19. Světu vládnou organizovaní zločinci

Obsah: Superboháči versus lidstvo....Sametový podvod ...Stranický podvod...Zastupitelský podvod...Moje osobní zkušenosti v politice...Proč je politika doménou mužů...Jak se pozná totalita, pseudodemokracie, demokracie.... Švýcarská přímá demokracie....Závěr...

Největší světoví superboháči jsou tak bohatí, že se jejich obrovský majetek nedá vůbec ani spočítat. Mezi superboháčem a běžným boháčem je tak velký rozdíl, jako bychom porovnávali stokilometrovou trasu s centimetrovou úsečkou. Sociolog Jan Keller zveřejnil na internetu o superboháčích zajímavou přednášku nazvanou Arogance financí. Najdete ji na mnoha webech a třeba i na YouTube. Je to přednáška na téma, kdo ve skutečnosti vládne světu. Pan Keller nazval vládce planety diskrétní elitou. Mně ale tenhle název zní příliš diskrétně. Existuje spousta jiných názvů, jaké jim diskutéři dávají v internetových diskusích. Třeba: paraziti, pijavice, plutokracie, moneykracie, finanční oligarchie, kleptokracie, óbrboháči, voldemorti, mezinárodní banksteři a mnoho dalších názvů. Mně připadá nejpřiléhavější nazvat je rovnou organizovanými zločinci. Proč? Protože jsou organizovaní a protože se chovají jako zločinci. Nebo mi také na tuto světovou „elitu“ sedí dost ostrý termín od pana profesora Koukolíka - deprivanti. Přiléhavý mi také připadá i název vyskytující se v diskusích snad nejvíce: psychopatičtí paraziti nebo parazitičtí psychopati (zkratka PP). Nebo prostě jenom paraziti. Nebo prostě jenom psychopati. Ale jak říkám, vůbec ze všeho nejlépe mi na ně sedí termín- organizovaní zločinci. Protože oni nejsou jenom prostí paraziti , či jenom prostí jednotliví psychopati, nebo jenom prostí chamtivci. Oni se spolu spikli již někdy ve starověku a zorganizovali se proti celému lidstvu. Prostřednictvím svých dobře placených lokajů (samozřejmě je neplatí ze svého, ale z daní daňových poplatníků) páchají na lidstvu již po mnoho staletí obrovské zločiny.

Všichni tito mocní globální superboháči spolu spolupracují, jsou spolu evidentně domluvení. Mají mezi sebou dohody a rozdělené sféry vlivu, neválčí spolu navzájem. Naopak se jednotně proti lidstvu spikli, aby ho mohli ještě lépe paraziticky vysávat a libovolně s ním nakládat. Zkrátka a dobře, nikoliv proletáři všech zemí se spojili, ale učinili tak globální superbohatí gangsteři. Jak to provedli? Jednoduše. Mají mezi sebou vystavenou důmyslnou pyramidu moci. Čím větší superboháč, tím větší má moc a tím výše je postavený v pyramidě moci. Nižší superboháči musí poslouchat příkazy těch vyšších superboháčů. Kdyby je neposlechli, tak by je ti mocnější superboháči zničili a zabavili by jim majetek. Ta vzájemná spolupráce mezi superboháči je už dnes i prostým okem viditelná. Když se chtějí například napakovat mezinárodní bankéři, stačí odborně vyvolat celosvětovou krizi, okrást tím široké masy obyvatel- a ostatní superboháči s nimi drží basu, podporují je v tom. Nebo prostřednictvím MMF umí promptně bankéři zadlužit kteroukoliv jednotlivou zemi světa, a pak ji vysávat až na kost (viz. případ Řecka a mnoha dalších zemí). Nebo například prostřednictvím přesně vybraných politiků umí beztrestně ukrást kdekoliv zlatý státní poklad, aniž má kdokoliv šanci se proti tomu ozvat (viz. třeba Tošovský u nás). Mohou si zkrátka dovolit úplně VŠECHNO. Když si chtějí přilepšit zbrojařské korporace, stačí v nějaké zemi vyvolat dlouhodobou válku- a nekonečný proud peněz se jen hrne. Vojenskoprůmyslový komplex, to jsou těsné vazby mocných zbrojařů s představiteli ozbrojených sil a státu. Tam především nemohou řadoví občané strkat svůj nos. I tajné služby globální „elitě“ se vším bratrsky vypomáhají- jsou těmi nejposlušnějšími lokaji. Kdo víc zaplatí, tomu víc slouží. Nejmocnějšími globálními tajnými službami jsou CIA a Mossad. Všechny ostatní tajné služby jim podléhají, včetně ruských či čínských (je to můj názor). Jak jsou CIA a Mossad mocní nám předvedli v roce 2001, když jen tak pro začátek, aby byla nějaká ta sranda, za bílého dne zbořili tři mrakodrapy i s lidmi. Jsou to skutečně velcí srandisti, mají velký smysl pro humor, když uvážíme, že i do nejhlídanější budovy světa, do Pentagonu, vypálili raketou díru (tvrdíce, že to bylo civilní letadlo), aniž by je přitom někdo zahlídl. Ten jejich velký smysl pro humor spočívá i v tom, že to vše vzápětí svedli na muslimy, letce amatéry, kteří neuměli pořádně řídit ani cessnu. Ano, masivním masírováním mas mainstreamem pak následně celosvětová propaganda tvrdila, že to provedlo pár zaostalých jeskynních vousáčů s nožíky v ruce. Hned na to zločinná americká vláda tvrdila v čele s primitivním tajtrlíkem opičákem Bushem, že je potřeba utužit zákony a sebrat občanům co nejvíce občanských práv. A taky že je potřeba zakročit preventivně proti teroristům v Iráku a Afghánistánu. Masmédia s propagandou uspěla, bezprostředně po tomto obludném satanském megarituálu 9/11 popularita zločince Bushe stoupla a mohl bez problémů začít válčit...Ale pokračujme- když si chtějí finančně přilepšit zločinné farmaceutické korporace, vynaleznou ve svých laboratořích prasečí chřipku a světová korporační masmédia, řízená z jediného centra, jim opět bratrsky vypomohou- rozpoutají kolem toho celosvětovou hysterii. Následně poslušní lokajové, sedící ve WHO, vyhlásí šestý stupeň ohrožení- a miliardy za vakcíny se pak už jen hrnou do těch správných kapes. Je to takovýhle matematický vzorec: Koupení političtí kašpaři + koupení vůdci v tajných službách + koupené špičky policie + koupené špičky v justici + koupené špičky v armádě + koupení šéfredaktoři v mainstreamu=neomezená moc superboháčů. Jak říkám, tragikomické ovšem je, že ty své vrcholné lokaje si neplatí superboháči ze svého, ale musíme je platit my, daňoví poplatníci. My jsme ty neomezené lidské zdroje, které to všechno hradí. My jsme ti dluhoví otroci, co si musí paradoxně cálovat ze svého své vlastní otrokáře a pijavice, které libovolně vysávají celý svět. Investice do lokajů z našich daní se pijavicím (pche, prý diskrétní elita) vždycky stonásobně vrátí.

Placení lokajové mocných superboháčů se dají rozdělit do dvou skupin. Tou první je bohatá skupina, kterou nazval profesor Keller pomocná elita. To jsou právě vrcholní politici, generálové vojsk, mocní šéfové tajných služeb, šéfredaktoři mainstreamu, určitá skupina vědců (spíš prodejných globálních manipulátorů davů, tvářících se za seriozní vědce), ředitelé bank a korporací, prostě lidé, kterým byl účelově svěřen do rukou velký díl moci. Ti všichni pomáhají vysávat masu daňových poplatníků, novodobých moderních zadlužených otroků.

Druhou skupinu lokajů bychom tak ani neměli nazývat. Protože to jsou lidé na mnohem nižší úrovni než „pomocná elita“. Nejsou bohatí a nemají moc. Tito lidé nejsou mocní, těm jde už jen o holou existenci, jen o přežití. Takže je můžeme prostě jen nazvat- ZAMĚSTNANCI. Jsou poslušnou masou z donucení, protože musí z něčeho žít. Oni si uvědomují, že když nebudou plnit příkazy shora (od pomocné elity), tak za vraty čeká na jejich místo dalších 100 nezaměstnaných nešťastníků. Mohou být vyhozeni na dlažbu a stejnou práci pak již neseženou a budou se potýkat s bídou. V současném mafiánském kapitalismu je modlou kapitál a ten má jediný požadavek: maximální zisk. Proto musí být korporace krajně bezohledné, sobecké a amorální. A lidé jimi ovládaní mají být ve všem co nejposlušnější. Takže znenadání se nám zde vyvinul korporační fašišmus, který diktuje všem své podmínky.

Nejhorší společenskou skupinou nejsou tedy prostí zaměstnanci ale právě ta bohatá mocná pomocná elita. Protože bez ní by diskrétní elita (superboháči) byla bezmocná - i s těmi svými nasyslenými horami zlatých cihel a ze vzduchu vyrobených peněz. 

Ke světovým vládcům dnes již patří i světové mafie. Jsou složeny ze superbohatých zločinců, kteří se spolčili se superboháči a tajnými službami, aby mohli neblaze ovlivňovat veškeré světové dění podle svých zločineckých představ. Disponují obrovským majetkem získaným z drog, zbraní a prostituce. Infiltrují se v mnoha státech až do nejvyšší politiky. Kdo si přečte knihu Pánové z prádelny špinavých peněz od Jeffrey Robinsona ztratí poslední iluze o chodu světa. Dozvíme se tam, že praní špinavých peněz je rozvinutým globálním průmyslovým odvětvím a je to třetí nejmohutnější odvětví celosvětového obchodu. Jen za nezákonné drogy se v celosvětovém měřítku vydává více peněz než za potraviny. Autor knihy také odhaluje, proč není v zájmu mezinárodních bankéřů a spolupracujících mafiánů, i jejich dobře placených lokajů (což je většina vlád světa), tento proces zastavit. Po přečtení knihy už sotva člověk je s to pohlížet na zkorumpované bankéře, finančníky, politiky, vojáky, právníky i vysoké státní úředníky stejnýma očima jako předtím. Pro zajímavost, nyní Česko splácí 80 miliard na úrocích ročně, aniž by se sebeméně snižoval základní dluh. Když k tomu připočteme cca 200 miliard, které ročně tečou do zahraničí v podobě zisku -ano, opět se jedná hlavně o zahraniční banky, my žádné nemáme a jistě víte, jaké poměry zde v bankovnictví fungují- tak z našeho státu odtéká ročně tak obrovské bohatství, že bychom si všichni mohli žít s prominutím jak prasata v žitě. Ale díky našim prodejným politikům bohužel nežijem.     

Žijeme tedy v absurdní době, kdy světu neomezeně a absolutisticky vládne globální „elita“. Obyvatel planety je sedm miliard. Jedno promile ze sedmi miliard je 7 milionů lidí. Ale ani 7 milionů lidí světu nevládne, je jich asi desetkrát méně, to znamená sedmset tisíc lidí. Takže výsledek je ten, že 99,99 procent světového obyvatelstva je vysáváno, týráno a ničeno 0,01 procentem diskrétní elity a to včetně jejich vrcholných lokajů, tedy pomocné elity.

Ovšem úplně nejvyšších vládců světa, oproštěných od lokajů, je ještě méně než sedmset tisíc lidí- není jich víc jak 7000 lidí a jsou všichni spolu příbuzensky propojeni. To oni drží otěže nad celým světem. Mezi těch 7000 lidí, kteří skutečně vládnou světu patří tyto neviditelné rodiny: klan bankéřů R+R (Rothschildi a Rockefelleři), klany amerických a evropských zbrojařů (jména vám nepovím, protože je nevím, jelikož jsou příliš utajení), dědičné dynastie farmaceutických korporací, olejářské dynastie, šlechtické a královské dynastie, dynastie mediálních globálních magnátů, neviditelní a naprosto utajení vrcholní vlastníci katolické, islámské i judaistické církve (církevní korporace), dále dynastie vlastnící zločineckou korporaci Monsanto, drogový globální organizovaný zločin, spolupracující s globální tajnou službou ( CIA a Mossad). Jestli jsem někoho vynechala, tak si ten seznam doplňte sami. Pak se není co divit, že si mohou kolektivně dovolit i takovýto pojistný podvod: http://dolezite.sk/SPECIAL-11-ZARI-POJISTNY-PODVOD-7cSpBH.html     

Tato „elita“ jednou za čtyři roky uspořádává v každém jednotlivém státě frašku zvanou volby. Tam má napravo i nalevo předem nachystány na volitelných místech poslušné politické figurky. Tito prodejní kašpaři nikdy nevycházejí vstříc občanům, ale plní příkazy zadavatelů ze zákulisí. Občané slouží jenom k tomu, aby jako ovce každé čtyři roky poslušně naklusali k volbám a zlegalizovali vládu lokajů mocných. Další čtyři roky pak již nemají právo do ničeho mluvit. To je „demokracie“ jak řemen.     

Samozřejmě nic nového pod sluncem, po celou zaznamenanou historii lidstva platilo, že se lidé dělili na vládce a ovládané. Vládci byli menšinoví superboháči, kdežto ovládaní byli většinoví chudáci. Takže celá historie je o tom, že mizivá menšina manipulovala vždy s obrovskou většinou a nikdy to nebylo naopak. Paraziti si hověli ve svých palácích a lid na ně dřel. Kdykoliv se parazitům zachtělo, zahnali lid i do SVÝCH válek. Díky svému majetku měli své osvědčené nástroje, jak tu většinovou chátru udržet na uzdě v područí. Stejné nástroje moci pochopitelně používají dodnes.     

