Již za dob komunistů jsme byli nepřetržitě strašeni, že se lidstvo příliš přemnožuje. Už tenkrát si globální elita pravděpodobně dala za úkol, že nás bude prostřednictvím mainstreamu a koupených vědců strašit přelidněním. Stačí si ovšem zaletět letadlem třeba do Dubaje, abyste během 6 hodin letu pohledem z letadla zjistili, že je vlastně planeta v zásadě pustá a neobydlená. Letíte šest hodin a pořád pod sebou vidíte jen neobydlené hory i údolí a jen semtam nějaké to město. Jak je to tedy ve skutečnosti s tím přelidněním? 

Skutečná pravda je taková, že růst světové populace zpomaluje už od poloviny 60. roků. V roce 1968 na populační explozi upozornila kniha Paula Ehrlicha „Populační bomba“. Na začátku 19. století byla podle odhadů na světě 1 miliarda lidí. V roce 1960 měla planeta už 3 miliardy obyvatel. A v prosinci 2011 podle statistik OSN populace planety dosáhla počtu 7 miliard. Těchto čísel se chytli zastánci eugeniky, kteří to využili jako novou záminku, proč prosazovat centrální regulaci populace. Vlády by prý měly přikročit k nuceným sterilizacím obyvatelstva, například přidávat do pitné vody jedy, které by způsobily neplodnost (P. Ehrlich a J. Holdren: Ecoscience). Nebo by rodiče museli od úřadů dostat na dítě povolení. Jako když žádáte o stavební povolení. Jenže nakonec se ukazuje, že proti přelidnění planety nemusíme dělat nic. Malthusiáni se mýlili. Problém se vyřešil sám. 

Pozoruhodné je, že toto světové brždění populační exploze začalo dlouho před tím, než malthusiáni začali bít na poplach. Paul Ehrlich svou knihu „Populační bomba“ vydal v roce 1968. Ale růst světové populace začal zpomalovat už od roku 1963. Tehdy populace vzrostla o rekordní 2 % za rok, ale od té doby jsou přírůstky stále nižší. Dnes už je to roční přírůstek jen asi 1,2 % ročně. Od začátku 90. let klesají i roční přírůstky v absolutních číslech. V roce 1950 ročně na světě přibylo asi 40 milionů lidí. Koncem 80. let už to byl přírůstek cca 87 milionů ročně. Pak ale začaly roční přírůstky klesat. 

Jak je možné, že na procenta roční přírůstek populace klesá od 60. let, ale měřeno v milionech lidí klesá až od 90. let? Inu, v roce 1987 byl roční procentní přírůstek sice procentuelně menší než v roce 1963, ale celkový počet lidí byl vyšší. 1,6 procenta z 5 miliard lidí v roce 1989 je více hlav než 2,2 procenta ze 3 miliard lidí v roce 1963. Dnes už přibývá méně jak 80 milionů lidí ročně. Světová populace tedy ještě roste, ale čím dál pomaleji. Jako když auto začne brzdit před křižovatkou. 

Není to zase tak nic překvapivého. Důvodem je tzv. demografický přechod (demographic transition), jako důsledek modernizace, který přinesla průmyslová a vědecká revoluce. Když se zlepšila zdravotní péče a životní úroveň, klesla úmrtnost a populace začala rapidně růst. Takový růst populace je v přírodě odjakživa dobrou zprávou, že druh prosperuje a dobře se mu daří. Nakonec si lidé ale uvědomí, že když děti neumírají jako mouchy, nepotřebují jich mít tolik. V dřívějších dobách musely rodiny mít více dětí, protože byla vysoká dětská úmrtnost, aby jim alespoň nějaké přežily do dospělosti. Mít děti bylo tehdy levné, nemuseli jste jim kupovat mobilní telefony ani počítače ani platit vysokou školu. Naopak, děti se využívaly jako levná pracovní síla v zemědělství. Děti také fungovaly jako důchodové pojištění. Museli jste mít více dětí, aby vás měl ve stáří kdo živit. V éře nízkých příjmů by rodiče jediné dítě neuživilo.Tohle všechno v bohaté urbanizované společnosti s dobrou zdravotní péčí a důchodovým zabezpečením už není zapotřebí. 

Průmyslová revoluce začala v Británii. Zde k poklesu porodnosti/plodnosti došlo mezi 1860 a 1930. Mezi 70. lety 19. století a třicátými lety 20. století hrubá porodnost (crude birth rate) v Británii klesla z 3,5 procent na 1,5 procenta. Ostatní země nastoupily na cestu průmyslové revoluce později, tedy i demografický přechod přišel později. Díky demografickému přechodu očekáváme, že růst populace planety se zastaví někdy v druhé půli 21. století. A to asi na čísle cca 10 miliard lidských bytostí. Ovšem představa, že to přinese nějaké přelidnění, je falešná. 

Kdyby také měly ženy odjakživa stejný přístup ke vzdělání jako muži, tak by lidstvo dnes mělo snad o 1000 let větší náskok ve vědě a technice. Byl by využit tvůrčí potenciál obou pohlaví, nejen toho jednoho. Lidstvo by o 1000 let technicky rychleji vyspělo a možná i podstatně zmoudřelo. Ale vládnoucí otrokáři si ženské vzdělání nepřáli, proto jim vzdělání i podnikání zakázali. 

Co se týče současného Západu, je pravdou, že je v morálním rozkladu. Není to však tím, že se přestal množit, ale tím, že jeho morální rozklad je záměrně řízen shora. Globální banksteři si přejí, aby se pevné rodinné partnerské svazky definitivně rozpadly. Společnost trvale atomizovaná se totiž všemi směry lépe ovládá. Mocní finančníci vedou jak krysaři, s pomocí koupených masmédií, dav tam kam potřebují.Vládnoucí globální mafiáni lásku vyškrtli a propagují všemi prostředky pouze sex, protože láska se zpeněžit nedá, sex ano. Ze sexu se udělalo atraktivní zboží na prodej, z toho důvodu lásku mezi pohlavími vládci zahodili jako nepotřebné haraburdí. Jako zbytečná instituce se zahodilo i manželství. Jsou to vzájemné povinnosti - a o povinnostech dneska nechce nikdo nic slyšet. Je smutné, že dovolí většinová společnost, složena z řadových občanů, vládnoucím menšinovým kriplům rozkládat rodinu. Že se nechá poslušně atomizovat na nešťastné singl jedince. Že zkrátka lidé neprohlédli ten trik, že ryba smrdí vždycky od hlavy. Takže za rozklad rodin mohou vždy vládci (otrokáři) nikdy ne ovládaní (otroci). Protože vládci nastavili všechny podmínky tak, aby se lidi co nejméně množili a aby bylo pro lidi výhodnější žít radši singl než v pevných rodinách.

