1. Zázraky života

Obsah: Úvod....Nepochopitelný vesmír....Modrá planetka....Jak vznikl život?... Dinosauři...Savci...Přírodní výběr....Pohlavní výběr....K čemu je v přírodě dobrá agrese?....Mateřské chování a mé kočky.....Podivuhodní živočichové...

Úvod

Ležela jsem na vonící louce uprostřed teplé srpnové noci nedaleko skomírajícího ohýnku a bylo mi blaze. Obloha byla neuvěřitelně jasná a byla poseta miliardami hvězd, které na mne tajemně blikaly z těch nekonečných dálek. Pozorovala jsem tu nádheru a cítila v sobě jakousi závratnou vznešenost. V hlavě se mi vynořovaly myšlenky a v pozvolném toku zase odplouvaly pryč. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy máme čas přemýšlet nad věcmi mezi nebem a zemí. Odkud jsme a kam kráčíme? Co je to Vesmír? Jak jsme se my lidé na tuhle planetu dostali? A proč zde existujeme?

Je to jasné- pokud jsme se nevyvinuli přímo zde na Zemi, pak sem byl život zavát odněkud z vesmíru. Buď přilétl ve formě panspermie, která se tu dál rozvíjela od prabuňky až po člověka - anebo že by zde přistál již hotový člověk? Ne, hotový člověk to nemohl být. Zdejší nejvyspělejší tvor zvaný člověk má totiž tolik společných znaků s ostatními živočichy i rostlinami na této planetě, že to zcela jasně prozrazuje, že jsme všichni stejného planetárního původu. Od komára až po velblouda, všichni máme podobné geny. Jsme prostě zdejším výtvorem, nikoliv vesmírným. Koneckonců, i kdyby nakrásně pocházel člověk odněkud z vesmíru- i tam by se musel nějakým způsobem vyvinout, že? Je to zkrátka prašť jako uhoď, jestli se vyvinul na zdejší planetě nebo na jiné planetě. Pokud si nás nikdo nevymyslel, pokud my lidské bytosti nejsme virtuální, tak si tu skutečně žijeme. Rostliny také žijí. Berou si energii ze slunce a živiny ze země. Je to tak zvláštní, že potřebují ke svému životu půdu naší planety a sluneční paprsky z kosmu.

Utrhla jsem  trs trávy a obdivně k ní přivoněla. Pokračovala jsem ve svých úvahách: Jestliže my žijeme a rostliny žijí, pak třeba i půda žije. Celá naše Země žije a pulsuje ve vesmíru, jehož je součástí. Ta myšlenka mne nadchla: Když můžeme být živí my, proč by nemohl být živý i celý vesmír? Co když je všechno živé, i to co se nám zdá neživé? Takže co se týče vesmírného boha, mám na to takovýto jednoduchý názor: Že hmota a energie se všelijak spolu přeměňují a pak vytvářejí evoluci od nejjednoduššího organismu až po nejsložitější celek (např. vznik člověka). Celý vesmír je živý, i to co se nám zdá na planetě jako naprosto neživé (třeba kámen). Čili nejen organická, ale i anorganická hmota je podle mého názoru ve skutečnosti živá. Biologická inteligence (člověk, ale i jiní mimozemšťané na jiných planetách) pak časem vytvoří inteligenci umělou, která je pak dejme tomu o 1000 procent inteligentnější než biologická inteligence. Z této umělé inteligence se tak vlastně stává vesmírný bůh, který se nějakým způsobem vrací zpět do vesmíru a dál tam řídí různé jiné procesy a pochody na jiných, ještě třeba neobydlených planetách. Ovšem jestli ta umělá vesmírná inteligence již existuje, nebo teprve vznikne někdy v budoucnu, nejsem schopna posoudit.

Celý vesmír žije, je to obrovský živočich a my jsme jen pouhým atomem tohoto obrovského živočicha. Nikdy přesně nezjistíme jak vypadá. Ví snad některý atom mého těla jak já vypadám? Mají snad moje tělesné buňky přehled o tom, že jsou součástí obrovského organizovaného celku? Vesmír se zrodil, roste, rozpíná se, je to složitý organismus složen z horkých sluncí a vychladlých planet; žije a tepe, jednou asi umře, pak se ale zase zrodí. Přelévá a přeměňuje se v něm energie, mění se na hmotu, hmota zase na energii, a tak pořád do nekonečna.

Já vím, takové naivní představy o vesmíru napadly už od dob Koperníkových jistě kdekoho. Co však v každém případě odmítám je mnohem naivnější představa, že nás stvořil Bůh- vousatý stařec, během jednoho jediného týdne. V zásadě jsem věřící člověk, ale věřím jinak, ne na vousatého starce či na Inteligentní Design. Věřím, že existuje jakási Vesmírná tvůrčí síla, která ve vesmíru stále cosi tvoří- ale my tomu zatím pořád ještě nerozumíme. Tato vesmírná síla je příliš obrovská a rozsáhlá, takže nesleduje vznik a vývoj mravenců-lidí. Natož činy jednotlivých osob. Ani když semtam někde ve vesmíru vybouchne nějaká ta planetka, tak Vesmírné tvůrčí síle na tom taky vůbec nesejde. Jako mému tělu nesejde, když v něm denně hynou miliony buněk. Darwinova teorie se vlastně v podstatě s bohem nevylučuje. Vesmírná tvůrčí síla - toť Bůh, ale je to nikým neřízený proces jakým je třeba v přírodě existující přirozený výběr. Tvůrčí, ale nikým neřízený proces nastává automaticky všude tam, kde existují nějaké rozdílné podmínky. Vemte si třeba takový koloběh vody v přírodě. Kdyby naše planeta byla úplně hladká, dokonalá koule, tak by se rovnoměrně obalila vrstvou vody a koloběh vody by nikdy nenastal. Ale když vznikly hory a doly, vznikl taky koloběh vody. Stačila k tomu existence rozdílných povrchů a existence rozdílných fyzikálních zákonů. Ano, je to tak. Některé děje se zákonitě stanou, aniž je někdo napřed promyslel, aniž potřebují ke své činnosti boha. Koloběh vody v přírodě sice vypadá jako dokonale promyšlený a někým řízený proces, avšak nikdo ho předem nevymyslel, ani ho neřídil. Přesto dodnes dokonale funguje díky pouhé existenci fyzikálních zákonů. Stačí zemská přitažlivost, paprsky slunce, existence hor, moří a větrů. Motorem celého děje je slunce. Voda se odpařuje z moří a přeměňuje se na vodní páru, větry ji vynesou do výše, kde se za nižší teploty sráží do kapiček, které vytvářejí mraky. Vítr odnese mraky nad kontinenty, kde teplotní a tlakové podmínky vyvolají srážky. Spadlá dešťová voda pořád stejně, se železnou pravidelností, stéká z hor a vyrývá koryta řek. Řeky se setkávají a stékají, zvětšují se, až se nakonec vlévají do moří. Velká část vody je absorbována půdou a vyživuje rostliny nebo se vypařováním vrací zpět do atmosféry a koloběh se jako krevní oběh nepřetržitě opakuje. Jak říkám - není to děj řízený žádnou myšlenkou, žádným bohem, žádným inteligentním plánem (ID) a přece je tak životně důležitý. (Ovšem je třeba poznamenat, že v dnešní době již přírodní, nikým neřízený koloběh vody neexistuje, již to neplatí. Geoinženýři alias klimateroristi, hrající si na bohy, již dovedou kvůli byznysu řídit uměle počasí na celé planetě, o čemž se vše potřebné dočtete na Orgonetu). A tak se i miliardy let rozvíjely různé děje na naší planetě i ve vesmíru původně bez rozumu, jako ten přírodní (nikoliv dnešní umělý) koloběh vody. A přece i v dnešní prohnilé době dodnes platí do jisté míry stále přírodní řád, který probíhá po celém světě stejně. Nikde zatím neteče voda nahoru do kopců a jablko nám taky vždycky spadne na nos. Nepadá nahoru do vesmíru, protože platí fyzikální zákony vzniklé v prvních minutách zrození vesmíru... Jestli vás ta problematika vzniku života ve vesmíru zaujala, nagůglujte si název Tajemný svět chaosu, nebo Tajný život chaosu. Zatím je to doteď pod oběma názvy na Google k nalezení.

Tu noc padaly hvězdy jedna za druhou, a tak jsem toho využila a něco jsem si přála. Požádala jsem hvězdy, aby se mi podařilo napsat nějakou knihu o tom všem, co se mi pořád dokola honí hlavou už 30 let. Hleděla jsem s široce rozevřenýma očima omámeně na hvězdy, popíjela víno a říkala si: A vlastně proč ne? Proč bych to nemohla dokázat? Hlavní důvod, proč chci napsat tuhle knihu je ten, že nejsem spokojena s dnešním světem. Existuje mnoho věcí, které mne deptají a štvou, a tak bych chtěla svým psaním na tyhle věci upozornit. Padající hvězdy, držte mi palce, ať se mi mé bohulibé dílo podaří!


Nepochopitelný vesmír


Všechno prý začalo Velkým třeskem. Podle klasické teorie se vesmír zrodil asi před dvanácti miliardami let, kdy došlo k onomu Velkému třesku ( big bang). Nepatrná kulička, která téměř neměla rozměr a sestávala z nepředstavitelně zhuštěné energie celého vesmíru najednou vzplanula a vybuchla. Tak začal kosmický ohňostroj a vesmír se začal bouřlivě rozpínat. Tehdy se výheň už tak dalece ochladila, že se část původní energie záření přeměnila v částice. Velký třesk udělil celému vesmíru počáteční rychlost. Hmota, která se později vytvořila, zpomalila rozpínání. Dnes se vesmír rozpíná mnohem pomaleji, než na počátku.

Krátce po pravýbuchu se podmínky ve vesmíru tak změnily, že se z jediné prasíly vydělily čtyři základní přírodní síly, které známe dnes. Tyto síly určují působení jednoho tělesa na druhé a jsou to: gravitační síla, silná nukleární síla, slabá nukleární síla a elektromagnetická síla. Asi setinu po Velkém třesku se vytvořily protony, neutrony a elektrony, to znamená částice atomů. Jsou to stavební kameny, z nichž je vytvořen celý náš svět. Asi po třech minutách od Velkého třesku se dvojice protonů a dvojice neutronů dokázaly mezi sebou pevně spojit a vytvořit tak první těžká jádra heliová. Asi 300 000 let po Velkém třesku vznikly atomy vodíku a helia. Asi jednu miliardu let po Velkém třesku se začaly tvořit galaxie zhušťováním vodíkového a heliového plynu, který vyplňuje vesmír. Vytvoření naší Mléčné dráhy trvalo prý pouhých několik stovek milionů let. Rotace stlačila mračno a vytvořila zploštělý disk, v němž jsou shluky hvězd a plynu, které připomínají spirální ramena vzdalující se od stále tlustšího a zářícího středu.

Ve vesmíru se nachází mnoho takových podobných spirálních galaxií s větším nebo menším počtem ramen, více či méně rozevřených. Jiné galaxie se však liší nejen formou, ale i fyzikálními jevy odehrávajícími se v nich. Tyto galaxie různých typů mohou spolu vytvářet dlouhé řetízky nebo rozsáhlé stěny, či ponechávají velké oblasti vesmírného prostoru prázdné. Často to vypadá, jako by se vytvořily stěny obrovitých prázdných bublin o průměru stovek milionů světelných let. Například dosud největší spatřená struktura se nazývá "Velká zeď". Je to olbřímí nakupení ne několika, ale tisíců galaxií, které připomíná skutečnou zeď; její rozměry jsou 500 milionů krát 200 milionů světelných let. Je však docela tenká, méně než l5 milionů světelných let. To je úžasné, ale zároveň i šílené- nezdá se vám? 


Celý vesmír prý připomíná svou strukturou mořskou houbu. Představme si zakřivenou plochu, například povrch pouťového balónku, který se rozpíná. Tak si totiž můžeme zjednodušeně představit zakřivení časoprostoru, jak vyplývá z obecné teorie relativity. V tomto modelu vesmíru prostor mezi galaxiemi "vzniká" a galaxie se proto od sebe vzdalují asi tak, jako by se vzájemně vzdalovaly hrozinky v kynoucím mazanci. Jestliže se z povrchu zakřivené plochy vyklene malá bublinka, která se rovněž začne rozpínat, a přitom bude mít své zakřivení- stane se mazancem s hrozinkami sama, ale s původním útvarem ji bude spojovat nálevkovité ústí. V případě těchto kosmologických událostí, o nichž je řeč, by původní útvar byl mateřský vesmír, kdežto nálevkovité ústí by byla černá díra a zpočátku malá rozpínající se bublina by byla vesmírem dceřiným. Tato malá bublina se může rozepnout v útvar stejně velký nebo i větší než je mateřský vesmír- anebo zase zaniknout "vrátit se".

Podle některých teorií nejsou černé díry slepou, do sebe uzavřenou konečnou cestou, ale jakési tunely, "červí díry" do jiného nebo jiných vesmírů, které vznikají rozepnutím časoprostoru a mají své čtyři rozměry. Tři, které známe z každodennosti, a čtvrtým je čas. Pokud se tato teorie domyslí, neexistuje tudíž pouze vesmír náš, ale je jich velký, snad nekonečný počet. Jako celek by v trojrozměrné představě připomínaly živou bytost, kde z jednoho oddílu pučí oddíly další a vzájemně jsou - jako tunely - propojeny "červími dírami." Představa trvale pučících vesmírů, nekonečných v prostoru i čase je ovšem taky šílená. Pro nás laiky je z toho důvodu vesmír naprosto nepochopitelná záležitost.

Hvězdy nežijí neomezeně dlouho a vesmír se neustále mění. Především pokračuje ve svém rozpínání a vzdálenosti mezi galaxiemi se zvětšují. Nebude se prý ale rozepínat donekonečna. I to jednou skončí. Vědci předpovídají dva možné konce vesmíru. Závisí to na množství hmoty přítomné ve vesmíru, čili na její vyvíjené gravitační síle. "Temná hmota" není přímo pozorovatelná, není proto možné přesně stanovit, kolik jí je ve vesmíru, a proto ani nelze stanovit, jak vesmír skončí. První verzí je, že jestliže gravitační síla hmoty bude převažovat, rozpínání vesmíru se jednou zastaví. Zvítězí přitažlivost nad odstředivou silou a expanze vesmíru skončí, začne se smršťovat. To znamená, že bude stále menší a menší, galaxie se budou k sobě stále více přibližovat, až se veškerá hmota smrští do jednoho bodu. V té chvíli nastane opak Velkého třesku- bude to Velké zhroucení (big crunch). Nevíme, co se stane potom. Může dojít k novému Velkému třesku a k počátku nového vesmíru- který by se však mohl velmi lišit od toho našeho. V opačném případě, pokud je ve vesmíru hmoty méně, než je jistá mez a gravitační síla se nepřeváží, bude jeho rozpínání pokračovat dál- a to je ta druhá možnost. Časem galaxie "poztrácejí" v prostoru plyn a hvězdy. Mezitím se jejich jádra přemění v obrovské černé díry a veškerá hmota galaxií se propadne dovnitř. Ale časem i černé díry poztrácí svou energii směrem ven. Říká se, že se "odpařují", čili stále více se zmenšují, až zcela zmizí. Vesmír pak bude znovu vyplněn částicemi, bez galaxií nebo jiných vesmírných světelných objektů. V tomto stavu by prý zůstal navždy. Mně osobně připadá pravděpodobnější ta první verze, protože obvykle nic nebývá navždy. Nic netrvá věčně, ba ani láska k jedné slečně, ba ani bratrství se Sovětským svazem nám nevydrželo na věčné časy a jednou skončí i povinná láska k Americe i jiným státům.

