Obsah: Globální „elita“ hýbe světem....Pyramida moci aneb proč vítězí Zlo nad Dobrem....Náboženská totalita....Reforma křesťanství (či spíše pseudokřesťanství)....Reforma češtiny... Změňme svou duši....

Globální „elita“ hýbe světem

Mnoho lidí se u nás po listopadové pseudorevoluci po roce 1989 vrhlo radostně do podnikání. Ale později se ukázalo, že kupodivu jen bývalí komunisti, svazáci nebo agenti StB závratně zbohatli. Z ostatních normálních lidí se stali jen drobní živnostníci, věčně pronásledovaní a věčně buzerovaní přebujelou byrokracií. Balzak kdysi napsal, že za každým velkým majetkem je zločin- a přesně v tomto duchu probíhala privatizace (zlodějna) našeho národního majetku. Komunisti to měli perfektně naplánováno na nejvyšších místech už jeden rok před „revolucí“, kdy změnili v ústavě název národní majetek na státní majetek. A termín spravování národního majetku změnili na- hospodaření se státním majetkem.

Peníze se staly od revoluce modlou mnoha lidí a dnes ovlivňují zničehonic kulturu i morálku celé společnosti. Žijeme znenadání v divných poměrech, kde lidské chování je vedeno hlavně honbou za penězi. A tak se hodně lidí stává otrokem nového náboženství- náboženství peněz.Tato konzumní kultura založená na penězích vládne nejen u nás, ale ve všech takzvaně vyspělých civilizovaných západních zemích. Diktatura peněz dopadá na celý západní svět a jejich moc je mnohem tvrdší než byla komunistická totalita.

Peníze v rukou mezinárodních banksterů, řízených dynastiemi Rothschildů a Rockefellerů, získaly největší vliv v celém světě, ať se jedná o bohatou zem, či tu nejchudší, zaostalou. Byznys začal tvrdě panovat ve všech sférách života: v obchodě, v průmyslu, v kultuře i v náboženství, v politice, ve sportu i turistice. Nebo třeba i v ekologických aktivitách, ve zdravotnictví či dokonce v sexu. Máme zde farmaceutický byznys, byznys s nemocemi, byznys se vzděláním, zkrátka byznys se vším. Byznys je byznys a tak všechny nadnárodní korporace se nyní v podstatě řídí jediným pravidlem: dosáhnout co nejrychleji maximálního zisku bez ohledu na to jak. Korupční vztahy založené já na bráchu, brácha na mě, nahrazují osobní a uměleckou svobodu, vedou ve všech sférách života k nadvládě peněz a produktů, které se prodávají nejlépe. Tím pádem celé lidstvo žije v nesvobodě, protože vládnou peníze, nikoliv tzv. zastupitelská demokracie, což je samozřejmě velkopodvod, který nefunguje.

Od počátku průmyslové revoluce začaly peníze ovlivňovat dění světa víc než kdy jindy. Kdo skutečně vládne světu, se v kostce můžete dozvědět v knize oficiálně vydané a nazvané Satanova synagoga. V této knize se dozvíte, že neexistuje ve světě aktivita, ve které by neměl prsty rod Rothischildů. Tato zločinecká dynastie spolu s Rockeffellery prakticky ovládá celý svět. Na otázku, proč vítězí Zlo nad Dobrem si můžeme tedy snadno odpovědět: Protože si to tak přejí velmi rozvětvené rodiny Rothschildů a Rockefellerů, které jsou příbuzensky spřízněné. Do všech nejvyšších globálních postů dosazují své příbuzné nebo podobné zločince jako jsou oni sami- a podle toho svět vypadá. Tržní ekonomika se odjakživa vyznačuje hromaděním peněz, kde velkou záhadou je, že kupodivu právě těm nejbohatším lidem světa jde o to, aby jich vydělali za každou cenu ještě víc.

Novověká pyramida moci: 

Ta odseknutá špička pyramidy s okem uprostřed představuje SKUTEČNÉ VLÁDCE tohoto světa, kterých není (včetně jejich poskoků-politiků) víc jak 1 procento. To oko představuje skutečnost, že kontrolují celý svět. A kontrolují ho díky staletími dobře propracované technologii pyramidové moci. Ta postupně rozšiřující se základna pyramidy, odseknutá od špičky, představuje 99 procent většinového obyvatelstva- které je V SOUČASNOSTI NAPROSTO BEZMOCNÉ. Aby se tato důmyslně postavená pyramida moci zhroutila jak domeček z karet, tomu napomůže jediná věc- přímá účetní internetová demokracie, o které píšu v jiné kapitole.

Jak ta pyramida moci funguje? Jednoprocentní globální vládci světa se podobají bezskrupulózním žralokům, kteří křížem krážem brázdí mezinárodní vody, v nichž hledají svou tučnou kořist. Když ji najdou, týmově se na ni vrhnou, aby si každý z nich urval co největší díl zisku. Ze svých aktivit si banksteři udělali adrenalinový sport, kde vymýšlení fint, jak kde urvat co největší kořist, se stalo pro ně velkou zábavou. Bez ohledu na jakékoliv důsledky a následky. Zábavou je pro ně zborcení mrakodrapů včetně 3000 lidí, stejně jako výdělečné války. Tito “lidé” totiž nemají žádné svědomí, jdou za svými cíli klidně přes miliony mrtvol.

Těch 99 procent bezmocného obyvatelstva se vrství na tyto čtyři různé vrstvy:

Charakteristika lokajů (poskoků) mocných: Je to silová složka obyvatelstva a jsou strategicky rozmístění ve všech klíčových VEDOUCÍCH pozicích v politice, v médiích, v tajných službách, v policii, v armádě ,v byrokracii, ale i ve vedoucích pozicích vědy, školství, kultury, sportu, ba i ve zdravotnictví či v náboženských hierarchiích. Lokajové jsou pro vládce světa (loutkáře za oponou) naprosto nepostradatelní, protože jim účinně pomáhají “držet na uzdě” všechny vyjmenované vrstvy obyvatelstva. Proto jsou ve svých vedoucích místech velmi dobře placeni a mají i svůj přesně stanovený podíl na moci. Za to ale musí bezvýhradně poslouchat své chlebodárce, tedy skutečné vládce. Jsou to klasičtí kariéristi, kteří kvůli svým tučným korytům zahodí morálku. Proto to bývají často bezcharakterní, bezpáteřní lidé, spíš psychopati, kteří za pěkné peníze a za část moci, jež jim byla svěřena, jsou všehoschopní. Vypadají jako cyklisti, neboť směrem nahoru se poníženě hrbí, zatímco po svých podřízených arogantně šlapou. Taky je můžeme směle přirovnat k nebezpečným, jedovatým hadům, kteří jsou připraveni kvůli svému korytu kohokoliv kdykoliv zákeřně uštknout.

Protikladem lokajů jsou vnitřně svobodní a čestní lidé, kterých je také asi tak 10 procent. Tato skutečná elita lidstva je soustavně již několik tisíc let poskoky mocných nejvíc hlídaná, existenčně ničena a fyzicky hubena. To jsou totiž lidé, kteří majitelům planety nejvíc vadí, protože jsou vnitřně nezávislí a nezkorumpovatelní. Jsou to idealisti, kteří mají rovnou páteř a svým ideálům se nezpronevěřují- to oni jsou ta pravá a skutečná elita světa (jako příklad namátkou: Gándhí, Lennon, Kryl, princezna Diana, Milada Horáková, nebo třeba vědec všech dob Nicola Tesla- všimněte si, že všichni byli zavražděni). Nejsou součástí hierarchické pyramidy, protože neuznávají lidmi vytvořenou zaměstnaneckou umělou nadřízenost a podřízenost. Žijí si podle svého vědomí a svědomí, ale nemívají žádnou moc, protože o ni nestojí. Jsou svobodní, a proto jsou vládcům i jejich lokajským drábům trnem v oku. Již několik tisíc let tak probíhá v lidské společnosti zvrácený, nikoliv přírodní, ale umělý výběr, kde bezcharakterní defekti prospívají, zatímco skutečná elita lidství je již několik tisíciletí soustavně decimována. Proto evolučně Zlo vítězí nad Dobrem, protože zlých lidí v čase přibývá, kdežto těch dobrých ubývá.

Početně největší vrstvou bezmocných lidí jsou poslušní zaměstnanci. Těchto lidí je nejvíc, je jich asi 60 procent populace. Jsou pevně zaháčkovaní ve struktuře pyramidy, protože se bojí o své pracovní místo. Z toho důvodu jsou poslušní a do ničeho se nepletou, řídí se heslem co tě nepálí, to nehas, protože se třesou strachy, že by přišli o svou práci. Jsou to typické a klasické poslušné ovce, které se v zájmu klídku, bezpečí a pohodlí nechají zahnat ovčáky do jakékoliv těsné ohrady.

Poslední vrstvou jsou nejchudší lidé až na samém dně společnosti, kteří jsou hodně závislí na státu. Je jich asi 19 procent a jsou velmi zneužitelní k různým nekalým cílům placenými manipulátory davu- defekty, protože jsou svou chudobou hodně frustrovaní.

Dne 11. 9. 2001 se zřítily tři budovy WTC v New Yorku. Ze začátku se lidé tázali, proč zrovna muslimské země produkují tolik fanatických vrahů a zároveň sebevrahů, dychtících zničit sebe i Západ? Později ale většině lidem světa došlo, že všechno bylo jinak. Že ten teroristický útok ve skutečnosti provedl někdo jiný a svedl to na muslimy. Oficiální “pravda” mainstreamu nám předkládala k uvěření, že skupina horských teroristů s plastikovými nožíky unesla civilní letadla, se kterými létala asi hodinu a půl po Americe, než provedla fyzikální zákony popírající skvělou leteckou akrobacii a sebevražedné atentáty do budov Světového obchodního centra a Pentagonu. Této oficiální verzi o 9/11 již nevěří takřka nikdo, jen pár lidí, kteří ještě nemají dodnes internet a spoléhají se na lživé informace z mainstreamu. Lidé propojeni internetem oficiální verzi již dávno nevěří a už dávno ví, že americký prezident, válečný zločinec Bush, jen potřeboval získat záminku na útok na Irák a Afghánistán. Jak známo, každá válka přináší mocným globálním banksterům i zbrojařům obrovské zisky- a o to zde především šlo. Irák se stal vděčnou pračkou peněz americké nomenklatury. Již na začátku celého tohohle fiaska "Západní civilizace" chytří lidé pochopili, že celá válka proti terorismu je jen zrůdnou strategií iluminátských rothischildovských mafiánů, jak přelít takřka veřejně veřejné finance a daně nejen občanů USA do vlastních soukromých kapes. Dnešní finanční vládci světa se přiblížili vrcholu Hitlerova snu o moci, která ovládne celý svět a nastolí univerzální totalitní světový řád (NWO). Kdo si chce přečíst o všech nesrovnalostech, které se udály onoho osudného dne 11.září, tak zde je link: http://911.yweb.sk/

Po rozsáhlém plánování a přípravách proběhla řízená demolice budov WTC z velmi praktických důvodů. Podařilo se sestřelit domy určené k demolici, kde zasvěcený iluminát Silverstein na pojistném vydělat miliardy dolarů. Stejně tak zmizel bezpočet svědectví o makléřských podvodech, činech tajných služeb, a také bankovních domů, protože shodou okolností v sestřelených budovách byla jejich centra. Zločinci také ihned spustili dvě výnosné války. Bratr Bushe, který měl v obchodním centru vysokou funkci, ukradl zlatý poklad, který byl uložen v jedné z budov. Navíc se podařilo prosadit připravený zákon, který dovedl novodobé otroctví amerického lidu do bezprecedentního stavu. Jako lavina se jeho podoba šíří po celém světě- prý v zájmu nás otroků. Posledním přírůstkem pohotovosti proti terorismu bylo totiž schválení amerického zákona, že každý občan USA může být kdykoliv uvržen bez soudu do vojenského vězení a případně i beztrestně zavražděn.

 Politici (poslušní poskoci) celého světa tak prakticky od 11.9. 2001 mají záminku “legálně” vytvářet jakékoliv nové protilidové zákony na jejichž základě budou zavírat, vyslýchat, mučit kohokoliv bez udání důvodu a prakticky na neomezenou dobu. Dobře vyškolení agenti už prý umějí i podle nervosity cestujícího na letišti (a že před letem neznervózní málokdo (!) poznat, že by se mohlo jednat o teroristu.

Celá lidská historie je v podstatě o tom, že demokracie vždy zápasila s totalitou. Už od dob původních demokratických mírumilovných zemědělských civilizací, které neznaly ani hradby proti nepříteli, bojovala různá demokratičtější uskupení s různými formami totality. Jak už víme, bohaté zemědělské civilizace to tenkrát prohrály na celé čáře, protože loupeživé nomádské hordy byly nelítostné a kruté. Tak vznikal postupně otrokářský starověký řád. Od té doby, v průběhu 5000 let byla naše planeta Země zdupaná různými bitvami a válkami snad milionkrát. Úzká elita parazitních lupičů se odjakživa snažila spoutat různými metodami většinovou společnost. Otrokáři dusili otroky, šlechta dusila nevolníky, kapitalisti dusili dělníky- a dnes mají pod palcem celý svět globální banksteři, kteří jsou rodově spřízněni, a kterých je všehovšudy asi 2000 osob.

Je obrovská hanba, že vládnoucí „elita“ světa je tolik závislá na penězích a majetku. Jsem přesvědčena, že kdybych já byla superbohatá a tím pádem mocná, snažila bych se prostřednictvím svých peněz vykonávat dobro. Ale globální zločinci jsou jiného názoru. Prostřednictvím dobře placených tajných služeb (svých všehoschopných lokajů) vytvářejí různě uměle vyvolané konflikty a války, protože jim vynášejí zázračné zisky. Dokáže žít světová finanční oligarchie bez válek? Dosavadní dějiny lidského rodu na tuto otázku nedávají povzbudivou odpověď. Dokonce ani dvě světové války v první polovině 20.století se nezdají být v tomto směru pro ně dostatečným mementem. Naopak jejich lokaj, iluminát generál Pike, naplánoval do třetice ještě jednu světovou válku. Je nabíledni, že války mezi státy odjakživa organizovali vládnoucí superboháči, nikdy ne řadoví normální lidé. Nikdy to nebylo tak, že by pár prostých sedláků na poli zapíchlo vidle do hnoje a řekli: Tak a teď potáhnem na Rakousko. Byly to vždy finanční elity (ty vládnoucí páchnoucí rybí hlavy), co nahnaly do válek umírat miliony normálních chlapů, kteří o bojování ve válce rozhodně nestáli. Celá válečná mašinérie je pak donutila zabíjet muže na opačné straně, aniž by věděli proč. Aniž by na tom měli sebemenší zájem. To jen bohaté zbrojařské korporace (a banksteři), mají z jakýchkoliv válek obrovské zisky. Tito mamlasové jsou vždy na planetě ukryti kdesi v bezpečném závětří, odkud tahají za nitky a řídí různé neblahé děje ve světě ve svůj prospěch. Nadměrné zbrojení však vyčerpává celý svět. Co by za ty peníze mohlo ve světě všechno být? Všechny země světa by doslova vzkvétaly, všude by panoval neskutečný blahobyt, nebýt těchto zločinných parazitů. 

Rozpoutání války bylo základním prostředkem, jak získat majetek svého souseda. Otrokářské společnosti byly budovány válečnými prostředky, stejně jako ve feudální době byla knížectví formována ve státy a státy v říše válečnými akcemi. Dnes je to tak, že globální banksteři v součinnosti s korporacemi NUTÍ všechny země nakupovat zbytečně zbraně. Nejlépe zbraně zastaralé, které by se musely tak jako tak vyhodit do šrotu. Takže současnými diktátory světa nejsou nějací mistní bossové obskurních, malých zaostalých zemiček, ale nejmocnější finančníci ze světových velmocí. Je ovšem hrůzné, když celosvětové vojenské výdaje odpovídají příjmům poloviny světové populace. A tak se ”civilizovaní” západní finančníci vlastně chovají jako ti největší barbaři a teroristi. Mají na bídě světa největší vinu, neboť příliš často připouštějí, aby obchodní zájmy dominovaly zahraniční politice a podkopávaly ochranu práv člověka a občana. Například je známo, že pomoc krvácející Rwandě, kde bylo vyvražděno milion lidí, většinou končila v rukou ozbrojených banditů, hlavních viníků zla. Francouzská oligarchie (Rothschildovci) tam financovala nákupy zbraní krutého rwandského režimu, intervenovala v nejvypjatějším okamžiku holokaustu, aby umožnila vrahům uprchnout i se zbraněmi, a pak použila rwandskou krizi, aby rehabilitovala zairského despotu. Přitom velké výdaje na zbrojení jsou v rovníkové Africe největší překážkou společenského rozvoje. Rovnají se částce, která by stačila pokrýt náklady na základní vzdělávací a zdravotnické vybavení těchto zemí.

Afghánistán je zemí bojovníků, ale je třeba podotknout, že jsou to bojovníci nešťastní – protože už celá desetiletí žijí ve vnucené válce (téměř nepřetržitě). Milují svou vlast, tradice, kulturu a mají opravdovou víru- ale to vše jim někdo stále bere. Američané ( konkrétně CIA a Mossad) na jimi produkovaném opiu nejprve vydělávali miliardy (kdo by si nechal utéct takové černé fondy, nezdanitelné peníze, že?!), Taliban to později toleroval, ačkoliv pro radost pokrytecké americké oligarchie (údajně bojující proti drogám) občas udělal nějaké razie a vypálil pár políček.

Americká oligarchie chce Afghánistán jednak z prestižních a pozičních důvodů vojenských, a také pro kontrolu kšeftu s opiem a hlavně pro budoucí odvod ropy od Kaspického moře (budování ropovodu zatím drhlo). Že v cestě stojí zatím ještě Írán, to je zřejmé z mapy. Možná nadbytečně podotknu, že žádný Američan nemá právo ani vkročit do cizích suverénních států na opačné polokouli (natož ze 100% vylhaných záminek)! Jejich vlast je jinde. Proto i napadení obou zemí je obrovskou drzostí, a ještě větší drzostí je dlouholetá okupace, šikanování a vraždění, jako by na to měla „elita“ svaté právo. Pokud jde o chudobu lidí v Afghánistánu, tak o nějaké řešení živobytí prostých Afghánců, o systémové řešení pro jejich dobro, o to nikdy nešlo!

Co se týče chudoby v Iráku v roce 2003 ( za vlády Saddáma Husajna), byla skutečnost taková, že Irák byl rozvíjející se, klidná, bezpečná země s dobře zásobeným obyvatelstvem. Pak ovšem přišla změna doktríny, a z podporovaného a po ramenou poplácávaného prezidenta Husajna, "přítele" špiček amerických politiků, se věci posunuly k napadení v první válce v Perském zálivu, následně američtí vládci drze vytýčili bezletovou zónu a nechali bombardovat Irák v jistém období denně, "aniž by byla válka". Dále prosadili přes OSN a i přes odpor některých zemí tvrdé embargo na Irák, což jej po léta ožebračovalo (díky nim, nikoliv vlivem prezidenta Husajna). Trpěly hlavně děti, které umíraly po statisících na nedostatek léků. Ale zločinkyně Allbrichtová, velká kamarádka Havla, veřejně před celým světem nadutě prohlásila, že smrt 500 tisíc iráckých dětí stála za to. Pak následovaly stupidní inspekce, které nic nenašly, a i přesto to vyústilo ve vylhanou válku "za každou cenu". Prezidenta nejpokrokovějšího režimu v oblasti svrhli (šlo o sekulární stát skvěle držený i přes různice obyvatel vyznávajících 3-4 náboženství). A to jenom proto, že se Hussain vzepřel banksterům a nechtěl obchodovat s ropou v dolarech, ale v eurech.Ten samý scénář pak později připravili i pro Libyi, nejbohatší stát v Africe, kde si obyvatelstvo žilo v blahobytu jako v bavlnce. Bez jakéhokoliv vyhlášení války rozbombardovala zločinecká útočná organizace NATO celou Libyi až do doby kamenné. A nyní tito američtí óbrzločinci napadli i Sýrii a Ukrajinu a ženou na Evropu miliony běženců, aby i Evropa byla zcela hospodářsky rozložena.

