4. Demokratická prehistorie

Obsah: Nesprávný termín...Paleolit a mezolit....Ženský vynález v neolitu....Pravěké umění...Prehistorické mateřské bohyně....Svržení bohyň....

Nesprávný termín

Zkuste se namátkou lidí okolo sebe zeptat, co si představují pod pojmem matriarchát. Já jsem to zkusila a byla jsem nemile překvapena- se zlou jsem se potázala. Muži se obvykle při mé otázce ušklíbli a s viditelným despektem řekli, že to znamená vládu žen. Víc se s k tomu nechtěli vyjadřovat- jako by to pro ně bylo nějaké extra odporné téma. Akorát jeden muž ještě posměšně poznamenal: "Běda mužům, kterým žena vládne." Ani ženy o mnoho víc nevěděly. Lidé nechtějí o údajném pravěkém matriarchátu nic vědět, nezajímá je to. Ze školy si jen matně pamatují, že kdysi v pravěku existovaly jakési prvobytně pospolné společnosti, kde všechno bylo všech- a to se nazývalo matriarchátem.

Není divu, že lidé o tomto období nic nevědí, vždyť dodnes u nás neexistuje žádná dostupná literatura na tohle téma. O prehistorických poměrech se zarytě mlčí, a tak se mnoho lidí domnívá, že odjakživa existovaly násilí a války, že neexistovalo nic jiného. Já jsem rovněž neměla kde čerpat své vědomosti. Vůbec poprvé jsem se o prehistorii podrobněji dočetla až ve čtyřiceti letech v knize Ernesta Bornemana "Encyklopedie sexuality". Teprve historik Borneman mi otevřel oči- v hlavě se mi rozsvítilo a došlo mi, jak to tenkrát všechno bylo.

Tak předně slovo matriarchát předhistorickou epochu příliš dobře nevystihuje. Bylo totiž mechanicky utvořeno podle slova patriarchát, čili vláda otců (z latinského pater=otec a řeckého archon=vládce. Podle tohoto vzoru pak mechanicky vzniklo slovo matriarchát: mater=matka, archon=vládce). "Vláda matek" v prehistorii se však podstatně lišila od "vlády otců" v zaznamenané historii. Matriarchát a patriarchát- zde se nejedná o spor mezi muži a ženami, ale o dvojí pojetí civilizace, o dva různé přístupy ke světu. Patriarchální, mužsky orientovaná společnost neustále vyzdvihuje a zdůrazňuje všeobecné samčí vlastnosti jako je síla, agresivita, násilí, moc, čin, apod. Z toho důvodu fungují pak tyto společnosti vždy z pozice hrubé síly, takže jsou to vlastně násilnické totalitní společnosti, kde hrstka mocných lidí-agresivních dobyvatelů vládne bezmocné většině. Pro žensky orientovanou společnost byly však odjakživa důležitější jiné atributy: péče o potomstvo, vzájemná spolupráce, příbuzenské svazky, individualita, svoboda jednotlivce, atd. Lépe než matriarchát se na tento typ předhistorické společnosti hodí výraz: mateřská společnost. Protože tyto společnosti, na rozdíl od válečnické zaznamenané historie, nikoho neutlačovaly. Vztahy v nich nebyly budovány z pozice hrubé síly, (vládnoucí pán-otrok) ale na základě rodových vztahů. Samičí princip chování je všude v přírodě založen na péči o slabšího, kdežto samčí princip na právu silnějšího. Pro přežití mláďat všech druhů živočichů na Zemi však byl a dosud je důležitější princip samičí. To platilo i pro člověka nejen na úsvitu jeho dějin, ale i mnohem později. Mateřské společnosti existovaly velmi dlouhou dobu: od dob zvířecích, po celý vývoj člověka, pak přes celou dobu kamennou (paleolit, mezolit i neolit), a vyskytovaly se v mnoha oblastech světa i v době bronzové a železné, dále v době starověké, středověké i novověké- a na některých místech světa se dokonce zachovaly ostrůvky původních mateřských společností dodnes. Čili mateřská epocha trvala přinejmenším 5 milionů let, kdežto historická totalita, kde menšina samozvaných vládců vládla většině porobených lidí, pouhých asi 6 tisíc let.

Pravěké ženy nikdy nevládly v tom smyslu, že by někoho utlačovaly. Pouze převládal mateřský princip, který byl pochopitelně pro přežití tlupy důležitější, než princip samčí. Proto někteří badatelé poukazují na to, že by bylo příhodnější onu dobu nazývat spíše matristickou, to znamená mateřskou, nikoliv matriarchátem. Na druhé straně je slovo matriarchát z určitého hlediska přípustné, protože v té době prostě neexistovali žádní otcové. Byly jenom matky a jejich děti, otcové dětí byli neznámí, takže proto "vláda matek". Matky vládly láskou a příbuzenskými svazky po mateřské linii a jejich velká přirozená autorita spočívala hlavně v tom, že byly nepostradatelné. V té době nikdo nikoho neovládal, všichni žili v tlupách. I v pozdějších rodových zemědělských společnostech byli všichni lidé svobodní, byl to prostě stav, kdy neexistovalo žádné otrokářství. Prostá neexistence pánů a otroků stačila k tomu, že neexistoval žádný druh totality. Byla to pravá demokracie pro všechny, se vším všudy.

Je to neuvěřitelné, ale v některých zapadlých koutech naší planety se uchovala původní mateřská uskupení dodnes. U jezera Lugu na jihozápadě Číny žijí Mosuové, národ, kde jsou mužské a ženské role opačné, než jak jsme v Evropě zvyklí. Rodové klany tu vedou ženy, které se starají o všechny důležité záležitosti a také si podle tradice zvané tisese samy vybírají své partnery. Svazky typu manželství tu neexistují- záleží jen na ženě, jestli z milence na jednu noc bude i otec jejích dětí. Ženy jsou v rozhodování ve svém ženském klanu naprosto svobodné, neboť muži zůstávají po celý život bydlet v domě své matky. Vztahy mezi muži a ženami nejsou vázány majetkem, jen láskou. Ale je pravdou, že tradiční svět Mosuů je poslední dobou stále více narušován zvědavými pohledy zvenčí- turisté přicházejí až sem, aby na vlastní oči uviděli místo, kde je „matriarchát“ stále ještě živý.

Mateřská společenství z doby kamenné v nezměněné podobě ještě donedávna přetrvávala i v deštných pralesích ve Střední Africe. Tam žili až do konce 20.století Pygmejové, kteří za celá tisíciletí nikdy nepoznali válku a nevěděli ani, co to slovo znamená. Vědci o nich říkali, že na těchto lidech byl nejpřitažlivější jejich klid a mírumilovnost a jediným aktem násilí (z nutnosti) v jejich životě bylo zabíjení zvěře. Při návštěvě pygmejského tábora antropologové s úžasem zjišťovali, že lze spokojeně a vyrovnaně žít i bez našeho civilizačního haraburdí: Pygmejové byli šťastni, protože žili v souladu s přírodou, nikdy neválčili, stále prožívali mateřskou epochu.

Je velmi poučné podívat se podrobněji jak tito lidé žili. Svým životem totiž demonstrovali, jak se asi žilo před dávnými věky. Jeden z vědců popsal život Pygmejů takto: "Pygmejský tábor byl obvykle rozložen na nevelké mýtině. Chýší nebývalo mnoho, nejčastěji méně než deset a byly stavěné z ohýbaných větví a lián, pokrytých širokými listy. Jejich vchody směřovaly na společné prostranství. Před některými doutnal ohýnek a jejich stavitelkami byly výhradně pygmejské ženy. Vzhledem k tomu, že se Pygmejové neustále stěhovali, tak ženy stavěly chýše vždy znovu a znovu. Muži byli lovci a v táboře bývali k zastižení až pozdě odpoledne. Ženy byly sběračky. Sbíraly spolu s většími dětmi po lese dřevo na oheň, drobné živočichy, plody a kořínky, takže ani ony nebyly stálými obyvateli tábora. Těmi byly jen matky s nejmenšími dětmi a starci. Když se rozhodli muži lovit do sítí, a ne jako obvykle jen kopím, pak byl tábor úplně vylidněný: kdo mohl chodit, musel dělat naháněče.

