká- a to byl jediný důkaz dokonalosti celého toho jejich slavného, nelidského socialistického porodnictví.

Poprvé jsem rodila v roce 1979, tedy v době, kdy se ve světě už celkem vědělo, co rodičkám a novorozencům prospívá a co ne. U nás se však stále rodilo podle starých přísných nařízení z padesátých let. Měla jsem tu smůlu, že jsem se do nemocnice neprozřetelně přihnala v noci- přesně o půlnoci. To jsem neměla dělat! V tu dobu přece chtějí mít doktoři i sestry noční klid. Nevrlý doktor mě mlčky prohlédl a pak konstatoval, že už mi odtekla plodová voda a jsem na čtyři prsty otevřená. Zajásala jsem, že to jde tak rychle- ale moje radost byla předčasná. Sestra mi provedla klystýr a oholila mě (to všechno jsou dnes zbytečné úkony, neboť se zjistilo, že těhotné ženy zbytečně zneklidňují a ponižují), a pak mi poručila, abych si lehla na porodní lůžko. „To už nebudu chodit“? zeptala jsem se udiveně. „Ne“, odvětila jednoslabičně stroze. Aha, on ten porod jde asi tak rychle, že už budu asi co nevidět rodit, uklidňovala jsem se v duchu. Sestra mě ještě připoutala k jakémusi  přístroji, abych nemohla z lůžka svévolně sestoupit a odkráčela pryč, zanechajíc mě svému osudu.

Ležela jsem tam celé hodiny ve tmě sama, v krutých bolestech, opásaná přístrojem, jež hlasitě monitoroval tlukot srdce rodícího se dítěte. Ve své „těžké hodince“ bývaly přece ženy, všemi svými milujícími lidmi obklopeny, říkala jsem si.  Ale já jsem tam ležela všemi opuštěná, připadala jsem si jako prašivý pes, chcípající sám pod plotem- nebylo nikoho, kdo by mne pohladil a ukonejšil. Kromě toho jsem měla pocit, že je operační lůžko jakési příliš malé a příliš úzké, a že se mi může stát, že tam bez kontroly porodím a že hrozí, že dítě spadne na zem. A tak je možné, že jsem to dítě v sobě podvědomě držela uvnitř, aby nespadlo dolů na zem. Ve tmě se odráželo studené chromované zařízení  a až  k ránu se pak začal ke mně trousit ještě studenější personál.

Když už svítalo, poprosila jsem procházející sestru, zda by mi nedala trochu napít. Měla jsem okoralé  rty, zcela rozpraskané, nemohla jsem je pořádně ani dovřít k sobě. V ústech mi tak vyschlo, že jsem stěží pohnula jazykem, abych mohla promluvit. „Pít nesmíte!“ řekla přísně sestra. Ale pak se trochu slitovala a donesla mi mokrou plínu. Tu jsem po celý zbytek porodu usilovně žvýkala a ždímala z ní kapky vody jako umírající poutník na poušti. (I tohle opatření bylo zbytečné- dnes už se pít může).

Deset hodin jsem tam takto proležela přikurtovaná pevně na lůžku, bez jakéhokoliv volného pohybu. Domnívala jsem se, že to tak musí být, vždyť jsem přece byla v rukou odborníků.

Občas někdo prošel kolem, hrábl do mě mlčky jak do rodící krávy a zase odešel. Nikdo mi nic nevysvětloval, nikdo se se mnou nezdržoval. Přišla sestra a vpíchla mi do žil kapačku. „Proč?“ hlesla jsem. „Na vyvolání bolesti“, řekla stroze a odešla. Říkala jsem si: Proč mě tady tak mučí, vždyť už větší bolesti mít ani nemůžu. Přišla jsem tam jako zdravá, veselá, naprosto bezproblémová prvorodička, ještě z domu rozesmátá od televizní komedie, ale teď jsem tam ležela na porodním lůžku jako vysílený, na smrt nemocný lazar, s vyprahlými ústy, omotaná přístroji a s kapačkou v ruce.

Bylo 10 hodin dopoledne, když jsem cítila, že se hlavička dítěte nesnesitelně tlačí kamsi do zadku, místo aby se tlačila ven. Začala jsem naříkat, přiběhla sestra, podívala se do mne a pak zavolala na druhou sestru, ať zavolá doktorovi, který se právě nacházel na závodní schůzi KSČ ( fakt nekecám, to si přesně pamatuji). Doktor přišel a tvářil se ještě nevrleji než v noci- zase ho otravovali s nějakou podružností. Pak ale poručil, že se dítě musí vytáhnout kleštěmi. Byla jsem už naprosto vysílená, páteř mě nesnesitelně bolela- zkuste nehnutě ležet na zádech deset hodin s pětikilovou zátěží. Sestra mi začala skákat po břiše a hulákala na mě: „Mamino, tlačte!“ Když se to nedařilo, pronášela nade mnou věty typu: „Že já jsem radši nešla dělat prodavačku!“

O nějakém šetrném nástřihu hráze nemohla být vůbec řeč. Roztrhli mne téměř vejpůl. Po jejich „odborném“ zásahu mi zůstala na památku 6 cm dlouhá jizva až na stehno. Konečně dítě ze mne kleštěmi vyloupli, umyli ho a na vteřinu ukázali. Pak to moje děťátko, které jsem devět měsíců ve svém těle hýčkala, a které bylo neoddělitelnou součástí mého těla, odnesli pryč. Surově mi ho z těla vyrvali a surově mi ho odnesli. Pak mě odvezli na pojízdné posteli na chodbu, hned vedle výtahu a tam mě opět zanechali svému osudu. Byla jsem zase sama.

Připadala jsem si tam jako odhozená banánová slupka- vydolovali ze mne, co potřebovali a zůstal nepotřebný odpad. Asi po dvou hodinách ležení u výtahu  mi procházející sestra oznámila, že mě vycévkuje. Když mne odhalila do půlky těla a cévkovala (to se do přirození zavede taková hadička), otevřely se dveře výtahu a vystoupil zřízenec, jež nesl plný pytel rohlíků. Jasně jsem viděla, jak mu z té podívané lezou oči z důlků…. Nejhorší tenkrát na tom bylo to, že jsme byli  skutečně tou totalitou tak totálně otupeni, že jsme si ani neuvědomovali, že se s námi jedná jako s dobytkem.

Po vycévkování mě konečně odvezli na pokoj. Na pokoji již leželo sedm žen. V knihách proklamovaný pocit štěstí po porodu se u mne nedostavil. Nebyl důvod. Moje dítě mi sice na okamžik ukázali, ale pak mi ho na 24 hodin zabavili (později se potvrdilo, jak zbytečné a škodlivé toto opatření bylo, dnes už se děti matkám neodebírají). Místo dítěte sedm klábosících ženských. Všichni novopečení tatínkové měli do porodnice z hygienických důvodů vstup zakázán. (Opět další zbytečné nařízení, dnes už mohou tatínkové matky s dítětem navštěvovat, kdykoliv se jim zachce). Bylo pouze povoleno domlouvat se z okna. A tak všechny ženy byly nuceny ze čtvrtého patra vyřvávat na ty tmavé postavičky dole, jak se mají a co potřebují.

Při ranní vizitě, když se doktor zastavil u mé postele, nesměle jsem na něj pípla svůj připravený dotaz: „Proč se dítě muselo tahat kleštěmi?“ Chtěla jsem od něj slyšet nějaké odborné vysvětlení, protože ve mně klíčilo podezření, že mě k té posteli přikurtovali zbytečně předčasně, aby si usnadnili práci. Abych se jim tam zkrátka a dobře celou noc neproducírovala a zbytečně je neotravovala. Ale doktor mi nic nevysvětlil, jen po mně nevěřícně loupl očima, co že si to jako dovoluji, že jsem snad spadla z měsíce nebo co, a mlčky přešel k další posteli.

Byla jsem moc ráda, když jsem konečně z té obludné továrny na výrobu mimin, odkráčela s miminkem v náručí pryč. Konečně jsem po několika nekonečných dnech spatřila ve vestibulu svého milovaného muže. Na to nikdy nezapomenu. Měl bleděmodrou košili, zářil na mne dojatýma modrýma očima a v náručí držel obrovskou kytku purpurových pivoněk natrhaných na naší zahrádce. Bylo mi, jako bych se probudila ze zlého snu. Dojetím se mi sevřelo hrdlo a vyhrkly mi slzy z očí a první věta, kterou jsem si mu postěžovala byla: „Honzo, bylo to tak strašné, za chvíli nás budou rodit roboti." Dodnes jsem přesvědčena, že kdybych rodila někde na mezi, bez slavné lékařské pomoci, dopadla bych naprosto skvěle. Prostě bych si dřepla a dítě ze sebe přirozeným způsobem „vyprdla“, tak jak to dělaly miliony žen přede mnou.

Ani druhý porod nebyl o nic lidštější. U dalších porodů je ale výhoda, že už je rodička zkušená. Lékaři a sestry už mě nepřevezli, tentokrát jsem převezla já je. Když na mne přišly porodní bolesti, tiše jsem se doma kroutila hezky až do rána, muže jsem radši vůbec nebudila. Až když jsem cítila, že už je čas, spěchali jsme do porodnice. Tam už mě nestačili ani oholit, natož provést klystýr, šla jsem rovnou na sál. Z vedlejšího pokoje voněla káva, když jsem na sestru volala: „Sestřičko, mám problém.“ Sestra přišla, otráveně mne obhlédla a nakvašeně  řekla: „Vy už tlačíte?“ Jo, ty krávo, už tlačím, odpověděla jsem jí v duchu. Řeknu vám, že prožívat porod v tak odlidštěném, cizím a nepřátelském prostředí, to byla fakt síla! Pak vzápětí přišel doktor a porod probíhal jako po másle - za hodinu bylo dítě na světě! Sestra si ovšem neodpustila, aby mne při porodu neokřikla: „Co tak hlasitě sípáte? Bolí vás něco? Nebolí? Tak nedýchejte!“ Vždycky žasnu nad tím, jak se ženské dokáží samy k sobě necitelně chovat. Prý něžné pohlaví- velký hovno!

Americká aktivistka za změny v porodnictví Henci Goer prožila při porodu totéž trauma co já. Přestože není ani lékařka, ani zdravotní sestra, nastudovala horu literatury, a pak neváhala a napsala o porodnictví pětisetstránkovou knihu nazvanou Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu. „Technika nám vzala porod a v Americe jde porodnická péče mimořádně špatným směrem“, tvrdí na úvod knihy. Podle jejího tvrzení se za posledních třicet let stala z porodu- přirozeného a zdravého procesu- přetechnizovaná operace. Porodu by se však měla vrátit jeho přirozenost, intimita a nejvyšší úcta k ženě-rodičce, její důstojnost.

Henci Goer tvrdí, že technika v porodnictví, která měla původně pomáhat rodičkám a novorozencům, je nadužívána, a naopak může ženy i děti spíše ohrožovat. Vadí jí stoupající počet císařských řezů a lékařské praktiky, pokud jsou užívány rutinně, tedy i tehdy, kdy to není nutné (sem řadí epizotomie neboli nástřih, epidurální analgezie, vyvolávání porodu nebo nepřetržité monitorování srdečních ozev plodu apod.)

Henci Goer řekla reportérce: „Mezi mým prvním a druhým porodem byl podstatný rozdíl. Syn se narodil před 27 lety a z lékařského hlediska to byl normální porod. Ale já jsem z něj měla těžké trauma. Přemluvili mě, že dostanu utišující prostředky, těsně před porodem jsem měla epidurální anestezii, což vedlo k tomu, že dítě se narodilo klešťovým porodem. Nohy jsem měla ve třmenech, což bylo tehdy běžné. Měla jsem rozsáhlou epiziotomii (příliš velký nástřih hráze), těsně po porodu mi dítě odnesli a osmnáct hodin jsem je neviděla. Snad právě tahle okolnost způsobila, že prvního půl roku jeho života jsem se o něj starala, protože jsem věděla, že je to moje povinnost, ale nic jsem k němu necítila. Když jsem ale rodila podruhé, při vlastním porodu lékař pomohl dceři ven s hlavičkou a ramínky, ale pak mi dal ruce kolem jejího tělíčka a já si ji vytáhla sama, dala na prsa a podívala se jí do očí. Byl to nejsilnější zážitek v mém životě a zcela změnil to, jakým způsobem sama sebe vnímám. Znáte to, jak ženy nikdy nejsou spokojeny se svým tělem. Ale já se o několik dní později sprchovala a říkala jsem si, jak mám ráda své tělo, že udělalo tu báječnou věc. A tento můj zážitek je podložen i lékařským výzkumem, který říká, že kvalita prožitku velmi ovlivňuje výsledek, to znamená, že matka a dítě naleznou k sobě rychle cestu, jsou spojeny láskyplným poutem.

Lékaři nyní u čtyř z pěti rodících žen používají zařízení pro elektronické monitorování plodu. Rutinní používání této metody vede k ohrožení matčina zdraví, neboť v důsledku způsobuje zbytečný nárůst porodů kleštěmi nebo porodů pomocí vakuové extrakce a císařských řezů. To nejsou jen američtí porodníci, celé moderní porodnictví spočívá v tom, že na porod se pohlíží jako na složitou a nebezpečnou věc s tím, že jedině pod dohledem lékařského specialisty je matka a dítě v bezpečí. Vezměte si třeba epiziotomii neboli nástřih hráze. Přínosná je jedině tehdy, kdy dítě má potíže a lékař nechce ztrácet čas čekáním, až se vagína ještě více roztáhne. Ale k takovým situacím dochází zřídka. U nástřihu pak může dojít zbytečně ke krvácení či infekci, rána dlouho bolí, mnohdy se špatně hojí, nástřihem může být poškozen i anální svěrač, mohou se objevit potíže při sexuálním styku…to vše jsou možné komplikace. Velkorysý odhad podílu žen, které potřebují nástřih hráze, je deset procent, u domácích porodů je to totiž jedno až dvě procenta. Tři čtvrtiny nástřihů jsou tedy neodůvodněných! Žádný z argumentů na jejich obhajobu není podpořen výzkumem. Vždy bychom měli mít na paměti, že zasahovat by se mělo  jedině tam, kde se porod od fyziologického průběhu odchyluje, a že jinak jej nemáme narušovat," míní Henci Goer.

A já bych na závěr přidala prvorodičkám taky pár svých rad do života:

1. Pročtěte si pečlivě veškerou dostupnou literaturu o technice porodu a najděte si diskuse na toto téma na internetu. Tam prodiskutujte veškeré sporné věci, které vám nejsou jasné, s ženami, které už rodily.

2. Choďte na předporodní cvičení, kde se dozvíte, jak správně se máte chovat při porodu. Porody ve filmech bývají znázorněny značně nerealisticky. Rodičky v nich ječí jak na lesy a zakloňují při tom řvaní hlavu dozadu. Ve skutečnosti je vše jinak. Když máte největší bolest, není na řvaní čas. Brada se musí přitisknout ke hrudi a musíte co nejvíce tlačit.

3. Jakmile se vás budou snažit lékaři omotat různými monitorovacími zařízeními, pokud nebudou mít konkrétní důvod, pošlete je s tím do háje. Vyžadujte pro sebe především volný pohyb. Nenechte se bezdůvodně přikurtovat k posteli, buďte obezřetné a pořád se na všechno vyptávejte.

4. Vyžadujte od personálu nekompromisně co největší ohledy. Nejsou tam totiž od toho, aby si práci usnadňovali, aby prožili klidnou noc, či aby si klábosili u kafe. Ale jsou tam od toho, aby váš porod důkladně ohlídali, aby nic nezanedbali a nemuseli pak tahat dítě nahonem kleštěmi. Nenechte se v ničem odbýt, lékaři a sestry vám mají pomáhat, ne se nad vás povyšovat. Nebo vás dokonce psychicky ničit a deptat.

5. Najděte si zásadně porodnici, kde vám dovolí, aby byl někdo z příbuzných (nejlépe manžel) po celou dobu porodu s vámi. Je to naprosto nezbytné, neboť porod je životně důležitý úkon jak pro vás, tak pro vaše dítě a vlastně i pro partnera. Žena je při rození velmi zranitelná a bezbranná, proto potřebuje psychickou podporu. U porodu nemusí být nutně manžel, ale může tam být kdokoliv jiný- matka, sestra, nejlepší přítelkyně, prostě kdokoliv, jen abyste nebyla sama. Prožít porod všemi opuštěná na sále, mezi cizími lidmi, studenými čumáky- to je absurdní! V historii lidstva ženy vždy rodily v rodinném kruhu.

6. Přiložit dítě po porodu okamžitě k matce- to by měla být pro všechny porodníky naprostá samozřejmost. A na závěr zde dám krásný porod, škoda, že jsem neměla možnost prožít takovýto nevšední zážitek: http://zena.centrum.cz/deti/tehotenstvi-a-miminko/clanek.phtml?id=761199#utm_source=zdrave.cz&utm_medium=carousel

Výchova dětí v totalitní rodině

Nejzákladnějším rysem výchovy 19. a počátku 20.století bylo to, že ženy byly vychovávány k podřízenému postavení a  k přemrštěné obětavosti. Být obětavá až za hrob, až k vlastnímu sebezničení, to se považovalo za přirozený ženský úděl. Naproti tomu muži byli vychováváni k dominantnímu postavení a k velkému sobectví. Již od mala se u nich pěstovala nadřazenost nad ženami (asi jako u dnešních muslimů). Nezapomínejme, že žena byla podle učení církve podřadný tvor, žebro Adamovo, nositelka a původce prvotního hříchu. Nebylo tedy divu, že typickým rysem muže 19.století bylo sobectví projevované nejen vůči ženám, ale i dětem. Opět to bylo považováno za naprostou samozřejmost, danou „přírodou“. Zároveň však ale byli muži vychováváni k velké poslušnosti vůči stanoveným vnějším autoritám. Čili poslušné ženy v uzavřené domácnosti a poslušní muži ve vnějším světě. Poslušné ženy vůči mužům a poslušní muži k výše postaveným mužům. Tato uměle vytvořená společenská pyramida moci náramně vyhovovala církvím i vládcům- dobře jim sloužila v jejich totalitním vládnutí.

V takovém prostředí se narodil a byl vychován i Sigmund Freud. Jeho teorie věrně vyjadřovaly poměry v  tehdejších rodinách. Za pomocí symbolismů nám Freud vlastně  odhalil temné proudy nesprávné totalitní výchovy, která neblaze poznamenávala obě pohlaví. Znovu Freudovy teze v rychlosti zopakuji: Zájem o anatomické rozdíly přivede holčičku a chlapečka někdy mezi 4. a 6. rokem k poznání, že jsou od sebe poněkud odlišní. Když to zjistí dívenka, spustí žalostný pláč, neboť právě poznala, že něco postrádá. Chlapec zase dojde k názoru, že žena je bytost, která byla za trest zbavena pohlavního údu. Od této chvíle ho zachvátí panický strach, že by o něj taky mohl přijít. Tak vzniká u obou dětí „kastrační komplex“. Kastrační komplex tedy znamená, že každý člověk zažívá ve svém raném dětství celoživotní trauma při spatření dítěte opačného pohlaví. Malá žena se pochopitelně nebojí, že ztratí penis, ale zato se cítí poškozená, že ho nemá. Chlapečkovi pak toto vlastnictví trvale závidí. Celý její další psychosexuální vývoj probíhá ve znamení závisti penisu. Absenci penisu si vyloží jako následek kastrace, která u ní už v minulosti proběhla, a za kterou je nějak zodpovědná matka. Je za to na matku rozhořčena, chce nastoupit na její místo a mít s otcem dítě, které by jí snad mohlo vynahradit ztracený penis. Touha po dítěti nastupuje na místo touhy po penisu nebo se z ní alespoň vydělí. Fantazie o ztraceném penisu se konečně změní na fantazie o dítěti, jež se bohatě vyžívají ve hře s panenkami.

Chlapec má ještě větší problémy než dívka. Miluje svou matku, touží se s ní podvědomě pohlavně spojit, chce vytlačit otce a nastoupit na jeho místo, ale má trvalý strach, že jím bude za tento hřích vykastrován. Aby zachránil svůj pohlavní úd, vzdá se chlapec nakonec vlastnictví matky.

Mýtus o Oidipovi je bezpochyby jedním ze základních podobenství západních dějin- ale je pouze podobenstvím jedné části těchto dějin, totiž totalitního patriarchátu. Rozhodně se vůbec nehodil pro sexuální vývoj v dřívějších svobodných matristických společnostech. Freudova teorie, která byla bezesporu šita na míru dětem z vídeňských středních vrstev,  je již naštěstí dávno překonána. Nejen novými poznatky v psychoanalýze, ale především jinou sociální situací na prahu jednadvacátého století.

Freud jako „mužský šovinista“ považoval ženu za méněcennou, když v ní viděl pouhého „kastrovaného muže“, s věčnou, byť nevědomou závistí penisu. Je s podivem, že si ani podvědomě nepřipustil, že žena ve skutečnosti závidí muži (a to právem) jeho nadřazené sociální postavení. Zdrojem ženských pocitů méněcennosti bylo bezpráví, které musela od mužů celý život snášet. Freud však do určité míry zůstává cenný tím, že nám vlastně odhalil zrůdnost celé dřívější totalitní pokřivené výchovy, kde vztahy mezi všemi členy rodiny přinášely těžké psychické problémy všem zúčastněným.

Představme si takovou modelovou dřívější tradiční rodinu: přísnému otci a poddajné matce se právě narodila dvojčata- holčička a chlapeček. Holčička se naučila dřív mluvit, dřív chodit, více se na rodiče usmívala, ale nic jí to nebylo platné. Oba rodiče se od počátku víc soustředili na syna. Matka ho víc hýčkala, zatímco dcerku častěji odbývala. Děvčátko muselo většinu dne prožít se svou matkou-sokyní a nemělo oporu ani ve svém otci. Otcovská láska byla tehdy značně problematická, velmi nevýrazná. Když se přísný otec vrátil z práce domů, mnoho lásky nerozdával nikomu. Byl na lásku skoupý, byl přísný na matku, na syna i na dceru. Tenkrát nebylo ve zvyku, aby se otec mazlil s batoletem nebo aby proboha vyšel s kočárkem ven na procházku. To byla výhradně „babská“ záležitost. Pokud si však otec přece jen našel čas na děti, soustředil se více na syna. Malá holčička cítila, že je rodiči opomíjena a neměla tušení proč. Snažila se upoutat pozornost rodičů všemi způsoby, dokonce napodobovala i bratra, ale byla za to napomínána. Jestliže bratr postavil na písku jednu bábovičku a matka ho za to pochválila, ona se ho snažila přetrumfnout a postavila jich hned pět- dočkala se však jen nedbale zamumlané pochvaly. Zatímco se bratříček vyhříval na slunci všeobecné pozornosti (dokonce i ze strany všech příbuzných, ba i ze strany úplně cizích lidí), tak dívenka pořád neměla jasno, proč tomu tak je. Až jednoho dne objevila krutou pravdu: bratr má něco, co ona nemá. V tom byl ten zakopaný pes. Spustila hořký pláč, protože si náhle uvědomila příčinu svého neštěstí. Chlapeček v ten samý moment objevil, že jeho privilegia jsou postavena na vlastnictví onoho obdivuhodného předmětu. Od toho dne se začal bát, že by mohl o své vlastnictví přijít. Přišel by tak o své výsadní postavení, neboť ztráta údu rovná se postavení ženy.

Představte si společnost (třeba na jiné planetě), v níž by se chlapci rodili do poměrů, kde jsou ženy vysoce hodnoceny a nemístně preferovány ve všech oblastech života. Jak by tam vypadal vývoj dětí? Vsadím se, že v takovém případě by nastala přesně opačná situace: Chlapci by hořce plakali, že ho mají. Kastračním strachem by sotva trpěli- spíše by se za svůj nadbytečný orgán styděli.

Anebo když se člověk v minulosti narodil jako opovrhovaný americký černoch, skutečně podvědomě i vědomě záviděl, že se nenarodil bílý. Ale dnes už to  americkým černochům tolik nevadí. To byste ale koukali na ten rozdíl, kdyby žila hrstka bělochů v zemi černých tváří, které by bílými tvářemi opovrhovali. Pak by ti bílí byli zaručeně rádi černými.

Výchova dětí v minulosti přinášela mnoho škod, přinášela víc zla než dobra, protože co je postaveno na násilí nebývá nikdy dobré. Tam, kde není šťastná žena, není šťastné ani dítě, ba není šťastný ani muž- všechno se mu vrací zpátky jako bumerang.  V tehdejších rodinách  bývávalo totiž pěkné dusno. To dusno ale bylo všemi členy rodiny pečlivě tajené a skrývané. Poslušná matka neměla potřebnou autoritu ani u svých vlastních dětí. Otec autoritu sice měl, ale byl skrytě nenáviděn. Musela to být pro ženu nelehká úloha vychovávat děti, které ji neposlouchaly, protože tušily, že je jen jednou z nich. Dostávala se do pozice žalobníčka: „Počkejte, až přijde táta, tak to na vás povím!“ Přísný táta pak přišel, vytáhl řemen a zřezal všechny přítomné včetně maminky.

U dětí obou pohlaví probíhala nesnadná identifikace s mužskou a ženskou rolí. Bylo to tím, že vůči rodičům stejného pohlaví existovala velká averze. Lidé jsou jak magnety- muži a ženy se k sobě přitahují jako kladný a záporný pól, kdežto totožná pohlaví se odpuzují jako totožné póly. A v tradiční rodině bylo odpuzování totožných pólů velmi silné, protože rodiče svým dětem neimponovali. Dcery pohrdaly svými matkami a umiňovaly si, že tak ubohé nikdy nebudou. Po hořkém pláči z poznání, že jsou druhořadými bytostmi, se ale musely s danou situací nějakým způsobem vyrovnat, i když se jim matčina životní role nelíbila. Kdo by se taky dobrovolně chtěl smířit s podřadným postavením? Nikdo dívky nechápal, nikdo je neměl rád. Nakonec se dívka upnula k myšlence, že jednou bude mít děti, které ji rády mít budou. Nezbyla jí jiná možnost, než se ztotožnit s matkou a převzít od ní alespoň „výhodné ženské vlastnosti“, které zaručovaly v té nenormální době snadnější život.

Averze dcery vůči matce nebyla nic proti averzi syna vůči otci. V dívce totiž přece jen přetrvávala vzpomínka, jak ji matka kojila, hladila a pečovala o ni. Syn takovou vzpomínku na otce neměl. Jeho averze vůči přísnému otci byla někdy tak silná, že přecházela až ve skrytou, či dokonce otevřenou nenávist. Chlapec, který celé dětství stál na straně své milující a milované utlačované matky proti otci, kterým pohrdal, si pevně umiňoval, že nikdy nebude tak nesnesitelný jako on. Identifikace s mužskou rolí pro něj byla velmi nesnadná, protože tu byl rozpor. Měl být v budoucnu stejně jako otec tvrdý k ženám- ale maminku miloval. Tento rozpor musel být vyřešen tak, že stejně jako otec začal na ženách nacházet spoustu nedostatků, které je třeba kritizovat a trestat. Jedině tak se dalo ospravedlnit utlačování žen. A jedině tak se mohl v dospělosti identifikovat s mužskou rolí. Nakonec se s touto rolí ztotožnil, neboť znamenala vedoucí úlohu v rodině i ve společnosti. Zapomněl na svá předsevzetí z dětství a choval se v dospělém věku stejně uzurpátorsky jako otec.

Preferování mužských potomků oběma rodiči vedlo k dalšímu negativnímu jevu v rodině: vzájemná nevraživost sourozenců opačného pohlaví. Sestry žárlily na své privilegované bratry, záviděly jim jejich postavení a celý život litovaly toho, že se nenarodily mužem. Bratři jim averzi opláceli otevřeným posměchem a misogynskými poznámkami, kterými si dokazovali svou „oprávněnou“ moc a nadřazenost.

Vůbec nejtěžší osud měli chudáci „hlavy rodin“. Museli si doma připadat jako cizinci a vetřelci. Když přišli z práce domů, čekal je pokrytecký, nevypočitatelný „krk“ a odcizené děti, které byly spolčenými spiklenci toho krku. Všichni svorně stáli ve střehu, semknuti v jeden šik proti němu. Když k tomu všemu připočteme otřesnou sexuální výchovu, či spíš antivýchovu tehdejší doby, stojí před námi lidé, jejichž rozporuplné duše plné skrytých vášní, nenávistí a divokých snů nedaly Sigmundu Freudovi spát.

Když syn vyrostl, stal se otcovým společníkem v podnikání. Otec a syn bylo vyvěšeno na mnoha firmách. Otec a dcera nikdy. Syn se ztotožnil s otcem, oidipovský komplex byl zasunut někam hluboko do nevědomí. Matka dál visela na svém synovi, byla na něj pyšná a hrdá, že porodila a vychovala tak schopného člověka. Syn byl jejím životním dílem. Dceru nadále opomíjela. Ta se obvykle ráda vdala, aby unikla z prostředí, kde ji nikdo nechápal a ani chápat nechtěl. Odešla však z deště pod okap. Vzala si zase jen totalitně vychovaného muže a ke kibicující matce přibyla ještě slídivá tchyně a často i nepříjemný, poroučející tchán.

Karel Čapek kdysi popsal, že nejčastější hádky a nesrovnalosti bývaly mezi tchánem a snachou. V socialismu to bylo už kupodivu jinak: hádky probíhaly hlavně mezi tchyní a snachou. Ta změna měla své konkrétní příčiny. Bylo to tím, že zatímco tchán v socialismu ztratil svou moc, pevná vazba matka-syn zůstávala. „Není tchyně jako tchyně, ty od synů jsou větší svině,“ říkávala jedna moje příbuzná. Já sama si vzpomínám, jak jsem se zaradovala, když jsem se od svého budoucího muže dozvěděla, že nemá matku. Byla jsem ráda, že žádnou tchyni mít nebudu. Hrůzostrašné historky o nepříjemných tchyních udělaly své, takže já jsem už dopředu zaujmula k budoucí tchyni negativní postoj.

Po majetkovém puči se však situace opět změnila. Matky synů se naučily žít v míru se snachami a  snachy na ně začaly pět jenom samou chválu, nedaly na ně dopustit, kdykoliv jim tchyně alespoň s něčím pomohly. Ale matky dcer v nastalém tržním hospodářství začaly  nabádat své dcery, aby v  novém režimu, kde se za všechno platí, nedělaly zbytečně zadarmo někomu služku. A tak v nastalém kapitalismu pro změnu nesnášeli své tchyně zeťové. Bylo to vidět i z toho, že vtipy o tchyních začali vyprávět zásadně jenom muži. Ale i tahle situace se po čase takřka ze dne na den změnila. Ženám byl prodloužen odchod do důchodu, a tak dnes nemají čas zabývat se mladými, ani vnoučaty. A taky mají dnešní ženy středního věku najednou spoustu jiných zájmů než se zuby-nehty upínat na rodiny svých dětí. A tak snachy i zeťové začínají být tchyním vděčni za každou sebemenší pomoc. A kupodivu, vtipy o tchyních ze dne na den zmizely. A je správné, že ty nevkusné a zlé vtipy o tchyních zmizely v propadlišti dějin, vždyť  zbytečně vyvolávaly agresi proti všem ženám středního věku.

Totalitní výchova v minulosti byla tedy zhoubná pro obě pohlaví. Ani se nedivím, že si lidstvo vykoledovalo dvě hrůzné světové války. V civilizaci, kde byli chlapci soustavně vychováváni jako budoucí poslušní vojáci, disciplinovaně plnící rozkazy svých všehoschopných nadřízených velitelů, to ani jinak dopadnout nemohlo.  Zvrácená společnost, která vyzdvihovala pohlaví, jež útočí a zabíjí a potlačovala pohlaví, které rodí a pečuje. Divná doba, kde se malé holčičky učily pečovat o lidi, ale malí chlapečci se učili lidi zabíjet. Od nejútlejšího věku je cvičili, aby jakékoliv mezilidské konflikty řešili agresí. Jejich nepřiměřená útočná a soutěživá povaha měla být  globální „elitou“ využita k tomu, aby z nich byli vojáci- kdykoliv k dispozici ambiciózním vládcům, toužícím rozšiřovat svá území a dobyté země pak vysávat ze všech zdrojů. Platí to dodnes: tam, kde existují kruté totalitní praktiky výchovy, tam se také líhnou krutí, necitelní muži, kteří pohrdají ženskými vlastnostmi a věnují se mužným záležitostem- to znamená válkám.

U dívek byla pěstěna parádivost, povrchnost, intelektuální tupost a nezájem o vyšší vzdělání. Záměrně se u nich pošlapávala jakákoliv tvůrčí iniciativa, protože být vzdělanou intelektuálkou bylo tak neženské. Poslušná, obětavá, mlčky trpící naparáděná tupá kráska, to byl ideál. Výroba poslušných disciplinovaných vojáků a poslušných tupých krasavic probíhala jak na běžícím pásu.  Aby jeden z rodičů byl programově tvrdý, necitelný a nepřístupný žádným argumentům jako balvan, a ten druhý naopak zas příliš měkký, beztvarý, bez vlastní vůle a názoru, jak všeobjímající bažina- to už opravdu nechme minulosti. Dítě se mezi těmito dvěma uměle vyrobenými extrémy zoufale zmítalo a nevědělo, co si má počít.

Výchova dětí v demokratické rodině

Je to neuvěřitelné, ale stačilo nějakých pouhých šedesát let a výchova chlapců a dívek v rodině se změnila k nepoznání. Dnes už ani kolikrát nedokážeme pochopit chování a postoje lidí 19. a první poloviny 20.století. Žádný z rodičů by si dnes už nepřál, aby studovali pouze chlapci a dívky zůstaly nevzdělané. Mezi dětmi se dnes nedělají žádné rozdíly v tom smyslu, aby jedno z nich bylo preferováno nebo diskriminováno jen na základě svého pohlaví.

Pozitivním jevem v dnešních civilizovaných zemích je, co budoucí rodiče shodně prohlašují o svém nenarozeném dítěti: Ať se narodí co chce, jen když to bude zdravé. Prostě je dnes mladým lidem jedno, zda to bude kluk nebo holka. Avšak ve společnostech, kde si všichni přejí narození syna, si můžeme být jisti podle tohoto drobného detailu, že to jsou společnosti dodnes totalitně patriarchální. A jelikož jsou synové žádáni v mnoha částech světa, pak to znamená, že totalitní režimy nadále ve světě převládají. Taky si vzpomínám, že když jsem čekala dítě, i mně bylo lhostejné, zda to bude chlapec nebo děvče. Těšila jsem se na oba stejně. Tušila jsem, že když to bude syn, budu mít patrně k němu vřelejší vztah a když to bude dcera, budu zase potěšena, že bude jakousi pokračovatelkou mé existence.

Dnes je výchova dětí podstatně jiná než kdysi. Otcové už nejsou všemocní a přísní patriarchové, před kterými se třese celá rodina. Synové už nemusí své otce nenávidět. A dcerám se konečně dostalo otcovské lásky, o kterou byly ochuzeny několik tisíc let. Dnešní otcové se za svou lásku k dětem nestydí a své dcery i své syny hýčkají, jako by se tak dělo odjakživa. I já jsem rovněž měla ohromné štěstí. Moje generace se narodila jako první skutečně svobodná generace žen po pětitisícileté totalitě. Ještě Karel Čapek psal, že si malé dívenky neumějí tak hezky hrát jako chlapci. Nebylo divu, v jeho době stále ještě byly dívky zakřiknuté a penisuzávistivé, ale po válce se vše náhle změnilo. Nám dívkám Nového věku byla od narození poskytnuta skutečně rovnoprávná moderní demokratická výchova. Byly jsme sebevědomé pionýrky, veselé, nezakřiknuté a vysoce tvůrčí. To byl klad socialistické výchovy. Padesátá léta se vyznačovala výchovou ke kolektivismu; výsledkem bylo, že se chlapci nad dívky nepovyšovali, ani se neseparovali jako dříve, ale hráli si s nimi společně. A těch společných her bylo nepočítaně! Hráli jsme s klukama vybíjenou, na schovávanou, na četníky a zloděje nebo dokonce i na válku. U téhle hry byl vždy jen jediný problém: všichni chtěli být ruští vojáci, nikdo nechtěl být Němcem.

Fotbal si hoši hráli sami mezi sebou, ten nás nebavil. Měly jsme zase svoje specifické dívčí hry. Hlavně jsme si hrály s panenkami na louce u řeky. S panenkami jsem si hrála často a ráda. Bavilo mě šít na ně krásné oblečení, byla to velmi tvůrčí práce. Také mne uspokojovalo vyrábět pro panenky malilinkatý nábyteček a z krabice vytvořit útulný byteček. Se záclonkami v okýnkách a s vystřiženými dveřmi. Soutěžila jsem s ostatními dívkami, která z nás ušije nejhezčí šaty a vymyslí nejhezčí domov pro své malé oblíbenkyně. Hraní s autíčky mi nic neříkalo. Nechápala jsem, jak si s nimi některý kluk dokáže hrát celé hodiny. No tak si člověk zajezdí s autíčkem po podlaze a co dál? Koneckonců mi autíčka nic neříkají dodnes- nerozeznám jedno auto od druhého. Za komunistů jsem akorát bezpečně rozeznala trabanta od šestsetřináctky, v níž se vozívali papaláši.

Od šití oblečků jsme se sestrou přešly na šití loutek. S nimi jsme pak hrály divadlo pro děti z širokého okolí. Později jsme chtěly, aby z našich aktivit něco měli i dospělí, a tak jsme začaly pořádat táboráky u řeky, kde jsme hrály pečlivě nastudované komické scénky. Když se tak zamyslím nad svým dětstvím, objektivně mohu prohlásit, že my dívky jsme bývaly podnikavější než chlapci. Veškerá iniciativa, týkající se různých kulturních akcí, vycházela prakticky od nás. Hoši se jen zúčastňovali námi připravených bohatých programů a jen občas přímo na místě taky přispěli svou trochou do mlýna. To mne utvrzuje v přesvědčení, že když jsou ženy svobodné a neomezované, jsou velmi tvůrčí.

Taky jsme měli ohromné štěstí, že jsme byli poslední generací, jejíž dětství se obešlo bez televize. Televizi jsme neznali a pořád jsme jen „lítali“ po venku, což je pro děti nejzdravější. Ve výchově dětí hraje totiž velkou roli jejich vztah k přírodě. Děti, které mohou okoušet, co je lezení po stromech, stavění bunkrů a domečků, co je řádění na louce, budování jezů a přehrad na řece, večerní koupání v rybníce, trhání kradených třešní, či dělání ohýnků- výčet by mohl být nekonečný- tyto děti si z dětství nesou něco, co prosvětlí jejich další život. Ale dítě vyrůstající v křesle u televize nemá šanci získat přirozenou zručnost, odvahu, touhu po objevování, úctu k živé přírodě- má jen lepší oblečení a hračky podle reklam nasázených mu do hlavy.

Potěšitelné je, že i současná sexuální výchova dětí v rodinách je tolerantní; konflikty plynoucí z přílišné přísnosti a z potlačování pudového života vymizely. Malé dívky dneška si plně uvědomují význam své vagíny a díky rovnoprávné výchově již chlapcům nemají co závidět. Sexuální identita je jistota vlastním ženstvím nebo mužstvím. Adolescentní dívka dospívá k samozřejmému, radostnému souhlasu s tím, že má ňadra, boky, klín a dělohu, v níž může vyrůst plod. Velmi kladným přínosem je, že se ženská úloha rozšířila i o společenské uplatnění, jak žádá běžný emancipační model. Pro dívky už není těžké ztotožnit se s ženskou rolí. Také chlapci jsou mnohem lépe vychovatelní než dříve. Jejich přijetí mužské role je pro ně rozhodně snadnější než v minulosti.

Vztahy v dnešní demokratické rodině jsou zkrátka podstatně normálnější a zdravější než kdysi, protože jsou založeny na rovnoprávnosti všech členů rodiny. Ledacos dnes ve výchově mohou pokazit spíš matky svou opičí láskou k synům. Vztah matka-syn je totiž odjakživa, už od dob zvířecích, ze všech existujících příbuzenských svazků, nejsilnější. Mezi matkou a dcerou existují jisté odpudivé síly, mezi otcem a synem jsou tyto síly ještě odpudivější. Vztah otec-dcera sice obsahuje heterosexuální přitažlivost, ale postrádá určité pevné biologické pouto, neboť otec dceru nerodil ani nekojil a koneckonců nemusí být ani jeho. Vztah mezi manžely je vůbec nejslabší, jelikož se mohou kdykoliv rozvést. Proto vztah matka –syn je pouto nejsilnější, protože je po všech stránkách nejpřitažlivější. Přičemž láska k synovi ze strany matky bývá silnější než láska syna k matce. Je to opět logické, neboť vedle větší mateřské citovosti je zde ještě obdiv k mládí. Občas vídáme kolem sebe, jak šedesátiletá matka fanaticky pečuje o svého třicetiletého syna a prakticky k němu nepustí žádnou nevěstu. Ovšem jedno je fakt- miláčkové, rozmazlení mazánkové svých maminek, bývají sice špatnými manžely- nimrají se v jídle, špatně papají, jelikož maminka vaří lépe než manželka, na druhou stranu z nich nerostou vrahové, násilníci a zločinci. Takový Elvis Presley, maminčin mazánek, byl miláčkem žen a maminčina láska se v jeho písních vracela celému světu. Ale oproti dřívějšku se současné matky ke svým synům chovají přece jen o něco kritičtěji. Dost žen je schopno pozorovat svého syna střízlivým okem a jedna moje rozvedená známá o svém jediném synovi prohodila: „Je to stejný sobec, jako jeho otec“.

V dnešní demokratické rodině platí, že jsou oba rodiče láskyplní a oba mají autoritu. Každý z nás potřebuje prožít lásku mateřského a otcovského typu. Ta první je nadále tak trochu slepá, matka je spíš tím, kdo ochrání, přijme, polituje, pohladí, její láska je základem naší důvěry ke světu a potřebují ji všichni. Otcovská láska vede k větší samostatnosti, vzbuzuje autoritu. Postava vlastní matky a otce a všechny časné zkušenosti s nimi jsou základem z něhož vyrůstá „ideál“ příštího partnera a ideál rodinného života.

Otec je v rodině pro děti neméně potřebný jako matka. Pro chlapce jako životní vzor a pro dívku jako první mužský partner. Díky vehemenci, s jakou chlapci kopírují svůj mužský vzor, není úkol být alespoň trochu slušným otcem vůbec lehký. Největší chybou je domnívat se, že se potomek mužského pohlaví dá vychovat vznešenými slovy a pozitivními myšlenkami. Chlapcům je totiž víceméně jedno, co otcové přikazují. Oni napodobují to, co dělají. Věty typu nelži, nepodváděj, neubližuj, buď věrný, statečný jsou zbytečné. Stačí jen málo- nelhat, nepodvádět, neubližovat….

Otec by měl vědět, že na této cestě svého syna za hledáním mužství je zhruba do deseti let jedinou a rozhodující osobou on, a ještě dlouho potom osobou s důležitým vlivem. Dává synovi příklad v tom, jak se má muž chovat k ženě, jak s ní vycházet, smiřovat se s ní. Když dítě vidí hádku, ale i následné usmíření a ochotu začít znovu, pak si do života odnese pozitivní vzor. Tento vztah platí samozřejmě i u děvčat. Identifikačním vzorem je matka a prostřednictvím jejího chování k otci se dcera učí přístupu k mužům. V případě negativních modelů se situace obvykle opakuje: vlastnosti rodičů se totiž nedědí pouze geneticky, ale i sociálně.

Ovšem nejen na otcích, také na matkách záleží, jak si vychovají své syny. Jak si je totiž vychovají, takové je potom mají. Jestliže například matka neřeší svou těžkou životní situaci a dál žije s agresivním mužem, který ji bije, tak ať se nediví, že stejný násilník vyroste i z jejího syna. Souhlasím s Ivanou Trump, která napsala: „Povinností matek je předat synům něco víc než základní etiketu- musíme je naučit, jak se chovat k ženám. Jejich vztah k nim musí být decentní, a když dívka řekne ne, pak je to svaté. Přála bych si, aby slovo „znásilnění“ z našich slovníků zmizelo. A k tomu můžeme přispět právě my, matky synů. Děti musí dostat spoustu lásky, užít hodně legrace a být od rána do večera zapojeni do mnoha zájmových činností, při kterých nemají čas myslet na lotroviny. To je můj recept na výchovu dětí. Nesmí přitom chybět pevná kázeň.“

Také dcera přijme za své představy, hodnoty a normy vztahující se k ženskému pohlaví. Potřebuje k tomu akorát matku, kterou by mohla napodobovat a osvojovat si od nejranějšího dětství celou tu generacemi propracovanou strategii a taktiku lásky a přátelství, aby se mohla dobře připravit na to, že jednou bude milující matkou. Vychováváme vším, čím jsme a co děláme. Hluboce se mýlí ti rodiče, kteří se domnívají, že vychovávají pouze tehdy, když dítě poučují. Můžeme obratně zapůsobit na dítě přednáškou o vztazích mezi členy rodiny, o vzájemné úctě, ale když pak otec odmítne pomoc v domácnosti a matka hrubými nadávkami zhodnotí jeho počínání- dítě je náležitě a konkrétně poučeno, jak to v životě chodí, a slova se minou účinkem.

Tam, kde slouží přísnost jako náhražka lásky, je třeba se obávat, že bude dítě v dospělosti schopno dávat také jen náhradní lásku, také jen přísnost. Ale všechny „pokrokové, liberální, antiautoritářské“ výchovné metody jsou k ničemu, když rodiče nemohou poskytnout silný, jistý a čestný vzor.  Kdo lže, hrbí se, pochlebuje, vtírá se a pokořuje se, aby vydělal peníze, ztrácí respekt dítěte a sklízí nenávist, i když se takto vydělané peníze dítěti hodí. Dítě chce být raději chudé, než aby akceptovalo korupci svých rodičů. Neboť tato korupce mu dává právo a podnět ke zločinu. Syn se potřebuje s otcem ztotožnit. Aby se mu to zdařilo, musí s ním být. V situaci, kdy se o výchovu dětí stará pouze maminka, protože tatínek „honí prachy“, se těžko bude syn identifikovat s nastřádanými penězi. Dítě neočekává dokonalost, ale přece jen čestnost. Očekává, že rodiče dodržují to, co káží. Nebo naopak: že neudílejí dítěti lekce v tom, co sami nedodržují. Dávají-li rodiče dítěti praktický vzor, ušetří si podstatný díl „morální“ výchovy. Dítě mlčky přebírá kvality rodičů. Pokoušejí-li se však rodiče vnucovat něco, co sami nedodržují, stává se dítě vzpurným a systematicky činí opak. Takový rozpor mezi řečí a činy nemůže rodičům věřit, když dospěje k poznatku, že rodiče lžou (ba kolikrát i kradou). Prostě  dobře vychované dítě z dobré rodiny má o sobě dobré mínění, je přiměřeně sebevědomé a to mu pomáhá snadno se začlenit do dětského kolektivu. V harmonické rodině jsou i vztahy mezi sourozenci harmoničtější, než v rodině rozhárané.

Každý psycholog ví, že u lidí záleží na pořadí, v jakém se v rodině narodí; pořadí sourozenců ovlivňuje charakter člověka. Nejstarší dítě má jiné vlastnosti než dítě nejmladší. Hierarchie sourozenců se také řídí jednoduchým a jednoznačným pravidlem: silnější sourozenci ovládají slabší sourozence a vůbec nezáleží na pohlaví. V sourozeneckých vztazích platí tak jako v divoké přírodě právo silnějšího, alias právo džungle. Fyzicky silnější sourozenec je zpravidla sourozenec starší, a tak právo silnějšího náleží starším sourozencům- jedno jestli dívkám nebo chlapcům. Pozice prostředního sourozence je prý nejtěžší- a takovou pozici jsem měla já. Děti nalézající se uprostřed se totiž musí naučit podřízené i nadřízené roli současně. Já jsem měla nad sebou dva starší sourozence, které jsem musela poslouchat a pod sebou tři sourozence, kteří museli poslouchat mě. Výhodou takové složité pozice je, že prostřední dítě se pak umí snadněji zařadit do  jakéhokoliv kolektivu.

Když dítě vstoupí poprvé do školy, ve třídě jsou všechny děti stejně staré, takže se tam nemůže vytvořit hierarchie podle věku. Třídní hierarchie je proto uspořádaná jinak než hierarchie sourozenecká. Zde mohu opět směle použít svůj vlastní „vynález“, že totiž v dětském kolektivu se nacházejí, podobně jako v šimpanzí tlupě hierarchie dvě: samčí a samičí. Nebo-li chlapecká a dívčí. Tyto dvě hierarchie mají odlišné znaky, žijí si svým životem, vzájemně se neprolínají, existují paralelně vedle sebe. Jak říkám, připomínají samčí a samičí hierarchii v šimpanzí tlupě, kterou jsem podrobně popsala v kapitole Lidoopi. I když jsou chlapci fyzicky silnější než dívky, jejich hierarchie není nadřazena hierarchii dívčí, protože chlapci si spolu hrají zvlášť a dívky taky. Chlapci ani jako jednotlivci nejsou nadřazeni dívkám, ale je pravda, že  po celé dětství se děje určitý proces- chlapci se učí být silným pohlavím a dívky si musí zvykat na to, že jsou pohlavím slabším.

V chlapecké hierarchii chlapci spolu za pomoci síly zápasí o moc, kdežto v dívčí hierarchii záleží na společenské obratnosti dívek a na jejich kráse. Hezké děvčátko všichni obdivují, a když je i příjemná a společenská, automaticky se octne na pomyslném vrcholku společenského žebříčku. Všechny dívky se s ní chtějí kamarádit a chlapci ji nadbíhají. Sebevědomí dětí také značně závisí na dobrých rodinných poměrech. Pro obě pohlaví platí, že na jejich postavení v hierarchii dětského kolektivu má vliv i postavení rodičů. Děti, jejichž rodiče jsou bohatí a úspěšní jsou mnohem sebevědomější, než děti z ubohých rodinných poměrů. Dítě osamělé, chudobné matky má mnohem nižší sebevědomí než dítě o němž se ví, že oba jeho rodiče jsou dejme tomu lékaři. Moje sebevědomí bylo obzvláště nízké. Byla jsem plaché a zakřiknuté dítě. Lomcovaly mnou pocity méněcennosti, protože jsem se styděla za to, že jednak pocházím z chudé početné rodiny, a že moje matka byla pouhá dělnice a ke všemu jsem neměla otce. Naštěstí jsem se neoctla kdesi na konci zájmu dětského kolektivu, neboť jsem byla milá a přátelská, a taky mne děti obdivovaly za to, že umím hezky kreslit a dobře se učím.

Jestliže mě ve škole znali jako plachou a přecitlivělou dívku, pak doma moje plachost zázračně zmizela. Doma jsem se změnila ve vládkyni tří mladších sourozenců. Myslím ale, že jsem byla docela rozumná, mlátila jsem je jen tehdy, když si to opravdu zasloužili.

V raném věku si chlapci cvičí svou fyzickou sílu nejen mezi sebou, ale občas dávají i dívkám pocítit, že jsou silnější- přesně jako v šimpanzím kolektivu. Snad každá malá dívenka si v raném věku zažije strach z některých „zlých“ kluků. Právě v tomto raném stadiu dětství si dívky začnou uvědomovat, že jsou fyzicky slabším pohlavím a že se musí podle toho do života zařídit. I já, když jsem byla malá, agresivních kluků jsem se bála.  Snažila jsem se jim obloukem vyhnout- jako se vyhýbáme nebezpečným psům na ulici. Například v jednom domě bydlel poťouchlý kluk, který měl ve zvyku vyběhnout ze vrat a švihal děti proutkem. A tak jsem přešla radši vždycky preventivně na druhou stranu chodníku. U kluků-rváčů jsem se ani tak neobávala jejich větší fyzické síly- oni se s holkami nervali- jako spíše jejich zlomyslnosti a nevychovanosti. Čímž dávali najevo svou převahu silnějšího tvora. Musím říct, že kluci-rváči mi nikdy neimponovali a je to pochopitelné, protože když vám někdo podrazí nohy nebo na vás bezdůvodně plivne, těžko k němu budete cítit sympatii nebo dokonce lásku. Mými tajnými láskami- a to už od nejútlejšího věku- byli odjakživa kluci pohlední, inteligentní, neagresivní, kteří jiskřili humorem. Ano, když si to tak uvědomuji, i později jsem byla zamilovaná vždy do kluků, kteří se vyznačovali velkým smyslem pro humor. Byli to chlapci- jak se tenkrát říkávalo- v kolektivu oblíbení, a když navíc projevovali vůči opačnému pohlaví i jistou rafinovanost a tajemnost- to mne přitahovali ještě víc.

Moje starší sestra Rostina se  dlouho nemohla smířit s tím, že se narodila jako „slabé pohlaví“. Nechtěla tuto roli akceptovat. Byla úplně jiná než já, byla příliš divoká a temperamentní, kluků-rváčů se nebála a klidně se s nimi i kdykoliv porvala. Jednoho kluka si dokonce ochočila tak, že ji musel denně nosit aktovku do školy. A místního rváče zmydlila tak, až mu tekla z nosu červená a u košile měl utržené všechny knoflíky. Byla také velmi podnikavá. Jednou například rozhodla, že si na zahrádce vypěstujeme obrovskou zeleninu. K tomu bylo potřeba kvalitní hnojivo. Vzpomněla si, že na louce za řekou se nachází hodně koňského trusu. Sehnala velkou krabici, vzala lopatku a šly jsme pro něj. Pilně jsme sbíraly koňské kobližky, když vtom se vynořili od řeky tři kluci. Drželi v rukou dlouhé vrbové pruty, švihali s nimi jako bičem o zem, až svištěly a poťouchle se na nás šklebili. Žádali nás, že nás nepustí dříve, dokud jim neukážeme, co v té krabici máme. Byla jsem němá hanbou, ale sestře to bylo jedno. Střízlivě odhadla situaci, viděla, že jsou kluci v převaze, a tak lhostejně řekla: „No tak se podívejte.“ Kluci se podívali a začali se řehtat, až se za břicha popadali. „Jé, ony tam mají kobylince“, hýkali smíchy. Bylo mi hanba, byla jsem rudá až za ušima, ale hnojivo jsme v pořádku donesly až na zahrádku. Ani nevím, jaká byla tenkrát úroda.

Ve vyšších ročnících základní školy- asi tak od páté třídy výš, se hodnoty dívčí i chlapecké hierarchie prudce mění. U kluků přestává záležet na fyzické síle a začíná vítězit síla ducha. Na vrcholu hierarchie se ocitají hoši, kteří jsou chytří a inteligentní. Třídní rváči, kteří až dosud dominovali, pokud se špatně učí, klesají někam na okraj zájmu. I v dívčí hierarchii nastává změna. Tam vítězí inteligence nad krásou. Hezká dívka začne ztrácet obdiv svých vrstevnic pokud zjišťují, že je hloupá, že se špatně učí. Čili od puberty u obou pohlaví nabývá vrchu inteligence nad fyzickými přednostmi ( kluci- síla, dívky- krása).

Puberta začne cloumat oběma pohlavími bez rozdílu, u dívek nastává dřív. Hormony modelují nová těla a díky nim se probouzí lidská sexualita. Dívky a chlapci se o sebe více zajímají. Chlapci se musí naučit při namlouvání „aktivní“ mužské roli a dívky si naopak musí osvojit způsobnou „pasivní“ ženskou úlohu. Je to pro děti složité období a často se stává, že své chování nezvládají. Chlapci svou „dobyvačnou“ úlohu někdy nevhodně přehánějí a dívkám taky činí značné potíže zařadit se tam, kam mají.

Vzpomínám si, jak jsem asi jako desetiletá dívka vešla do školní jídelny, abych se naobědvala. Náhle ke mně přiskočil starší kluk, sáhl mi do rozkroku a hulákal směrem k ostatním chlapcům: „Má tam buchtu!“ Rychle jsem ho odstrčila (facky dávat neumím), ale ponížení ve mně zůstalo. Ještě po letech, když chodil na gymnázium, vždycky když jsem ho potkala, jsem si v duchu říkala: „To je ten sprosťák“. On mne však už vůbec neznal, na takovou bezvýznamnou epizodu dávno zapomněl.

Opět jsem musela obdivovat svou sestru Rosťu, která si uměla poradit i v takových prekérních situacích. Byly jsme spolu v lese na borůvkách, když se z křoví vynořili tři kluci jako tenkrát na louce. Požádali Rostinu, aby se před nimi odhalila. Mojí sestře bylo asi kolem dvanácti roků a už jí pučely pupeny, kdežto já jsem byla ještě nezajímavé desetileté dítě. Kluci se k nám začali nebezpečně přibližovat. Honem jsem se schovala za strom a třásla se strachy jako sulc. Rostina zoufale zvolala: „Jarmilo, pomož mi!“. Ale v mžiku pochopila, že ode mne se pomoci nedočká. Výhružně se tedy otočila ke klukům a zvolala: „Kdo se ke mně přiblíží, toho praštím konví!“ Na důkaz svého úmyslu roztočila hliníkovou konev nad hlavou. Hoši se zarazili, žádný z nich nechtěl jako první dostat konví po kebuli. Ostatní by se mu určitě hrozně smáli. Sestra znovu zvolala: „Jarmilo, poběž!“ a daly jsme se na divoký úprk z lesa ven a hoši se za námi naštěstí nepustili.

Moje sestra totiž nikdy nepřijmula roli, kterou ji společnost násilně předepisovala. Její temperament byl příliš silný na to, aby se vtěsnal do uměle sešněrovaných pravidel. Mně to potíže nečinilo. Na rozdíl od sestry jsem už dávno měla zažité, že se jako slabá dívka nemohu k chlapcům chovat výbojně. Přesto i mně a mým kamarádkám ještě dost dlouho trvalo, než se z nevycválaných puberťaček staly ženy s předepsanými vlastnostmi, jak se sluší a patří. O naši nevycválanosti bych mohla vykládat mnoho historek. Jednou jsme například zahlédly spícího chlapa v trávě u řeky. Ležel v tom horku rozvalený na zádech a měl na sobě jen volné, bílé trenýrky. Bylo nás pět dívek a tiše, husím pochodem jsme se k muži přiblížily, abychom lépe uviděly jeho mužství, nedbale vykukující z trenýrek. Jen co jsme se podívaly, vyprskly jsme smíchy a nikoliv s dívčím chichotáním, ale ďábelským chechtotem jsme upalovaly pryč. Při ohlédnutí jsem ještě spatřila mužův rozespale vyjevený pohled.

Přetrvávající předsudky a násilnická výchova

Naši výchovu v padesátých letech formovalo ještě dost podivných předsudků z minulosti, které se držely velmi úporně. A některé z nich přetrvávají dokonce dodnes. I dnes jsou dívky vychovávané k přesvědčení, že stačí být krásná a svět jim bude ležet u nohou. Nejen agresivní reklama je systematicky nabádá k přemrštěné fintivosti, celá společnost je k tomu nutí. Jsou cílevědomě vedeny k tomu, aby se pečlivě staraly o svou slupku, ne o své nitro. A tak leckterá dívka je krásná a načančaná jako Manon Lescaut, ale prázdná a hloupá jako vantrok.

Výchova děvčat k pečování o svou krásu začíná už v nejútlejším věku. Mnoho lidí se domnívá, že parádivost žen je jakási vrozená vlastnost. Není. Všude v přírodě vidíme přesný opak. Zdobí a parádí se samci. Chtějí se zalíbit bezvýrazným samicím, které na parádu nehledí. Ženská fintivost není vrozená vlastnost, ale získaná kulturou. Je to naučené chování. Ze svých dětských let si pamatuji, že asi tak do pěti let mi byl můj zevnějšek totálně ukradený. Bylo mi šumafuk, jak vypadám. Neměla jsem čas sledovat svou krásu, protože jsem celé dny trávila venku s dětmi při hrách. Televize mne tenkrát nemohla „kulturně“ ovlivňovat, protože naštěstí žádná nebyla. V tom je ten rozdíl- dnešní děti jsou od narození ovlivňovány televizí, takže už tříletá děvčátka jsou díky reklamám neuvěřitelně parádivá. Až když nám máma četla po večerech pohádky o krásných princeznách, začala jsem se zajímat o svůj vzhled. Krásné princezny byly vždycky vysvobozeny ze zajetí statečným princem, který se s nimi nakonec oženil. I já jsem chtěla v budoucnu získat nějakého prince. K tomu jsem tedy potřebovala být krásná. Začala jsem nezřízeně toužit po kráse. Celé dlouhé minuty jsem stála před zrcadlem a upřeně pozorovala svou tvář. Ale spokojena jsem moc nebyla. V naději, že zkrásním, jsem si vzala průsvitný silonový šátek a ten jsem si různě přehazovala přes hlavu. Nepomohlo to. A tak jsem si vzala na pomoc máminy šminky. Těmi jsem se zmalovala k nepoznání. Konečně jsem byla krásná!

Krásné princezny mne formovaly i jinak- učily mne pasivitě. Vždy jen trpně čekaly, až někdo aktivní za ně vyřeší všechny problémy, vytáhne je z nějakého průseru. Karkulka taky nebyla o moc lepší. Díky ní snad každé děvčátko v sobě nosí pocit ohrožení. Byla jsem dítě věčně sužované strachem z neznámého, záludného a číhajícího světa, kde za každým bukem se může objevit zlý vlk, nebo zlý kluk. Malou výjimkou v tom moři pasivity byla Chytrá horákyně od Boženy Němcové. Ta se mi moc líbila. Dovedla si sama pomoci z každé šlamastyky a dokázala, že moudrostí lze zvítězit nejen nad různými chytráky, ale dokonce i nad hrubou silou.

V dnešní době už je to lepší. Řekla bych, že výchova dívek k pasivitě se prolíná s výchovou k aktivitě. Z moderních pohádek proslula Pipi dlouhá punčocha, která dovede pozvednout odvahu i sebevědomí mnoha malých dívek. Pipi je nejen velmi aktivní a chytrá, ale taky má kupodivu obrovskou fyzickou sílu. S tou si zajistí respekt u každého. Naprosto se vymyká dosavadním představám o povaze „pravé dívky“.

Tradiční oblast, kde se očekávají rozdíly mezi mužem a ženou jsou odlišnosti temperamentu. Temperament dívek je dodnes tlumen výzvami: Takhle se holčičky nechovají! Ale u chlapců je naopak povzbuzován: Vzmuž se, nebuď jako baba. Když se holčička vzteká a kope nožičkama, matka ji napomene: Nebuď hysterka! Když se chlapeček vzteká a kope nožičkama, napomene ho matka: Ty vztekloune jeden! Kluky povzbuzujeme, aby nebyli buchty, aby byli agresivní a děvčata naopak, aby byla jemná a mírná, a taky je chválíme za to, jak jsou pěkně nastrojená a jak hezky vypadají.

U chlapců nám uličnictví nevadí, ale u dívek ano. Chováme se tak, jako by existoval nějaký předem určený program výchovy pro chlapce a jiný pro dívky. Strkáme dívky i chlapce do předem připravených formiček a přejeme si, aby se v nich povinně vytvarovali do žádané podoby muže a ženy. Jestliže sedmiletý chlapec rád ukládá medvídky do postýlky a dělá-li to příliš často, budou se mu asi brzy ostatní posmívat. Když se u dívky objeví technický talent a bude ji těšit hra s autíčky a vláčky, jen zřídka je dostane jako dárek. Zvláště pak starší děvčata bývají odrazována od divokých hlučných her a jsou označována za „třeštidla“, jestliže se nepřiklánějí k mírnějším, tišším a méně agresivnějším aktivitám, jak se to od nich očekává. Chlapci, kteří jsou od přírody jemní a hloubaví a vyhýbají se hrubším hrám a dávají přednost čtení nebo hraní na hudební nástroj, mohou být zase považováni za zženštilé.

Některé maminky jsou nešťastné z příliš velkého temperamentu svých dcer a říkají: „To je strašné, ta naše holka je tak živá, chová se jako kluk!“ A pak se celý život snaží holku „umrtvit“, aby z ní byla správná žena. Proč svou dceru přirovnává ke klukovi? Vždyť přece ona se s tak velkým temperamentem již narodila!

Výchova dívek je tedy všeobecně přísnější, jsou více vedeny k pořádku, čistotě a k domácím pracím. Netrpí se u nich hrubost a vulgárnost, pěstuje se zdvořilost a slušnost. Nese to své ovoce. Dívky se pak v životě skutečně chovají slušněji, zdvořileji a skromněji než chlapci. Někteří lidé, zejména muži se domnívají, že děti ženského pohlaví se rodí s vařečkou v ruce a se zástěrkou kolem beder. Není tomu tak. Matky dcer by mohly vyprávět, co je to stojí úsilí, než ze svých dcer něco vychovají. Trvá to hodně dlouho, než je přitáhnou k pravidelné domácí práci, nebo než je něco naučí v kuchyni. Člověk je od přírody líný a v tomhle ohledu se dívky od chlapců nijak neliší.

Vzdělání pro dívky bylo kdysi považováno jako zbytečná věc. Dívky byly vedeny k fintivosti a intelektuální lenosti. I dnes v některých rodinách lze slyšet „prosím tě, k čemu ti to bude? Vdáš se, budeš mít děti a muže a přijdeš na jiné myšlenky“. Mnohé z dívek tedy nemají k hlubšímu studiu žádnou motivaci ; počítají, že se vdají. Předsudky týkající se schopností žen jdou někdy do nejmenších detailů. Třeba taková matematika. Je běžné očekávat od dívek, že budou slabší v matematice a vědách přidružených. Proto děvčata tento způsob vyniknutí podvědomě považují za neženský a nesnaží se mít úspěch právě na tomto poli. Jsou fakta, která to potvrzují. Při různých sociologických pátráních a šetřeních vyšlo najevo, že dívky chápou matematické nadání jako jakousi skvrnu na své ženskosti. Své nadání zatajují nebo snižují před svými partnery. Muži mají v matematice pět tisíc let tradice. Od chlapců se předem očekává, že budou v tomto předmětu vynikat. Chlapci, kteří si v této oblasti nejsou jisti, to často pociťují jako zeslabení své mužské prestiže. Platí-li, že jedním ze znaků muže je pozitivní vztah k matematice, pak je vše snadno vysvětlitelné.

Současné evropské studentky však používají takové myšlenkové a tělesné svobody, o jaké se jejich prababičkám ani nesnilo. Za to patří dík všem ženám v  historii, které se nepřizpůsobily. Přesto i dnes platí, že dívky, které jsou příliš nadané, které příliš touží po vědění, nezávislosti, vlastní vůli, ty které se nechtějí přizpůsobit a vidí věci jinak než všichni ostatní, narážejí na nepochopení svého okolí. Okolí se jim vysmívá a dává jim za vzor dívky, které mají doma srovnané všechny svazky červené knihovny. U červené knihovny se trochu zastavím. Mladé dívky jsou kýčovitými milostnými seriály v TV vedeny k tomu, že největším štěstím na světě je získat lásku milovaného muže. Tyto nekonečné seriály dívkám sugerují, že alfou a omegou jejich žití a veškerého bytí je láska. Pokud se jim nepodaří velkou lásku najít, jsou nešťastné, ochuzené a jaksi méněcenné.

Dívka nasáklá sladkým kýčem seriálových románků se pak obvykle pověsí na nějakého chlapce jako závaží. Sleduje ho na každém kroku oddaným zrakem věrného psa, až muž začne pociťovat její přítomnost jako balvan na krku. Nemůže unést tíhu zodpovědnosti za dva a najednou má neodolatelnou chuť toho věrného a dotěrného psa nakopnout. Radši honem prchá od takové známosti pryč. Dívka zažívá obrovské zklamání, než se zase zavěsí na někoho jiného. Vztah dvou lidí má být ale rovnocenný. Oba musí mít svou hrdost. Jakmile ji jeden z partnerů ztrácí, vztah se stává asymetrickým a to je špatné.

Proto by bylo rozumné, aby se dívky lživým románkům a seriálkům vyhýbaly. Podporují u nich jen falešnou sentimentalitu, barvotiskovou citovost a neučí je dívat se na svět pravdivě a realisticky. Láska je krásná věc, ale nemůže být jediným smyslem života po celý život- to je nesmysl. Zvlášť když chlapci jsou vedeni k úplně jinému hodnotovému žebříčku. Nejsou vychováváni k velké lásce, ale jsou směrováni daleko prozaičtěji. Jejich zájem se soustřeďuje na dosáhnutí obstojné kariéry, chtějí mít obvykle hodně peněz, hezký auťák a hezkou ženu- velká láska není tak nutná.

Obrovským kladem ve výchově dívek je, že jsou od narození vedeny ke spolupráci. Při opatrování panenek se naučí lásce k lidem a při hraní s nimi si soustavně cvičí dobře vycházet s lidmi. Často jsem v dětství slýchala větu „holčičky se přece neperou“. A tak jsem časem pochopila, že své konflikty s kamarádkou musím řešit jinak. Příště jsme si nevjely do vlasů, jenom jsme si sprostě nadávaly. Ale to jsme opět od dospělých slyšely: Holčičky přece nemluví tak sprostě! Navíc jsme se po urážkách urazily a dlouho spolu nemluvily. To nás obě moc mrzelo. Jednoho dne jsme se konečně usmířily a své přátelství obnovily. Pak už jsme se nezraňovaly ani slovně, ale snažily jsme se jedna druhou pochopit.

Že se děti dají naučit k vzájemné spolupráci dokazují různé pokusy. Výzkumnice Suzan Millar napsala: „Jedna skupina dětí byla vedena ke spolupráci, zatímco druhá k agresi. Frustrace je jedním z hlavních stimulátorů agrese. Obě skupiny byly proto „frustrovány“ a to zkrácením filmu a tím, že musely vrátit část darovaného cukroví. Skupina, která prošla „výcvikem k agresi“ se v následné hře chovala mnohem agresivněji než skupina dětí, která prošla „výcvikem ke spolupráci“.

Obrovským záporem ve výchově chlapců je, že jsou od narození vedeni k agresi. Nebylo mi bohužel dopřáno porodit vlastního syna, u kterého bych mohla sledovat jeho vývoj, ale zato jsem měla možnost pozorovat vývoj synů svých sousedek. Bydleli jsme totiž v paneláku, kde žilo mnoho mladých rodin s malými dětmi a všichni jsme se navzájem přátelili a navštěvovali.

Co se mi od počátku nelíbilo bylo, že sotva se malé klučičí batole začalo rozhlížet po světě, hned mu vtiskli do ruky autíčko, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Chlapci jsou zcela evidentně vychováváni lásce k věcem, ne k lidem. Vzpomínám si, jak jedna maminka, když viděla svého synka hrát si s panenkami, poděšeně mu je vytrhla z ruky, řkouc, že by z něho mohl vyrůst teplouš. Ale vždyť přece jednou z toho kluka bude táta, ne? Tak proč by si nemohl hrát s panáčky? A co na to odborníci? Ať rozhodnou, co je pro batole vhodnější, zda plyšový medvídek, roztomilý králíček, či legrační panáček nebo auťák, tank, či pistole, aby z batole vyrostl „správný tvrdý chlap“. Člověk je dnes a denně šokován brutálními vraždami, kterých se muži dopouštějí kvůli vlastnění věcí. Nepřeberná řada nekončících zločinů, v nichž nedominují vášně, ale touha po věcech. Dvacetiletý mladík zardousí krásnou, mladou třicetiletou ženu, matku dvou dětí ne kvůli sexu, ale aby se zmocnil jejího luxusního auťáku. Jak asi vypadala jeho výchova? Zde jsou přímé výsledky té zrůdnosti: auta, pistolky, tanky a samopaly, jen co dítě začne vnímat svět. Tohle můžeme čekat od člověka, kterému společnost do mozku ve dvou letech natrvalo vtiskla vztah k hračkám, reprezentující násilí.Jako není u žen přehnaná fintivost vrozená vlastnost, ale vlastnost kulturou vtisknutá,  za účelem dosáhnutí většího „ženství“, tak ani u mužů není přehnaná agrese vlastnost vrozená, ale kulturou vtisknutá, za účelem dosáhnutí většího „mužství“.

Pochopitelně, že u dnešních mužů nevymizela normální přirozená agresivita založená  na testosteronu, spojená se samčí úlohou při rozmnožování. Tato přírodní agresivita však nemá nic společného se zrůdnou výchovou, která cíleně učí chlapce k válečnické nátuře. Násilí a antisociální chování stojí na žebříčku přitažlivosti hodně vysoko. Existuje nepřeberné množství dokladů, že násilnické chování je ovlivňováno hlavně učením a příkladem druhých. Velmi agresivní delikventní chlapci mají často stejně agresivní otce. Tito otcové sice nedovolují, aby je chlapci napadali, ale podněcují je, aby byli agresivní jinde. Dávají proto sami příklad a agresi syna odměňují chválou. Naprosto neagresivnímu chlapci vždy hrozí, že bude za svou „slabost“ trestán posměchem, či dokonce týrán od ostatních. Toho se zase bojí matky, a tak své syny rovněž podněcují k násilí. Kolik z nich si stěžuje „ten náš kluk je hrozná buchta, nechá si klidně od kdekoho nabít“. Vybízejí proto svého drobečka, aby se nedal a byl víc agresivní. Když dá konečně jednoho dne do zubů svému sousedovi na písečku, tak maminka nad tím upřímně jásá. Jeden čtenář do jednoho časopisu napsal svůj postřeh ze života: „Znám jednu maminku, která měla holčičku. Velice toužila mít také chlapečka. Když se jí to podařilo, byla velmi šťastná. A sotva odrostl z plenek, začala mu kupovat dýky, pistole a samopaly. Ať je z něho správný kluk! V osmi letech, pokud neměl v ruce samopal, měl v ní alespoň klacek a do něčeho s ním mlátil. Když mu něco upadlo od ruky, musela to po něm uklidit holčička. On je ještě malý. A když přijel na zahrádku, nechal kolo ležet mezi vrátky. A přišlo mu velice zábavné, když jeho babička, která špatně vidí, o kolo zakopla a málem se přerazila. V devíti ho potkalo velké životní štěstí. Parta kluků věčně šermujících klacky stejně jako on, mu málem vyrazila oko, ale lékaři mu ho zachránili. A tehdy vzal jeho výchovu do ruky táta. Vyházel mu pistole a samopaly, zakázal mu chodit s klackem a zapřáhl ho do pomoci v domácnosti. A nezapomněl ho pochválit vždy, když se mu něco dobrého povedlo. Dnes z něho vyrůstá kluk s tvořivými zájmy a se smyslem udělat něco dobrého i pro jiné“.

Já jsem taky mohla na vlastní oči sledovat vývoj několika chlapců v paneláku. Co mám odpozorováno přímo ze života je postřeh, že v rodinách, kde se muž choval k ženě korektně a kamarádsky, nevyvyšoval se nad ní, nehrál si na hlavu rodiny, ale panovaly u nich láskyplné vztahy, takové ženy neměly s výchovou svých synů celkem žádné potíže. Ale v rodinách, kde se muž nad ženu povyšoval, choval se nadutě a celkově se o ženách vyjadřoval pohrdavě, tam měly ženy s výchovou svých synů problémy. Tito synové byli obvykle drzí a nezvladatelní.

Klukovské rvačky jsou zmýtizované jako jev, bez kterého se správný kluk neobejde. Pravý chlapec má být uličník, má běhat po městě s roztrhanými kalhotami, prát se, šplhat po stromech, hrát si s auty a na vojáky a může občas použít silnějších slov. Oceňuje se u něj houževnatá snaha o výkon a snadněji než dívce se mu promíjí vzdor.

Děvčátko má být naopak odmalička jemné, slušné a poslušné, má si hrát s panenkami, kočárky a nádobíčkem na vaření. Oceňuje se u něj roztomilá poddajnost, ústupnost, parádivost, čistotnost a pořádnost. Můj názor ale je,  že děti mají vyrůstat podle svých přirozených sklonů, podle svého vrozeného temperamentu a nemají se násilím nutit do „ umělých formiček“.

Dalším velkým záporem  ve výchově chlapců je, že jsou záměrně vedeni k necitelnosti. Místo aby se u nich rozvíjela citovost a empatie, což jsou vlastnosti všeobecně kladné a lidské, snaží se někteří rodiče výchovou tyto vlastnosti u nich co nejvíce potlačit. Správní chlapi přece nepláčou! Správný chlap si vše vyřídí tak, že tomu druhému dá přes držku. A preventivně radši hned, aniž mu soupeř stačil vůbec něco udělat. Od nejútlejšího věku je svědomí některých chlapců oklešťováno jejich okolím, je postižena samotná jejich schopnost soucitu a pocitu viny. Když dospívají, jejich svědomí se ustálí víceméně trvale v této zmrzačené podobě: vyrostou z nich citoví mrzáci.

Chlapec totiž velmi záhy zjistí, že je mu povolen pouze úzký okruh emocí, např. agresivita, soupeřivost, hněv… a pocity spojené s mocenským postavením. Slabost, zmatek, strach, zranitelnost, soucit, soucítění s jinými lidmi, citlivost a citovost, to všechno jsou slabošské emoce a jsou dovoleny pouze dívkám. Chlapec, který se od toho haraburdí neoprostí, je všem jen pro smích. Okolí ho považuje za zženštilého, což je pro muže velmi potupné označení. Je odměňován pouze za sílu a mužnost. Ano, může se rozčílit, nebo se hádat, ale nesmí být přitom citlivý a polykat slzičky. „Být mužem“ znamená vždy pečlivě skrývat své emoce. Bojovat proti světu, soupeřit s jinými a přežít. Lpět na nezávislosti, ovládat všechny a všechno. Muži jsou sevřeni zvyklostmi děděnými z generace na generaci. Jsou ovlivňováni nejen svými rodiči, ale hlavně celou společností, která je nutí být nelidskými. Být nelítostným tvrdým chlapem znamená nikdy neplakat. Pláč je u dívek povolenou součástí jejich repertoáru, u chlapců nikoliv. Skrývání emocí a citů pak chlapce v dospělosti vede k tomu, že říkají jednu věc a přitom cítí úplně něco jiného. Nedokáží dát najevo upřímnou radost, pořád své city drží na uzdě, nebývají upřímní. Byli tak prostě vychováváni tisíce let. V důsledku toho se pro ně stalo obtížným skutečně niterně pohlížet na život. V jejich chování lze dodnes rozpoznat i dnes pozůstatky mentality válečníka. Jako by si „pamatovali“ obranné a útočné impulsy- nikdy neprojevit slabost, být neustále ve střehu a pokud s druhým mužem zrovna neválčím, tak alespoň s ním soutěžím. Mužská soutěživost nemá jen genetický, ale především kulturní základ. Hoši nejsou jako dívky vychováváni k vzájemné spolupráci, ale jsou vedeni k soupeření a k soutěžení. Boj o moc se u některých mužů stává samoúčelnou celoživotní náplní (třeba v politice). Za všechno ovšem nejsou vinni jen rodiče. Hlavní díl viny nese mainstream a potažmo celá společnost. Chybou rodičů je akorát to, že děcku pustí televizi, aby byl od něho pokoj. A televize se ujme výchovy chlapců jak se patří!

Zrůdný vliv televize a počítačových her na chlapce

Rodiče, kteří se domnívají, že roční dítě ničemu nerozumí, a proto může v televizi běžet cokoliv, se hluboce mýlí. Právě to nejmenší dítě je nesmírně vnímavé- je jak vysavač, který do sebe dychtivě saje všechny vjemy. Často již od narození musí dítě poslouchat nelibé zvuky linoucí se z televize. Střílení, ječení, smrtelný chrapot, to všechno v něm vzbuzuje konkrétní emoce. Už dvouletí chlapečci při zírání na televizi zjistí, že oni jsou tím vůdčím pohlavím, které rozhoduje o životě a smrti jiného člověka. Do mozku se jim nesmazatelně zapíše, že ten kdo zabíjí, kdo maří život jiného, je v této společnosti důležitější, než ten, kdo o lidi pečuje.

Tříletý chlapeček a tříletá holčička jsou již v jistém smyslu hotoví, už nasáli mužství a ženství. Chlapeček, který byl ještě jako dvouletý velmi klidný a hodný, dokáže už ve třech letech nesnesitelně zlobit. Je to tím, že se pouze dokonale ztotožnil s mužskou rolí. Společnost mu poručila, že je správné, aby zlobil. Poznal, že on je tím budoucím vládcem světa a jeho slabá maminka mu nemá co poroučet. Když vezmete v úvahu, že byl den co den vystaven alespoň půl hodiny denně televiznímu násilí, kde si muži soustavně dávali pěstí do nosů, do zubů či do břicha, pak se není co divit, že původně mírumilovné dítě praští při první příležitosti sousedovic chlapečka autíčkem do hlavy. Domnívá se, že je to v pořádku, že jedině to je správné mužné chování.

Vzpomínám si na jednu příhodu z paneláku. Byla jsem u sousedky na návštěvě. Zatímco jsme popíjely kafíčko a klábosily, naše děti si spolu hezky hrály. U sousedky bylo zvykem, že u nich televize běžela imrvére od rána do večera a tvořila nezbytnou zvukovou kulisu místo rádia. Agresivní zvuky linoucí se z televize bezděčně přitahovaly mou pozornost, tak jsem co chvíli jedním okem zabloudila tím směrem. Dávali tam nějaký válečný film. Vojáci v něm zblízka na sebe stříleli, zkrvavenými těly ještě před chvílí žijících mužů se to tam jen hemžilo. Tříletý Michálek zanechal hry, posadil se do křesla a hltal film očima. Když si k němu přisedla jeho dvouletá sestřička Lenka, řekl: “Jdi plyč, to není plo holky!” Lenka poslechla, koneckonců ji film nezajímal a dál si radši hrála s mými dcerami. Po skončení filmu si Michálek vyhrabal z hraček plechový samopal. Sedl si mamince způsobně do klína a zamyšleně si přikládal hlaveň samopalu k hlavě a cvakal kličkou. Moje přítelkyně tomu nevěnovala pozornost, ale já jsem si tuhle příhodu zapsala do deníku. Poznala jsem, že se něco stalo: byla jsem při tom, když se právě z Michálka stal “tvrdý chlap”. V budoucnosti zvolí možná mužnou možnost, jak řešit své konflikty: odpráskne buď sebe nebo někoho jiného.

Už dávno jsem si všimla, že byl Michal citovější než Lenka. Lenka byla ryze praktická a později i dost vypočítavá. Málokdy plakala, kdežto Michálkovi při kdejaké příležitosti vhrkly slzy lítosti do očí. Pochopitelně že i on od svých rodičů často slýchával: “Nebreč, kluci přece nebrečí”.

Den za dnem mají chlapci možnost v televizi sledovat komerční škváry nejhoršího kalibru. Režiséři by sice mohli točit lepší filmy- ale všechno se točí jenom kolem peněz. Je smutné, že nejen filmový průmysl, ale celá planeta se točí kolem peněz! Nejlépe se totiž prodávají dva základní pudy- agrese a sex. Agresi obstarají svalnatí hrdinové a sex je prezentován krásnými ženami. Čím víc sexu a mrtvol, tím lépe. Na zločinu si mnoho komerčních režisérů vystavilo svou živnost. Učinili ze zločinu druh masové zábavy. Výhodný byznys je opravňuje ke všemu. Proto jejich filmová a televizní tvorba se řídí zlem. Natočit narychlo bezduché krváky je totiž daleko snadnější a pohodlnější, než natočit náročný umělecký film.

Člověk jenom zírá, kolik zrůdností se dá napěchovat do dětských hlav. Účel těch filmů je dvojí- bezprostřední: vysoká sledovanost a tedy vysoké příjmy z reklamy. A perspektivní: výchova budoucích konzumentů akčních filmů, thrillerů a hororů. Režisérům, kteří vyrábějí škvár, za účelem rychlého zbohatnutí, se to daří - roste tupá televizní generace, která si libuje v násilí a má výrazně vyvinutou touhu vlastnit všechno, co je nabízeno v televizní reklamě.

Vláda peněz způsobuje, že až příliš mnoho lidí rezignuje na právo žádat hodnoty. Je to začarovaný kruh: kapitál podporuje to, co je schopno vrátit mu prostředky vynaložené na jeho reklamu, tedy to, co bude hodně lidí chtít, a hodně lidí bude chtít šunt. A režiséři ho programově točí. Až sem zahnal kapitál umělce a vůbec člověka.

Rambo byl kritikou doslova rozcupován na kusy. Nicméně film vydělal za půl roku přes 250 milionů dolarů. No, netočte to!  Jsou to rajské roky pro agresivní svalovce. Schwarzenegger v Komandu vystupoval pouze v tílku, aby byly pořádně vidět svaly. I v těchto filmech se střílelo o sto šest a mrtvol byly mraky- a peněz za to taky. Podobné filmy plné násilí jsou určeny hlavně pro- náctileté diváky, neboť se o nich ví, že jsou nejpočetnější sociální skupinou, která chodí do kina. Smůla je, že režisérů chtivých peněz je tolik. Scény plné agrese se jim točí snadněji, než třeba kvalitní komedie. Kečupu na proudy krve je totiž dostatek, zatímco smyslu pro humor se každému nedostává.

Možná by kultuře pomohlo, kdyby filmy točilo víc žen-režisérek. Mohly by víc prosazovat své ženské vidění světa. Ovšem režisérek je zatím pořád poskrovnu a hlavně- schází jim peníze. Snad by jim peněz přibylo, kdyby začaly točit krváky… Zájem o akční filmy totiž neklesá. Jsou čím dál rafinovanější a fantastičtější. Bohatí režiséři z Hollywoodu si vzali na pomoc obrovskou smečku techniků a trikařů, s jejichž pomocí zvládnou všechno na světě. A tak míchají neskutečné akční koktejly děje s tím, že jsou tam ti lidé v nebezpečí a že umírají a vítězí, je to velmi působivé, ale v podstatě všechno na jedno brdo. Je to zkrátka o ničem. Lidově řečeno o hovnu. Svalnatci mají pořád nějaké nepřátele, kterým je třeba nabít kokos, ale chybějí příběhy o základních lidských vztazích, jaké se odehrávají v normálním životě. Napínavé příběhy přinášejí spoustu vzrušení, ale nedotýkají se srdce. Na to, aby se člověk nechal dojmout však potřebuje obyčejný silný lidský příběh.

Problém taky je, že šestnáctiletý teenager snadněji přemluví svou dívku, aby s ním šla na krvák, než ona jeho, aby s ní šel třeba na nějaký rodinný romantický film. Volba chlapce obvykle vítězí, dívka se přizpůsobí jeho vkusu, a tak jdou oba na krvák “ z Holy-vůdů.”

Komerční režiséři dále chlapce učí nesprávnému chování vůči ženám. Většina postojů a praktik sexuálního chování se v akčním filmu ( i v ostatních médiích masové kultury) objevuje tak, aby vyhovovala jen mužské části publika. Sexualita se značně primitivizuje a zjednodušuje v náhražce a kýči. Žena bývá mužskými režiséry často zobrazována jen jako sexuální objekt. Její tělo se zde používá jako jiné rekvizity, např. auta či revolvery. Mladému diváku se s ohromnou samozřejmostí sugeruje biologická a sociální převaha muže, i když ta by měla být už dávno tématem definitivně uzavřeným v někdejších epochách náboženské sexuální morálky. Neměla by se už objevovat v žádném z rituálů moderního člověka, což je bohužel více přání než skutečnost.

Komerční režiséři málokdy ženu zobrazí reálně jako člověka. Nejčastěji ji vystaví jako jakousi erotickou loutku, aby zpestřila a okořenila vlastní silácký děj filmu “trochou toho sexu”. Postavy žen jsou charakterově nepropracované, povrchní, poněvadž nejsou vůbec důležité. Hlavními hrdiny jsou přece tvrdí chlapi. Tyto nedůležité figurky se často chovají jako hysterky. Začnou hned při první příležitosti divoce ječet a to opět jenom proto, aby zpestřily mužský svět. Vlastní děj filmu se pak točí kolem hrdiny, který rozbíjí všechno, co mu přijde pod ruku. Všeobecná destrukce vládne celé dvě hodiny a pochopitelně, že tam nesmí chybět nezbytné honičky aut, roztříštěné výlohy i hlavy, a nakonec vše zachvátí obrovský oheň.

Hodně režisérů považuje své specificky mužské vidění světa za obecný pohled na svět. Domnívají se, že svou tvorbou zastupují obě pohlaví. Nezastupují! Jejich maskulinismus není  objektivním měřítkem pro všechny jevy života. Je chybou, že ženské nazírání světa považují za cosi specifického, někdy nepatřičného. Ale nejvíc mi fakt vadí to násilí. Ke všem bitkám a válkám mám odjakživa silný odpor. Snad je to tím, že jako dítě jsem zhlédla v padesátých letech dost válečných filmů. Tyto filmy byly vlastně dozvuky skutečné války. Vzpomínám si, jak jsem se jako dítě budívala zpocená hrůzou s vytřeštěnýma očima, protože se mi zdálo o válce. Jako dnes si pamatuji svůj první zhlédnutý válečný film, jmenoval se Partyzáni na železnici. Bylo mi teprve osm let a byl to pro mne příliš silný zážitek, než abych ho mohla strávit. Ale jinak jsem měla ohromné štěstí. Patřím k poslední generaci, jejíž dětství nebylo otráveno televizí. Chodili jsme jenom občas do kina a to bohatě stačilo. Pro zajímavost- můj první mládeži nepřístupný film, který jsem zhlédla ve 14 letech se jmenoval Někdo to rád horké. Jak jistě mnozí pamatují, byla to velmi zdařilá americká komedie. Možná, že právě tato komedie mne přinutila se poprvé hlouběji zamyslet nad úlohou mužů a žen ve světě.

Naši rodiče nám vlastně předali svou prožitou hrůzu z války. Snad právě proto povstalo z mé generace hnutí hippies. Děti květin prosazovaly lásku a měly odpor k válce a násilí. Kde to všechno je? Jak se to mohlo tak rychle zvrhnout? Uplynulo několik desítek let a lidem otrnulo. Od lásky a porozumění se vrhli k propagaci násilí. Je divné, že dnešní děti netrápí hrůzné sny ze všech těch thrillerů a hororů. Patrně si na ně zvykly, je to pro ně denní televizní chleba.

Ale ryba smrdí vždycky od hlavy a tak mi připadá, že ti co vládnou světu, už normálně zešíleli. Obzvláště je to patrné při vysílání televizních zpráv. Televizní zprávy jsou nepochybně vybírány podle vkusu vládnoucích “elit”, které tím sledují své  konkrétní cíle. Podle nich to vypadá, že se ve světě neděje nic jiného, než že se válčí, valí se hurikány, povodně a požáry, padají raketoplány a letadla. Nic, žádný pokrok nenastal v lékařství, genetickém inženýrství, astronomii, fyzice, ornitologii, nepřihodil se žádný důležitý objev mořského dna, nové hvězdy, nebylo napsáno žádné významné dílo, nepostaven žádný úžasný most, a nestalo se nikde nic legračního. Prostě na téhle modré planetě se kromě rachocení válečných bubnů, hřmění přírodních pohrom a terorismu už nic jiného neděje. Zprávy ze světa tak připomínají hlášení kriminální ústředny. Pumové útoky střídají různá neštěstí a zpravodajové se neštítí se ničeho, dokonce ani ukázat smrt v přímém přenosu. Proč to dělají? Kdo jim to přikazuje? No samozřejmě ti, kteří jsou vlastníky těch masmédií a kontrolují je.

Lidem není lhostejné, jaká zvěrstva se dějí ve světě- ale musí skutečně zprávy neustále přetékat  mrtvolami? Masivní dávky informací o destrukcích, bolesti, ničení a násilí mě děsí. Zároveň však otupují na minimum náš přirozený práh citlivosti a já zjišťuji, že mrtvého koťátka na ulici je mi podstatně víc líto než právě zastřeleného člověka v televizních novinách. Ale možná, že přesně tohoto stavu chtějí manipulátoři docílit- aby se z lidí stali necitliví roboti bez emocí, kteří jsou krajně lhostejní k jakémukoliv cizímu neštěstí. Když jsem viděla v TV Madonnu, jak má na černém tričku lebku se skříženými hnáty, tak jsem nevěřila svým očím. Copak? Taky dostala od iluminátů za úkol propagovat kult smrti?

Všechny ty hrůzy celkově negativně ovlivňují mé myšlení. Ale co mám dělat, když chci vědět, co se děje ve světě? Jak se jim mám vyhnout? Jdu třeba do lesa na houby a podvědomě čekám, že naleznu v křoví místo hub nějakou mrtvolu. Na dovolené v Chorvatsku se mi při nahlížení do kouzelného podmořského světa zdálo, že hluboko na dně vidím mrtvolu. Kde se ve mně pořád berou ty negativní představy? Ze zpráv!

Proč by se zprávy v budoucnu nemohly sestavovat tak, že by kladné zprávy převažovaly nad zápornými? Vždyť je to tak i v našem skutečném životě. Neprožíváme přece den co den jen samé hrůzy, život má i své veselé stránky. Jen občas prožijeme nějakou tu tragédii. Svět je přece velký a vždy se v něm budou dít všelijaká neštěstí. S tím se přece nedá nic dělat, vždyť je nás tu 7 miliard. Musíme o všech těch tragédiích vědět? Všechna neštěstí, co se denně přihodí ve světě, se přece tak jako tak nedají obsáhnout. To by je museli vysílat čtyřiadvacet hodin denně  a ještě by to nestačilo.  Proč radši nevysílat zprávy, které by nás seznamovali s tím, jaké dělá lidstvo pokroky ve svém vyvoji? Jenže to si mocní tohoto světa evidentně nepřejí.  A tak jsem to vyřešila tak, že  jsem se na Zprávy smrti a hnusu (zejména na TV Nova), přestala zcela dívat. Však až se od nich časem odvrátí celá populace, oni si svou zvrhlou strategii jistě honem přehodnotí.

Televizor se stal důležitou a často převažující silou utvářející charakter mládeže proudem faktů, fantazie, zábavy a – násilí. V žádném případě není televize jen neškodná zábava. Na základě průzkumů v mnoha částech světa se došlo k jednoznačnému závěru, že násilí na televizní obrazovce povzbuzuje a podněcuje u dětí a dospívající mládeže agresivní sklony. Experti se všude shodli v tom, že násilí v médiích plodí násilí ve skutečnosti. Vidět násilí v reálném životě nebo je vnímat z obrazovky, působí na školáka úplně stejně. Svědectví psychologů jsou celkem obecně známa. Rozhodující také je, že vysedávání u televize vede k pasivnímu konzumentství a k ochromení tvořivých schopností dítěte. Kdo sleduje cizí myšlenky, nemá čas tvořit si své vlastní. Zabíjení bez mrknutí oka, desítky zohavených mrtvol, kruté mučení a další podobné nezbytné komponenty bezduchých hollywoodských thrillerů, akčních filmů a počítačových her jistě nejsou tou pravou podívanou a už vůbec ne pro nezletilé a adolescenty. Šířící se infekce glorifikované brutality vede k morálnímu otupení celé společnosti. Většina dospělých i dětí těmto filmům vypočítaným na efekt a posilovaným reklamou skutečně propadne. A děti navíc rády napodobují gestikulaci hrdinů, staví se do odkoukaných bojových pozic a vykřikují bojové příkazy. Zvláště malí chlapci se ztotožňují s fimovými agresivními hrdiny. Za svůj krátký život leckterý z nich zhlédne na obrazovce i několik tisíc vražd. Film, který se nemůže pochlubit žádnou krvavou zápletkou pak nemá u nich žádnou šanci na úspěch. Filmová a televizní produkce je tedy naladěna na vlnu násilí.

Klasická pohádka dítě učí, že odvaha, pracovitost a dobrá vůle vítězí nad zlými silami. Ale americké filmy, prezentující úspěšnost násilí, brutality a cynismu ujišťují o něčem jiném. Dítě sotva odrostlé od pohádkové éry se dívá na televizní filmy jako na příběhy jiného druhu. S tím rozdílem, že ty druhé mají blíže ke skutečnosti. A protože v těchto příbězích jiného druhu získávají ti všehoschopní své výhody, postavení, moc a bohatství všemi dostupnými prostředky včetně brutality a násilí, jsou podobné filmy vlastně návodem a výzvou: proč se tomu nezačít učit hned? Proč to nezkusit?

Při jednom průzkumu se zjistilo, že za jediný týden se na obrazovce odehrálo 670 vražd, 848 rvaček, 15 znásilnění, 419 přestřelek nebo explozí, 27 scén mučení, 11 válečných scén, 14 únosů, 13 pokusů o uškrcení, 32 osob bylo zadrženo jako rukojmí a 9 osob vyhozeno z okna! Záběry z televizního zpravodajství nebyly ve výčtu zahrnuty. A výsledek? Děti při hrách rády napodobují scény odkoukané z televize. Už i šestiletá drobotina opakuje hrubosti, které pochytila při sledování nevhodných pořadů.

Někde jsem četla, že průměrné americké dítě ve věku od dvou do pěti let prý stráví u televize více než 27 hodin týdně. Přitom bylo zjištěno, že mnoho dětí do svých 3-4 let vůbec není schopno rozlišit fikci od reality a celý TV svět vnímá jako obraz skutečnosti. V myšlení těchto dětí je televize pramenem zcela věrohodných reálných informací o tom, jak to chodí ve světě. Tyto vjemy, zdánlivě zapomenuté, zůstávají pak uloženy v jejich podvědomí. Na povrch se mohou dostat až za mnoho let, kdy se člověk v okamžicích výrazného stresu vrací k primárnímu zakódovanému chápání násilí a jeho role ve společnosti. Navíc základní poznávací metodou je pro dítě napodobování. Čehokoli. Velmi malé dítě nesleduje příběh, takže neví, že vůdce hrůzyplného gangu bude nakonec spravedlivě potrestán. Jen si zakóduje, že násilí existuje, a jestliže se na něj může dívat, je to zřejmě legitimní činnost. Všechny studie zabývající se důsledky dlouhodobého sledování televize u dětí dokázaly vztah mezi dřívějším sledováním televize a pozdější fyzickou agresivitou - a pak se Američané strašně diví, když vystresovaný student řeší svůj problém tak, že postřílí půlku školy. Když k tomu přidáme obrovské zneužívání psychofarmak (což je kapitola sama o sobě), které cpou do dětí v rámci obřího farmaceutického byznysu, tak zde máme jasný obrázek totálně zvrhlé  mafiánsko-kapitalistické společnosti.

Malý chlapec zná roboty a supermany, ale neví nic o postavách, které děti učí vyrovnanosti, skromnosti a pěstují v nich přesvědčení o nutnosti dobré vůle a citu, ve vztazích ke společnosti i přírodě. Místo toho je odchován příběhy nabízejícími neustále vyhrocené bojové situace. Není v nich místo pro iluze, poezii a každodennost. Výsledný model muže je pak soutěživý, agresivní dobyvatel a rváč, zkrátka muž, který obstojí v podmínkách zvrhlé peněžní totality, která ho takto vychovává k obrazu svému.

Je těžké z něčeho obviňovat jen televizní průmysl. Zmravnění televizního vysílání je složitý problém, na který recept v podobě zakazujících paragrafů nestačí. Léčba je tak trochu i v rukou veřejnosti. Poklesne-li  chuť řadových obččanů sledovat “krváky”, přijdou televizní byznysmeni o kšeft a tedy i o peníze. To je nejúčinnější cesta ke změně programu. Ovšem potíž je v tom, že výběr programů ze strany rodičů je spíš utopie. Většina rodičů udolána každodenním spěchem je naopak ráda, že se televize- tato novodobá chůva- ujme jejich dětí a zabaví je. Dospělí ztratili radost z vyprávění, protože se příliš honí v zaměstnání, nemají tudíž čas na své děti. Televize není zlo, zlo je to, že jsme ji přibrali do rodiny jako dalšího člena a jako stálého partnera našich dětí. Televize se stala oltářem dvacátého i jednadvacátého století. To, co se odehrává na obdélníku obrazovky, přichází odkudsi z neznáma, z hůry, je to víc než pravda, je to skutečnější a barevnější než realita. O tom, že televize je nástroj manipulace a zdroj otupení, není již dnes žádných pochyb. Dítě, které se dívá si nehraje, nepřemýšlí, nefantazíruje a z hlediska mnohých rodičů je to dobře, děcko prostě neotravuje a nezlobí.

Nezbývá než vést kampaň proti televizním hrdinům s ledovýma, ocelovýma očima a jejich nekonečným planetárním i meziplanetárním válkám, především však proti filosofii, že vítězství nepřipadne tomu, kdo je moudrý, rozvážný, má vtip a dobré srdce, nýbrž tomu, kdo má lepší bojovou techniku. Zvláště to je ve svých důsledcích filosofie krajně nebezpečná a nejen pro děti.

Příval agrese z filmu a televize učinil z násilí všední věc. Že mezi nekonečnou hrou na násilí a jeho realizací není vzdálenost nepřekonatelná, měly možnost zjistit všechny západní státy. Od Ameriky až po Skandinávii se promítal malým dětem seriál o Morfících. Všechny děti ve všech zemích začaly scény ze seriálu intenzivně napodobovat: používaly na potkání karatistické kopance, množily se rvačky a zranění. Američané provedli výzkum vlivu seriálu na děti a potvrdili, že děti byly seriálem posedlé a ve škole se chovaly výrazně násilněji. Šestadevadesát procent učitelů, kteří se průzkumu účastnili, potvrdilo, že od začátku vysílání seriálu se jejich žáci mnohem častěji prali a především kolem sebe neustále kopali- stejně jako morfíci v seriálu. Bezprostředně po zhlédnutí jedné, jediné epizody “Power Rangers” se děti chovaly až sedmkrát agresivněji než ti, kteří se na morfíky nedívali. Ve Skandinávii museli tento seriál urychleně stáhnout z programu poté, co v Norsku umrzla pětiletá holčička, kterou její stejně staří kamarádi napodobující morfíky zkopali do bezvědomí. Některé britské školy byly zase poděšené případem čtyřletého chlapce, jemuž jeho kamarád “morfíkovským” kopancem odrazil ledvinu. Požádaly rodiče, aby svým ratolestem seriál zakázali.

K nám se naštěstí tento povedený seriál nedostal. Ale stejně, když tak denně čekám na zastávce autobusu, kde zároveň se mnou stojí děti z nedaleké školy, mám dojem, že ten seriál viděly také. Dívky ne, ty stojí v hloučku a jedna přes druhou si povídají. Ale chlapci, ti se na potkání vzájemně kopou do zadku. Pokud se zrovna nekopou, tak se alespoň pohlavkují. Nebo předvádějí karate nebo na sebe plivou, což vzápětí vyvolá gejzír sprostých nadávek. To vše dělají ne proto, že by takové chování měli vrozené, nebo měli důvod se mlátit. Ale proto, že je to tak kultura naučila, mají to odkoukané z televize. Nevýhodou klučičího kolektivu je, že jeho členové musí být pořád ve střehu. Musí být stále připraveni na nějakou lotrovinu ze strany zlomyslných spolužáků. Chlapci jsou tak na rozdíl od dívek v trvalém napětí. A toto napětí se musí nějak uvolnit, nesmí se však uvolnit pláčem, to mají chlapci zakázáno. To by se přede všemi znemožnili, je pouze dovoleno, aby se odragovali zase jen za pomocí agrese. Klidný kluk, který na kopání nereaguje podobným způsobem se vystavuje nebezpečí, že se stane terčem posměchu všech ostatních. Mohlo by to dojít až tak daleko, že by se stal trvalou obětí šikany. Jedině strach z toho, že by se mohl stát kolektivním otloukánkem, nutí každého kluka mít se na pozoru a preventivně se jeden vedle druhého snaží vypadat co nejvíce sebejistě a agresivně.

Vzpomínám si, jak kdysi přišla moje dvanáctiletá dcera ze školy domů a svěřila se mi, co se jí přihodilo. Když kráčela po školní chodbě, proběhli kolem ní dva devítiletí kluci ze čtvrté třídy a jeden z nich na ni vykřikl: “Ahoj krávo!” Dcera se k němu otočila a zeptala se ho: “Proč mi nadáváš, co jsem ti udělala?” V ten moment ji oba kluci jako na povel zasypali těmi nesprostšími nadávkami jaké si dovedete představit a jeden z nich přiskočil a zezadu (!) ji vší silou kopl do zadku, načež ten druhý na ni zepředu plivl. Dcera pochopila, že vůči takové zběsilosti nemá šanci, a tak radši rychle mlčky vyklidila pole.

Přemýšlela jsem nad těmi kluky: Potřebovali si zřejmě na cizí účet odreagovat nějakou svou vlastní frustraci. Kdyby tak měla jednat i moje dcera, tak by šla, a zkopala za to prvního prvňáčka, kterého by potkala. Možná se ti kluci domnívali, ze svého pohledu, že se jedná o veselou klukovinu. Jenže humorná klukovina není sprostá grázlovina. Klukovina, to je neškodná rošťárna plná humoru, nikoliv sprosté násilí. Jak to, že to ti kluci ve svém věku neuměli ještě rozlišit? V devíti letech by už měli mít jasno, co je humorná rošťárna a co je sprostý podraz. Pokud v tomhle věku jasno ještě nemají, nebudou mít jasno ani v dospělosti. Jak to, že jim bylo jedno, že to byla ubohá surovost, postrádající jakékoliv zásady férového jednání? Byli spokojeni s tím, jak se vyrovnali “s nepřítelem”. Je to hrozné, že jim nevadilo být záporným hrdinou, který napadne oběť zezadu, v přesile a ještě k tomu holku. Přesně v duchu televizních agresorů si už od malička zvykali na zápornou roli. Nestáli o to být kladným hrdinou, nedělalo jim potíže dělat vědomé zlo. A přesně tohle je naučily akční filmy. Protože ty jim nevysvětlily, že ke správnému chlapovi sprosté, zákeřné jednání nepatří, asi nikdy nečetli Foglarovy Rychlé šípy. Tihle kluci už knihy patrně vůbec nečtou a pro své chování mají jako vzory  kruté, počítačové hry, které je učí, že jakýkoliv způsob boje- i ten nejzákeřnější- je v pořádku, jen když vede k vítězství. Podle nových pravidel se cvičí ve všehoschopné grázly. Že takových grázlů přibývá svědčí chování našich vrcholových předních politiků- ti se taky nezastaví před ničím.

Veselé, vtipné, humorné klukoviny by měly mít vždy zelenou, ať je ve světě víc legrace. Ale hrubost, násilí, nevychovanost, surovost a zákeřnost by se měly tvrdě trestat už v samém zárodku. Nevychovanost se vyvíjí tím víc, čím víc se toleruje, nebo se k ní dokonce vychovává. Na to, aby se z dítěte stal agresor, musí mít jisté vrozené dispozice- ale zároveň podmínky v okolí, musí se najít někdo, kdo mu to dovolí.

Proč  na školách roste surovost dětí a přibývá šikany? Čí je to vina? Dětí nebo dospělých? “Klukoviny”, které se dějí na školách jsou pro oběť málokdy legrační. Z výsledků dlouhodobých pozorování vyplynulo, že 60 procent chlapců, kteří už ve škole terorizovali spolužáky, se ještě před dovršením věku 24 let dopustilo minimálně jednoho trestného činu. Jen 10 procent z nich se nedostalo do žádného konfliktu se zákonem. Malí agresoři se prostě v dospělosti stávají zločinci, mívají velké problémy s navazováním vztahů, nejsou schopni rodinného života.

I některé dívky se dopouštějí šikany, ale nenápadné a rafinované. Svou agresi si vybíjejí lhaním, podváděním a pomlouváním svých “nejlepších kamarádek”. Sílící trend násilí se netýká už jenom chlapců. Udivující je vzestup agresivity u třinácti až patnáctiletých děvčat. Obvykle se později přidají k chlapeckým gangům a vrhají se lehkomyslně do životu nebezpečných situací. Chtějí se také bít, aby ukázaly svou tvrdost. Je fakt, že dřívější výchova žen k pasivitě šla až tak daleko, že se vůbec nebránily, ani když jim šlo zcela evidentně o život- šly jak ovce poslušně na popravu. Dnes se přirozená agresivita k ženám navrací, už jenom nepláčí, ale dovedou se proti agresorovi bránit s pistolí v ruce- ovšem zvyšuje se bohužel i jejich agresivita kriminální. Vždyť již víme, že lidská psychika je velmi tvárná, dobře programovatelná. Možná bude stačit nějakých dvacet let promítat  seriály typu Brutální Nikita a vyroste nová generace žen, která šmahem zapomene na svou tisíciletou mírumilovnou minulost a uvěří tomu, že jsou stejně brutální jako muži. Je nebezpečí, že se i mladé dívky časem ztotožní s novým typem filmových hrdinek, které s rozkoší samopalem ničí všechno živé před sebou.

Výchova dívek jde vůbec z extrému do extrému, ode zdi ke zdi. Za socialismu se téměř ve všech seriálech vyskytovala scéna, v níž muži o čemsi důležitě diskutovali za stolem, zatímco jim žena opásaná nezbytnou kuchyňskou zástěrou nesla polévku na stůl. Postavy žen v zástěrách byly málo imponujícím vzorem pro nás, nadané mladé dívky, ale přesto nás ovlivnily. Po privatizačním puči se však najednou objevil úplně jiný typ seriálů, dovezených ze Západu. V nich vystupovaly sebevědomé, ambiciózní, intrikářské, až nelidsky studené ženy, které používaly proti svým soupeřkám tak špinavé metody, až předčili i muže.

I dnešní dívky mají  stále o čem přemítat, jaký životní vzor si mají vlastně vybrat. Mají jít tvrdošíjně za svým kariérním cílem, třeba i přes mrtvoly, anebo mají zůstat celý život obětavé a věnovat se s veškerým nasazením své budoucí rodině? Že nový trend nese už své ovoce mi potvrdila pětiletá neteř Anička, když se na nás rozzlobila: “Až budu velká, tak vás všechny zabiju!”

Soudy vynášejí rozsudky nad mladistvými násilníky, místo aby se dospělí zamysleli radši hluboce sami nad sebou. Angličtí soudci odsoudili na doživotí dva desetileté kluky za brutální vraždu dvouletého chlapečka. Ale co tomu předcházelo? Bylo zjištěno, že oba chlapci vyrůstali v kultuře přesycené obrazy úmysné krutosti a bestiálních násilností. Při soudním projednávání vyšlo najevo, že zhlédli nekonečné množství filmů se sadistickými scénami, kde byla brutalita podávána jako zábava a oběti byly v některých filmech zobrazeny jako méněcenné bytosti, kterých není třeba litovat. Kdo tedy má mít rozum? Vzdělaní režiséři nebo desetiletí kluci? Proč se potom dospělí tolik diví, když kluci jen tak pro zábavu, pro ukrácení dlouhé chvíle utlučou k smrti dvouleté batole železnou tyčí?

I u nás se stávají otřesné případy. Jedenáctiletý chlapec po zhlédnutí několika vražedných filmů vyskočil od videa, zdemoloval celý byt, našel otcovu pušku a zastřelil na schodech osmiletého bratra, který se právě vracel ze školy. Jiný, patnáctiletý chlapec rovněž pod vlivem zabijáckých filmů povraždil celou rodinu včetně své čtrnáctileté sestry, která ho úpěnlivě prosila o život. Pak vyšlo najevo, že trávil většinu svého volného času sledováním videofilmů o asijských bojových sportech. Jeho vzory se stali neohrožení chlapíci, pod jejichž údery praskají protivníkovi vazy, a kteří jediným švihnutím meče dovedou oddělit hlavu od trupu.

 Čili všechny celosvětové výzkumy jednoznačně potvrdily, že násilnické filmy mají na děti negativní účinky. Pochopitelně, že na nárůstu kriminality mládeže se nepodílí jenom výhradně násilí prezentované v médiích. Nesporná souvislost tu však je. Dokázaly to i výzkumy amerických vědců. Po zavedení televize v USA se během dvaceti let zvýšil roční počet zabití o 93 procent. V Jihoafrické republice, kde začala televize vysílat až v roce 1974, se hned následně zvýšil počet zabití o 130 procent! Mnozí vědci tvrdí, že nebýt televize, zabránilo by se jen v USA každoročně tisícům vražd, sedmdesáti tisícům znásilnění a sedmistutisícům násilných přepadení.

Je ale potěšitelné, že se stále častěji ze všech koutů světa ozývají hlasy proti kultuře násilí. Lidé nabízejí i různá řešení tohoto problému. Psychologové například doporučují, aby rodiče omezili u dětí sledování televize a počítačových her na jednu až dvě hodiny denně. Rodiče by měli důsledně dohlížet na to, jak dlouho a co jejich děti v televizi sledují. Prodej televizních zámků jim umožní časově vymezit a znepřístupnit programy nevhodné pro děti. Vláda by se zase měla postarat o trvalé stažení příliš násilnických videoher, při jejichž hraní nedělají děti nic jiného, než že střílejí do lidských postav. Snad jednou i televize bude skládat účty ze svého příspěvku společnosti- a to i ta komerční. Jestliže problémem socialismu byla lež, pak problémem kapitalismu je lež a cynismus. Mediální kritika by měla odkrývat podstatu hry s nabídkou a poptávkou, kdy je záměrně nejprve vyvolávána zvědavost na něco, a pak se výrobce na tuto umělou poptávku odvolává, čímž připomíná dealera, který před školou zdarma nabízí bonbóny s drogami, aby si vychoval budoucí závislé konzumenty. Jestliže v jiných sférách trh připouští v zájmu společnosti bezpečnostní předpisy, které musí respektovat, například výrobci automobilů, i když mají stíženou situaci, tak by to mělo tuplem platit ještě pro důležitější sféry. Věřím, že jednou nastane doba, kdy  budou mít režiséři násilnických krváků pro nezájem diváků prázdné sály- a pak to ti idioti konečně zabalí.

Geniální český režisér Karel Zeman měl smůlu, že se narodil v malé komunistické zemičce. Kdyby tvořil v Americe, byl by patrně slavný a bohatý. Když si vzpomenu na jeho film Cesta do pravěku, uvědomuji si, že ve mně zanechal stopu na celý život. V padesátých létech to bylo ojedinělé, neskutečně novátorské dílo, nesmrtelný příběh, který s úspěchem dodnes překonává všechny časové bariéry. Takový film vydá za nespočet trapných thrillerů a jedině takovéhle zajímavé a naučné filmy jsou pro děti potřebné. Surové thrillery se supermany, zabijáky a narkomany by měly skončit na smetišti dějin a měly by se přestat pro děti točit! Také Zemanův úžasný film Vynález zkázy, to je rovněž dodnes nikým nepřekonaná zfilmovaná verneovka.

Jaké fantastické filmy by se daly dělat místo těch  zbytečných paskřivných škvárů! Třeba kreslené filmy, jež by ztvárnily zrychlenou historii lidstva. Nebo by se mohly točit naléhavé, ale přitom neskutečně zajímavé filmy o problémech celé planety. Anebo vědeckofantastické filmy o jiných planetách, či vědeckopopulární filmy ze života zvířat, atd., atd. Existuje nepřeberné množství zajímavých námětů, které by dokázaly děti nejen pobavit, ale zároveň i poučit. Například anglický královský rod má svůj rodokmen. Proč třeba nenatočit animovaný fim o osudech královské rodiny v průběhu staletí? Děti by se naučily mimoděk historii a ještě by viděly napínavý děj filmu a dobové reálie. Napadají mne desítky zajímavých témat, ale bohužel nemám peníze, ani nejsem režisér. Každý člověk, který má nějaký vliv na vznik a vývoj osobnosti dítěte, by do něj měl vložit několik základních pravd, bez nichž člověk nemůže skutečně lidsky prožít život. Především je to vzájemná láska a důvěra, víra v dobro, naděje v přátelství. To všechno totiž přináší sebou veselost, která k člověku patří jako sůl. Snažit se, aby se děti naučily vnímat krásu přirody, tak věcí, které k nim promlouvají nejen svým půvabem, ale i jako svědci tvůrčí fantazie a lidské práce. Probudit a posílit v dětech za pomoci kultury radost a veselí, vypěstovat v nich velký smysl pro humor a vyvolat pocit, že nejdůležitější na světě je dobro. Když lidi nemají smysl pro humor, přestává veškerá legrace!

Co říci k výchově dětí na závěr?  Že výchova chlapců k přehnané agresi a děvčat k přehnané pasivitě už nemá dnes žádné opodstatnění. U internetu není třeba svalovců se zbraní v ruce, ani oddaných odalisek, ale především bystrý pohotový mozek- jedno jestli ženský nebo mužský. K tomu mozku ještě patří horoucí srdce, neboť mozek bez srdce je ještě horší než srdce bez mozku. Malý princ od Saint-Exupéryho má v sobě hlubokou poezii a dotýká se toho nejpodstatnějšího v životě, je neskutečně jemný, protože jak říká, vidí srdcem. Neproklamuje základní pravdy, ale uskutečňuje je. O kolik dobra prosadíme v životě víc, o tolik ho bude víc ve světě. Malí chlapci místo učení se agresi by se měli naopak intenzivně vychovávat k lásce k lidem. A dívky by měly zůstat jemné a citlivé, aby mohly v budoucnu vychovávat jemné a citlivé děti. Pokud je dítě vychováváno s láskou, je samo schopno lásky. Pozná, jak zlé jednání zraňuje a bolí. Spojí-li se však u dítěte bezcitnost s intelektem a touha po moci místo touhy pomoci, vznikají psychopati, zrůdy a diktátoři.

Mazlení s dětmi je ovšem odnepaměti trnem v oku všem výchovným teoriím, které vládnou v despotických politických režimech- klasickým příkladem je fašismus. Tím, že kázeň a sebeovládání postaví nad projevování citů, si totiž pro své potřeby zajistí dostatečnou armádu dobře ovladatelných citových mrzáků. Právě tyto výchovné teorie zakořeňují do rodičovského podvědomí nesmyslnou obavu, že důsledkem mazlení je rozmazlení a jakési oslabení dítěte. Opak je pravdou. Oslabené je dítě nedomazlené. Citově deprimované děti se v dospělosti ochotně zapojují do nejrůznějších aliancí, sekt a jiných organizací, které jim dají iluzi lásky a sdílení- a o to vlastně těmto doktrínám jde.

Existuje jediný fungující recept na agresi- postavení pevné výchovné hráze. Nejprůkaznější a zároveň nejzvládnutelnější je agrese v předškolním věku, tedy mezi třetím a šestým rokem (čili nepouštět dětem morfíky, ale krotit jejich agresi). Pokud se dítě už tehdy dozví, že na pískovišti nemá hrubá síla co dělat a že napadením vrstevníků si jejich náklonnost nezíská, zapamatuje si to obvykle na celý život. Také přesvědčovací metody jsou v tomto věku podstatně jednodušší: káravý tón, zvednutý prst, plácnutí po zadečku. Omezení televizního násilí a čtení vytříbených pohádek, kde vítězí dobro nad zlem by mělo být samozřejmostí. Být neústupný už v tomto věku se rodičům vyplatí: jakmile se totiž o pár let později začne problém týkat školy, bude to horší. Jen máloco funguje ve výchově tak spolehlivě jako takzvaný Pygmalionův efekt: jak o mně smýšlejí druzí, takový jsem. Říkají-li, že jsem hrozný, budu tedy hrozný. Bude-li okolí vytrvale hovořit o dítěti, že roste pro kriminál, začne dítě svůj kriminální scénář podvědomě naplňovat. Hříšník by se měl dovědět, že to co udělal, je sice nepřípustné, ale zároveň si musí být jist, že dál může počítat s láskou a důvěrou svých nejbližších. Čím později pochopí, že násilí a teror není řešení, tím hůře pro něj.

Moderní kvalitní výchova dětí na školách je hudbou budoucnosti. Lidstvo sice nashromáždilo za ty dlouhé věky mnoho neměnných, ucelených a krásných pravd a moudrostí- ale žákům na školách se nepředávají. Každý člověk si musí bohužel sám na vlastní pěst objevovat pravdy již stokrát objevené. Jestliže se do škol nezavádí nauka SEBEPOZNÁVÁNÍ- jak účinkují myšlenky, jak vytvářet dobře mezilidské vztahy, jak dokázat milovat sebe a své bližní, jak si udržet pevné zdraví, jak se ekologicky chovat v přírodě- a všechno to další vzácné vědění, je to ohromná škoda.  Moudrost s velkým M je nejvzácnějším pokladem co lidé mají- proč ten poklad dál na školách nepředávají? Místo toho se děti učí s prominutím neuvěřitelné  hovadiny. Dívky i chlapci by také měli být na školách důsledně vedeni k odpovědnému rodičovství. Měly by se jim vysvětlit základní pravdy a základní pravidla soužití muže a ženy, aby v životě zbytečně netápaly.

Úplně na závěr chci upozornit na neuvěřitelný jev: prý v mnoha státech světa pod pláštíkem právní ochrany dětí, začali krást sociální pracovníci, nebo-li tzv. Sociální Služba (SS) děti i z řádně fungujících rodin. POZOR! Zákon na legální kradení dětí  vešel v platnost od 1.1.2013 i  u nás. Tyto děti bývají pak nezřídka prodány homosexuálům či pedofilům z nejvyšších společenských kruhů, popřípadě jsou  rovnou prodány někam do zahraničí na rozebrání orgánů. Koho tohle více zajímá, nechť si nagůgluje výraz: juvelní justice. Je tam toho skutečně hodně. Namátkou sem dám několik videí:

http://afinabul.blog.cz/1301/juvenilni-justice

http://karolinaloskotova.blog.cz/1301/pozor-juvenilni-justice-krade-nepravem-deti-po-celem-svete