Válkou nastalo úplné ožebračení lidí, jak v Iráku, tak i v Libyi a nastala totální destabilizace vzniklá záměrnými provokacemi jedněch proti druhým. Elektřina, voda i jídlo se staly velmi nedostatkovým artiklem - tedy situace daleko horší než za vlády Saddáma nebo hrdinného Kaddáfiho. Již přes milion lidí přišlo o život- je to přímo holokaust iráckého i libyjského lidu. Iráčtí křesťané téměř 100% utekli, jakož i 2 miliony dalších Iráčanů a další 2 miliony jsou dodnes v různých utečeneckých táborech, buď kvůli rozbombardovaným domům nebo vlivem strachu o život v dezorganizovaném Iráku. Ani pro Libyjce nemá americká oligarchie v čele s nositelem Nobelovy ceny míru a válečným zločincem Obamou žádné řešení - jedině snad: zbourali jsme vám Libyi, chcete ji obnovit? Navalte ropu, pusťte do své země naše firmy (které se také chtějí napakovat) a možná vám zde vybudujeme americký sen, s Disneylandem a McDonaldem. Rozděl a panuj skrze nastrčené figurky, loutky jim nakloněné, uplacené penězi z ropy iráckého a libyjského lidu- takhle si americká oligarchie představuje ten spravedlivý demokratický svět a polepšení situace prostých lidí Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie a Ukrajiny. Nejprve jej na neúnosnou míru zhorší, a pak z té bídy udělají (možná v budoucnosti) bídu méně hroznou. A podle amerických představ s kulturou alá USA. A ze všeho jen těžit - z válčení, z územních zisků a bezplatně ukradených vojenských základen, z ropy a plynu, z rekonstrukcí... A to ještě nejsou u konce - nyní hrozí Obama, že "když nás nepustíte na Írán, bude třetí světová". Závěr: největšími světovými teroristy je finanční „elita“ západního světa.

Náboženská totalita

Jestliže je Západ skrz naskrz prohnilý díky vládnoucím páchnoucím rybím hlavám, pak muslimský svět má jiný problém. Judaismus, křesťanství a naposled islám se formovaly před mnoha staletími a je to na nich znát. Všechna tři monoteisticka náboženství se tvrdošíjně drží svých starodávných dogmat, bez ohledu na moderní dobu i na změněné životní podmínky. Judaismus a křesťanství jsou však víry dobrovolné, islám nikoliv.

 Ježíš Kristus prosazoval demokratický princip soužití mezi lidmi, kdežto Mohamedova osvobozovací akce vůči ženám nebyla nijak radikální. Žena zůstala muži ve všech směrech podřízena i podle nového práva. Byla a je dodnes nižší bytostí než muž. Musí muže poslouchat a prorok Mohamed dal muži výslovné právo, aby vzpurnou ženu zbil. Nelze se ani divit. Vždyť za dob Mohamedových se muži s nadšením věnovali válčení a loupení; byla to doba, kdy byli neuvěřitelně krutí a nelítostní.

Muslimské církve na rozdíl od křesťanských církví neprodělaly odluku státu a církve, nejsou sekulární. Podle koránu je stát boží obec, takže jeho vůdce je i nejvyšší autoritou duchovní. Občan nerozlišuje moc státní a duchovní, islámské náboženství je státní ideologií. Církevní islámští hodnostáři drží veškerou moc ve státě a tzv. náboženské právo "šárija" nahrazuje civilní právnictví. Tím pádem jsou všechny muslimské země totalitní, protože je v nich moc soustředěna do jedněch rukou. Náboženským totalitním režimům vyhovuje utiskování žen v rodinách, neboť muži soustředěni na svou rodinu coby její neomezení vládci snáze zapomenou na to, že jsou ve své vlastní zemi stejnými nevolníky jako ty ženy.

Je smutné, že fundamentální islám není nějakou zkamenělinou, která se časem sama rozpadne, ale je kolikrát vysoce nakažlivý i pro inteligentní muže. To nám názorně ukázal film Bez dcerky neodejdu. O co v něm šlo? Američanka odjela na dovolenou se svým manželem Iráncem, s kterým měla pětileté dítě na čtrnáct dní do Iránu k příbuzným. Sympatický lékař, milý, chápavý, příjemný člověk- tak se jevil v Americe- se ve svém domácím prostředí, v němž prožil dětství a mládí doslova přes noc změnil "v teroristu". Rozhodl se zůstat natrvalo v Iránu a nutil k tomu i svou ženu. Děj filmu byl působivý. Dva rovnocenné, stejně inteligentní mozky, zápasily spolu takřka na život a na smrt. Mozek v silnějším těle se ve svém náboženském prostředí rozhodl, že mozek v tom slabším těle je povinen ho za všech okolností na slovo poslouchat- protože tak tomu chce bůh. Nakonec ji i pravidelně mlátil, neboť náboženství mu to dovolovalo- bylo to jeho nezadatelné právo. Pochopitelně, že vztah založený na násilí nemohl dobře dopadnout. Ženský člověk byl příliš zvyklý na svá lidská práva a naštěstí se mu podařilo za velmi dramatických okolností i s dítětem uprchnout z náboženského pekla zpět do civilizovaného světa.

Jak tak muslimští muži v minulosti mezi sebou pořád válčili, málem se vyhubili. Z toho důvodu tenkrát nastal velký nedostatek mužů. Aby tento nepoměr vyrovnal a pomohl zajistit vdovy po svých padlých vojácích, vyzval Mohamed zbylé muže, aby se oženili s manželkami svých padlých druhů, i když již byli ženatí. Mnohoženství bylo tedy původně jen pouhé východisko z nouze, aby přebytečné ženy nebyly osamělé. Mít několik žen se však mužům zalíbilo (mně by se ale taky líbilo mít několik mužů ;) ). Mnohoženství existovalo několik staletí a trvá dodnes. Ve větším rozsahu však mohlo existovat jen za dlouhých válečných období. Dnes se polygamie v mohamedánských zemích redukuje na bigamii: na jednu starší a jednu mladší ženu, kterou si muž vezme, když ho ta první přestane sexuálně přitahovat. To se muslimským ženám pochopitelně nelíbí- komu by se takové sprosťáctví líbilo, že.

Polygamie je v islámu ve všech svých formách a odstínech privilegiem mužů. Žena si druhého muže pořídit nesmí- a v tom je právě to sprosťáctví. Je naopak povinna být absolutně věrná, i když manžel projevuje svou přízeň libovolnému počtu žen přímo před jejíma očima. Tuto extrémní sexuální nespravedlnost pociťovali sami muži odedávna jako vnitřní rozpor a podvědomě ji považovali za těžko udržitelnou. Mohli ji prosadit a zachovat jen za pomocí násilí: proto zavírali ženu v domě a mimo dům ji zahalovali hustými závoji před pohledy jiných mužů. Obě tyto metody, izolace a závoj jsou velmi staré. Lze je uvádět do souvislosti s různými tabu primitivních národů- ale je zbytečné hledat pro ně nějaká mystická vysvětlení: skrývají se za nimi prostě jen obyčejné majetkové nároky. Přestože se izolace v domě a zahalení mimo dům staly díky koránu náboženským předpisem, nemají vlastně náboženský charakter. Nesouvisejí nijak se základní myšlenkou islámu a s kultem. Jsou to jen sexuální opatření, která mají chránit ženy před necudnými a chtivými pohledy cizích mužů.

Svět islámu je nám tak vzdálen, jako by se vyskytoval kdesi na jiné planetě a ne jen několik hodin cesty letadlem. Když se někde dočtu, že si v Afghánistánu sedmdesátiletý stařík může koupit dvacetiletou dívku jako nějaké dobytče, tak jen nevěřícně kroutím hlavou. Takový středověk! Ona, přestože je plnoletý člověk musí mlčet- a mlčet musí i jeho stará manželka, která mu vychovala plno dětí. Jak je v dnešní době vůbec ještě možné, že dodnes existují země, kde svéprávní a dospělí lidé nemohou o sobě celý život rozhodovat? V novinách popisovali jak v Pákistánu proběhl soud s ženou, kterou znásilnil její švagr. Hrozilo jí ukamenování, ale dostala ”jenom” 15 let vězení za to, že se ke svému ”zločinu” přiznala.

O životě žen v přelidněném Bangladéši jsem si zase přečetla článek, že tam má průměrná muslimská manželka osm dětí. Přesněji řečeno osm dětí, které žijí a nestaly se obětí hladu, nemocí nebo pravidelných ničivých tajfunů. Postavení žen v Bangladéši se liší od oblasti k oblasti. V některých částech země ještě stále platí, že se žena nesmí na veřejnosti objevit nezahalená a ženy jsou po celý den zavřené na dvorcích, obehnaných vysokým neprůhledným plotem. Na jihu země jsou tyto předpisy mírnější a v Dháce a jiných větších městech už chodí velká část žen bez závoje. Přesto v zemi čas od času probleskne některý z hrůzných dopadů radikální muslimské víry: ukamenování vdovy obviněné z cizoložství, nebo sebevražda ženy, která se nechtěla nechat nahá veřejně zbičovat pro podobný přečin. O těchto neutěšených bangladéšských poměrech napsala jedna emigrantka několik knih, kde se dokonce odvážila kritizovat islámskou duchovní společnost, která se vůči ženě často chová jako k věci než lidské bytosti. O manželství napsala, že je to v podstatě otroctví. Načež radikální duchovní začali požadovat, aby byla oběšena za ”pokusy podkopat islámské hodnoty a zničit bengálskou kulturu”. Žalobce ji vinil z urážky islámu, neboť podle něho požadovala změny koránu. Ortel smrti nad ní vynesla Rada islámských bojovníků v Dháce. Vůdce této organizace vypsal na její hlavu tučnou finanční odměnu, proto byla žena nucena urychleně uprchnout do zahraničí…

Ani v Indii to prý není lepší. Indičtí muslimové si totiž dopřávají velmi pohodlný rozvod se ženou, která už jim nevyhovuje. Podle tradice platící mezi 120 miliony indických muslimů se muž může rozvést se svou manželkou, jestliže třikrát vysloví arabské slovo pro ”rozvod”. Stačí prý jen třikrát zvolat: ”Talak, talak, talak” a muž je rozveden. Když se například muslimka Vakíla pokoušela zabránit svému muži v hádce s otcem, otočil se, pronesl tři slova a byl rozveden. ”Bylo mi, jako by mi z těla unikal život, když pronášel to své talak, talak, talak”, říká osmadvacetiletá Vakíla. Čeho jsem se vlastně dopustila-toho, že jsem žena?” ptá se. Když ji od sebe Muhammad Junus po šestiletém manželství zapudil, byla těhotná. Přesto se musela vystěhovat z domu i se dvěma staršími syny. V souladu s muslimským právem nemusel Junus dokonce Vakíle, která nyní žije u svého mladšího bratra, ani platit alimenty.

Ve střední Asii jsou pro změnu dodnes běžným jevem sebevraždy žen upálením. Zoufalé manželky a dcery se k nim odhodlávají ve snaze uniknout týrání ze strany svých mužů či otců. Stejně jako dříve jsou hlavním strůjcem tragického osudu žen islámské zákony, které vymezují ženě v rodině úlohu bezprávné otrokyně, podléhající mužské nadvládě. Místní policie a soudy přitom problém sebevražd žen upálením v podstatě ignorují.

Tohle nemůže omluvit žádné náboženství! Situaci v Alžíru, na Filipínách, v Indonésii a jinde už ani nebudu popisovat, všude je to podobné. Mainstreamoví novináři píší o světě islámu jako o ”jiné civilizaci”. Ale prosím vás, jaká je to jiná civilizace, když se v těchto fundamentálních, náboženských zemích se ženami zachází jako s otroky? Nazývejme věci pravými jmény: když se někde s lidmi zachází jako s otroky, pak tam mají otrokářský řád a nikoliv ”jinou civilizaci”. Obzvláště je to patrné v Saudské Arábii, kolébce islámu, kde se spojily dohromady islám a velké peníze. Tato vražedná kombinace způsobuje, že jsou ženy v této zemi sevřeny v nejpevnějším krunýři nesvobody. Je sice pravda, že Saudská Arábie má neúrodnou půdu, ale zato má tolik ropy, že si za ni může koupit div ne půlku světa. Mocná oligarchie Saudské Arábie si díky ”oilu” může dovolit udržovat neuvěřitelné rodinné poměry, které mají Saudům sloužit k jejich nezměrnému pohodlí. A je s podivem, že tohle americkým oligarchům vůbec nevadí a bratříčkují se s nimi o sto šest, zatímco jinde pomocí válek zavádějí demokracii po americku. Člověk ani nemusí dlouho přemítat nad tím, jak asi vypadalo starověké otrokářství ve starém Řecku, když ho má před očima jako zamrznutou fosilii přímo v Saudské Arábii.

Saudská Arábie je největším producentem a vývozcem ropy a vlastní jednu čtvrtinu světových ložisek této suroviny. Právě to umožňuje vládnoucí rodině Saúdů nejen nezměrně zbrojit, ale zároveň ”uplácet” obyvatele a současně mít absolutní kontrolu nad jejich osudy. V posledních letech vynaložil saudský král obrovské sumy na nákup zbraňových systémů- aby vybudoval nejmodernější a třetí největší armádu v Zálivu. Další miliardy vydává na udržení a obnovu zbraní. Západní a hlavně americké a izraelské zbrojařské koncerny si pochopitelně mnou spokojeně ručky. ”Západ je připraven dychtivě nabídnout státům v Zálivu, cokoliv budou potřebovat, pokud nepůjde o jaderné zbraně, nebo nebude hrozit konflikt”, řekl představitel jedné zbrojařské firmy.

Tak jako se podařilo v této zemi za pomocí krutých trestů ve světě neobvyklých docílit téměř nulové kriminality- zloději tam přijdou o ruku a vrahové o hlavu- tak se za pomocí krutých trestů vůči ženám daří udržovat nevolnictví toho nejhrubšího zrna. Ženy jsou už od útlého dětství vychovávány jako otrokyně, jako duševní mrzáci, určení výhradně pro potěšení mužů a k produkci co největšího počtu synů. Pokud ženu nestačí zlomit výchova, jsou zde příkazy a zákazy všeho druhu, které jsou ve všech sférách života vždy na straně mužů a vždy zásadně v neprospěch žen.

Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by snad komické, že si ženy v SA samy sobě rodí své tyrany. Pod svými srdci, ve svém břiše chovají své budoucí syny, manžely a otce, kteří se jim v dospělosti odvděčí třeba tím, že je zaživa ukamenují za nedovolený pohlavní styk- ačkoliv si sami dopřávají co hrdlo ráčí. Víc než film o poměrech v Iránu na mne zapůsobila kniha o poměrech v Saudské Arábii nazvaná ”Tajemná princezna”. Napsala ji americká novinářka J.B. Sasson, která zaznamenala autentické vyprávění neznámé princezny, jejímž prostřednictvím můžeme nahlédnout do společnosti, k srdci národa, kde sex, peníze a moc mají největší váhu. Zážitky z ”Tajemné princezny” jsou tak autentické, že nepochybuji o tom, že byly skutečně prožity. Jejich vypravěčka neuvádí své pravé jméno, byla by za to zavražděna. Z ukázek této knihy můžeme dobře vysledovat, jak se u malého arabského děvčátka rozvíjí nejen freudovská závist penisu, ale i tichá ”starořecká” nenávist k těm, co ho mají. Nepřekvapuje údaj, že většina žen v Saudské Arábii by raději přišla na svět jako muži, kdyby jim to jen Alláh dopřál. O poměrech ve své zemi neznámá arabská princezna píše:

    * Má první živá vzpomínka je vzpomínkou na násilí. Když mi byly čtyři roky, moje obvykle něžná matka mne uhodila do obličeje. A proč? Napodobovala jsem otce, jak se modlí. Ale místo, abych se modlila k Mekce, modlila jsem se ke svému šestiletému bratrovi Alímu. Myslela jsem si totiž, že je to bůh. Jak jsem měla vědět, že není? V mé mysli se začaly vynořovat dohady: jestliže můj bratr není bůh, proč se s ním jako s bohem zachází? Později jsem stejně jako sestry předstírala vůči bratrovi uctivost, ale nenáviděla jsem ho tak, jak jen utiskovaní umějí nenávidět. Hodnota dítěte zrozeného v království Saudské Arábie se totiž stále odvozuje od přítomnosti či nepřítomnosti mužského pohlavního orgánu.

    * Moje nenávist vůči bratrovi stále rostla. Nemohla jsem se přenést přes jeho jeden ohromný nedostatek: Alí byl totiž krutý. Nikdo z naší domácnosti si nedovolit Alího potrestat, protože otec na Alího krutostech neviděl nic špatného. Jednou jsem dostala krásné malé štěně. Celé odpoledne jsme Básima, což v arabštině znamená ”ten, který se směje” vozily s přítelkyněmi ve vozíku. Alí šel náhodou kolem se svými kamarády. Vycítil nadšení svých přátel nad štěnětem a rozhodl se, že musí být jeho. Všechny jsme roztrpčeně křičely a praly se, když se nám pokoušel Básima vytrhnout z náručí. Otec zaslechl roztržku a vyšel ze své pracovny. Když mu Alí řekl, že chce to štěně, otec nám poručil, abychom mu ho daly. Nic z toho, co bychom řekly nebo udělaly, by neovlivnilo otcovo rozhodnutí. Alí chtěl štěně, Alí dostal štěně. Slzy se nám všem řinuly po tvářích, když Alí vítězoslavně odcházel se štěňátkem v podpaží. Možnost, že bych svého bratra mohla milovat, byla provždy ztracena a má nenávist se ještě utužila, když jsem se dozvěděla, že Alího brzy Básimovo kňučení znudilo a když jel za svými kamarády, vyhodil štěňátko z okna jedoucího auta….

    *Autorita saudského muže je bez hranic; jeho žena a děti mohou žít pouze tehdy, když si to on sám přeje. V našich domovech je vládcem on. Tato složitá situace začíná již výchovou našich chlapců. Od útlého věku je hochům vštěpováno, že ženy mají jen zanedbatelný význam: existují zde jen pro jejich pohodlí a spokojenost. Dítě je svědkem pohrdání otce matkou a sestrami; toto neskrývané opovržení vede k neúctě ke všem ženám a pro chlapce se stává naprosto nepřijatelným přátelit se s někým opačného pohlaví. Je vychovávaný k úloze pána otroků. Potom se nemůžeme divit, že když dospěje do věku, kdy by si měl najít dívku, považuje ji za svůj majetek.