Celá pygmejská skupina nikdy netábořila společně, ale v několika táborech vzdálených od sebe jen pár kilometrů. Každý tábor byl vlastně rozšířenou rodinou, každá skupina byla společenstvím několika rodin spjatým volnějším příbuzenstvím. Rozhodl-li se mladík, že si najde nevěstu, musel putovat k jiné skupině, protože dívky se držely matek, zůstávaly ve své rodině"...

Na této teorii ovšem nic pravdivého nebylo, byla naprosto zcestná. Proč se ti vypečení badatelé nerozhlédli po přírodě? Na celém světě neexistuje jediný vyšší savec, kde by se samice neuměla sama postarat o sebe a svá mláďata. Příroda to naopak zařídila tak, že u 95 procent všech živočichů pouze samice učinila plně zodpovědné za přežití mláďat. Proč by tedy inteligenčně nejvyspělejší tvor planety měl být výjimkou? Kdo někdy žil jako etnolog mezi nomády, ví, že ženy nezůstávají nikdy za tlupou, že rodí za pochodu, a nejdéle za hodinu už zase jsou na cestě. U loveckých národů Sibiře jezdí žena na koni stejně jako muž, po celou dobu těhotenství loví a není v žádném ohledu slabší nebo si neví méně rady než muž. Zastaralý evoluční model založený na muži- lovci spatřoval počátky naší lidské civilizace ve "spolčování mužů" za účelem lovu; lovení zde bylo neúměrně vyzdvihováno- ale tak obrovský význam nikdy nemělo. Spojenectví mužů, kteří zabíjeli zvířata, nebylo nikdy tak důležité jako spojenectví matek s matkami, či spojenectví matek s jejich dětmi. I ti lovící muži byli jen dětmi svých matek. Ve vývoji našeho druhu hrála daleko důležitější roli " žena-matka, sběratelka" než "muž-lovec".

Zvykněme si už konečně na myšlenku, že po celou dobu kamennou byly ženy velmi svobodné, samostatné, na mužích nezávislé, také velmi tvořivé, schopné a nápadité. Jak už jsem řekla, ani v přírodě není znám jediný případ savců, kde by se matka neuměla samostatně postarat o svá mláďata. Znovu opakuji, proč by to mělo být u nejvyšších živočichů- u lidí- jinak? Ostatně lživé předsudky se netýkají jen dávné lidské minulosti, ale třeba i mnoha současných zvířat. Například stačilo, aby místní český manipulátor davů, sexuolog Uzel na Novinkách napsal lživý článek o tom, že šimpanzice bonobo kopulují se samci jen tehdy, když jim samci za to dají pomeranč. Od té doby se v internetových diskusích často dočtete tento nesmysl- lidi rádi papouškují nesmysly od „autorit“. Aniž by se sami namáhali samostatně přemýšlet, či shánět si pravdivé informace. Nebo si vemte třeba lva. Lev je vyzdvihován jako král všech zvířat. Po celá staletí byl oslavován a uctíván a jeho postavení se nezměnilo ani v současnosti. Symbolizuje neporazitelnost, sílu a moc.( Česko má za symbol lva a já nechápu proč, za náš národní symbol by se hodila spíš straka ). O samicích lvicích se nemluví, nestojí za řeč. Ale jaká je pravá skutečnost? Organizace lví smečky se liší od našich všeobecných představ. Samci v ní zaujímají víceméně okrajovou roli. Jejich úkolem je vybojovat teritorium a bránit je.Většinou však ve smečce odpočívají a lenoší- jejich účast na lovu je malá, radši se nechávají živit samicemi. Pokud je nedostatek potravy, neváhají sežrat třeba i vlastní mláďata. Skutečnými lovci a páteří každé smečky jsou lvice. Jsou vzájemně pokrevně spojené a žijí ve velkých i dvacetičlenných komunitách. Hlavní úlohou těchto smeček je postarat se o mláďata a zajistit dostatek potravy pro všechny členy smečky, i pro staré a bezzubé, kteří už lovit nemohou. Smečka nezná diskriminaci. Při jídle se smělí i bojácní dělí o kořist rovným dílem. Mláďata jsou pečlivě chráněna, vychovávaná a opatrovaná všemi samicemi. Čím více je matek, tím větší je šance mláďat na přežití. Z toho je patrné, že zásluhy o přežití smečky patří především lvicím, nikoliv lvům, kteří jsou oslavováni neprávem. Nefungovala náhodou tak nějak podobně v minulosti i smečka lidská? Ale pak přišli v 19.století první badatelé a vše obrátili naruby. Nespravedlivě přisoudili všechny prehistorické zásluhy pouze mužům!

I u našich příbuzných, u všech druhů lidoopů, vidíme, že samice rovněž rodí za pochodu a těhotné, nebo s mláďátky přichycenými na zádech, nebo pod břichem, bez problémů skákají ze stromu na strom a shánějí si potravu samy, bez pomocí samců. Celý mýtus o slabé ženě, která potřebuje bůhvíkolik času, aby se šetřila, je vynález nesoudných a potrhlých vědců. "Teprve když muž stvořil chovným výběrem a ideologickým vyšperkováním typ křehké, ochranu vyžadující, ve všem zaostávající ženy, začala mít žena skutečně těžkosti a potřebovala ´ochranu´, píše Ernest Borneman v Encyklopedii sexuality a pokračuje: "K dělbě práce mezi lovícím mužem a potravu sbírající ženou nedošlo ze dne na den, nýbrž to trvalo tisíciletí. Žena ještě dlouhou dobu hrála i jako lovkyně stejně významnou, v některých oblastech dokonce vedoucí úlohu a vedle mužů se na lovu podílela velmi aktivně. Mýty o ´paní zvěře´, lovecké bohyni Starého světa jsou tak četné a rozšířené, že nepřipouštějí žádné pochyby o svém reálném jádru. Hlavním důvodem, proč žena hrála jako lovkyně v paleolitu tak významnou úlohu byla potřeba zapojit do lovu všechny pracovní síly, které byly k dispozici, protože tito pozdní sběrači nelovili jednotlivě, ale kolektivně. Jen kolektivní činností celé tlupy se jedinec mohl zachránit před smrtí hladem".

Přírodní sběrači a lovci se nijak z přírody nevymykali: sbírali a lovili jen tolik, kolik mohli sníst. Žili těsně spjati s přírodou, to znamená, že zabíjeli zvířata pouze z nutnosti. Přírodní lovec připomínal šelmu- jakmile se nasytil, přestal lovit a odpočíval. Lovecké a sběračské společnosti neznaly žádné hromadění majetku, ani žádné soukromé vlastnictví. Neměly co ukrást, a tedy ani za co bojovat a i místa k rozšiřování do okolních území bylo všude dost.