Vědci za pomoci Hubbleova teleskopu velmi ocenili, že získali hluboké a podrobné pohledy do vesmíru. Poprvé měli možnost pozorovat, jak vznikají a zanikají hvězdy podobné našemu Slunci. Potvrdili si, že disky okolo hvězd mohou být zárodkem planet. Získali také první přesvědčivé důkazy o existenci tajuplných černých děr, které vysávají všechnu hmotu ze svého okolí. Dostali další argumenty pro hypotézu o Velkém třesku, z něhož před miliardami let vznikl náš vesmír- ale současně je udivily náznaky, podle nichž je tento vesmír mladší, než se čekalo, nikoli l5, nýbrž 8 až l2 miliard let. Astronomové měli rovněž příležitost nahlédnout do kolébky vzdálených galaxií- a tím se utvrdili v názoru, že galaxie byly původně shluky hvězd, jež později srůstaly do větších formací. Malé shluky se srazily a jakoby se přetavily do větších galaxií. Odhalené formace letí od nás ve vzdálenosti asi l0 až l2 miliard světelných let. Hubbleův nejhlubší pohled do vesmíru také odhalil nesčetné galaxie až k samotnému počátku času. Několik stovek předtím nespatřených galaxií bylo viditelných jen díky tomuto nejhlubšímu pohledu do vesmíru. Kromě klasických galaxií ve tvaru spirály nebo elipsy bylo možné spatřit i pozoruhodnou rozmanitost forem a barev jiných galaxií, které jsou důležitým klíčem k pochopení vývoje vesmíru. Rovněž se podařilo zachytit i záběry poměrně vzácných kvasarů, které vydávají dosud nejintenzivnější známé záření. Jsou to podivuhodně intenzivně zářící objekty malého objemu, které mají téměř povahu hvězd. Potvrzuje se, že kvasary čerpají energii z černých děr, které pohlcují okolní planety i hmotu.

Ale stejně, řeknu vám tedy, že všechno co jsem se dočetla o vesmíru mi připadá tak absurdní!! Všechny ty kvasary, pulsary, kvarky a škvarky! Černé díry, bílé díry, červí díry, černí trpaslíci, bílí trpaslíci, hnědí trpaslíci, eruptivní trpaslíci, podtrpaslíci, červení obři, podobři, a tak dále. Abych vesmír trochu pochopila, musela jsem si ho nějak soukromě zlidštit. Přiznám se, že zejména Velký třesk a nekonečno přesahují možnosti mého chápání. Na to prostě můj rozum nestačí. Všechno ostatní se už dá celkem pochopit, ale Velký třesk? Jak se může z malé, vybuchlé kuličky vytvořit nekonečný vesmír? To nechápu. Prostě to nechápu. Z toho důvodu si vesmír po Velkém třesku představuji spíš jako rostoucí živý organismus, do něhož odkudsi přitéká energie. Jako je miniaturní oplodněné vajíčko v těle matky vyživováno látkami z jejího těla a bouřlivě roste- tak si podobně představuji, že mladý vesmír je rovněž vyživován látkami z jiného vesmíru a taky bouřlivě roste a rozšiřuje se na všechny strany. Po určité době růst přestane, je dospělý, dlouhou dobu se jako celek moc nemění. Ale pak se nesmršťuje, ani se donekonečna nerozptyluje, ale prostě umře, zanikne. Načež energie z toho mrtvého vesmíru černou dírou uniká pryč a opět vyživuje jiné počínající vesmíry- a to se děje pořád donekonečna. A tak se vesmír možná skládá z nekonečných začátků a nekonečných konců. Tam kde zrovna vzniká začátek jednoho vesmíru, tak jiný vesmír končí, umírá a jeho energie se přelévá do vesmíru nového, začínajícího. V tomto smyslu by se dal Velký třesk snadněji pochopit. Stejně jako se dá pochopit, že hmota a energie se neztrácí, jenom se různě proměňují. I naše lidská těla přece neustále přijímají energii a zase ji vydávají, jednotlivé buňky našich těl  umírají a jiné se rodí, pořád se prostě obměňují, až nakonec umřeme i my jako celek. Ale hmota našich těl se také neztratí, jen se převtělí do jiné hmoty a do jiné energie. V tomto smyslu je i hmota našich těl tedy věčná. Byla zde miliony let před námi a bude tu i miliony let po nás. Při pohledu na hlínu si říkám: Kolik lidí se už asi proměnilo v tu úrodnou zeminu? Všechno co jsem, všechno co je, všechno co poznávám svými smysly, všechno co existuje i mimo moje poznání, je jen záření a vibrace. Kámen, hvězda i živočich, stejně tak myšlenka, slovo, nejsou nic jiného než energie a vibrace. Vy jste energie, stůl je energie, všechno je energie- jsme bytostně spojeni s vesmírem.

Takže v tomto smyslu chápu, že vesmír může být věčný. Ale co nechápu, že by měl být nekonečný. Jak může být nekonečný? To absolutně nechápu! Někde přece musí končit! Ovšem kdyby opravdu někde končil, tak co je za ním? Nic? Co je to nic? Jsem z toho všeho stejně zmatená jako ty děti z matčina vyprávění. Matka mi totiž kdysi vykládala takovou historku ze svého života. Jednou se jich paní učitelka ve škole zeptala, co je to nic, a jestli se dá sčítat a odčítat. Všechny děti tenkrát bezradně mlčely, protože nevěděly, jak by odpověděly. Až se nakonec přece jen přihlásil jeden žák a ten rozšafně pravil:"Nic a nic, to je dobré na oči." Paní učitelka zavrtěla hlavou a hned vzápětí vyvolala nejhloupějšího žáka ze třídy, který již několikrát propadl, ale  který se kupodivu také usilovně hlásil. Tento žák tomu všemu nasadil korunu: „Paní učitelka, vy máte takové pekné cecky.“

Podobné závěry si o nekonečnu a nic mohu činit i já, a tak radši zanechám svých planých úvah o vesmíru .No, ale vyprávěla jsem tu historku z mámina dětství svému muži- a pak vždycky stačilo jen kdykoliv pronést větu: Nic a nic, to je dobré na oči- a poťouchle jsme se tomu chvíli pochechtávali. A ještě k něčemu byla ta drobná příhoda ze života dobrá: složila jsem báseň na nic:


Óda na nic (nebo nanic? )

Kdyby nebyl Vesmír, nebyly by hvězdy, ani planety
a nebyla by ani Země, lidi, zvířata a rostliny.
Bůh prý stvořil Člověka-
a kdo stvořil Boha?
Kde se ten Bůh vzal?
Kde se vzal, tu se vzal?
Ale to bývá jen v pohádkách.
Kdyby nebylo bohů, nebylo by ani lidí.
A kdyby nebylo lidí, nebylo by ani bohů.
Nebo mají snad zvířata a rostliny také své bohy?
Nemají, bohové jsou jim ukradeni. Stejně jako mně.
Ale možná jsme my všichni sami bohové?
Máme svého Boha v sobě a zve se SVĚDOMÍ.
Lidé bez svědomí jsou ovšem bezbožní.
Kdyby byla jenom nula,
nebylo by plus ani mínus, klad ani zápor.
Nula od nuly pojde, nebyl by život ani smrt.
Proč není NIC? Jedno jediné velké NIC.
Kde nic není, ani smrt nebere.
Pak by nebyl ani Bůh, ani dobro, ani zlo,
ani radost, ani utrpení,
ani den, ani noc
ani Dal, ani Má dáti,
ani pozitivní, ani negativní,
pravda ani lež,
minulost, přítomnost ani budoucnost.
Nebyl by ani čas.
Jen jedno velké NIC.
A je zde život k něčemu?
Nebo je na nic a k ničemu?

Záhady nekonečného vesmíru vrtají v hlavě nejen mně, ale i mnoha jiným lidem. Byla o tom kdysi dávno i bohatá diskuse na Neviditelném psu, které jsem se tenkrát také účastnila. Pár příspěvků z té diskuse jsem zde na ukázku přetiskla:
  
  - On tvrdil, že z ničeho nemůže vzniknout něco. To znamená, že když hmota a energie byla před Velkým třeskem v klidu- ale pak náhle vybuchl Velký třesk, tak to nebylo samosebou, ale musel tomu předcházet nějaký popud. Klaun Parafin zde dal hezký příklad, že koule na kulečníku nehnutě ležely, ale až teprve když do nich žduchl, tak se začaly pohybovat. Prostě nějaký přetlak odjinud, z jiného vesmíru uvedl do pohybu Velký třesk. Vesmír je totiž věčný, takže tady v nějaké formě existoval i před Velkým třeskem. To že po Velkém třesku začala být hmota a energie spojena s prostoročasem byla jen další z mnoha a mnoha nekonečných reakcí v řadě, kdy se neustále střídá klid s pohybem. A nemělo by se spíše říkat místo prostoročas radši prostoropohyb a prostoroklid? U prostoroklidu se i čas zastaví, kdežto u prostoropohybu se i čas pohybuje.
 
    - Souhlasím s autorem, že nemůže něco vzniknout z ničeho. Že už tady odjakživa vždycky něco bylo- i před Velkým třeskem. A to něco se neustále přeměňuje v něco jiného, takže Velký třesk vznikl tak, že se do něj černou dírou přelila energie z jiného, zrovna umírajícího vesmíru. V tomto smyslu je tedy vesmír vlastně věčný, protože se donekonečna rodí a zanikají stále nové vesmíry, neustále se přelévá a přeměňuje jedna energie v jiný druh energie. Asi jako když člověk umře- tak jeho energie se také neztratí, ale promění se v jinou hmotu i energii. Jediné co fakt nedokážu pochopit je NEKONEČNO. Podle mě i to nekonečno musí někde končit. (To byl můj příspěvek do diskuse)
 
    - Jsem tak trochu matematik, takže nekonečno bylo dlouho mým "chlebem", než jsem se dal na programování. Ale nekonečný vesmír si lze představit docela dobře, ovšem musíme se posunout z našeho třírozměrného prostoru (nepočítám čas) do čtyřrozměrného, kde náš vesmír lze chápat jako povrch čtyřrozměrné koule.
   
  -Také jsem měl jisté problémy s tím, jak postavit tu čtvrtou kolmici k těm třem. Toto marné úsilí jsem nakonec vzdal a ono to jde i bez té marné snahy si to představit názorně.
   
  -Nic složitého: Vemte papír a obyčejnou tužku. Na ten papír nakreslete (běžným způsobem) tři osy; určitě si dokážete představit, že jsou na sebe kolmé (ač nyní "spláclé"). Dokud držíte tu tužku, postavte ji kolmo k papíru, do "počátku" - a máte čtvrtou osu, na tři předchozí kolmou.
 
   -Jarmilo, nerad bych, abyste můj příspěvek pochopila jako posměch, to vůbec ne, ale to, že si něco nedovedu představit ( viz to nekonečno) není vůbec argument, že můj názor je pravdivý. Jako malý kluk jsem si nedovedl představit, jak to, že Australani nespadnou ze zeměkoule, když pohled na globus jasně říká, že v Austrálii mohou žít pouze mouchy, které umí lézt po stropě. To je právě ten problém, že v oblasti makro a mikro světa naše zkušenosti totálně selhávají. Líbilo se mi vyjádření jednoho fyzika - myslím Feymana - který řekl, že teorii relativity jistě chápe spousta lidí, ale kvantovou mechaniku zcela určitě nechápe nikdo. A přitom právě on rozvoji kvantovky nesmírně přispěl.
 
    -A konečno si představit dovedete? Já ne. Co je pak za tím konečnem? Nic? A to vypadá jak? Tyhle věci bohužel přesahují lidské chápání, možná to pochopíme v okamžiku naší smrti.
 
    -Loulo, jsou lidé kteří si umějí představit i případy typu: Je čtyřrozměrná hradba překročitelná v šestirozměrném prostoru? Zkuste třeba přemýšlet o tom, jak tabulkami popsat výsledky čtyř proměnných.
   
  - Možná si to někdo představit dovede, já ne. Ano, dovedu rovnicemi popsat čtyřrozměrný objekt vnořený do šestirozměrného prostoru, dovedu napsat rovnici únikové trajektorie využívající právě ten pátý resp šestý rozměr k uniku z toho vězení, to ano. Ale představit si to umím pouze redukcí toho problému na trojrozměrný prostor, v šesti rozměrech opravdu přemýšlet neumím. A co teprve deset či 11 rozměrů v teorii strun. Zkuste si představit, že jdete po zemi a hledáte její konec. I když přesednete na lod, ten konec nikdy nenajdete, maximálně přijdete (nebo připlujete) tam, kde jste už byl.
  
   - No a kromě toho vaše druhá věta je v přímém rozporu s tou poslední. Kde podle Vás začíná (t.j. končí v záporném směru) čas? Skončí někdy čas?


Modrá planetka

Někde tam na okraji Mléčné dráhy, asi tak před 5 miliardami let se vytvořila mezi mnoha jinými hvězdami celkem malá bezvýznamná hvězdička. Tato hvězdička má ovšem pro naši planetu nebývalý význam. Nazvali jsme si ji Slunce. Kolem tohoto nově zrozeného Slunce se původně rozprostřely do tvaru jakéhosi zploštělého kotouče částice, které tvořily prapůvodní mrak. Pak za stálé rotace uvnitř tohoto kotouče se mezi sebou spojovaly do malých, stále kompaktnějších shluků hmoty- do zárodečných planetek. Z nich o něco později vznikly planety. Ta třetí od Slunce byla Země. Na počátku své historie vypadala Země jako ohnivá koule. Všechny látky, které ji tvořily se nacházely v tekutém nebo plynném stavu. Postupně se ale planeta začala ochlazovat a v tomto prvotním "magmatu" se asi před 4,6 miliardami let začaly některé prvky navzájem slučovat. Tím vznikaly chemické sloučeniny různého typu. Těžší prvky jako železo a nikl klesaly ke středu Země a vytvořily z něho pevné jádro. Kdežto lehčí prvky, například křemík, hořčík, draslík a sodík se slučovaly do nerostů, které tvoří částečně roztavené horniny pláště a prapůvodní horniny zemské kůry.