Na neúrodné, sluncem sežehnuté půdě žili i staří Arabové předmuslimské doby a ti měli ve zvyku pohřbívat novorozeňata ženského pohlaví zaživa. Indiáni žijící ve vysušených savanách byli milosrdnější, ti novorozence ženského pohlaví před pohřbením alespoň napřed uškrtili. Zato Eskymáci-lovci, žijící ve věčném ledu a chladu, ti měli zvyky taky hrůzné: zabíjeli děvčata až ve věku 4 až 6 let. Zanesli je k pohřebišti, ucpali jim ústa a nos sněhem a ponechali je jejich osudu. O Hindech žijících v nehostinných horách bylo rovněž známo, že zabíjení děvčat bylo u nich velmi rozšířené. Koneckonců i u některých kmenů slovanských, stejně jako u kmenů je obklopujících, například u Germánů, žijících v rozbahněných neúrodných močálech a i Litevců, bylo zabíjení ženských novorozeňat obvyklým jevem. Tento obyčej byl doložen především u Baltických Slovanů, Pomořanů a Luticů, kde i matky rdousily nemluvňata ženského pohlaví, když se jich narodilo víc než mělo. 

Mechanických způsobů byla rovněž celá řada. Častým způsobem bylo, že si těhotná žena lehla na záda a přes břicho jí bylo položeno široké prkno. Na toto prkno se postavily dvě nebo tři její přítelkyně a poskakovaly na něm tak dlouho, dokud netekla krev z pochvy. Anebo si žena lehla na břicho a jiná žena se jí postavila na záda a opět hopsala. Oblíbenou metodou bylo bušení do spodní části těla z obou stran tak dlouho, až plod vyšel. Taky byly ženám kladeny na břicho horké kameny. Jinde si zase ženy uvazovaly pevné obvazy kolem těla. Silné šněrování, silné hnětení, mačkání a bušení do břicha, seskakování z vysokého balvanu, stromu či balkónu, to byly všechny ty zoufalé pokusy zbavit se plodu. Tímto velmi krátkým výčtem není pochopitelně vyčerpán obrovský počet způsobů vyhánění plodu z těla. Několika uvedenými příklady jsem jen v krátkosti naznačila, jak se středověké ženy snažily vyřešit svou tíživou životní situaci, když si ze závažných důvodů nemohly dovolit mít dítě. 

První křesťanští ideologové se snažili opatrně a upřímně objasnit si pravou povahu plodu. Teologové se zabývali také otázkou, odkdy má embryo duši. Vznikl nekonečný spor o pojem duše a způsob jejího vzniku. Podle novoplatónské představy měla duše absolutně jinou povahu než tělo- musela tedy nějak do těla vniknout. Vznikly tři směry: jeden učil, že duše je plozena rodiči a embryo tudíž oduševněno, druhý mínil, že při plození přechází duše rodičů na dítě a třetí konečně tvrdil, že bůh tvoří duši odděleně a přenáší ji na dítě. Tento směr vítězil, ale nebyli si ovšem jisti, kdy se tento přenos děje. Augustinus obohatil křesťanství dalším mystickým břemenem. Na orientálním manichejském učení vybudoval své učení o pekle, z něhož vzešla zhoubná nauka o dědičném hříchu. Peklu propadli kvůli Adamovu hříchu téměř všichni lidé a nemohli se vlastní silou zachránit před ďáblem, protože hřích je děděn. Vykoupení bylo provedeno v zásadě smrtí Ježíše Nazaretského, ale účastni ho mohou býti pouze pokřtěni. Duše každého člověka, který zemře nepokřtěn, je tudíž ztracena. To platilo i pro plod. Toto zvrácené pojetí přešlo pak do tzv. Decretum Gratiani, jež tvořilo důležitou část korpusu kanonického práva. Byly tudíž navždy zatraceny duše oněch plodů, které zemřely nepokřtěny. Také bylo dodatečně přijmuto středověké učení Tomáše Akvinského, kdy tento nejvlivnější církevní vědec rozhodl, že k oduševnění nedochází při početí, nýbrž u chlapců ve čtyřicátý a u děvčat v osmdesátý den těhotenství. Toto konstatování, pro něž nebyl vůbec žádný biologický důvod, mělo velký význam především pro otázku potratů a především však bylo časovým rozdílem v oduševnění autoritativně uznána nadřazenost mužského pohlaví už dávno před narozením. Tyto myšlenky Tomáše Akvinského v podstatě souhlasily ne-li doslova, tedy alespoň duchem, se starověkým Aristotelovým učením. Tak vzniklo dogma, jehož neblahý vliv nebyl dodnes úplně zlomen. 

Někomu se může zdát, že se ženy 19.století chovaly k dětem krutě. Ale ony byly přinuceny se tak chovat, protože se k nim krutě chovala celá společnost. Žádná samice světa nebyla za své těhotenství i mateřství tolik pronásledována, jako ta lidská. Mladá, neprovdaná služtička podlehla touze a pak se dostavily následky. S hrůzou pozorovala, jak se jí něco jako rakovina proti její vůli rozrůstá v břiše. Věděla, že až se to provalí na veřejnost, bude za to společností velmi týrána a odsuzována. Musel to být strašný pocit- kvůli jednomu zakopnutí si zkazila život nadosmrti. Porodit parchanta totiž znamenalo konec šťastného života. 