    *Ženy v mé zemi jsou svými otci přehlíženy, jejich bratři jimi pohrdají a manželé opovrhují.Tento koloběh není možno zastavit, protože muži, kteří se cítí být svým ženám nadřazeni, si jen připravují půdu pro svou nespokojenost v manželství. Proč by měl být muž spokojen, když je obklopen takovým neštěstím? Je zřejmé, že muži mé země hledají uspokojení v tom, že střídají manželku za manželkou, milenku za milenkou. Tito muži si jen málokdy uvědomují, že mohou najít štěstí ve svém vlastním domě, s jedinou ženou, která by mohla stát na jejich úrovni. Tím, že se k ženám chovají jako k otrokyním, učinili sami sebe nešťastnými a stejně tak uvrhli do neštěstí ženy, jimž vládnou a lásku s opravdovým přátelstvím učinili pro obě pohlaví nedostupným.

    *Celé své dětství jsem strávila snahou získat otcovu náklonnost. Nakonec jsem rezignovala na to, že bych kdy mohla získat jeho lásku, a tak jsem usilovala o jakoukoliv pozornost, i když ji vyjádřil formou trestu za má darebáctví.

    *V naší zemi je ženám vstup do mešity zakázán. I když prorok Muhammad ženám přímo nezakázal veřejně se modlit v mešitách, prohlásil, že pro ně bude lepší modlit se v soukromí svých domovů. Výsledkem je, že žádná žena v Saudské Arábii nemá dovoleno vstoupit do mešity….Pocítila jsem, jak se mi zrychlil dech při vzpomínce na to, jak mě velmi ranilo, když jsem pozorovala otce vedoucího Alího pyšně za ruku velikánským vchodem do mešity- a já, pouhá bytost ženského pohlaví, jsem stála na kraji cesty a s lítostí a vztekem za nimi hleděla.  

  *V naší zemi začátek menses znamená, že je na čase vybrat si první závoj a abáju. Vstoupila jsem do súku (obchodu), jako individualita, kypící životem s obličejem, který světu ukazoval své emoce. Opouštěla jsem tržiště zahalená od hlavy až k patě, černé stvoření bez tváře. Zahalení arabských žen totiž pomáhá vytvářet dojem, že se jedná o beztvaré věci bez tváře a bez ducha, jedna jako druhá, k nerozeznání- usnadňuje mužům jejich kruté chování. 

   *V Saudské Arábii jsou ženy provdávány velmi mladé. Moje matka byla provdána ve dvanácti letech za vášnivého muže, který v sobě skrýval temnou krutost. Nebyla dostatečně silná na to, aby ve svém životě vykonala o něco více, než bylo plnění otcových příkazů.

    *Čtyři měsíce po pohřbu matky jsem šla otci na svatbu. Neskrývala jsem mrzutost a odmítla jsem se účastnit hodování. Byla jsem zcela pohlcena svou potlačovanou nenávistí: přestože mu matka porodila šestnáct dětí a bezmezně mu celý život sloužila, otec bez jakýchkoliv problémů a skrupulí vzpomínku na ni zapudil a vzal si velmi mladou dívku.

    *Po třech týdnech otcovy stálé pozornosti vůči Randě prohodil Alí vtípek o otcově sexuální zdatnosti. Zeptala jsem se bratra, co podle něho může Randa asi tak cítit, když je nyní provdána za někoho o hodně staršího, koho ani nezná, ani nemiluje. Alího tupý výraz příliš jasně svědčil o tom, že taková myšlenka do jeho hlavy nikdy nevstoupila, a navíc že takové úvahy nenajdou úrodnou půdu v jeho omezeném uvažování, bez sebemenší stopy empatie. Jasně mi připomenul, že těmi temnými vodami- egoismu, z nichž je stvořen mozek saudského muže nikdy nic nepronikne.

    *Můj otec, který měl od svých čtyř žen dvaadvacet dcer, se často nechal slyšet, že ženy jsou prokletím mužů. Jeho postoj se pochopitelně nezměnil, když mladší dcery začaly projevovat jistý odpor proti absolutní nadvládě mužů. Také Hadí, přítel Alího tvrdil, že ženské pokolení je příčinou veškerého zla. Byl to tentýž Hadí, který v Egyptě bez výčitek svědomí znásilnil osmiletou holčičku: Když jsme vešly se Sárou do domu, zaslechly jsem zdušené výkřiky. Šly jsme po tom zvuku až do Alího a Hádího pokoje. Dveře nebyly zamčeny a my jsme si znenadání uvědomily, co se nám odehrává před očima. Hádí znásilňoval malou holčičku, ne starší než osm let a Alí ji držel. Všude byla krev. Náš bratr i Hádí se smáli. Při pohledu na to strašné divadlo Sára dostala hysterický záchvat, začala křičet a běžela pryč. Alímu zlostí zbrunátněl obličej, vyhodil mě z místnosti a skopnul na podlahu. Utíkala jsem za Sárou. Schoulily jsme se k sobě v našem pokoji.

   *Když už jsem nemohla déle snášet ty hrůzyplné výkřiky, které stále doléhaly do našeho poschodí, připlížila jsem se zpět na schodiště. Zoufale jsem se pokoušela něco vymyslet, když tu zazvonil zvonek. Viděla jsem, jak Alí otevírá dveře egyptské ženě, asi čtyřicetileté. Podal ženě patnáct egyptských liber a zeptal se jí, má-li více dcer. Řekla, že ano, a že se zítra vrátí. Hádí vystrčil ven plačící dítě. Matka bez jakéhokoliv projevu citu vzala kulhající holčičku se slzami řinoucími se po obličeji za ruku a zavřela za ní dveře.

   * Jak jsem svého bratra nenáviděla! Dobře se hodil do země, která držela ženy u jeho nohou. Bojoval by do roztrhání těla, aby udržel ženy v podřadném postavení, protože muž jako on by byl odmítnut každou inteligentní ženou.

    *Moje sestra Sára dělala podle otcova názoru to, proč se ženy rodí na svět: slouží muži, snaží se ho uspokojit a produkuje mu děti. Byla mimořádně krásná. Krása je pro saúdské ženy ohromným artiklem. Samozřejmě, že jakýkoliv skandál může zkazit pověst krasavice, pak ale její žádoucnost opadne a taková dívka už může čekat jedině to, že bude provdána jako třetí nebo čtvrtá žena starce ve vzdálené vsi.

   *Sára, ač krásná, hodná a poslušná, přesto měla velkou smůlu s manželstvím. Podle otcových představ Sára určitě svého manžela k trestuhodnému jednání vyprovokovala. Na Blízkém východě totiž nikdy není chyba na straně muže! Dokonce i když muž svou ženu zabije a předloží ´opodstatněné´ důvody pro svůj čin, přijímají to obvykle ostatní muži bez výhrad. V mé zemi jsem v novinách viděla články velebící muže za to, že popravili svou ženu nebo dceru za zločin ´neslušného chování´. Pouhé podezření z pokleslého sexuálního chování, jako je třeba líbání, může mladé dívce přivodit smrt. Navíc svatí muži veřejně gratulují otci za ´význačný´ čin podpory Prorokových přikázání!

    *Wafa věřila v Boha a domnívala se, že Muhammad byl jeho poslem, ale myslela si, že Muhammadova poselství byla jeho následovníky zkreslována, protože žádný Bůh by přece neuvalil tolik hoře na ženy, polovinu lidstva na celé Zemi.

    *Policie v této zemi slouží zásadně silným, ne slabým.

    *Samozřejmě, touha po narození chlapce je běžná ve většině světa, ale žádné místo na světě není možno srovnat s arabskými zeměmi, kde si každá žena musí prožít palčivé napětí v průběhu svých těhotenství, kdy čeká na narození syna. Synové jsou výlučným důvodem pro manželství, klíčem uspokojení manžela.

    *Uplynulo tolik let a přesto se nic nezměnilo. Nemorální praktiky přecházejí stále z otce na syna. Muži, které jsem milovala, muži, které jsem si ošklivila, ve svém chování dál udržují zákonnost opovržení v chování k ženám.

    *Zatímco se moderní společnost snaží zlepšit životní podmínky pro všechny lidi, ženy na celém světě stále musejí čelit hrozbě mučení nebo smrti v primitivních společenstvích ovládaných mužským pohlavím. Nitky hávu ženského otroctví jsou tkány silným vláknem mužského předsevzetí podržet si svou historickou nadvládu nad ženami.

    *Válka v Zálivu za osvobození Kuvajtu se také ukázala být válkou ostře vyhroceného konfliktu mezi muži a ženami arabského světa. Zatímco ženy viděly naději na společenské změny, muži pociťovali nebezpečí v jakékoliv změně ve společnosti, která by se jen maličko odlišovala od způsobů starých dvě století. Manželé, otcové a synové si nepřáli vyzvat radikální náboženské síly k boji o zlepšení práv žen.

    *Když v naší zemi žena něčím vyniká, zaručuje jí to v budoucnu jen a jen trápení, protože svou inteligenci nemá kam zaměřit.

    *Pouze naprosté zrušení poplatků za nevěsty by ukojilo mé tužby. Kolik let musí ještě uplynout, než my ženy, přestaneme být kupovány a prodávány jako zboží, jako dobytek?

    *Poprvé v životě jsem se setkala s jinými muži než Araby, když jsem cestovala společně s Američany v letadle. Byl to jeden z mála okamžiků v mém životě, kdy jsem byla klidná a spokojená v přítomnosti mužů. Bohužel, jinak z otce jsem měla strach a Alí s mými nevlastními bratry se mi hnusil. Byl to zvláštní pocit; opájela jsem se vědomím, že muži, o nichž jsem si díky svému vychování myslela, že jsou bohové, mohou být tak prostí a nepůsobit hrozivě. Byl to pro mne nový námět k přemýšlení.

 *My, mladé arabské ženy jsme zjistily, že muži naší vlasti nikdy nebudou právně usilovat o společenské změny týkající se našeho pohlaví, že změnu si musíme vynutit jen a jen my. Jak dlouho budou saudské ženy přijímat autoritu mužů, tak dlouho budou muži vládnout. Potíž je však v tom, že tisíciletí špatného zacházení srazilo naše ženy tak na kolena, že naše hnutí musí začít nejprve probuzením ducha.

    *Západní vládnoucí oligarchie, která má ve svých rukou neomezenou moc, nemá zájem o pozdvižení praporu spravedlnosti pro ty, již nemají politickou prestiž, a těmi jsou- saudské ženy.

Muslimové světu stále tvrdí, že jsou tolerantní, ale křesťanům obvykle nedovolí ve svých zemích postavit ani kostel. Češka žijící trvale v Saudské Arábii o tom do novin napsala: ”Pominu, že cenzura v Saudské Arábii je velice přísná a že z vašich novin jsem měla třetinu vytrhanou nebo fixem začerněnou. Já sama nejsem proti islámu, koránu či muslimům, jen bych ráda sdělila své pocity z centra arabského světa. Muslimové zde dodnes nedovolili postavit jediný kostel a křesťané se proto musí scházet tajně na ambasádách. Ve Francii muslimové zapalovali auta a dohadovali se kvůli muslimským šátkům. V Nizozemí zavraždil muslim režiséra jen kvůli tomu, že si dovolil natočit film o utlačovaných muslimkách. V Německu jsou prováděny takzvané vraždy ze cti na neposlušných tureckých muslimkách. V každé civilizované zemi by mělo platit, že se muslimové musí podřídit daným zákonům té které země. Pokud se podřídit nechtějí, ať se tedy vystěhují zpátky do svých původních zemí, které jim otroctví žen a vraždy ze cti dovolují.”

Zkrátka muslimští fundamentalisté jako by nemohli pochopit jednoduchou životní pravdu, takřka jakousi přírodní zákonitost. Že totiž jedině šťastná a spokojená žena vytváří ostatním členům rodiny šťastný a spokojený domov. Naopak nešťastná, týraná žena v rodině udělá nešťastnými muže i děti. Nevyvážený partnerský vztah mezi mužem a ženou, kdy je žena pojímaná jen jako služka či rovnou nevolnice vytváří mnoho zla. U muže roste pýcha, nekritičnost, egoismus a krutost. Z toho, že nikdy nepozná partnerskou, rovnocennou lásku je sám nešťastný a duševně zmrzačený. Nikdy totiž neexistuje žádné výlučně ženské neštěstí, žádné zneužívání, které by zraňovalo dcery a nepošpinilo otce, které by ranilo matky a nedotklo se synů. Každé porušení svobody, každé zneužití moci na účet žen přinese trest i pro muže.

Nelze kritizovat pouze islám, když i křesťanství se tvrdošíjně drží svých zastaralých archaických dogmat. Naštěstí, na rozdíl od islámu, je to víra dobrovolná. V Evropanech je zakódováno povědomí o ”mírumilovném křesťanství a agresivním” islámu. Vzájemné střety mezi křesťanstvím a islámem se dějinami táhnou více než třináct století. Během tohoto období Evropa prošla středověkem, reformací, osvícenstvím, průmyslovou revolucí a kapitalismem. A právě nástup kapitalismu s sebou přinesl jednu zásadní změnu- odluku státu od církve. Tím pádem došlo k výraznému poklesu moci křesťanské církve ve státě. Je fakt, že podle muslimů láska k bližnímu nepatří k přednostem života. Křesťanství však lásku často jenom předstíralo. A i když je dnes dobrovolné, i tak potřebuje reformu jako sůl. Jestli chce dál prosperovat, mělo by se zreformovat. Prožívá dnes totiž těžký konflikt s moderní dobou a lepší už to nebude. Zastaralá starověká církevní dogmata jsou pro mnoho lidí nepřijatelná. Tato dogmata jsou:

1. Mezi biblí a učením Ježíše Krista je rozpor. Zatímco bible hlásá, že žena je méněcennější než muž, Ježíš Kristus nikdy nic takového ani náznakem neřekl. Pro křesťanství je Kristus nejdůležitější, proto by mělo být jeho učení nejsměrodatnější. Všichni křesťané by se tedy měli řídit především jeho učením, vše ostatní by měli odvrhnout. Proč bych měla věřit rasistické biblické historce, že žena pochází z žebra Adamova? Tato historka byla účelově překroucena z původní matriarchální legendy, kde prvorozenou byla žena. Původně totiž existoval úplně jiný příběh. Historik Ernest Borneman o tom v Encyklopedii sexuality napsal: "Podle bible je prvorozeným člověkem Adam, a proto má přednost před ženou, která jako druhorozená je na něm závislá. Jelikož byla zhotovena z jeho žebra, může existovat jen jako jeho součást. Eva podle Mojžíše byla stvořena jako znevýhodněná lidská bytost, protože na rozdíl od Adama nebyla samostatně zformovaná z hlíny země a nikdy neobdržela božský dech. Byla jen sekundárně stvořena z již oživeného mužova těla, proto jí Adam říká:´To je noha z mé nohy, maso z mého masa´. Legenda výslovně sleduje mužskosprávní účely a věřícímu židovi má připomínat, že on je pánem a židovce, že ona jen ´pomocnicí´. Bibličtí otcové vynašli tuto legendu cíleně, aby zvrátili mnohem starší, do té doby platné dějiny stvoření, v nichž byla prvorozenou žena. Evina historie je dodatečnou interpolací, protože podle dřívější legendy vytvořila pramáti-bohyně parthenogeneticky muže jako svého syna, incestně se s ním stýkala, a tak stvořila zbytek lidstva. Židé si přinesli tuto původní matriarchální formu dějin stvoření z babylónského zajetí. V talmudistické tradici se vyskytuje babylónský segment, zabývající se stvořením pramáti Lilith. Ta je prvorozená, Adam je druhorozený. Lilith byla tedy podle talmudu vůbec první člověk a Adamova první žena. Že Adama ´opustila´ a byla židy ihned prohlášena za démonku, můžeme usuzovat na potlačení dřívějšího matriarchálního mýtu pozdější patriarchální historií o stvoření. Neboť v prehistorii, kdy ještě neexistovala žádná totalitní společnost, a tedy ani nárok muže na tělo ´své´ ženy, měla Lilith právo Adama opustit. Otcové bible však měli ještě příliš dobře v paměti časy, kdy ženy mohly dělat, co chtěly, a proto museli vystoupit se zcela změněnou verzí o stvoření. Genesis, první kniha Mojžíšova, byla tedy reakcí rabínské kasty na babylónskou historii o stvoření, se kterou se židé, jak již bylo řečeno, seznámili v babylónském zajetí. Ale i tam ještě zaznívá, v legendě o Ráji vzpomínka na ´rajské´ chvíle lidského štěstí, které existovaly před židovským zatracením svobodné ženské sexuality. Neboť i ze skutečnosti, že Lilith měla v talmudské víře ´moc nad dětmi´, můžeme usuzovat, že byla bohyní plodnosti. Ve všech mateřskosprávních kulturách je prvním božstvem i člověkem žena, kdežto ve všech pozdějších otcovskosprávních muž. Biblická metamorfóza starého babylónského mýtického materiálu pouze zrcadlí boj mužské kněžské třídy proti dosud panujícímu kněžskému privilegiu žen a ukazuje využití psaného slova pro budování příštího otrokářského věku."

Připomeňme si, co hlásal Ježíš, a to i přesto, že už dávno žil v hierarchicky rozdělené otrokářské společnosti. Řekl například velmi známou větu: Kdo z vás je bez hříchu, hoď první po ní kamenem! Tahle na první pohled obyčejná věta a pro nás moderní lidi tak samozřejmá, musela ve starověku u mužů způsobit šok. Počítám, že zůstali nejméně hodinu stát s ústy dokořán. Představte si tu situaci, jak Ježíš poučuje třeba tehdejší naduté obchodníky, že jejich mužská nevěra je stejně trestuhodná, jako nevěra ženská. Tehdejší starověcí muži totiž stejně jako mnozí současní muslimové nepovažovali ženu za sobě rovného člověka, ale jen za svůj soukromý majetek, za jakýsi stroj na rození synů. Ale Ježíš jim sáhl do svědomí: Jak jste milánkové došli k přesvědčení, že vaše nevěra je vzduch, zatímco ta ženská zasluhuje smrt? Kdo vám dal takové právo? Vy sami? Ale to se mýlíte! Vaše vina a vaše hříchy jsou stejně trestuhodné jako viny a hříchy vašich žen. Ty viny jsou si rovny! Můžete své ženy kamenovat jedině tehdy, když jim budete také vy sami věrni. Co z toho plyne? Že Ježíš ženy nepovažoval za méněcennější než jsou muži. Kdyby uznával mužskou nadřazenost a vnímal svět jako tehdejší židé, či dnešní fundamentální muslimové, pak by vyslovil jinou větu: Ženo, těžce jsi se provinila vůči svému muži, a proto tě stihl zasloužený trest.