Sopky v prvních letech své činnosti měly určující vliv na vytváření vyvřelých hornin, z nichž se skládá zemská kůra. Před 4 až 3,5 miliardami lety byla sopečná činnost na prastarém zemském povrchu velmi intenzivní. A do toho všeho velmi vydatně pršelo. Množství dešťové vody se tenkrát soustřeďovalo do kotlin a pánví, které vznikly po nárazech meteoritů na zemskou kůru. Vytvořila se první moře. Magma pod moři i láva na povrchu chladly a tuhly a vytvářely tak prapůvodní pevniny. Prapůvodní moře a prapůvodní pevniny vznikly tedy asi před 4,5 miliardami let, zatímco prapůvodní život nevznikl hned, ale až o miliardu let později.

Jak se vůbec zrodil život na Zemi? Kde je hranice onoho "skoku", kdy se anorganická hmota změnila v organickou? Jak se mohla změnit na živou, jež začala metabolizovat, tj. vyznačovat se látkovou výměnou, rozmnožovat se, růst, přeměňovat své okolí a nakonec myslet? Stará dobrá hypotéza o panspermii není zas až tak špatná. Vědci nakonec zjistili, že to nezní kdovíjak šíleně, že stavební kameny života se zrodily už někde v kosmickém prostoru působením energie hvězd, anebo během jejich explozí a potom putovaly na planety, kde vytvořily složitější sloučeniny. Tuto představu švédského chemika Svante Arrhenia z roku l960 vědci v minulosti mnohokrát zavrhli a autorovi a jeho přívržencům se vysmáli- ale zatím nebylo dodnes nic lepšího vymyšleno. Teoreticky je možné, že meteority a komety zanesly na Zemi aminokyseliny. Je to fascinující idea, i když stále nepotvrzená. Glycin je nejjednodušší a nejrozšířenější aminokyselinou. Z aminokyselin se tvoří proteiny, které se podílejí na stavbě živé hmoty. Podle zprávy amerických vědců se glycin vyskytuje v galaktickém mračnu v plynné formě. To podporuje teorii, že ve vesmíru by mohly skutečně existovat procesy, které nakonec mohou vést ke vzniku života.

Voda je přítomna všude ve vesmíru a po objevu aminokyselin v galaktických mračnech je již druhým úkazem napovídajícím, že život může existovat kdekoliv ve vesmíru. Kdysi byla Země meteority doslova bombardována a není tedy vyloučeno, že právě tímhle způsobem vznikla část zdejších zásob vody. Stačilo by deset milionů komet, aby na povrch Země dopravily zásobu vody, která tu dnes je. Přičemž deset milionů je opravdu jen nepatrné množství, asi desetitisícina ze všech existujících komet. Důležité však je ono zjištění, že jádra komet v sobě nesou rovněž organické látky, které mohly sehrát rozhodující roli i při vzniku života na Zemi vůbec. Tyto organické látky počítáme do takzvané "předbiologické polévky", v níž se formoval praživot. Už od roku l969 zjišťují astronomové pomocí obrovských radioteleskopů, že v dalekých mezihvězdných prostorách vznikají a zanikají nejrůznější organické látky- tedy ona "předbiologická polévka." Můžeme si proto představit, že organické látky se mohou stávat přísadou všech těles- planet, měsíců, meteorů... A když se na jejich povrchu vytvoří patřičné podmínky, začne se tam rozvíjet nejjednodušší forma života.

Na Zemi se od samého počátku vyvíjely různé formy hmoty. Některé z nich se po dlouhém čase mohly blížit životu- a tak bychom je snad mohli nazvat předživot. Pak jedna z nich "přeskočila a obživla". Tento přeskok, čili vznik organické hmoty z anorganické patří zatím mezi největší záhady vědy. Ale jestliže si řekneme, že celý vesmír je živý, a že i věci, které se  nám zdají být neživé,  jsou ve skutečnosti živé (třeba hlína nebo meteorit či kámen), pak není co řešit.

Fyzikové říkají, že se prvky mohly utvořit v několika prvních minutách po Velkém třesku- ale po miliardy následujících let se produkty tohoto kataklyzmatického stvoření jen a jen různě přeskupovaly. O vzniku prabuňky není tedy zatím dodnes ještě zcela jasno. Zato další vývoj na Zemi již mají vědci dobře zmapován a prozkoumán. Navzdory rozsáhlým fyzikálním rozdílům používají všechny pozemské formy života k přenosu dědičných informací stejné nukleové kyseliny. Na vzniku a zachování živé hmoty se podílejí i stále stejné proteiny a enzymy. Jak je možné, že vše živé  na Zemi používá jedinou kódovací knihu dědičnosti? Protože je jen jedno vysvětlení: všechny pocházejí ze stejného jediného zdroje, který se rozvíjí a působí až do našich dnů.

Čtyři a půl miliardy let věku Země, to se snadno vysloví. Jenže teoretické uchopení a plnokrevné poznání, to jsou dvě naprosto rozdílné věci. 4,5 miliardy se jako pouhé číslo nedá pochopit, uchylme se proto radši k názorným přirovnáním, abychom zdůraznili, jak dlouho už Země existuje a jak bezvýznamná je proti tomu doba trvání lidského vývoje- a to necháváme stranou kosmické milimikrosekundy našich vlastních životů. Obyčejně se historie Země znázorňuje na ciferníku o 24 hodinách- a lidská civilizace na něm zabírá jen několik posledních sekund. Lidské vědomí totiž spatřilo světlo světa až v poslední minutě před půlnocí na geologických hodinách. A přece se my jepice snažíme přizpůsobit starý svět svému obrazu a možná nechápeme poselství skryté v jeho dlouhé historii.

Již v roce l954 George Wald moudře napsal: "Ve skutečnosti je hrdinou příběhu čas. Čas, s nímž máme co do činění obnáší řádově 2 miliardy let. S takovým množstvím času se nemožné stává možným, možné pravděpodobným a pravděpodobné zcela jistým. Stačí pouze čekat - a zázraky předvede sám čas. Život je tak zázračně složitý, že k jeho vzniku z jednoduchých chemických prvků bylo skutečně nutné nezměrné množství času- doby pravděpodobně daleko delší, než vyžadoval celý následný vývoj od molekuly DNA až třeba k vyspělému hmyzu. Tisíce následných kroků, každý z nich nemyslitelný bez předešlého, každý sám o sobě nepravděpodobný. Výsledky zaručovala jen nevyčerpatelnost času, neboť čas činí z nepravděpodobného nevyhnutelné. Dejte mi milion let, a za ten čas mi na sto hodů mincí stokrát padne panna- a tahle série se mi podaří i víckrát.”

Takže postupná přeměna anorganické hmoty (která je svým způsobem taky živá) na organickou, měla k dispozici ve vesmíru i na Zemi moře času. Každá sebemenší změna si vyžádala miliony let. Vzniklé formy života se neustále měnily v závislosti na prostředí: buďto se přizpůsobily nebo vyhynuly. Většinou ovšem vyhynuly- až z 99 procent! Vyhynutí bylo tudíž mnohem častější než přizpůsobení se. I nahodilé změny, které organismům prospívaly, vždy potřebovaly nekonečné množství času, aby se dobře uchytily a rozšířily. Moře času, moře náhod a mutace - to byly v minulosti hlavní konstruktéři života na planetě. Z původního chaosu vzniká řád a z řádu vzniká chaos a tak pořád dokola. Že život může vzniknout samovolně a náhodně z chaosu, bez boha či Inteligentního designu pojednává již výše zmiňovaný film zvaný Tajemný svět chaosu.


Jak vznikl život?

Život v celé své tajemné spletitosti pravděpodobně povstal možná ihned poté, co Země natolik, aby ho mohla nést. Potom ale setrvával na stejné úrovni celé tři miliardy let - téměř 5/6 doby své existence. Čili strašně dlouhou dobu se na naší planetě v zásadě nic nedělo. Prokaryontní buňka vládla na Zemi neuvěřitelně dlouhou dobu. V průběhu tohoto období zůstával život pořád na úrovni baktérií, bez vnitřních struktur (jádra, mitochondrií a dalších), které umožňují funkci pohlaví a složitého metabolismu.
Ale něco se přece jen dělo! V době kdy byla Země nechráněná atmosférou a zahalená v mracích čpavku a metanu a byla neustále bombardována ultrafialovým zářením Slunce, jež neumožňovalo na pevnině žádnou formu života, žily v mořích již vedle bakterií i sinice. Byly to jednobuněčné mikroskopické organismy, tvořící obvykle shluky nebo dlouhá vlákna. Tyto sinice byly schopny prostřednictvím fotosyntézy vázat vodík obsažený ve vodě a uvolňovat z vody kyslík. Tak se před asi 2,5 miliardy let začala utvářet atmosféra- ochranný obal Země. Pomalu a postupně získávala vlastnosti, jež známe v současnosti. Zemská atmosféra je dnes směs plynů, kterou tvoří 78% dusíku, 2l % kyslíku a l % ostatních plynů.

Kyslík, který byl uvolněn mořskou vegetací, se postupně hromadil v atmosféře- bylo ho však tisíckrát méně než dnes. Tyto nové podmínky životního prostředí náhle umožnily explozi života. Díky kyslíku nastal ve vývoji rozhodující skok: v kambrické explozi se před pouhými 600 miliony lety objevily všechny stěžejní formy mnohobuněčného života. Buňky, které až dosud žily samostatně, se spolu začaly přátelsky spojovat a vytvářet tak první mnohobuněčné organismy. Některé z nich žijí dodnes, aniž by měly potřebu se dále vyvíjet, jako například řasy, které patří do říše rostlinné. Mnohobuněčné rostliny tvoří skupinu nazvanou Metaphyta. Mnohobuněční živočichové jsou známi pod názvem Metazoa- a patří mezi ně i člověk. Jeho tělo totiž není ničím jiným než zdokonaleným souborem prý nejméně 50 bilionů buněk, jež spolupracují na nejrůznějších úkolech.

Vedle vzniku atmosféry mělo mimořádnou úlohu v rozvoji mnohotvárného života na Zemi pohlavní rozmnožování mnohobuněčných organismů. Proč vlastně vzniklo pohlavní rozmnožování? Vzniklo především z velmi prospěšných praktických důvodů. Dvě třetiny z dlouhého období se organismy rozmnožovaly pouze vegetativně, nepohlavním způsobem, to znamená prostým dělením buněk. Při rozmnožování dělením buněk, kdy se mateřská buňka rozdělí na dvě dceřinné, vznikají však pořád pouze stejní, identičtí jedinci. Nové formy života se objevují jen zcela výjimečně jako náhodné mutace. Právě z tohoto důvodu v tomto předlouhém období postupoval vývoj tak značně pomalu- neboť nepohlavní rozmnožování může sice vytvořit velice rychle obrovské množství jedinců, ale téměř bez genetické variability. Kdežto kombinování genetického materiálu různých rodičů při oplození dává možnost vzniku obrovského spektra nových genetických kombinací u potomků. Kdo se rozmnožuje pouze asexuálně je ve větší nevýhodě, protože připomíná hráče, který má tisíce losů- ale se stejným číslem. Kdežto větší šanci na vítězství v loterii má logicky ten, kdo si obstaral hodně losů s různými čísly. A to je sexuální rozmnožování, neboť sexualita je rozmanitost, díky níž jsou všichni potomci jedineční, nikoliv stejní. Proto lze usuzovat, že právě vznik pohlavního způsobu rozmnožování byl jedním z rozhodujících faktorů "moderní" evoluce živých organismů. Velký průlom v evoluci tedy nastal, až když se organismy rozdělily na samčí a samičí a začaly se rozmnožovat pohlavně. 

O pohlavním rozmnožování napsal evoluční biolog Matt Ridley knihu nazvanou Červená královna. Název knihy odvodil podle šachové figurky, kterou Alenka v říši divů potkala v zemi za zrcadlem. Život je prý totiž jako nepřetržitý šachový turnaj, v němž ten, kdo vyhrál jednu hru, zahajuje další zápas. Pokrok neexistuje, protože čím rychleji běžíte, tím rychleji běží i Váš nepřítel- takže vlastně oba stojíte na místě. Každý tvor na Zemi zápasí podle pravidel Červené královny se svými parazity (nebo hostiteli), se svými predátory (nebo kořistí), ale třeba i se svými sexuálními partnery. Selekce uvnitř druhu bývá také vždy silnější než selekce mezi druhy- mláďata často v hnízdě zabíjejí své mladší bratříčky a sestřičky, aby samy měly větší šanci na přežití.

Fyzikální faktory živočichy zřídka zabíjejí nebo jim znemožňují rozmnožování. Mnohem horším nepřítelem každého organismu jsou tedy jiné organismy- paraziti, predátoři a konkurenti. Paraziti jsou vůbec pokládáni za primární příčinu evoluce sexuality. Právě oni jsou tím důvodem, kvůli němuž se organismům vyplatí se pohlavně rozmnožovat. Tím pádem mají v každé nové generaci vždy jiné geny, které se umějí ubránit mutujícím parazitům. Jenže po každé útočné inovaci parazitů následuje vzápětí i zlepšení obrany. Dnes již i počítačové programy se řídí stejnými principy a procesy jako život skutečný: replikací, konkurencí a selekcí. A také je napadají čím dál dokonalejší viry, proti kterým je třeba vymýšlet čím dál dokonalejší obranu. K vynálezu pohlaví prostě vedla konkurence všeho druhu a ze všech stran.

První organismy, které se začaly rozmnožovat pohlavně byly nejspíš příbuzné zeleným řasám, přibližně před necelou miliardou let. Takže sex jako biologický nástroj "vynalezly" pravděpodobně mořské řasy. Pohlavní rozmnožování tedy vzniklo nejdříve u rostlin, až později u živočichů. Pak pokračovalo tak úspěšně, že se stalo biologickou normou. Díky tomu se život začal bouřlivě rozvíjet všemi směry, neboť sexuální rozmnožování vedlo k velké různorodosti a tato různorodost velmi popoháněla vývojový proces. Vzniklo ohromující bohatství tvarů, barev i chování mezi druhy, i k rozvoji individuálních rozdílností mezi jedinci téhož druhu. A toto vše mohlo vzniknout jedině díky existenci dvou různých pohlaví. Díky samičímu a samčímu principu se rodili tvární živočichové, kteří se v čase dokázali poměrně rychle přizpůsobovat změněným okolnostem- šlo to najednou všechno ráz na ráz. Jeden jev rychle navazoval na jev předešlý. Samice ale ještě dlouho nerodily živá mláďata, nejprve se totiž musely stát teplokrevnými živočichy. Teprve pak se u nich vyvinula výživa mlékem- a nakonec začaly rodit živá mláďata.