Dobová morálka byla taková, že i ženy se k sobě navzájem chovaly krutě. Panička nekompromisně vyhodila služku na dlažbu, jen co zjistila, že je těhotná s jejím synem nebo manželem. Pro příklady nemusíme chodit daleko, sáhněme namátkou do slavné malířské rodiny Mánesů. Fanynka Šťovíčková byla venkovská služebná a do této černovlasé a černooké dívky s krásnou tváří a ztepilou postavou se zamiloval Josef Mánes, tehdy již známý malíř. Podle jejího nahého těla maloval obrazy Jitro a večer. Rovněž obraz nazvaný Josefina, jedno z jeho nejlepších děl, je portrétem Fanynky. Jenže Fanynka otěhotněla a Josefova sestra Amálie, která se o své dospělé bratry tak mateřsky starala, nemilosrdně služebnou macešsky vyhnala. Podle dobového zvyku dbala na dobrou pověst rodiny a osud služky “s parchantem” ji nezajímal. 

Pokoutní potraty byly velmi nebezpečné hlavně proto, že bývaly prováděny neodborně a v nevyhovujících podmínkách. Často se při nich poranila děloha, nebo docházelo k těžkým infekcím vnitřních rodidel, někdy i s následnými záněty pobřišnice a celkovou sepsí. Jindy docházelo ke vzduchovým emboliím nebo toxickému poškození. Všechny tyto těžké a často smrtelné následky vedly již počátkem 20.století v Německu ke snahám legalizovat interrupci v případech zdravotně nebo sociálně potřebných. První průlom do obecně odmítavé praxe, podmíněné zejména přetrvávajícími vlivy náboženství, byl uskutečněn v Sovětském svazu. Tam byl r. 1920 poprvé v dějinách práva vydán dekret, který povoloval interrupci. Potrat byl povolen za předpokladu, že ho provedou lékaři ve veřejné nemocnici. K legalizaci potratů však nedošlo proto, že by stát “uznal ženino právo na vlastní tělo”, nýbrž z ryze praktických důvodů: až příliš mnoho žen při tajných potratech umíralo. 

Sovětský svaz byl tedy jedinou zemí, jejíž zákony dávaly ženě právo na interrupci. Jinde platil stále potrat za těžký zločin. Od okamžiku, kdy žena počala, nemohla už svobodně o sobě rozhodovat, nýbrž musela plod povinně donosit. Tak si to žádalo platné právo i u nás. 

Jak hodně se vždy rozcházejí příkazy či ideály s tvrdou životní realitou, svědčí i příhoda ze života mé matky z období druhé světové války. Psal se rok 1943 když se jí narodilo v zapadlé slovenské vesničce první dítě jako nemanželské. Panovala tenkrát bída a hlad, a tak dobromyslné, zkušené staré tetky, všechny silně věřící, velmi zbožné, leč praktické, novopečené dvacetileté matce radily: “Anka, daj ho zchladit za okno a budeš mať po starostech.” Kolik nechtěných miminek takto zhynulo na zápal plic, průjem nebo “jinou nemoc” se už nikdy nedovíme. Můžeme jen tušit, že úmrtnost dětí byla tenkrát velmi vysoká. 

Vystoupení před komisí bývalo pro ženy velmi trapné a stresující. Žena například uvedla, že má velké zdravotní problémy, dvě malé děti, malý byt, malý plat a že se právě rozvádí. To vše musela doložit potvrzeními. Přesto se ji snažila komise přesvědčit, aby si dítě buď nechala, anebo aby ho donosila a pak ho darovala k adopci. K adopci by ovšem žádná normální žena nikdy dítě nedala, protože by pak měla celý život stokrát větší výčitky, než když šla na potrat. Při každých narozeninách dítěte by přemýšlela, zda se má v cizí rodině dobře, zda mu tam není ubližováno, atd.,atd. (Ti co ženy přemlouvají k adopci si totiž vše představují jak Hurvínek válku, neboť si patrně neuvědomují, že ženy jsou lidé, nikoliv krávy, kterým lze tele kdykoliv odebrat). 

Před komisí stály i vdané ženy, které už měly odrostlé děti, velký byt, velký plat ba i hodného muže, a přesto se z mnoha osobních důvodů již necítily na to, mít další dítě. Takové ženy byly nuceny si vymýšlet neskutečné lži a báchorky a kydat samy na sebe hnůj. Nezbývalo jim než tvrdit, že byly manželovi nevěrné s kolegou v práci, nebo že byly v parku znásilněné neznámým vojínem, nebo že vlastně ani neví s kým to mají, neboť byly opilé a toho chlapa ze zábavy si vůbec nepamatují. Bylo potupné se takto veřejně zpovídat před cizími lidmi ze svého sexuálního života. Stály tam před komisí jako nesvéprávné, nemyslící dobytče, za které musí rozhodnout moudří lidé, jak naloží s jejich břichem. Existence těchto interrupčních komisí plně odpovídala koncepci totalitního režimu, že řadový občan je nesvéprávné hovado, za které musí rozhodnout vyšší instance, co smí či nesmí dělat, či na co má, či nemá nárok. 

Po zrušení komisí roku 1987 přibyly další velké změny: byly zavedeny miniinterrupce. Miniinterrupce jsou zákroky, které jsou prováděny už do měsíce po vynechání menstruace. Jsou mnohem šetrnější než interrupce, protože se zárodek neodstraňuje chirurgicky, ale se “vysaje”. Tyto šetrnější zákroky se začaly provádět zdarma a rovněž antikoncepce byla zdarma. Svědčilo to o tom, že komunisti o vysokou porodnost již nestáli. 

V několika časopisech ale místo láteření na potraty byly krátce po sameťáku zveřejněny zajímavé výsledky výzkumů, které se prováděly v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tyto výzkumy byly o tom, jaký život vedly narozené nechtěné děti. Komise v socialismu nepovolovaly tenkrát interrupci hlavně mladým, velmi dobře finančně zajištěným dívkám. Určovaly těmto dívkám trest: zhřešilas, budeš mít za trest dítě! A jak dopadla tato mateřství za trest? Dlouhé roky byly studovány osudy těchto matek a jejich nechtěných dětí. Tyto výzkumné studie prý jednoznačně dokázaly, že nechtěné děti jsou na tom špatně. Jednalo se o děti, jež se narodily v Praze po dvojím zamítnutí interrupce. Výzkum došel k velmi závažným údajům. Již ve věku devíti let se u této populace projevily symptomy dlouhodobé sociální deprivace. On to sice těm dětem do očí nikdo nikdy neřekl, že jsou nechtěné, ale ty děti to cítily z chování rodičů celý svůj život. Pubertu prožívaly mnohem komplikovaněji a v dospělosti měly mnohem horší vztahy ve vlastní rodině i v zaměstnání. Dále bylo zjištěno, že z nich byli častěji alkoholici, drogově závislí a kriminálníci. Největší problém však spočíval v tom, že si syndrom nechtěného dítěte nesli celým svým životem a dokonce jej přenesli i na další generaci. Také rozvodovost mezi nimi existovala desetkrát větší. 