Nebo kolik moudrosti se skrývá v prosté větě: Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci. Tuhle větu bych mohla rozebírat po mnoha stránkách. Je to akce a reakce, je to přísloví- jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Tahle Ježíšova věta platí nejen všeobecně ve vztazích mezi lidmi, ale i ve vztazích mezi muži a ženami. Pokud se jeden z partnerů k tomu druhému chová jako hulvát, pak ať počítá s tím, že se mu jeho nevhodné chování dříve nebo později vrátí jako bumerang. Ve vztazích má panovat vzájemná láska a rovnoprávnost, jinak jsou ty vztahy nerovnoměrné, pokřivené a končívají pochopitelně nějakým průšvihem. Ježíš to shrnul do Přikázání lásky: Miluj svého bližního jako sebe samého. Čili muži a ženy se mají vzájemně milovat, určitě k sobě nemají přistupovat z pozice síly, určitě se nemají nad sebou povyšovat, či poroučet tomu druhému, ale vzájemně se chápat a pomáhat si. Tohle Ježíšovo učení je mi blízké, už taky proto, že moje mládí bylo zasaženo hnutím hippies, které v podstatě hlásalo totéž co on – DĚLAT LÁSKU, NE VÁLKU. I Ježíš hlásal všeobecnou lásku a učil, že poníženým a slabým bude jednoho dne patřit tento svět, neboť řekl: První budou posledními a poslední prvními. A kdo byl v jeho časech nejslabší, nejponíženější a poslední? Byli to nejen nejchudší lidé, ale i ženy. A Ježíš svými slovy i činy odmítal jejich druhořadé a izolované postavení, které jim tehdejší kultura přisuzovala. Proto bylo jeho učení pro vládnoucí muže tak nebezpečně radikální, protože podrobovalo ostré kritice existující rodinné tradice. Porovnejme si jeho statečné chování se zbabělým chováním dnešních "civilizovaných" západních vlád. Americká finanční oligarchie se nestydatě přátelí se Saudskou Arábií, přestože ví, že tam ženští lidé žijí jako otroci.

Shrnu to: Křesťané by se měli vrátit k autentickému učení Ježíše Krista, který celým svým životem, slovy i činy říkal, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Neměli bychom se tedy řídit tím, co sepsali mocichtiví muži o ženách až po smrti Krista. Vyplývá to i z celé logiky věci: Ježíš zaručeně netrpěl a nezemřel na kříži proto, aby následných 2000 let jedna polovina lidstva utlačovala tu druhou.

2. Církevní hodnostáři nechtějí ženy připustit k funkcím. Ať si ženy věří v boha jak chtějí, kněžími se stát nesmějí. Ano, "kněžkou lásky" se mohou stát kdykoliv, ale knězem u katolické církve nikoliv. Názor katolíků na svěcení žen vyjádřil jeden z vlivných biskupů slovy: Žena před oltářem, to je stejně absurdní, jako kdybych já měl rodit děti. Mnozí kněží se domnívají, že by ani anglikánská církev neměla do svých řad světit ženy, když v ostatních křesťanských církvích římskokatolické a ortodoxní je něco podobného stále ještě nemyslitelné. (Do hierarchie anglikánské církve jsou ženy přijímány od r. 1992). Hlava anglikánské církve, arcibiskup z Canterbury však k takovým řečem už kdysi dávno prohlásil: Myšlenka, že pouze muž může zastupovat Krista u oltáře je nejhorší kacířství. Když budou ženy na vedoucích místech ve všech oblastech našeho života, kromě vysvěcených duchovních, riskujeme, že nám lidé přestanou naslouchat.

Všimněte si, kolik pohrdání a naduté zpupnosti je obsaženo ve větě: žena před oltářem je stejně absurdní, jako kdybych já měl rodit děti. Tito katoličtí biskupové svými činy i slovy dokazují, že takhle pohrdavě o ženách skutečně smýšlejí. Řídí se prostě biblí a považují ženské lidi stále za méněcenné. Jsou ale patrně poslední, kdo si to o lidech, co rodí nové lidi, myslí. Ptám se- proč by měla být žena stojící před oltářem absurdní? Ať mi to někdo vysvětlí. Já na tom nic absurdního nevidím. Mně spíš připadá absurdní, že ti pánové, zrození z žen, se nad ně tak nekřesťansky vytahují. To jejich matky by jim mohly říkat- jsi tělo z mého těla, tak si tady moc nevyskakuj! Žena je stejně hodnotný člověk jako muž, tak by i výsady církevních hodnostářů měly už dávno padnout. Když si vzpomenu, kolik toho v minulosti bylo sepsáno o méněcennosti žen - na čemž měla bible obrovskou zásluhu- tak mě vždy popadne zlost a říkám si, už toho vážně bylo dost. Bylo to tisíce knih a pohrdání ženami v historické éře nebralo konce. Mladí pastoři jsou prý vnímavější ke změnám. Jak řekl jeden z nich, manžel diakonky: Žena pastorka, to pro mě bylo něco nepředstavitelného. Až na bohoslovecké fakultě, když jsem potkal svou budoucí ženu, jsem začal svůj názor měnit. Byl jsem totiž ohromen zjištěním, že její tíhnutí ke kněžskému povolání je stejně silné a opravdové jako moje. Pochopil jsem, že nezáleží na rase, třídě, ani pohlaví.

Je to prostě tak, že církevní hodnostáři si už od starověku uzurpovali všechny vedoucí funkce jen pro sebe. Ženy zavčas chytře vyřadili ze svých řad, a je to věc, která by nás měla varovat. Varovat před tím, že po celé své dějiny, odshora až dolů, v celé své hierarchii byla církev řízena muži bez žen. U prvních mučednických křesťanek se nešetřilo uřezanými prsy a krutými popravami. Ale služba kultu? Rozdílení svátostí? Celebrování mší? Vyloučeno! Církev je jako armáda, kde se velí a poslouchá- a ženy by patrně tento systém narušily.

Církev se vymlouvá, že se ženy nemohou stát kněžími, protože Kristus si záměrně vybral za své apoštoly pouze muže. Tvrdě však ignoruje historickou skutečnost, že ve starověku se počestné ženy nesměly pohybovat volně po krajině tak jako muži. Neposlušné, nepoddajné a nepohodlné ženy byly kdykoliv ukamenovány a ty ostatní musely sedět tiše doma zavřené pod kontrolou mužů. A kromě toho nemají pravdu, protože – jak popisuji v předešlé kapitole- kolem Krista kněžky byly. Katoličtí hodnostáři také rádi zapomínají na fakt, že u samého zrodu křesťanství stála žena. Kdyby Marie porodila Ježíše a on by až v průběhu svého života přesvědčil lidi, že je synem božím, pak Marie by byla obyčejnou ženou, která porodila Boha. Jenže to bylo jinak. Marii oslovil Bůh a ona prorokovala, že porodí syna božího, který založí křesťanství. Byla tedy prorokem. Byla stejným prorokem, jakým se stal u muslimů Muhammad, zakladatel islámu, jehož rovněž oslovil Bůh. Poučení? Církevní hodnostáři by se měli konečně oprostit od svého skrytého pohrdání ženami. Měli by dovolit ženám též zastávat kněžské funkce. V době Krista kněžské funkce zastávaly, tak by se to mělo zpátky obnovit.

3. Lidská sexualita je nečistý hřích. Katolíci mají nepřátelský vztah k sexu a komplikují si tím celý život. Mnozí z nich trpí různými neurózami a zábranami - a úplně zbytečně. Narodili jsme se přece s pohlavními orgány proto, abychom je používali. Lidská sexualita je přirozená celoživotní potřeba, nic víc. Každé zanedbání tělesného orgánu vede k organickým změnám.

Církevní oligarchie je dodnes přesvědčena, že lidé mají souložit jen tehdy, když se chtějí množit. Kvůli tomuto předsudku v minulosti vznikl nenormální začarovaný kruh: zbožné ženy doma odmítaly zbůhdarma souložit, protože to byl hřích, čímž své nespokojené manžely tím více vháněly do bordelů. Dnes už je situace zase úplně jiná než v minulosti. Ženy jsou dnes zbožné víceméně formálně a chovají se v sexu přirozeně- jenže někteří muži chodí do bordelů stejně dál, protože se z toho stala masová zábava či adrenalinový sport. Ovšem církev k tomuto jevu pokrytecky mlčí, a nekritizuje ho, přestože je to právě rozvinutý mafiánský sexbyznys, který dnes rozbíjí a ničí rodinu. A tak například v dnešním katolickém Polsku, kde je 95 procent věřících, vyrostlo po pseudorevoluci znenadání velké množství bordelů. Kdo do nich chodí? Pouze ateisti? To sotva. Chodí se tam bavit mladí muži, místo aby zakládali rodiny. A všichni ti údajní věřící konzumují komerční sex s nasazeným kondomem. Zde vidíme, jak falešná náboženská sexuální morálka plodí akorát jen bezbřehé pokrytectví, nic víc.

Biblické sugestivní kecy o prvotním hříchu se zejména na ženách podepsaly strašným způsobem. Nejen že ničily jejich přirozenou sexualitu, ale také jim ztížily porody. Dneska už jen říkám: Jděte se vycpat církevní pánové i se svým prvotním hříchem! Dva tisíce let jste touto historkou mlátili ženy po hlavách a ty chudinky skutečně vždy znovu a znovu uvěřily, že ony jsou ty hříšnice, které zavinily veškerou bídu světa. Podívejte se radši na své vlastní hříchy, kolik jste jich v minulosti napáchali. To nekonečné válčení, to nekonečné vraždění. A v podstatě hlavně kvůli moci a majetku. Celá lidská historie je o tom, že ženy pořád jen rodily a piplaly se s dětmi- ale válčící „elita“ jejich práci soustavně ničila. Kolik nekonečné dřiny, odříkání a bolesti se skrývá za tím, než ženský člověk vychová dvacetiletého člověka. A pak přijde někdo a během vteřiny to ženské celoživotní dílo zlikviduje! Za svobodna jsem často přemýšlela o tom, zda má vůbec smysl rodit děti do světa, který je připraven zabít je zbraněmi hromadného ničení na tisíc způsobů.

Bůh prý ženě řekl: Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti. Nevěřím, že by byl Bůh tak krutý, vždyť nám seslal na zem Ježíše, aby nás spasil. Pravda, porod je bolestivý, ale je to jen proto, že se zvětšují porodní cesty, nikoliv kvůli hříchu. Porod bolí i všechny zvířecí samice, třebaže se žádného hříchu nedopustily.Vědci později zjistili, že ženy v křesťanských společnostech trvale hůř rodily a i porodní bolesti měly větší než ženy přírodních národů. Ty rodily snadno, rychle a poměrně bezbolestně, protože nic o prvotním hříchu nevěděly, a tak nebyly sevřeny strachy. Opět zde ocituji svého oblíbeného historika Ernesta Bornemana: ”V žádném matriarchálním náboženství podobné věty neexistují, a také v nich neexistuje koncepce boje pohlaví. Jen zbytečně nenávistné náboženství má představy s takovou hrubou agresivitou jako ve Starém zákoně: Nadto nepřátelství položím mezi tebe a mezi ženu, i mezi semeno tvé a semeno její. Proč nepřátelství? proč ne lásku? (kterou hlásal Ježíš) Zde je zásadní rozdíl mezi mentalitou matek a válečníků. A byli to válečníci, kteří tak dlouho ponižovali původně rovnorodou pozici ženy, až sama začala věřit že je ´od přírody´pasivní a méněcenná. To však není v její přirozenosti, nýbrž v onom spojení sugesce a nátlaku, se kterým už starověká společnost udělala z ženy to, co nyní je."

Obvykle ten, kdo se sexu úzkostlivě vyhýbá není ani o píď charakterově lepší a čistší než ten, který s radostí hlasu přírody vyhoví. Na druhé straně jsem přímo zděšena, co konzumní, kapitalistická peněžní společnost z krásné, lidské sexuality udělala. Katolický přístup k sexu je jeden extrém a konzumní přístup, kdy je třeba ze všeho vytvořit zisk, je zase druhý extrém. Pro katolíky je sex nečistá špína - a konzumní kapitalistická společnost z něj nečistou špínu skutečně udělala. To co provádí s lidskou sexualitou se totiž nedá kolikrát nazvat nijak jinak než fialový hnus. Mainstreamové časopisy se neustále rozepisují o sexu na tisíc způsobů, ale ne proto, že bychom byli všichni tak náruživí. Je to jen z toho důvodu, aby se v reklamách lépe prodaly inzerované výrobky. Sex jako zprostředkovatel prodeje zboží. Všichni jsou jak kolotočoví vyvolávači na pouti: Kupujte auta-sex, kupujte pračky-sex, kupujte kosmetiku-sex, kupujte šmejdi všechno-sex, sex, sex. A ze samotného sexu se stalo rovněž jen lákavé zboží na prodej. Já nevím, buďto se budeme nadále chovat jako lidský póvl, kterému není nic svaté, akorát peníze- anebo všichni začneme hromadně ignorovat mainstream a reklamu a stanovíme si sami dobrovolně pevnou morálku, kterou budeme dodržovat a vštěpovat ji od raného dětství i svým dětem. Poučení: Pseudokřesťanství by se mělo jednou provždy zbavit svých nepřátelských biblických tendencí vůči přirozené lidské sexualitě. Na druhé straně by se konzumní prohnilá kapitalistická společnost měla oprostit od své nezřízené amorálnosti v sexu.

4. Požadavek celibátu pochází až z konce 10.století, nevyskytuje se ani v bibli. Ježíš od svých učedníků nikdy nepožadoval bezženství. I apoštol Petr byl ženat. Po celá staletí bylo v katolické církvi běžné, že i vysocí církevní hodnostáři měli rodinu. Za požadavkem celibátu se ovšem skrývá jednak středověká nenávist k ženám a za druhé, aby veškerý majetek zůstal vždy v církvi. Ženy totiž již ve středověku měly své pevně určené místo. Byly dcery Eviny, svůdkyně, prvopočátek hříchu. To ony přivodily boží prokletí na hlavy lidstva. Jejich milování, to byla zvířecí vášeň a jejich děti v sobě nesly dědičný hřích. Žena 10. století byla nestoudná, opovrženíhodná, prostopášná, byla to zkrátka pouhá hříšná nádoba a ďáblův nástroj. V neposlední řadě šlo vládnoucí církevní oligarchii také o to, aby se neštěpil nashromážděný obrovský církevní majetek. To víte, ženatí kněží by požadovali pro svou rodinu nějaké celoživotní zaopatření.

Vedle toho ovšem zhýralost kněží neznala mezí a nebrala konce. Nahlédněme jedním okem do tohoto prostopášného 10. století: Mnozí středověcí papeži byli už dávno více politiky bažícími po moci, než zbožnými kněžími. Jejich zkaženost dosáhla vrcholu. Šest papežů bylo tenkrát zavražděno a dva zemřeli ve vězení. Milenka papeže Sergia III. Marozia dala sesadit papeže Jana X.(milence své matky) a vlastního nemanželského syna dala zvolit jako Jana XI. Roku 955 se její osmnáctiletý vnuk stal papežem Janem XII. Sesadil ho r. 963 císař Otto I. Vedle mnoha jiných hříchů vedl Jan XII. i nevěstinec v papežském paláci. Veřejně prý připíjel na zdraví ďábla a taky vykastroval jednoho kardinála. Na nejvyšších místech prostě probíhal neustálý boj o moc a byla ignorována jakákoliv pravidla hry. Z toho důvodu se postupně vyhrocoval i požadavek celibátu u všech kněží- aby se zamezilo jejich bezuzdné prostopášnosti a zhýralosti. R.1023 papež Benedikt VIII. požadoval sesazení všech ženatých a tím nemravných kněží. Od koncilu v r. 1139 pak už platil církevní zákon, že knězem se mohl v katolické církvi stát pouze ten, kdo se zavázal celibátem.

Dnes už se však mnohé změnilo, jelikož nežijeme ve středověku, ale v 21.století. Proto nastal čas změnit pravidla hry. Kritika a pochybnosti o celibátu provázejí dějiny církve až do dnešních dnů. Dost kněží se vyslovuje pro zrušení celibátu, neboť téměř ve všech evropských zemích klesá počet vysvěcených kněží a hlavním důvodem je stále přetrvávající celibát. Avšak pokrytectví církevních hodnostářů, kteří o zrušení celibátu stále nechtějí nic slyšet, plodí skandály ve vlastních řadách: homosexuální vztahy mezi kněžími nebo tajné milenky s tajnými nemanželskými dětmi. Každý kněz, pokud se nenarodil jako frigidní, musí násilím ovládat své přirozené lidské touhy. Jak říkávala moje máma: Čelem se jim to nevypotí. Každý kněz se musí naučit vzdorovat ženské přitažlivosti, musí si ženy pořádně zošklivit, aby ho přestaly přitahovat. Časem se mu skutečně podaří získat k ženskému pohlaví skrytou, nebo otevřenou averzi, takže ho konečně přestanou přitahovat. Naštěstí ženu za ďáblův nástroj považuje už jen 8 procent katolických kněží ve Španělsku, 4 procenta v Itálii, 2 procenta v Německu a 1 procento ve Francii. Poučení? Ježíš celibát nepožadoval a dokonce ho nepožaduje ani bible. Ať celibát tedy církev zruší. Na manželské svátosti není nic špatného. Ať kněží budoucnosti (mužští i ženští) na vlastním příkladném manželství dokáží, že se dá žít s jedním člověkem celý život. Ať nám sami svým vzorným životem předvedou, že co bůh spojil, to člověk nerozpojí. Kázat lidem o svátosti manželské, když sám nemám sebemenší osobní zkušenosti je velmi snadné. Kněz nemůže kázat o rodině, když o ní nic neví, když si to neprožívá na vlastní kůži.

5. Lidé nepotřebují antikoncepci, protože podle církevních hodnostářů mají být v sexu zdrženliví i manželé. A pokud si nemohou dovolit další dítě, nejjistějším způsobem, jak se vyhnout potratu je přestat souložit úplně. Podle této nesmyslné doktríny by mladí třicetiletí manželé, kteří už mají dvě děti a kvůli malému bytu a ještě menšímu platu si nemohou dovolit třetí dítě, by měli přestat spolu sexuálně žít prakticky až do ženina klimakteria.Tohle novodobé dogma, vynalezené v našem novověku někým, a my ani pořádně nevíme kým, se pochopitelně nevyskytovalo ve starověku ani středověku. Požadavek církve, aby ženy nepoužívaly antikoncepci, je ze všech jejich požadavků nejabsurdnější. Protože kdo ochranu proti početí považuje za nepřirozenou, nemorální nebo bezbožnou -podporuje potraty. Nic nepřispělo k rozšíření potratů více než katolický zákaz ochrany proti početí.

Jak si vysvětlit tohle nesmyslné a podivné nařízení církevních hodnostářů? S metodou neplodných dnů souhlasí, ale s kondomem bůhvíproč nesouhlasí. Kondom je prý proti přírodě. Prosím vás, dneska je proti přírodě úplně všechno! Člověk se zcela obklopil umělým světem, vznosnými gotickými katedrálami počínaje a mobily konče. Prezervativ je stejný boží vynález jako katedrála, není třeba se nad ním ošklíbat. A hlavně chrání i zdraví, kdežto třeba o mobilech se to říct nedá. Dodnes se přesně neví, jaké budou důsledky jejich dlouhodobého používání. Třeba z nás mobily nadělají časem ze všech debily. Proto by správný katolík neměl tento ďáblův vynález vůbec používat! Ale teď vážně: Vystupovat proti kondomům v době, kdy AIDS zabíjí statisíce mladých lidí je nejen nezodpovědné, ale přímo zločinné. Že s církevními funkcionáři málokdo souhlasí svědčila anketa na idnes.cz. Na otázku- souhlasíte se stanoviskem Vatikánu, který odmítá prezervativ jako prevenci proti AIDS? odpovědělo ano- 128 hlasů, ne- 1909 hlasů. Čili 6 procent proti 94 procentům.

Je milé, že už dnes církevní představitelé nediskutují, kolik andělů se vejde na špičku jehly, či jestli je žena vůbec člověk. Ale vzhledem k tomu, že už mi dnes nehrozí, že mne upálí na hranici jako čarodějnici, dovolím si otevřeně říct- církev hlásá v tomto směru bludy. Církevní hodnostáři totiž projevují zarážející neschopnost podívat se pravdě do očí. Nechtějí vidět realisticky situaci, ve které se nachází naše planeta. Papež například přijede na návštěvu do republiky ve střední Africe a káže tam, aby se lidé milovali a množili (bez antikoncepce). Státní představitelé dotyčného státu ho však musí celí zoufalí přerušit s připomínkou, že největším problémem jejich země je právě milování a množení se takovým tempem, že milionům lidí- z toho většinou dětem- hrozí smrt hladem. Proč proboha církev tu antikoncepci pořád zakazuje? No asi proto, že je stále zahleděná do své slavné minulosti, do svého ohromného vlivu, který kdysi měla. Jenže si jaksi vůbec nevšimla, že ustrnula ve vývoji. Za odporem k antikoncepci vězí snaha neustále ženě vládnout a poroučet, jak tomu bylo v minulosti. Žena má být v područí muže, jak to hlásá Starý zákon a basta. Vezměme to ale do důsledků: kdyby si všechny ženy vzaly k srdci, k čemu je církev nabádá a začaly neomezeně rodit děti, takže by jich každá měla asi deset, nastala by ve společnosti zanedlouho velmi katastrofální situace. Nebyla by práce, byla by obrovská nezaměstnanost, nebyly by byty, všem lidem by se rapidně snížila životní úroveň a i sociální politika státu by se dočista zhroutila. Nastal by prostě naprostý kolaps ve všech sférách života, zdravotnictvím počínaje a veřejnou hromadnou dopravou konče. Lidstvo se už nemůže dál množit, protože už teď je zejména ve velkých městech přemnožené. Proto by se nejen kondomy, ale i všechny ostatní druhy antikoncepce měly hromadně rozšířit i do těch nejzapadlejších koutů světa. Zarážející také je, že papež zakazuje kondomy v Africe- ale že se kondom ve velkém používá ve všech západních zemích to jaksi ”nevidí”. Zdá se, že nevidí ani to, že se z konzumního, placeného sexu stala všeobecná masová zábava mužů, takže nemají potřebu se ani ženit. Společnost se atomizuje a rodina se rozpadá, ale církevní oligarchie nic nevidí a neslyší a jen si stále káže ty své zastaralé bludy. Závěr: Lidé buďte zodpovědní a používejte antikoncepci. Nejsme přece potkani, abychom se bez rozmyslu neomezeně množili, a pak se vzájemně hubili. Novodobý příkaz zní: Milujme se, ale nemnožme se.

6. To že církev brojí proti potratům se dá ještě pochopit. Že však vystupuje proti potratům i v zemích, kde tisíce dětí krátce po narození umírá hlady se pochopit nedá. Argument, že zárodek má právo na život za všech okolností je zcestný. Zdravý selský rozum velí, že pokud se má dítě narodit do strašných podmínek, má právo na to, aby se radši vůbec nenarodilo. K čemu je dobré, když se v silně katolické Brazílii rodí děti jak na běžícím pásu, a pak jsou celé bandy hladových bezprizorných dětí, jež rodiče prostě nedokáží uživit, veřejně na ulicích obchodníky, zajisté zbožnými katolíky, stříleni jako škodná? Jednou mne šokoval televizní záběr z Rio de Janeira - smrt natočená v přímém přenosu. Brazilští policajti (jistě katolíci) dostihli sedmnáctiletého mladíka, který ukradl auto. Jeden z policistů ho vytáhl z auta, odtáhl za něj a tam ho jednoduše jednou kulkou do hlavy na místě popravil. Měl smůlu, netušil, že si ho náhodný chodec natočil na mobil. Takhle to v přelidněné Brazílii ve skutečnosti chodí. Lidský život tam nemá žádnou hodnotu. Zvláště když jde o majetek. Když někdo brazilským ženám káže, že je interrupce smrtelný hřích, tak ať se potom laskavě o ty nešťastné nechtěné pouliční děti postará. Stejně tak když vidím v televizi záběry dětí vyhublých na kost v náručích rovněž vyhublých žen. K čemu je dobré, když se děti rodí v hladových částech Afriky? Jejich povinností je strašlivě trpět než umřou hlady? Přesto bude církevní oligarchie do omrzení neustále tvrdit, že Bůh to chce, aby se tito lidé rodili a v utrpení umírali. Tato "lidumilnost" je vskutku podivná.

 Za pronásledováním potratů se skrývá vztek, že je žena již osvobozena od starověkých dogmat a sama si rozhoduje o svém těle. Církev by konečně měla realisticky uvažovat a podívat se pravdě zpříma do očí: že totiž se svými požadavky nikdy neprorazí. Podle výzkumů veřejného mínění 80 procent lidí u nás souhlasí s tím, že potrat je ženino soukromé trauma, které si musí vyřešit sama. A není to jen u nás. I ve vysloveně katolických zemích si lidé nepřejí, aby jim církev až příliš zasahovala do ryze soukromého života. Svou pozornost by církevní lídři měli napřít jiným směrem, než do soukromí občanů. Mohli by například daleko razantněji vystupovat proti válkám, vraždění a nadměrnému zbrojení. Vždyť zabíjet hotové, dospělé lidi je daleko větší hřích než potrat. Proti těmto věcem ale církevní oligarchové nevystupují, protože proti mocným zbrojařům si nedovolí "remcat" ani náhodou. Taky si nedovolí “remcat” proti veřejným domům, protože tam by zase tvrdě narazili na jiné mocné mafiány. Poučení? V některých závažných případech je potrat prostě nezbytný. Jinak samozřejmě platí, že potrat je zanedbaná výchova. To znamená, že pokud katolická církev chce v této otázce dělat něco užitečného, tak ať vychovává obě pohlaví, nejen ženy k tomu, aby se chovaly v sexu zodpovědně. Pokud si lidé nemohou děti z různých důvodů dovolit, ať důsledně používají antikoncepci. V současném světě není jiné řešení, není jiné cesty. 

7. Učinit křesťanství přitažlivé i pro mladé lidi. Domnívám se, že vedle klasických, strohých a studených kostelů, s historickými rituály, by se mohly- dejme tomu na odlidštěných sídlištích, postavit i jiné druhy kostelů. Nabídnout mladým lidem moderní útulné prostory, zateplené a s veškerým moderním zařízením, obkládané dřevem. V nich by se sídlištní mládež mohla scházet a měl by se jí nabídnout takový moderní program, aby byl pro ni přitažlivý. To znamená, pozvat třeba začínající, nadané rockové skupiny, dovolit mladým lidem předstoupit před mikrofon a hovořit o problémech světa, i o svých vlastních problémech. Prostě pořádat tam různá kultivovaná kulturní vystoupení, zakončená zpěvem a modlitbou. Snad by do určité míry mohla najít východiska z dnešního marasmu a zachránit okoralou a otupělou duši současného konzumního člověka nová moderní katolická víra, oproštěná od starověkých i středověkých bludů.

Drobné shrnutí: Nemám ráda žádné náboženství, jež se snaží pod různými záminkami utlačovat nebo ovládat lidi. Ať si každý věří čemu chce, má na to svaté právo, ale ať proboha nezasahuje do téhož práva jiných lidí a nevnucuje jim násilím svou víru a svá dogmata. Nejhorší jsou ti, co se neustále bohem ohánějí, ale přitom se řídí ďáblem: zbrojí, vraždí, terorizují, utlačují lidi a to vše ve jménu boha. Všechna náboženství, která jsou expanzivní, agresivní, represivní a totalitní jsou škodlivá. Na druhé straně ani bezbřehý liberalismus či humanismus nemá smysl. Nelze- oni do mne kamenem, já po nich chlebem. Leda že bych zločince tím chlebem trefila a rovnou ho zabila. Dobro se musí umět před zlem účinně bránit. Proto je lepší pravidlo- na hrubý pytel hrubá záplata.

Chci žít tak, jak se sama rozhodnu. Týž princip přeji i ostatním. Uznávám, že se někteří cítí svou vírou v Boha obohaceni, a přeji jim, aby mohli v souladu se svým náboženstvím i žít. Stejnou toleranci a respekt však očekávám i já od nich. Od mnoha věřících se však nejspíš člověk dočká teze: nezáleží na tom, že nevěříš v (mého) Boha, on stejně tvůj život řídí. To je výraz zásadní netolerance, kterou žádný zákon o svobodě náboženství nespraví. V dnešním světě však již nelze všem nadirigovat jednu morální soustavu a zabránit infiltraci jiných. Lidé se musí naučit hledat boha především sami v sobě, ne někde mimo sebe na nebesích. Milionkrát jsme se přesvědčili, že jsou bohům všechny naše problémy a hrůzy, co jsme si připravili, ukradeny. Jsme jim stejně lhostejní jako rostliny a zvířata, která si alespoň žádné bohy nevymýšlí. Ani je k životu nepotřebují, protože dál žijí podle přírodních zákonů- nevymkli se přírodě z ruky jako lidé.

Člověk si velmi nepřiměřeně fandí. Mluví neustále o bohu, obrací se k bohu, a sám si patrně jako bůh připadá, cítí se jako bohem vyvolený. Bůh, který člověka stvořil, přece nedopustí, aby jeho výtvor zhynul. Bůh nás spasí a zachrání. Rostliny a zvířata, ti nemají nárok na spásu, ti mohou být klidně lidmi vyhubeni, ale člověk, to zní hrdě! Člověk, boží výtvor má nárok na všechno. Ovšem zapomíná, že tahle planeta mu nepatří. Sice si ji přivlastnil jenom pro sebe, ale ona patří vesmíru. A je jí úplně jedno, jestli člověk přežije či ne. Naprosto jedno. Pokud se člověk zničí a zbude po něm jenom černá šmouha v horninách jako po dinosaurech, planeta si potom bude dál zase žít svým vlastním životem. Dál se bude točit kolem své osy, kolem svého Slunce i kolem své Galaxie a dál se bude řídit vesmírnými zákony, nikoliv zákony lidskými. Pravda vítězí- a vítěz má vždy pravdu. Tahle nepravost však platí pouze v prolhané lidské společnosti, na vesmír a přírodu se nevztahuje. Z hlediska vesmíru a přírody platí: Vesmírná a přírodní pravda vítězí nad všemi falešnými pravdami lidských vítězů.

Různá náboženství musela v minulosti zákonitě vzniknout, jako zákonitě vznikl déšť ze srážejících se par, nebo řeky stékající z horských štítů. Lidé byli obklopeni miliony záhad a tajemstvími, která se nedala nijak jinak vysvětlit, než že je někdo stvořil. Dnes už by se však lidé měli přestat spoléhat na bohy, ale pomocnou ruku by měli vždy hledat ”na svém vlastním rameni”. Žádný bůh je nespasí, odjakživa platilo, pomoz si sám a bůh ti pomůže.

Jak si vlastně lidé představují Boha? Pochopitelně si nemohou představovat nějakou Abstrakci, a tak si ho personifikovali a představují si ho jako moudrého, vousatého starce sídlícího kdesi na nebesích. Modlí se: Otče náš, jenž si na nebesích….. Já se ale odmítám modlit jenom k Otci postrádám na nebesích Matku. Vraťte mi moudré prehistorické bohyně! Trpící a plačící Marie, navždy želící ztrátu svého syna, mi nestačí. Kromě toho jsem zastáncem myšlenky, že všechno se dá vysvětlit vědecky, i všechny ”nadpřirozené” úkazy. To, že ještě existují tisíce a tisíce neobjasněných záhad neznamená, že kvůli tomu budu věřit v nějakého vousatého pána boha. A navíc slušně vychovaný člověk nepotřebuje nad sebou bič a desatero, chová se slušně i bez toho.

Křesťanská církev ráda argumentuje svou historickou úlohou a jakýmsi přímo metafyzickým významem, jaký pro společnost má, jenže střízlivá historická bádání ukazují, že působnost církve byla vždy velmi rozporuplná. Evropa v době ovládnutí křesťanským náhledem na svět byla ve své podstatě totalitní společností, kde se o svobodě projevu mohlo jinak smýšlejícím zdát leda tak na planoucích hranicích. Dnes už naštěstí nikdo nepochybuje, že svět je kulatý a otáčí se kolem Slunce. Od doby, kdy církev odsoudila Gallileiho k mlčení, uplynulo již téměř 400 let. Poté, co papež Jan Pavel II. rehabilitoval Koperníka a Gallileiho, uzavřel mír i s Charlesem Darwinem. ”Nové poznatky”, napsal Svatý otec Papežské akademii věd v Římě, ”jsou podnětem k tomu, aby se na evoluční teorii pohlíželo jako na víc než pouhou domněnku.” S platností od roku 1996 tedy i podle názoru katolické církve, pochází člověk z opice. Toho dne totiž papež definitivně odložil ”ad acta”- do Vatikánského archivu- poslední velký historický spor mezi církví a vědou. Jestliže tedy i papež odsouhlasil, že člověk pochází z předchůdce člověka, pak by mělo být odsouhlaseno i to, že Adam a Eva byli původně zvířaty a jejich duše byla duší zvířecí. Rovněž v ostatních vyjmenovaných bodech by se církev měla zmodernizovat a jít s dobou. Občanská společnost sotva může neprotestovat, činí-li si náboženská organizace nárok na to, aby se i nevěřící lidé podřídili jejím kritériím a pravidlům. Je znepokojivé její anachronické usilování o povýšení vlastního pohledu na svět na univerzálně platný zákon. Kdybychom na to přistoupili, vraceli bychom se do středověku. Jde také i o to, aby si církve platily výdaje na své aktivity samy. Jim by se však zamlouval jiný způsob financování. Takový, aby na ně i nadále doplácel zbytek společnosti. Měly by však přijmout svou řadovou úlohu v rámci pluralitního společenství včetně pochopení toho, že náklady na svůj provoz si musí hradit samy a vzpomenout si také občas na skromnost a chudobu, kterou hlásal Ježíš z Nazaretu. Koneckonců na co potřebují věřící ke své modlitbě a mravnímu životu zlaté slavobrány a armády církevních hodnostářů? Pokud se nutně potřebují sdružovat a nechat se vést přebujelou církevní hierarchií, ať si náklady zaplatí ze svého. Je dost podivné, nechat si hradit svoji církevní režii z daní všech daňových poplatníků. No a od dob „církevních restitucí“, které byly v podstatě krádeží českého národního majetku, to platí dvojnásob.

Stejně mi připadá víc než zvláštní, že na Zemi existují tři monoteističtí bohové- křesťanský, muslimský a židovský. Když jsou tři, tak přece nejsou monoteističtí. Osobně si myslím, že by věřící lidé měli sjednotit své tři monoteistické bohy a řídit se jedněmi morálními pravidly. Že by měli křesťané, muslimové i židé nahradit víru v texty svých pochybných posvátných knih v praktickou zkušenost. To znamená že by měli zrušit své starověké „posvátné“ knihy (bible, korán, tora, talmud) a místo toho se radši snažit žít celý život slušně i bez těch starověkých nesmyslů. Jenže tady je problém především v tom, že všichni tři zúčastnění mají rozdílný životní styl a kulturu, na kterých lpí a nemíní se těchto zažitých stereotypů vzdát. Co takhle vytvořit novou univerzální náboženskou knihu, s novými pravidly, která by logicky dokázala, že všichni tři monoteističtí bohové jsou jeden a tentýž Bůh? A že stačí být morální člověk. Kdežto vše ostatní z těch posvátných knih je balast patřící tam kam patří- do starověku. Rovněž si myslím, že by měl být mužský a ženský princip v rovnováze, a to jak na Zemi tak i v nebi. To znamená, že ten nový, univerzální Bůh, ta Vesmírná tvůrčí síla nebo Vesmírná energie, by neměla být pouze Otec, ale zároveň i Matka. Nejen bůh, ale i bohyně.

Lidé sjednocení pod novou víru a nového boha by se měli přestat nadměrně množit, a měli by si vytvořit Novou morálku, v níž by se dětem od útlého dětství vkládal výchovou do hlav takový software, který by zdůrazňoval, že největším štěstím na světě je spokojená čistá mysl, nezatížená žádnými lumpárnami. A že účelem našeho krátkého bytí je snažit se přinášet dobro a lásku svým bližním. Nikoliv s pomocí zla se snažit ukořistit co nejvíce majetku. Ten si do hrobu stejně nevezmeme a jen se kvůli němu celý život zbytečně navzájem žereme.

Když už jsem si tedy drze dovolila zde zkritizovat a zreformovat světová náboženství, tak budu drzá i nadále a vrhnu se s chutí ještě do jedné reformy. Tentokrát se týká českého jazyka. Já vím, asi vám připadám tak trochu jako Jára Cimrman, ale mě to nevadí, já si tu reformu stejně neodpustím.

 Čeština je sama o sobě docela hezký, libozvučný a tvárný jazyk, který dokáže vyjádřit i nejjemnější nuance lidského myšlení. Umí být také velice něžná a mazlivá, což možná jiné jazyky postrádají. Vemte si třeba angličtinu. Angličani mohou říci o malém jablku pouze to, že je to malé jablko (little apple). My Češi ho však můžeme nazvat nejen malým jablkem, ale i jablíčkem. Marii můžeme oslovit taky jako Marušku, Mařenku, Marunu, Mařku, dokonce i Mařenu. A každý ten výraz má specifické citové zabarvení, které přesně od sebe odlišujeme. Marie je vznešená jako Panna Marie. Maruška je hodné děvče. Mařenka je poněkud naivní. Mařka je veselá vesnická holka. Maruna je protivná. A Mařena je tupá, nevzdělaná husa. Existuje ještě Marjánka, rozverná, pihatá holka - ale mladí lidé mají jiné asociace. Totéž můžeme rozvíjet u Anny. Anna je Anča, Anička, Andula, Andulka, Andulička, i Anka. Prostě čeština je v jistém smyslu úžasná a její rozkošné zdrobnělinky jsou nepřekonatelné. Dál však už češtinu nebudu opěvovat, protože se ji chystám zkritizovat.

Existuje totiž jedna zarážející věc a sice to, že čeština je dodnes k ženským lidem rasistická. Ještě více zarážející je to, že s touto zastaralou řečí nikdo nic nedělá a čeští lingvisti se tváří, že je vše v nejlepším pořádku. Čeština byla našimi buditeli a obrozenci dokončena v l9.století, v době, kdy patriarchát kulminoval. Od té doby, to je víc než 100 let, se její pravopis nijak nezměnil- takže ustrnul ve vývoji. Zůstal trčet kdesi v l9.století, protože nevyjadřuje současnost. Každý používaný jazyk je živý, pořád je v pohybu, mnohá slova zanikají, jiná zase vznikají, i mluvnická pravidla se mění. Ale čeští lingvisti zaspali, nechali to plavat, nechali to být. V roce l949 byly u nás zrušeny poslední zbytky zastaralých zákonů ještě z dob Rakousko-Uherska, které uzákoňovaly nadvládu mužského pohlaví nad ženským. Už tenkrát před 60 lety měla být čeština změněna na neutrální jazyk, když byl vydán zákon, že jedno pohlaví není nadřazeno druhému pohlaví. V čem tedy vězí problém?