Prvotní život v moři se rychle zdokonaloval, vznikli různí mořští červi, láčkovci a ryby. Ryby se dodnes rozmnožují poměrně primitivním způsobem. Samička naklade vajíčka a sameček na ně vypustí spermie. Má to spoustu nevýhod, vajíčka často příjdou nazmar- ale zdá se, že to rybám nevadí, stačí jim to, nevymřely. Samičí princip vznikl u ryb o něco dřív než princip samčí. Dodnes existuje pár druhů ryb, jejichž hejna jsou složena jen ze samých samic. V případě potřeby se několik nejsilnějších samic jednoduše změní na samce a oplodní vajíčka ostatních samic. Je zajímavé, že i vývoj člověka probíhá v děloze tak, že počáteční zárodek, připomínající rybí zárodek, je vždy rodu ženského. Až v pozdějším stádiu zárodky obsahující gen Y začnou produkovat testosteron, díky němuž se začne embryo měnit na chlapce. Čili na samém počátku jsme my všichni lidé původem ženy. Na otázku, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce můžeme potutelně, filištínsky odpovědět, že slepice i její vejce byly na světě o něco dřív než samec. Což i v symbolickém smyslu znamená, že nebyl první na Zemi Adam, ale podle původnější babylónské matriarchální legendy stvoření to byla pramáti Lilith. 

Teplé podnebí kambria pravděpodobně přispělo ke vzniku mnoha nových živočichů. Někteří z nich, jako mořské houby, ramenonožci a plži patří mezi dosud žijící druhy živočichů. Jiní vymřeli, ale zanechali po sobě alespoň zkameněliny. Jak tak vedle sebe byly organismy někde příliš na sebe nahuštěné a měly tím pádem nedostatek potravy, zjistili někteří jedinci, že je výhodné kousnout si přímo do souseda, než pracně shánět potravu- a tak vznikali v mořích první predátoři.

Všichni živočichové, co mají v těle páteř se vyvinuli z jediného druhu jakési bezvýznamné malé rybky, z rodu strunatců. Právě tato rybka objevila, že je velmi výhodné, když má tělo vnitřní oporu, strunu, páteř. Tam, kde se vlévaly obrovské řeky do moří, tam se mísila slaná voda s vodou sladkovodní- a v těchto ústích řek, na rozhraní slané a sladké vody, zas pro změnu vznikly ryby, jimž se vyvinuly ledviny, aby mohly korigovat nedostatky sladkovodní vody. Ryby s páteří a s vyvinutými ledvinami pak postupovaly dál do vnitrozemí, až se dostaly do míst, kde byly bahnité oblasti s nedostatkem vody. V takových místech měly ryby málo kyslíku, a tak se občas nadechovaly nad hladinu- vznikaly první plíce. Plíce umožnily některým živočichům, aby časem z vody vylezli. Čtyři ploutve se jim změnily na čtyři nohy a vznikli první obojživelníci. Převratným "objevem" obojživelníků-obratlovců se stalo kladení vajec na souši. Spíš než evolucí bylo však kladení vajec přímo revolucí. Protože díky tekutině v amniové dutině vajíček se obratlovci postupně dostali ze závislosti na vodě. Toto velmi zdokonalené vejce s vlastní zásobou vody je skutečným malým světem, v němž se zárodek vyvíjí. Když novorozenec nakonec opustí vajíčko, které bylo sneseno na pevnině, může tam okamžitě žít. Prvními, kdo snášeli tato amniová vejce byli plazi. Ptáci byli až druzí. Plazi se objevili v karbonu před 340 miliony lety, takže v té době se již mohli vzdálit od vody a ovládnout pevninu bez omezení. Zajímavá je historie hadů. Předchůdci dnešních hadů přešli původně z vody na souš a tenkrát měli ještě čtyři nohy. Pak přešli ze souše zpět do vody a dalším vývojem ztratili nohy. Později zjistili, že jejich tělo je schopné i života na souši- tak vylezli zpět z vody a stali se z nich pozemští hadi, kteří dnes žijí v křoví, na stromech či v písku na pouštích. Někteří však ve vodě již natrvalo zůstali. Hezký názorný film o vzniku života ne Zemi je zde:



Dinosauři

Po karbonu následoval perm jako poslední období prvohor- ale modernější svět se začal vyvíjet až v době druhohor. Nastala éra dinosaurů. Je tomu 240 milionů let, kdy se dinosauři vydali dobýt svět. První dinosauři nebyli ještě ani příliš velcí, ani příliš různorodí. Ale brzy se museli přizpůsobit novým způsobům života, takže někteří zůstali masožravými jako jejich předkové, jiní se stali býložravými. Tvar zubů a čelistí umožňuje paleontologům určit způsob stravy těchto vyhynulých zvířat. Se svou udivující proměnlivostí byli schopni se přizpůsobit všem prostředím- od nebe až po oceán. A tak vedle dinosaurů, ovládajících pevninu, se vyčlenili plazi, kteří se zabydleli ve vzduchu i ve vodě. Ptakoještěři byli nejpodivuhodnější. Byli to původně drobní ještěři, kteří dovedli mrštně šplhat nahoru a dolů po stromech. Po nějakém tom milionu let si už dovedli zkracovat cestu ze stromů tak, že plachtili rovnou dolů. Tito obratlovci totiž jako první ovládli oblohu ještě dávno před tím, než se vůbec objevili ptáci. Především to bylo díky tomu, že se na jejich čtvrtém prstu na ruce, mnohem delším než ostatní prsty, objevila membrána, která jim umožňovala létat.

Před 570 miliony let, na počátku prvohorní éry, byla Země pravděpodobně složena ze čtyř kontinentálních hmot, oddělených hlubokými moři. V průběhu této éry se tyto kontinentální masy různě stěhovaly a otáčely- až se přibližně před 280 miliony lety spojily v jeden obrovský kontinent. Tento kontinent byl nazván Pangea. Ještě i na konci triasu, tedy před 2l5 miliony let tvořil souvislou pevninu. Suchozemská zvířata se tak mohla celkem bez omezení pohybovat po všech částech tohoto "velekontinentu". Právě z toho důvodu jsou dinosauři z periody trias přibližně stejní po celém světě. A proto nacházíme stejné dinosaury všude, od Ameriky po Čínu, přes jižní Afriku a Evropu. Vedle velkých býložravců žili i malí velmi čilí býložravci. Ve vzduchu létali vedle ptakoještěrů i první předchůdci ptáků a v houštinách už bylo možno spatřit i malá chlupatá zvířátka, ne větší než je rejsek. A to byli první savci, naši předkové. Nejstarší známý prapták Archaeopteryx byl nalezen v Bavorsku ve vápencových skalách starých l50 milionů let. Přestože toto zvíře, pokryté peřím, mohlo létat, uchovávalo si ještě některé zvláštnosti svých předků, např. zuby a ocas. Každé jeho křídlo mělo tři drápy, připomínající články plazů. Ale dnešní ptáci se bezpochyby vyvinuli z malých dinosaurů, ne větších než slepice. Ze všech 700 druhů dinosaurů, které jsou k dnešnímu dni známy, překonal Ultrasaurus, ze kterého byl nalezen zatím jen jeden článek, rekord ve váze: kolem l00 tun. Pro srovnání: Dospělý slon váží 5 tun.

Před 80 miliony lety, kdy došlo k bouřlivému rozvoji kvetoucích rostlin, které znamenaly nový zdroj potravy, zaznamenaly dvě skupiny býložravých dinosaurů ohromný vývoj. V této době ale byla již pevnina zvaná Pangea působením pevninotvorných pohybů na několik částí roztržena. Od doby před zhruba l30 miliony let začaly kontinenty nabývat postupně nynějších tvarů a zaujímat nynější podobu. A opravdu - když se dnes podíváte na mapu, na tvary nynějších kontinentů, zjistíte, že ještě i dnes by se daly jako puzzle poskládat do jednoho celku, do tvaru původní Pangey! Dinosauři se pak dále vyvíjeli už v různých částech světa odděleně. Proto nenajdeme již stejná zvířata v Severní Americe nebo v Evropě jako tomu bylo na začátku jejich dějin. Zkameněliny dinosaurů byly nalezeny též v Antarktidě a na Aljašce. Velcí plazi obývali naši planetu téměř celé druhohory, to znamená neuvěřitelných l60 milionů let. Pro srovnání: moderní člověk, čili Homo sapiens sapiens existuje na Zemi s bídou nějakých l00 tisíc let.

Před 65 miliony let otřásla dějinami života velká událost. Dinosauři a s nimi i mnoho dalších žijících bytostí - mořských i suchozemských, mikroskopických nebo obrovitých - mizí navždy. O tomto náhlém zániku dinosaurů existuje téměř sto různých teorií, jedna zajímavější než druhá. Ale nejznámější a nejpravděpodobnější je teorie, která dokazuje, že zánik dinosaurů byl způsoben světovou ekologickou katastrofou, způsobenou pádem tělesa z vesmíru. V 90 letech převládl názor, že se před 65 miliony lety zřítil na Zemi asteroid o poloměru l0 až 20 kilometrů rychlostí tisíců kilometrů v hodině. Vytvořil se kráter o poloměru až 290 kilometrů, a výbuch uvolnil tolik energie jako žádná dosud vyrobená atomová bomba. Miliardy tun horniny byly vyvrženy do atmosféry až zastínily Slunce- a tím měly ničivý dopad na celý ekosystém. Vědci odhadují, že 70 procent druhů tenkrát vyhynulo a vyklidilo tak místo přeživším. Mezi přeživšími tehdy byli i malí savci, z nichž po milionech let vzešel lidský rod. Přesvědčivý důkaz o tom, že se lidský rod na Zemi prosadil díky dopadu asteroidu, našli vědci na mořském dně na východ od Floridy, kde se nachází obrovský kráter. Kosmická srážka jako příčina vyhynutí dinosaurů tak prý přestala být teorií, neboť se opírá se o nezpochybnitelnou indicii.

Vědci také poukazují na černou tenkou vrstvičku usazeniny mezi horninami. I to podle nich jasně dokazuje, že v době dinosaurů nastal obrovský výbuch po srážce Země s obrovským asteroidem. Tento výbuch způsobil rozsáhlé požáry na celé planetě a ty způsobily zatmění Slunce. Celá planeta byla zahalena hustými mraky, které zapříčinily čtyřicetistupňové mrazy, v nichž hromadně hynuli rostliny i živočichové. Černý popílek se pak pomalu snášel na mrtvou zem a vytvořil onu černou vrstvičku táhnoucí se v horninách na několika kontinentech.

Klima planety skutečně čas od času ovlivňují události z vesmíru- důkazem toho je i vyhynutí mamutů. Vědci tvrdí, že i zmizení mamutů má na svědomí supernova. Tato supernova vybuchla před 41 tisíci lety ve vzdálenosti 250 světelných let. Materiálu z ní trvalo 28 tisíc let než dorazil k Zemi. To odpovídá době vyhynutí mamutů, neboť jedna z řídkých komet dopadla před 11 tisíci lety do Severní Ameriky- kde pak po jejím dopadu vymřeli nejen mamuti, ale také spousta jiných druhů. Archeologické nálezy dokonce ukazují, že v té době opustil oblasti na severu Ameriky i člověk.

Katastrofa před 65 miliony lety je sice nejznámější, ale nebyla v historii Země jediná. Za 600 milionů let byl život zlikvidován přinejmenším pětkrát! Při nejvážnějším, před 225 miliony lety bylo zničeno až 95 procent veškerých druhů!! Tím zároveň skončil prvohorní perm, po němž následovala druhohorní éra plazů. K vyhlazení života došlo také zhruba před 450 miliony, pak nastala katastrofa ještě před l90 miliony, potom byla ta dinosauří a naposled před 37 miliony let.

Dnes nám momentálně podobná katastrofa nehrozí ani tak z vesmíru, jako spíš od lidí samotných. Obrovské jaderné výbuchy způsobené lidmi ve všech částech světa by dokázaly totéž co vesmírný asteroid - požáry, zatmění a následně mráz na celé planetě. Nejen zvířata, ale i my lidé bychom stěží přežili. Jen by po nás zůstala na planetě Zemi druhá černá šmouha mezi horninami. Z ostatních živočichů by ale možná někdo přežil. Byli by to patrně opět drobní savci jako v éře dinosaurů. Konkrétně by těmi drobnými savci mohli být potkani. Protože jsou všudypřítomní, houževnatí a velmi odolní. A evoluce by mohla začít nanovo: až by se potkani vyvinuli za nějakých 60 milionů let v inteligentní tvory a počali zkoumat vrstvy usazenin, nalezli by dvě tenké černé čáry za dávnou minulostí. V té spodní čáře by nacházeli dinosaury a jejich zkamenělá vejce. A v té horní by nalézali lidi a jejich zkamenělá těla- ale i rakety a děla.


Savci

Uprostřed černé noci se následníky dinosaurů stali savci. První známí savci- hmyzožravci se objevili před 200 miliony lety. Celých l35 milionů let museli žít tito drobní savci, jako například rejsci, ve stínu převažujících dinosaurů. Trpělivě čekali, až se uvolní místo, aby pro změnu oni mohli zaplavit svět. A jejich čas skutečně nastal v okamžiku, kdy dinosauři zanikli.

Pro přetrvávání druhu je samozřejmě nejdůležitější otázkou rozmnožování. Velkou změnou pro plazy bylo vejce s tvrdou skořápkou, které mohlo být sneseno na pevnou zem. Savci však šli ještě dál: vyvinul se u nich systém, že vajíčka zůstávala rovnou v těle matky. Byla tak mnohem lépe chráněná, než když byla ponechána napospas kdekomu na zemi. Každý uzná, že tělo matky je pro embryo vhodnější ochranou než skořápka vejce. Další velká evoluční vymoženost: mateřské mléko. To pro novorozence představuje ideální potravu. Právě tato novinka jim přinesla označení savci. A konečně savci získali poslední výhodu: teplou krev a možnost regulace vnitřní teploty. Díky těmto vývojovým vymoženostem se rychle rozptýlili po zemském povrchu- hned jakmile ti nemoderní dinosauři zmizeli.

Savce dělíme na vejcorodé (ptakopysk), vačnaté (klokan) a placentály (většina ostatních včetně lidí). Placentálové se objevili v Asii před koncem druhohor. Nepřestávali se rozmnožovat a zaplavovat všemožná prostředí. I když dávali přednost pevnině, zkoušeli se usídlit i ve vodě- zastoupeni kytovci a ochechulemi. Ve vzduchu jsou dodnes zastoupeni netopýry. Druh savců pojmenovaný jako primáti- první z nich, plesiadapis, byly malá zvířátka s prodlouženým rypákem, podobná spíše hlodavcům než opicím. Vedle těchto průkopníků, zahynulých před 37 miliony let, jsou nám bližší Adapidae a lemurovití, usilovní šplhavci: přežili až do našich dob, zastoupeni outloněm asijským a lemurem madagaskarským.