Ani matky, které dítě nechtěly nedopadaly dobře. Byly nespokojené se svým životem a většinou špatně snášely už své těhotenství. Pak brzy přestaly kojit a příliš rychle se vracely do zaměstnání. Na své nechtěné dítě byly nevraživé a přísné nebo se mu nevěnovaly. Otcové těch dětí byli lhostejní nebo se často staly takové děti objektem týrání obou rodičů.... 

Takřka ve všech zemích byly miniinterrupce nahrazeny asi u 40 procent žen hormonálním potratem. Ten se provádí tak, že už za několik dní po vynechání menstruace se za pomocí tzv. pilulky mifepriston menstruace vyvolá. Tato pilulka se ve Francii používá již od r. 1988. O něco později byla zavedena i v Británii, USA, Německu, Švédsku, Japonsku, Číně a Rakousku. Po roce 2000 i do všech ostatních západoevropských států. U nás v Česku byla povolena až v roce 2013. Tato pilulka ohrožuje ženu podstatně méně než miniinterrupce (vysání obsahu dělohy), protože představuje daleko šetrnější způsob potratu. Eliminuje totiž riziko porušení děložního hrdla nebo zanesení infekce chirurgickými nástroji- a tím i riziko neplodnosti. Potrat pomocí pilulky vypadá jen jako silnější menstruace- zárodek měří nejvýše 4 milimetry. 

V zemích, kde se potratová pilulka již léta používá, zdravotníci zkonstatovali, že se nijak nezneužívá. Její zavedení nevyvolalo žádné zvýšení počtu žádostí o potrat. Některé katolické země, které akceptují spíše smrtící přelidnění na naší planetě nežli účelnou kontrolu porodnosti, však dosud distribuci této pilulky sabotují. Na rozdíl od katolických zemí je český národ pověstný svou bezbožností, proto mě překvapuje, že mifepriston byl u nás schválen až tak pozdě. Také mě překvapuje jeho nehorázná cena. Prý jeho aplikace bude stát 3500 Kč. Ona by byla přemrštěna cena i 500 Kč, natož 3500 Kč. Ale jak známo, prohnilý mafiánský kapitalismus je pouze o zisku a byznysu, a tak si kdekdo na lidském neštěstí opět pořádně namastí kapsy, zejména opět farmaceutické firmy. 

Je tohleto normální? Pochopitelně není. Kdyby existovala ve farmaceutickém průmyslu nějaká konkurence, tak by takováhle přemrštěná cena postinoru nemohla nikdy vzniknout. To znamená, že nám vládnou monopolní korporace, které si s námi dělají co chtějí. Pilulka postinoru má doslova cenu zlata, neboť vězte, že za 500 Kč si dnes můžete koupit zlatý přívěšek na krk. 

Jak je vidět, v dnešní mafíánské prohnilé kapitalistické době je vše jen o výhodném byznysu a na lidi se zvysoka kašle. Kdyby totiž šlo o skutečné řešení problémů a nejen o výhodný byznys, tak by zde už dávno byla k mání jednorázová hormonální měsíční pilulka anebo alespoň levný a dostupný postinor. Místo toho se rozhodli kapitáni pharmabyznysu trápit ženy denní škodlivou antikoncepcí, protože je pro ně finančně nejvýhodnější. 

Co bychom si tedy měli do budoucnosti přát? Především aby byla k dispozici pro ženy co nejkvalitnější antikoncepce, která by neničila jejich plodnost, zdraví, ani sexuální chuť a byla levná, nikoliv předražená. A aby hazardéři s lidským zdravím zde konečně na všechny kliniky hromadně zavedli používání mifepristonu, čímž by se definitivně zrušily miniinterrupce. A aby na základě už od dětství zavedené rodinné výchovy vznikaly odpovědné, hlubší partnerské vztahy, v nichž by se rodily chtěné a velmi milované děti, neboť potrat, to je zanedbaná prevence.

Další známou katolickou zemí, jež se proslavila protipotratovými zákony, je Irsko. Nicméně v dnešní době tam panuje spokojenost na obou stranách. Na důkaz tolerance bylo nakonec rozhodnuto, že irské ženy mohou vycestovat za potratem do zahraničí, bez následného popotahování. Jak čisté ruce tím Irové získali: je jistě velmi mravné hodit vlastní plod sousedovi za plot. 

Zvláštní situace panuje v Americe. Tam má totiž církev rovněž tradičně velký vliv a taky ho bezostyšně využívá. Došlo to až tak daleko, že tam náboženští fanatici v minulosti zastřelili několik potratových doktorů. “Velcí zastánci života” zavraždili dospělé lidi a nepřišlo jim to divné. Ve Střední a Jižní Americe, které jsou rovněž převážně silně katolické země, jsou zákonná omezení potratů také velmi přísná. Američtí občané se rozdělili na dva tábory: na ty, co jsou na straně embrya ( hovoří se o právu na život již od početí) a na ty, co jsou na straně ženy (hovoří se o právu na vlastní sebeurčení, že žena má mít možnost si sama svobodně zvolit, zda chce být matkou nebo ne). 

Jsem pochopitelně na straně té druhé skupiny, argumenty těch prvních naprosto neuznávám- jsou absurdní. Plnoletá a svéprávná žena má právo rozhodovat o sobě samé. Druhá skupina, zastávající se ženy, vychází ze základních lidských práv, konkrétně z neporušitelnosti přirozených práv člověka. Je nutné zastavit se u pojmu “integrita ženy”, což znamená, že embryo je součástí ženy a bez ní nemůže existovat. Žena jako subjekt všech garantovaných lidských práv a svobod má tedy nejen nezadatelné právo na reprodukci, ale i na potrat jako součást práva na vlastní sebeurčení. Sebeurčení spočívá v tom, zda žena chce či nechce být dárkyní života, zda chce či nechce být matkou. Kdo chce mít deset dětí prosím, může si je dopřát, nikdo mu to nezakazuje. Ale kdo nechce mít děti žádné, má na to taky plné právo, i za cenu zbavení se dvoumilimetrového zárodku. 

Pochopitelně, že nejzodpovědnější chování je chránit se antikoncepcí před nechtěným těhotenstvím. Když k otěhotnění i přesto dojde a my nejsme schopni zajistit dítěti hezký a šťastný život, pak je zodpovědnější odstranit zárodek. Určitě daleko zodpovědnější než nechat dítě po narození umřít hlady. Anebo ho na ulici honit jako divou zvěř a střílet jako zajíce- jak se tomu děje v ulicích katolické Brazílie. Neboť je známo, že v Rio de Janeiru, ale i v jiných velkých městech, jsou bezprizorní pouliční děti zabíjeny jako obtížný hmyz. Rodiče, kteří nejsou schopni zajistit dítěti hezké dětství, dát mu láskyplnou rodičovskou péči, vzdělání, příjemné bydlení a zdravé životní prostředí, nemají právo jen tak bez rozmyslu vrhat děti do života a činit je nešťastnými. Rodit děti jedno za druhým dovede každý primitiv. Ale zajistit jim pěkný život, to už tolik lidí nedovede. Právo na život znamená třeba i to, že člověk sežene práci, aby měl obživu a pokud práce není, tak mu stát zajistí základní, ničím nepodmíněný příjem, aby neumřel hlady. 

Jako mladá dívka jsem občas přemýšlela nad tím, co bych si vybrala, kdybych měla možnost si vybrat mezi narozením se a nenarozením se. Došla jsem k závěru, že bych si radši vybrala nenarodit se. Nelíbilo se mi na téhle planetě to, že se zde živočichové vzájemně zabíjejí a požírají, aby sami přežili. Taky mi hodně vadilo, že silný neochraňuje slabého, ale utlačuje ho. A že dobro nevítězí nad zlem jako v pohádkách, ale je to obvykle naopak. Kolik lidí si v životě na adresu svých rodičů pomyslelo totéž co já? Že si pět minut udělali dobře a člověk se pak kvůli tomu musí povinně plácat na světě. Sebevrazi tyto špatné myšlenky realizují, nejsou rodičům za darovaný život vděčni. Radši se dobrovolně vrátí do nebytí než by využívali Danajského daru bytí. 

Je neuvěřitelným pokrytectvím, když nám náboženští fanatici ve svých lživých filmech předvádějí zárodky jako trpící vražděné děti. Ať se to pokrytcům líbí nebo ne- zárodek není člověk. Mohl by z něj být člověk, ale není. Při včasném požití mifepristonu se odstraní asi třímilimetrový kousek nevědomé hmoty. Tento kousek hmoty si nemůže nic uvědomovat, protože nemá čím- chybí mu mozek. Mozkové hemisféry se totiž začínají vyvíjet až v pátém měsíci těhotenství. Prostě chuchvalec buněk je vržen zpět do neexistence, aniž by prožil sebemenší bolest nebo trauma. 

Jeden můj čtenář mi v diskusi napsal: Jakýkoliv umělý potrat je samozřejmě vražda. Lidský život má být chráněn od početí. Že je člověk člověkem od početí, ví i lékaři. A já jsem mu na to odpověděla: To je jen Váš osobní názor a nic víc. Navíc jste muž, takže se Vás tenhle problém netýká. Oplodněná buňka není člověkem, tak jako není člověkem ani jednotlivá tělesná buňka. Pokud byste na tom tvrdošíjně trval, že spojení vajíčka se spermií je již člověk, pak já Vám mohu začít tvrdit, že spermie je poloviční člověk. Je to také živý minitvor, který se dokonce pohybuje s pomocí bičíku, aby dosáhl svého přirozeného cíle. Tato živá mikroskopická rybička s mrskajícím se ocáskem, tento posvátný ŽIVOT , nesoucí veškeré genetické informace o svém nositeli, je přírodou určena k tomu, aby oplodnila ženské lůno a stala se celým člověkem. Ale jak mnohý muž s těmito vzácnými lidskými rybičkami zachází? Velmi hanebně a kolikrát velmi otřesně! Bez špetky úcty k těmto živým téměř lidem. Provádí zkrátka s nimi psí kusy na různé způsoby, a tím je znesvěcuje jako biblický Onan. 

V našich tělech denně odumírají miliony tělesných buněk, aniž bychom se nad tím nějak pozastavovali. V podstatě by z nich rovněž mohli být neopakovatelní lidští jedinci. Protože v době klonování, kdy se běžně klonují zvířata (a patrně v tajných laboratořích i lidé), už víme, že by se z tělesné buňky dal vypěstovat nový, zcela originální člověk. Stačilo by tu buňku pouze vložit do vyprázdněného vajíčka a pak dát do dělohy, kde by vyrostla nová lidská bytost. Když lékaři denně odřezávají lidem nemocné orgány, tak vlastně zahazují stamiliony potenciálních lidských bytostí. Uříznou třeba po dopravní nehodě někomu rozdrcenou nohu, ale nemají pocit, že by z té nohy měli zachraňovat zdravé, žijící originální buňky, protože by z nich mohli být naklonováni noví lidé. 

Je paradoxem, že tu pravou hrůzu ze smrti si neprožije zárodek při potratu, ale až dítě při porodu. Představte si tu situaci: dítě si hoví v plodové vodě, pěkně v teple, v naprostém bezpečí. Jeho nyní už fungující mozek zaznamenává libé i nelibé pocity. Libé pocity dítě má, když slyší klidný tlukot matčina srdce. Nelibé zaznamenává třeba při rozčilení ženy. Najednou je dítě z té pohody násilím vytlačováno a posouváno krutě svírajícím tunelem někam pryč do neznáma. Mozek dítěte prožívá strašný strach. Získává šok na celý život- prožívá jakoby svou vlastní smrt. A právem. Vždyť některé děti při porodu skutečně zemřou. Udusí se, když nejsou včas vytáhnuty do života. Takže nikoliv zárodek, ale dítě při porodu prožívá smrtelnou úzkost. 