1. V příčestí minulém se čeština dopouští vůči ženám nejhoršího prohřešku. Představte si situaci, že by u nás bylo zakotveno gramatické pravidlo, že bílí mají přednost před černými. Že by existoval takovýto pravopis:

V první větě by se psalo měkké i, protože běloši by měli přednost před černochy, neboť bílá rasa by byla nadřazena nad černou. Týkalo by se to nejen černochů, ale třeba i Romů. To si dnes už nedovedeme vůbec představit. Když však tentýž rasismus existuje v češtině vůči ženským lidem, nikdo se tomu nediví.(Mohla bych použít slovo sexismus, ale to není dobré slovo. Budí dojem sexu, ne rasismu. Výstižnější pro rasismus mezi pohlavími je název - pohlavní rasismus. Čili čeština je pohlavně rasistická. 

A teď mi prosím vysvětlete, proč takováhle hovadina dodnes v češtině kraluje? Když se děvčata a chlapci na základní škole učí, že mužský rod má přednost před ženským, má tento axiom na citlivou a tvárnou dětskou duši stejně fatální dopad, jako když katolická církev pohlavně rasisticky od narození lidi učila, že žena je podřadný tvor. Že ne kněží, ale bůh určil, že muž je pán a žena kmán. A že je povinna svého pána za všech okolností poslouchat, i v případě že nemá pravdu. Katolická víra je dnes chválabohu dobrovolná, ale zůstala nám zde zdeformovaná čeština. Ano, čeština vydatně pomáhala k formování a modelování i mé budoucí údajně poddajné a pasivní ženské psychiky. Vtěsnávala mě do formy, v jaké mě společnost chtěla mít. Český pravopis, to je totiž taky reklama, která propagandisticky neustále a nepřetržitě všem lidem sugeruje, že ženy jsou občané druhé kategorie.

Z jakého důvodu má v češtině mužský rod přednost před ženským? Mužský životný rod byl patrně vymyšlen jenom z toho důvodu, aby se povýšil nad všechny ostatní rody. Ženy a děti byly našimi předchůdci vhozeny do jednoho pytle s neživými věcmi a s abstraktními ději, aby se o to více zdůraznilo, že jen mužský rod je živý a činorodý. Z tohoto důvodu měl tu výsadu odlišit se od ostatních rodů za pomocí měkkého i. Má snad někdo nějaké jiné lepší vysvětlení? Používání ypsilonu v příčestí minulém, kromě toho, že se mužský rod vytahuje nad ženským, nemá jinak v podstatě žádný smysl. My přece sami poznáme co je živé a neživé, co je ženského, mužského či středního rodu, nepotřebujeme to rozlišovat za pomoci ypsilonu. Důkazem toho je slovenština. Ve slovenském jazyce se odjakživa v příčestí minulém všude používá měkké i, a přesto Slováci dobře rozlišují mužský, ženský a střední rod. Patrně žádný slovanský jazyk tuhle zvláštnost s tvrdým y nemá. Chorvati dokonce žádné tvrdé y ani neznají- a dobře dělají. Riba, sin, biznis, všechno jednoduše píší s měkkým i, takže jejich jazyk je značně jednoduchý. Kdoví, možná je čeština v tomto ohledu světovou raritou, že má přímo v jazyce zabudovanou diskriminaci druhého pohlaví. Odmítám být díky češtině druhořadým občanem. Každému podle jeho vlastních zásluh, ne podle barvy pleti, či podle pohlaví. Díky naší drahé češtině jsou totiž možné i takovéto věty: Ženy a šatní moli byli odjakživa nesmiřitelnými nepřáteli. V této větě píšeme měkké i, protože moli mají přednost před ženami. Děti ve škole, než napíšou měkké i, musí nad tím v duchu uvažovat: Kdo má před kým přednost? Aha, šatní moli, protože jsou rodu mužského. Teprve po této úvaze napíšou ve slově byli po písmenu l měkké i. Cokoliv samčího, co se jen trochu hýbe, třeba i červi, pavouci a hadi mají před ženami v české větě přednost. Není divu, že mě příčestí minulé irituje, ale to je slabé slovo, nezlobte se, promiňte mi to, musím to říct pěkně jadrně- prostě mě sere.

Zdálo by se, že následující věta napravuje nedostatky první věty: Jednoho dne ale ženy s šatními moly tvrdě zatočily. Ovšem není tomu tak, ani zde ženy nad moly nevedou. V první větě jsou dva podměty rovnocenně v prvním pádě- proto ženy s moly prohrály, neb molové jsou přímo nadřazeni ženám. V téhle druhé větě je nadřazen první pád sedmému- proto se tam píše tvrdé y, není to proto, že by snad ženy byly nadřazeny molům. Kdyby byla věta, že ženy a muži zatočili s moly, tak by ve slově zatočili bylo opět měkké i, protože muži mají přednost před ženami....Prostě v první větě jsou nadřazeni moli ženám, ale ve druhé větě je první pád nadřazen sedmému pádu, nikoliv ženy molům.

Je to tragické, že dnes a denně člověk musí pořád přemýšlet, kdo má v českých větách přednost, aby mohl správně napsat i nebo y: Dívky i psi běhali po zahradě. Psi mají přednost před dívkami. Dokonce i kdybych napsala- Vědkyně, političky, spisovatelky a psi běhali po zahradě, tak ti psi budou mít pořád přednost. Nebo: Ženy a voli pili ze studánky. Takže nejen moli, ale i ti voli mají před ženami přednost. Někdo může namítat, že schválně konstruuji věty tak, aby pohlavní rasismus vůči ženám vynikl. Dobrá tedy, uvedu běžné věty vytažené z novin: Tři režisérky a jeden režisér natočili dokonalý dokument. (Pozor dítka školou povinná, přemýšlejte nad tím chvilku, než napíšete i/y. Je tam jeden chlap a ten je důležitější než všechny ženské dohromady.) Zpívala jsem s mámou a bráchou v rodinné skupině, jezdili jsme často po folkových festivalech. (Pozor, je tam brácha, má před sestrou i mámou přednost). Již tady někde, přímo v českém jazyce klíčí typicky české povýšenectví, kde se kdekdo povyšuje nad kdekoho. Muži se povyšují nad ženami, privatizátoři (čili lidově tuneláři alias zloději) se povyšují nad chudými, lékaři nad pacienty, nadřízení nad podřízenými, vzdělaní nad méně vzdělanými a poslanci až přímo nenormálně se povyšují nad všechny ostatní občany, atd.

Ta věčná schizofrenie, ta věčná rozpolcenost! Když jsem pohromadě se ženami, píši se s tvrdým y, a když s muži, tak s měkkým i. Jak by se asi cítili muži, kdyby to v češtině bylo obráceně? Pohromadě se ženami by byli s tvrdým, a pohromadě spolu, s měkkým i ( Ženy a muži byly venku. Muži byli spolu venku).

V reálném životě muži ženám galantně drží dveře a dávají jim přednost, ale v češtině tomu tak není. Český pravopis je k ženám hulvátský a neomalený, ten jim přednost rozhodně nedává. Jak již bylo řečeno, dává za všech okolností v příčestí minulém přednost všem samcům bez výjimky, nejen mužům. Odmítám se psát jednou s tvrdým a podruhé s měkkým i. Chci se psát trvale jen jedním z těchto písmen. Konec schizofrenie v češtině! Žádám jazykové vědce o nápravu. Smutné je, že i já sama v duchu, když přemýšlím, tak přesně podle mluvnických pravidel. Já ta slova vidím i v mozku, s jakým i/y se píší. Porovnejme si tři věty:

    l) Mirka s Janou to spolu prodiskutovaly, a pak se konečně domluvily na rozumném řešení. (Mirka s Janou jsou si rovny, obě se píší s y, žádná nemá přednost před druhou, žádná se nepovyšuje nad druhou).

    2) Mirek s Janem to spolu prodiskutovali, a pak se konečně domluvili na rozumném řešení. (Mirek s Janem jsou si rovni, nikdo z nich nemá přednost před druhým, nikdo se nepovyšuje nad druhým).

    3) Jana s Janem to spolu prodiskutovali, a pak se konečně domluvili na rozumném řešení. (Jana není rovna Janovi, ať se spolu domlouvají jak chtějí. Čeština automaticky řadí Jana na první místo, má přednost před Janou, tudíž jako vedoucí síla má zajisté vždy pravdu ).

Nemohu si pomoci, ale čeština je mi fakticky místy odporná, protože jsem přinucena myslet a psát jazykem, který mě den co den diskriminuje a podvědomě mi ubírá sebevědomí i sebedůvěru. V příčestí minulém je tak zhovadilá, až to mlátí dveřmi, protože nám ženám dnes a denně sděluje: v přítomnosti mužů jsi nula, drž hubu a krok. Každý den se mi neomaleně připomíná, ať si laskavě zapíšu za uši, že jsem až ta poslední vzadu. Ženy jsou tak bezvýznamné, že v přítomnosti mužů vlastně neexistují, vypařily se. V novinách se pořád dočítáme, že vědci objevili, lékaři úspěšně operovali, poslanci hlasovali, demonstranti demonstrovali - to vše jako by se žen netýkalo, protože nejsou v těchto větách přítomny, jelikož přítomnost žen se přece vyjadřuje zásadně ypsilonem. Vy, ženy s tvrdým y, táhněte pryč z lidské společnosti! Příčestí minulé se prostě k ženám chová macešsky. Úplně je opomíjí, obrací se jenom k mužům a spolehlivě vymazává z povědomí lidí jakékoliv jejich zásluhy. Proto by správná, zjednodušená a rovnoprávná čeština po slovenském vzoru měla vypadat takto: 

Při masopustní veselici tančili ženy na ulici. V tom přišli i muži a přidali se k nim. Tančili spolu ve víru tance, až se unavili. Šli tedy radši všichni do nedaleké hospody. Číšnice tam hbitě roznášeli pivo a lidé si spolu vesele připíjeli na zdraví. Pak ženy i muži zpívali, až se hory zelenali. Manželé Novákovi se však brzy opili, a tak radši zavčas odešli domů. Jeden z přítomných mužů reportérovi řekl:" Tak povedenou veselici jsme tu ještě neměli. Mnohé ženy a muži zůstali až do rána. Je pravda, že někteří muži však nevydrželi a zpili se do němoty. Také zde byli nějaké nesrovnalosti s placením, ale nakonec jsme byli všichni rádi, že se vše vysvětlilo."

A teď vám schválně tu samou ukázku předvedu tak, že pro změnu v ní má ženský rod přednost před mužským:

Při masopustní veselici tančily ženy na ulici. V tom přišli i muži a přidali se k nim. Tančily spolu ve víru tance, až se unavily. Šly tedy radši všechny do nedaleké hospody. Číšnice tam hbitě roznášely pivo a lidé si spolu vesele připíjely na zdraví. Pak ženy i muži zpívaly, až se hory zelenaly. Manželé Novákovy se však brzy opily, a tak radši zavčas odešly domů. Jeden z přítomných mužů reportérovi řekl:" Tak povedenou veselici jsme tu ještě neměly. Mnohé ženy a muži zůstaly až do rána, je pravda, že někteří muži však nevydrželi a zpili se do němoty. Také zde byly nějaké nesrovnalosti s placením, ale nakonec jsme byly všechny rády, že se vše vysvětlilo."

 Zdá se vám tento text absurdní? Pokud ano, pak vězte, že ta samá absurdita je obsažena i v opačném případě- jenom jsme na tu absurdnost zvyklí, nic víc.

Kdosi mi v internetové diskusi namítl, že prý je příčestí minulé dobré k procvičování logiky. Prosím vás jaképak procvičování logiky? Na logiku zde máme matematiku, k tomu nepotřebujeme bezúčelné hlavolamy v češtině. A ke všemu právě čeština se vyznačuje tím, že mnohdy žádnou logiku nemá. Vemte si třeba větu: Všichni ti lidé byli ženy. Tahle věta je nesmyslná a nelogická, protože ženy jsou sice lidé- ale lidé mají přednost před ženami, proto se v ní píše měkké i. Jestliže jsme my ženy prokazatelně lidé, pak bychom neměly být z lidské společnosti za pomoci ypsilonu pořád vystrkovány z kola ven, ale měly bychom se také v příčestí minulém psát s měkkým i. My ženy, my lidé, bychom si zasloužili konečně rozumnější češtinu. Příčestí minulé je nejen nelogické, ale i hloupé. Jestliže označíme muže jako x a ženy jako y, pak příčestí minulé převedené do matematiky vypadá takto: x + y = x (Jablka plus hrušky rovná se jablka. Nebo modrá plus červená rovná se modrá). Když přece jeden jev v matematice nazveme x, druhý y, pak y je v matematice vždycky y a ne jednou y a podruhé x. V příčestí minulém však takové nelogismy existují všude:

 Ty samé děti, co jdou do školy a později jedí zmrzlinu se jednou píší s tvrdým a hned vzápětí s měkkým i. Prosím vás, k čemu je tedy to tvrdé y dobré? Proč už se dávno nezrušilo? Nejvíce na mne tahle divná čeština zapůsobila v knize Tak pravil Čestmír Hofhanzl. V této knize figuruje matka se čtyřmi dětmi a neustále se tam střídá i/y, přestože se stále jedná o matku a její děti. (Zůstali jsme s mámou čtyři děti. Vy děti jste se tenkrát asi hodně namakaly? Museli jsme se o práci podělit, byli jsme čtyři děti.)

Jaký to má proboha smysl pořád střídat i/y i v případě, že v celé knize vystupuje máma a její čtyři děti? Jestliže se matka a děti píší v jedné větě s tvrdým y a hned vzápětí v následující větě s měkkým, tak mi pořád nejde na rozum- proč? Proč v těch větách není alespoň kontinuita, že když víme, že jde stále o matku a její děti, tak bychom měli psát pořád ypsilon. To je ta věčná schizofrenie. Do pytle, tak buďto jsem x nebo jsem y, buďto jsem Jana nebo Jan, ale obojí dohromady odmítám.

 Příčestí minulé je i pro samotné Čechy tak těžké a obtížné, že se prakticky nepřetržitě setkávám s hrubkami. Nalézám hrubky nejen v dopisech svých přátel a známých (středoškoláků i vysokoškoláků), ale i v novinách, časopisech, knihách, i internetových diskusích. Čeština připomíná špatně vyrobený nástroj, který místo aby nám práci ulehčoval, tak nám ji naopak komplikuje. Je jak špatně sestrojené kladivo, které místo aby se s ním dobře pracovalo, tak místo do hřebíku se často strefíme do vlastní ruky. A ještě se před ostatními zesměšníme, když uděláme hrubku, protože si hned kdekdo pomyslí, že jsme hloupí, když neumíme pořádně ani pravopis.

Čeština si hlavu neláme ani s životným a neživotným rodem. Ani v tomto případě nemá logiku. Při volbě životných a neživotných tvarů nepostupuje zrovna podle toho, zda u předmětu zájmu funguje látková výměna či nikoliv. A tak v češtině jsou životní třeba i nakládaní slanečci či dokonce umrlci, zatímco bacily a stromy nárok na životnost nemají. Mluvnicky totiž životná mohou být i jména označující předměty vysloveně neživé: Pestrobarevní draci poletovali ve větru. Před domem stáli dva sněhuláci. Některá podstatná jména mohou být mluvnicky životná i neživotná: ledoborci i ledoborce, mikrobi i mikroby, slanečci i slanečky, roboti i roboty.

Takže pokud se čeština v dohledné době nezmění, budeme i v budoucnu číst takovéhle věty: Ženy i plně automatizovaní roboti nakupovali v hypermarketu. I ti roboti budou mít před ženami přednost, budou jim nadřazeni. Je to fakt škoda, že jsou miliony žáků zbytečně tímto hloupým příčestím minulým zatěžováni na základních školách. Vždyť ti žáci by se mohli, nebo ty nebohé děti by se mohly místo toho učit užitečnější věci.

2. Jsou ženy vůbec lidé? Pan profesor Švejcar se ve svých pamětech pozastavil nad slovem rodič: "Termín rodič neznám. Je pouze rodička. Otec není rodič, abychom si vyjasnili pojmy." Pan profesor měl samozřejmě pravdu, muži nerodí, a tak slovo rodiče je chybné, správnější termín by byl "ploditelé" nebo "plodiči. Takových nelogických věcí je v češtině mnoho. Jak jsme viděli, v příčestí minulém jsou lidé spojováni s měkkým i, kdežto ženy, které patrně lidé nejsou, jsou spojeny s tvrdým y. Tenhle přístup úzce souvisí s tím, že i slovo člověk se vztahuje především na muže, ženy jako by člověkem nebyly. Slovo člověk je klíčové, je ze všech slov nejdůležitější a nejzásadnější, proto ho důkladně rozeberu. Jeho podivné nelogičnosti jsem si poprvé všimla už někdy v pěti letech. Šla jsem tenkrát s matkou na nádraží a můj pohled upoutala černá figurka kráčející po vzdáleném železničním mostě. "Támhle jde po mostě jedna liďa," řekla jsem. Matka mě opravila, že se neříká liďa, ale člověk. "To je pán?" zeptala jsem se "Ne, člověk, to může být pán i paní," vysvětlila mi máma. A já jsem nad tím přemýšlela, měla jsem z toho hlavu pěkně zamotanou- jak může jeden výraz platit pro dva odlišné lidi? TEN pán je TEN člověk, to je v pořádku. Ale TA paní je TEN člověk? Připadalo mi to stejně nesmyslné, jako bych řekla ta paní je ten pán. Že se nejednalo jenom o můj problém dosvědčila skutečnost, že obě mé dcery asi tak kolem čtvrtého roku používaly pro ženy výraz:"Ta liď."Taky jim nějakou dobu trvalo, než se naučily správně používat slovo člověk. Malí chlapci se slovem člověk asi potíže nemají, protože patrně hned od začátku nazývají ženy ženami a slovo člověk používají jen pro muže.

Člověk to zní hrdě, ale nemám to slovo ráda, je mi trnem v oku, protože nevyjadřuje adekvátně danou situaci. Žena je totiž z tohoto termínu hrubě vystrčena. Taková nehoráznost! Člověk, vrchol všeho tvorstva a nemá v češtině výraz pro ženský rod. Je zvláštní, že čeština, která v jiných případech je tak obrovsky bohatá a marnotratná ve výrazech- že zrovna u tak veledůležitého slova jakým je slovo člověk byla k ženám tak skoupá a nevytvořila pro ně feminní tvar. Já vám řeknu proč: protože v minulosti žena za člověka nebyla považovaná. Proto! Je to skandál, neboť když to porovnáme se zvířaty, pak zjistíme, že většina z nich má výrazy pro všechny tři rody. Například:

slon slonice slůně, lev lvice lvíče, kočka kocour kotě, medvěd medvědice medvídě, slepice kohout kuře, koza kozel kůzle, atd., atd.

Na druhé straně existují i zvířata, kterým chybí pro změnu mužský rod:

Zvířatům je srdečně jedno, jak je lidé nazývají, ale mně není jedno, že čeština nemá feminní výraz pro ženského člověka jako označení živočišného druhu. Je to absurdní, jak se to má vlastně psát? Člověk, člověk, dítě? To je ovšem stejný nesmysl, jako bych napsala- medvěd, medvěd, medvídě. Logicky tedy platí u ženského rodu opisný způsob: člověk, samice člověka (alias žena), dítě. Řekněme si to na rovinu: naši čeští předkové to prostě chápali tak, že muž je člověk a žena jeho samice. Nevím, kdy a jak čeština vznikala a ani po tom nemíním pátrat, tím ať se zabývají jazykozpytci, v každém případě však čeština při svém vzniku byla silně ovlivňována biblickým pojetím muže a ženy: Bůh stvořil člověka a z jeho žebra ženu.

Když převedeme případ člověka na případ kohouta, tak by to v kohoutím případě vypadalo takto: Kohout, kohout, kuře (jako člověk ,člověk, dítě).Takže potom by docházelo u kohouta k absurdním situacím, že jednou by se řeklo, že kohout kokrhal na plotě, ale podruhé by se zase tvrdilo, že kohout snášel vejce. Byl by v tom prostě bordel, stejně jako u slova člověk, kde jsme nuceni jednou tvrdit, že člověk má penis, ale jindy, že člověk kojí dítě. Zde vidíte, že měla být správně vytvořena dvě jednoznačná slova, aby se daly použít vždycky za všech okolností na obě pohlaví. Kdyby se totiž čeština v minulosti vyvíjela rovnoprávně, vyvinula by se takto: člověk, člověkyně, človíče. Slovo člověk by byl širší obecnější výraz, neboť by platil pro obě pohlaví –jako třeba slovo slon. Ale jako užší výraz by existovala člověkyně -jako existuje slonice. Slova muž a žena by pak vůbec nemusela existovat, byla by zbytečná, protože to jsou pohlavní výrazy, znamenají totéž co samec a samice.

Ve vědeckých publikacích o vývoji člověka bývá dodnes na nejvyšším vývojovém stupni znázorněn pouze muž- ilustrátoři se ani nenamáhají přimalovat k člověku jeho samici. Je to totéž, jako by paní učitelka vykládala dětem ve škole o kuru domácím, ale slepici by vynechala, měla by na obrázku jenom kohouta. Prostě čeština není naše mateřština, je to otcovština. A to nemluvím ani o tom, že mnozí mužští spisovatelé a badatelé se díky povedené češtině k ženám vůbec neobracejí. Když píší o lidech, myslí tím rovnou automaticky jenom muže. A tak se stále dočítáme o odkazech našich dědů, otců, o generacích vnuků- ženy jsou vystrčeny pořád někde mimo.

Slova ”člověk" a ”lidé" jsou pojmy, které se teoreticky vztahují i na ženy, ale v praxi tomu tak není. V mnoha případech se totiž slovo člověk nedá na ženu použít vůbec. A to je samozřejmě špatně. Vemte si třeba tuhle větu: Pračlověk vyšel z jeskyně. Poznáte z této věty, že se jedná o ženského pračlověka? Nepoznáte. Proto musíte napsat: Pražena vyšla z jeskyně. Nebo další věta: Z jeskyně vyšel pračlověk a za ním druhý pračlověk. Poznáte že z jeskyně vyšel pramuž a za ním pražena? Nepoznáte. Proto zase musíte napsat: Z jeskyně vyšel pračlověk a za ním pražena. Přitom bychom mohli pěkně jednoduše napsat: Z jeskyně vyšel pračlověk a za ním vyšla pračlověkyně. Nebo když napíšu větu: Po ulici šel mladý člověk, měl dlouhé vlasy a na sobě měl plandavý svetr a těsné ošoupané džíny- kdo z vás poznal z tohoto úryvku, že se jedná o mladou dívku? Opět musíte rovnou napsat, že po ulici šla dívka. Ta dívka nemá nárok být označena za člověka. Je to peklo. Když si v novinách přečtete zprávu, že při nehodě se jeden člověk zabil a dva lidé se těžce zranili, vůbec z té věty nepoznáte, kolik žen a mužů bylo v autě přítomno. Abychom poznali, zda v autě byly také ženy, novináři nám to naservírují takto: Jeden člověk se zabil a dvě ženy byly těžce zraněny. Tak bych mohla dávat příklady do nekonečna. Věta Člověk šel do lesa, by teoreticky měla platit i pro ženu. Jenže pro upřesnění se musí rovnou napsat Žena šla do lesa. Prostě pořád se tam musí cpát to pohlaví, protože ženské lidství se nedá nijak jinak vyjádřit. Žena je zkrátka na tom hůř než slon nebo medvěd, protože jak již bylo řečeno, názvy slon či medvěd vyjadřují v obecnějším významu obě pohlaví, ale když chceme rozlišit samici, máme pro ně extra výrazy- slonice, medvědice. U člověka to tak ale není, žena musí za všech okolností použít jen ten širší obecný výraz člověk, který se ale pak nedá na mnoho situací použít. V životě bychom totiž nepoužili větu: Člověk kojil dítě. Stejně jako bychom nikdy nevypustili z úst, že medvěd kojil medvídě. Teoreticky bychom to směli takto napsat, ale v praxi by to takhle nikdo nikdy nenapsal, neboť by ho všichni považovali za cvoka. Čili z toho všeho jasně plyne, že skutečně chybí užší výraz pro ženského člověka.

Obecné slovo člověk asi z 90 procent náleží mužům a jen z l0 procent ženám. Ženy ho mohou semtam použít ve větách typu- Já jako člověk si myslím, že je to nesprávné. Slovo člověk je tak nějak v podobné pozici jako slovo Bůh. Přestože Bůh má vyjadřovat jakési vyšší abstraktní jsoucno, lidé si ho automaticky spojují s mužem. Dokonce se k této vesmírné síle modlí: "Otče náš, jenž jsi na nebesích... Pokud však má Vesmírná Prozřetelnost nějaké pohlaví, jsem přesvědčená, že se skládá nejen ze samčího, ale i samičího principu- tak jak to vidíme všude v přírodě. A vůbec- když to vezmu do důsledku, pak samičí princip byl v přírodě první, kdežto samčí vznikl o něco později jako nástavba. To samé bylo u bohů: nejprve v historii lidstva vznikly bohyně, až později vznikli bohové. Dala jsem známým takovouhle hádanku: Velký člověk má malého člověka. Velký člověk není otec, ale malý člověk je jeho syn. Kdo je velký člověk? Někteří lidé mou hádanku neuhodli.Všichni ti lidé byli ženy-ony nepoznaly samy sebe.

Není divu, že dodnes existují lidé, kteří ženu za člověka ani příliš nepovažují. Připadá jim díky češtině jen jako jakási lidská napodobenina člověka, jakási jeho karikatura, prostě taková napudrovaná zmalovaná frajle, která ty skutečné, opravdové "člověky" pouze rodí a pečuje o ně. Noviny přinesly palcové titulky: V čele Akademie věd je poprvé žena. "Chci se prosazovat jako člověk, nikoli jako žena," řekla první předsedkyně v historii české Akademie. Vidíte, i zde noviny musely napsat žena i kdyby nechtěly, protože pro ženského člověka prostě feminní výraz k dispozici nemají. A taky muž by v životě neřekl, že se chce někde prosadit jako člověk, protože on se tím člověkem automaticky cítí.

Jak tedy češtinu v tomto ohledu zlepšit k lepšímu, jak ji zmodernizovat, aby se slovo člověk kdykoliv dalo použít i na ženy? Pokud nechceme u ženského člověka pořád používat jen jeho pohlaví, je třeba vymyslet pro něj úplně nové slovo, aby nebyl šizen o své lidství. Vytvořme českým ženským lidem jejich vlastní nové označení jako nejvyššího živočišného druhu. Navrhuji slovo člověkyně. Ano, samozřejmě, jsem ženská a nevadí mi to, spíš jsem na to hrdá, ale jsem zároveň taky člověkyně. Nejsem žádné pokroucené druhořadé žebro z Adama, nejsem žádný něčí přívěšek, nejsem žádná samice od člověka, já sama jsem člověkyně- na Zvědavci už mě takto znají delší dobu. 

Možná vám ta člověkyně zní divně, až směšně, ale věřte mi, časem si zvyknete. Tak jako si lidé zvykli, ač neradi, na Česko. To slovo by se totiž mohlo používat všude tam, kde potřebujeme vyjádřit obecně člověka a ne pohlaví. Jde o to, aby si muži více uvědomovali, že žena není jenom nějaké pěkně tvarované maso, ale že je ten samý člověk jako oni. Novináři by zprávu o nehodě mohli napsat takto: Jeden člověk se zabil a dvě člověkyně byly těžce zraněny.

Představuji si situaci v budoucnosti. Jdu s malou vnučkou po ulici a vnučka ukáže prstíkem na vzdálenou postavu: "Támhle jde jedna liďa," řekne. Já ji opravím, že se říká člověk. Situace se opakuje jako kdysi v mém dětství. Vnučka se zeptá, zda je to pán. Já ji odpovím, že to může být i paní. Pak ovšem na vysvětlenou dodám, že slovo člověk je obecnější výraz jako třeba slon nebo medvěd, ale paní má ještě svůj vlastní výraz - člověkyně. Prostě paní může být člověkyní i člověkem, stejně jako může být čtenářkou i čtenářem, občankou i občanem, divačkou i divákem, rodičkou i rodičem. 

3. Ženská příjmení končící příponou -ová jsou taky pěkná lahůdka. Přípona ová demonstruje, že muži v minulosti pojímali ženu jako svůj soukromý majetek. Říkalo se: to je otcova tabatěrka, to je otcova pracovna, to je otcova žena, čili paní Otcová. Kdyby se příjmení v minulosti vyvíjela rovnoprávně, pak by byly všechny ve stylu: pan Veselý - paní Veselá. Nebo příjmení, která jsou koncipována jako podstatná jména by vypadala takto: pan Hrdlička (vzor předseda) a paní Hrdlička (vzor žena). K přídavnému jménu má gramaticky patřit přídavné jméno a k podstatnému jménu podstatné. Když se ale spojí dohromady podstatné jméno s přídavným jménem vyjadřují vztah: pán a jeho majetek: Otec- Otcová. Podle pravidel češtiny, tak jako k paní Bílé patří pan Bílý, tak k paní Béžové by měl správně patřit pan Béžový. Nikoliv pan Béž. K paní Fialové by měl náležet pan Fialový, nikoliv pan Fiala. K paní Smrčkové pan Smrčkový, nikoliv pan Smrček. K paní Hrdličkové pan Hrdličkový, nikoliv pan Hrdlička. A k paní Otcové pan Otcový, nikoliv pan Otec. Proč já bych měla být Kubátová, když můj muž není Kubátový? Vždyť my dva k sobě vlastně nepatříme, protože každý z nás má jiné příjmení. Ke Kubátovi (vzor pán) patří Kubáta (vzor žena). Kubát-Kubátová je stejný nesmysl, jako bychom psali: pan Smutný- paní Smutnová. Čili ženská příjmení končící ová skutečně dokazují, že nejsou češtinsky správně, ale že vyjadřují majetkové vztahy. Kdyby byl naopak jako majetek ženy chápán muž, pak by se mužské jméno odvozovalo od ženského, končilo by na in. Říkalo by se- matčin syn, čili pan Matčin. Jména by vypadala takto: paní Matka a pan Matčin, paní Hrdlička a pan Hrdličin, nebo paní Kubáta a pan Kubátin.

Tak jako muslimské ženy musí povinně nosit své čádory, které zdůrazňují, že jsou majetkem svých mužů - na jehož tvary nesmí jiný muž ani pohlédnout - tak české ženy za sebou z minulosti táhnou svou koncovku ová, která rovněž zdůrazňuje, že jsou majetkem svých mužů.Většině žen tento chvost na konci jména nevadí a celý problém s koncovkou ová je jim ukradený. Ale narůstá skupina žen, kterým ten divný přívěšek za jménem vadí. Jednak by chtěly své jméno sjednotit se světem, kde se ová nepoužívá a jednak se cítí být svobodnými individualitami, čili nechtějí mít své jméno odvozené od mužského. Těmto ženám by mělo být zákonem umožněno, aby si svobodně o svém příjmení rozhodly a mohly příponu ová u svého jména zrušit. Některé ženy už tak učinily bez ohledu na zákon.

Skoncujme jednou provždy s nesmyslnou archaickou představou, že žena pochází ze žebra Adamova- ne, není paní Adamová, ani žádná jiná odvozenina od muže. Nic jí neschází, ani nepřebývá. I Sigmund Freud se mýlil. Je to svébytná lidská bytost stejně jako muž, a proto si zaslouží své svébytné příjmení. Jestliže kdysi pobývala mezi čtyřmi zdmi své domácnosti, zatímco muž se vzdělával a podnikal, dnes už je jiná. Taky se vzdělává a podniká. Dříve byl pan lékárník a jeho žena paní lékárníková, nebo pan doktor a paní doktorová, dnes už je sama lékárnicí i doktorkou, bez koncovky ová. Vždyť by bylo nesmyslné, kdyby se ová používalo i v profesích. Místo lékařka by se říkalo lékařová, místo soudkyně soudcová, místo učitelka paní učitelová. Někteří muži se tak vžijí- díky češtině - do představy, že jejich žena je jejich majetek, že by byli schopni ji i zabít, jen aby jejich majetek nepřešel do rukou jiného muže.

Asi nejlepší řešení by bylo, kdyby oba manželé měli shodné jméno v l.pádě: Jan Kubát - Jarmila Kubát. Výhodou této změny by bylo to, že manželé by měli pasy znějící na úplně stejná jména. V ostatních pádech by se však ženské příjmení skloňovalo podle vzoru žena- aby zůstalo tvárně skloňovatelné: jdu ke Kubátě, o Kubátě, s Kubátou. Na Neviditelném Psu mi kdysi dávno zveřejnili článek o nelogičnosti ženských příjmení nazvaný O balvanizaci ženských příjmení. Bylo pod ním 300 komentářů, ty už tam nejsou, ale článek zatím dodnes ještě zůstal a někdo ho dokonce později dal i do Wikipedie. Zde je link: http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/clanky/2003/12/34621_10_0_0.html

Jsme jak exoti, kteří rovněž i každé cizince, co sem vkročí, neprodleně na konec jejího jména přilepí podivný přívěšek. Cizinky na to vyjeveně zírají a své vlastní jméno nepoznávají. Navíc novináři a televizní reportéři nejsou důslední. Mají v té koncovce -ová u cizinek pěkný bordel. V jedněch novinách je nějaká cizinka pojmenovaná v původním znění, jinde s koncovkou ová. A tak se dočítáme o zpěvačce Natalii Oreiro i Oreirové, o spisovatelce Steell i Steellové, o herečce Brigitt Bardot i Bardotové, o Laře Croft i Croftové, atd. (Je ale zvláštní, že například šansoniérce Edith Piaf nikdy koncovku nepřidali). Proto by se měli všichni konečně dohodnout na tom, že cizinkám ten divný ocásek prostě za její jméno lepit nebudou. Jestliže se celý svět obejde bez koncovky ová, proč by se bez ní nemohlo obejít Česko? Prznit jména cizinek je tentýž prohřešek, jako bychom anglické mužské jméno Brown překládali jako Brownin. Když je to Mr.Brown, tak to nemůže být Brownin. A když je to Mrs. Brown, tak to nemůže být Brownová.

Taky se mi zdá nelogické, proč si ženy berou za všech okolností mužské příjmení, i v případě, kdy to jejich je mimořádně hezké, kdežto mužovo nikoliv. Jestliže on se jmenuje dejme tomu Vozihnůj a ona Jasmínová, jistě by se vyplatilo domluvit se na tom hezčím jméně. Ošklivá jména by pak evolučně vymírala a přibývala by jen hezká. Řeknu vám, je to stejně zvláštní pocit, přijít o své příjmení. Je to, jako byste najednou přestali existovat a místo vás je kdosi jiný. Člověk ztratí ze dne na den svou identitu. Není totiž snadné, když se člověk musí v dospělém věku ztotožnit s jiným příjmením. Čtvrt století žijete v domnění, že jste slečna Červená a jednoho krásného dne je z vás zničehonic paní Modrá.

4. Ostatní vylepšení češtiny: Především bych tedy podstatně zredukovala tvrdé y ve vyjmenovaných slovech, aby se čeština skutečně stala snadnějším pracovním nástrojem. Za mého dětství se sirup psal syrup. Tvrdé y se změnilo na měkké i a nic se nestalo. To samé by se mohlo dít i s jinými slovy, aniž by to krásu češtiny poškodilo. Spíš naopak. Proti hloupému, zlomyslnému a natvrdlému tvrdému y mám velké výhrady. Kdyby bylo po mém, zrušila bych ho nejraději ve všech slovech. Jen tam, kde ho vysloveně slyšíme -jako třeba slovo dýka- tam bych ho ponechala. Věřte mi, že na tak zatraceně jednoduchou češtinu by si lidé rádi brzy zvykli. V mém pojetí by - Víli vili věnce a vlci vili na měsíc. Vždyť přece z kontextu věty každý dokonale sám pochopí smysl věty i bez ypsilonu. Když napíšu - slepíš se plazil trávou, anebo - to letadýlko mi slepíš!- tak přece všichni vědí o co jde. V tomhletom jsou mistři Angličani. Jedno slovo vyjadřuje u nich třeba l0 významů současně - a přesto Angličani své angličtině dobře rozumí. Přitom takových mnohoznačných slov mají stovky, ne-li tisíce. Z kontextu věty prostě pochopí, zda action je činnost, jednání, akce, postup, čin, působení, vliv, chod (stroje či zvířete), děj (literárního díla), žaloba nebo utkání. Pokud se tedy čeština nemíní ypsilonu zbavit zcela, tak by ho alespoň zredukovat měla. Aby chudáčci žáčci se zbytečně neučili zbytečnosti. Vždyť jak už jsem napsala, i ti Chorvati se krásně bez ypsilonu obejdou. Navrhuji vyjmout z vyjmenovaných slov tato slova:

Pak mi ještě děsně vadí zbytečně komplikované zájmeno já. U tvaru zájmena já se píše ve 2. a 4. pádě mě a ve 3. a 6. pádě delší tvar mně. Tohle mě (koho co) při psaní vždycky zdržuje, otravuje a rozčiluje, protože se mně (komu čemu) nechce pořád přemýšlet, zda napsat krátký či delší tvar. Já bych dala jednotně do všech pádů mě a byl by svatý pokoj.

Také dlouhé slabiky ú, ů jsou dosti podivné. Rozlišování mezi ú a ů je rovněž podmíněno historicky. Zatímco všechny samohlásky označují svou délku pouze čárkou, u dlouhého ú také kroužkem ů. Platí zásada, že písmeno ů se píše uprostřed slov. Jenže nač pořád přemýšlet, zda trojúhelník se píše s ú nebo ů? Když může být trojúhelník s ú uprostřed, proč by se tak nemohl psát i prúkopník? Proč by se nemohla všechna slova psát s ú? Opět zde totiž platí, že každá bezúčelnost je bezúčelná. K čemu je dobré kroužkované ů? Kroužkované ů je prostě zbytečné, změňme ho jednotně na čárkované - stúl, súl, húl, kúl, vúl, dúl. Zdá se, že časem odzvoní i háčkům a čárkám nad slovy- na mobilech při psaní SMS, i na internetu, při psaní do ciziny už jim odzvonilo.

A ještě něco: Když v dnešní době člověk projíždí Prahou, tak si připadá jako by projížděl nějakým anglickým městem a nikoliv Prahou- protože všude jsou jen samé anglické nápisy. Dokonce i na hlavní budově ruzyňského letiště je napsáno velkým písmem AIRPORT místo českého názvu letiště. A nejen to. Od doby co jsme se stali kolonií Západu (kde už ani voda nepatří Čechům, natož banky), nebývale a velmi rychlým tempem přibývají v češtině anglické výrazy. Tyto výrazy by se správně měly okamžitě samovolně bez skrupulí a bez okolků počešťovat, protože my nejsme Angličani, abychom něco psali a viděli jinak a četli to jinak. My to co píšeme a vidíme, tak to tak i po česku hezky čteme. Takže bychom neměli psát business, showbusiness, rock and roll, design, ale byznys, šoubyznys, rokenrol, dyzajn, ajrport, atd., atd. Už jenom proto, aby se ta slova dala normálně po česku skloňovat.

Závěr: Musíte sami uznat, že těžkopádnost a složitost češtiny je zbytečná. Zjednodušme ji! Ať se z češtiny stane dokonalý pracovní nástroj a nikoliv bezúčelný hlavolam, který nás pořád jen zdržuje v duševní práci. Na kráse jí to neubere, když některé složitosti odstraníme. Co změnit lze změňme, co změnit nelze nechme. Alespoň pak žáci na školách budou mít více času na učení se světovým jazykům. Uvědomme si, že pravopis češtiny nestvořili nějací bohové, ale chybující lidé. Proč by ho po l00 letech nemohli zase jiní lidé napravit, zjednodušit, vylepšit a zmodernizovat? Určitě by se měla čeština přizpůsobit nové době. Nemůžeme přece používat jazyk, který byl normální v devatenáctém století, ale už není normální ve století jednadvacátém.Tož co naši drazí čeští jazykoví vědci? To budeme ze setrvačnosti a z pohodlnosti dalších l00 let používat i zmršené příčestí minulé? Vždyť já nejsem žádný podřadný tvor, aby měl přede mnou přednost kdejaký šatní mol. Každý živý jazyk se musí pružně přizpůsobovat moderní době. Z toho důvodu je načase, abyste se zastaralou češtinou něco provedli. Čeština by se nejen zrovnoprávnila, ale i výrazně zjednodušila. Bylo by to fajn, všichni by si byli rovni a češtině by se nestala žádná újma. Takže článek o masopustní veselici by po zrušení zbytečného tvrdého y vypadal takto:

Rozhlédla jsem se po bytě a zničehonic jsem si uvědomila, že jsem obklopena umělým světem, neboť vše kolem mě je vyrobeno lidskou rukou. Jedině kočky pobíhající po bytě a rostliny uvězněné v květináčích jsou živé, stvořené přírodou. Tak nějak mě zamrzelo, že jsem obklopena pouze umělým prostředím a ještě víc mne mrzí, že i mnohý člověk je dnes také celý umělý. Ti finanční, "kybernetičtí” a konzumní lidé, co spatřují nejvyšší hodnotu v nashromážděném majetku netuší, že oni sami nemají žádnou hodnotu. Jsou umělohmotní, podobají se kytce z PVC, která také předstírá něco, čím není. Jenom napodobuje, ale není skutečná. Tváří se jako citlivá, voňavá růže, ale ve skutečnosti je nezničitelná, nezranitelná necitlivá, nevoňavá. V některých restauracích nemají ve vázičkách živé rostliny, nahradili je umělohmotnými kytkami z PVC. Ty umělé kytky hrají ve váze svou falešnou roli, když krášlí umělé prostředí v restauraci- kam se schází k obědu i ”umělí” lidé ze světa obchodu. Jsou chladní, vypočítaví a pořád něco hrají a předstírají. Jsou jak manekýni a manekýny oblečeni v dokonalých oblecích a kostýmcích a místo pravých tváří nabízejí jen samé líbivé fasády a masky.

V mysli se mi vynořili usměvaví delfíni. Miluji tyto inteligentní a hravé tvory, obdivuji je, protože ne lidé, ale oni jsou dokonalí. Tělem i duší jsou uzpůsobeni k čistému bytí- ani nemohou nic míti, protože jim schází ruce, kterými by přepočítávali peníze a hrabali majetek. Jsou podstatně šťastnějšími tvory než lidé, protože úžasně splňují modus bytí- nic nemají a přece mají vše. Patří jim celý oceán- to nekonečné moře svobody a duševní pohody. Nemusejí létat na Měsíc (kde lidé stejně dodnes nebyli-byla to americká lež jako věž) a do Vesmíru, aby si dokazovali svou vyspělost a nadřazenost. Je ovšem otřesné, že jejich šťastnou existenci ničí lidé- zapšklí tvorové závislí na majetku, kteří ničí životní prostředí nejen sobě, ale všem živočichům na Zemi. Takovéhle myšlenky mě napadaly při čtení knihy Ericha Fromma Mít či být, která je dodnes aktuální. V této své knize Erich Fromm výstižně charakterizuje dnešní peněžní dobu a z ní vyplývající krizi moderního člověka. Dokázal, že lidé se sice dva tisíce let horlivě oháněli křesťanskou láskou, tvrdili o sobě, že jsou křesťané- ale ve skutečnosti se vždy chovali jako nelítostní dobyvační pohané. Neřídili se učením Ježíše Krista, ale řídili se pohanskými zvyky, jež vzývaly sílu a mamon.

Fromm napsal: ”Byli a jsou snad obchodníci s otroky, dobyvatelé Indie, vyhlazovatelé Indiánů, Britové, kteří přinutili Číňany, aby otevřeli svou zemi pro import opia, štváči obou světových válek a ti, kteří připravují třetí, ve svém nitru křesťany? Nebo měli tento charakter loupežných pohanů jen vůdci, zatímco široké masy populace pravými křesťany zůstaly? Kdyby tomu tak bylo, pak by nám bylo lehčeji u srdce. Naneštěstí tomu tak není. Jistě- vůdci byli často mnohem dravější než ti, kdo je následovali, protože přitom museli více získat, nebyli by však mohli realizovat své plány, kdyby přání dobývat a vítězit nebylo zakotveno už v sociálním charakteru, jak tomu i dosud stále ještě je. Vlastnický modus soustřeďující pozornost na majetek a prospěch nutně vytváří touhu- přímo potřebu- po moci. Abychom mohli jinou živou lidskou bytost kontrolovat, musíme použít síly ke zlomení jejího odporu. K udržování kontroly soukromého majetku potřebujeme užít moci, abychom ho chránili před těmi, kteří by nám ho chtěli vzít, protože oni jako my nemohou mít nikdy dost; touha mít soukromé vlastnictví vytváří touhu užívat násilí pro olupování druhých- zjevně nebo tajně. Štěstí jedince vlastnického typu leží v jeho nadřazenosti nad druhými, v jeho moci a konec konců v jeho schopnosti dobývat, loupit, zabíjet. U modů bytí spočívá naopak v lásce, sdílení, dávání.

Mír jako stav stálých harmonických vztahů mezi národy je možný jen změnou struktury MÍT ve strukturu BÝT. Představ, že je možné budovat mír, zatímco rozněcujeme touhu mít stůj co stůj bohatství a zisk, je iluzí, a to nebezpečnou, protože připravuje lidi o rozpoznání, že jsou postaveni před jasnou alternativu: buď radikální změnu svého charakteru, nebo věčnou válku. Je to opravdu alternativa stará; vůdci volili válku a lidi je v tom následovali. Dnes a zítra, s neuvěřitelným nárůstem destruktivity nových zbraní však není alternativou další válka- ale společná sebevražda.

Jsme tím, čemu jsme oddáni a čemu jsme oddáni, to motivuje naše chování. Ovšem často si individua skutečné objekty své osobní oddanosti neuvědomují a svou ”oficiální” víru zaměňují za své skutečné, byť tajné náboženství. Tak například: když někdo uctívá moc a současně hlásá náboženství lásky, je jeho skrytým náboženstvím moc, zatímco jeho takzvané oficiální náboženství, např. křesťanství, je pro něj jen ideologií.

Křesťanský hrdina byl mučedník, neboť podle židovské tradice bylo nejvyšším hrdinským činem obětovat svůj život pro Boha nebo pro své bližní. Mučedník je pravým opakem pohanského hrdiny, personifikovaného v hrdinech řeckých či germánských. Cílem těchto hrdinů bylo dobývat, vítězit, ničit, loupit; naplněním jejich života byla pýcha, sláva a nejvyšší dovednost v zabíjení (Sv. Augustin přirovnává dějiny Říma k historii bandy lupičů). Pro pohanského hrdinu spočívala cena muže v jeho tělesné síle a jeho schopnosti dobýt si moc a udržet ji. Homérova Illias je básnickým příběhem glorifikovaných dobyvatelů a lupičů.

Satan reprezentuje materiální konzum a moc nad přírodou i nad člověkem. Ježíš je reprezentantem bytí a myšlenky, že předpokladem bytí je nemít nic. Od časů evangelií svět následoval Satanovy principy. Leč ani vítězství těchto principů nemohlo zničit touhu po realizaci plného bytí, vyjádřeného Ježíšem i mnohými jinými velkými Mistry, kteří žili před ním i po něm.

Luther v západní Evropě založil čistou patriarchální formu křesťanství. Esencí tohoto nového společenského charakteru je podrobení se autoritě prací jako jedinou cestou k získání lásky a souhlasu. Za křesťanskou fasádou tak vyrostlo nové tajné náboženství ”náboženství průmyslové”. Průmyslové náboženství není slučitelné s pravým křesťanstvím. Snižuje lidi na sluhy jejich vlastníma rukama budované ekonomiky a mašinérie. ´Svaté´ v průmyslovém náboženství byly práce, majetek, zisk, moc.

Úspěch dnešního člověka v tržním hospodářství značně závisí na tom, jak prodá svou osobnost, své sebevědomí jako zboží. Je spíše současně prodavačem i věcí, která má být prodána. Tržní člověk není soustředěn na svůj život nebo štěstí, ale na to, jak se stát prodejným. Cílem tržního charakteru je úplné přizpůsobení- být žádoucí na trhu ´osobností´. Takový člověk nemá ani své ego (jako je ještě měli lidé 19.stol.), na něž by mohl spoléhat jako na svůj majetek, jako na něco neměnného. Musí totiž své já neustále měnit podle zásady: ´jsem takový, jakého mne chcete mít.´ Lidé tržní charakterové struktury jsou tedy bez cíle, kromě neustálého tlaku dělat vše co nejefektivněji, nejúčelněji: zeptáme-li se jich však, proč musí být všechno tak rychle, proč se musí všechno dělat tak účelně, nemají na to žádnou přirozenou odpověď, ale nabízejí zracionalizované vysvětlení typu: ´aby opatřili více pracovních příležitostí´, ´aby udrželi v pořádku firmu´. O filozofické či náboženské otázky jako ´proč žiji´ a ´proč jdu tím směrem a ne jiným´- mají malý zájem (alespoň vědomě). Mají své velké, stále se měnící ego, avšak nemají sebe, jádro, vědomí identity. ´Krize identity´ moderní společnosti je krizí aktuální, produkovanou faktem, že její členové se stali sebe si neuvědomující instrumenty, jejichž identita spočívá jen v jejich příslušnosti k velkým koncernům (nebo jiným obrovským byrokraciím). Kde neexistuje žádné autentické, pravé já, tam nemůže být ani identita.

Lidem s tržním charakterem není ve skutečnosti blízký nikdo, ani oni sami sobě. Jsou odcizeni své práci, sobě, svým bližním i přírodě. Není to proto, že by byli tak sobečtí, ale proto, že jejich vztah k druhým i sobě je tak slabý. Tím je možné si také vysvětlit, proč si tito lidé nedělají starosti s nebezpečím nukleárních a ekologických katastrof, ačkoliv znají všechna fakta, jimiž se tato nebezpečí ohlašují. Převaha cerebrálního manipulativního myšlení jde ruku v ruce se zakrňováním citového života, který se nepoužívá ani nepěstuje, neboť je optimálnímu fungování na překážku. Mnoho poznatků potvrzuje mou představu o tom, co nazývám ´kybernetickým člověkem´, zvláště pokud se týče převahy mozkové činnosti spolu s atrofií citové oblasti. Důkazů pro toto tvrzení je mnoho, žádný však není výstižnější než tyto dva: 1. Velké země (a dokonce  i ty menší) dále vyrábějí stále ničivější atomové zbraně a nedokáží dospět k jedinému rozumnému řešení- zničit všechny jaderné zbraně a atomové elektrárny, které pro jejich výrobu dodávají materiál; 2. Že se nic nedělá k zabránění nebezpečí ekologické katastrofy. Zkrátka pro přežití lidstva se nedělá nic vážného.

Protože společnost svou vyvinutou organizací ovládá člověka až dosud nepoznanou mocí, jeho závislost dospěla až k takovému stupni, že téměř odumřela jeho duchovní orientace…. Tak jsme vstoupili do nového středověku. Svoboda myšlení byla dobrovolně odložena, protože většina se zříká myšlení svobodných jedinců a dává se vést ve všem jen svou příslušností ke kolektivu jako jeho součást. Obětováním nezávislosti myšlení jsme- jak ani jinak nemohlo být- ztratili víru v pravdu. Náš intelektuálně-emocionální život byl dezorganizován. Přeorganizovanost našich veřejných poměrů vrcholí organizovanou bezmyšlenkovitostí.

Současné posuzování šancí společnosti na záchranu z hlediska sázky nebo obchodu spíše než z hlediska života je charakteristické pro ducha společnosti byznysu. Je málo moudrosti v běžném technokratickém názoru, že není opravdu nic špatného na tom, když se zaměstnáme prací nebo zábavou a city ponecháváme stranou a že jestliže to platí, nemůže být nakonec technokratický fašismus tak špatný. To je však přání otcem myšlenky. Technokratický fašismus musí nutně vést ke katastrofě. Odlidštěný člověk duševně onemocní až k šílenství, neschopen udržet společnost životaschopnou a zakrátko nebude schopen zdržet se sebevražedného užití jaderných nebo biologických zbraní.

Jedním z příznaků chorobnosti naší ekonomiky je potřeba neustálého rozvíjení zbrojního průmyslu. Ještě dnes musí Spojené státy omezovat své výdaje na zdravotnictví, sociální péči a školství, aby unesly břemeno rozpočtu na zbrojení. Mimoto duch individualismu a aktivity nemůže žít v atmosféře, kde každým dnem stoupá moc vojenské oligarchie, kde neustále trvá strach a podřízenost.

Vojenští byrokraté ke svým obětem necítí žádné pouto. Ačkoliv jsou byrokraté méně odporní než praví sadisté, jsou daleko nebezpečnější, protože nepociťují konflikt mezi svědomím a povinností; jejich svědomím je plnění povinností: lidé jako objekty vcítění a soucítění pro ně neexistují. Uvážíme-li moc koncernů a korporací, apatii a bezmocnost širokých mas obyvatelstva, nedostatečné schopnosti vedoucích politiků všech zemí, hrozbu jaderné války, ekologická nebezpečí, nemluvě už o takových jevech, jako jsou klimatické změny, které samy o sobě vyvolávají ve velkých oblastech světa hladomor, máme vůbec reálnou naději na záchranu? Ze stanoviska ´Velkého obchodu´ není naděje žádná.

Průmyslová společnost pohrdá přírodou jako vším, co nevyrobily stroje. Lidé jsou dnes fascinováni mechanikou, silnými stroji, tím co je bez života a stále více destrukcí- političtí vůdcové na sebe berou mnohé akce umožňující jim jen předstírat, že dělají něco efektivního pro odvrácení katastrofy: nekonečné konference, rezoluce, odzbrojovací žvanění, všechno vyvolává dojem, že problémy jsou známy a že pro jejich řešení se něco udělalo. Leč ve skutečnosti se neděje nic; obě strany- vůdci i vedení- uspávají své svědomí a svou touhu přežít a tváří se, jako by cestu znali a vydali se po ní správným směrem.

Všemu napomáhá machinace propagandy, jejíž metody ničí kritický úsudek a uspávají myšlení lidí řadou klišé tak dlouho, až lidé zhloupnou a stanou se závislými- ztrácejí svou schopnost věřit vlastním očím a soudnosti. Oslepli vůči realitě, protože si namlouvají fikci. Jedna z nejsilnějších námitek proti možnému překonání chtivosti a závisti, že jejich síla je zakořeněna v lidské přirozenosti, ztrácí při dalším zkoumání hodně na váze. Chtivost, závistivost a zištnost jsou tak silné ne proto, že tkví v lidské přirozenosti, ale proto, že je obtížné odolávat obecnému tlaku být vlkem mezi vlky. Změna sociálního klimatu, hodnot, které jsou správné nebo nesprávné, i přeměna sobectví v altruismus těchto potíží rozřeší.

Nová přírodověda umožnila uskutečnit technické utopie, např. létání. Lidská utopie o příchodu mesiášské doby- v níž by sjednocené nové lidstvo žilo v solidaritě a míru a bylo osvobozené od ekonomického předurčení, válek a třídních bojů- se může stát skutečností, jestliže vynaložíme stejné množství energie, inteligence a nadšení, jaké jsme vynaložili na realizaci svých technických utopií. Nepostavíme ponorku jen tím, že čteme Julese Vernea a nevytvoříme humanistickou společnost jen tím, že čteme proroky. Cílem lidských dějin by mělo být, aby se člověk mohl plně věnovat studiu moudrosti a poznání Boha; ne moci a přepychu. Místo žádostivosti mít, vlastnit, ovládat svět a tím se stávat otrokem vlastního majetku by se měl snažit:

1. přijímat skutečnost, že nikdo a nic mimo mne nemůže dát životu smysl, ale že jen radikální nezávislost a nelpění na ničem se mohou stát podmínkou plné činnosti.

Také osvobození žen je základním předpokladem humanizace světa. Nadvláda mužů nad ženami začala asi před šesti tisíci lety v různých částech světa, když přebytek v zemědělství připustil najímání a vykořisťování dělníků, organizaci armády a vytváření mocných městských států. Od té doby si ”spolčení muži” podmanili nejen společnosti Blízkého východu a Evropy, ale i většinu světových kulturních společenství a podrobili si ženy. Toto vítězství mužského pohlaví nad ženským bylo založeno na hospodářské moci mužů a na vražedné vojenské mašinérii, kterou vytvořili. Válka mezi pohlavími je stejně stará jako válka mezi třídami; její formy jsou však mnohem komplikovanější, protože muži využívali ženy nejen k práci jako dobytek, ale potřebovali je také jako matky, milenky a utěšitelky. Formy války mezi pohlavími jsou často zjevné a brutální, často však skryté. Ženy ustupovaly nadřazené síle, ale mstily se vlastními zbraněmi.

Ujařmení poloviny lidstva druhou až dodnes způsobilo oběma pohlavím nesmírné škody: muži přijali charakteristiky vítězů, ženy poražených. Žádný vztah mezi mužem a ženou ani dnes a ani u těch kdo vědomě protestují proti nadvládě mužů, není prost tohoto neštěstí, u mužů v pocitu nadřazenosti a u žen v pocitu podřízenosti (Freud, bezpochyby věřící v mužskou nadřazenost, se bohužel domníval, že ženský pocit bezmocnosti je způsobený lítostí nad tím, že nemají penis a že mužskou nejistotu způsobuje všeobecný ´strach z kastrace´. To, čím se při těchto jevech zabýváme, jsou však symptomy války mezi pohlavími, nikoli biologické a anatomické rozdílnosti jako takové).

Erich Fromm tedy jako jeden z mála myslitelů poukázal na velkou nezbytnost vědy o člověku, která musí být neméně přitažlivá, než jsou dnes přírodní vědy a technika. Je třeba překonat vžitou představu peněžní totality, že kdo nic nemá, nic neznamená. Jde tedy o to, aby se změnili všichni lidé bez rozdílu, muži i ženy, směrem k altruistickému a ekologickému myšlení. Peníze v rukou světových finančníků způsobily už dvě světové války- jestli se i tito vládci světa psychicky nezmění, způsobí i válku třetí, konečnou. ”Poprvé v dějinách závisí fyzické přežití lidstva na radikální změně srdce”, napsal Erich Fromm.