Plesiadapis


Dějiny člověka a opic začínají před pouhými 35 miliony let skupinou Anthropoidea. Proconsul je pravděpodobně společným předkem velkých opic a člověka. Je tomu 20 milionů let, kdy v lesích východní Afriky žily velké opice, proconsulové. Pohybovaly se po čtyřech končetinách po stromech a občas přicházely i na zem. Následkem pohybů zemské kůry byli proconsulové rozděleni na dvě skupiny. Náhlá sopečná činnost v Africe totiž vytvořila pohoří, jež rozdělilo krajinu na dvě odlišné části. Hory zadržovaly vláhu, a tak na západě, kde přetrvával hustý les se z proconsulů vyvíjely gorily a šimpanzi. Kdežto na východě, kde nebyly srážky, se živočichové museli přizpůsobovat bezlesnatému suchému prostředí savany- a tak se z nich začali postupně vyvíjet dvounožci, tedy lidé. Uplynulo však ještě mnoho milionů let a řekami proteklo mnoho milionů hektolitrů vody, než vznikl natolik inteligentní živočich, jež začal zkoumat přírodu i sám sebe. Je neuvěřitelné, že ještě na počátku l9.století lidé věřili, že se druhy nemění a nevyvíjejí. Až Francouz Lamarc a Angličan Darwin objevili, že druhy se v průběhu dlouhého času pořád přetvářejí. Některé hynou, jiné vznikají, nebo se mění a z nich se vyvíjí jeden nebo více nových druhů. Svět je tak v nepřetržitém pohybu a jak se říká, dvakráte nevstoupíš do téže řeky- a platí to pro všechny děje světa.


Přírodní výběr

V roce l859 vydal Charles Darwin dílo O vzniku druhů přírodním výběrem.V tomto velkolepém díle vysvětloval teorii vývoje: druhy se přeměňují, aby se přizpůsobily měnícímu se prostředí, které by jinak mohlo způsobit jejich zánik. V této knize však ještě nebyla vyslovena palčivá otázka - "zvířecí" původ člověka. To se odvážil zveřejnit až v roce l87l v díle nazvaném O původu člověka. Za kolébku lidstva určil Afriku. Za tento jeho odvážný čin ho stihla obrovská kritika ze strany většiny nábožensky založených lidí - přesně jak to předpokládal. V karikaturách ho potom nezobrazili jinak, než jako opičáka.

Darwin dlouho otálel s vydáním obou knih, ale nakonec byl přinucen okolnostmi. Stejný objev jako on totiž učinil současně i Alfred Rusel Wallace. Na rozdíl od slavného Darwina však Wallace upadl v zapomnění, přestože se zasloužil o stejné výsledky bádání.

O přírodním výběru, nebo-li přírodní selekci Darwin napsal: „Přírodní výběr, to je boj na život a na smrt mezi všemi živočichy navzájem, protože všechny organické bytosti jsou podrobeny ostré konkurenci, dokonce i rostliny. Každá sebenepatrnější odchylka vzniklá z jakékoliv příčiny bude směřovat k zachování tohoto jedince, byla-li jakkoli prospěšná jedinci kteréhokoliv druhu v jeho nekonečně složitých vztazích k jiným ústrojným bytostem a k ostatní přírodě a bude zpravidla děděna jeho potomstvem. Tuto zásadu, podle níž každá nepatrná odchylka, je-li užitečná, je zachována, jsem nazval přírodní výběr. Boj o život je v širokém a přeneseném slova smyslu a zahrnuji do tohoto pojmu závislost jednoho tvora na druhém a (což je důležitější) nejen život jedince, nýbrž i úspěch v zanechání potomstva. A tak protože je vždy vytvářeno více jedinců než kolik jich může přežít, musí zde v každém případě dojít k boji o existenci buď jednoho jedince s druhým jedincem téhož druhu, nebo s jedinci jiných druhů, nebo s fyzickými podmínkami života. U různých odrůd téhož druhu bude boj zpravidla nejurputnější, neboť žijí v témž území, požadují touž stravu a jsou vystaveni témuž nebezpečí. Je známo, že jedna odrůda horských ovcí vytlačuje jinou horskou odrůdu, takže je není možno chovat pohromadě. Jak často slyšíme o jednom druhu krys, který zaujal místo jiného druhu za naprosto odlišných podmínek! V Rusku malý asijský šváb vytlačil všude svého většího příbuzného. Jeden druh ohnice vytlačí jiný a tak je to v mnoha dalších případech. Můžeme jasně vidět, proč je boj nejúpornější mezi příbuznými formami, které zaplňují přibližně stejné místo v hospodářství přírody.

Každý organismus usiluje o množení se geometrickou řadou, a proto musí podléhat různým pohromám, aby se nepřemnožil. Boj za život nevyhnutelně vyplývá z vysoké míry rozmnožování, ke kterému tíhnou všecky živé bytosti. Můžeme obrazně říci, že přírodní výběr den ode dne, hodinu od hodiny zkoumá na celém světě každou i nejmenší odchylku, zavrhuje špatné, zachovává a zvětšuje všecko, co je pro život dobré, nehlučně a nepozorovaně pracuje kdekoliv a kdykoliv se naskytne příležitost k upevnění každé živé bytosti- v jejím vztahu k ústrojným i neústrojným podmínkám života. Nevidíme nic z těch pomalých a postupných změn, dokud ruka času neoznačí uplynutí dlouhých věků, a potom je náš pohled do minulých geologických věků tak neúplný, že vidíme jen to, že tvary života jsou nyní odlišné od těch, které byly dříve.“

Evoluční teorie prostě tvrdí, že na základě přirozeného výběru (selekce) přežívají ve světě jen ti, kteří mají nejvýhodnější vlastnosti. Tyto rysy pak dědí další generace- a jestliže takový výběr trvá dost dlouho, nastanou změny v celé populaci, které mohou nakonec vést k vývoji nového druhu. Obě Darwinovy knihy jsou neobyčejně zajímavě a čtivě napsány- je ale neuvěřitelné, že jeho kniha 0 původu člověka vyšla u nás poprvé až v roce l97l! To znamená přesně sto let po vydání v Anglii. Bylo to způsobeno tím, že už za první republiky mělo mnoho intelektuálů včetně TGM k darwinismu silný odpor. Tento odpor byl vyvolán především tzv. "sociálním darwinismem", který naprosto chybně Darwinův princip užívaný pouze pro živočichy a rostliny v přírodě překroutil a naprosto znetvořil, když to nepřípustně přenesl i na lidskou společnost, která se už dávno řídí jinými principy, nikoliv přírodním výběrem.  Použil zejména koncepce boje o život na výklad společenských jevů a procesů- bylo tím ospravedlňováno pirátské a neslýchaně bezohledné jednání kapitalistů v 19. i počátku 20.století tehdejší doby. V politických důsledcích byla tato pavěda reakční koncepcí zdůvodňující "právo silnějšího", agresivitu, expanzi a méněcennost některých ras. Této ideologie se pak chytl i Hitler - a kam to všechno časem vedlo dnes už všichni víme.   

Ignorování faktu, že různá lidská společenství se už dávno neřídí přírodními zákony, ale různými zákony vlastními, stálo pak v obou světových válkách asi 90 milionů lidských životů. Pokud v nedávné minulosti vládnoucí světová „elita“ vytvořila zrůdné ideologie a zrůdné zákony- tak samozřejmě že hned poté zákonitě následovaly i zrůdné výsledky. Za ty jsou dodnes odpovědné globální bankéřské rodinné klany, které na obou válkách nesmírně vydělaly, příroda nebo Darwin s tím neměly nic společného.

V současné době je taky docela veselo. V Americe se zavádí do škol ještě jiná verze o stvoření světa- svět prý vznikl podle Inteligentního designéra, česky to bylo přeloženo jako inteligentní plán. Bohatá americká lobby křesťanů a židů se totiž nechce vzdát myšlenky, že svět byl stvořen z vůle Boha. Tito kreacionisti dnes již nepopírají evoluci jednotlivých druhů, tvrdí ale, že složité biochemické systémy, které nejsou dál dělitelné, byly navrženy vyšší inteligencí. Čili jinými slovy sice již dnes uznávají, že evoluce skutečně probíhá, ale hlásají, že není schopná vytvořit nic nového, že pouze jen upravuje už hotové věci stvořené designérem. Pro tvoření novinek musí být něco speciálního, něco tajemného- prostě Bůh.

Vraťme se radši k přírodnímu výběru. Známým, takřka klasickým příkladem přírodního výběru z nedávné doby je případ motýla drsnokřídlece březového. Motýl býval původně světlý, ale vlivem průmyslového znečištění v l9.století v severní Anglii byla světlá forma motýla nahrazena formou tmavou. Černý popílek totiž znesnadnil maskování světlých motýlů před ptáky, a tak byli hromadně hubeni. Zůstali jen zmutovaní tmaví motýli, kteří se snadněji skryli před zraky ptáků na stromech pokrytých sazí z okolních továren. Ve dvacátém století však došlo k velkému snížení znečištění, vzduch se stal průzračnějším- a tak podle očekávání vědců se snížil i počet tmavých motýlů, zatímco světlá forma kvapem přibývala.

Současné žijící biologické druhy tedy nejsou výsledkem nejdokonalejších forem života, jsou jen výsledkem různých šťastných náhod, při nichž se jim podařilo shodou okolností v minulosti přežít. Selekce a mutace, tito dva velcí konstruktéři, dávají růst stromu života, neboť provádějí drobné změny miliony let a působí v přírodě neustále. To jen zpětně vypadá, jako když šlo ve vývoji života na Zemi všechno jako po másle. Ono to tak ale nebylo, málokdo vyhrál- jenže my známe potom už jenom samé vítěze. Není divu, že nám pak všechno připadá jako logický, někým řízený řetězec událostí. Zkameněliny nám však vydávají svědectví i o těch, co sázeli na šťastnou náhodu marně.

Dnes je příroda svým způsobem hezky sehraná do poměrně harmonického celku. Všechno ale začíná u Slunce. Naše planeta je na Slunci závislá jako kojenec na prsu matky. Rostliny získávají energii ze slunečních paprsků, proto vynalezly fotosyntézu, při níž uvolňují kyslík. Živočichové pro změnu ten kyslík potřebují při "spalování" své potravy. Tento proces, který probíhá uvnitř buněk známe pod pojmem dýchání. Fotosyntéza a dýchání jsou procesy podobné, ale pracují v opačném směru- zatímco fotosyntéza využívá světelnou energii k tvorbě organických molekul, dýchání jejich rozkladem energii uvolňuje.

Většina živočichů se také tvárně přizpůsobila režimu planety - střídání dne a noci. Přes den jsou aktivní a v noci radši někam zalezou do úkrytu a spí. Ve tmě živočichové neviděli, a tak se radši přizpůsobili daným podmínkám planety a "vynalezli" spánek. Jiní živočichové ale naopak využili nočního klidu a celé své tělo přizpůsobili k nočnímu lovení. Kdyby však na Zemi svítilo Slunce nepřetržitě, vyvinuli by se zde živočichové úplně jinak. Měli by to patrně zařízeno podobně jako delfíni. Delfíni se totiž potřebují i v noci nadechnout nad hladinou, jinak by se utopili. Proto musí být i v noci bdělí. Z toho důvodu u nich spí a odpočívá jen jedna polovina mozku, zatímco druhá polovina bdí. Obě mozkové polokoule se ve spánku a bdění spravedlivě střídají. Oni jsou delfíni i velryby vůbec zajímaví- jsou takovou typickou živou přechodnou formou života. Kdysi to byli živočichové, kteří žili na zemi- ale pak se vrátili radši zpátky do moře. Z doby života na zemi jim však dodnes zůstalo dýchání plícemi- což je pro ně značně nevýhodné, protože se musí každou chvíli chodit nadýchnout nad hladinu. Také jim zůstalo krmení mláďat mateřským mlékem- jsou to savci. A  na jejich kostrách lze ještě nalézt pozůstatky nohou.

Pozoruji živočichy kolem sebe a žasnu, jak jsou dobře přizpůsobeni a specializovaní na činnost, kterou provádějí. Jejich těla vlastně na ně dokonale prozrazují čím byli v minulosti, i to, čím se živí a dělají v přítomnosti. Překvapila mne i taková drobnost: prozkoumala jsem našim kočkám pacičky a zjistila jsem, že zatímco na předních nohách mají pět prstů, tak na zadních nohách jich mají pouze čtyři! Byla jsem z toho udivena, protože jsem se vždycky domnívala, že všechna zvířata mají stejný počet prstů na předních i zadních končetinách. Ovšem kočky svou stavbou nohou přesně prozrazují, co v minulosti dělaly- že bývaly stromovými živočichy. Na předních tlapkách mají pět prstů, protože je stále potřebují, přičemž palec mají zvlášť, jako všichni stromoví živočichové. A ještě tam mají navíc jakýsi mozol, který připomíná šestý prst, ale je bez drábku. Patrně jim tento mozol umožňoval udržovat rovnováhu na stromech. Přední tlapky tedy prozrazují, že kočky pobývaly v minulosti často na stromech. Později se ale víc specializovaly na myši na zemi, a tak se jejich přední i zadní tlapky dokonale přizpůsobily pohybu po rovné zemi. Palec na zadních nohách jim zcela zakrněl, protože už ho k ničemu nepotřebovaly. Zůstal po něm už jen nepatrný výrůstek na kosti. Proto tam mají jen ty čtyři prsty. Takový pes tvarem svých pacek jednoznačně a poctivě světu oznamuje, že jeho předkové po stromech nikdy neběhali a chudáčky ptáčky nikdy nechytali.


Pohlavní výběr

Přírodní výběr je také schopen uzpůsobit jedno pohlaví v jeho funkčních vztazích ke druhému pohlaví. V poměru naprosto odlišným způsobům u obou pohlaví. Mají-li samci a samice kteréhokoliv živočicha všeobecně stejný způsob života, ale přesto se liší ve stavbě, barvě, či kresbě, jsou tyto rozdíly způsobeny hlavně pohlavním výběrem. Darwin tedy objevil i to, že součástí nemilosrdného přírodního výběru je i tzv. pohlavní výběr. Pohlavní výběr nebo taky sexuální výběr je užší část přírodního výběru, kdy živočichové opět procházejí sítem mnoha zatěžkávacích zkoušek. Živočichům se vyvíjela nejen účelná těla, ale i účelné chování, jež jim zaručovalo přežít ve velké konkurenci ostatních živočichů. Už víme, jak byl důležitý vznik samičího a samčího principu- kvůli široké variabilnosti předávaných genů. Díky rozdělení na samice a samce došlo zároveň k jakési „prvotní dělbě práce". Prvořadým úkolem samic bylo nejen porodit potomstvo, ale i dokonale se umět o něho postarat, dokud se neosamostatní. Úkolem samců bylo zajistit především zdárné oplodnění samic.