Hierarchie mužů se zdokonalovala ve skupině dobře vycvičených lovců. Nejvýše postavený muž určoval, kdo je zdatný k lovu a kdo ještě nikoliv. Staří nebo zranění a příliš mladí chlapci zůstávali se ženami. Být zdatným lovcem byla velká čest. Takový muž byl pro ženy velmi sexuálně přitažlivý. Ženy byly rády, že se někdo ujal vlády nad nezvedenými chlapci, ubylo jim práce. Chlapci tedy byli vychováváni v mužské skupině- vedli je starší muži, zatímco dcery se zdržovaly s matkami. Dělba práce mezi pohlavími byla užitečnou symbiózou: muži lovili velkou zvěř, vychovávali mladé chlapce, vyráběli nástroje a zbraně, zatímco ženy udržovaly oheň, sbíraly rostlinnou a živočišnou potravu, vychovávaly dívky, rodily nové potomstvo a pečovaly o ně, zpracovávaly kůže a šily z nich oděvy, budovaly ochranné přístřešky a také vyráběly karamiku a různé drobné nástroje i ozdobné předměty.

Hierarchie žen už od dob zvířecích nikdy nebyla tak vyhraněná jako hierarchie mužů. Ženy byly totiž odjakživa individualistky, byly především matkami a navíc nikdy nepotřebovaly mezi sebou soutěžit o sex. Jejich ženská hierarchie byla vždy jaksi svobodnější, volnější, nebyla "vojensky tuhá" jako hierarchie mužská. Hlavní slovo měla nejoblíbenější, nejstarší a nejmoudřejší zasloužilá matka (Bylo to na stejném principu jako v tlupě šimpanzů).

V mezolitu již pralidé používali velkou spoustu nástrojů. K jejich zhotovování si vybírali snadno štěpitelné nerosty jako pazourek, rohovec a křemen, z nichž štípáním a otloukáním získávali především pěstní klíny, pak různé hroty, škrabadla, drásadla a čepelovité nástroje. Byly zdokonalovány také lovecké a rybářské nástroje. V těchto dobách již stojíme u vzniku utvářejícího se mateřskosprávního řádu, kdy žena zaujímala důležité místo v hospodaření i ve společnosti. Vznikající rodová společnost, v níž příbuzenství bylo vždy odvozováno po ženské linii- jak jinak, když ve skupinovém soužití bylo otcovství neznámým pojmem- začala rodová společnost odvozovat svůj původ od jakési původní pramáti, prarodičky všech členů rodu a tuto prarodičku samozřejmě i uctívala. Tato mateřská posloupnost se udržela dlouho i v zaznamenané historické době.

Ženy-matky měly odjakživa mnohem bližší vztah "k matce přírodě" než muži-lovci. Jejich ochranitelský mateřský pud se vztahoval často i na zvířata, která pro ně představovala nejenom potravu, ale také druhy a někdy i učitele. Chov dobytka započal již v mezolitu tím způsobem, že ženy vlastním mlékem odkojily opuštěná zvířecí mláďata, jež zůstala naživu po ulovených samicích. (Některé ženy v primitivních kmenech dokonce kojí zvířecí mláďata i dnes.)Tato původně divoká mláďata pak zůstávala po celý život jako součást lidské tlupy, protože lidskou tlupu prostě považovala za své stádo. V dobrovolném zajetí se začala množit, takže z původně divokých zvířat se stal časem trvale domestikovaný dobytek.... Ženy tak stály u zrodu chovu dobytka.

V okamžiku, kdy žena objevila, že ze zbytků odhozených rostlin vzejdou nové, začala s jejich kultivací- a tak vynalezla zemědělství. Už nebylo třeba únavně rostliny sbírat, bylo možno je pěstovat. S pomocí motyky, kterou rovněž vynalezla, položila základy zemědělství. To ji poskytlo mocenskou pozici, jakou už později nikdy neměla

Zemědělkyně měly odjakživa větší vážnost a svobodu než ženy lovců. Hospodářská nezávislost žen hrála totiž nejdůležitější úlohu v míře jejich osobní svobody. Jinými slovy, tam kde příroda poskytovala dostatek potravy, tak byly ženy hospodářsky nezávislé na mužích a měly dostatek svobody k tomu, aby si žily život podle svého. Je pravda, že v počátcích zemědělství byla role ženy a matky důležitější než role muže, ale žádné vykořisťování muže a dětí nikdy neexistovalo, byla demokracie. Neexistovalo tenkrát ještě ani soukromé vlastnictví produkující nadhodnotu, a proto se lidé neměli ani o co rvát a hádat.

Rozvoj zemědělství nebývale zmírnil z vnějšku hrozící nebezpečí- vyhladovění, zmrznutí nebo ohrožení velkými šelmami a měl za následek populační explozi. Před rozvojem zemědělství totiž potřeboval každý jednotlivec k životu kolem jednoho a půl čtverečního kilometru země. Po jeho rozšíření mohla však na stejném místě žít stovka lidí- zemědělské osady vzkvétaly a lidé se vesele množili. První zemědělská žena byla velmi vážená a ctěná, neboť snášela takříkajíc zlatá vejce. Byla všestranně užitečná: rodila nové potomstvo, narozeným dětem poskytovala rozkoš sání z prsů, dospělým mužům poskytovala rozkoš ze svého pohlaví, obdělávala půdu, starala se o ochočená zvířata, stavěla chýše, udržovala oheň a připravovala na něm potravu, věnovala se hrnčířství a tkala látky z rostlinných vláken i ze zvířecí srsti.

Mimořádně důležitá hospodářská úloha, kterou žena hrála při zakládání naší civilizace, byla podnětem ke vzniku jedné z nejodvážnějších a nejvíce diskutovaných teorií l9.století. Už roku l861 švýcarský právník J.J.Bachofen napsal knihu o "Mateřském právu", kde popřel, že příroda ustanovila vládcem rodiny muže. Přírodní právo přísluší podle něho ženě a žena také v minulosti dokázala, že toto právo dovede vykonávat. Žena totiž vždycky ví, že dítě, které právě porodila, je její vlastní. Muž si naopak nemůže být svým otcovstvím nikdy jist. Proto je matriarchální (lépe řečeno mateřské) právo praformou lidského právního řádu. Patriarchát se konstituuje deklarací, že tento stav má skončit:"Jelikož by žena měla nad námi navěky převahu, kdyby tento stav nadále trval, zakazuji ho tímto". Tento zákaz nazývám "právem". Muž byl tedy uzurpátor moci. Prvním podnětem této teorie byla pro Bachofena četba Herodota, který vypráví, že se u Lyků muži jmenovali podle matky, nikoli podle otce.

Rané mateřské společnosti se chovaly jako dobré matky. Tak jako i dnešní matky kojí své děti, aniž by si lámaly hlavu, které dítě "víc vykonalo", a proto "zasluhuje" víc mléka, tak vyživovala raná obec všechny své příslušníky, a bylo lhostejné, kolik byl jedinec schopen k výživě přispět. Z této analogie mezi chováním matky a právními poměry v těchto kulturách odvodil tedy Bachofen pojem "mateřské právo" (též matriarchální právo) a postavil proti němu pojem "otcovské (patriarchální) právo", které nahradilo povinnost každého starat se o ostatní návrhem, že každý dostane jen tolik, kolik je schopen k výživě sám přispět. To byl "princip výkonnosti", jádro otcovskoprávního řádu.