To rozložení moci si můžeme namalovat jako pyramidu, nebo spíš kužel, kde 0,01 procenta obyvatel (špička kužele) tvoří nejvyšší vládci světa- mezinárodní bankéři a spol. To jsou ti lidé, kteří mají v rukou SKUTEČNOU MOC. To oni hýbají prostřednictvím tajných společností (svobodní zednáři a ilumináti) nitkami všech dějů. To oni hýbají dobře placenými loutkami (pomocná elita), dosazenými do všech klíčových míst. Pravoleví politici tvoří zákony, jaké si přejí mezinárodní banksteři, nikoliv jaké chtějí ovládaní. Další nohsledi, policie, tajné služby, média, armáda, soudy a byrokracie kvůli velmi dobře placenému korytu projevují také bezmeznou poslušnost a plní jakékoliv příkazy shora.     

Nezávislých občanů, kteří nikomu neslouží a jsou relativně svobodní, je asi 30 procent. Tito občané, patřící mezi střední třídu, jsou však všemi směry dobře ohlídaní výše zmiňovanou sítí dobře placených poskoků, rozprostřenou nad nimi. Když třeba takový nezávislý občan napíše do mainstreamu, tak mu jeho názor nikde nezveřejní. Když se obrátí třeba na ombudsmana, naráží jen na fráze a nedočká se žádného kloudného vyřízení. Když se obrátí na poslance, je to totéž v bleděmodrém. Když jde jednou za čtyři roky volit, smí vybrat buď čerta nebo ďábla. Když se obrátí na soud, čeká celé roky a prosoudí i kalhoty, aniž by co vyřídil. Když se obrátí na policii, rovněž se spravedlnosti nedočká. Atakdále, atakdále- vždyť to čtenáři znáš sám z vlastní zkušenosti.     

Do melounů a do politiky se nevidí, ale bezpečným vodítkem může být pohyb peněz: platí pravidlo, že kdo má peníze, získává moc a kdo má moc, získává peníze. Lidé v zákulisí hýbají loutkami na drátkách- politiky, kteří se rozhodují v jejich prospěch, nikoliv v prospěch občanů, kteří je volili. Svět byznysu je ještě tvrdší než svět politiky, proto svět velkých peněz ovládají ze zákulisí loutkovodiči- bankéři a mocné korporace. Jen několik desítek nejbohatších mužů světa- ”globálních vůdců” fakticky ovládá svět. Tito ”global leaders”- dnes rozhodují víc než mašinérie států o našem zaměstnání, hospodářském vzestupu, způsobech vnímání kultury, ba i naši morálce, protože jsou vlastníky nadnárodních společností a korporací, které jsou rozmístěny v celém světě. Nejen v Evropě, ale i mezi Američany převládl pocit politické bezmoci. Většina Američanů zastává názor, že superboháči hrají největší roli ve veřejném a hospodářském životě Spojených států, kde běžným občanům připadá jen postavení ovcí.     

Rada Federální rezervy vyvinula obrovské úsilí, aby uchvátila veškerou moc nad finančním systémem v Americe a ještě větší pravdou je, že FED (Federální rezerva) uchvátila tím pádem i vládu nad USA. Kontroluje (v Kongresu) všechno a kontroluje veškeré zahraniční vztahy. Tvoří a rozbíjí vlády podle své libovůle. Když byl FED přijat, lid Spojených států si nevšiml, že zde byl založen nový světový systém. Je to superstát bez hranic, kontrolovaný mezinárodními bankstery a mezinárodními průmyslníky, kteří jednají společně, aby zotročili svět pro své potěšení!

Je neslýchané, že v současné Americe jedno procento lidí vlastní 95 procent veškerého bohatství. V Kanadě je to prý obdobné. I tam řadoví občané nemohou do ničeho mluvit. Lež evropské i americké demokracie spočívá v tom, že nová světová oligarchie se nijak nestará o osudy stamilionů lidí. Názory prostých občanů na demokracii jsou proto velmi pesimistické a skeptické, mnozí z nich říkají, že na demokracii může věřit leda tak někdo naprosto slepý.     

Oficiální masmédia kolikrát různá zvěrstva i pravdivě zveřejní- ale tím to stejně všechno končí. Ti co vlastní již takřka celou zeměkouli jsou prostě neviditelní nepostižitelní a beztrestní. Bez peněz a dobrých advokátů jim dnes nelze vůbec nic dokázat. Dokonce nejen politici, či mafiáni všeho druhu- dnes už se ani ti extremisté či teroristé kdekoliv na světě neobejdou bez hromady peněz. Vždy se najde bohatý sponzor a mecenáš, který má zájem jejich činnost financovat. Teroristi se prostě globální „elitě“ a jejich lokajům-politikům, náramně hodí do krámu. Pod záminkou terorismu mohou čím dál víc osekávat občanské svobody všem občanům.     

Extremní a nekontrolovatelný vzrůst vojenských komplexů je krajně nebezpečný. Nikdo totiž nedokázal, že má řadový občan nějaký vliv na poli obranné politiky. I tyto aktivity jsou odedávna vyslovenou doménou světové finanční oligarchie a vlastníků gigantických zbrojně-průmyslových komplexů. Dnes už jsou tak mocní, že dokáží kdekoliv na světě měnit a řídit i počasí (HAARP). Američtí daňoví poplatníci jsou nepřetržitě klamáni, protože jsou od nich požadovány extrémně vysoké sumy, které vojensko-průmyslové korporace bezostyšně tahají z jejich kapes.     

Toto nepočetné, elitářské a internacionalistické uskupení přehlíží pravidla jakékoliv morálky, práva a spravedlnosti. To vede k opovrhování lidskou osobností, diktatuře a korporátnímu fašismu. Cílem světové „ elity“ je vytvořit celosvětový kontrolní systém, soustředěný v rukou nemnoha osob schopných ovládnout politické systémy jednotlivých zemí a pak vytvořit planetární hospodářský celek. Tento elitářský přístup však není ve skutečnosti nic víc než prachsprosté rozhodování za miliardy lidí na světě a usměrňování vývoje lidstva nikoliv k prospěchu této většiny, ale pouze této směšně malé úzké skupiny. Pokud “elitáři” napomohli již ke dvěma zničujícím světovým válkám, co může jiného než opět zlo, zahrnující v sobě i zkázu životního prostředí, či sebe sama, od nich lidstvo očekávat? Nejsprostší podstata těchto dvou světových válek- a lépe řečeno naprosté většiny konfliktů a jiných válek totiž tkví ve snaze po prestiži, síle a bohatství, která je světovým superboháčům víc než vlastní. Jejich úzké zájmy jsou vždy privilegovány nad zájmy všech řadových lidí. Tyto oligarchie nikdy nepřipustí, aby vyšlo najevo, co je vlastně jejich skutečným zájmem. Budou se vždy snažit udržovat občany ve vědomí, že se derou za jistými vyššími principy, a to principy jako například státní svrchovanost, a bla, bla, bla.…I politická věda předstírá, že na tomto poli panují jisté neosobní síly, jako jsou například všeobecný lidský instinkt agresivity, který obvykle žene lidstvo do války. V tomto ohledu však politologové (lokajové mocných) jen celou věc dále zamlžují. S ohledem na fakt, že politická věda žije v symbióze s daným establishmentem, nikdy se nesmí příliš dotýkat jádra celé věci, protože by se tak „rozkryly karty“ celého establishmentu. Proto je třeba říci na plná ústa: Války úmyslně způsobuje globální finanční elita. Je za ně plně zodpovědna. I za ničení životního prostředí na naši planetě a manipulaci s masami.     

Že superboháči dokážou ovlivnit dění i v těch nejzapadlejších koutech světa se přesvědčujeme na každém kroku. Žádná aktivita se bez nich neobejde. Už dávno se například ví, že Reaganova administrativa tajně utratila 50 milionů dolarů, aby udržela v letech 1982 až 1989 naživu Solidaritu- “nezávislou” polskou odborovou organizaci. Mnohé události se totiž dlouho předem pečlivě připravují v pracovnách, o nichž nemáme ani tušení. Tajné služby vypracují “scénáře”, které se často do puntíku v určité zemi zrealizují. Tam kde mají vypuknout „občanské války“ a “revoluce”, tam taky vypuknou. Proti zvůli peněžní moci je dnes i svobodný internet slabý a bezbranný.     

Uvědomme si, že tato moc slouží pouze svým vlastním potřebám a nesleduje žádné vyšší cíle. Pro oněch čtyřista vládnoucích rodin v USA, či rodiny vládnoucí v Rusku jsou ostatní lidé na zeměkouli něco jako bezvýznamný hmyz. Jsme pro ně jen lidské zdroje a taky nás tak nazývají. Jsou již tak mocní, že dejme tomu, kdyby se někomu z klanu Rothschildů či Rockefellerů zachtělo přenést zámek Hluboká do Ameriky, budou ho mít. A to třeba i za podstoupení rizika občanské války v naší zemi. Teprve na jejich rovině moci a jejich privilegií, začíná pro ně pojem člověk. Kdo má menší moc (dle společenské komedie-prestiž), než oni- je hmyz.....Jenže tím škodícím hmyzem na planetě jsou ve skutečnosti oni sami. Naše planeta Země je již mnoho století tímto hmyzem notně sužována, jsou to parazitní sarančata (latinsky parazitus elitus : ), které ničí všechno na co přijdou. Tomuto superbohatému hmyzu je totálně a naprosto všechno jedno! Ničí životy stamilionů lidí, celé národy, přírodu, zvířata, pralesy, oceány, prostě všechno. Je to tím, že modlou tohoto parazitického hmyzu je pouze ZISK. Výkonným orgánem tohoto zločinného organizovaného hmyzu je MMF. Kdyby tohoto hmyzu nebylo, svět a planeta by byla úplně někde jinde, než kde je dnes. Zaostalé rozvojové země by byly dávno rozvinuté, obyvatelstvo vzdělané a spokojené. Koho zajímá historie, jakou se na školách neměl šanci dozvědět, ať si najde na google video nazvané Prsten moci (Ring of power). Tento film je na mnoha webech, i na YouTube, a pojednává o tom, že lidstvo je ovládáno úzkou skupinou lidí již asi 5 tisíciletí.     

Existuje nějaké řešení, jak z této šílené situace ven? Jedině přímá internetová demokracie je schopná rozbít tu pětitisíciletou pyramidu moci postavenou na zločinném spiknutí a velkém majetku. Jedině tehdy může zvítězit mínění chudé, bezmocné a ovládané většiny (99,99 procent) nad bezmezným řáděním bohaté vládnoucí menšiny (0,01 procent). Kdyby nebylo těchto zlotřilých superboháčů, celé lidstvo už dávno mohlo žít jako v ráji.

Sametový podvod

Takzvaná sametová revoluce v listopadu roku 1989 odstartovala sice konec socialismu, ale revoluce to rozhodně nebyla. Byl to ve skutečnosti promyšleně řízený převrat shora. Tomuto převratu by nejlépe slušel název komunistický puč číslo dvě. První komunistický puč se odehrál roku 1948, kdy po Vítězném únoru uchvátili českoslovenští komunisti pod vedením moskevských soudruhů veškerou moc ve státě. Jakmile se chopili moci, znárodnili kapitalistům majetek, což z dnešního hlediska byl vlastně bohulibý čin. Nejvyšší moskevští soudruzi (pravděpodobně tajně řízení americkými bankéři) se ale rozhodli po 40 letech experiment zvaný socialismus zrušit. Komunista Gorbačov zasedl k tajným jednáním s americkými oligarchy a vypracovali šachové scénáře, jak postupovat dál. Mocní američtí bankéři pochopili, že ve svých nevolnických socialistických guberniích musí zdánlivě popustit uzdu, aby mohli ovládat a lépe vysávat lid výhodnějším způsobem, než byl nerentabilní socialismus. A tak se rozhodli socialismus zrušit a připustit zdánlivé demokratické svobody. Místo pro ně neproduktivní komunistické ideologické totality se rozhodli nastolit mnohem výnosnější kapitalistickou peněžní totalitu.     

Nezanedbatelné bylo také to, že mezinárodní bankéři nutně potřebovali i v celém komunistickém bloku zavést počítače, aby bylo možné rozšířit jednotně ve světě rychlé internetové bankovní operace. I z toho důvodu se rozhodli zrušit socialismus. Masivní zavedení počítačů znamenalo konec komunistické ideologické kontroly- ale toho se oni neobávali. Byli si vědomi toho, že jejich obrovská moc nebude plkáním lidu na internetu nijak ohrožena. Bylo nutné vybudovat jiný typ společnosti, o něco víc zdánlivě svobodnější, aby si rozšířili zpět větší prostory „ ke globálnímu podnikání“. Takže zavedení počítačů v tom hrálo důležitou roli, i když v souvislosti s převraty v komunistických zemích to nikdy nebylo zmiňováno.     

Věru jsme netušili ve tvrdě hlídané komunistické totalitě, jak je ve skutečnosti snadné ze dne na den změnit režim. Jednoduše jsme zazvonili klíči na náměstích a komunisti byli svrženi. Jak prosté! Zazvonil zvonec a komunismu byl konec. Koho by tenkrát napadlo, že to jen české, polské, maďarské, bulharské, východoněmecké i rumunské komunistické tajné služby pod taktovkou KGB ( a ta pod taktovkou CIA) provádějí řízené převraty? Při těchto převratech, převlečených za revoluce, komunisti pochopitelně nemohli ukrást majetek kapitalistům, když jim ho v minulosti zestátnili. Tak to tentokrát udělali jinak: ukradli státní majetek a strčili si ho do vlastních kapes. Takřka přes noc se z těch největších komunistů a estébáků stali největší kapitalisti. Kdo nebyl komunistou, estébákem, nebo alespoň agentem StB, ten nebyl do Klausovy vypečené “privatizace” vůbec vpuštěn. To samé se dělo i v ostatních postkomunistických zemích, že se z největších komunistických sviní stali obratem nejbohatší kapitalisti. Takže nejen revoluce, ale i privatizace (zlodějna) majetku se uskutečnila všude stejně, podle shodně vypracovaných scénářů. Ostatně každý se může sám svobodně rozhodnout, jestli bude 17.listopad 1989 považovat za protikomunistickou revoluci nebo za privatizační puč KGB. V prvním případě by stáli v čele tohoto státu, politických stran, parlamentu, v čele bank, privatizačních fondů, továren, televize, rozhlasu, sdělovacích prostředků, atd., hrdinové protikomunistického odboje a političtí vězni. Ve druhém případě byli na všech těchto postech pečlivě dosazeni příslušníci komunistické nomenklatury, důstojníci a agenti StB. Co je správně? Ano, ta druhá varianta. Ze samozvaných správců národního majetku se stali zákonní vlastníci. Politická i hospodářská moc zůstala „po revoluci“ ve stejných rukou. Nadvládu komunistické legitimace nahradila nadvláda špinavých peněz z rukou těch, kteří přes noc odhodili svůj rudý stranický průkaz a nahradili jej členstvím ve straně rudé růže či straně s modrým ptákem.     