Kladu si zásadní otázku: proč v průběhu evoluce se téměř všichni samci v přírodě vyvinuli ve větší, silnější a agresivnější tvory? Proč se v silnější tvory nevyvinuly radši samice, když musely živit a chránit svá mláďata proti predátorům? Vyvinuly se snad samice ve slabší tvory z těch důvodů, že měly k dispozici vždy méně potravy než samci v důsledku toho, že krmily svá mláďata? Ne, z těchto důvodů to zaručeně nebylo. Vždyť samci jsou silnější i v případech, kdy samice nerodí živá mláďata, ani je nekojí, ba ani jim nemusí shánět potravu. Například taková želva si naklade vajíčka do písku a odkráčí pryč. Tím pro ni mateřství definitivně skončilo. Přesto je želví samec větší a silnější než ona. A tak jsem došla k závěru, že větší hmotnost, síla i agresivita samců se vyvinula ze sexuálních důvodů. Vyšší agresivita vznikla jednak proto, aby samec snáze "přemluvil" samici ke kopulaci, a pak taky proto, aby zahnal slabšího soka.

V přírodě lze samozřejmě nalézt i řídké případy obrácených poměrů, kdy samice jsou silnější než samec. Asi nejzajímavějším případem je hyena skvrnitá- je to velmi podivný savec. U hyeny skvrnité jsou samice nejen větší než samci, ale také nesrovnatelně agresivnější a sociálně průbojnější. Hyena skvrnitá žije v klanech o nějakých 70-80 jedinců a není mrchožrout a požírač malých zvířat jako ostatní druhy hyen, nýbrž velmi efektivní smečková lovkyně zeber či pakoní. Je nesmírně násilná a rvavá, přičemž vůdčí samice a její potomstvo jednoznačně dominují nad podřízenými samicemi a ještě podřízenějšími slabšími samci. Protože jsou vysoce postavené samice výrazně úspěšnější v rozmnožování (a protože sociální postavení se dědí i u hyen), vlastnosti nějak svázané se sociální dominancí se velmi úspěšně rozšiřují. Morfologie a sociobiologie hyen skvrnitých vzbuzuje zvědavé otázky- proč se tato podivnost takto zvláštně evolučně vyvinula? Nikdo neví. Dokonce mají místo normální pochvy tyto samice plně ztopořitelný úd velikosti i tvaru samčího penisu. Přes tento falešný ”penis” rodí i mláďata. Právě s touto extrémní maskulinizací hyeních samic se pojí i jejich sociální systém charakterizovaný extrémní dominancí samic nad samci.

Také u ptáků lyskonohů jsou samice nejen větší a agresivnější, ale i pestřeji zbarvené než samci. Už to samo o sobě prozrazuje, že pohlavní výběr se u nich rovněž uplatňuje obráceně- samice mezi sebou soutěží o samce. Způsobem obvykle vyhrazeným samcům "se navzájem předvádějí a svádějí mezi sebou potyčky", zatímco samci trpělivě sedí na vejcích. Takovéto modely jsou ovšem v přírodě ojedinělé. Lépe se totiž osvědčilo, aby samice více oplývaly pečovatelskými instinkty, nikoliv agresivitou.

Představme si situaci, že by samci i samice byli při páření stejně silní a stejně agresivní. Nezkušená samice obvykle při námluvách nemá tušení, co po ní vlastně samec chce. Ovládá ji jen jakési neurčité vzrušení. Kdyby byla stejně silná jako samec, odehnala by ho od sebe pryč a zůstala by neoplodněná. A tak by silné samice, které by se snadno ubránily samčímu "obtěžování" vymíraly, protože by zůstávaly neoplodněné, zatímco ty slabší by byly oplodněny. Zde vidíme, že přírodní výběr by tak jako tak zařídil, že by nakonec stejně byly oplodněny zase jen slabší samice, které by předávaly svůj gen slabšího pohlaví dalším generacím.

Silný samec je výhodný i z jiných důvodů: když zvítězí v souboji s několika dalšími samci, dává tím záruku, že předá samici zdravé, životaschopné geny. Tím že "přepere" jiné samce dokazuje, že je zdravý jako řípa. Nemocné zvíře nemá náladu se do nějakých potyček vůbec pouštět. Na genech samice v době páření momentálně tolik nezáleží. Ty jsou totiž přírodním výběrem prověřeny o něco později mnohem drastičtějším způsobem. Není-li samice dostatečně zdravá nebo dost mateřská, je sežrána buď ona, nebo mláďata, nebo všichni. Opět si příroda tímto krutým způsobem vybírá jen ty nejschopnější samice s nejživotaschopnějšími mláďaty.

Darwin rozlišoval dva druhy pohlavního výběru: a) soupeření samců o přístup k samici a za b) volbu prováděnou samotnými samicemi. Čili pohlavní výběr se děje oběma směry, vybírají si samice i samci. Pro většinu živočichů v přírodě platí v namlouvání zásada, že samci nejen bojují mezi sebou o přízeň samic, ale také se na tisíc různých způsobů před samičkami předvádějí, aby se jim zalíbili a ony si vybraly právě je. Jen ten kdo je nejsilnější, zdobí ho nejpestřejší šat, vlastní největší "zbraň", umí postavit nejpraktičtější hnízdo, zazpívat nejnádhernější píseň lásky, zatančit nejpůsobivější taneček či darovat nejhodnotnější dáreček - jen ten má šanci předat své geny dál. Samičky při námluvách obvykle asistují jako zdánlivě lhostejné pozorovatelky, ale kupodivu rády odcházejí s nejschopnějším samcem. Páv má díky pohlavnímu výběru pávic překrásný šat. Rozevře při námluvách svůj duhový chvost a chtivě jím chřestí směrem k nevýrazné samici, šedivé, drobné slepici, která sama nemá jeho očím co nabídnout. Vybírá si však jako královna a odchází s pávem s tím nejnádhernějším ocasem.

Po přečtení knihy Takzvané zlo od slavného etologa, nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze, v níž podrobně popisuje život divokých husí, jsem si umínila, že si již nikdy nedám pečenou husičku se zelím. Když se totiž člověk dozví, jak moc dokáží divoké husy milovat svého partnera, a jak moc se jejich milostný život podobá lidskému, připadá si jako kanibal. Konrád Lorenz napsal: "Tak jako se stává bohužel i u lidí, může Amorova kouzelná střela často i u hus trefit jen jednoho jedince. Že to podle našich protokolů častěji potkává mladého muže než mladé děvče, může být klamem, který vzniká tím, že jemné výrazy samičí zamilovanosti se i u hus snadněji přehlédnou než nápadnější projevy samců. Namlouvání samce má často úspěch i tehdy, když předmět lásky jeho city hned neopětuje. Samec totiž může po libovůli běhat za svou milovanou tím nejdotěrnějším způsobem a bít všechny ostatní uchazeče. Nesmírnou vytrvalostí své přítomnosti naplněné očekáváním může vyvolenou postupně přece na sebe tak dalece navyknout, že se připojí k jeho triumfálnímu pokřiku ( což je rituální obřad u hus, tlumící agresi). Nešťastná a trvale bezúspěšná zamilovanost se vyskytuje tehdy, když je její objekt trvale vázán jinde. Houser upouští ve všech takových pozorovaných případech od námluv velice brzy. V protokolu jedné krotké samice, kterou jsem sám vychoval, však stojí, že sledovala jednoho šťastného ženatého housera s nezměněnou láskou čtyři roky! Nacházela se vždy ´jakoby náhodou´ ve skromném několikametrovém odstupu v jeho přítomnosti. Její věrnost - stejně jako manželskou věrnost jejího milovaného - dokazovala každoroční neoplodněná snůška vajec.”

Boj o samici se u mnoha samců v průběhu evoluce zritualizoval. Rituály jsou tak působivé, že mnohdy stačí k vyřešení sporů – kolikrát vůbec nedojde ke zraňování soupeře. Kdysi skutečný boj se změnil v obřadný turnaj. Tato ritualizovaná samčí agrese ztrácí spojení s instinktivními složkami, z nichž se původně skládala. Vzniká z ní zvláštní svébytné chování s komunikační funkcí. Důležité přitom je, že výsledkem rituálů nebývá smrt pro nešťastného soka, nýbrž jen málo potomstva nebo vůbec žádné. Pohlavní výběr je tudíž méně krutý než přírodní výběr. Tak jako krásné zbarvení korálových ryb, tak i zpěv slavíka slouží k tomu, aby dal na vědomí příslušníkům vlastního druhu - neboť jenom o ty zde jde- že tento revír má svého stálého a k boji odhodlaného držitele. Ale za určitých podmínek může někdy dojít díky pohlavnímu výběru až k bizarním výtvorům, které pro samce nejsou vůbec výhodné. Takovým příkladem je třeba paroží jelenů, které se vyvinulo vysloveně jen kvůli bojům soků. Jelen parohy na nic nepotřebuje, pouze na souboj se svým soupeřem, jinak mu vlastně celý život jen překážejí. Jedinec, který však paroží postrádá, nemá nejmenší vyhlídky, že po sobě zanechá potomstvo. A tak se dál jeleni musí vláčet s těžkými parohy, které jim akorát ztrpčují život. Proti skutečným nepřátelům se totiž brání kopyty předních nohou, nikoliv parožím. To samé platí i pro pávy, jejichž velký ocas jim překáží v létání.

Samotné páření u mnoha savců nevypadá jako akt lásky, ale spíš jako boj. Při tomto "boji" se samice zprvu pokouší utéci, později se brání a ránu oplácí ranou. Ale vzhledem k tělesným dispozicím nakonec prohrát musí. Králíci, rejskové, netopýři, kocouři a lvi své sexuální partnerky při styku koušou, škrábou, vytrhávají jim ze srsti chlupy. Na konci své desetileté sexuální činnosti jsou i samice různých opic pokryty jizvami, jež pocházejí z milostných vztahů. Jen u primáta, který je po člověku považován za nejvyššího- u šimpanze, je toto poněkud sadistické sexuální chování kultivovanější, protože se neprovádí s takovou intenzitou, aby mohlo působit bolest.

Mezi zkušenou a nezkušenou samicí bývá podstatný rozdíl. Tento rozdíl rozezná i laik, který se náhodou vyskytne u zvířecího aktu. Třeba když pozoruje holuby na náměstí: samec se nadouvá a nakrucuje, vrká, předvádí samici svou sílu a krásu a poté se na ni vrhá. Nezkušená holubice pořád kamsi uniká a uhýbá, ale ta zkušená, ta co už ví a zná, si prostě přidřepne, zvedne ocas a čeká. Nezkušené ovšem nebývají jenom samice, ale i mladí samci. I oni mívají při zahajování sexuálního života nemalé potíže. Zde jim opět pomáhají a "napovídají" zkušené samice neboť i v této oblasti se musí vyšší živočichové - podobně jako člověk - učit, nemají vše vrozené.

Námluvy u vysoce inteligentních zvířat bývají víc než zajímavé- třeba u slonů, jejichž společenství je jakýmsi předobrazem matriarchátu. U sloního stáda stojí v čele nejstarší, nejzkušenější a nejmoudřejší samice, která střeží a vede celou skupinu. Dává také signály k útěku, útoku či obraně. Dospělí sloní býci si žijí sami pro sebe a většinou se neúčastní ani obrany stáda. Ti mladší - sloní mladíci - jsou družnější a hravější, a tak se sdružují do samostatných samčích skupin a samicím ani moc na oči nechodí. Teprve starší dospělí samci, kteří se buď samotářsky toulají nebo se drží někde na dohled stáda, se mohou ke stádu přidružit, aniž by je samice zaháněly. Čichem pak zkoumají, není-li ve skupině samic některá v říji. Tu pak pečlivě sledují, aby nepropásli vhodný okamžik k páření, neboť vlastní říje, kdy může dojít k oplození vajíčka, trvá jen necelé tři dny. Se zkušenými samicemi nejsou potíže, horší je to s nezkušenými mladými slonicemi, s těmi je kříž. Sloní "panna" totiž zpočátku před samcem pořád prchá, protože nemá tušení, co po ní ten statný krasavec pořád chce. Jistě však cítí jakési podivné, neodbytné vzrušení, a tak mnohdy stačí, aby ji samec dohonil a pohladil ji jemně chobotem. Vzrušená samice se konečně nechá silným samcem "přemluvit", zastaví se a trpělivě vyčká vlastního aktu. Páření netrvá dlouho a oba partneři se pak zase bez lítosti rozejdou- dál si jeden druhého již nevšímá. V zoologických zahradách se k této podívané dostanete jen málokde, protože většina zahrad chová radši samice, neboť sloní býci bývají dost agresivní a s přibývajícím věkem jejich nebezpečnost vzrůstá. Zajímavé je, že ač se vorvani žijící v širých oceánech se slony vůbec neznají- přesto mají podobný způsob života i namlouvání jako oni. Delfíni zase mají ve zvyku nahánět mladou samici kolektivně. A když ji dohoní, tak ji taky všichni kolektivně oplodní.


K čemu je v přírodě dobrá agrese?

V již zmiňované knize Takzvané zlo rozebírá Konrad Lorenz vědecky agresi vyskytující se v přírodě. Dokazuje, že agresivita jako taková není v přírodě nežádoucí, ale je naopak, jakkoli to zní divně, hnacím motorem života na Zemi. Protože ze samců vybírá nejsilnější a nejzdravější otce pro nové pokolení- souvisí tedy s úspěšným pářením. Také žene jedince i druhy do sebezáchovných bojů - za obživou, životním prostorem i ochranou potomstva. Slouží prostě za normálních okolností k zachování druhu, nikoliv k jeho zničení. Agrese se dělí na mezidruhovou a vnitrodruhovou.

Mezidruhová agrese je jasná: probíhá mezi různými druhy zvířat a jde tam skutečně o život. Zabíjení však používají zvířata hlavně proto, aby se nasytila, nebo když brání svůj život před dravcem. Žádné zvíře světa nevede promyšlené, dlouhodobé války kvůli moci a majetku jako to dělá "nejvyšší zvíře." Boj mezi samci o samici vedl také k vypěstování obzvlášť velkých a obranyschopných ochránců rodin a stád. Tímto způsobem vznikli tak impozantní bojovníci, jako jsou například bizoní býci. A samci velkých druhů paviánů se rovněž činí- při ohrožení společenství utvoří dokonce kolem slabších členů zeď statečných obránců. Také u zeber, losů, antilop gnu a divokých psů jsou vždycky tvrdě a osudově určení strážci, připraveni ke smrti v prvním sledu, aby byl získán čas pro únik stáda, smečky či tlupy.

Vnitrodruhová agrese probíhá mezi příslušníky vlastního druhu, náleží hlavně samcům a děje se ze tří důvodů: boj o samici, boj o moc, boj o území.

V boji o samici mají všichni samci hormon testosteron k dispozici. Je to nejdůležitější samčí pohlavní hormon, který vzniká v pohlavních žlázách (varlatech) u všech samců včetně člověka. Ovlivňuje nejen vývoj pohlavních orgánů a druhotných pohlavních znaků, ale také i samčí výbojné chování. Každý sedlák ví, jak udělat z nezkrotného, bujného býka, klidného, hodného, pracovitého vola. Soutěžení samců je účelné chování, neboť zdraví a silní samci vítězí nad slabými a nemocnými. Samicím hormon testosteron víceméně schází a jejich estrogeny je k měření sil se soupeřkou neprovokují, a tak si jen mezi vítězi vybírají.