Ernest Borneman v Encyklopedii sexuality vysvětluje poměry v mateřských rodových společnostech takto:" V nejranějších stadiích rodových společností existovaly tři pilíře matristické kultury- matrilineární příbuzenský systém, matrilaterární sledování původu a matrilokální usídlení po svatbě. Matrilineární systém znamená příbuzenství počítané pouze po mateřské linii, matrilaterární sledování původu znamená orientaci na matčinu stranu. V širším smyslu se hovoří též o matrilaterárních společenských řádech a sice pokud chceme vyjádřit, že je preferována mateřská strana nebo mateřský prvek v sociálním, kulturním nebo sexuálním životě. Matrilokální usídlení po svatbě je forma sexuálního a sociálního soužití, která evolučně předcházela rodině. Muž se usazoval v rodu své ženy a pracoval společně s jejími bratry. Syn, který se ´oženil´se přistěhoval k rodu své tchyně. ´Přiženění´ muži zůstávali po celý život pouze hosty u rodů svých žen, neboť sami patřili k rodům svých vlastních matek, které bydlely jinde. Vazba mezi mužem a ženou byla proto stejně slabá jako mezi otcem a dětmi. O to užší však byla vazba mezi matkou a dětmi, zejména syny. Protože při tomto druhu společenského řádu sdílelo více pokrevně spřízněných žen jeden dvůr nebo několik propojených chatrčí, vznikl mylný dojem, že se jedná o velké rodiny.

Vlastnictví půdy nebylo soukromé, ale kolektivní. Každoročně byla půda přidělována z větší kolektivní jednotky (celého rodu nebo kmenové skupiny) menším kolektivním jednotkám (jedné matce s příbuznými). Proto také neexistovalo dědičné právo na pozemky. Pokud byla rodová jednotka pro obytnou místnost jedné chatrče příliš velká, odstěhovala se nejmladší dcera se svými muži a dětmi o kus dál a vystavěla nový dům. Pokud byl počet domů příliš velký na to, aby všechny uživila půda, která byla k dispozici, rozdělilo se společenství stejným způsobem: nejmladší rodové jednotky se přestěhovaly dál a vybudovaly tam novou osadu. Přitom však zůstávaly ženy navzájem ve spojení a tvořily takzvané ´sesterstva´, protože se považovaly za dcery stejné pramáti. ( Až mnohem později se podobným způsobem spojovali muži a tvořili bratrstva).

Každá domácnost byla pod vedením nejstarší ženy, která však nikdy nevládla jako matriarcha, ale opírala se vždy o názor všech lidí. I když byly na tomto stupni obsazeny vedoucí role v kmenové a rodové společnosti ženami, neporoučely ženy nikdy mužům. Princip vládnutí má svůj původ v patriarchátu a odporuje organizačním formám matriarchátu. Tam si totiž každý člověk vládne sám. Existují pouze mluvčí rodů a kmenů, které je možné kdykoliv sesadit. Neexistuje výkonná moc, a tím ani útlak ve vztahu obou pohlaví. Právě to je nejvýraznější rozdíl mezi mateřskou epochou a pozdějším patriarchátem, který představoval skutečnou vládu otců. Za matek si byli všichni rovni a všichni měli stejná práva a povinnosti. Při každém shromáždění rady měli právo vyjádřit názor a dával návrhy nejen mluvčí, ale i jednotliví členové rodu. Protože mluvčí (ženy ani muži) nebyli žádným způsobem odměňováni, neměli žádná privilegia a bylo možné je odvolat, neexistoval, s výjimkou inteligence, kterou museli mít, žádný rozdíl mezi vůdci a vedenými, a proto ani žádný důvod, proč by měl mít zvolený člověk větší právo na svůj názor než ostatní. Všechny volební principy měly za cíl dosažení jednomyslnosti. Úkolem každého shromáždění byla diskuse, která vedla k určitému názoru. Tento názor musel být vždy jednoznačný. To platilo pro rodovou radu i pro kmenovou radu. Když však jednou padlo rozhodnutí, bylo celým společenstvím považováno za absolutně závazné. V tomto smyslu byla mateřská rodová organizace jedním z nejlépe fungujících demokratických systémů všech dob. Následujících 5-6 tisíc let se o demokracii nedalo už vůbec mluvit.

Čtyři principy, na kterých byla založena celá kmenová pyramida tedy byly: 1. pokrevní příbuznost, 2. matrilineární descendence, 3. kolektivní vlastnictví, 4. rovnoprávnost pohlaví. Neexistovali úředníci ani policisté, soudci ani vězení, šlechta ani armáda. Nebyli chudí ani bohatí, zaměstnavatelé ani zaměstnanci, žádné třídy, zkrátka žádná veřejná moc jakéhokoliv druhu mimo celku členů kmene, a proto ani žádný stát. Zničení tohoto systému objevením státu jako moci nad rodem a kmenem spadá do řeckých dějin. Patriarchální výzkum starověku se snažil vyhýbat závažnosti těchto faktů tím, že snižoval význam matrilineárních rodů v řeckých dějinách."

Co všechno znamenají tyto sošky Venuší? Znamenají mnoho věcí. Především však znamenají spojení ženskosti s životodárnou silou přírody. Sdělují něco důležitého o nás samých, hovoří o tom, jak ženy i muži kdysi uctívali neznámé, tajemné a posvátné síly, obsažené v ženském těle. Prapůvodní formy uctívání ženského těla byly výrazem snahy našich předků pochopit svůj svět, snahy odpovědět na takové všelidské otázky, jako odkud přicházíme a kam se po smrti vracíme. Potvrzují to, co bychom logicky předpokládali- první uvědomění si sebe sama ve vztahu k ostatním lidským bytostem, zvířatům a přírodě. Naši dávní předkové si uvědomovali, že jsou neoddělitelnou součástí velkého tajemství života a smrti. Proto je žádoucí přistupovat k veškeré přírodě s úctou. Pravěký člověk byl také velmi zmaten záhadami ničivých přírodních jevů, které si nedovedl vysvětlit, a kterých se velmi bál. Představoval si proto přírodní síly jako živé bytosti a různým způsobem uctívání (kultem) se je snažil získat a obměkčit. Toto povědomí, později zdůrazňované zobrazením bohyně obklopené zvířaty, vodou nebo stromy, anebo mající zčásti zvířecí podobu, bylo zřejmě klíčovým momentem našeho ztraceného duchovního dědictví. Ale nejdůležitějším bodem byla ona zjevná úcta a údiv nad velkým zázrakem našeho lidského bytí, zázrakem zrození, uskutečňujícího se v ženském těle.

Město čítalo asi 10 tisíc obyvatel. Nalezeno bylo téměř neporušené, jako by je obyvatelé opustili právě včera. Poprvé měl soudobý člověk možnost vidět jak žili jeho dávní předkové v době kamenné, a byla to paradoxní podívaná. Domy vystavěné z nepálených cihel, s plochými střechami, bez dveří a oken, do nichž se vstupovalo otvory ve střechách.

Na stěnách domů byly fresky a reliéfy, např. reliéf obrovských ženských ňader v nadživotní velikosti, v místnostech sochy, zbraně používané jen k lovu zvěře, nástroje, oděvy, ozdoby, postele, pece, kostry předků, údajně pouze žen. Podle koster předků, jež si obyvatelé Catal Hüyüku ukládali pod postele, lze spolehlivě poznat, že v městě společně žilo několik rasových typů lidí. Jejich strava se skládala především z obilí, pěstovali ječmen, pšenici a oves. Uměli obilí roztloukat v kamenných hmoždířích, pekli chleba, zpracovávali vlnu, tkali látky, koberce, rohože. Ženy nosily vlněné šaty s třásněmi. Zmínka ve slovníku, že lidé v mladší době kamenné uměli nanejvýš vrtat díry do kamenů, to je bolestný podvod, který lidé spáchali sami na sobě. 

Mnoho lidí si možná položilo následující otázky: Proč jsou starodávné Venuše takové divné? Proč jsou sochy bohyň z Catal Hüyüku takové divné? Co je na nich vlastně divného? Vždyť např. socha bohyně, z jejíhož pohlaví právě vystupuje rozené dítě, příp. bohyně rodící býka, obě mohou dnešním mužům připadat jako kompletně oblečený hokejový brankář včetně ochranné masky na obličeji. 

Vysvětlení není daleko. Bohyně nemají tvář, protože jsou neznámé, jsou to pramatky, první ženy, původkyně všeho lidstva. A protože je nikdo neviděl, nikdo nevěděl, jak vypadaly, proto nemají tvář. Umělci či umělkyně tehdejší doby neopěvovali svým uměleckým socháním či malováním ženy jako takové, v tehdejší době to neměli zapotřebí, neboť dokázali uctívat ženy in natura, ve skutečnosti. Muži uctívali ženy jako skutečné božské bytosti, ve společenství panovaly klid, mír a všeobecná láska.

Dnes tolik frekventovaný pojem tolerance pravděpodobně vůbec neexistoval, stejně tak agresivita, strach, násilí a další slova typická pro vývoj lidstva v posledních 20, resp. 50 stoletích. Představa o biblickém ráji snadno může nabýt nové podoby. V matricentrických společnostech neexistovalo nic, co by připomínalo dnešní patricentrické puritánství. Skrývání, či dokonce dehonestování (urážení, pomlouvání, zneuctívání) pohlaví a pohlavní polarity, která nás přitahuje, podněcuje a těší, dává nám sílu a radost, to je novodobý vynález patricentrismu.

Prastaré bohyně neměly sex-appeal. A právě to, čemu dnes říkáme sex-appeal, je charakteristickým rysem deformovaného vztahu k druhému pohlaví, tedy výsledkem dlouhodobého budování patricentrické, mužské společnosti s odmítavými postoji k ženám. Sex-appeal je v uměleckém díle výsledkem odmítnutého uctívání ženy v realitě, přirozený obdiv a zbožnění ženy jsou uskutečněny v uměleckém díle, vysochány do kamene, zaznamenány do obrazu.

V sociálním smyslu se jedná o patologický syndrom, který najdeme u zrodu veškerého erotického umění, včetně pornografie. Do stejného pytle patří Evropany tolik opěvované erotické skulptury a reliéfy v Khadžuráhu v indické Madhjapradéši, patří sem Ovidiovo Umění milovat i Vátsjájanova Kámasútra, stejně tak Kaljánamallova Anangaranga aneb Herna boha lásky a mnohé další patricentrické umělecké počiny. Samozřejmě jsou jisté rozdíly ve formě a obsahu, nicméně podstata zůstává stejná.

Čas, jejž jsme si zvykli nazývat lidskou historií, měříme jen asi 7 tisíc let. Ale délka prehistorie, toho prvního, zcela odlišného období, se měří na statisíciletí. Paleolit se datuje od samého vzniku člověka do doby před více než 30 000 lety. Agrární revoluce neolitu proběhla před pouhými 10 000 lety. Catal Hüyük byl založen před 8 500 lety. A matriarchální civilizace na Krétě zanikla před pouhými 3 200 lety!

V lidovém podvědomí a podle C.G.Junga jsou i v ´kolektivním nevědomí´ lidstva zakotveny tři podstatné aspekty matky Země: pečující, vyživující dobro; orgiastická emocionalita; podsvětní temnota. Obraz Velké matky máme prý všichni zakódován v hlubinných archaických vrstvách naší duše, je tam zakódován jako velké pozitivum, základ naší bezpečnosti a jistoty, dokonce jako základní rámec naší lásky. Matka je v našem životě stále přítomna, tak jako Země. Padáme na zem jako Titáni, kterým jejich matka Gaia-Země vždy při pádu dodala další síly. Člověk padá zpět do mateřské náruče, v níž nachází bezpečí a jistotu. Právě bezpečí a jistota jsou nabídkami Velké matky.

Z ženského mateřského vztahu ke zvířatům, k rostlinám i půdě se dále vyvíjel kult ženy už nejen jako původkyně lidské plodnosti, ale i jako ochránkyně plodnosti zvířat, ochránkyně růstu rostlin a půdy. Proto byla ženskost postavena na roveň plodnosti. Plodnost polí, zvěře a moře byla nezbytná pro udržení těchto substitučních kultur a představovala centrum svatosti. Z toho důvodu jsou všechny matriarchální náboženství ještě i dnes kulty plodnosti.

Mnoho starověkých náboženských mýtů připisuje zavedení zemědělství ženským bohyním. Například v egyptských písemných památkách je opakovaně zmiňována bohyně Isis jako zakladatelka zemědělství. Na mezopotámských deskách je bohyně Ninlil uctívána za to, že naučila lidi pěstovat plodiny a chovat dobytek. V archeologii i v mýtech existuje řada obrazných asociací bohyně se zemědělstvím. To se týká dlouhého časového údobí sahajícího od Catal Hüyüku, kde se ve svatyních bohyně obětovalo zrno, až po klasické Řecko, kdy se podobně obětovalo ženským božstvům, jakými byly Démétér a Héra. U Římanů se nazývala bohyně plodnosti a úrody Ceres.”

Mateřská náboženství byly pracírkve lidstva a měly ženský symbol boha, kdežto pozdější patriarchální náboženství měly mužský symbol boha. Matriarchální a patriarchální církve jsou odlišné, jinak odrážejí mentalitu pohlaví. Patriarchální církve jsou agresivní, matriarchální naopak defenzivní. Například vysvětlení slova orgie může názorně ukázat ten rozdíl. Řecké slovo orgia znamená oběť, bohoslužba, mystérium a má zcela jasně matriarchální původ. Každé vítězné náboženství však mění bohy náboženství poraženého v ďábly. Proto kněžky keltských a germánských kultů plodnosti, které pořádaly posvátné orgie, byly ve středověku upalovány jako čarodějnice. Muslimové rozpoutali svatou válku proti křesťanům a křesťané pořádali křížové výpravy proti muslimskému ďáblovi. A tak snad není příliš překvapující, že slovo orgie, které kdysi označovalo nesvětější rituál starého mateřského náboženství, dnes pokleslo na nadávku. Ale bylo by příliš snadné připisovat vinu za toto zfalšování jen samotnému křesťanství.

Ale čím byla orgie v mateřském právu? Párování všech lidí se všemi ostatními. Pohlavní akt, který jinak podnikáme pro rozkoš, se stával obětí. Změnil se z aktu braní v akt dávání. Cílem nebylo atomizované, sobecké párování dvou lidí, kteří se odtáhli od zbytku lidstva, aby hověli soukromému potěšení, nýbrž sjednocení všech se všemi. Starých a mladých, krásných a ošklivých- všichni se spojovali před očima všech. Neexistovalo žádné tajemství, žádná vina, žádný stud, neboť to byla oběť. Nedálo se tak z rozkoše, nýbrž z povinnosti. Nebyl to akt světského sobectví, nýbrž rituál, forma bohoslužby, jaká ještě přežívá v anglikánské svatební liturgii: “Svým tělem se k tobě modlím, své tělo obětuji tobě ke cti”. Idea, že sexualita je něco negativního, něco, za co je třeba se stydět, co se musí provádět v tajnosti a je hříšné, by byla pro rolnické kmeny nemyslitelná. Pro následné patriarchální kultury se však pohlavní styk stal již pouze prostředkem k dosažení rozkoše.

Rozum spojený s citem tvoří moudrost, rozum spojený se sobectvím tvoří vychytralost. Ženy byly odjakživa klidnější, neměly potřebu bojovat ve své ženské hierarchii o sex, proto od samých počátků paleolitu vždy, když se muži mezi sebou příliš rozhádali, dávaly vztahy svých synů dohromady moudré matky. Z toho důvodu se v pokročilé matristické době, čili v neolitu vedle bohyň plodnosti a zemědělství vynořila také celá řada bohyň moudrosti, spravedlnosti a inteligence. Historik Borneman opět o tom píše:" V Egyptě, Evropě i Úrodném kříži se dochovaly důkazy o tom, že spojování ženskosti s moudrostí, s inteligencí a spravedlnosti se datuje velmi hluboko do starověku. Maat je egyptskou bohyní spravedlnosti. I po nástupu mužské nadvlády byly egyptské bohyně Isis a řecká bohyně Démétér známy jako zákonodárkyně šířící osvícenou moudrost, radu a spravedlnost. Z předkřesťanských velšských legend se dozvídáme, že také Keltové uctívali Ceridwen- bohyni inteligence a poznání. Řecké múzy, které inspirovaly veškeré tvůrčí snažení, jsou samozřejmě rovněž ženskými božstvy. A stejně tak obraz Sofie, nebo-li bohyně moudrosti, jenž přežil hluboko do křesťanských dob, spolu s obrazem bohyně jako Panny Marie milostiplné. Z archeologických památek zjišťujeme, že Ištar z Babylónu, následnice Innany, byla známa jako Vládkyně zření, Ta, jež řídí osudy a Věštkyně Kua. Babylónské tabulky obsahují četné odkazy na kněžky, poskytující jasnovidnou radu ve svatyních Ištary, z nichž některé hrají důležitou roli v záznamech politických událostí. Ze starověkých egyptských dokumentů zase víme, že obraz kobry byl hieroglyfickým znakem slova bohyně a kobra byla známa jako Oko, uzait, symbol mystického vhledu a moudrosti. Bohyně Kobra, známá jako Vezet (Ua Zit), byla ženským božstvem Dolního Egypta v předdynastických dobách. I později byla bohyně Hathor a Maat stále známy jako Oko. Uraeus, vzpírající se kobra, může být nezřídka spatřena na čelech členů královské rodiny. A navíc věštírna v egyptském městě Per Uto, které Řekové nazývali Butó, což je řecké označení pro samu bohyni Kobru, zřejmě stála na místě dřívější svatyně bohyně Vezet.” 

Jak začala vznikat a rozkvétat různá řemesla, vznikaly další bohyně. Předení a tkaní látek je ve většině starověkých mytologií spojováno s ženami a ženskými božstvy. Jako například řecké sudičky Moiry stále spřádaly osudy lidí a byly i oporou zákona. I hrnčířství mělo své bohyně. V určitém období bylo považováno za posvátnou činnost spojenou s uctíváním bohyně, a je obecně připisováno ženám. 

Mateřská božstva se později začala střetávat s patriarchálními nomádskými národy. Z Mezopotámie doby měděné (3500-3200) pocházejí ještě sošky ženských božstev, ale s pronikáním nomádských stepních národů do mateřských sídel starého světa (s fenoménem, opakujícím se v dějinách lidstva až do středověku) se začíná rozklad neolitických matristických církví. V sumerském eposu o Gilgamešovi se projevuje tento boj mezi patriarchálními a matriarchálními kulturami jako předčasná smrt hrdiny kvůli ženě. Přesto žije i nadále v sumerském městském státě Uruku, vlasti Gilgamešově, matka země Innin jako nejvyšší bohyně. Její syn Tammuz je však již znázorněn jako pastýř. Okolo r. 2150 př.n.l. vznikl babylónský epos o stvoření světa, ve kterém je naznačen triumf patriarchální církve tím, že Ištar jde do pekla, ale Tammuz vstane z mrtvých. V průběhu dalšího století ustupovala ženská božstva pod vlivem semitských nomádů a chovatelů dobytka stále více do pozadí, až se začalo okolo roku 2050 př.n.l. v Uroni uctívat božství krále, tedy muže. 

K vypovězení části starého mateřského božstva do podsvětí dochází později u mnoha náboženství v mnoha zemích a vyjadřuje se tak pokoření a potlačení matriarchální církve. Také s příchodem indoevropských kmenů do Řecka začíná okolo 1950 př.n.l. ustupovat mateřské náboženství novému patriarchálnímu polyteismu. Matriarchální právo se tehdy udrželo pouze na Krétě.

I v Babylónii se mateřská náboženství stále více rozkládala. V Mari (Babylónie) byl sice král stále ještě dosazován prostřednictvím Ištar (asi do r.1770 př.n.l.), ale v samotném Babylónu se objevoval stále více jako bůh muž, i když i zde si podržela žena svou pozici jako kněžka. Městský bůh Marduk byl prohlášen r.1728 př.n.l. za nejvyššího boha Babylónu, ale jeho božství muselo být stejně jako předtím posvěceno velekněžkou, která s ním slavila v sedmém podlaží Mardukova chrámu každoročně “svatou svatbu”. Svatá svatba znamenala kultovní pohlavní spojení Velké matky s jejím synem, což byl vlastně akt sebeoplodnění, neboť se dalo stěží předpokládat, že by se bohyně-matka pohlavně spojila s mužem, kterého sama nezplodila, a proto jí nebyl roven. I biblická legenda o svedení muže ženou (a ženy hadem, tzn.falem) vychází z původního babylónského chrámového rituálu 4.tisíciletí př.n.l. Tam nalézáme již roku 3 200 př.n.l. podobný koncept, kdy se Matka Země spojuje s hadem, kterým je sama, a provádí tedy akt sebeoplodnění. 

Okolo poloviny 16.stol.př.n.l. ještě pořád triumfovala matriarchální náboženství v Číně (kultura Šang, bohyně Země, matriarchální právo) a v Egyptě (pokojná vláda královny Hatšepsovet 1500-1480 př.n.l.).

Okolo roku 1400 př.n.l. si podrobili Řekové (Achajové) Krétu a zničili mateřskou minójskou kulturu. V hrobech, zejména u chudých lidí, však nalézáme ještě tak do r.1300 př.n.l. ženské idoly, které dokazují přetrvávání matriarchálního náboženství i pod mykénsko-řeckou nadvládou.

Mezitím vznikla v Malé Asii, kde bylo matriarchální náboženství ještě málo narušeno, legenda o státu Amazonek (1193 př.n.l.). Není dosud vyzkoumáno, co bylo jejím základem. Je možné, že tato legenda by potřebovala svého Schliemanna, abychom získali důkazy o její pravdivosti.

Bronz se však na zbraně příliš nehodil. Bronzové nástroje a zbraně nebyly o mnoho ostřejší než pazourkové, takže původní příčina rozvoje výroby bronzu asi 2000 let př.n.l. souvisela jenom se společenským postavením lidí. Bronz ideálně zdůrazňoval jejich osobní bohatství. K výrobě zbraní se však výtečně hodilo až železo. Prvními skutečně dokonalými výrobci železa byli Chetité, kteří žili tam, kde je dnes Turecko. Ti zdokonalili techniku tavení železné rudy a výroby železných předmětů okolo roku 1500 př.n.l. Chetité pečlivě chránili tajemství výroby železa- ale nic jim to nebylo platné. Když byla jejich říše zničena, jejich znalosti se rozšířily do Evropy, kde okolo roku 1100 př.n.l. začala doba železná. V té době byla Evropa již velmi hustě osídlena malými zemědělskými společenstvími. Ačkoliv společnost jako celek už ovládala vojenská aristokracie, život pro většinu lidí pozůstával z neustále se opakujících zemědělských činností, v podstatě beze změny po celé generace. Tedy ještě i v době železné byly zemědělské osady vybudovány stále ještě matristicky -založené na svobodném rodinném společenství. Z tohoto období přetrvalo mnoho železných nástrojů, velké množství keramiky i ozdobných předmětů z bronzu. Bronzovými náramky se zdobili muži i ženy. Výroba nástrojů a zbraní ze železa se staly doménou mužů, výroba keramiky zůstala doménou žen. Počátkem 3.tisíciletí před Kristem pomalu končil pomyslný zlatý věk klidně tekoucího času, věčného opakování přírodního cyklu ve znamení bohyň. Lidí bylo už dostatek na to, aby mohli začít bojovat mezi sebou a loupit si vzájemně majetek. Boj mezi nimi a nashromáždění uloupeného majetku podmínil vznik elity. Suchá období uváděla pravidelně do pohybu loupeživé pastevecké národy. Až dosud zbraně nepatřily mezi běžné nástroje- bohyně neměly válečné atributy a většina osad nepotřebovala hradby - ale na konci neolitu se situace velmi dramatizuje. Nastává zlom, který se dá nazvat Velkým Obratem: Začíná vznikat historická totalita, v níž se k moci dostává válečnická „elita“. Období konce bronzové a počátku železné doby představuje jedno z nejdramatičtějších úseků lidských dějin. O nájezdech a nekonečných kmenových válkách nás informuje Odyssea i Starý zákon. Doba přeje násilnickým mužům. Odklon od bohyní je obecný, ale nikdy se neprojevuje tak krajním způsobem jako ve starém Izraeli. Nenávist k bohyním je nejenom teologického rázu, ale také to je nelítostný boj s ideologií nepřátelského kmene.V tomto čase zlomu, důsledku válečného etosu, kdy se panovníci hromadně prohlašují za bohy, vliv všech bohyň slábne. První města mohutní, rozrůstají se a jejich vliv se začne křížit. Propuká řevnivost, nájezdy "barbarů" jsou čím dál častější a smrt dříve pouze jako přirozená součást přírodního cyklu se stává velkým zlem.

Shrňme to: dokud byla hustota lidí nízká a víceméně NEEXISTOVAL MAJETEK, existovala mateřská epocha. Trvala do doby než hustota lidí byla natolik hustá, že si začali vzájemně vadit v prostoru, konkurovat si a toužit po majetku a území toho druhého. To byl okamžik, kdy se vzniklá válečnická elita vymkla přírodě z rukou tím, že si uvědomila, že je výhodnější cizince rovnou zabít a ukrást mu majetek, než ho jenom zahnat na útěk. Důležitost těchto neolitických válečníků náhle nesmírně stoupla, když se v průběhu času změnili z neškodných lovců a pastevců na obávané zločinné lupiče. Představa, že muž je odnepaměti krvežíznivý tvor, který se až v průběhu civilizace zušlechťuje a kultivuje je naprosto mylná. Bylo to přesně naopak: muž byl původně mírumilovný a žil podle pravidel přírody velmi dlouhou dobu - z lůna přírody se vytrhl teprve nedávno. Válka je umělý, naučený styl chování a v dějinách lidstva se jako hromadný jev objevuje až na sklonku bronzové doby! Je to styl, kterému se těžko odvyká, protože je zakotven ve dvou hlavních faktorech- existenci majetku a touhy po něm. Vládnoucí válečnická elita vznikla kvůli majetku a veškeré válčení se odehrávalo většinou taky kvůli majetku

První profesionální válečník-novodobý pán tvorstva se musel poprvé umět rozhodnout, zda má řešit i ve svém vlastním společenství složité životní situace čestně nebo radši lstí. Brzy přišel na to, že vystupovat proti sokovi čestně se mnohdy nevyplácí. Zničit ho ale za pomoci lsti či zákeřnosti se naopak vyplácí. Je přece mnohem výhodnější, pohodlnější a hlavně bezpečnější počkat si na soka v úkrytu a v nestřeženém okamžiku, kdy to nejmíň čeká, ho zezadu zapíchnout. Bojovat s ním čestně v souboji a být případně zabit, je nepříjemné a značně rizikové. Boj dobra se zlem se tak stal věčným dilematem počátků válečné historie. Válečník zabíjel jiné muže z vlastního nebo cizího kmene ne z nutnosti, ale aby uloupil jejich majetek a tím se stal mocným. Přemrštěná mužská agresivita a surové válečnické chování není dané od přírody, ale vyvinulo se "kulturním vývojem". Tato nová kultura násilí velkou agresívnost mužů záměrně pěstovala a hýčkala, protože dobrý válečník měl šanci získat všechen majetek a území "nepřítele". Takzvané "válečnické ctnosti" byly pečlivě od útlého dětského věku u chlapců pěstěny a bohužel ještě dnes v mnoha částech světa se považují za žádoucí ideály správného mužství. Jak rostla důležitost mužovy síly a agresivity, sílily i jeho další „typické“ vlastnosti vypěstěné kulturním vývojem jako bojovnost, krutost a necitelnost.

Centralizovaná organizace prvních totalitních společností poskytovala při ozbrojených konfliktech s decentralizovanými kmenovými společenstvími téměř vždy převahu, neboť mateřskému právu odporovala jakákoliv válečná aktivita včetně ozbrojené obrany. A v tom byl jeden z hlavních důvodů rychlého zániku matristických kultur! Stejně jako napadá a pohlcuje agresivní rakovinová buňka všechny zdravé buňky ve svém okolí, tak pohlcovaly agresivní totalitní centralizovaná uskupení hned po svém vzniku všechny okolní matristické společnosti. Proti této zběsilé válečnické agresi byly mateřské kultury zcela bezbranné, neboť jejich příslušníci byli spokojeni, a proto mírní. Nomádští válečníci vždy pro jistotu zemědělské muže pobili a z žen si udělali otrokyně. Proto v tomto období, kdy se z muže stal veledůležitý válečník, úloha ženy nebývale klesla. Z rodící, obdivované bohyně se ze dne na den stala otrokyně. Začalo platit, že člověk, který dovedl jiné životy ničit, měl vyšší sociální statut než člověk, který životy rodil. Přechod od matriarchálního k patriarchálnímu právu si však přesto nemůžeme představovat jako velmi náhlou mutaci. I když se to nezdá, byl to přece jen poměrně pomalý proces, ve kterém vedle sebe po staletí existovaly oba principy. V rychlých válečných konfliktech vznikala otrokářská totalita náhle, ale jinde se plíživě rozšiřovala v matriarchálních územích pomalu, plíživě a nepozorovaně.

Přírodní samičí pečovatelský princip byl brutálně svržen a nastoupil bojovný princip samčí, založený ryze na specificky lidském „kulturním vývoji“. Porušila se přirozená rovnováha mezi ženskou a mužskou sférou a je-li jedna stránka potlačena, deformuje se celek. Lidé se vytrhli z lůna přírody a šli svou specifickou cestou, která však vedla jen do samých válek. Celý systém otrokářské totality, kde hrstka novodobé „válečnické elity“ ovládla zbytek většinové společnosti, byl krajně nepřirozený. Skončila éra, která přežívá v nesčetných legendách o ztraceném ráji: doba rovnosti, sesterství a bratrství i nepřítomnosti jakéhokoliv boje mezi pohlavími. Mateřská epocha skončila a z bájného ráje byli lidé vyhnáni ne kvůli poznání, ale kvůli své nezřízené touze po majetku a moci. Vznikající otrokářská „elita“ zničila nejlepší společenský řád, jaký kdy v lidských dějinách existoval. Vzpomínky na matristické kultury snad mohou být užitečné dnes, aby odstranily jeden z nejhorších sociálních systémů lidských dějin. Přece to, co není věčné, nemusí ani na věky zůstat. Jakmile zjistíme, že nějakých pouhých 6 tisíc let starý řád, kde úzká válečnická „elita“ uchvátila moc nad celou většinovou společností není "od přírody", nýbrž vznikl pučem před počátkem historické doby- je důvod doufat, že to může být opět překonáno. Nejen dnešní muž, ale i dnešní žena může ze studia matrilokálních a matrilineárních společenských systémů svých předků rekonstruovat obraz toho, čím byla dříve, než ji vládnoucí válečnícká elita degradovala na "slabé pohlaví".

Přestože se muž stal v důsledku své válečnické činnosti vlastníkem stád, nástrojů, půdy, zbraní a později i peněz, nemohl se svým majetkem volně nakládat, neboť až dosud stále platilo staré matriarchální zřízení a stále, i když ve zmenšené míře, přetrvávalo společné hospodaření. Mužův vliv na rozhodování byl navzdory jeho nepopiratelné vůdčí hospodářské roli velmi omezen. Dalším problémem bylo, že matriarchální zřízení zamezovalo dědění v otcovské linii, a to způsobilo, že děti zemřelého otce neměly šanci získat jeho majetek. A tak bohatá vládnoucí válečnická elita mužů jednoduše matriarchální právo násilím zrušila. Vznikla nová umělá autonomní sociální skupina - párová rodina.Tato sociální skupina již byla založena na majetku soukromém a dědictví přecházelo v mužské linii. Mateřské právo vládci zrušili a vzniklo právo otcovské. Ve vzniklé párové rodině, kde ženy fungovaly jako otrokyně, vládnoucí elita určila, že muži mají mít v rodině moc i nad ženskou reprodukcí. Tímto neblahým rozhodnutím byla porušena přirozená rovnováha moci mezi pohlavími, mezi mužským a ženským principem jin – jang. Bylo to nejhorší zlo, co se mohlo na Zemi přihodit. Neexistuje žádná absolutní definice principu JIN a JANG. Oba dva termíny představují tendence, které jsou navzájem protikladné, ale zároveň se doplňují. JIN a JANG tvoří komplex, který má dynamickou povahu. Jsou v pohybu, ve stálé dynamické proměně, ale vždy tak, aby splňovaly podmínky rovnováhy. Vládnoucí otrokáři však jako jediní samci na této planetě tuto pohyblivou přirozenou rovnováhu porušili tím, že násilím uchopili moc i nad ženskou reprodukcí a tím zrušili reprodukční i sexuální svobodu lidských samic, což mělo později dalekosáhlé následky pro celé lidstvo.

Původní rovnováha moci tkvěla v tom, že muži měli nad ženami převahu ve fyzické síle- ale slabší ženy měly nad muži převahu plozením SVÉHO potomstva. Ale otrokářská válečnická elita násilím z JEJÍHO potomstva učinila SVÉ potomstvo a tím rozvrátila přírodní řád. Ke svému vlastnictví větší fyzické síly si muži plošně (protože i všichni ostatní to měli dovoleno zákonem) přivlastnili i ženské vlastnictví její plodnosti. Žena se tak stala totálně bezmocnou, protože na její straně se octla velká nula. Nepatřil jí majetek, děti, vlastní tělo, ba ani muž s kterým žila.

Ten nenormální stav lze snad tak trochu přirovnat k houpačce, kde se nikdo nehoupe. Na jedné straně sedí stopadesátikilový člověk (příliš velká moc) a na straně druhé jen padesátikilový člověk (příliš velká bezmocnost). Houpačka zůstane trvale vychýlená, nehoupe se, protože příliš lehký člověk visí trvale ve vzduchu, zatímco příliš těžký člověk sedí trvale jako závaží stále dole. Oba jsou z toho nešťastní, protože nežijí spolu v plodné rovnováze. Nepohybují se vesele střídavě nahoru a dolů, chybí jim jakákoliv příjemná interakce. Místo toho je každý zvlášť osamoceně uzavřen ve svém nehybném neštěstí, protože vztah pán a otrok málokomu štěstí přináší. 

Kdyby ženy tenkrát zůstaly reprodukčně svobodné, vývoj lidstva by se ubíral mnohem pozitivnějším směrem. Ve světě by se nikdy tolik neválčilo, protože hromadění majetku by pro muže nemělo smysl. Hromadili by ho jenom pro sebe, nebo pro své staré matky, či sourozence, což by je asi nebavilo. Těžko by se mezi sebou fanaticky a nenormálně rvali o majetek jako psi, kdyby věděli, že po své smrti by ho mohli předat tak leda své staré matce, nebo sourozencům. SVÝM synům by ho předat nemohli, protože by žádné své syny neměli. SVÉ syny a dcery by měly akorát ženy. A to by bylo to správné rozložení moci, které by vedlo k prosperitě lidstva. Kdežto nerovnováha moci mezi mužem a ženou byla pro další vývoj lidstva zničující.

To ovšem příroda nemohla tušit, že se lidé takto vymknou z přírodních zákonů a nastolí si své vlastní zákony, specificky lidsky nelidské. Kdyby ženy měly zachovánu svou reprodukční svobodu jako ji mají všechny samice světa, tak ne teď, ale již někdy před pěti sty lety by přiměřeně omezily svou porodnost, aby obstály v existeční konkurenci s jinými ženami. Vzájemně by si pracovně konkurovaly, takže by se snažily mít nanejvýš třeba jen 3 děti, aby je v pohodě uživily. Planeta by nebyla přemnožená jako nyní a také by neexistovalo tolik válek. Místo toho se ženy změnily na pouhé nedobrovolně rodící stroje a jejich děti se pravidelně stávaly potravou pro nekonečné války, které si mezi sebou vedla rozežraná bohatá „elita“.

Kdyby také měly ženy odjakživa stejný přístup ke vzdělání jako muži, tak by lidstvo dnes mělo snad o 1000 let větší náskok ve vědě a technice. Byl by využit tvůrčí potenciál obou pohlaví, nejen toho jednoho. Lidstvo by o 1000 let psychicky i technicky rychleji vyspělo a možná i podstatně zmoudřelo. Ale vládnoucí elita bohatých mužů si ženskou konkurenci nepřála, proto jim i to vzdělání zakázala.

Někteří muži se dodnes mylně domnívají, že za veškerý rozvoj vděčíme patriarchálnímu modelu společnosti. Není to pravda. Kdyby ženy měly reprodukční svobodu a směly se vzdělávat, lidstvo by se zbytečně nepřemnožilo a byli bychom ve vývoji mnohem dál. Většina lidí si ani neuvědomuje tu skutečnost, že to ve skutečnosti nebyl žádný patriarchát (vláda otců), ale po celou dobu pravá a nefalšovaná totalita. Moc nad světem až do dnešních dnů drží asi 1 procento superboháčů a neomezeně vládnou 99 procentům bezmocného obyvatelstva, navzdory tomu, že se slovo demokracie skloňuje tisíckrát denně ve všech pádech. Celá ta minulá doba byla hlavně o tom, že každá žena měla svého celoživotního manžela ani ne tak proto, aby pomáhal živit společné děti, ale hlavně proto, aby fungoval jako její celoživotní dráb. Tento dráb si majetnicky hlídal její věrnost a reprodukci, aby měl jistotu, že její děti jsou JEHO děti. Sám si ale dělal co chtěl, pro sebe si bezohledně ponechal veškerou sexuální svobodu. Na ženiny žárlivecké pocity se nijak neohlížel. Vidíme to všude i v dnešním světě, že kde dodnes vládne tento druh otrokářské totality (muslimové, rozvojové země). Mužům to samozřejmě vyhovuje, že mají ze zákona v rodině taková nezasloužená privilegia. Neuvědomují si však, že to vyhovuje rovněž „elitě“, která jim vládne pevnou rukou. Elita má usnadněnou práci, ženští otroci jsou dobře ohlídaní svými muži v rodinách a těch 50 procent mužských nemajetných otroků si dobře ohlídají s pomocí dobře placených represivních složek, které si ti otroci ke všemu platí sami ze  svých daní.