I přes odpor antipotratářů, stejně tak jako tak mnoho žen zárodek spontánně potratí. Mnoho embryí přichází nazmar, protože proti “nemorální”přírodě jsou i církevní potentáti bezmocní. Studie hormonálních změn u žen, které se snaží otěhotnět, ukázaly, že osm z deseti oplodněných vajíček se většinou potratí spontánně, aniž by ženy cokoliv tušily. Zvláště mezi pětatřicátým a pětačtyřicátým rokem vzroste míra samovolných potratů asi pětkrát. Příčinou jsou nahromaděné chromozomální poruchy. Většina začínajících těhotenství bývá tedy samovolně přerušena, bez ohledu na mínění ochránců života. Genetický výběr je přirozenou součástí reprodukce, protože smrt je neoddělitelnou součástí života. Tak jak to vidíme třeba na zahradě. Tam taky každé jablíčko neuzraje. Většina zelených a nezralých jablek popadá na zem. Další věc: ve všech vyspělých zemích se dnes běžně provádějí umělá oplodnění. Je známo, že na jedno úspěšné oplodnění připadne v průměru sedm neúspěšných. To znamená, že z těch sedmi odumřelých zárodků mohli být také lidé. Mnoho zárodků takto přijde nazmar. S tím se nedá nic dělat, neboť na druhé straně neplodné ženy získají konečně vytoužené dítě. Takhle se manipuluje s lidským materiálem ve velkém. 

Při jednom ze způsobů léčby neplodnosti nechávají lékaři lidská embrya vyrůstat po několik dní ve specializovaných laboratorních podmínkách. Obvykle se přitom oplodňuje větší počet vajíček než je nutné, neboť nelze dopředu odhadnout, kolik se jich “ujme”. Přebytečné zárodky často slouží k výzkumným účelům. Výzkum na těchto přebytečných zárodcích směřuje ke zdokonalování výsledků umělého oplodňování nebo k pátrání po vadách geneticky způsobených v raných fázích těhotenství. V některých zemích je takový výzkum zakázán, jinde alespoň limitován pouze na zárodky mladší než 14 dní. Ovšem ve většině zemí se tento výzkum prostě provádí. Církev s tím pochopitelně nesouhlasí, ale co může dělat? Na tomto poli jí protestování není nic platné, věda i byznys si jedou podle svého, a tak církev patrně usoudila, že daleko snadnější je buzerovat a pranýřovat pouze ženy. Snaží se vytvářet v ženách co největší pocity viny. A pak pokrytecky hlásá: vidíte, potraty v duších žen zanechávají celoživotní trauma. 

Vůbec nejabsurdnější je požadavek církve, aby ženy nepoužívaly žádnou antikoncepci. Ernest Borneman ve své Encyklopedii sexuality napsal: “Kdo ochranu proti početí považuje za nepřirozenou, nemorální nebo bezbožnou, podporuje potraty. Nic nepřispělo k rozšíření potratů více než katolický zákaz ochrany proti početí a katolická podpora metody rytmu, která v důsledku velké životnosti spermatozoí ve vaginálním sekretu vede často k těhotenství i tehdy, když došlo k pohlavnímu styku v neplodných dnech.” 

Jak si vysvětlit nesmyslná a podivná nařízení církevních hodnostářů? Proč s využíváním neplodných dnů souhlasí, ale s jinými druhy antikoncepce nesouhlasí? Znáte tenhle kameňácký vtip? Opilec se klimbal v tramvaji a náhle se vyzvracel jedné paní na kabát. Paní mu pobouřeně řekla: “Vy prase!” Opilec opáčil: “Já a prase? Podívejte se na sebe, jak vypadáte.” Ten vtip připomíná morálku církve, když muže nabádá, aby nepoužívali kondom. Katoličtí muži se pak tváří, že chtějí mít děti a souloží bez ochrany o stošest. Také katolické ženy souloží bez ochrany, protože ji mají zakázanou. Spoléhají se jen na plodné a neplodné dny, dokud neotěhotní. Když pak některé z nich jsou nuceny se rozhodnout pro potrat, protože si více dětí již zkrátka dovolit nemohou, veškerá vina je svalována jen na jejich hlavu, na muže nikoliv. 

Proč církevní oligarchie tu antikoncepci pořád zakazuje? Inu proto, že je stále zahleděna do své slavné minulosti, do svého ohromného vlivu, který kdysi měla. A tak si asi nevšimla, že ustrnula ve vývoji. Ignoruje moderní dobu. Církevní hodnostáři chtějí udržovat morálku tak jak byli zvyklí celou minulost: držet bič jen nad ženami. Za odporem k antikoncepci tedy vězí snaha neustále ženám vládnout, poroučet a držet je v ideologických okovech jako za starých, dobrých, totalitních církevních časů. Říkám si: Jakým právem se chce nějaký pošahaný katolík starat o mé břicho a mé svědomí? Já také nesouhlasím s jejich dogmaty, ale nic jim nezakazuji. Nutit ženy násilím být matkou je stejně absurdní jako kdyby někdo násilím nutil muže, že musí povinně býti otcem. Nu a pak povinně s tou ženou, kterou oplodnil, že by musel žít, a povinně se s ní starat o to nechtěné dítě. 

Příkaz doby velí, aby byla obě pohlaví zodpovědná, nejen ženy. Lidstvo se už nemůže dál množit, protože ničí a rozežírá celou planetu jako škodlivá plíseň. Lidé se přemnožili, takže jiná cesta než přes antikoncepci nevede. Proto by církev měla co nejdřív změnit svůj dogmatický názor na antikoncepci. Už alespoň kvůli chorobě AIDS. I do těch nejzapadlejších koutů světa by se kondomy a všechny ostatní druhy antikoncepce měly co nejrychleji rozšířit. 

Každá žena, která se rozhodne porodit nového člověka, ho tímto nerozvážným činem zároveň odsuzuje k smrti. A k jaké smrti! Tahle smrt je pro nás pro všechny bolestná, protože většina z nás statisticky umírá v opuštěném, bezvýchodném, smutném stáří. S bolestivou těžkou nemocí, plně si uvědomující svou neutěšenou situaci. Takže smrt nás čeká v každém případě, jsme k ní odsouzeni tak jako tak všichni. Mně už dnes celkem nevadí, že jednou umřu, smířila jsem se s tím. Akorát mi hodně vadí to stárnutí, a taky to, že nebudu mít možnost dál pozorovat vývoj na Zemi. Jak ráda bych existovala alespoň jako takové zvědavé vesmírné oko, abych mohla dál pozorovat, co se děje na Zemi a jak si lidstvo dál počíná. 

Ještě jeden negativní jev s gustem zkritizuji.Všechno souvisí se vším, mainstreamová média vlastněna a kontrolována globálními bankéři řídí povětšinou muži, a tak není divu, že píší tak jak píší. Poslušní šéfredaktoři se řídí heslem: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak řídí noviny v tom duchu, co si přeje korporátní vlastník novin. Když zrovna novináře nebaví psát o prostitutkách, vrhnou se na potraty- ale taky to není to náhoda. V případě článků o prostitutkách dělají skrytou reklamu na placený sex, aby mafiáni měli větší zisky a v případě potratů zase vyhovují bohatým církevním hodnostářům. V tomto světle pak člověk snadno pochopí, jak je možné, že veškerá špína ohledně prostituce i potratů se háže jen na ženy. O vině mužů se mlčí, jako by u toho nebyli dva. Mladá fronta Dnes (na internetu přezdívaná Lžidnes), kterou jsem od pseudorevoluce četla plných 20 let (už ji naštěstí nečtu), přesně v duchu pokrytecké katolické morálky sáhodlouze pořád rozebírala neustále nezodpovědnost žen, které se rozhodnou jít na potrat. Že u toho byli také muži, kteří si lehkovážně užívali rozkoše, aniž se starali o následky, o tom „mediální prodejné šlapky“, jak jsou dnes běžně nazýváni mainstreamoví novináři na internetu, zásadně nepsali. Časem mě přestalo udivovat, že tak rádi v pravidelných intervalech zveřejňovali dopis nějakého fanatika, aby zčeřili nudnou hladinu svého psaní. Přestože většina obyvatelstva byla vždy PROKAZATELNĚ za svobodu potratů, novináři typu Martina Komárka na něčí objednávku však stále proti ni dodnes brojí. Když jsem tak pořád dokola četla ty články o nemorálnosti potratů, zase mě pokaždé napadalo, proč ti samí prodejní novináři více nevystupují proti globálním bankéřům, zbrojařským korporacím a jejich válčení a vraždění. Komárek vždy jen zveřejnil protesty mužů proti potratům, ale názory žen nepřipustil. Tomuto novináři nepřišlo zvláštní, že by měl vždy apelovat i na muže a nabádat je, aby se při pohlavním styku chránili, když nechtějí mít děti. Místo toho pořád jen napadal ženy, že jsou vražedkyně dětí. A tak nemorálním presstitutkám MFD vzkazuji toto: Místo dojímání se nad cizím embryem v cizím břiše nasměrujte svůj soucit užitečnějším směrem. Bojujte svým psaním za životy už narozené! Zajímejte se o zlepšení podmínek nechtěných dětí, nebo pomáhejte zachraňovat týrané děti z rukou brutálních rodičů, popřípadě pište o juvenilní justici, jak krade děti z řádných rodin, a pak s těmito ukradenými dětmi obchoduje. Je zde také mnoho těžce tělesně poškozených dětí, ze stále zhoršujícího se životního prostředí (chemtrails), či vlivem očkování. Tepejte a kritizujte zvyšování daní a snižování sociálních dávek ze strany současných, naprosto bezcharakterních pravolevých papalášů. 

V sexuálním životě muže a ženy platí jednoduchá matematika, tzv. nepřímá úměra: čím více zodpovědných mužů a žen, tím méně potratů. MUDr. Plzák kdysi s nadsázkou napsal: “Kdybychom rodili my muži, pak bychom jakékoliv lehkomyslné početí prohlásili za zločin a toho, kdo by nás lehkomyslně oplodnil, bychom příslušnými zákony připravili o hrdlo. O antikoncepci by nepřednášeli gynekologové, ale prokurátoři. Podvolí-li se žena pohlavnímu styku, demonstruje tím nekonečnou velkorysost spojenou s neuvěřitelnou lehkomyslností. Buď je zmáhána pohlavní touhou více, než si myslíme, nebo nám chce udělat více radosti, než si myslíme. Ale rodí ženy a ať už je to jakkoli, patří jim dík a obdiv za strádání, bolest a posléze i za starost.” 

Jednou jsme s dcerou v televizi shlédly film, ve kterém reportéři v Americe potají natočili, jak velmi surově farmáři zacházejí se zvířaty při dálkové přepravě. Mlátili s jejich těly o zem jako by to byly pytle brambor a pak padesát hodin musela zvířata ve voze nepřetržitě stát namačkána na sebe. Celou tu dobu jim nedali ani napít. Přitom už po osmi hodinách trpí zvíře nesnesitelnou žízní. Potom je polomrtvé se zlomenýma nohama farmáři mlátili železnými tyčemi a zase s nimi házeli z výšky vozu, jako by už nežila. Z jednoho dýchacího malého okýnka mělo zvíře vystrčenou hlavu a žalostně naříkalo. Stěžovalo si celému světu, ale nic mu to nebylo platné. “Hovada, dobytkové, prasata!” ulevila jsem si, když jsem ten film v televizi viděla. Pak jsem si vzápětí uvědomila, že nemohu ani tak nadávat, protože urážím ta nebohá zvířata. Když ty hrůzné scény viděla moje dcera, usedavě se rozplakala. Natrvalo dlouho a přestala jíst maso. Proč dokáží být lidé tak krutí? Co opravňuje ty lidské bestie takhle se chovat ke zvířatům? Inu, protože je to jen kvůli penězům. Kšeft je kšeft a jakékoliv zdržování znamená zdražování. I maso vezené v lednicích by se prodražilo, proto se převážejí zvířata živá. Kvůli penězům mohli přijít o život i ti reportéři, co to mučení zvířat potají natočili. Při těch drastických scénách jsem si také vzpomněla na americké zastánce nenarozeného života: Ti zasranci! Tuhle hrůzu ve své zemi nevidí? Jak se vůbec opovažují starat se o cizí břicha? Jako bychom my ženy byly rovněž pouhý dobytek, se kterým si může kdejaký sviňák nakládat jak chce. Já asi nemám vlastní mozek, proto mé problémy má za mě vyřešit soused, interrupční komise nebo katolík. 

Dost mě zaráží, že katolíci nemají kdovíjaký kladný vztah ke zvířatům. Zvířata jsou jim ukradena. Církevní hodnostáři sice oficiálně uznávají, že zvířata jsou také boží tvorové- ale to je asi tak všechno. Svou lhostejnost prozrazují i při vánočních svátcích. Vánoce, oslava zrození Ježíše Krista, se započnou tím, že se všude veřejně na ulicích začnou vraždit kapři. Tito kapři jsou mnohde neskutečně týráni, než jsou konečně zabiti. Kdyby dokázali vydávat zvuky jako jiní živí tvorové, tak by úpěnlivě kvíleli, aby se lidé alespoň trochu nad nimi smilovali. Již několik dní před smrtí je lidé přehazují z auta do auta, ze sádky do sádky, mlátí s nimi jako s bramborami, jako by to nebyly živé bytosti. Po celém těle odřené ryby pak jen marně bezmocně mlčky lapají málo okysličenou vodu a kulatýma očima prosí lidi o lepší zacházení. Celou dobu se totiž povětšinou dusí, schází jim kyslík. Poté je někteří prodavači zabíjejí neodborně, protože je chytají za žábry, aby sebou nemrskali, což ale rybu hrozně bolí. Nebo je při zabíjení nesmyslně píchají do ocasů. Pak do nich před zraky kupujících buší palicí a kolikrát začnou uřezávat hlavu dřív než je kapr mrtvý. 

A co na to katolíci? Nic.Týrání zvířat je nezajímá. Tato jatka je nechávají lhostejnými- nikdy jsem neslyšela jejich protesty proti mučení zvířat. Přitom takový dospělý kapr vnímá vše kolem sebe nesrovnatelně víc než třeba čerstvě narozené dítě. Toto má být oslava svatého? 

Vůči zvířatům mají velký dluh i poslanci, protože práva na ochranu zvířat jsou dodnes nedokonalá. Ochránci zvířat marně apelují na poslance, marně volají po lepším zákoně na ochranu zvířat. Jejich volání nechává poslance lhostejnými. Ochranáři napsali: “Upřeli jste všem živočichům jakákoliv práva na ochranu opravdu účinnou. Mají snad kvůli vašemu “přehlídnutí”, zejména při výzkumech, v podstatě zbůhdarma trpět statisíce živých bytostí? Nedopusťte, abychom se před světem museli stydět za nelidskost, která u nás vůči němé tváři přetrvává- velikost národa se měří i tím, jak nakládá se zvířaty.” 

I ta nejvzácnější a nejkrásnější zvířata jsou bez milosti hubena v mnoha částech světa. V oceánech jsou surově masakrovány poslední zbytky mírumilovných inteligentních velryb a delfínů. Lidé zabíjejí i inteligentní slony kvůli klům.Vyhubení hrozí všem velkým kočkovitým šelmám. Na Sibiři jsou poslední tygři stahováni z kůže kvůli kožešině. Na pokraji vyhubení jsou i všechny druhy primátů, gorily, šimpanzi a orangutani. Ziskuchtiví lovci na celém světě hubí všechna vzácná zvířata a jejich nevyčerpatelná chamtivost nezná mezí. Nečiní jim potíže mlátit po hlavách tyčemi nádherná tulení mláďata, která se umí bránit jen bezbranným mručením. Když proti těmhle zvěrstvům již kdysi dávno vystupovala vášnivě Brigitte Bardot, mainstream ji posměšně nazval starou hysterkou. Mně se ale její názory vůbec nezdály hysterické, když napsala: “Snažím se ze všech svých sil přesvědčit veřejnost, že život zvířete, jeho bolest, stres a strach jsou stejné jako u člověka… Chtěla bych přesvědčit lovce, že je zbabělé střílet do zvířat, která nemají kam před námi utéct. Snažím se, když už to rovnou nemohu zakázat, prosadit humánnější předpisy pro transport zvířat a celkově zlepšit podmínky na jatkách. Když už musí lidé zvířata používat jako svou potravu, ať je proboha zabíjejí co nejrychleji a bezbolestně.” 

Komerce nám zakrývá oči růžovými brýlemi, jsme zahlceni kýčovitou, rozchechtanou reklamou a barevným bulvárem, takže ani nepozorujeme tu zkázu kolem sebe. Řeknu to konečně na rovinu: Naše lidská nenarozená embrya? Jděte se s nimi vycpat vy kreténi! Všech týraných a zabíjených zvířat, všech těch pokusných a jatečních chudáků, všech opuštěných koček a psů s jejich smutnými osudy, je mi stokrát, ba tisíckrát víc líto než nějakých zapráskaných lidských zárodků. Kdyby se na naši Zemi jednou dostali mnohem inteligentnější bytosti z Vesmíru než jsme my sami a řídili se našimi zvyklostmi, pak by nás mohli normálně pojídat jako svou potravu. Dělali by totéž, co my se zvířaty. Kdo má doma nějakého toho rodinného mazlíčka, nemohl by ho nikdy v životě zabít a sníst- připadalo by mu to jako kanibalismus. Ale neznámá zvířata samozřejmě klidně pojídáme. Doufejme, že snad už brzy vědci vynaleznou dokonalou náhražku masa, skvělou biomasu, která bude od masa k nerozeznání, takže přestaneme požírat zvířata- a to bude velký skok kupředu.