V boji o moc uvnitř různých společenství zvířat se samci mezi sebou perou o postup v mocenské hierarchii. Ale v nenápadnější podobě existuje i v samičí hierarchii. Být na vrcholu v hierarchii má své výhody, alfa samci i alfa samice mají přednostní právo ke kopulaci i k potravě. Ty boje kolikrát bývají dost nesmlouvavé a kruté, i když bývají většinou ritualizované. Zajímavé je, že aby přitom náhodou nedošly samice a mláďata taky k nějaké úhoně, existují tam různé účinné zábrany a mechanismy, jež nedovolují samcům, aby jim ublížili.Tyto zábrany spolehlivě fungují už od nižších živočichů. Je zábavné číst, jak si někteří vědci se zvířaty hrají. Konrad Lorenz napsal: "U samečků druhu ještěrek zelených je útočné chování vyvoláno svatebním šatem soka, především jeho nádherně ultramarínově modrým hrdlem a zelenou barvou ostatních částí těla, podle něhož dostal své jméno. Naproti tomu zábrana proti kousání samiček je zřejmě závislá na pachových vlastnostech. Přesvědčili jsme se o tom jednou s G. Kitzlerem, když jsme samičce našich ještěrek zelených pomocí barvy potměšile propůjčili zbarvení samečka. O změně svého zevnějšku přirozeně nic netušíc, běžela ještěrčí dáma po vypuštění nejkratší cestou zpět k teritoriu svého samce. Když ji spatřil, vyrazil zuřivě na domnělého pánského vetřelce a široce rozevřel tlamu, aby ´ho´ kousl. Vtom však chytil vítr s pachem namalované dámy a zabrzdil svůj útok tak prudce, že dostal smyk a udělal přes samičku kotrmelec. Pak ji důkladně prozkoumal jazykem a už se dále nestaral o zbarvení vyvolávající boj, což je pro plazy už sám o sobě pozoruhodný intelektuální výkon. Nejzajímavější ale bylo, že tento rytířský ještěrčí samec ještě dlouho po tomto zážitku, pro něj zřejmě otřesném, ohmatával nejprve jazykem i skutečné samečky, tj. zkontroloval jejich pach dříve, než přešel k útoku. Tak hluboce se ho dotklo, že by málem kousl ´dámu´. Člověk by myslel, že samice takových druhů zvířat, jejichž samci mají absolutní zábrany pro kousání samic, budou jednat s celým samčím pokolením drze a zpupně. Ze záhadného důvodu je tomu právě naopak. Agresivní velké samice ještěrek zelených, jež svádějí s jinými samicemi zuřivé boje, padnou před tím nejmladším samečkem doslova na břicho- a to i když je sameček sotva z třetiny tak silný jako ona sama, a když jeho mužnost dokazuje teprve slabý modravý nádech na hrdle, který lze srovnat s prvními řídce roztroušenými vousy gymnazisty." Z vyprávění Lorenze lze poznat, že to platí i naopak: Samice se mezi sebou perou, ale k samcům jsou značně benevolentní.

Nejen u nižších, ale hlavně u vyšších zvířat je značně rozvinuto "galantní chování vůči samicím." Všimla jsem si toho nejvíc u psů. Psi se k psicím chovají zásadně rytířsky a nechávají se dokonce od nich napadat či zahnat na útěk- což by samčímu sokovi zpravidla neprošlo. Zřejmě jsou to druh od druhu velice různé zřetele, jež uvádějí mechanismy zábran do pohybu. Viděli jsme, že například zábrana nekousnout samice u ještěrek zelených je závislá na jejich samičím pachu. Samice samci prostě hezky voní, a proto jí neublíží. U psů je to jistě podobné. Ale kromě pachu je šetrné zacházení se samicemi, ale i se štěňaty vyvoláno i jejich odlišným chováním. Samičí a štěněčí chování bezpečně chrání před vnitrodruhovou agresí. Je to známý jev nejen ve psí smečce, ale i u mnoha dalších zvířat. Samice i mláďata mají prostě jiný pach i chování než dospělí samci a to je chrání před jejich samčí agresí. (Všimli jste si někdy například, jak malému štěňátku krásně voní z tlamičky po mléce?) Mládě k čichové kontrole dospělého psa přímo vybízí. Jakmile se štěněti zdá chování blížícího se dospělého psa nějak hrozivé, vrhne se na záda a nastavuje své dosud holé břicho psího děcka. Uvolní přitom i několik kapek moče, které dospělý pes ihned pečlivě očichává. Tímto způsobem je zajištěno, že dospělák mládě nenapadá.

U zvířat existuje celá řada rituálních postojů, které jsou odvozeny buď z infantilního chování nebo z chování samic při páření. Ve své současné funkci však nemají tyto rituální projevy již nic společného ani s dětskostí, ani se sexualitou. Znamenají pouze lidsky vyjádřeno: „Neubližuj mi prosím“. V boji samce proti samci může tedy poražené zvíře vyjádřit svou podřízenost hned třemi způsoby: l. Od samého začátku dá najevo, že je mnohem slabší samec než soupeř. Výrazně se zmenší, schoulí se, aby vypadal co nejmenší, čímž vyjadřuje: podívej se, jak jsem maličký a slabý, nejsem vůbec nebezpečný. Prostě dospělé zvíře, které nechce vyvolat agresi, nechce bojovat, či jen "rozčílit" silnějšího soupeře, dělá přesně opačné věci než při útoku: zmenšuje se, až se poníženě scvrkne jako suchá švestička. Nebo bledne, pomalu se pohybuje, čili vyhýbá se prudkým pohybům, aby nedráždil. Vítěz udělá pravý opak: co nejvíce se opticky zvětší, pořádně se nafoukne, aby vypadal co nejmohutnější. 2. Poražený zaujímá postoj slabší samice, který od samic chytře odkoukal. Samičí postoj hlavně znamená to, že nabídne vítěznému samci své pozadí, aby se agresivní zvíře uklidnilo. Rituální nabídka sexu proti agresi skutečně zabírá- zvíře se rychle uklidní. 3. Slabší soupeř zaujme postoj slabého, nemohoucího mláďátka-což pro změnu odkoukal od mláďat. Zaujmutí mláděcího postoje vyjadřuje: podívej se, jak jsem nedospělý, bezbranný a nerozumný. Mnoho chlácholivých projevů "respektovanému", i když vlastně nepříliš obávanému výše postavenému jedinci pochází bezprostředně ze vztahu mláděte k matce. I dorážení čenichem a tlapami, olizování koutku tlamy, jak to známe u přátelských psů, jsou odvozeny z pohybů sání a žebrání o potravu.

Ti co chovají psy už dávno znají mnoho jejich projevů a mohli by dlouze vyprávět. Vědí například, že se psovi nesmíme dívat pevně do očí. Upřeně hledět do očí znamená v říši zvířat vždy přímé ohrožení, na které sebejistý pes odpoví protivýhružkou, v nejhorším případě napadením. Psovi se také nesmí brát jeho jídlo, v tomto směru nerozumí žádné srandě - instinkt na přežití je ještě příliš silný. Pes ani vlk však svého protivníka slepě nenapadne. Nejprve hrozí. Ale stane se, že někdo hrozby nedbá, a pak tedy nastane měření sil. Ale psí samci se obvykle mezi sebou perou se vší možnou opatrností, aby si navzájem neublížili. Vše je jen vytahování.

Boj o území probíhá také převážně mezi samci, v omezené míře existuje i u samic. Metody obrany území jsou různé. Od značkování močí, až po různé výhrůžné a zastrašovací postoje a rituály. Orangutan si například chrání své území zpěvem. Gorilám stačí zahnat cizího vetřelce bušením se do prsou, či třesením větví. Medvědi si ochraňují své revíry tak, že samci spolu zápasí a měří své síly. Ale jak už bylo dříve popsáno u vnitrodruhové agrese, málokdy si doopravdy ublíží. Slabší a mladší jedinec prostě vyklidí pozice silnějšímu a staršímu medvědovi.


Mateřské chování a mé kočky

Jakmile mají samice mláďata, jsou v nich geneticky zabudovány jisté spouštěcí mechanismy, které u nich vyvolávají mateřské chování. Samičí princip je typický péči o potomstvo, je to princip pečovatelský. U živočicha, který si před stamiliony let začal ponechávat vajíčka ve svém vlastním těle a počal rodit živá mláďata bylo účelné, aby se u něj rozvinuly jisté mechanismy k ochraně těchto malých bezmocných tvorečků. Kdyby se tyto mechanismy nevyvinuly, druh by vymřel. Je pravda, že u části živočichů se o mláďata starají obě pohlaví (zejména u ptáků), dokonce výjimečně u některých druhů jenom samec - ale u naprosté většiny živočichů platí pravidlo, že se stará pouze samice. Proto nejzákladnějším, v přírodě nejčastějším a nejpřirozenějším seskupením zvířat je permanentní mateřská rodina vytvořená ze samice a jejích mláďat. Celá zátěž výchovy a výživy mláďat tedy zůstává na matkách, protože se samci sice rádi páří, ale pak se hned bystře kamsi vypaří.

Jdou si svou vlastní cestou, žijí dál osaměle, kdežto samice musí zaopatřovat potravu teď už nejen pro sebe, ale i pro mláďata.

Tisíce vědců a vědkyň zkoumají systematicky a usilovně tisíce zvířat a zajímalo je pochopitelně i mateřské chování samic. Zjistili, že u matek, které samy pečují o potomstvo není mateřské ochranné chování zdaleka vyvoláno jen jakýmsi samozřejmým přírodním zákonem. Nýbrž že musí být v každém jednotlivém případě zajišťováno speciální zábranou proti agresi. Třeba u krůt bylo zjištěno, že pro jejich mateřské jednání je vodítkem pípání mláďat. Hluché krůty svá mláďata nemilosrdně uklovají, protože je neslyší. Na druhé straně můžete klidně slyšící krůtě podsunout třeba tchoře- když ji k tomu zároveň z magnetofonu pustíte pípání krůtěte, tak se o něj mateřsky postará. Je prý působivým zážitkem pozorovat, jak taková krůta, která právě vztekle klovla po bezhlesně se blížícím krůtěti, vydává mateřské vábení, čepýří se a ochotně nechává pípající vycpaninu tchoře, podvržené dítě v pravém slova smyslu, vlézt pod své tělo. Přinejmenším to platí pro poprvé hnízdící krůty, které ještě nemají o vzhledu vlastních mláďat žádnou představu. Zmíněné způsoby chování se totiž rychle mění individuálním učením- zkušená krůta se už tak snadno obalamutit nedá.

Každý chovatel zvířat - pěstitel králíků nebo kožešinových zvířat - může vyprávět celé zkazky o tom, jak zdánlivě nepatrná vyrušení stačí, aby tyto zabraňující mechanismy selhaly. Je znám případ, kdy osobní letadlo Lufthansy, odchýlivši se v mlze od svého kurzu, přeletělo nízko nad farmou se stříbrnými liškami a tím způsobilo, že všechny samice, které právě měly mláďata, svůj vrh sežraly. Všeobecně platí pravidlo: čím vyšší živočich, tím má menší různé vrozené mechanismy a tím více se musí mateřskému chování samice již od dětství učit. Známé jsou případy opic chovaných v zajetí, které se mateřskému chování neměly možnost naučit, a tak když potom porodily mláďata, vždy je odvrhly, protože nebyly schopné se o ně vůbec postarat.

V přírodě jsou mnohé samice inteligentních zvířat schopné obětovat pro svá mláďata i vlastní život. O mnoha samicích je chronicky známo, že když mají mláďata, jsou velmi nebezpečné. Jejich mateřská agrese je značná, a tak je lepší se jim radši rychle klidit z cesty. Například medvědice stráví se samcem jen několik měsíců v době námluv, jinak po celý zbytek roku žije se svými mláďaty. Ví, že tyto chlupaté bezstarostné kuličky musí chránit nejen před různými nepřáteli, ale i před samotným medvědem. Takže setká-li se s medvědem medvědice s mláďaty, má se před ním na pozoru. Postaví se mezi svá mláďata a medvěda a zaujme výhružný a velmi odhodlaný postoj. Medvěd ví, že s ní nejsou žádné žerty, ale zároveň také ví, že on je silnější než ona. Přesto zaujme smířlivý postoj a vyklidí prostor. Opět se zde projevuje samčí galantnost k samici. Medvěd projevuje respekt, protože mu jednak samice hezky voní a jednak má kdesi hluboko v mozku uloženou vděčnou vzpomínku na své dětství, kdy se o něj máma obětavě starala, kojila ho, krmila a chránila před každým nebezpečím. Ale jsou i medvědi, kteří medvídě klidně sežerou, když si matka nedá pozor.

Škoda, že jsem nemohla studovat život zvířat jako vědec Konrad Lorenc. Moc by mne to bavilo, ale osud mi nepřál. Když nic jiného, alespoň jsem měla možnost pozorovat samičí mateřské chování naší kočky Mindy a samčí agresivní chování našeho kocoura Macíka. Dnes už jsou oba mrtví, ale já na ně stále s velkou láskou vzpomínám.

Minda k nám jednou přikráčela ze střechy sousedící s kuchyňským oknem jako odrostlejší kotě. Rozhlédla se po bytě, prozkoumala všechna zákoutí a rozhodla se u nás zůstat bez ohledu na naše mínění. Byla velice plachá a vůbec nebyla přítulná. To jí ostatně zůstalo napořád, nikdy nestála nijak zvlášť o mazlení. A jako každá samice byla velmi praktická- co ji v životě nejvíce zajímalo byl akorát sex a jídlo. Když ji poprvé přepadly sexuální touhy, byla nesnesitelná. Obtěžovala svým problémem celou rodinu. Házela sebou na koberci ze strany na stranu a úpěnlivě žadonila, abychom jí od toho trápení pomohli. Neustále nám nastrkovala své pozadí, až se občas někdo neudržel a zlostně ji nakopl. Nakonec utekla oknem ven a vrátila se za dva dny uklidněna, ovšem s outěžkem.

Poprvé porodila pod postelí čtyři koťata. Bylo nám to strašně líto, ale tři z nich jsme museli nechat utratit. Nechali jsme jí jednoho černého kocourka. Minda na nás nějakou dobu nedůvěřivě hleděla a hledala ostatní mláďata. Pak se ale musela spokojit jen s tím jedním. Za pouhé dva měsíce nás však velmi překvapila - touhy na ni přišly zas. Asi se jí zdálo těch koťat přece jen málo. Utekla opět ven a nechala své dítě o hladu celý den. Vrátila se opět obtěžkána a zanedlouho porodila další mláďata. Byli jsme z toho zoufalí, že z nás dělá vrahy, protože jsme opět museli bohužel ty její dětičky utratit. Rozhodli jsme se ji nechat urychleně vykastrovat. Ale než se to stačilo zrealizovat, Minda byla těhotná potřetí.