Byla to tenkrát vzrušující doba. My jsme se s mužem naivně domnívali, že bojujeme za svobodu a demokracii, když tak poctivě chodíme na kdejakou protikomunistickou demonstraci. Měli jsme vlastně z toho docela legraci, když jsme tak vždycky čile bok po boku prchali před zběsilými policajty, kteří nás s obušky a vodními děly jak vyplašené zajíce po Václaváku naháněli. Jednou jsme například taky takhle o překot prchali a v tom kdosi začal do rytmu běhu vykřikovat: hop, hop, hop, hop… Ostatní lidé se toho chytili a teď si představte tu směšnou situaci, jak dav prchajících lidí si do rytmu zvesela notuje: hop, hop, hop, hop... A v zádech za sebou má rozdivočelé policajty s bílými obušky v rukou. Prostě jsme zažili s mužem při těch demonstracích veselé, vzrušující příhody, neboť jsme měli štěstí , že jsme měli rychlé nohy. Jiní lidé takové štěstí ovšem neměli a byli surově zmláceni. Účelem mého psaní ale není popisování veselých historek z demonstrací. Účelem je zde naznačit, jak jsme byli tenkrát neuvěřitelně naivní a politicky nevzdělaní. Nebudete tomu věřit, ale my jsme tenkrát ani nevěděli, jaký je rozdíl mezi pravicí a levicí.     

Toho 17.listopadu šel na demonstraci můj muž sám, mě se nějak nechtělo. Byl pátek a ten den jsem učila panelákové děti angličtinu. Taky mě odradily plakátky zvoucí na tuhle demonstraci. Byly černě orámované, připomínaly mi parte. Muž šel tedy sám. Bylo již 10 večer, mobily tenkrát nebyly, a tak jsem začínala mít o muže strach. Konečně o půl jedenácté zaharašil klíč ve dveřích a manžel se v nich objevil mrtvolně bledý a podivně zchvácený. Rozrušeně řekl:“ Mámo, to bude jejich konec!!“ A pak mi vyprávěl celý průběh té legendární studentské demonstrace na Národní třídě. Podrobně mi popsal scény, jak byli studenti brutálně mláceni. On sám se zachránil před výpraskem tím způsobem, že utekl do jednoho domu. Tam spolu s ostatními prchal až do 4.patra, kde se schovali před rozlícenými policajty u jednoho hodného člověka, který jim otevřel dveře do svého bytu dokořán. Policajti museli před dveřmi bytu kapitulovat a odkráčeli pryč.     

Proč byli ti studenti zmláceni? Byl v tom přesný účel. Všude kolem nás již padaly režimy, jen československý národ byl v pohodě. K ničemu se pořád neměl, k žádné revoluci se nechystal. A tak bylo třeba ten řízený převrat uměle urychlit. Tajné služby nalákaly studenty do pasti, kde je brutálně policajti zmlátili- aby byli příliš pasivní občané konečně vyburcováni z letargie k nějakému aktivnějšímu odporu. Pro jistotu po masakru ještě vypustili mezi lid fámu, že byl zabit student Šmíd. A skutečně pak národ konečně vyběhl do ulic a pohoršeně bouřil: děti si mlátit a zabíjet nedáme!     

Pak už šlo vše hladce ráz na ráz. Milion uvědomělých občanů, pod pečlivým vedením agentů, se sešlo na Letenské pláni, kde radostně odzvonili klíči konec vlády jedné strany. Jak říkám, bylo to jako v pohádce, zazvonil zvonec a socialismu byl konec. Nadšení naivní občané ani v nejmenším netušili, že se jen zúčastňují velké frašky a velkého podvodu. Že v budoucnu budou svědky rychlé metamorfózy komunistů na bohaté kapitalisty. Čili žádný jejich pád, ale naopak ještě větší vzestup. Byli jsme zkrátka všichni tenkrát těžce pomýlení. Neuvědomovali jsme si, že sametovka nebyla žádná naše zásluha. Že konec socialismu nepřivodilo přihlouplé zvonění klíčů na náměstích. Ten konec byl dohodnut někde na jachtách vládci světa, globálními superboháči.     

Komunistická analytická centra patrně už dlouho předem hledala taková řešení, která by komunistům umožnila ovládat společnost i po jimi řízeném pádu reálného socialismu. V Prognostickém ústavu, řízeném KGB byli již nachystáni budoucí lídři země. Tito borci, napojeni přímo na Moskvu, již dávno věděli, že marxistická ideologie jen zakrývá pravou podstatu bolševismu, kterou je totalitní vláda světových bankéřů. O těchto prognosticích jsme pak měli čest v budoucnosti ještě hodně uslyšet.     

Že ve všech komunistických zemích byly revoluce pečlivě shora řízeným procesem svědčí mnoho nezpochybnitelných důkazů. Konkrétně u té naší “textilní” to byli ti bezdůvodně zmlácení studenti a falešný mrtvý student Šmíd. Při mohutných statisícových demonstracích, jež se vzápětí “po smrti studenta” pořádaly, se zničehonic vynořily v davech velké bílé transparenty hlásající, že prognostici z Prognostického ústavu budou těmi nejlepšími vládci. A skutečně se zanedlouho tito prognostici jako mávnutím kouzelného proutku dostali na nejklíčovější pozice ve státě. Strategicky se rozmístili do všech nově vzniklých politických stran. Prognostik Klaus se stal předsedou ODS a ministrem financí. Prognostik Zeman se stal předsedou ČSSD a předsedou vlády. Prognostik a komunista Dlouhý se stal předsedou ODA a ministrem hospodářství. Prognostik a komunista Ransdorf byl pověřen ohlídat poměry v  KSČM. Neodvážil se tam však protlačit až na předsedu strany, protože v této partaji bylo až příliš výbušno a nebezpečno. Vždyť tehdejší předseda strany režisér Svoboda málem přišel o život. Chtěl totiž KSČM hned na začátku zmodernizovat- ale to se řídícím loutkařům za oponou nelíbilo. Svoboda po atentátu na svou osobu konečně pochopil a hned se stáhl do ústraní. Místo něho nastoupil Grebeníček, syn známého estébáka, který ve vězení mučil politické vězně. Proti kovanému komunistovi Grebeníčkovi mladšímu již nikdo nic nenamítal. Zbývající prognostik a komunista Ježek byl strategicky postaven do čela privatizace. Do největších bank byli rovněž rozmístění jen ti nejprověřenější soudruzi.     

Lid si přál za prezidenta oblíbeného Dubčeka, ale nebylo mu vyhověno. Dubček byl velmi oblíbený u lidu, bylo zřejmé, že právě jeho by lid spontánně volil. Ale byl nežádoucí pro Gorbačova a místní postkomunisty, kteří se po puči okamžitě nahrnuli do vysoké politiky. Proto Dubček musel zemřít- protože na rozdíl od Svobody nepochopil včas situaci. Nevnímal záporné signály kolem sebe, včas sám neodstoupil- a to ho stálo život.     

Na rozdíl od Dubčeka byl Havel velmi dlouho pěstěná figurka, připravovaná loutkaři pro budoucí okamžik, kdy ho budou moci použít. Za prvního kapitalistického prezidenta byl zvolen právě tento známý dekadentní buržoazní synek z Lucerny a „trpící disident“. Tento pan Pravdoláska se zamlouval všem zainteresovaným zúčastněným stranám. Vyhovoval komunistům i antikomunistům, disidentům i estébákům, Němcům i Rusům, Američanům i Izraelcům- zkrátka všem. Pořád zdůrazňoval, že humanismus je nade vše. Není prý třeba komunisty trestat, či alespoň vyšachovat ze hry, protože se jim přece nebudeme hloupě mstít- my přece nejsme jako oni. Nejlépe je za minulostí udělat tlustou bílou čáru a už se jí nezabývat. Tato pečlivě vybraná a na prezidentský post dosazená figurka byla ke komunistům až nenormálně smířlivá. Přesto i tak se pro jistotu jeho nejbližším poradcem (spíš však hlídačem) a taky prvním porevolučním předsedou vlády stal komunista jako prase- autor pendrekových zákonů Marián Čalfa. Duet Čalfa- Havel zajistil, aby bylo období po “plyšáku” ještě sametovější než samet. Veškerá moc a hlavně majetek se tak mohly plynule a bezproblémově přesouvat na bolševickou elitu. Bylo milé, jak nám pak Havel na Nový rok pokaždé rád dělal morální kázání o tom, proč my řadoví občané s těmi komunisty nezatočíme. Když ho kolega disident Petr Cibulka vzal za slovo a svévolně vydal takzvané divoké seznamy agentů StB, tak se na něj Havel zhurta obořil a jeho odvážný čin tvrdě odsoudil.Vysloužil si za to od Cibulky nadávku: „ Vašku jsi prase a hovado!“ Kvůli tomuto výroku se pak s Cibulkou soudil. Nic nevysoudil, protože Cibulka nic neměl. Prase a hovado bylo po čase zapomenuto, ale na internetu Havlovi natrvalo zůstala jiná přezdívka: Humanitární bombarďák. Tuto přezdívku mu přišil internetový lid za to, že zločinné a bezdůvodné bombardování srbských civilistů americkým zločincem Clintonem nazval humanitárním bombardováním. Kdo to byl tedy ve skutečnosti Havel? Tento člověk se uměl dokonale přetvařovat, dělat ze sebe naivního bezelstného dobráčka- ale ve skutečnosti to byl prvotřidní, naprosto bezcharakterní hajzl, dokonalý intrikán, zednář, který byl posedlý mocí a lezl globální „elitě“ do zadku, protože se počítal mezi ně. Řadovými občany naopak ve skutečnosti velmi opovrhoval.     

Po celé zemi vznikala Občanská fóra, řízená pečlivě tajnými slubami a v Praze bylo ustanoveno jejich Koordinační centrum. Později se stalo známou skutečností, že toto Koordinační centrum bylo prošpikované tajnými agenty skrz naskrz. I v jednotlivých občanských fórech byli nasazeni komunisté a estébáci, kteří ovlivňovali a řídili veškeré dění. V některých případech se jim to zcela uřídit nedařilo, protože politická aktivita řadových občanů byla tehdy příliš vysoká. Zvláště na vesnicích a malých městech lidé moc dobře věděli, kdo je kdo a tyto profláknuté osoby ze svých řad vyřadili. Hodně slušných občanů se tehdy velmi aktivně zapojilo do politického dění, protože svou troškou do mlýna chtěli přispět k nově se rodící demokracii. Z toho důvodu se v prvních demokratických volbách dostalo do Federálního parlamentu ještě poměrně dost slušných, autentických lidí. Pro komunistické rozvědky to bylo nepříjemné, že zatím tomu nemohly nijakým způsobem zabránit, ale čas pracoval pro ně. Do tehdejšího parlamentu měli již nasazeno dost svých lidí, kteří měli do budoucna přesně zadané úkoly. To se hned zkraje odrazilo na výsledcích parlamentní činnosti. Bylo odsouhlaseno mnoho správných zákonů, které odstartovaly svobodné podnikání- ale vzniklo i mnoho podivných paskvilů, které umožnily postkomunistům beztrestně rozkrádat stamiliardový státní majetek. Klaus tehdy veřejně prohlásil, že příliš přísných a precizních zákonů netřeba. Přece nebudeme hned zkraje podnikatele kriminalizovat, svobodná ruka trhu prý sama všechno vyřeší! Falešné karty byly dobře rozdány- a svobodná ruka trhu, bez patřičných zákonů, se změnila na ruku zlodějskou a začala pod taktovkou Klause a jemu podobných, neomezeně a bez zábran krást.     

Klausova kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992-1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila zhruba 680 miliard korun. Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo “krást” jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínů. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný: Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české “tunelování”. Vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB. V druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst “zprivatizovaných” podniků byli dosazeni, popřípadě se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky tunelovány bezprostředně, ale pomalu a postupně. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoliv právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva. Klaus a spol. prostě řekli: zhasněte světlo, bude se privatizovat (krást).      

V socialistickém Klausově bankovnictví začaly padat jedna banka za druhou. V první polovině 90.let vzniklo přes 50 bank, z toho ale 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence. A při těchto pádech se velmi snadno ztrácely stamiliardy. Bylo jich hodně, neboť bývalí soudruzi a estébáci, pod vedením zkušených západních bankéřů, tunelovali snadno a rychle. Použití termínu “tunelování” pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem “pumpování”, neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoliv přijít a “napumpovat si”. Základním způsobem “pumpování” bylo ztrátové úvěrování a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší “kapitány průmyslu.” Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k jednomu biliónu korun. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování Václav Klaus tvrdě prosazoval a za dobu své vlády zabránil i jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si půjčil například miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za pouhých několik desítek milionů. (stať o privatizaci a pumpování bank byla převzata z internetového deníku: www.zvedavec.org)     

Těsně po puči byl beztrestně rozkraden pod vedením předního svazáka Ulčáka i obrovský svazácký majetek. Také obrovský majetek nashromážděný Svazem žen zmizel neznámo kam. I nashromážděné stamiliardy v důchodovém fondu se rozplynuly. Slušovický majetek pod vedením soudruha Čuby se také velmi elegantně vypařil. Skončil kdesi v dceřiných firmách a už ho nikdo nikdy nespatřil. Tímto způsobem byly nenávratně rozkradeny i desítky největších podniků, pochopitelně vždy pod vedením starých bolševiků. Pak přišla na řadu armáda, neboť i v ní se zbytečně povalovaly nevytěžené miliardy. Například jen pouhá modernizace 30 tanků T-72 spolkla neuvěřitelných 19 miliard korun. Další z řady tunelů byl proslulý informační sytém. Stejně tak prodej nefunkčních padáků, atd. atd.,bylo toho zkrátka příliš moc. I v oblasti médií se dala vytřískat nějaká ta miliarda. Stát musel zaplatit za zbytečně prohranou arbitráž za Novu 11 miliard. Pak samozřejmě přišlo na řadu i stavebnictví. Opět řada miliardových tunelů, na nichž tratili jako vždy pouze řadoví občané. Za vlády Zemana se bezdůvodně odpustil i velký dluh Rusku. Také předraženou dálnici D47 snad není třeba ani připomínat. Když už potom nebylo pomalu v republice co ukrást, vznikl přímo v parlamentu šikovně a kulantně chybně udělaný zákon, který opět umožnil rozkrást miliardy. Byla to známá kauza lehkých topných olejů. V případě kampeliček šlo rovněž o špatně udělaný zákon- i zde poslanci opět vypustili (jistě neúmyslně) do světa zmetek, který umožnil podvodníkům namastit si kapsy miliardami. Způsobené škody však musel jako vždy zaplatit daňový poplatník. Prostě u každého zmizelého majetku vždy stáli bývalí vysocí komunističtí funkcionáři- a podle úmyslně špatně udělaných zákonů byli nepostižitelní. Bylo to zcela zřetelně promyšlené jednání, neboť všude, kde se ještě nacházel nějaký obrovský majetek, který zbytečně ležel ladem- tak tam byly dosazeny prověřené komunistické figurky, aby s tím majetkem pěkně zatočily. Stále stejnými fintami zařídili, aby ten majetek přemisťováním z místa na místo a pomocí dceřiných firem mizel jak pára nad hrncem. Aktiva se vždy přemístila neznámo kam a řadovým občanům zůstaly jen dluhy všeho druhu. Celých 26 let od puče se systematicky jen krade, krade a krade. Dnes je republika rozkradená a zadlužená. Jedno mi však vrtá hlavou: kam ty vytěžené stamiliardy pořád plynou? Kdo naši zem pořád tak pečlivě vysává? Komu ten víc než bilion náš stát dluží? Kdo ty rozkradené peníze používá? A k čemu? A jak je možné, že pár domluvených darebáků, strategicky rozmístěných na nejdůležitějších místech, dokáže ovládnout 10 milionů bezmocných lidí? Na internetu můžete zhlédnout zajímavé video, nazvané Bilancování po 20 letech. Názorně předvádí, čeho politici u nás budováním kapitalismu dosáhli: http://www.sprostak.cz/dokumenty/1066-bilancovani-po-20-letech/ Pokud tento link už nebude fungovat, zkuste si ten název nagůglovat. Snad to najdete jinde.     

Komunisté, kteří se snažili v osmašedesátém o “socialismus s lidskou tváří” po devětaosmdesátém nastolili kapitalismus s tváří nelidskou. S majetkem získali zpátky moc a Havlovo absurdní drama se dovršilo: bývalí komunisté coby noví kapitalisté začali po revoluci utlačovat a vyhazovat z práce lidi, kteří se proti nim bouřili už kdysi. Tenkrát ovšem byli tito kverulanti nazýváni pravicovými oportunisty, ale po sameťáku, když se bouřili proti tvrdým praktikám bezskrupulózních “kapitalistů” byli pro změnu nazýváni levicovými buřiči. Škoda, že u těch porevolučních událostí nebyl Hašek. Ten by měl tolik látky ke zpracování, že by musel psát dnem i nocí a ještě by to nestačilo. My bychom se pak alespoň mohli nad tou tragédií, v jeho humorném podání, zasmát. Hašek by mohl začít psát tak nějak povědomě: “Tak nám zvolili za prezidenta Ferdinanda Vaňka paní Müllerová“, řekl Švejk. “Víte, byla to ohromná legrace, jak jim do parlamentu zavolal ten vzteklej důchodce, ať už těch hádek nechají a rychle radši prchají, protože jim tam dal bombu”(poznámka: Havel měl přezdívku Ferdinand Vaněk a důchodce skutečně do parlamentu zavolal, že už ho štvou ty jejich hádky, a proto jim tam dal bombu). Na soudním sporu Cibulka versus Havel by si Hašek obzvláště smlsnul. Jistě by tuto soudní při dokázal podat takovým způsobem, že bychom se váleli smíchy. Anebo jak ti co včera byli v Lidových milicích, ozbrojené to pěsti dělnické třídy, byli náhle těmi největšími zastánci lidských práv, no to bylo taky k popukání….     

Miroslav Dolejší, autor Analýzy 17.listopadu, byl po převratu hned od samého počátku velmi pesimistický: “Lidé jsou dnes manipulováni dezinformacemi. V důsledku anonymity světové politiky došlo k další významné skutečnosti- vlády států se staly bezcennými, ztratily smysl. Mnoho současných lidí nerozumí současné politice, protože nepochopili, že se vytvořil nový mocenský trojúhelník: finanční kapitál, tajné služby a zločinecké organizace. Všechny vlády jsou tomuto trojúhelníku anonymně podřízené. Kterákoliv současná politická strana kdekoliv na světě může mít za sebou demokraticky dvě třetiny národa a vůbec jí to nepomůže”....Tu analýzu si můžete přečíst celou, když si zadáte do googlu jméno Miroslav Dolejší. Třeba zde. Je velmi poučná a sami si můžete porovnat, jak prorocká varování tehdy zveřejnil pan Dolejší na budoucí vývoj u nás hned po puči.     

Charta byla pečlivě řízeným elitářským spolkem připravovaným na budoucí vládnutí. Vyskytovaly se v ní dva druhy lidí: autentičtí nezasvěcení odpůrci režimu, takzvaní užiteční idioti a zasvěcení agenti StB. Nezasvěcení odpůrci režimu byli komunisty tvrdě pronásledovaní a po „revoluci“ se nikam nedostali. Kdežto zasvěcení agenti se po komunistickém puči dostali do nejvyšších vládních míst. Exposlanec Čestmír Hofhanzl ty porevoluční poměry shrnul takto: Lidé, kteří šli v počátku devadesátých let do politiky se skutečnou vůlí po změně, byli pouze folklórem. Potřebovali nás v prvé fázi perestrojky jako spojence proti svým soukmenovcům „starověrcům“. Věděli, že my „užiteční idioti“ nemáme žádné mocenské zázemí. Uvnitř „disentu“ měli připravené kádry. Ale my, normální řadoví občané jsme neměli za sebou nikoho. Masa obyvatelstva byla komunismem vytvořený „plebs“ bez vlastní vůle a reálné představy, co politika vůbec je. Nové politické strany si založili podle potřeby, stačilo i do autonomně vytvořené politické skupiny vložit pár svých lidí. Před rokem 1989 ideový politický disent neexistoval. Oficiální disent neměl nic společného s nekomunistickou koncepční politikou. Všechny pozdější mediální aféry kolem financování politických stran byly účelové a cíleně sehrané. Jediná společenská skupina, která měla peníze a zdroje schopné vložit do politiky, byli jedině lidé spojení s bývalým režimem.     

Privatizace s absencí jasných a vymahatelných zákonů, množstvím bank propojených s fondy a kupónovou privatizací, společnosti s ručením omezeným, právnické osoby, za které nikdo neručil, nebyly anomálie způsobené nezkušeností. Byl to pečlivě připravený a usměrňovaný proces „primární akumulace“ kapitálu do rukou těch, kteří věděli, co se hraje a jaký je účel hry. K nim se připojili ti, kteří neměli zábrany a stali se tím spojenci a spoluviníky. „Kontinuita právního systému“ pro zasvěcené vykonavatele „práva“ znamenala, že zákony a právo budou vykládány a užívány tak, jako tomu bylo v době jejich kodifikace – v komunismu. Česky řečeno, v zájmu silnějšího a podle potřeby vládnoucí moci. Nejsme a nemůžeme být právním státem, neboť smyslem dnešního právního systému není hledání práva a spravedlnosti.     

Výsledkem sametové perestrojky a její technologie privatizace byl stav, kdy základní objem majetku státu, dříve spravovaného mafií Ústředního výboru, byl převeden do bank a společností, jejichž skutečný vlastník ve své většině není veřejně znám. Oficiálně uvádění miliardáři a manažeři jsou jen bílí koně. O tom, kdo se prosadí do vedení politických stran, rozhoduje ten, kdo dá peníze na jejich prosazení a popularizaci či na jejich diskreditaci v médiích. Podobně je směrována a ovlivňována politika těchto stran.     

V naší zemi neexistuje nezávislé veřejné médium s větší působností, které by se pokoušelo podávat objektivní informace o tom, co se skutečně na scéně i uvnitř ní odehrává. Je hanbou novinářského stavu, že ani v počátku devadesátých let, kdy bylo do věcí vidět a byla větší míra volnosti, se nenašla osobnost, která by se o to pokusila. Po celá devadesátá léta jsem měl možnost pozorovat vývoj mediální scény. Jak a kdo si média privatizoval. Mohl jsem porovnávat skutečný průběh politických i privatizačních dějů a jejich mediální obraz předkládaný veřejnosti. Případy, které jsem do podrobnosti poznal z vlastní zkušenosti, byly zaměněny. Nebyla to nedostatečná znalost problémů, ale cíleně hrané „zpravodajské hry“. Degenerace státní správy byla cílená a vynucená. Měl jsem možnost ten proces do podrobností pozorovat v odvětví lesního hospodářství a v Národním parku Šumava, kde jsem určitý čas pracoval. Většina zaměstnanců těchto odvětví a institucí měla vůli pracovat poctivě, dodržovat a vymáhat zákon. Kdo se však nepřizpůsobil staronovým nepsaným pravidlům, odešel sám nebo byl odejit. Když se nebyl ochoten poddat a smířit s lumpárnou, měl jedinou jistotu, že ještě bude v médiích, ve jménu nejvyšších ideálů exemplárně „posrán“ (útlocitné duše a estéti mi prominou). Dovolat se neměl šanci.     

Pro ilustraci uvedu trochu křečovitě úsměvný příklad. V roce 1995 jsem ve sněmovně interpeloval kvůli „lesní transformaci – reformě“ Václava Klause a řekl jsem mimo jiné: „Pane, udělali jste reformu tak, aby každý, kdo dělá kolem dřeva, mohl krást … postavili jste pyramidu politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás…“ Po interpelaci mě na chodbě zastavil komunistický poslanec a řekl mi: „Pane, vy máte ale odvahu! Nebojíte se?“     

Naruším jednoduchou představu Pithartova „blaha“. Bylo by dobré, abyste si všichni, kdo toužíte po takovém jednoduchém blahu, pomalu začali uvědomovat: Hlavním efektem a výdobytkem sametové technologie perestrojky devadesátých let byl všeobecný signál, že zločin, zneužití a vlastizrada se netrestají. Lež, podvod a nezodpovědnost se odměňují. „Elitou“ země, politickou a hospodářskou špičkou, se stali lidé a mocenská uskupení, kteří systémově zneužili svého privilegovaného mocenského postavení. Zneužili toho, že země po čtyřiceti letech komunismu neměla skutečnou morální a intelektuální elitu. Nejvyšší moralista (Havel) sám nevěděl, co je mravnost. Výsledkem „Sametové revoluce“ je stav, kde nikdo nenese odpovědnost. Skutečnou politickou a ekonomickou moc od samého počátku měli „hybatelé“, kteří se nepohybovali na veřejné scéně. Nikdo je „nevolil“, proto nemohou být voláni k odpovědnosti. Dnes ovládají rozhodující objem majetku, úkolují média a přes své loutky dělají politiku. Principem, kterým byla završena sametová pluralita, je stav, ve kterém nelze dohledat odpovědnou instituci, natož činovníka, a nikdo se k odpovědnosti nehlásí. Byl jsem v politice dost dlouho, abych pochopil. Dnešní taneční kreace předváděné na veřejné scéně politiky kolem by snad již mohly pootevřít oči i slepým. Sametová cesta k blaženosti je postavena na dnes již více než bilionovém státním dluhu, morální dluh většiny z nás je však násobně větší. Lidské společenství podléhá stejným přírodním zákonitostem jako svět kolem nás a nezačneme-li své společenství „opravovat“, obávám se, že „blaženost“ nás nemine.... Tolik Čestmír Hofhanzl, jehož slova jsou dodnes platná.     

Své povídání o sametovém podvodu mohu směle ukončit takto: Po pseudorevoluci nastala u nás pseudodemokracie, v jejímž čele stanul pseudohumanista. Všichni ti co tvrdili, že tzv. sametová revoluce nebyla zaměřena na nastolení demokracie a plnohodnotných občanských svobod, ale pouze na převedení moci na osoby předem určené, měli pravdu. Někdo nám vložil do úst při skandování na demonstracích větu: Nejsme jako oni. My jsme ji tedy zvesela skandovali- ale smůla! Oni nebyli jako my. Všechna klíčová místa byla obsazena prověřenými, pečlivě prokádrovanými komunistickými figurkami. My jsme je nepronásledovali, ani nekádrovali- ale zato oni nerušeně pokračovali v kádrování nás, úplně stejně jako za bolševických časů. Proto nás již od převratu pořád vedou titíž, již dříve úspěšní podnikaví jedinci z řad nomenklaturních kádrů, ruku v ruce s bývalými estébáky a s nejúspěšnějšími mafiány všeho druhu. Ti všichni si tržní hospodářství odvodili od hesla: trhněme co můžeme a ty si občane trhni nohou!

Ptáte, se, jak je možné, že se i do vedení údajně pravicových stran dostali lidé, které tam postkomunisti a nikým nevolení vládnoucí loutkaři za oponou potřebovali dosadit? Je to prosté- existují na to pořád tytéž osvědčené finty. Technologie moci uvnitř politických stran je totiž dobře matematicky propracovaná. Právě z toho důvodu je stranický systém prachsprostý podvod páchaný na voličích. Moc mocných je postavena na penězích a skvěle to funguje. Platí železné pravidlo: politika a peníze jsou spojené nádoby, takže bez peněz do politiky radši vůbec nelez. Poučka číslo 1: pokud vznikající strana nemá za sebou žádného bohatého investora je VŽDY odsouzená kzániku. Poučka číslo 2: Pokud někdo do strany ivestuje peníze, tak investovaný kapitál vložený do strany se musí investorovi vrátit. Tato matematika je neúprosná. Proto malé, autentické mimoparlamentní straničky mocným mafiánům nijak zvlášť nevadily a dodnes nevadí, protože pro ně nepředstavují žádné nebezpečí. Nechávají je v klidu vegetit, skomírat a přežívat, neboť vědí, že zajdou přirozenou cestou samy na úbytě. Naopak jsou ty pidistrany pro ně užitečné, protože budí zdání volné demokratické soutěže mezi stranami. Představme si situaci na názorném příkladě. Sejde se 100 zapálených lidí- idealistů a založí si novou stranu, protože jsou s něčím nespokojeni a chtějí tu situaci změnit k lepšímu. I když každý z těch lidí věnuje ze svého platu 1000 Kč měsíčně (ale v reálu nikdy nikdo tolik peněz straně neposkytuje), absolutně ničeho nedosáhnou. Politika totiž stojí obrovské peníze, takže nějakých posbíraných 100 tisíc měsíčně od 100 členů, straně v ničem nepomůže. Aby strana prosperovala a začala být mezi občany známá a populární, potřebuje ke své činnosti daleko víc peněz. Potřebuje si především pronajmout sály, aby se měli straníci kde scházet. Pak potřebuje množit a rozesílat materiály na všechny světové strany. I telefony a známky něco stojí, také benzín do aut, propagace strany, nákladné volební kampaně, zakládání stranických buněk ve všech krajích, atd. atd.- prostě malá chudá strana se vždy dříve či později bez přílivu peněz rozpadne. A to i v případě, kdy se jí podaří založit všude v krajích své pobočky a získat slušný počet členů po celé ČR. Malé strany, nikým nedotované, nevyberou na členských příspěvcích ani milion ročně. Přitom ale základní provoz strany stojí ročně daleko víc. Pro drobné srovnání: ČSSD jenom na volební bilboardovou propagaci zaplatila 250 milionů. Nebo sjezd pouhých 530 lidí stál ČSSD 7 milionů.     

Jiná situace ovšem nastává, když nově vzniklá strana získá sponzora či sponzory. Potom platí poučka číslo 2: investovaný kapitál vložený do strany se musí investorovi vrátit. To víte, zadarmo ani kuře nehrabe. A zvlášť v dnešní kapitalistické době. Takže zadarmo nerozdávají své miliony ani údajní sponzoři. Tihle investoři chtějí něčeho docílit, chtějí mít ze své investice své velké budoucí zisky. Proto si do té strany nasadí své vlastní lidi, tzv. “hybatele”, své zasvěcené agenty. Tito zasvěcení agenti mají za úkol jim ten kapitál investovaný do bezejmenné malé strany dobře ohlídat. Hybatelé (manipulátoři) vědí, že budou za své věrné služby v budoucnosti bohatě odměněni, že za svou dobře odvedenou špinavou práci pak obdrží výnosnou trafiku (Topolánek – zazobaný milionář, Paroubek - zazobaný milionář, Gross- zazobaný milionář, Špidla zazobaný milionář, atd., atd., přitom všichni do politiky vstupovali s holým zadkem). Z toho důvodu jsou velmi obětaví a dřou ve straně ve dne v noci. Na rozdíl od autentických, nezasvěcených členů strany, kteří pracují ve straně zadarmo, jen ve svém volném čase, až po práci. Kdežto agenti jsou mimořádně pilní a pracovití a mají čas věnovat se politice 24 hodin denně. Autentičtí, idealističtí členové strany zkrátka nasazeným agentům nemohou v žádném případě konkurovat. S tou svou nevšední pracovitostí a obětavostí se hybatelé-agenti pochopitelně zákonitě dostanou vždy do čelných a nejvyšších funkcí té které strany. Aby nevzbudili u řadových členů-užitečných idiotů podezření, tak zpočátku prosazují jen takové věci, kvůli kterým tu stranu původní idealisti založili. Řadoví členové strany jsou s vedením spokojeni a díky podpoře sponzorů a dobré propagaci strana utěšeně roste, bohatne a vzkvétá. Manipulátoři v čele strany jsou po celou dobu skvělí a super a jednoho slavného dne nastane onen kýžený okamžik: strana vítězí ve volbách a její lídři se dostanou do parlamentu. Jenže ouha! Pak se náhle stane divná věc: vedení strany začne provádět divná rozhodnutí. Je to tím, že teď už se další věci dějí v režii těch sponzorů. Idealisté, kteří netušili, že ve straně pracovali zdarma jen jako “užiteční idioti”, jsou z chování vedení znechuceni. Pak buď sami ze strany dobrovolně odejdou a víckrát se do politiky už nevracejí, anebo jsou z té strany otevřeně vyštváni anahrazováni poslušnými kariéristy, kteří se do úspěšné strany po volbách sami narychlo hrnou- a to vysloveně už jenom kvůli korytům. Hybatelé pak bystře začnou hýbat státním majetkem směrem do kapes svých sponzorů, takže se jim ta počáteční investice do strany skutečně bohatě vyplatila. Poslušní kariéristé, kteří v parlamentní straně nahradili původní idealisty (užitečné idioty), pak ve straně odhlasují cokoliv jako jeden muž, jen aby se rovněž dostali k lizu.

Stane se, že někteří tvrdošíjní idealisté to nevzdají a založí si novou stranu. Jenže kolotoč se opakuje. V nové straně nastává opět onen známý problém- kde vzít peníze a nekrást. Buď zase živoří a po čase zákonitě zaniknou. Anebo se najdou sponzoři, kteří je začnou podporovat- a koloběh s agenty se bude znovu opakovat. Z toho lze vyvodit jediné: Stranický systém je perfektně vymyšlený podvod.     

Stranický podvod spočívá i v mnoha dalších aspektech, nejen v tom, že straník-poslanec je povinen jako loutka plnit příkazy ústředního výboru své strany. Počítejte se mnou: všechny strany dohromady u nás v dnešní době nemají víc jak 100 000 lidí. Z těch 100 000 lidí jen ale každý desátý je aktivní člen strany. Všichni ostatní jsou jen pasivními členy do počtu- jsou ve straně zapsaní jen formálně, protože jí fandí. Ve skutečnosti tedy z celého Česka je pouhých 10 000 lidí v politických stranách aktivních. Těch 10 000 lidí se dělí na dvě rozdílné skupiny: na nezasvěcené nadšence a zasvěcené agenty. Nezasvěcení nadšenci ve stranách pracují ZDARMA, neboť jsou to idealisti (tzv. užiteční idioti), kteří chtějí pro společnost něco užitečného udělat. Druhou skupinou jsou zasvěcení agenti (někým potají PLACENÍ), kteří vlezli do té které strany kvůli naprosto přesným důvodům, které chtějí prosadit, až se dostanou k moci. Poměr nezasvěcených k zasvěceným je tak 9:1, to znamená 9 000 nezasvěcených a 1 000 zasvěcených. V každé straně tito placení agenti zaujmou přední místa, protože jsou na rozdíl od užitečných idiotů, kteří pojímají činnost ve straně jen jako svého koníčka až po svém zaměstnání, neuvěřitelně pracovití a výkonní. Z toho důvodu se tito agenti vždy zákonitě a logicky dostanou na přední volitelná místa kandidátek.

Do voleb nastupuje asi 5 hlavních stran a 25 bezvýznamných pidistran (to kvůli iluzi demokracie). Jenže díky pětiprocentní klausuli (další podvodné ustanovení) automaticky z voleb vypadne 20 nejmenších pidistraniček. Zůstane jen 10 stran. Ty mají na kandidátce asi po 30 členech, to znamená dohromady 300 lidí. Takže 100 000 členů stran se nakonec v reálu „smrskne“ na pouhých 300 lidí. A z těch 300 lidí jen těch prvních deset na kandidátce má naději na zvolení- to je 100 lidí. Všichni ostatní na kandidátce dělají jen trapné nevolitelné „křoví.“ Suma sumárum, 8 milionů voličů je násilím nuceno, že si nemůže vybírat toho nejlepšího člověka mezi sebou, to znamená mezi těmi osmi miliony lidí, ale musí jít k volbám a vybírat ze 100 nabídnutých zasvěcených agentů! ( neboť všichni do jednoho jsou zasvěcení agenti lobbistů nebo nadnárodních korporací). Nebo si snad někdo myslí, že Paroubek, Topolánek, Nečas, Kalousek, Vondra, Klaus, Havel, věčně rozesmátý plešatý Sobotka či kníže je to nejlepší co tento národ má?     

Tahle matematická zákonitost platí nejen na naše poměry, ale skřípe to v celém světě již asi tak 100 let. Když zhodnotím volby za těch 26 let, tak přestože národ volil vždy v zásadě dobře a volil vždy pokud možno to nejmenší zlo- stejně to bylo vždy špatně. Zopakujme si to. Po listopadovém převratu lid radostně zvolil pravicovou ODS a očekával pravicové změny. Místo toho se dočkal rozkradení republiky ve velkém. (O tom posametovém rozkrádání napsal přehledný článek Jan Kukačka: "Jan Kukačka - Sametová ekonomika") Občané si uvědomili, že dali svým hlasem najevo, že podporují všechno to bezbřehé rozkrádání a tak uvěřili slibům ČSSD, která slibovala nápravu. Tak tedy zklamaný národ zvolil levicovou ČSSD. Pochopitelně, že si ale zase občané nepomohli. ČSSD naslibovala hory doly, ale sliby vydržely jen do voleb. Sotva se lídři ČSSD dostali k moci, obrátili o 180 stupňů. Prosadili přesně pravý opak toho, co slibovali. Po volbách se nejvyšší představitelé oklepali a svým voličům se takřka otevřeně pošklebovali: Sliby se slibují a blázni se radují. Zeman tenkrát tvrdil, že přebírá po Klausovi spálenou zemi. Prý jsou vládou sebevrahů, když budou muset všechny ty zlodějny po něm napravovat. Do vlády si tento „hrdina“, který za komoušů psal neohrožené články do Technického magazínu,  z 19 členů vlády dosadil 17 komunistů! Pak při akci, zvané čisté ruce, spálil s těmi bolševiky ve vládě, zemi ještě více. Bezradný národ tedy opět radši zvolil na čtyři roky pravicovou ODS. Jenže tentokrát své voliče zradila ODS i ČSSD společně. Klaus, který se vždy tvářil, že Zeman je jeho úhlavní nepřítel, se s ním překvapivě spojil a vytvořili spolu tzv. Opoziční smlouvu. To proto, aby všem zůstala koryta zachována, aby nikdo od koryta napravo či nalevo, nemusel odcházet. Pak tunelovali a pálili zemi pravolevě pěkně pospolu, ruku v ruce. Načež se národ za tu zradu na pravici naštval, uvěřil ve slušného Špidlu a zvolil zase levicovou ČSSD. Levicový Špidla byl později pověstný tím, že na co sáhl, to zku..il. Nebo kam vstoupil, tam deset let tráva nerostla. Zejména se podepsal na drobných živnostnících. Rozhodl, že mají na konci roku platit povinnou daň 8 500 Kč, bez ohledu na to, zda si něco ten rok vůbec vydělali. Asi sto tisíc drobných živnostníků kvůli němu se svou živností seklo, zrušilo ji (včetně mě). Přesto Špidla, který záviděl drobným živnostníkům jejich drobné výdělky, a proto je zruinoval, převzal za svou záslužnou činnost trafiku v podobě funkce v EU, kde pobíral plat asi 500 tisíc měsíčně. Místo něho byl dosazen upřímný Gross, který zkázu dokončil a způsobil krizi v zemi. A jak to dopadlo v dalších volbách? V dalších volbách zvítězila pro změnu pravicová ODS a dál pokračovala v plundrování země. Zas to vedla od desíti k pěti. Pak v roce 2010 měl již lid těch dvou podvodných velkých stran plné zuby, a tak dal svou důvěru malým, nově vzniklým stranám. Pomohl si? Ale kdeže! Malé strany utvořily pravicovou koalici (ačkoliv jim nikdo k tomu nedal mandát- opět finta, jak ojebat voliče) a řádí dodnes jako černá ruka. Tato vypečená koalice okamžitě přikročila k činům. Asociálně bere lidu poslední civilizované výdobytky sociálního státu, chce učinit z lidí doslova otroky a je také připravena rozkrást v republice poslední zbytky majetku, zejména zprivatizovat (rozkrást) majetek ve zdravotnictví. Církevní rozkrádačku již dokončili, a tak se církvi dnes rozdává půda, která ji již od dob Franse Josefa nepatřila. Další volby možná vyhraje KSČM, ale hybatelé to zaonačí tak, že ve skutečnosti získá moc v parlamentu pravolevá koalice, která se spojí proti vítězné KSČM (Tohle jsem napsala v roce 2013, teď když předělávám kapitolu se píše rok 2015).     

Stranický systém je podvodný i z mnoha dalších důvodů. Když vládne pravice, vymlouvá se, že ji brzdí levice. Když vládne levice, vymlouvá se, že jí brzdí pravice. Nikdo není za nic zodpovědný a nikdo si nejde sednout za katr ani za vyslovené miliardové rozkrádačky a kriminální činy. Každý protagonista Systému na 4 roky nastoupí k vládnutí, odvede kus špinavé práce, pak dostane za to trafiku a zmizí v propadlišti dějin. Nastoupí za něj na 4 roky jiná figurka, ta dílo zkázy dokončí a opět zmizí spokojeně v propadlišti dějin s trafikou v pařátech. Je na první pohled viditelné, že ve skutečnosti v pravici i levici řádí domluvení mafiáni, kteří si beztrestně přehazují do vlastních kapes miliardy ze státních zakázek, jak se jim zlíbí. Politici hrají spolu před diváky-voliči, nepřetržité šachové partie, ale nikoliv jako skuteční protivníci, ale jako domluvení tajní spojenci, jejichž cílem je co nejvíc okrást daňové poplatníky. Pro veřejnost hrají jen divadélko, ale ve skutečnosti celých těch 26 let neomezeně kradli.     

Bývalý federální poslanec Čestmír Hofhanzl to všechno velmi trefně popsal: Skutečnost, že nikdo neví kdo je kdo, je zdrcující. Zpravodajské služby pomocí svých mnoho let trénovaných profesionálů nasazují do jakéhokoli prostředí své agenty, kteří tam vystupují hodnověrněji než autentičtí členové. Infiltrovat jakékoliv mocenské centrum, či jakoukoliv politickou stranu, je pro nástupce KGB a StB běžná rutinní záležitost. Pomocí týmu, složeného z několika desítek nebo stovek lidí, je to schopná zrealizovat za poměrně krátkou dobu. Není problém do politické strany vložit a do předních funkcí prosadit zaúkolované “osobnosti”. Rovněž tak není problém z nýmanda v krátké době mediálně vyrobit politickou hvězdu prvního řádu. Po splnění úkolu ji stáhnou z oběhu a za své služby obdrží trafiku. Jako by české politické nebe po listopadu takových “stálic” i “komet” nebylo plné. Do každé politické strany stačí vložit jen několik zasvěcených lidí- a oni pak přitahují peníze na fungování aparátu a mají přístup do masmédií a jejich podporu. Ovšem dříve nebo později ji ovládnou a usměrní do požadovaného směru. Zažil jsem si to a “vychutnal” již v 90 letech v ODA. Stejně tak jako poslanec s vlastní hlavou v parlamentu. Musím také připomenout, co žádný “politolog” ani “seriózní” novinář za celá 90. léta nenapsal. Těch 200 lidských molekul v Poslanecké sněmovně se chová, jedná a hlasuje podle zákonů fyziky a technologie. Znamená to, podle jakého principu byli vybráni a do které krabičky jsou strčeni. Platí to téměř absolutně. Když takový stroj sestavíte, uvedete do pohybu a jako hlavní princip jeho jízdy nastavíte zneužití, jede. I když by všichni věděli, že směr je špatný, nevzpříčí se nikdo. S rozumem nebo poznáním to nemá nic společného a na směr jízdy nemají žádného vlivu. Těch pár, kteří chtěli skutečnou změnu, a které poryv společenského větru vynesl v chaotickém, obtížně kontrolovatelném krátkém období po revoluci na počátku 90.let na politickou scénu, tam již dávno není. Nebo se přizpůsobili. Semlela je ozubená kolečka orwellovského stroje, který jen vyměnil strojníky a modernizoval technologii....(konec citátu)     

Do čela státu se zkrátka dostávají figurky, které jsou předem v zákulisí odsouhlaseny a schváleny loutkaři- a to již dávno před vlastními volbami. Mezi komunistickými totalitními volbami a dnešními volbami tak není vůbec žádný rozdíl. Obojí je stejná volební fraška. Občané nemohou rozhodovat čtyři roky VÚBEC O NIČEM a dokonce nemohou ani odvolat politika, který se dopustil nějakého zločinu, třeba korupce. Ano jistě, politici se hněvu lidu strašně obávají- asi jako dneska vysmátý milionář Gross (to bývalo dříve, v roce 2015 je již po smrti)     

Podvodný stranický systém by měl být zrušen a místo něho by měli kandidovat do parlamentu jednotlivci sami za sebe. Tito jednotlivci by museli vyhrát volby ve svých krajích. Když by byli tito jednotlivci lidem zvoleni do parlamentu, měli by být kdykoli odvolatelní a kdykoliv potrestatelní za kriminální činy. Ale nejdůležitější zákony by měly být stejně schvalovány lidem v přímé demokracii, tak jako je tomu ve Švýcarsku. Ovšem za těch 26 let se staří lumpové (a teď už i jejich děti) usadili na všech důležitých postech a nic s nimi nehne. Že to mohou změnit volby? Jak můžete být lidé pořád tak naivní? Stačí přece jenom pár správných zasvěcených rošťáků umístěných na správných klíčových místech a můžete si volit koho chcete, stejně tam budou umístění jen ti, co tam umístěni být mají. Ambiciózních a bezskrupulózních lumpů je nachystáno do zásoby nepřeberné množství. Premiér se dopustil skandálu a lid žádá výměnu? Ale no jistě, vymění ho za ještě horšího a bezcharakternějšího.     

Klíčová otázka pro mne v jakémkoliv systému je postavení občana vůči moci. Jestli je občan v rámci správy svých věcí vydán moci na milost a nemilost jako nesvéprávná bytost- tak pak mne v této společnosti vůbec nezajímá, jestli tato moc o sobě mluví jako o pravici či levici. Zatímco na straně druhé, pokud by právě občan byl rozhodujícím činitelem při správě svých vlastních věcí a naopak stát mu poskytoval jenom dokonalý servis- tak pak by mne vůbec nezajímalo, kdyby toto skutečné osvobození člověka bylo hlásáno pod nějakou podivnou nálepkou. Mne vždy zajímá VÝSLEDEK politické práce, nikoliv rvačky mezi politiky. Ne nějaká prohlášení, proklamace, či jakékoliv jednotlivé naoko „statečné“ činy jednotlivých politiků, které ovšem nevedou ke kýženému výsledku ( jako třeba v případě „statečného“ Klause). Tyto jejich manipulace s veřejností a šachové rošády zpravidla pouze slouží jen jako divadýlko pro širokou veřejnost. To proto, aby měla pocit, že se ve vysoké politice nalézají i kladné postavy.     

Každá strana je oligarchickou organizací. Mluví se o vůdci té či oné strany, avšak jakýkoliv princip vůdcovství je logicky neslučitelný s principem demokracie, který předpokládá rovnost občanů. Ve skutečné demokracii musí být i hlava státu chápána jako šéf exekutivy, která vykonává vůli všech občanů, nikoli vůli té či oné stranické oligarchie nebo koalice stranických oligarchií. Mluvit o demokracii tam, kde je stát řízen představiteli politických stran- ať jde o stranu jedinou, jako v totalitních režimech, nebo o větší počet stran- to je prostě podvod jako Brno. Skutečná demokracie nemůže být budována na systému politických stran, protože dosud existující systémy stranického parlamentarismu, fungující na základě nepřetržitých konfliktů a hádek mezi různými oligarchickými skupinami, se stávají čím dál tím víc zastaralé. Stranický parlamentarismus se v současné době stal dysfunkcionálním, je čím dál více diskreditován nesčetnými skandály a selháními. A přitom je situace v Evropě všechno, jen ne idylická. Znečišťování prostředí, nezaměstnanost, rozpad rodiny, vymírání, narkomanství, kriminalita, organizovaný zločin, etnické konflikty- to všechno volá po nápravě. Ale současné tradiční politické systémy, včetně toho, čemu se říká ”západní demokracie” zůstávají vůči všem těmto problémům netečné a jenom se mezi sebou perou o koryta a moc.     

Samotný princip stranického systému jako takového, tj. permanentní konflikt mezi různými stranami, tvrdícími, že prosazují zájmy části obyvatelstva (na úkor jiných a v delší perspektivě celé společnosti), samotný tento princip je pravým opakem principu skutečné demokracie, kterým je vláda všeho lidu v zájmu lidu. Oč ve stranické politice jde: štvát jednu část nebo určité části společnosti proti jiným částem. Je nabíledni, že z hlediska podniku, stejně jako z hlediska společnosti, spolupráce je vždycky výhodnější než konflikt, protože dovoluje racionálně využívat prostředky a vyhnout se ztrátám, které sebou nevyhnutelně každý konflikt nese. Čím ostřejší konflikt, tím větší ztráty. Nejhorší konflikty ze všech- války- mívají za následek miliony mrtvých a zničení obrovských materiálních a kulturních hodnot.     

Apatie lidí, která kdysi za komunistů vyplývala z toho, že nemá cenu se v ničem angažovat, protože je člověk naprosto bezmocný a stejně nic nevyřeší, dnes vyplývá z jiného strachu. V totalitním systému byl producentem strachu stát zosobněný úředníky, kádrováky a estébáky- ve falešně demokratickém systému jsou to zase mafie. Vznikl strach, který nemá institucionální podobu, není dokonce personifikován- a to je vážné ohrožení demokracie zevnitř.     

Pravolevá dimenze politiky již dávno ztratila své dřívější opodstatnění. Proč? Protože politické strany dnes již jen uměle mezi sebou rozdmýchávají konflikty a i jejich agitace zní čím dál falešněji. Ty konflikty ve společnosti prospívají jen několika málo jedincům na úkor obrovské většiny. Na konstruktivní spolupráci by naopak vydělali téměř všichni. Totéž platí pro mezinárodní sféru v EU. Uvědomíme-li si, jaké nikdy dříve netušené možnosti otvírá před lidmi moderní a neustále se zdokonalující informační, komunikační a počítačová technika, pak je skutečně těžké pochopit, jak je možné, že už dávno nebylo odzvoněno zastaralému partajnickému oligarchickému parlamentarismu? Snad si lidé nedají donekonečna líbit, aby jejich životní kvalita byla trvale narušována a ohrožována úzkou třídou zkorumpovaných profesionálních politiků, byrokratů, odborových předáků a dalších militaristických struktur? Všech těchto v podstatě parazitních sil, vznikajících a žijících z konfliktů- často uměle vyvolávaných- na úkor těch, jejichž zájmy zdánlivě hájí. Snad jednou přijde demokratická revoluce, která odstraní nynější politické dinosaury a nahradí je spoluprací všech občanů- přímou demokracií?

O tom, že politika a peníze jsou spojené nádoby není žádných pochyb. Vždyť jenom volební kampaně politických stran i prezidentů stojí obrovské peníze. V tržní ekonomice je možné prodat a koupit vše- i politiky. I oni se stávají pouhým zbožím na prodej. Korupce zaplavila celý svět a celý svět se utápí v korupci. Všude na světě potřebují politické strany hromadu peněz. V době, kdy nezbytnou podmínkou volebního úspěchu je nákladná volební kampaň, je také zřejmé, že státní přípěvek za získané hlasy žádnou stranu nemůže vytrhnout. Proto si strany berou peníze od sponzorů nebo od bank. Propojení obchodu a politiky vytvářené vazbami vzájemných protislužeb a úplatků je největším vrahem pravé demokracie. Mezi sponzorováním politiky a obyčejnou korupcí není žádný rozdíl. Z tohoto hlediska ani volba amerického prezidenta není v pořádku. Americký prezident je volen pomocí cirkusových představení, jejichž metody se v podstatě neliší od nabízení konzumentům třeba krému na boty. Kterýkoli majitel inzertní kanceláře potvrdí- že mezi prodejem politika voličům a prodejem výrobku spotřebitelům není velký rozdíl. A tohle že má být demokracie? Čili nejen v Evropě, ale ani v Americe nevládne lid, nýbrž zase jen snadno identifikovatelná finanční oligarchie.     

Korupce ve stranách a v parlamentu je tedy obrovsky škodlivá a mnoha lidem došlo, že korupce vrcholí tam, kde je koncentrace moci bezmezná. Zdá se, že nejlepším lékem proti korupci i mafiím všeho druhu bude skutečně jen a jen přímá demokracie. Co bychom tedy měli chtít? Měli bychom si přát přímou demokracii formou permanentního referenda prostřednictvím internetu. Demokracie má být vláda lidu, a nikoliv jeho nehodných, zato dobře placených zástupců. Dosahují-li jejich příjmy desetinásobku průměrné mzdy, není rozhodující, že celková suma na ně vynaložená je jen nepatrným zlomkem státního rozpočtu- rozhodující je nepatrná a nekvalitní práce, kterou za tyto peníze odvádějí.      

V době počítačů je naprostým přežitkem nynější parlamentní systém s prodejnými politiky (tzv. politickými prostitutkami) a předraženým aparátem včetně dvou sněmoven. Všímejme si pozorně, jak vysoko vyskakuje ten který politik při vyslovení slova referendum. A jaké stanovisko zaujímá k přímé demokracii politická věda? Většinou žádné, přechází ji mlčením. A když se náhodou zmíní, je přímá demokracie bez jakékoli analýzy odmítnuta ve prospěch frázovité definice nynějších systémů jako “zodpovědné vlády”. Zodpovědné komu? Přímá demokracie nepředpisuje žádné specifické společenské a ekonomické zřízení. Je to jen systém struktur a pravidel, prázdná skořápka, jejíž obsah bude vytvářen a pravděpodobně i průběžně pozměňován samotnými občany. Skutečná demokracie proto může být pouze demokracie přímá, tj. systém, v němž mají jednotliví občané SKUTEČNOU možnost účastnit se veškerého důležitého rozhodování, které se týká jich samých. Všichni lidé mají totiž právo na vlastní názor, na realizaci vlastní osobnosti. Vnucovat někomu zvenčí nějaký program nebo reprezentanty, kteří budou na reprezentování pravděpodobně především budovat vlastní kariéru- což je hlavní snahou každé politické strany- to je psychické znásilňování, proti kterému se většina občanů nemůže bránit. Skutečná demokracie nemůže být proto nikdy nepřímá, nýbrž pouze přímá, bez deformujícího filtru politické strany.     

Další otázkou je pak mechanismus tvorby orgánů státní moci, jako například výběr ředitele policie nebo soudců. V USA existuje řada států, kde občané mají právo si přímo volit právě toho šerifa a toho soudce, který bude na teritoriu, ve kterém žijí, vykonávat své pravomoce - a právě toto je jeden z klíčových momentů rozvíjení přímé demokracie. Také přímo volený prezident by měl být na přání občanů nejen za své nepatřičné chování odvolatelný, ale i odsouzený. Jednou z nejzákladnějších zbraní v každé skutečně fungující demokratické společnosti je totiž možnost demokratické kontroly zdola. Znamená to, že ke všem klíčovým informacím, důležitým pro vývoj společnosti, musí mít rovný přístup jak mocenské centrum, tak všichni občané. Znovu kladu otázku: Je lepší pro občana volba prezidenta přímo občany nebo elitou, kterou si moc vybrala? Odpovězme si na druhou otázku: Zmanipuluje, zkorumpuje, popřípadě zastraší mocní loutkaři za oponou snadněji 200 poslanců anebo 7 milionů občanů, oprávněných voličů?      

Pokud se Vám zdá, že všude za vším vidím jen samé spiknutí- ale ano přesně tak to je. Svět je již několik tisíciletí řízen spiklenci a historie je nepřetržitě falšována. Málokdo si uvědomuje, že technologie moci je tak dobře propracovaná, že z toho není úniku. Vzhledem k tomu, že jde o tučná koryta a rozdělování státních miliard (peníze nás všech), tak to mocní loutkaři mají posichrované i v těch nejmenších straničkách z nejmenších. Všude mají své agenty a pozorovatele, takže i kdyby se dostala kterákoliv pidistranička do parlamentu, tak v tom okamžiku by stejně okamžitě změnila rétoriku a začala by pískat, jak to mocní potřebují. Bez ohledu na nějaké předvolební programy a sliby. Do jejího vedení by se totiž dostali ti správní lidé- na to existují, jak jsem již popsala, velmi přesné metody a páky, jak toho dosáhnout. Čili situace je ta, že ať volí občané koho volí, tak výsledek je vždy takový, jak to mocní potřebují.     

Když zvítězí pravice, tak začne provádět nepopulární opatření namířená proti lidu a levice v opozici řve jako tur a lidu se zastává. Když zvítězí levice, tak začne provádět samé nepravosti a rozkrádat co se dá a pravice v opozici řve jako tur, jak skvěle by vše napravila, kdyby byla u moci. Skutečná pravda ale je taková, že v pravici i levici jsou instalování předem v zákulisí schválení hajzlové a lid může volit koho chce, nikdy nedopadne dobře. ONI totiž nemohou nikdy prohrát. Kdežto lid prohrává VŽDY. Když pozorujeme politiku z tohoto úhlu, tak najednou člověk dobře chápe všechny ty děje, které se odehrávají ve vrcholné politice. Politici pro nás hrají nepřetržitě jenom divadýlko- kdy jeden proti něčemu protestuje a ten druhý mu odporuje. Ale ve skutečnosti je většina VÝSLEDKŮ jejich rozhodnutí již dávno připravena v ZÁKULISÍ.     

Je nadmíru nenormální a sprosté, že by byly platné volby i v případě, kdyby volilo třeba jen jedno procento voličů. Takové volby by pochopitelně měly být neplatné. Měl by být stanoven limit, že pokud se k volbám nedostaví 51 procent voličů, tak jsou neplatné. Voliči totiž nejdou k volbám proto, že nemají koho volit, ne proto, že se jim nechce nikam chodit. Jenže to bychom museli mít slušné poslance, kteří by takovýto zákon schválili. Další věc: volby jsou mazaně matematicky propočteny tak, aby vždy zákonitě zvítězily jen dvě největší parlamentní strany a k tomu dva nebo tři jejich nevýznamní přicmrndávači. Jestliže existuje pětiprocentní klausule, tak si z nás voličů posranci fakt dělají normálně srandu. Dejme tomu, že se do voleb přihlásí 30 stran. Óóó ten velký výběr, řekne si naivní volič. Jenže díky té pětiprocentní klausuli automaticky po volbách vypadne 25 stran. Je to pohrdání voliči, když oni jdou poctivě k volbám, ale jejich hlasy propadnou. Proto lidé ze strachu, že by jejich hlas zbytečně propadl, radši zvolí větší známou stranu. No a v těch větších parlamentních stranách jsou již nachystaní na volitelných místech hybatelé-agenti, kteří byli schváleni v zákulisí nevolenými loutkaři. Z toho důvodu pořád dokola opakuji, že stranický systém je velký podvod na voličích, takže mě už dávno žádná strana, velká ani malá, nezajímá. Dokud nevznikne nějaká forma přímé demokracie, kde já sama budu smět přímo o něčem rozhodovat, tak už mě u voleb nikdy nikdo v životě neuvidí.     

V českých internetových diskusích se často vyskytuje tvrzení, že přímá demokracie by prý nic nevyřešila, protože by si lid prý stejně neuměl vládnout sám. Tato tvrzení jsou úmyslně šířena internetovými vojáky, placenými manipulátory davů (takzvaní trollové). Když si nesvéprávný lid neumí vládnout sám, tak by mu měly být zakázány i volby, ne? Ovšem jak je možné, že ve Švýcarsku přímá demokracie již několik století bezvadně funguje? Jsou snad Švýcaři nejchytřejším národem světa? Ne, tak tomu zajisté není. Důvod je ten, že vládci světa si přímou demokracii nepřejí. Radši nás dál budou klamat podvodným stranickým systémem.     

Čili nejen u nás, ale na celém světě by se měl zrušit podvodný, zkorumpovaný pravolevý stranický systém a místo něho by se měli ucházet o post do poslanecké sněmovny, do vlády a na funkci prezidenta občané sami za sebe. Lid by si v přímé demokracii sám rozhodl o těch nejlepších z nejlepších. Řadových občanů je mnoho, jsou jak oceán- a v tom je jejich jediná síla. Smutné ovšem je, že tito občané mají jen jedinou možnost vyjádřit s politiky svou velkou nespokojenost- vyrazit do ulic a hlasitě protestovat. To je ale bohužel víc než chabá obrana! Mocní si z demonstrací nic nedělají, čili demonstrace nikdy nic nevyřeší, i kdyby tam přišlo milion lidí. Doufejme tedy, že v budoucnosti budou mít většinoví občané s pomocí přímé demokracie větší možnosti bránit se zvůli finanční oligarchie. Přímá demokracie je totiž ze všeho nejlepší, protože jedině tehdy občané nebudou tak zoufale bezmocní. Jde o to, aby většinoví bezmocní co nejdříve (včera bylo pozdě!) natrvalo omezili moc menšinových mocných. Aby se na vládnutí podíleli všichni lidé, nejen hrstka mafiánských politiků napojených na mocné finanční skupiny, či dokonce rovnou na zločince, psychopaty a mafiány. Je veřejným tajemstvím, že organizovaný zločin u nás pronikl nejen do státní správy, ale i do nejvyšších pater politiky. Je to způsobené tím, že dnešní vrcholní politici nejsou propojeni s občany, ti jsou jim zcela lhostejní, ale jen plní příkazy světových vládců a doma pak příkazy úzkých skupin bohatých lobbistů. Lokajští prodejní politici se sice nechají jednou za 4 roky občany zvolit, ale pak je již ignorují a dělají si co chtějí. Takže “řídící hlava” připomíná hlavu oddělenou od těla, neboť je odseknuta od lidu.     

Moderní, řídící systém, kde by politik-loutka byl nucen se řídit příkazy z řídícího pultu řízeného všemi občany je velmi nezbytný. Zkrátka je potřeba co nejrychleji zavést opravdovou demo-kracii (vládu lidu). Totalita (vláda zastupitelů) přináší ve světě jen samé zlo, neštěstí, krize a války. Jen s pomocí přímé demokracie ztratí bohatí nevolení zákulisní loutkáři svou neomezenou moc. Až příliš mnoho lidí si dnes uvědomuje, že jim dosavadní volební systém nevyhovuje. V době kdy existuje internet už dávno měly všechny civilizované státy přejit na moderní elektronický způsob hlasování, kde by bylo možné s pomocí internetu používat přímou demokracii. Je neuvěřitelné, že v době, kdy je internet ve všech sférách života již neodmyslitelnou součástí všech procesů- tak jen volby se uskutečňují pořád krajně zastaralým způsobem, jako v 19.století. Třeba bankovní systém si již bez internetu neumíme vůbec ani představit. A i taková banální věc jako je sázení sportky má rovněž dokonalý on-line servis, jež umí zaznamenat každý tiket sázejícího. Jen volební systém, který je pro občany nesrovnatelně důležitější, dodnes nic podobného nemá, protože jak známo, kapři si svůj rybník nevypustí.     

Miliony lidí jde volit politiky do parlamentu proto, aby byla vyplněna jejich vůle, ne proto, aby byly jejich hlasy ignorovány. Ale tihle kartelově domluvení politici nám vzkazují - můžete si "svobodně" vybrat: buď budete volit jen dvě velké a tři menší strany, nebo váš hlas stejně propadne ve prospěch velkých stran. Co je tohle za nehoráznost? Lidé pak říkají: Neměli jsme koho volit, proto jsme nešli radši ani volit. Vždyť by naše hlasy stejně propadly. A ti co k volbám přesto hrdinně jdou, tak jejich hlasy skutečně propadnou. Taktika manipulátorů s mocí je naprosto průhledná: snaží se, aby byl navždy definitivně zakonzervován mafiánský, kartelový způsob vládnutí v podstatě jen dvou stran, které pak rozkrádají státní majetek. Vůdci těchto dvou stran se navenek vždy vzájemně kritizují- hrají si spolu na ideové protivníky, na pravé a levé, ale ve skutečnosti pomáhají jeden druhému udržet si neomezenou, absolutistickou pyramidově organizovanou moc. Ti níže postavení ve straně se bojí o koryta, a tak schválí cokoliv, co v zákulisí dávno předem dohodli ti domluvení a do všeho zasvěcení “straničtí vůdci na niti”.

Zastupitelský podvod

Svržení feudálů kdysi otevřelo cestu k bohatství a moci podnikavému jedinci i z řad nešlechticů. Parlament nahrazoval nebo postupně omezoval dříve absolutní moc panovníka. Zpočátku šlo ovšem o parlament stavovský, tj. kolektivistický. Během devatenáctého století začala být vláda stavů nahrazována vládou politických stran- instituce mnohem více individualistické než byl stav. Avšak ani strany se nestaly- a nemohly stát- nositelem skutečné demokracie. Vytvořily oligarchické vlády, které se dříve nebo později- v procesu dále postupující individualizace- musely víc a více dostávat do konfliktu s požadavky jednotlivého občana. Tento proces se začal zrychlovat zejména po druhé světové válce. Dnes oficiální doktrína včetně politické “vědy” odmítá vidět fakt, že to, co bylo pokrokem a solidní základnou pro budování nového, lepšího státu ke konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století, je již dnes, ve století jednadvacátém ZCELA ZASTARALÉ!     

V době internetu, zbraní hromadného ničení, ekologické hrozby a mnohých dalších jiných jevů soudobého světa je velmi špatným jevem, že řadový občan v nepřímé “demokracii” nemá vůbec žádný vliv. Tlak na vládu může vyvinout pouze v krizových situacích, a to mimoparlamentními prostředky, jako je třeba demonstrace. Ovšem lidé už dávno tuší, že demonstrace i petice jsou na nic. Jsou to jen berličky. Dudlík, který nám dali, aby utišili zlobivé děti. Demonstrace ani petice totiž nejsou mocenský ani legální nástroj ke sjednání nápravy, takže jsou ty protesty prakticky bezcenné a neúčinné. Je to jen taková ponížená žádost, jestli by vašnostové laskavě neuvážili to nebo ono. A vašnostové si s petičními archy vytřou prdel a demonstrace jsou jim k smíchu. Takže během volebního období čtyř let nemají voliči vůbec žádnou možnost zasahovat do politiky, i když se politika “jejich” strany během této doby hodně negativně změnila. Vezmeme-li v úvahu uvedené aspekty, dospějeme nutně k závěru: To co se dnes běžně nazývá demokracií ve skutečnosti žádná demokracie není. Je to zastupitelská totalita, která byla refinovaně vymyšlena zednáři už někdy v dobách Francouzské revoluce. Což samozřejmě ve skutečnosti nebyla žádná revoluce ale zednářsko-iluminátský puč. Mezi „zastupitelskou nepřímou demokracií“ a pravou přímou demokracií je takový rozdíl jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Proč? Protože parlament v zastupitelském podvodu vede uzavřenou politiku bez vnějšího kontaktu s občany. Neexistuje zde žádná zpětná vazba, žádná spolupráce, žádná plodná interakce. Parlament tak připomíná hlavu odseknutou od těla, kde hlava si absolutisticky dělá co chce a vůbec nereaguje na potřeby těla. Jen je k tomu tělu jednostranně paraziticky přisáta, aby z něj mohla co nejvíc vysávat živiny. Tato hlava plná intrik proti vlastnímu tělu jen neustále takticky a nepřátelsky manévruje, aby těch živin mohla z těla vydolovat co nejvíc.     

V dnešní tržní době, kdy se kdekdo snaží trhnout co se dá, kdy ani kuře nehrabe zadarmo, se těžko věří mocným korporacím a firmám, které tvrdí, že za sponzorování politiků nic nechtějí. Všichni víme, že chtějí. Mají zájem o různé privatizace či různé výhodné státní zakázky- takže miliardy se pak do jejich privátních kapes z daní nás všech daňových poplatníků jen hrnou. Lobbistickým firmám stačí i to, když se jim podaří například získat v parlamentu či ve vládě dostatek hlasů pro to, aby byl prosazen návrh, který vyhovuje jejich potřebám. I všude v zahraničí patří takto zaměřené společnosti mezi časté sponzory politiků. Nejen stranický systém, ale i zastupitelská demokracie prostřednictvím poslanců je tedy vědomě nastavený podvod. Protože veškeré parametry jsou úmyslně nastaveny tak, aby zkorumpovaní poslanci byli všemocní, neodvolatelní a nepostižitelní. Zatímco lid je totálně bezmocný, nemá jedinou páku, jak ty vládnoucí organizované zločince nahoře ovlivnit či usměrnit. Vychytralý systém, kde jsou od voleb do voleb občané tahaní pokaždé jen za nos, je vládou mocenského centra, které se nechalo občany zvolit nikoliv proto, aby je zastupovalo, ale aby si uzurpovalo mandát k neomezenému absolutistickému vládnutí. Pokud v tomto trendu, kdy prakticky o všem rozhodují nevolení loutkaři za oponou, hodlají vládci pokračovat, pak nezbývá nic jiného, než s dotyčnými “zástupci lidu” nějakým způsobem skoncovat. Žádná teorie, žádný příslib, žádná morálka, žádná sebelepší vůle, žádné náboženství nemůže udržet moc v mezích. Proti moci bohaté diskrétní elity musí nastoupit zase jen jiná moc. Moc aktivních mas lidí. Pokud nebude každý jednotlivý člověk mít možnost být v politice aktivní, pak mohou lidé jen bezmocně tupě zírat, jak tento svět ovládaný zločinci jde vstříc své zkáze. Všichni lidé si musí hlídat svůj kraj, svou zemi, svou vládu a u politiků musí dávat bedlivý pozor nikoliv na jejich krásné řečičky, sliby, či jednotlivé bezvýznamné kladné činy- nejdůležitější jsou ZÁVĚREČNÉ VÝSLEDKY jejich práce! Mnoho lidí v dnešním světě již chápe, že vláda mafiánské zastupitelské byrokracie je totalita, která se zcela vymkla občanské kontrole.     

Pokud mi není lhostejný osud společnosti ve které žiji, nemohu se odevzdaně účastnit toho loutkového divadla, zvaného zastupitelská demokracie. Ale musím naopak prosazovat ty hodnoty a jejich nositele, které budou směřovat k prosazení přímé demokracie. V komunismu jsme byli ovládání ideologickou totalitou, ale teď jsme pro změnu ovládáni totalitou peněz. Nežijeme v demokracii, ale v moneykracii, kde vládnoucí moc kontroluje sama sebe.     

V decentralizované společnosti je ovládnutí mocenského centra prakticky bezvýznamné, protože tato společnost žije úplně jinde. Vše podstatné pro život společnosti se odehrává mimo mocenské centrum. Krajní decentralizace a přesunutí pravomocí na samotné občany je největším nebezpečím každého mocenského centra, proto se tolik brání přímé demokracii- neb jak známo, kapři si svůj rybník nevypustí. Naše společnost byla po převratu podvedena. Po krachu socialismu, a teď vidíme, že i po krachu kapitalismu, by měla přijít nová uskutečnitelná optimistická vize budoucnosti. Pokud ne, tak se utopíme v mafiánském bahně. Jako se renesanční papežové považovali za osvobozené od vlastních mravních požadavků, považují se i nynější příslušníci vládnoucí peněžní oligarchie osvobozeni od zákazů, které ukládají zbytku většinového obyvatelstva. Utahují obyvatelstvu šrouby a čím jsou úspěšnější a bohatší, tím více se také spojují s bankovní sférou i mezi sebou- až narostla jejich nezávislost na společnosti do obludných rozměrů. Hrozí reálné nebezpečí, že se v blízké době vše zvrhne a vše vyústí v politický extremismus, beznaděj, bezohlednost a brutalitu a v konečném stádiu ve válečný chaos a na závěr v celosvětovou totalitu.     

Nové věci se těžko prosazují a zvláště tehdy, když si to vládci světa nepřejí. Nebo si myslíte, že těch 7 miliard lidí jen nečinně přihlíží a že neexistují lidé, kteří neposílají mocným tohoto světa své návrhy na přímou demokracii? Samozřejmě že posílají! Podle počtu pravděpodobnosti na celém světě existují statisíce lidí, kteří hledají tak jako já řešení a vymýšlejí sytémy přímé demokracie. Ovšem „elita“ světa a jejich poskoci korporační masmédia na to samozřejmě neslyší a všechno co se týká přímé demokracie naprosto ignorují a výhýbají se tomuto tématu jako čert kříži. A pokud se zmíní, tak jedině tím způsobem, že je to nerealizovatelné, neboť lid je tak tupý, že nemá nárok o sobě rozhodovat.     

Manipulace s ovčany je velmi rafinovaná. Dnes nás ještě politici neovládají pomocí policejního teroru (zatím), ale manipulují s námi pomocí finančních sankcí. Výsledkem je, že občan má prakticky pořád ty samé možnosti podílet se na politice, jako je měl v komunistické totalitě. To znamená jít jednou za 4 roky k volbám a pak už jenom držet hubu a krok. A pak jen s obavami bezmocně sledovat, co budou mafiáni nahoře zase vyvádět. Bez jakékoliv další kontroly a možnosti korekce jejich rozhodnutí. Všichni víme, že v takto centralizované společnosti je pozice centra proti zbytku společnosti tragicky dominantní. Jedná se prakticky o mocenský monopol, i když existují různé politické strany. Kdo drží centrum, ten drží moc. Tito vládci mají svůj vlastní specifický zájem na zachování systému, kterému vděčí za svou existenci, a proto potlačují, zamlčují, překrucují a bagatelizují veškeré informace a hlasy debatérů, snažících se odhalit jejich pravou podstatu. Východiskem, jak z toho marastu ven, je nejít hromadně k volbám a místo toho jít na demonstraci s transparenty tohoto znění: Zastupitelská demokracie je podvod, žádáme přímou demokracii. Jestli něco chceme změnit, musíme jednat. Vyhrnout si rukávy a začít ty zrůdy mlátit (myslím to obrazně). Proč parazitická menšina již několik tisíc let vládne většině? Nejlepší co dnes může volič udělat je tu frašku jménem volby zcela ignorovat. Protože chozením k urně lidé dávají systému legitimitu. Zkuste si představit ty jejich protažené držky kdyby k volbám nikdo nepřišel. Platí často opakované: kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je dávno zrušili. Ano, je to přesně tak, lež o tom, že vhozením lístku do volební urny mohou lidé něco změnit, je jeden z nejlépe vymyšlených podvodů. Dokáže si někdo představit tu estrádu, kdyby volební účast byla 0 (NULA!) a politici by přesto vymýšleli obhajobu svých koryt.... no, to byl jen takový sci-fi žertíček.     

Odjakživa platilo, že králové a absolutističtí vládci odměňovali své vazaly a trestali neposlušnost. Ale prý údajně nemáme absolutistické vládce. Že prý všichni ti neomezeně vládnoucí papalášové slouží lidu. V tom případě by veřejnost měla do toho co mluvit, když máme tu slavnou demográcii. Představte si továrnu, která by fungovala tím způsobem, že její majitel (lid) by do ní zvolil několik ředitelů- ale pak už by nesměl do ničeho zasahovat. A to i v případě, že by ředitelé kradli jako straky a továrnu evidentně vedli ke krachu- tak přesně tímto způsobem funguje zastupitelská demokracie. Podle ústavy je největším nositelem moci lid- bohužel pouze na papíře.

Dobrým příkladem přímé demokracie je společenství vlastníků bytů. Oproti dřívějšímu stavu, kdy všechny domy chátraly a vedení LBD rozkrádalo pro sebe co se dalo a na všechno kašlalo, tak oproti tomu dřívějšímu stavu nastal velký pokrok a domy takříkajíc jen kvetou. Alespoň v naší malebné čtvrti tomu tak je. Všude krásné nové červené střechy, svítící fasády a běloskvoucí nová okna. Pravda, existují i domy vlastníků, kde se nedaří, i když si tam vlastníci rovněž mohou v přímé demokracii rozhodovat o svém domě. Ale musí se to brát prostě statisticky, že takových domů, v kterých je bordel a vedení si dělá co chce, jak za starých časů u LBD, takových je velmi málo. Dejme tomu jen 10 procent. Ostatních 90 procent je v pořádku a přímá demokracie tam funguje na jedničku- tak jako třeba v našem domě. Kdežto v dobách LBD to bylo přesně naopak- 10 procent domů v pořádku a 90 procent zchátralých, šedivých a v bordelu. Na nic tenkrát kupodivu nebyly peníze.

Na závěr pár názorů posbíraných z internetu:

- Lidé, když už konečně pochopíte, že něco takového jako levice, pravice střed či dokonce středolevice neexistuje. ČSSD, ODS TOP atd, jsou jenom slova na papírech. Ve skutečnosti je tahle země fakticky rozdělena na dva tábory - my (s několikanásobnou převahou) a oni. Vše má pevnou strukturu i řád organizovaného zločinu, klientelistické vazby ve stylu mafie, výtěžnost větší než obchod s drogami či prostitucí. Všichni o tom mluví, všichni o tom vědí, ale málokdo si dovolí vůbec na tyto věci otevřeně poukázat či konkrétně pojmenovat. Při tom je to všechno tak prosté. Celou společnost tady okrádá banda vychytralých profesionálních zlodějů, velmi dobře přikrytých z nejvyšších politických míst, částí soudní mafie i podplacených policistů. Zkorumpovaní politici připravují na míru řešené zákony, které umožňují stále více a více okrádat produktivní obyvatelstvo, aby se “vytěžilo” co nejvíce peněz na přerozdělování s korupční nadhodnotou a bylo pak velmi těžké, až nemožné, rozkrýt toky odkloněných peněz i jejich konečné příjemce. K tomu se pak v rámci pofidérního “páchání dobra” vymýšlejí různé programy rozvoje společnosti, investiční pobídky, dotační tituly. Vše zabaleno do politického ptydepe boje s nezaměstnaností, pozitivní diskriminace či za lepší životní nebo dokonce snad podnikatelské prostředí. Vytvoří se pár tisíc státem placených zbytečných úřednických pašalíků a rozhodí se pár “drobných” na granty do kultury, aby nevysychal pramen volebního stáda “uctívačů dobra”. Půda je připravena.

- Politicka strana je zločinecká organizácia, ktorej ciel je ukradnúť štátny majetok pomocou zmeny zákonov tak,  aby jejkrádež bola legálna.

Moje osobní zkušenosti s politikou

Když se široké vrstvy obyvatelstva cítí ohroženy, obvykle začnou volat po vládě pevné ruky, čímž mívají občané na mysli nastolení pořádku ve společnosti. Jenže ve skutečnosti hrozí, že se pak moci chopí finančními oligarchiemi dosazené diktátorské figurky a polototalita se zvrhne zpět v tvrdou totalitu. V ní teprve pořádně peněžní oligarchie a mafie pohodlně převezmou nad lidem veškerou moc. Vlastním motorem extremismu ve společnosti je tedy rozšířený pocit lidí, že nemohou normální cestou nic ovlivnit, neboť veškeré rozhodování si uzurpovala nenáviděná politická elita. Pak jenom stačí, aby existující frustraci voličů někdo chytrým způsobem využil a shromáždil dost velkou část obyvatelstva koketující s xenofobií a vládou pevné ruky. Její cesta může vést ke zformování nového totalitního systému stojícího na vztahu úzká mocenskoekonomická elita (rudá barva) kontra zproletarizovaná společnost (černá barva).

Pravá demokracie je zdravý organismus, kde všechno funguje tak jak má. Komu se nelení, tomu se zelení. Schopní, pracovití a podnikaví lidé mají v pravé demokracii zelenou. Z toho důvodu se ve skutečné demokracii nejvíce daří zelené střední třídě, protože jí stát (poslanci) nehází klacky pod nohy. Podnikatelům se dobře podniká, ti co jsou schopní, jsou bohatí a ti co jsou neschopní, bývají chudí. A ti všehoschopní končí ve skutečné demokracii za mřížemi, protože vládne právo, pořádek a zákony. Čili v ideální demokratické společnosti převládá zelená barva (70 procent a více), jen nahoře je nepatrná rudá vrstva a dole trochu smutné černé. Řadoví občané se mají dobře, jsou spokojeni se svou dobrou životní úrovní. Nad nějakými menšími nedostatky rádi přivřou oči.

Ze všech uvedených informací jasně vyplývá, že pravá demokracie neexistuje nikde. Žijeme v pseudodemokracii. Je to smutné zjištění: Lidé na celém světě žiji buď v totalitě, nebo v polodemokracii. Skutečná demokracie neexistuje v žádném státě světa. Možná jenom ve Švýcarsku- a to taky kdoví jestli. 

Jak švýcarský systém přímé demokracie funguje? 

Ve Švýcarsku je zkrátka a dobře demokracie chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů. Toto mírové urovnání konfliktů je mimořádně důležité pro stát, který je tvořen různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Tento švýcarský systém přímé demokracie je systém otevřený a pružný, aby reagoval na potřeby obyvatel, a je dostatečně pevný na to, aby odolal tlakům zvenčí i rozvratům zevnitř. Je velmi dynamický a vždy spojený se svými občany – s jejich aktivitou stojí a padá. Občané Švýcarska si svou aktivitou a zodpovědností sami vybudovali svůj unikátní systém, který jim slouží, a ve kterém jsou šťastni.

Závěr

- Nejdůležitější je všeobecné referendum, v kterém by si občané sami rozhodovali o všech nejdůležitějších věcech, které se jich přímo týkají.

- Druhým typem hlasování je univerzální použití referendového hlasovacího systému, kde by si i místní občané na místní úrovni mohli kdykoliv rozhodovat o všech svých záležitostech, bez nějakého zkorumpovaného místního vedení.

- Třetím typem hlasování jsou volby politiků do parlamentu, vlády a volba prezidenta. Všechny tyto vrcholné politiky by občané mohli volit přímo, bez existence politických stran.

- Čtvrtým typem hlasování je odvolávání jednotlivých politiků, pokud by se dopustili nepřípustného jednání.

- A konečně je zde páté hlasování, kde by občané měli možnost schvalovat důležité zákony sami, nejen hrstka zkorumpovaných poslanců. Můžete si ji celou přečíst v následující 20. kapitole.