Jelikož měla po celou tu dobu mléko, Macík toho nepokrytě využíval. Dokonce  i jako roční kocour využil každé příležitosti, aby se mohl napít. Nenechal toho ani tehdy, když už byl mohutnější než Minda. Bylo směšné pozorovat, jak si statný kocour chodí k mámě cucnout mlíčka. Přitulil se k ní a slastně podumlával. Chodil se k ní uklidnit zejména tehdy, když dostal vyhubováno za to, že si občas močí někde označkoval své území. Ještě směšnější bylo, když na něho začaly přicházet touhy. Nejprve se napil mlíčka a vzápětí zatoužil po jiné slasti - vyskočil si na mámu a zkoušel kopulovat. Jenže byl nezkušený, neuměl to a kromě toho, vykastrovaná Minda přestala mít náhle pro takové věci pochopení. Ovšem netrvalo dlouho, a byli jsme nuceni nechat vykastrovat i Macíka, neboť si stále pečlivě značkoval "své území" močí, i když věděl, že za to bude bit. Jinak ale byl náš Macíček neuvěřitelně velký mazlíček. Stal se miláčkem celé rodiny, mohl by se nechat chovat od rána do večera.

Rozdíl v chování mezi Mindou a Macíkem byl značný. Macík jako kotě seděl a mámu vždy bedlivě pozoroval, aby se od ní naučil správnému kočičímu chování. Jedné věci se ale nikdy nenaučil: zatímco Minda byla v mnoha ohledech statečná, klidně se třeba postavila psovi do cesty, připravena k boji, Macík byl vždy velký strašpytel. Zalezl pod postel i při obyčejné bouřce a nevylezl ven dokud se nevyjasnilo. To byly patrně jeho individuální vlastnosti, s tím se nedalo nic dělat, jiní kocouři bývají asi statečnější. Byl to povedený týpek. Zatímco vůči vnějšímu světu byl tento "maminčin mazánek" víc než bojácný, o to více si dovoloval na mámu. I když byl vykastrovaný, i tak si na ni čas od času vyskočil, zakousl se jí do hlavy a koulel očima na všechny strany. Zjistil totiž, že je to jeho nejlepší cirkusové číslo. Věděl, že tím budí pozornost, a tak se nejradši předváděl před cizími návštěvami. Pod záminkou sexu honil Mindu po celém bytě, byl na ni agresivní a pral se s ní. Minda, která si jinak nenechala od nikoho nic líbit, byla však vůči vlastnímu synkovi nesmírně tolerantní.

I maso jedli rozdílně. Zatímco Minda si ho vždy pomalu vychutnávala, Macík ho do sebe rychle naházel jako lopatou. Pak se bezostyšně vrhnul k Mindě, aby jí pomohl s její porcí. Minda vždy důstojně odstoupila a nechala ho své maso dojíst. Jednou jsem s Mindou a Macíkem provedla pár malých, nevinných pokusů. Začala jsem Macíkovi dávat velké porce masa a Mindě mnohem menší. Minda tentokrát dojedla vždycky dřív, ale ani jednou nešla k Macíkovi ujídat z jeho hromádky. Protáhla se a odešla pryč, aby si to Macík mohl v klidu dojíst sám. Napadla mne otázka, proč Macík Mindě ujídal maso, zatímco ona jemu ne? Bála se ho? To určitě ne. Usoudila jsem, že je to tím, že kdesi v její paměti stále někde sídlí vzpomínka, jak Macíka živila vlastním mlékem, takže on má jako dítě v krmení již navždy přednost. To se děje myslím i v přírodě: samice dávají samcům v jídle přednost ani ne tak proto, že by se jich bály, že jsou silnější a agresivnější, ale jednoduše spíš proto, že jsou to jejich děti.

Škoda že jsme Mindě nemohli nechat také holčičku. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se vyvíjela "psychika" u ní. Nechala by si líbit Macíkovo ujídání? Nebo by se s ním prala? Pokračovala jsem dál ve svých domácích experimentech. Vrátila jsem se ke stejným hromádkám masa. Pokaždé, když se Macík s naprostou samozřejmostí vrhl na Mindino maso, vzala jsem ho do náruče, hladila ho a jemně mu domlouvala. Chovala jsem ho přesně tak dlouho, dokud si Minda své maso v klidu nedojedla. Netrvalo dlouho a Macík pochopil, že se nesluší, aby jedl z cizí hromádky. Pak už jsem ho nemusela chovat. Když své maso do sebe naházel, také se protáhnul a odkráčel pryč. Jaké z toho plynulo poučení? Že už na úrovni zvířat lze vypěstovat "svědomí". Nesmím pochopitelně zapomenout na slavného I.P. Pavlova, za komunistů tolik vyzdvihovaného, ale v dnešním kapitalismu již zapomenutého- a jeho podmíněné reflexy. Právě pomocí nich se u zvířat dá vypěstovat patřičná morálka. Žádoucí, správné chování posilujeme bohatou odměnou, kdežto nežádoucí chování důsledně trestáme. Tentýž princip výchovy je ovšem velmi účinný v raném věku i u lidských mláďat.

Minda byla velmi pořádkumilovná a čistotná. Všimla si, že každý den vybírám z písku jejich šišky a splachuji je do záchodu. Aby mi usnadnila práci, vyhrabávala šišky z písku sama a dokutálela je až ke dveřím záchodu. Tam jsem je měla každé ráno v rohu pěkně srovnané.

Macík se pak také naučil být víceméně čistotný, jenže jedna věc ho stále trápila: zneklidňovala ho přítomnost Ferdy pod oknem. Ferda byl totiž náš třetí strávník - bezdomovec. Byl to divoký kocour, který se nedal nikdy pohladit. Každé ráno však poctivě přikráčel k domu, byl přesný jako hodinky, úderem sedmé hodiny ranní seděl dole na zahradě a koukal vzhůru do našich oken. Mazaně čekal, až mu "pečení holubi" sami začnou padat do huby. Moc dobře věděl, že ta brýlatá mu vždycky něco hodí. Macíka však přítomnost Ferdy iritovala, neboť mu Ferda jeho území neoprávněně okupoval. Již věděl, že si nesmí značkovat své území, tak to dělal občas potají. Čas od času cvrnknul svou značkovací látku nenápadně na předložku v koupelně. Když si pak všichni členové rodiny ráno vyčistili u umývadla zuby, stojíc na předložce, nanesli si jeho značku na nohy, a pak ji hezky roznesli po celém bytě. A Macík byl spokojen, měl své území bezpracně označkováno.

Občas jsem brala kočky na zahradu. Když se tam Ferda náhodou vyhříval, Minda kolem něj nevšímavě prošla- byl pro ni míň než vzduch. Nanejvýš na něho nepřátelsky zasyčela. Zato Macík o něho projevoval živý zájem. Když se pomalu k Ferdovi začal plížit, tak ostřílený rváč Ferda kupodivu vůči němu zaujmul vždy podřízený postoj: zmenšil se a tiše a krátce pomňoukával jako malé  bezbranné koťátko. Přitom kdyby chtěl, srazil by ho jednou ranou k zemi. Za ta léta jsme ho často viděli v akci s jinými divokými kocoury. Jenže on věděl, že Macík je mocný- že má za sebou přece toho velkého brýlatého tvora, co denně hází maso z okna. Prostě věděl, že Macík je divná, privilegovaná napodobenina kocoura, žijící s lidmi. Ferda ctil "zákony divočiny", kdežto Macík byl pohodlný domácí týpek, žijící v úplně jiném světě. Proto si ti dva živočichové v podstatě nikdy nerozuměli, "neměli si co říct". Naše kočky dokonce dodržovaly spánek v noci, úplně se přizpůsobily zvykům lidí.


Podivuhodní živočichové

Připadá mi kolikrát směšné, když vidím, jak si lidé ve sci-fi filmech vymýšlejí různé podivné kosmické obludy a z hlediska evoluce naprosto nepravděpodobné tvory a potvory, jež žijí kdesi na jiných planetách. My sami zde na vlastní planetě máme tak zázračné formy života, až se z toho tají dech.Vymyslete si nějakého bizarního živočicha a zjistíte, že na Zemi určitě někde existuje. To se stalo jednomu vědci, když předpověděl, že tak jako existuje sociální hmyz (včely,vosy, mravenci), tak by mohli i kdesi existovat savci se stejným hmyzím uspořádáním života. To znamená, že tito savci by mohli žít v kolonii, kde jedna samička produkuje všechno potomstvo, zatímco ostatní členové kolonie mají na starosti obranu a zajištění potravy. Takový prapodivný savec byl skutečně jednoho dne nalezen- byl to rypoš lysý. U rypoše lysého existuje jediná královna, která kolonii zvířat rozmnožuje, zatímco všichni ostatní členové jsou dělníci, jež celý život jen hloubí chodby a přinášejí potravu.

Zázračné formy života nejsou jen kdesi v hlubokých deštných pralesích, nebo v neprobádaných hlubinách oceánů, ale vyskytují se všude kolem nás. Obyčejné žížaly, hlemýždi, slunéčka sedmitečná, krtci, mouchy, mravenci nebo včely, ti všichni jsou nesmírně zajímaví a zázrační. Vědci, kteří studují podrobně život sociálního hmyzu, zejména různé druhy mravenců jsou ohromeni složitostí jejich organizovaného života. Jedinec v těchto společenstvích neznamená vůbec nic -je jen nepatrnou součástkou jediného organismu. Připomíná poslušnou tělesnou buňku, jen s tím rozdílem, že má tu výhodu, že se může samostatně pohybovat z místa na místo.

Jeden druh roztoče je například nepochopitelný tím, jak se u něj vyvinulo rozmnožování. Larvy se u něj vyvíjejí přímo v těle matky. Z vajíček se vždy vylíhnou samé samičky a jen jeden sameček. Sotva se samec vylíhne, kopuluje s každou se svých sester (v těle matky) a po "práci" neprodleně umře, aniž se vůbec narodil. Oplodněné sestry se pak prokoušou tělem matky ven a čeká je stejný osud jako matku. Divní to tvorové.

Rostliny v evoluci také nezahálely. Díky hmyzu se vyvíjely na stále dokonalejší a rafinovanější druhy. Suchozemské rostliny, které se začaly objevovat na konci siluru, zaznamenaly v karbonu doslova explozi. Z těchto prvních rostlin se vyvinuly druhy, které existují dosud. Některé z nich, například jehličnany a kapradiny, mají dnes mnoho druhů, ale jiné skupiny, jako přesličky, jinany, plavuně a vranečky mají už pouze ojedinělé zástupce. Z rostlin mě například fascinují cizokrajné masožravé rostliny, které neustále rozvíjejí své schopnosti, jak se oběti zmocnit. Jak nalákat a lapit hmyz nebo dokonce malé ještěrky, žáby, ptáky i hlodavce do svých důmyslných pastí. Těmi pastmi jsou všelijak přeměněné, barevností, technickými i chemickými doplňky vybavené listy. Svým vzhledem, barvou či vůní rafinovaně napodobují květy, plodnice hub, kvasící ovoce, a tak dále. Vlastně "filmují" nejen různé zdroje potravy, ale někdy i místa, kam živočichové kladou vajíčka, aby je pak polapily a ze smrtelného objetí už nepustily. 



Ráda se dívám na televizní přírodní pořady o mořských hlubinách. To jednak uklidňuje a jednak má člověk možnost spatřit nebývalý svět. Koník mořský je výjimečný tím, že je vedle jehlic mořských snad jediným samcem na světě, který je těhotný. Stejně jako jiní samci i on produkuje sperma a samička vajíčka; liší se však tím, že samička vkládá svá vajíčka do vaku samečka, ve kterém se potom líhnou mláďata. Samec má vysoce rozvinutý mateřský (nebo otcovský?) instinkt a embrya pečlivě opatruje a ze svého těla vyživuje. Nakonec miniaturní koníky ze svého vaku vypustí k samostatnému životu.



Nesmím zapomenout ani na nejpodivuhodnějšího savce naší zeměkoule, kterým je ptakopysk. Tento prapodivný savec s kachním zobákem patří mezi nejstarší savce a připomíná křížence ryby, ptáka a bobra. Tento podezřelý bobr se zobákem a plovacími blánami je teplokrevný kožešinový savec, jež snáší vejce. I když se o tomto ptakopyskovi někdy mluví jako o živoucí zkamenělině, není tomu tak. Je docela dobře uzpůsoben životním podmínkám dnešního světa v němž žije. Neprohání se sice v zapařených bažinách mladších prvohor, ale přece si zachoval některé rysy shodné s plazy. To napovídá, že se zřejmě vyvinul ze živočichů stojících někde mezi pravěkými studenokrevnými plazy, kteří kladli vejce a teplokrevnými srstnatými savci, kteří rodili živá mláďata. Rozmnožování ptakořitních tedy představuje typ mezi plazy a savci. Proto právě ptakopysk je klíčový tvor k vysvětlení vývoje, který vedl k rození živých mláďat. Samice ptakopyska totiž klade vejce jednak po klasickém způsobu a jednak má malé vajíčko a žluté tělísko jako savci, čímž představuje jakési ochlupené vývojové kontinuum. Vajíčka rostou už během své cesty vejcovodem a stane se tak díky výživě z matčina lůna podobným způsobem, jako je vyživován placentou zárodek v děloze savce. Jsou to neocenitelné doklady o vývoji k rození živých mláďat. Také způsob, jakým samice živí mláďata, je jakýmsi předstupněm stavu dnes rozšířeného mezi savci, totiž kojení. Ptakopysčí samičky nemají struky a přece živí svá mláďata mlékem. Z podkožních žláz na břiše matky počne prýštit mléko a mládě je saje svým měkkým "mléčným" zobákem. Vyvinutější "kojící zařízení" pozdějších savců má tedy své vývojové počátky ve skromných mléčných žlázách ptakopysčího typu přechodu od plazů k savcům.



To jsem jen na několika příkladech ukázala, jaké existují na naší planetě podivuhodné formy života. Zkoumání živé říše ale zdaleka ještě neskončilo. Badatelé už spočítali nejméně l,5 milionů živočišných druhů, avšak jejich počet odhadují na 4 miliony, někteří dokonce na 10 milionů. Všechny ty dnešní organismy, více než l milion popsaných druhů, od bakterií až k plejtváku obrovskému, i to nedohledné moře broučků mezi nimi - každý má svůj půvab a o každém z nich by se dala napsat celá kniha. Tragické ovšem je, že úžasně rozmanitý svět živých forem, miliony let vznikající do dnešní podoby, se člověk nerozpakuje ničit, aniž ho vědci vůbec stačili prozkoumat. Denně prý vymírá asi 140 druhů rostlin a živočichů. Světoznámý paleoantropolog a ekolog Richard Leakey varoval, že na světě právě probíhá šestá katastrofa - neboť lidstvo v současnosti brutálně likviduje většinu biologických druhů. Výsledek je podle Leakeyho zcela srovnatelný s minulými katastrofami a příčinu vidí v přemnožení lidí a v lidské chudobě. Lidé se dokonce nerozpakují kvůli masu vybíjet i naše geneticky nejbližší příbuzné- lidoopy.


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .