12. Nepřirozený sex v historii

Obsah: Antický otrokářský sex....Středověký náboženský sex... Renesanční sex a upalování čarodějnic... Galantní doba....Pokrytecký kapitalistický sex v 19.století....Freudův omyl a počátek 20.století....Dvě světové války a první sexuální revoluce....Poválečný vědecký výzkum lidské sexuality....Hippies a druhá sexuální revoluce v 60.letech....Socialistický sex....Konec socialismu a třetí sexuální revoluce v 90.letech....

 

Antický otrokářský sex

Když Řekové vpadli na Balkánský poloostrov, kde muže rolnických kmenů pobili a jejich ženy si přivlastnili, tak z těch žen udělali prakticky přes noc své otrokyně. Učinili z nich své osobní vlastnictví, svůj soukromý střežený majetek, což znamenalo, že drasticky omezili jejich přirozenou svobodnou vůli i sexualitu. Ze dne na den tak byly jejich jakékoliv svobodné aktivity utnuty a musely začít poslouchat svého vlastníka, svého pána. Nomádští muži vzývající hrubou sílu otočili přírodu naruby. Neboť původní, přírodní a přirozené sexuální chování ženy bylo kvůli nim- původcům všeho zla, po mnoha staletích znetvořeno k nepoznání. Ze svobodných žen se stal soukromý majetek a z jejich dcer bylo pouhé zboží na prodej. Aby se zboží dobře prodávalo, muselo být kvalitní a neporušené. Z těchto obchodnických důvodů přestali otcové spát v loupeživé totalitě se svými dcerami. Panenská blána nabyla obrovského významu, jaký v mateřské prehistorické epoše nikdy neměla. Připomeňme si, že v mateřskosprávních kulturách, které koncepci ženy jako soukromého vlastnictví neznaly panovalo opačné měřítko: obliba ženy vzrůstala s její sexuální zkušeností a u mnoha kmenů a národů bylo pro dívku velkou hanbou, když byla v době první menstruace ještě pannou.

Je důležité mít stále na paměti, že lidskou sexualitu většinové společnosti v každé epoše zásadním způsobem ovlivňovala úzká vládnoucí vrstva lidí, která byla zrovna u moci. Dobová morálka se řídila její momentální ideologií, i vytvořenými dobovými zákony. Kdybych měla vyjádřit jedinou větou, co ovlivňovalo sex starověkých lidí, pak to byl vztah- otrokář a otrok. Bylo smutné, že úzká vrstva otrokářů (sotva 10 procent včetně silových složek) s pomocí svých placených biřiců, byrokratů, vojáků, totalitně ovládala většinovou společnost (90 procent obyvatel).Vládnoucí loupeživí muži určili, že ve všech sférách života panovaly vztahy z pozice hrubé síly. Pochopitelně i v sexuálním chování se to projevovalo až do těch nejmenších podrobností. I v sexu byl zaveden tvrdý přístup z pozice síly, to znamená vztah pán a otrok, kdy důležitá byla rozkoš pána a na sexuální potřeby otroka se nehledělo. Otrokářská „elita“ zavedla takovou morálku i zákony, že se ani podřízení muži nemuseli ženy ptát, zda chce či nechce souložit, ale mohli ji rovnou znásilnit, kdykoliv se jim zachtělo. To byl ve svobodné mateřské epoše nevídaný jev. Ale pro antický sex bylo typické časté násilí, krutost, surovost a sadismus. Oběťmi sexuálního násilí se v otrokářské společnosti pochopitelně nestaly pouze ženy, ale i děti, mladíci i dospělí mužští otroci. Svému soukromému majetku otrokář zakázal vše, co se zakázat dalo. To vyvolávalo vzájemnou nenávist, která se u otrokářů projevovala otevřeně, u žen skrytě. Tato nenávist mezi pohlavími byla po čase kompenzována láskou k chlapcům- muži se hromadně obrátili k homosexualitě. Homosexuální kultura trvala pak plných 300 let. Aby otrokářská elita mohla předat ve válkách naloupený majetek svým skutečným synům, vyžadovala po ženách celoživotní věrnost. Žena měla existovat jen pro svého pána a neomezeného vládce, její případná nevěra měla za následek ty nejtvrdší tresty a dokonce i smrt. Sebe však nemínil samozřejmě v sexu oligarcha nijak omezovat. Vyhrazoval si právo obcovat podle libosti s jinými ženami, mladíky i otroky a v mnoha zemích i právo vlastnit více žen, pokud na to měl prostředky. Žena si na mužovo cizoložství nesměla ani postěžovat. Právě v té době muži rozdělili ženy poprvé v historii lidstva na dva rozdílné druhy: na povinně monogamně věrné výrobce potomstva (manželky) a na povinně promiskuitní ženy, určené pro mužskou rozkoš (prostitutky).

Antické manželství byla formální sociální monogamie, kde muž se choval nadále volně promiskuitně, ale jeho žena musela být reálně povinně monogamně celoživotně věrná. Muž žil ve formální sociální monogamii s vybranou ženou jen proto, aby ji celoživotně kontroloval, zda opravdu rodí a pečuje jen o jeho vlastní děti. V tomto otrokářském totalitním manželství vládl neomezeně. Mohl manželku usmrtit, darovat nebo vyhnat v podstatě kdykoliv se mu zachtělo. Otec mohl prodat do otroctví i svobodnou dceru, která se nechala svést. Ernest Borneman ve své Encyklopedii sexuality o tom napsal: ” Sotva kdy byl ´boj pohlaví´v západní kultuře tak agresivní jako v zakladatelských letech otcovského práva, protože vzpomínky na dřívější stav mateřského práva byly ještě u obou pohlaví příliš živé. Vztah mezi dobyvatelskými hordami a ženami porobených národů byl téměř vždy charakterizován vzájemným pohrdáním. Tam, kde je normou násilí a útlak, můžeme jen stěží očekávat oboustranné pochopení a vzájemný respekt. Proto původ řecké misogynie, této charakteristické směsice strachu před ženami a nenávisti k ženám, která formovala celé dějiny Řecka, a pak i celého patriarchátu v ostatních zemích je třeba vidět zde, na samém počátku- nenávist k ženám je tak stará jako patriarchální právo. V matriarchální společnosti nenávist k ženám neexistovala. Teprve s porážkou starých mateřských kultur a se špatným svědomím, které z  toho plynulo (skutečný předbiblický dědičný hřích), začal strach muže, že by se mu žena mohla jednoho dne za všechno pomstít. To je kořenem nenávisti k ženám. Jen málo lidí v dnešní společnosti si uvědomuje skutečnost, že strach před ženami a pohrdání ženami, které u některých mužů existuje dodnes, a které si nejsou ani vědomi, byla formována určitými zkušenostmi mužů ve starém Řecku. Zejména zkušenostmi archaických loupeživých národů, které vtrhly ze severu na Balkánský poloostrov a porobily si tamní zemědělské národy. Neschopnost Řeků považovat ženu za rovnocennou bytost pramení z tohoto prvotního traumatického ponížení ženy.”

Starověký manžel se mohl do své ženy i zamilovat- ale zamiloval se jen do jejího krásného těla, ne do její duše. Duševní vlastnosti a povaha ženy ho nezajímaly. Přistupoval k ní vždy z pozice síly, z pozice vlastníka majetku a v tom případě ho těžko mohly zajímat názory otroka. Otrok má jedině za všech okolností poslouchat svého pána, na jeho myšlenky není nikdo zvědavý. A tak měly krásné ženy po celou zparchantělou historickou éru přednost před ženami moudrými.

Lidská sexualita zůstala ve starověku ”přírodní” jen v tom smyslu, že se lidé chovali nadále v sexu nenuceně, přirozeně. To znamená, že neshledávali nic špatného na tom, beze studu souložit třeba i na veřejnosti. Koncept intimní sféry tehdy ještě neexistoval. Představa, že pohlavní styk je soukromá záležitost, kterou je třeba provozovat tajně, byla neznámá. Pohlavní styky se tedy konaly na veřejnosti stejně často jako skrytě. Řek neviděl žádné porušování mravů ve skutečnosti, když se při symposiu pohlavně spojil s hetérou před očima ostatních hostů. Za sex se prostě tenkrát v pohanské době nikdo nestyděl, souložili beze studu zvířata, lidé i bohové a byla to věc stejně přirozená jako jídlo, pití, spánek nebo dýchání.

Symposion byla hostina, která vedla u zámožnějších Athéňanů často ke kolektivnímu pohlavnímu styku. Největší rozdíl mezi křesťanským a klasickým pojetím sexuality nespočívá ani tak v tom, že křesťanství zatížilo pohlavní styk pocitem viny všeho druhu, zatímco starověk jej považoval za zdravý a téměř posvátný, nýbrž v prvku studu, který vedl západní civilizaci k tomu, aby považovala sexuální život za tajemství a provozovala ”to” pouze v temných komůrkách.

Zatímco se svobodní občané-muži, ve starověku sexuálně vyžívali na všech frontách- byli sexem zahlceni a přesyceni, neboť vedle manželek se stýkali s otrokyněmi, navštěvovali krásné hetéry a měli milence mezi mladými chlapci- jejich ženy byly věčně sexuálně hladové a neukojené. Vdané ženy, výrobkyně potomstva, trvale v sexu strádaly, neboť jejich sexuální život závisel pouze na manželově blahovůli. A mužův přístup byl ten, že manželka je tu především od toho, aby mu rodila děti, především syny. Na sdílení rozkoše měl k mání plno jiných lidí. Paradoxně ale starověcí muži nárok manželek na rozkoš nezpochybňovali, pouze jim dávali najevo, že mají smůlu v tom, že oni si musí hlídat jejich reprodukční orgány, aby jim nerodily cizí děti. Tehdejší starověká západní medicína totiž věřila, že k zajištění reprodukce během soulože je nezbytný orgasmus jak muže, tak i ženy. Pokud žena orgasmu nedosáhla, pak se nemohlo uvolnit její semeno a nepočala. Podle tohoto pohledu tedy byly genitálie ženy i muže, a také rozkoš ženy i muže zásadní pro vznik života. Galénos ve spise O užitečnosti orgánů se řídil názory Hippokratovými, a rovněž pokládal orgasmus za signál uvolnění genitálních tekutin daného jedince, které jsou nutné ke vzniku nového života- věřilo se, že muži i ženy přispívají k početí dítěte svým semenem. Orgasmus byl podle nich událostí, kdy obě pohlaví vypuzují z genitálií zárodky nového života. Pouze misogyn Aristoteles pochyboval o tom, jestli ženský orgasmus musí být zásadně nezbytný pro početí. Ale připustil, že v každém případě je užitečný tím, že semeno muže je lépe vtaženo do dělohy.

Proč zatlačili Řekové ženu do pozadí? Nebylo to jenom kvůli potomstvu a ne proto, že by byla v sexu nějaká méněcenná, ale právě naopak: protože se její převahy v sexualitě velmi obávali. Mohli se sice holedbat svou fyzickou silou, ale moc dobře věděli, že ženy jsou v sexu silnější a výkonnější než oni. Už tenkrát žádný muž nebyl schopen zlomit rekordy kdejaké prostitutky, která v jednom zátahu dokázala sexuálně uspokojit desítky mužů. A prostitutky nebyly jiné bytosti než manželky. Sexuální náruživost, vytrvalost a nenasytnost patřila i k ostatním ženám a muži věděli, že se nedá zakázat, že je od přírody vrozená- jenže je obtěžovala a unavovala. Řekové chápali a uznávali ženskou sexualitu, ale svým manželkám dávali najevo: já vím, že sexuální rozkoš potřebuješ stejně jako já, ale jsi slabá, jsi pouhý můj majetek, tak máš prostě smůlu. S tímto problémem se potýkali nejen Řekové, ale i Římané a co je zlobilo nejvíce, byla skutečnost, že se ženy stále nechtěly vzdát své sexuální iniciativy. Kolem poloviny 2. stol. př.n.l. si Juvenalis postěžoval: ”Jak malá je naše rozkoš, ve srovnání se ženou!” 

I antické homosexuální styky mezi muži se rovněž vždy odehrávaly z pozice síly. Ten kdo byl v sexu aktivní byl výše postavený než ten, který byl pasivní ( v pozici podřadné ženy). Kdo zaváděl úd do análu, nebo prováděl felaci byl vůdčí- kdo to strpěl byl podřízen. Co se týče felace i análu, tyto sexuální praktiky byly ”vynalezeny” až v antice. Badatelé usuzují, žev prehistorické době se nevyskytovaly, neboť ani u všech přírodních národů, které ještě existovaly i 19.století nebyly známy. Je to i logické, styk do úst nebo řitního otvoru nepřináší ženě oplodnění ani sexuální uvolnění, je to praktika, která má přinést rozkoš  hlavně homosexuálním mužům. Prehistorickým ženám stačily bohaté přirozené sexuální styky, jež vedly k oboustranné rozkoši i oplodnění. Až ve starém Řecku, kde starší muži sváděli mladíky, byly hojně používány tyto pochybné sexuální praktiky. Díky dráždění penisu ústy starce se totiž mladíci snadněji vzrušili a potom jim poslušně byli po vůli, když jim zavedli penis do řiti.

Pederastie ve starém Řecku nebyla pedofilií, neboť byla zaměřena pouze na chlapce, nikoliv na dívky. Není náhodou, že slovo pederastie pochází z řečtiny, neboť ve starém Řecku patřila pederastie asi po tři sta let ke společenské normě. I slovo ”pedagog”, které dnes znamená ”vychovatel”, pochází z řecké lásky k chlapcům. Pedagog byl ”chlapeckým vůdcem”, který vedl chlapce za pomocí lásky. Staří Řekové věřili, že výchova je možná jen láskou a měli přitom na mysli lásku v psychickém i fyzickém smyslu. A protože ženě neposkytovali žádnou výchovu, redukovalo se to celé na pederastní vztah mezi učitelem a žákem. Tato tradice pedikace sahala, podle názorů Athéňanů až do nejranějších počátků řeckých dějin. O hrdinech z Tróje bylo napsáno: ”Žádný z nich neměl děvku k dispozici, nýbrž milovali se navzájem po deset let.” (Představme si tu situaci: byli to mladíci nadupáni živočišnou energií a široko daleko nikde žádná otrokyně k mání. Měli k dispozici jen svá krásná mladá svalnatá těla. Byla to situace, jaká vzniká dodnes všude ve světě, kde jsou pohromadě jenom muži- ve věznicích, na vojně či na učilištích). Ve starém Římě byla homosexualita stejně častá jako v Řecku, ale zásadní rozdíly mezi řeckou a římskou homosexualitou spočívaly v tom, že Římané se nikdy nepokoušeli cenit homosexualitu jako lepší, ušlechtilejší či důstojnější, nýbrž ji v nejlepším případě považovali za rovnocennou. Římané také nikdy neprováděli ono filozofické idealizování pederastie, s jehož pomocí si Řekové namluvili, že je jedinou pro muže přiměřenou formou pohlavního spojení. 

Otrokářská totalita ve starém Řecku i Římě otočila přírodu naruby i jinak. Tak zatímco homosexuální felace (lidově kouření) byla praktika vysoce vyzdvihovaná, opěvovaná a mezi muži hojně využívaná, tak cunnilingus (lidově lízání) byla praktika opovrhovaná a zavrhovaná. Z hlediska ”přírody” je ovšem cunnilingus daleko přirozenější než felace, neboť jsou to vždy samci, kteří aktivně a žádostivě očichávají pohlaví samice, ne naopak. Zatímco tedy v přírodě samice samcům dodnes ”voní”, v loupeživém starověku jim vonět přestaly. Takže už tenkrát byly lidské ”kulturní” zvyky jiné, než přirozené vztahy v přírodě. Kdo ”kouřil” penis a pak zavedl svůj penis do řiti byl vůdčí, kdo obojí strpěl byl podřízen. Zvláštní situace právě nastávala při ”lízání”. Muž, který prováděl cunnilingus byl sice ve vůdčí pozici, ale na druhé straně vyhovoval sexuálním choutkám podřadnému stvoření- z toho důvodu byl jiným mužům pro smích. Starověký muž se zřídka nechal ”kouřit” ženou a už vůbec ne manželkou, protože se tak octl v podřadné pozici. Proto ”kouření” prováděli muži mezi sebou a přináleželo vždy výše postaveným mužům. Tak se staré Řecko, ba i starý Řím staly zlatým věkem homosexuálů. Protože jediné bytosti, které mohl Řek i Říman považovat za rovnocenné, byli muži. A proto bylo považováno nikoliv ženské tělo, ale tělo mladého muže nejen za sexuální, ale i estetický ideál krásy.
 

Středověký náboženský sex

Již za prvního římského císaře Augusta (63 př.n.l.-14 n.l.) přicházeli do Říma kazatelé- křesťanští misionáři (kým byli asi řízeni, kde bylo jejich tajné vedení, že by ve Vatikánu?), kteří hlásali nový mravní zákon: nepečovat o tělesné blaho, nemyslet na pozemský život, nýbrž na posmrtnou spásu duše. Tyto původní křesťanské představy byly formulovány jako prostředek proti velké pohanské promiskuitě, a proto zdůrazňovaly sexuální zdrženlivost a odpor proti světským a tělesným požitkům a vášním. Římané byli zvyklí dávat světu zákony, ale teď však přišli tito pochybní potulní kazatelé, řízeni někým, kdo chtěl ovládnout duše pohanů a vyhlásili mravní zákon, který měl platit pro celý svět, tedy i pro Římany. Podle tohoto zákona neměli už lidé tolik myslet na své tělesné blaho a na pozemský život, ale především na spásu své duše a na život posmrtný. Cizí kazatelé dávali Římanům podivná ustanovení i pro jejich sexuální život: manželství mělo platit až do konce života, rozkoš byla hříchem, nový sňatek se rovnal cizoložství, dokud byl první partner na živu.

Normy sexuálního chování v křesťanské společnosti stanovila o něco později nejvyšší církevní autorita- Bible. Tato „svatá kniha“ byla sepsána úzkou skupinou spikleneckých mužů toužících po neomezené moci za účelem efektivnějšího totalitního ovládnutí většinové společnosti s pomocí pevně stanovené náboženské ideologie. V povědomí lidí je dnes nejznámější biblický příběh vyhnání Adama a Evy z ráje. Podle první knihy Mojžíšovy Bůh ztrestal porušení božího přikázání nejíst ze stromu poznání šestero způsobem: Zaprvé tím, že učinil člověka smrtelným. Zadruhé tím, že vnesl nepřátelství mezi muže a ženu. Zatřetí tím, že odsoudil ženu k porodu v bolestech. Začtvrté tím, že jmenoval muže pánem ženy. Zapáté tím, že odsoudil muže k práci a k práci připojil starosti. Zašesté tím, že vyhnal Adama a Evu z ráje. Křesťanství překonalo, po krátkém období úcty k ženě, všechny dřívější světové názory v pohrdání a ponižování ženy. Úzká skupina mocných církevních hodnostářů se chopila vlády nad svými věřícími ovečkami, aby jim na dva tisíce let totalitně vymyla mozky svou náboženskou propagandou a dokonale je tak ovládla.

Jako náboženství chudých se římské křesťanství obrátilo proti rozkošnictví bohatých se zvláštní tvrdostí. Přitom stále ztotožňovalo ”pokušení těla” jen se ženou. V teologii prvních století se nikdy nenajde ani náznak možnosti, že by muž mohl být stejným pokušením pro ženu. Žena byla v náboženské totalitě už po všech stránkách podrobena, ale stále se ještě nedařilo zlomit její velkou sexuální moc nad muži. Neboť co bylo náboženským oligarchům platné, že omotali ženu jako pavouk mnoha náboženskými zákazy a předsudky, když stačilo, aby na libovolného muže upřela svůj hluboký pohled z pod svých hustých řas a jeho rozum byl náhle v koncích? Neznámá síla byla silnější než vůle mužů a to vládnoucí náboženské hodnostáře rozčilovalo. Jejich strategie řízení většinové společnosti pomocí strachu z boha měla ještě trhliny, nebyla tak dokonalá, jak si představovali. Nedařilo se jim ovládat mužský chtíč a oni toužili ovládat všechny oblasti lidského života.

Velkou zásluhu na rozšíření představy, že lidská sexualita je hřích měl Augustin (354-430 n.l.), který byl později náboženskou oligarchií prohlášen za svatého. Byl jednou z největších církevních autorit, jež zformuloval sexuální nauku o ”dědičném hříchu”. Toto pojetí odvodil ze své vlastní zkušenosti s neschopností odolávat sexuálním pokušením. Před svým obrácením měl totiž řadu milenek a přinejmenším jednoho nemanželského syna. Jeho zásluhou se postupně a pozvolna šířilo asketické pojetí morálky, spočívající v ideji, že lidé jsou od přírody ”hříšní”, protože byli zplozeni v rozkoši. Žena je ”nádobou hříchu”, a proto sexuální styk s ní je rovněž hříšný. Hříšnost se podle této nauky přenáší koloběhem z generace na generaci: smyslnost-zplození-narození hříšného člověka-smyslnost-zplození, atd. Tak je tomu od vyhnání Adama a Evy z ráje. Příčinou našeho života je smyslnost rodičů, a proto je tento náš život hříšný. Neposlušnost, nezřízenost pohlavních orgánů jsou důkazem dědičného hříchu. Augustin začal studovat i projevy dětského chování a došel k závěru, že sexualita je dědičná a projevuje se už u kojenců (kde všude asi čerpal Freud své inspirace?). Z toho vyvodil, že člověk je tvor veskrze zkažený sexem. Podle Augustina nic nestrhávalo mužovu mysl dolů tak jako ženino laskání a spojení jeho těla s tělem ženy. Tělesná vášeň byla hříšná, protože sváděla ke hříchu. A hříchem pro Augustina byla neschopnost muže ovládnout svůj pohlavní orgán. Ani manželský pohlavní styk tedy nebyl prostý viny.

Jak se lze tomuto dědičnému zlu vyhnout? Vládnoucí církevní oligarchie pochopitelně nepožadovala naprostou zdrženlivost (jinak by lidé vymřeli), ale doporučovala, aby muži podle možnosti potlačovali svůj sexuální chtíč i v  manželství a souložili jen za účelem plození dětí. Protože nebylo možné zdůvodnit askezi zdravým lidským rozumem a logickými argumenty, bylo třeba vymýšlet krkolomné metafyzické konstrukce. Někteří radikální myslitelé dokonce mužům radili, aby pokušení odolali úplně a vůbec si s ženami ani nezačínali. Celá literatura týkající se askeze je typicky mužská literatura, a podle ní je vždy viníkem žena. Ona je svůdkyní, tak jako její pramáti Eva. Žena vyvolává hříšné myšlenky, žena je smyslnější a agresivnější- i když dovede své choutky skrývat lépe než muž. Časem to došlo až tak daleko, že církevní synoda v Maconu (r.585) diskutovala se vší vážností, zda je vůbec možno považovat ženu za člověka. Každé místo na ženě, řekli tenkrát koncilní otcové (z nichž mnozí byli homosexuálové), od temene až po chodidlo, je nástraha ďábla. Přirozeným následkem nenávisti k ženě byl později celibát a procesy s čarodějnicemi. Žena nesměla vstoupit přes práh mnišských klášterů- a přesto se mnoho mnichů po celý život marně snažilo zdusit v sobě všechny žádosti a touhy po ženě.

Účelem křesťanské askeze prý nebylo zničení, nýbrž ovládnutí sexuality. Byl však kdy tento účel naplněn? V nesčetných životopisech různých svatých a zprávách kajícnic je nápadné, že zde zcela jistě sexualita nebyla ani zvládnuta, ani zničena. Zničeno bylo nakonec tělo, které nemohlo zvládnout mučení, které si samo působilo. Až do konce života planula sexualita o to horoucněji, čím více se jí asketové obojího pohlaví pokoušeli potlačovat. U normálně heterosexuálně založených mnichů a jeptišek zkrátka platila přímá úměra: čím více od sebe odháněli nízké chtíče, tím více na ně mysleli. Zakažte si myslet na medvěda a celý den budete myslet jenom na medvěda. Výsledkem pohlavní zdrženlivosti u mnoha mnichů bylo tedy to, že měli naopak trvalý a obrovský zájem o sexuální věci. Přísní asketi si až příliš často libovali v bujném líčení všemožných historických a mytologických příběhů týkajících se sexu- normálních i perverzních- čímž dokazovali, jak je jejich vlastní fantazie askezí vybičována, a jak jsou smyslné a nečisté jejich vlastní myšlenky a city v těle, které zachovávalo přísnou ”čistotu”. Tak byl vynalezen vzorec sexuálního strachu a masochismu, kterým trpěla západní kultura takřka dva tisíce let, a od kterého se RKC dodnes neoprostila. Vláda církve byla budována od čtvrtého století na vytváření sexuálního stavu tísně a jeho vykořisťování. Věřící, který poslouchal mravní tabu církve, žil ve stavu tak hluboké sexuální bídy, že mohl život unést pouze v naději na lepší Onen svět. Byl v sexuálních záležitostech tak nejistý, že mohl nalézt jistotu pouze v církvi. A o to tady přece šlo- církvi se začínalo dařit získávat a udržovat si absolutní vládu nad věrnými dušemi svých věřících. Nezanedbatelné nebylo ani to, že začala hromadit obrovský majetek, který se díky celibátu kněží nijak nedrobil, ale nepřetržitě narůstal.

Pod vlivem učení sv. Augustina církev ještě více podpořila již od starověku existující rozdělování žen na počestné a prostitutky. Počestným manželkám se stala velkým vzorem bezpohlavní, asexuální, čistá, neposkvrněná Panna Marie, matka Kristova. A těm poskvrněným byla útěchou napravená prostitutka Maří Magdaléna, společnice Kristova. Augustin řekl: ”Jestliže potlačíte prostituci, zkazí celou společnost lehkomyslná rozkoš.” A tak došlo k velkému rozšíření prostituce- aby manželky byly lépe chráněny před cizoložným sexem. Počestné ženy si tak nadále pramálo mohly užít sexu, neboť měly být zbožné, ctnostné, asexuální jako panna Marie a stoprocentně věrné. Zbožní válečníci odcházející do křížových výprav se s těžkým srdcem loučili se svými ženami; dříve než však odjeli do válek, navlékli svým cudným manželkám pro jistotu železné pásy cudnosti, aby je uchránili před jinými muži. Sami se ovšem- jako vždy- ve své promiskuitě nijak neomezovali. Proto armádám zbožných mužů sloužily vždy armády zbožných prostitutek a církev byla spokojena, neboť to naprosto schvalovala.

Ženský orgasmus se kupodivu i ve středověku bez ohledu na zvrácené učení církevní oligarchie nadále uznával, protože pořád byl chápán jako nezbytná část rovnice zplození nového života. Takže na ženskou slast ze sexu i na způsoby jak ji navodit, bylo stále pohlíženo v pozitivním světle. Soudobí lékaři mužům radili, jak nejlépe přivodit ženě orgasmus, protože byl tak důležitý při početí. 

Postupně začala církevní oligarchie vyžadovat od kněží slib pohlavní čistoty, který vyústil v celibát (zákaz kněžských sňatků, jenž byl sice schválen už v 6.století, ale velmi dlouho se nedodržoval). Celibát zakazoval kněžím veškeré tělesné obcování s ženami, neboť se začala rodit myšlenka, že kdo se smí dotýkat těla Kristova, nesmí se poskvrnit dotekem těla ženského. Boj o celibát trval plných tisíc let. Ženatí knězi se nechtěli vzdát svých manželek, a tak byli pranýřováni jako smyslní hýřilové, jako muži, kteří nedovedou odolat ženskému ďáblu. Až do 11.století byla zdrženlivost mrtvou literou zákona. Teprve od koncilu v r.1139 začal platit církevní zákon, že knězem se může stát pouze ten, kdo se zaváže k celibátu. Přesto si ještě ve 14. a 15.století přivádělo mnoho knězů na faru své ”kuchařky”.

Náboženská totalita ve středověku postupovala poměrně pomalu. Například u nás se začalo pozvolna šířit křesťanství (lépe řečeno falešné pseudokřesťanství) až teprve od 9.století. A ještě ve 12.století se v Evropě běžně pohansky obchodovalo s nevěstami, než se pseudokřesťanské oligarchii podařilo tento obyčej –nákup a prodej dívek- vymýtit. Ovšem ve 13.století už sv. Tomáš Akvinský naplno hlásal, že rozkoš je spojená s neřestí. Sexuální rozkoš má být tolerována jen v případě styku určeného k plození, a to samozřejmě v manželství. I masturbace byla shledána velkým hříchem proti přírodě a bohu. Ale i za dob Akvinského byl vliv církve ve většinové společnosti stále ještě poměrně slabý. Lidé žili rychle a krátce- než se stačili rozhlédnou po světě, už zase hromadně umírali na nemoci nebo ve válkách.  A taky ještě neexistoval knihtisk, který by rychle šířil všemi směry náboženskou propagandu. A tak pohanská tradice veřejného pohlavního života- i přes přítomnost křesťanství zůstávala v podstatě ještě dlouho zachována. Jak bylo pro středověkého člověka samozřejmé provádět svůj pohlavní život i na veřejnosti, vyplývá z četných dopisů, obrazů a soudních příkazů. Například až do 17.století měl muž, který byl jiným obviněn z impotence, právo dokázat veřejně svou potenci a tím se zbavit obvinění.

Na závěr o středověkém sexu lze říci, že byl nepřetržitým střetáváním se pohanského způsobu života s propagandou nového totalitního monoteistického náboženství, kde ale jinak zůstal víceméně zachován ”přírodní” pohanský sex. To znamená, že i přes všechny ty pokusy církve udělat ze sexu nečistý hřích bylo minimálně až do 11.století středověké pojetí sexu v zásadě pohanské, tedy hédonické. Útěchou počestných osamělých hradních paní, kterých se pohanská promiskuita samozřejmě netýkala (jen jejich mužů, bojujících kdesi v Tramtárii), mohli být potulní minnesengři a trubaduři. Ti se vyrojili v 11. a 12.století a zpívali věčně sexuálně neukojeným a strádajícím počestným paním a dívkám své tklivé písně a balady alespoň o krásné, platonické lásce, když si nemohly užít tu fyzickou.


Renesanční sex a upalování čarodějnic

Jestliže se církevním hodnostářům nedařilo ve středověku nijak zvlášť spoutat lidskou sexualitu, pak v renesanci se jí to nedařilo dvojnásob. Období renesance bylo pro lidi v pravém slova smyslu odhalením. Byla odhalena krása lidského těla. Mnozí badatelé a cestovatelé totiž tenkrát našli krásné mramorové sochy z antiky- před nimiž oněměly všechny kritiky. Tak vypadali kdysi lidé, než jim náboženství přikázalo, aby zahalili všechno, co se dalo. Náboženství, které změnilo muže ve ztrápené mučedníky a ženy v šedivé mumie, u nichž nebyly vidět žádné linie. Ve středověkém umění až dosud směli umělci ukázat mužské tělo jedině když vypadalo dost nábožensky trpitelsky- ale ženské tělo muselo být stále zahaleno. Renesanční umělci však náhle odhalili ženskou nahotu ve vší kráse- a naopak muži měli většinou zůstat oblečeni. Parazitická  bohatá šlechta se chtěla v sexu nevázaně bavit- a po jejím vzoru se začal nevázaně bavit i lid. Boccacio oslavoval lásku a ve svém Dekameronu hlásal: ”Monogamie je sebeklam, trvající jen tak dlouho, dokud muži či ženě nepřijde do cesty jiný partner, který je bude přitahovat ještě víc. Tak to zařídila příroda. A kdo se jí vzpírá je blázen.” V téže době vznikla slavná literární postava Dona Juana, kterou budoucnost zevšeobecnila: postava nenasytného milence, lovce žen, sexem poháněného dobrodruha, kterého jeho hříchy nakonec zahubí.

I renesanční papežové a jejich knězi se utrhli z řetězu a ve svém soukromí přestali dbát na sexuální tabu, která jiným kázali. Žili naprosto bezuzdně a byly pro ně absurdní jak zákony odříkání a mravnosti, tak i nerozdělitelné manželství s celoživotní věrností. Sexuální strach a sexuální stud, který ve věřících podněcovali, využívali jako psychologické zbraně v boji o moc nad lidskými dušemi. Právě moc byla pro ně nejdůležitější, a tím lze vysvětlit barbarskou morálku středověké církve, od pásu cudnosti až po dětská křižácká tažení, od flagelantismu až po mučení, od inkvizice až po pálení čarodějnic.

Proč se zrovna v renesanci zuřivé pronásledování čarodějnictví soustředilo hlavně na pronásledování žen? Proč se stále mluvilo především o čarodějnicích a zřídka o čarodějích? Hlavní příčinou tohoto stavu ve všech zemích bylo soustavné znehodnocování žen předchozím vývojem, kdy pseudokřesťanství ze všech sil podporovalo a prohlubovalo učení o dědičném hříchu. A pak také tvrdý odpor již poměrně mocné církve ke vzmáhající se antické pohanské kultuře, která tentokrát oslavovala nahé ženské tělo místo mužského. Právě to mělo za následek ještě větší nenávist k ženám. Za pomoci teroru vůči slabým a bezbranným ženám se vládnoucí špičky církevní hierarchie rozhodly posílit a upevnit svou moc.

Žena byla bytost zlá a nečistá. Ženou hřích na svět přišel, žena je hřích, všecko hříšné ze ženy, ženské paže jsou lovcova oka, vedle ženské zloby je každá zloba nepatrná- takové názory šířila církevní oligarchie přes své poslušné zaměstnance- kněze už celá staletí. Odtud byl ovšem již jen krok k názoru, že ženin klín je branka do pekla. Žena se miliskuje s ďáblem, a tak peklo vniká do její duše. Církevní učení o nečistotě ženy a její nebezpečné svůdnické povaze vedlo nejen k opovrhování individuální láskou, nýbrž k opravdovému strachu ze ženy, před kterou mnozí muži prchali nejen ve svých myšlenkách, ale i ve skutečnosti- do klášterů. Mnich se měl pak pečlivě střežit každého styku se ženou, jako se sůl musí chránit před vodou, aby se v ní nerozpustila.

Zatímco i renesanční mužská sexualita byla v zásadě pořád a stále pohanská, tak ženská sexualita byla již křesťansky spojena buď s bohem nebo ďáblem. Když se ženy oddávaly bohu, zůstávaly čistými pannami, když se oddávaly ďáblu, byl to náruživý sex se vším všudy jak se patří. Nejčastěji opakovaným a nejvýmluvnějším jevem bylo to, že čarodějnice byly prostě obviněny z toho, že obcovaly s ďáblem. Neboť v očích církve veškerá čarodějnická moc koneckonců pocházela z jejich ”hříšného” těla, z jejich smyslného zdroje veškerého zla. Čarodějnická epidemie, která řádila nejvíce od konce 15. století do poloviny 17. století byla rubem kulturní epochy, na kterou je Evropa tak pyšná. Pohlavním ocejchováním ženy a strachem před ní si lze jedině vysvětlit čarodějnické šílenství a systematické pronásledování a vraždění čarodějnic v křesťanské době. To trvalo téměř až do konce 19. století, neboť poslední čarodějnice byly upáleny 26. srpna 1877 v Santo Jacobo v Mexiku. Ač starověk rovněž věřil na čarodějnice, něco podobného se v něm nevyskytlo.

Proti manželské rozkoši však stále ještě nikdo nic nenamítal.Víra, že změny ženských genitálií při orgasmu jsou nutné k zajištění početí, znamenala, že rady týkající se soulože a plodnosti bývaly opravdu podrobné. Francouzský lékař ze 16. století Ambroise Paré radil, že je moudré nestahovat se z vaginy ženy příliš brzy poté, co se její děloha otevřela působením orgasmu, ”aby vzduch nepřišel do styku s otevřenou dělohou” a neochladil tak právě zaseté teplé semeno, protože to by mohlo poškodit početí. Zdá se tedy, že sex mohl být tehdy pro vdané ženy- alespoň pokud se muž snažil o početí- mnohem příjemnější, než se dnes obvykle soudívá. Sladká slova a polibky, dobré jídlo a víno, smyslné masáže, simultánní orgasmus a dlouhé důvěrné objetí potom- to byla renesance a zní to docela dobře. Koneckonců i z děl Shakespeara tohle všechno lze vnímat.

Inkvizice se v praxi stala nejdůležitějším sexuálním úřadem v renesanci. Sexuální zvyklosti byly natolik smíšeny s církevní praxí, že každý přestupek proti sexuální ortodoxnosti byl současně vykládán jako přestupek proti církevní ortodoxii a pronásledován. Vzorový příklad poskytují procesy s čarodějnicemi a vyšetřování inkubů a sukubů. Ďábel sice sváděl lidi obojího pohlaví, ale na ženy měl spadeno mnohem víc. Na jedné straně staré vrásčité babice, na druhé straně byly ještě nebezpečnější krásné svůdné mladice. Neboť ty neobcovaly jen s ďáblem, ale i s pozemšťany. Po první vlně procesů s čarodějnicemi, rozpoutané v Jižní Francii, vypukla na přelomu 14. a 15.století nová epidemie čarodějnického šílenství- tentokrát v alpských zemích. Rozšířila se jako požár po Německu, Francii a Itálii a během jedné generace propadla tomuto moru polovina Evropy. Bylo sepsáno dílo Kladivo na čarodějnice, které bylo poprvé vytištěno r.1487. Do r. 1669 dosáhlo pak osmadvaceti vydání, přičemž bylo stále zdokonalováno a obohacováno o nejnovější poznatky, jak poznat a usvědčit čarodějnice. Lovci čarodějnic se měli čím ohánět: soudce měl dát podezřelé osobě pětatřicet otázek. Už první otázka však stačila k tomu, aby bylo možné čarodějnici poslat na hranici. Otázka zněla: ”Věříš v čarodějnice?” Jestliže vyslýchaná žena řekla ”ano”, bylo to znamení, že se vyzná v čarodějnickém umění. Když odpověděla ”ne”, provinila se kacířstvím. Když stále byly pochybnosti, uspořádal se boží soud. Obviněná byla se svázanýma rukama i nohama hozena do vody. Když se utopila, byla to čarodějnice. Když se neutopila, byl to důkaz, že voda odmítla její křest, a proto to byla také čarodějnice. 

”Kladivo na čarodějnice” se záhy těšilo velké oblibě ve všech civilizovaných zemích a brzy se stalo mezinárodním zákoníkem. Inkvizitoři mohli pracovat bez skrupulí (dnes máme pro změnu exekutory bez skrupulí), což prospívalo i jejich peněžence, poněvadž jmění odsouzených se konfiskovalo a část připadala soudcům jako odměna za jejich služby. Nešlo přitom jen o jednotlivé případy, nýbrž o masové vyhlazování lidí. Jeden saský soudce se honosil tím, že přečetl třiapadesátkrát bibli a mezitím odsoudil 20 000 čarodějnic na smrt! Dnes už se nikdo nedoví, jaký druh žen byl upalován nejčastěji. Čím asi ženy inkvizitory nejvíce dráždily? Byly to především krásné mladé dívky, nebo spíš staré bylinářky a porodní báby? Nebo snad především bohaté, osamělé vdovy, jež měly málo vlivných příbuzných, kteří by je mohli zachránit ze spárů inkvizitorů? Těžko říci, vždyť archivy Vatikánu dodnes pečlivě tají všechna tato svinstva. Odhaduje se, že bylo upáleno celkem asi 5 milionů žen. Jedno je ovšem jisté- že s čaroději a kacíři se při mučení neužilo tolik zábavy, jako s čarodějnicemi. S muži byla nuda, ale s čarodějnicemi si inkvizitoři užili nevšedního sexuálního sadistického vzrušení. Koneckonců i v moderní době pořád vidíme to samé: ti nejslabší to odnesou nejdřív. Bojovníci a revolucionáři obvykle utečou kamsi do hor a vojáci pak s oblibou znásilní a zmasakrují ty nejbezbrannější- ženy a děti.

V jedné nejdelší a nejhanebnější kapitole Kladiva na čarodějnice, jejíž každá věta je hanobením ženy, odpovídají spisovatelé na otázku, proč se u křehkého pohlaví vyskytuje čarodějnická neřest víc než u mužů: hlavní důvod vidí v ženské nenasytnosti. Nenasytný je mlčenlivý otvor jejich dělohy, a proto také vyhledávají styk s démony, kteří by ukojili jejich žádostivost. Proto také každá žena, která se příliš honila za muži, byla v podezření, že je čarodějnice: asi potřebovala nadlidsky silného pomocníka k ukojení svého ”nočního hladu”. V mužské fantazii se žena sama stávala obávaným démonem, pro svou schopnost vzbuzovat v něm proti jeho vůli žádostivost: tak vznikla čarodějnice.

 

Galantní doba

O tom, jak je lidské chování tvárné a vždy závislé především na dané kultuře, dobové morálce a zákonech, svědčí i epocha zvaná galantní. I v galantní době povahu lidské sexuality určovala úzká vládnoucí třída- a tou byla rozmařilá šlechta. Ta si nenechala od církve do svého sexuálního života mluvit. Učení církve, že sex je hřích už nebral v 18.století nikdo vážně. Všichni tehdy už dávno věděli co je církev zač: že káže vodu a sama pije víno. Ale je pravda, že určitý všeobecný pocit viny kvůli své sexualitě byl již v lidech pevně zabudován. Ovšem nebyl to zas tak velký problém- stačilo se přece příští den ze svých hříchů vyzpovídat a hříchy byly zahlazeny. Kromě toho, Hippokratovské představy, že ženský orgasmus je nezbytný pro početí zůstávaly v povědomí veřejnosti i v osmnáctém století. Tak například v roce 1745 tomu francouzský přírodovědec Maupertuis stále věřil natolik, že ve své práci nazvané Pozemská Venuše popsal ženský orgasmus jako ”rozkoš, která udržuje lidský rod, okamžik tak plný slasti, že vyvolá v život novou bytost.”

V galantní době byla převratná ta skutečnost, že nová sexuální morálka hlásala, že ženy jsou stvořeny pro lásku a i ony si mohou vybírat milence a střídat je, jak se jim zlíbí. A tak po několika tisíci letech půstu si znenadání počestné ženy přišly v sexu taky na své. Bylo jim dovoleno, aby si stejně jako muži vychutnávaly promiskuitní sex. Už nebyly přísně věrnými výrobkyněmi potomstva, mohly se účastnit sexuálních radovánek a střídat své milence. Neboť vládnoucí šlechta hlásala, že sexuální pud je něčím přirozeným, za co se nikdo nemusí stydět. Moc církve byla v sexuálních záležitostech prozatím zlomena a čarodějnice již na hranicích taky neplanuly. Na stísněných dvorech ve Versailles bylo tehdy namačkáno 10 000 lidí- kde každý všechno věděl o každém a obvykle si k tomu ještě něco přibásnil. Proč si tedy hrát na ctnostné andílky? Proč by měly ženy tajit před svými družkami, že jim láska působí rozkoš a potěšení a že mají jednoho či více milenců? Ani muži se nevyznačovali přemírou diskrétnosti a krátili si dlouhou chvíli rozhovory o galantních dobrodružstvích. Vůbec není náhodou, že zrovna 18.století dalo světu známou postavu- Casanovu. Casanova byl pravým dítětem své doby. Byl to milovník a miláček žen- muž, který měl ženy opravdu rád. Muži typu Casanovy jsou poměrně vzácní. Casanova totiž nebyl velkým milovníkem proto, že miloval mnoho žen, nýbrž proto, že ho mnoho žen milovalo. (Mimochodem, tento slavný milovník ukončil svou životní pouť u nás v Čechách na Duchcovském zámku).

Na druhé straně byl dítětem své doby i markýz de Sade, podle jehož jména vznikl pojem sadismus. Napsal romány, v nichž nepokrytě vystupuje jeho strach z žen a z toho pramenící nenávist k nim. Sexuální vzrušení se u něj dostavilo jen se spojením násilí na ženách. Krutost v sexu byla totiž i v 18.století všudypřítomná. Nezbytné rekvizity- různé důtky a karabáče- se povalovaly v téměř každé domácnosti.Ona totiž ani ta galantní doba, tento domnělý ”věk ženy” ve skutečnosti ženu nijak zvlášť nepovznesla. Takový kult ženy, jaký pěstovalo 18.století mohl mít jen za následek její další ponížení. Bylo to tím, že muž a žena ani v 18.století proti sobě nestáli jako rovnocenní partneři, neboť mužova vláda a jeho libovůle byly stále neomezené. To se pochopitelně odráželo i v sexu, kde různé krutosti k ženám byly běžné a na denním pořádku. Nevázanost a svoboda v sexu zdánlivě existovala pro obě pohlaví- ale jen do chvíle, než to muže přestalo bavit. Potom s ženou zatočil. Nicméně i tak zůstává faktem, že milostný život v 18.století byl oproti předešlým epochám velmi uvolněný.

Co bylo špatně? Že žena usedla na trůn jenom jako nástroj požitku, jako živoucí ztělesnění smyslné rozkoše- ale jako osobnost uctívána nebyla. Pro ženu ancien regimu byl jen jediný životní program: aby byla ustavičně a všude- v saloně, divadle, společnosti, na ulici i v budoáru delikátní pochoutkou pro smysly všech. To bylo jádro galantnosti. Galantní doba sice pokládala ženinu nevěru za milostnou pikantnost, nevěrná žena se stávala s každou novou nevěrností jen pikantnější pro svého muže i přítele, a i požitek ženy s mužem jen rostl představou, že již mnohé ženy podlehly jeho chtíči- současně ale mužova moc mohla ženu kdykoliv co nejkrutěji potrestat už jen za pouhé podezření z cizoložství, třeba doživotním zavřením v klášteře! Čili veškerý galantní kult ženy se tedy ve skutečnosti opíral pouze o rozmar všemocného muže, který svého otroka momentálně dle nálady povýšil na svého pána, ale jen do chvíle, než ho objekt lásky a zbožňování omrzel. I ty nejmocnější metresy byly zcela závislé na panovníkově přízni, a to i v případech, kdy s ním měly osm dětí, jak tomu bylo v případě metresy Montespan. Ani ty nejvýše postavené ženy neměly ve skutečnosti vůbec žádné právní zajištění, takže mohly ze dne na den upadnout v nemilost, být vyloučeny z dvorní společnosti a skončit kdesi v bídě.

V té době se také vynořil nový typ románů: o padlé chudé dívce. Mravoličné romány měly obvykle stejné schéma: výše postavený muž svede dívku z nižších vrstev, kterou její lehkomyslnost přivede do záhuby. Anebo dívka odolá velkému pokušení a všechno skončí dobře. Toto rozdělení odpovědnosti bylo úplně nové. Až dosud se vždy svalovala všechna vina jen na ženu, po celá staletí byla svůdkyní Eva. Teď se stal svůdcem Adam. Téma padlé dívky patří k rekvizitám světové literatury. Najdeme je všude, kde společnost vyžadovala panenskou čistotu až do manželství. I donchuanové 18.století měli zvlášť spadeno na nevinné chudé dívky, což končívalo často tragicky. Roku 1731 byl například vydán slavný román o padlé dívce Manon Lescaut a roku 1740 ještě slavnější román o cudné dívce zvaný Pamela. Pojednával o služce Pamele, kterou potkalo v životě veliké štěstí. Stala se právoplatnou manželkou mladého hraběte, protože odolala jeho svodům, a tak mu nezbývalo, než si ji vzít za manželku. 


Pokrytecký kapitalistický sex v 19. století

Zatímco markýz de Sade seděl ve věznici v Bastile a sepisoval své sadistické romány, venku zuřila Velká francouzská revoluce, která otevírala novou epochu. Kapitalisti jako nositelé nového výrobního způsobu museli dosáhnout toho, aby stát sloužil především jejich zájmům. Proto si vybojovali moderní „demokratický“ stát. Měšťácký stát, který se uskutečnil nejdřív v Anglii a nejpozději v Německu, učinil z poddaného a nevolníka státního občana a vyhlásil stejná práva pro všechny – ovšem mimo žen. S heslem: Volnost, rovnost, bratrství porazili kapitalisti (řízeni zednáři a ilumináty) feudální Evropu. Tento měšťácký stát opravil a přepracoval všechny dosavadní formy a hodnoty života a chtěl i v rodině, státě, obci představovat korunu celého dějinného vývoje. Údajně chtěl nastolit skutečně mravný světový pořádek, který by měl nanejvýš jen tu a tam nějakou tu chybičku.

Vše, co by mohlo tvořit skutečně nový lidský řád, zůstalo v měšťáckém státě pouze jen a jen na papíře (jak jinak). Byla to jen jeho oficiální ideologie, pouhé zdání. Syrová skutečnost byla naprosto jiná. Ideály se totiž krutě tříštily o to, že byly v zásadním rozporu s hospodářským základem doby, se zákonem kapitalistické výroby zboží. Tahle nová doba měla na mysli vždy jen zvýšení zisků. Velkovýroba vynášela buržoazii ohromné zisky, a tak zároveň se strojovým výrobním způsobem se zrodil ”moderní” kapitalismus, v němž se do posledních důsledků uplatnil strašlivý účinek peněz. Jestliže ve všech  předešlých epochách ovlivňovalo lidskou sexualitu v podstatě pořád pohanství- i přes veškeré usilovné intervence pseudokřesťanství- pak v kapitalismu nastala situace úplně jiná. Zvítězil kapitál spolu s náboženskou ideologií církevní oligarchie- a to byla zvrácená kombinace! Kapitalistické peníze v kombinaci s církevní propagandou ovlivnily fatálně lidskou sexualitu směrem k obludnému pokrytectví. Všechno se podřídilo zákonu úzké vládnoucí finanční a církevní elity, takže mravnímu pokrytectví se nakonec přizpůsobily v měšťáckém světě všechny společenské vrstvy. Jistě, peníze rozhodovaly o mnohém již od svého vzniku, vždycky byly sňatky pro peníze, a také umění a věda chtěly vždy vydělávat- jenže rozhodující bylo, že se to nikdy nedělo v tak hromadném masovém měřítku jako v moderním kapitalistickém věku.

Buržoazie brzy pochopila, že skutečnost, která ji vynesla majetkové rozdíly pro ni tak výhodné a tudíž nekonečné možnosti požitku, je mnohem žádoucnější než ideály, jejichž jménem se po revoluci zmocnila vlády. Nicméně musela překlenout propast, jež zela mezi její ideologií, které se nemohla vzdát a skutečností, které se vzdát rovněž nechtěla. A tak jako v politice se stala podstatným rysem buržoazního pořádku zdánlivá demokracie, tak i v sexuálním životě zavládlo obrovské mravní pokrytectví. Čím hůře se v praxi realizovaly krásné myšlenky v zájmu peněžního žoku, tím usilovněji měšťácká společnost na svých oficiálních ideálech lpěla. Výsledkem tohoto vývoje byl nejstrašlivější vnitřní rozpor mezi skutečností a zdáním. A tento rozpor se také stal nejcharakterističtější známkou měšťácké společnosti 19.stoletíPokud lze tak dlouhou a proměnlivou epochu charakterizovat jen jedním jediným slovem, pak je možné říci, že nejdůležitější ze všeho byla PŘETVÁŘKA. Udržování vnějšího zdání, tato náhražka skutečné mravní důstojnosti, byla hnací silou měšťácké duše. Jenže jsou-li mravní předpisy zachovány jen pro zevnějšek, mravnost se rozpadá.

Pro kapitalistické magnáty bylo žádoucí, aby se všechno dalo proměnit ve zboží. A to zboží aby oni mohli dostat kdykoliv by se jim zachtělo- proto také i s lidskou sexualitou již dávno jednali jako třeba s bavlnou. Neboť má-li všechno ”svou cenu” je uskutečnění některého přání jen otázkou peněz. A poněvadž mnozí lidé, lépe řečeno muži měli po ruce libovolné množství peněz, mohli si také všechno dopřát. Jaký byl pro ně následek? Pozdvihla se jejich duchovní a mravní úroveň? Stali se z nich hrdinové myšlenky nebo srdce? Nikoliv. Stali se z nich odporné a bezcitné stroje na výrobu peněz. Jejich bezduchost, nadutost, prázdnota a nevzdělanost plná předsudků byla tím pravým obrazem doby! Všechny lidské vztahy, všechno lidské konání, myšlení, láska, věda, umění- byly zredukovány na svou hodnotu v penězích. Vyvíjející se potřeby kapitalismu se systematicky uplatnily všemi směry, jen nikoliv pro zdokonalení člověka ve vyšším slova smyslu. Kupecký typ muže, počtářský stroj se stal téměř obecným mužským ideálem v tomto měšťáckém státě.

Vážen a ctěn byl jedině ten, kdo si za všech okolností dovedl zachovat masku počestnosti. Hlavně v oboru sexuální morálky se stalo mravní pokrytectví obecnou ideologií. Měšťácká sexuální morálka, stejně jako politická, hospodářská a sociální morálka buržoazie, její mravnost, demokracie, rovnost, volnost, spravedlnost byly prostě jen papírové kulisy na oklamání prostého lidu. Ten byl povinen se dřít, aby se vládnoucí třída za krásnými kulisami mohla co nejšpinavěji bavit!

Žena nevlastnila výrobní prostředky, naopak sama byla nadále mužovým vlastnictvím- a to určovalo její postavení ve společnosti. To znamenalo, že se ani po francouzské revoluci nestala rovnoprávným člověkem a mužovým rovnocenným partnerem. Za situace, kdy vládly peníze se víc než kdy jindy stávala pouhým zbožím. Muži soustřeďovali do svých rukou obrovský kapitál a ženy byly opět nuceny se soustředit na svůj jediný kapitál- na svou krásu. Kapitalistická morálka totiž vedla v otázce sexu k úplnému opaku toho, co bylo maloměšťáckými revolucionáři hlásáno jako ideál. Následující vývoj z žen učinil oproti původnímu měšťáckému porevolučnímu ideálu oduševnělé osobnosti, brzy zase jen luxusní hračku v rukou mužů- její erotická krása se znovu uplatnila ze všeho nejvíc, neboť když byla hezká, stala se lahůdkou pro majetné. Její společenská hodnota se změnila pouze v teorii, jen tam se stala oduševnělým člověkem. V praxi zůstala bezmocnou loutkou závislou na muži. 

Kapitalista chtěl za své peníze do manželství ”kvalitní a neporušené zboží”. Ale za své prachy si chtěl zároveň co nejvíce ”žít a užít”. K užívání sloužily ženy k tomu extra určené, takže přísné rozdělování žen na mravopočestné a prostitutky bylo opět víc než nutností. Nevázaný, spontánní, veselý a bezstarostný sex byl víc než kdy jindy spojován výhradně s prodejnými ženami. To ony byly nástroje rozkoše, neboť výrobkyně potomstva byly zase z těchto radovánek sprostě vyloučeny.

Proč k všeobecné pokrytecké morálce přispěla nevídaným způsobem i církev? Protože se jí konečně po mnoha staletích podařilo díky široké síti vybudovaných kostelů, všeobecné propagandě a povinnému vyučování náboženství na školách získat obrovskou moc nad širokými vrstvami lidí, jakou dříve nikdy neměla. Rozdělení žen na počestné a prodejné církev horlivě podporovala a kapitalistům schvalovala. Mravopočestným ženám se již ovšem nedalo nic vytknout: byly zbožné, ba dokonce zbožnější než muži a tiše se věnovaly své životní náplni- Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyně, kostel). Díky církevní propagandě je už v posteli, ani ve veřejném životě nenapadlo si dělat nějaké nároky. Katolické učení, že lidská sexualita je hřích nyní postihlo ženskou sexualitu nesrovnatelně víc než sexualitu mužskou. Ženy 19.století byly již od útlého dětství veškerou výchovou vedeny k tomu, aby svou ”nemravnou” sexualitu co nejvíce potlačily a umrtvily, trvale se zablokovaly. Ke smůle žen ani představa z minulých věků, že ženský orgasmus a simultánní orgasmus je nutný pro početí, nevydržela věčně. Aristotelovy pochybnosti nezmizely ze světa úplně- v lékařském světě se po dlouhá staletí proslýchalo, že ženský orgasmus neznamená automaticky úspěšné oplození. Bohužel na počátku devatenáctého století již lékaři získali jistotu: orgasmus ženy není pro úspěšné pohlavní rozmnožování potřebný. A bylo to právě 19. století, kdy se začalo tvrdit, věřit a propagovat, že vlastní ”pohlavní pud” má pouze muž, kdežto žena má jen ”pud mateřský.” Slovutní vědátoři ve svých vědeckých pracích začali zarputile tvrdit, že počestné ženy sex k životu nepotřebují. Pomyšlení na sex je naopak uráží, ale holt musejí tu hrůzu přetrpět, když tolik touží po dětech- jejich mateřský pud je příliš silný a neodbytný. To muselo v těch ložnicích vědců 19.století pěkně vypadat! Zbožná manželka ležela jako mrtvá kláda, kdežto pan vědátor si ”užíval”. Protože přece vymyslel skvělou teorii, že on pohlavní pud má, kdežto manželka ho nemá. Také lékaři začali v té době vehementně tvrdit, že je pro ženu těžkou urážkou tvrzení, že potřebuje sexuální uspokojení. Postupně to došlo až tak daleko, že takto psychicky dokonale zpracované počestné ženy skutečně přistupovaly k sexu jako k nutnému zlu, které musí bohužel podstoupit kvůli získání dětí. Matky radily svým dcerám, aby si o svatební noci lehly, zavřely pevně oči, myslely přitom na vlast a snažily se přetrpět tu hrůzu. Že by sex měl ženám přinášet rozkoš a uspokojení to už nikoho v té době ani ve snu nenapadlo- vždyť byli všichni zbožně od nejútlejšího dětství tak vychovaní, náboženskou propagandou dokonale zpracovaní! A taky bylo přece vědecky dokázáno, že správná žena ze sexu mít nic nemá! Že by měl být sex v manželství vzájemné obdarování slasti nenapadlo ani jejich muže- vždyť byli rovněž zbožně vychováni a propagandou zpracováni. Přechod od předmanželské morálky, považující pohlavní styk za zvrhlost a hřích, na manželskou morálku, která ho měla považovat za svaté naplnění boží vůle, přesahovalo schopnosti chápání většiny lidí.       

A tak v sexuálních záležitostech docházelo kolikrát k hotovým zrůdnostem. Mladík, který nezměrně miloval dívku s ní nesměl nic mít, protože ona musela zůstat až do svatby ”čistá”. A tak on své první sexuální zkušenosti sbíral v bordelech. Místo prvních krásných nevšedních zážitků s milovanou dívkou získal zkušenosti s protřelými avulgárními ženami. Takové sexuální zkušenosti v něm nutně zanechaly následky na celý život. Mladík se cítil pošpiněn a tím víc paradoxně vyžadoval do manželství ”čistou” ženu. Nebylo náhodou, že kde došlo k uvedení muže do pohlavního styku s prostitutkou, požadoval potom tím více od své budoucí ženy, aby vstoupila do manželství s ním ”neposkvrněná”. Z toho vycházela groteskní situace, že požadavek katolického muže ”na čistotu” ženy byl v obráceném poměru k jeho vlastní ”nečistotě”. Jeho špatné svědomí a vulgární životní zkušenosti měly být vyváženy manželčinou nevinností. Čím byly tyto požadavky náročnější, tím více si byl muž vědom toho, že jeho vlastní předmanželský život byl podle jeho vlastních měřítek nemorální. To mu ovšem nebránilo v tom, že ani v manželství nepřestal za prodejnými ženami chodit. Vždyť se vyzpovídal u kněze a bylo zase vše v pořádku.

Kapitalistickým mužům nezkušené, nenáročné, zbožné a frigidní manželky vyhovovali - vždyť pro rozkoš tu přece měli jiné ženy. Na nevázaný promiskuitní sex pro své nezměrné pohodlí měli vždy k dispozici za přijatelný peníz ženy lehkých mravů. Všechny požitky, které měšťáci pěstovali byly hrubé a surové. Mnoho jedli, mnoho pili a ”milovali” stejným způsobem, bez vší šlechtické aristokratické elegance a delikátnosti. Za peníze bylo možné koupit si obrovskou jehněčí kýtu a za peníze byla i ”láska”. U všeho tedy musela být prostitutka, protože bez ní se neobešla žádná zábava. Továrník byl také pánem nad tělem a vnadami svých dělnic. Propuštění z práce byl dosti velký trest na to, aby v devadesátidevíti případech ze sta srazilo všechno zdráhání u dívek. V přečetných případech tak byla továrna zároveň zaměstnavatelův harém. Když však nějaká dělnice nebo služka svedená svým pánem otěhotněla, ztrácela navždy úctu slušných lidí. Byla zavržena, stala se předmětem veřejného pohoršení - a to nejen ona, ale i její dítě, z kterého se stal všemi opovrhovaný ”parchant.”

Zachováš navenek slušnost! To bylo železné přikázání tehdejší doby. Neboť podle měšťácké morálky to, o čem se nemluví, neexistuje. A tak platila neoficiálně v měšťácké společnosti především známá mnišská zásada: ne-li cudně, tak alespoň tajně. Když se na tuto zásadu přísně dbalo, bylo všechno v pořádku. Muž, který měl peníze, vždy míval nějakou milostnici, ale nikdy se s ní neukázal na ulici. K tomu ještě hojně navštěvoval prostitutky, ale také vždy velmi přísně tajně. Jinak ve dne byla i pro něho prostitutka vředem na těle společnosti. 

Druhá polovina 19.století, to byla doba převratných objevů a bouřlivého rozvoje vědy a techniky -ale zároveň se stala vrcholem největší lži, přetvářky a pokrytectví. Mravní pokrytectví nakonec vyloučilo z veřejného života veškerou sexualitu. Sex přestal pro veřejný život téměř existovat. ”Slušní” lidé se na veřejnosti tvářili jako bezpohlavní- a to bylo korektní chování. Podle této ”morálky” bylo přistřihováno umění, divadlo, písemnictví, prostě všechno. Strach, že by počestné ženy mohly přijít sexu na chuť vymetl z ženské literatury všechny erotické narážky. Očistný proces šel tak daleko, že na trh přicházela vydání Shakespearových děl, ze kterých byla odstraněna ”všechna neslušná slova, jež by se v rodině nemohla číst bez pocitu studu.” Všechno nahé bylo zakázáno jako nestoudné a vzbuzující nečistá přání. V románech neznali cizoložství, ani nemanželské děti, ani prodejnou lásku. Každá láska končila tím, že ”se vzali” nebo si zoufali, že se vzít nemohou. Ženu zlíbanou již dříve jiným mužem, nemohl si řádný muž již vzít za manželku. Takže zatímco v 18.století se muži a ženy společně smáli erotice v knížkách i na divadle, tak v 19.století se už literatura rozštěpila na ”čisté” rodinné knihy pro ženy a děti a na tajnou pornografii pro muže. Na počátku 19.století vzniklo jen v londýnské Hollywell Street padesát devět pornografických knihkupectví určených jen pro muže. Vůbec není náhodou, že zrovna v nejprudérnějším 19. století byly položeny základy sexuálního průmyslu a komercializace sexu. 

Mladým dívkám bylo neustále vtloukáno do hlavy, že panenská blána je tou nejcennější částí jejich těla. Pokud žena přišla o panenství před svatbou, ztratila svou lidskou hodnotu. Muži to věděli stejně dobře jako ženy, a přesto se ze všech sil snažili ženy přesvědčit, aby se této ctnosti vzdaly. Svůdce přiváděl svou oběť s plným vědomím do záhuby a vůbec mu to nevadilo- taková byla ”normální” dobová morálka! Mladá dívka se musela mít neustále na pozoru před nestoudnými pastmi, jaké na ni strojili chlípní a nemorální muži. Muž se stal pro každou ctnostnou počestnou ženu jakýmsi nebezpečným dravcem, tím největším nebezpečím. Ženy tak měly neustále před očima rozporuplný obraz muže. Na jedné straně byl moudrý a dobrý a ona musela do jeho rukou svěřit celý svůj život, když se vdala. Na straně druhé byl tentýž muž kdykoliv připraven nemilosrdně zneužít ženinu lásku a důvěru a zničit bezbrannou ženu na celý život jen pro svou chvilkovou zábavu.

Křesťanství omezovalo v sexu ženu i muže- ale na ženu mělo spadeno stokrát více. Žena se dala totiž- jako vždy- lépe ovládat a jejím prostřednictvím pak byl ovládnut i muž. Aktivní, vášnivé ženy byly nemravné a nenormální, mezi zbožnými ženami neměly co pohledávat. Nutno ovšem podotknouti, že moralistická teologie způsobila mnoho zla i názorem, že poluce mužů je rovněž škodlivá a hříšná. Tím přivodila mnoha mužům neurózy. Ale rozkoš a orgasmus muže při pohlavním styku byla podle katolíků v pořádku, protože díky ní vydával muž ze sebe semeno, oplodňoval ženu, tvořil nového člověka- budoucího katolíka. Kdežto rozkoš ženy byla neoprávněná, zbytečná a hříšná, neboť už podle známých vědeckých poznatků mohla otěhotnět i bez ní. Žena, dcera hříšné Evy si měla za trest sex ošklivit a nenávidět ho.

Nakonec byla lidská sexualita škrcena a ničena na všech frontách: z kazatelen proti ní bouřili knězi. Knihy, časopisy a noviny popisovaly úděsnou škodlivost onanie, otcové a matky hlídali své děti jako přísní drábové. Doboví vědci a lékaři svými ”vědeckými” poznatky přispívali k hromadné frigiditě počestných žen a k neurózám mužů. Opět není náhoda, že zrovna v 19. století se zrodilo slovo masochismus. Vzniklo podle jména rakouského spisovatele L.von Sache-Masocha, který si liboval v utrpení. Byla to velmi divná doba, kde na jedné straně vládla obrovská, až neskutečná pruderie, ale na straně druhé tajným choutkám mužů sloužila obrovská armáda prodejných žen. S těmi se kapitalisté za své peníze bavili tím nejhrubším a nesprostším způsobem, jaký si jen lze vůbec představit. Z toho všeho je zřejmé, že v 19.století se diskriminační, pohlavně rasistický přístup v sexu k ženě uplatnil v celé historii nejvíce. Tak se 19. století stalo v dějinách lidské sexuality vůbec tou nejhorší dobou ze všech dob.
 

Freudův omyl a počátek 20. století

Do takovéhoto pokryteckého, velmi prudérního prostředí se roku 1856 v Příboře na Moravě narodil Sigmund Freud. Když byly malému Sigmundovi tři roky, odstěhovala se rodina do Vídně, kde to pod zdánlivě poklidnou hladinou měšťáckých manželství vřelo nesčetnými utajovanými vášněmi a konflikty. Freud se ve své praxi prý původně vůbec nechtěl zabývat sexuálními otázkami, ale žil v době, kdy bylo nejvíce studijního materiálu na téma podvědomí. V jeho raných spisech se nenajde ani nejmenší náznak zvláštního zájmu o pohlavní život člověka. Teprve lékařskou praxí, kdy jako vídeňský lékař, neurolog a psychiatr se zabýval léčením hysterie, nutkavé neurózy, předčasné demence a paranoie objevil, že symptomy těchto nemocí se zdají mít společného jmenovatele: sexuální apetenci, která byla vytěsněna společenskou restriktivní sexuální morálkou, uznávanou za správnou, což vedlo až k duševnímu onemocnění. Z dilematu mezi přáním vykonat určitý sexuální akt s vědomím, že tento akt je nemorální, odporný a zakázaný, se utíká pacient do nemoci. Restriktivní sexuální morálka v té době dosahovala svého vrcholu. Slavným se stal výrok Richarda von Krafft-Ebinga, který roku 1896 ve svém spise Psychopatia Sexualis prohlásil: „Ženy, pokud jsou tělesně i duševně normální a správně vychované, mají jen slabou sexuální touhu. Je to správné, protože kdyby tomu bylo jinak, sňatek a rodinný život by byla prázdná slova.” Tím dal jasně najevo průchod svým obavám, co by se stalo, kdyby se ženská sexualita osvobodila. Podobné názory v tehdejší době šířilo mnoho mužů- vědci, lékaři i církevní otcové. Britský lékař W.Acton v roce 1871 nepopřel, že některé ženy jsou schopny sexuálního vzrušení- hned na to však prohlásil, že jde jen o smutné výjimky a že tyto ženy jsou na dobré cestě „k formě šílenství, se kterou jsou plně obeznámeni ti, kdo navštěvují blázince.” 

Na jedné straně věda tvrdila, že ženský orgasmus nehraje žádnou roli v pohlavním rozmnožování, a proto i v očích nábožných moralistů nebyly ženy oprávněny k sexuálnímu potěšení, neboť nevedlo přímo ke vzniku nového života. Na druhé straně však věda stále ještě (nejméně do konce 19.století) učila, že orgasmus je nutný pro zdraví ženy- a tak lékařská etika žádala, aby to lékaři zajišťovali. Takzvaná vulvální masáž k orgasmu k potlačení hysterie byla koncem devatenáctého století běžnou léčebnou metodou, přičemž někteří lékaři doporučovali ženám docházet na ”léčení” každý týden- neboť to byla pro ně opravdu výnosná oblast. Zatímco lékaři za tučný peníz dováděli ženy odborně k orgasmu ve svých ordinacích, aby nebyly hysterické, jiní lékaři publikovali odborné články o tom, jak je pro ženy škodlivé, když se samy masturbují. Takže bylo obrovskou ironií, že na Západě tento průmysl založený na ženském orgasmu kvetl právě v době, kdy mnoho lékařů a dalších mužů sebevědomě prosazovalo a publikovalo názor, že ženy jsou stvoření postrádající vášeň, neobtěžovaná téměř žádnými sexuálními pocity. Zatímco tedy lékaři vyvolávali ženám orgasmus ze zdravotních důvodů, jiní lékaři zároveň šířili názor, že ženy, které mají jakékoliv sexuální pocity jsou šílené, špatné, nebezpečné a abnormální. Západní ženy prostě tenkrát nemohly zvítězit- buď byly pokládány za méněcenné oproti mužům, protože neměly sexuální pocity- ale když ty pocity náhodou měly, tak byly pokládány za abnormální a špatné. Tehdejším lékařům a vědátorům zdá se vůbec nevadilo, že píší nelogické nesmysly a rozporuplné věci (což se ostatně mnohdy děje dodnes). 

A tak zatímco dál vědci a lékaři vědecky dokazovali, že slušná žena se sexualitě vyhýbá jako čert kříži, jejich hysterické manželky trpící úpornými bolestmi hlavy chodily buď pravidelně na vulvální masáže, nebo navštěvovaly psychiatry. Jedním z těch psychiatrů byl i Freud. Od devadesátých let rozpracovával psychoanalýzu- psychoterapeutickou metodu léčení neuróz, založenou především na technice volných asociací a analýze snů, v níž spatřoval cestu k proniknutí do nevědomí. Teprve s pochopením vlastních skrytých motivů jednání dosahuje člověk samostatnosti, volnosti a zralosti. Při otázce, proč je vlastně sexuální styk tak přitažlivý se mu podařil pronikavý objev- že totiž touha lidského těla po slasti, ať už je spojena s rozmnožováním nebo ne, pochází z jednoho zdroje energie. Této energii dal jméno libido (lat.: touha po rozkoši, chtíč). Je to specifická psychosexuální energie člověka, vlastně jeho všeobecná životní energie, jejíž hlavní, avšak naprosto ne jediný účel je v tom, pohnout člověka, aby se rozmnožoval. A proto činí i tělesnou činnost, která je pro rozmnožování nutná- soulož- tak přitažlivou.

Sexualita člověka je něco, co funguje od samého narození a zážitky z dětství (zejména z raného dětství) jsou pro dospělý život určující. Sexualita má podle Freuda nejdůležitější skrytý vliv na naše myšlení, vůli a jednání- myslí tím však něco jiného než co si lidé obecně pod pojmem ”sex” představují. Pro Freuda je sexuální všechno, co dělá tělu dobře, od příjemného sání z matčina prsu až po hlazení, od kolébání až po objímání. Člověk, který nezná z dětství hlazení, nebude ani jako dospělý toužit po mazlení. Mnoho forem frigidity je důsledkem nedostatečné něžnosti rodiče vůči dítěti. Freudovo tvrzení znělo velmi podivně: některá z nejčastějších nervových onemocnění, zejména hysterie a neurózy, lze prý vysvětlit tím, že pacienti utrpěli v raném dětství „trauma”, duševní zranění, způsobené obvykle erotickým konfliktem. Sigmund Freud byl prvním sexuálním psychologem, který definoval pubertu nikoliv jako počáteční, ale jako závěrečnou fázi lidského sexuálního vývoje.

Lidská sexualita podle Freuda začíná v okamžiku porodu a první fází po porodu je období, ve kterém je celý povrch těla novorozence stejně vnímavý pro příjemné i nepříjemné dráždění. Zvýšená citlivost pokožky celého těla dobře vnímá libé pocity, jako je teplo, sucho, laskání, objímání, hlazení, apod. Tuto fázi nazval ”polymorfní” (mnohotvárnou). Poté nastává fáze, ve které je celý smyslový život kojence závislý na matčiných prsou nebo na láhvi; vše se koncentruje na oblast úst, ze kterých dítě přijímá jak výživu, tak rozkoš. Při kojení se u dítěte rozvíjí vysoká senzitivita rtů, patra a jazyka. Přijímání potravy vede k požitku, který způsobuje už jen dotyk rtů a jazyka s prsními bradavkami matky. Tuto fázi Freud nazval ”orální” (týkající se úst). Ve třetí fázi všechno závisí na kontrole řitního svěrače. Je to stadium ”anální”. Citlivost dítěte se soustředí na okolí konečníku, zejména po první tuhé stravě. Dítě postupně poznává, že zadržením nebo vyprázdněním stolice lze matku potěšit nebo rozzlobit. V tomto věku se tedy zároveň vyvíjí i sadistická komponenta, neboť dítě objevuje, že stejnými metodami, které matce činí radost, ji může i rozzlobit. Proto také nazývá Freud toto stadium análně-sadistickým. Objevil- a analytikové dětí to klinicky potvrdili- že u malých dětí je vyústění střev mnohem více erotizováno než u dospělých. Dítě při vyměšování výkalů pociťuje skutečně rozkoš. Čtvrtá fáze sexuálního vývoje dítěte dobře vystihuje existující patriarchální poměry na počátku 20.století. Tuto fázi nazval Freud ”falickou” (řec.: phallos=mužský úd). Falická fáze byla vybudována na tvrzení, že totiž jak dívky, tak i chlapci ve věku 4-6 let uznávají pouze jedno pohlaví, a to pohlaví mužské. Když prý dívka v tomto věku spatří, že chlapec má něco, co ona nemá, získá dojem, že je poškozená. Dochází u ní k závisti penisu a po celý další život kvůli jeho absenci se pak cítí být méněcennou bytostí. S falickou závistí u dívek podle Freuda úzce souvisí kastrační strach u chlapců. Chlapec očekává, že sourozenec bude mít rovněž penis, a když ho nemá, protože je to sestřička, považuje to za nedostatek, který si nedovede vysvětlit. Myslí si, že je to výsledek násilí, jež nahání strach i jemu. Tak vzniká ”kastrační komplex”, který může vést později i k těžkým psychickým poruchám. Šok z objevu, že sestra nebo děvčátko ze sousedství tu ”věc” nemají může chlapce pronásledovat po celý život. Zpočátku chlapec věří, že hrozba kastrací nebyla žádným podfukem, neboť přece existují děti, kterým byla ta ”věc” zjevně uříznuta. Mnohem později však objeví, že ta ”věc” u děvčat nikdy nebyla a z toho si vyvodí podvědomé nebo zjevné pohrdání ženami: ”Já mám něco, co ty nemáš.”

Jak je vidět, Freud ve své ”falické fázi” jen dokonale zmapoval existující poměry své doby, kde sexualita znamenala něco špatného, hříšného, nedovoleného, za co bude člověk těžce pykat. Dítě Freudova věku si prostě od nejútlejšího mládí spojovalo sexualitu s velkými problémy a nepříjemnostmi. Kastrační komplex je odvozen ze strachu z kastrace a ten ze zákazu onanie. Strach vyvolává agresi, která se pak obrací všemi směry. A jak to vlastně bylo ve skutečnosti s tou falickou závistí a kastračním strachem? Vše bylo mnohem prostší a prozaičtější než složité Freudovy- z dnešního pohledu- značně kontroverzní konstrukce. V patriarchální společnosti totiž objevuje chlapec svá mužská privilegia velmi záhy. Je hrdý na své maskulinní přednosti a vysmívá se pokynům z ženských úst, ale zároveň u něj vzniká kastrační strach, když mu matka pohrozí, že mu tu věcičku uřízne, pokud si s ní nepřestane hrát. Chlapec pochopil, že se ztrátou penisu by ztratil i svá veškerá privilegia a lásku rodičů. Neboť si moc dobře uvědomoval, že mezi ním a sestřičkou je ten rozdíl, že on je u svých rodičů i ostatního světa více preferován, více oblíben, více milován a více tolerován, a to jenom proto, že má penis a ona ne. Proto si svého penisu považoval a o jeho ztrátu se obával. Děvčátko za dob Freuda skutečně bratrovi tu ”věc” závidělo, neboť cítilo, že právě kvůli ní je druhořadou bytostí. Zoufalý pláč holčiček za dob Freuda nebyl kvůli tomu, že by jim scházel penis, ale proto, že byly oproti bratrům ze všech stran společností i rodiči diskriminované a méně milované. Jejich závist penisu byla vyvolána vlivy kulturními, nikoliv vlivy vrozenými (Vzpomeňte si na tajemnou saudskou princeznu z kapitoly Svět dnes, jak trpěla, že ji otec neměl rád a jak záviděla svému bratrovi). Je proto s podivem, že si tak zásadní věci Freud nevšiml, že se tolik mýlil.  Anebo to byla úmyslná, záměrná manipulace k ovlivnění většinového mínění?

Tato Freudova teorie navazovala svými představami na Aristotela, neboť již on argumentoval tím, že žena je ”nedostatečný, nepovedený muž”. Falická závist byla produktem totalitního patriarchátu a v žádném případě se nehodí pro sexuální vývoj v demokratických společnostech. Dnes už ve všech civilizovaných zemích existuje dávno jiná sociální situace, protože se stala převratná věc: poprvé totiž po asi pětitisíci letech milují matky, ale hlavně otcové své dcery stejně jako své syny- proto závist penisu u malých děvčátek pominula. Psychika dnešních pětiletých dívek je značně sebevědomá a neobsahuje žádnou stopu závisti penisu. Nějaké kastrační obavy u chlapců pořád ještě trvají,  pokud je jejich rodiče nevkusně straší, ale prakticky nikdy nejsou v souvislosti s objevem, že dívky penis nemají. Spíše se chlapci nadále bojí o své mužské výsady. To, co Freud označil za největší trauma vývoje- chlapcův objev, že dívka nemá penis a objev dívky, že chlapec jej má, prakticky v dnešním dětském světě už vůbec nepůsobí. Namísto závisti penisu dívkami se dnes naopak v chlapeckých výrocích objevuje vyslovená závist prsou. A není ani divu, vždyť přemíra vystavených poprsí na pouličních stáncích musí v nich vyvolat myšlenku, že je to něco super, co je třeba závidět. Získávají dojem, že to co oni mají v kalhotách není vůbec důležité, s tím se pyšnit nedá, jako se dá pyšnit krásnými ňadry. Sigmund Freud svým učením na mnoho desítek let ženám hodně ublížil. Muži se Freudovými tezemi často oháněli a mlátili je ženám o hlavu: Vidíte, zde to máte černé na bílém a vědecky potvrzené, že jste psychicky i fyzicky méněcenné.Sigmund Freud však otevřel jako první mnoho otázek, které do té doby byly tabu a v tom byla jeho prospěšnost. Jeho největší zásluha spočívala v tom, že se tyto otázky týkající se lidské sexuality začaly později opravdu systematicky vědecky zkoumat.
 

Dvě světové války a první sexuální revoluce

Mnohé slibné vědecké výzkumy byly náhle přerušeny, neboť roku 1914 globální vládnoucí „elita“ přichystala bezbrannému lidstvu první světovou válku, ve které byly náhle zpřeházeny naruby životy milionů lidí. Když jsou muži nahnáni do válek, nemají čas dohlížet na mravnost svých žen- proto paradoxně vždy ve válkách i těsně po nich mívaly ženy větší svobodu než v dobách mírových. Mnoho dosavadních lidských hodnot se v 1.světové válce zbortilo a mnoho žen si kladlo otázku- nač si udržovat panenství, když zítra mohu být mrtvá? A jelikož i hlad dělá divy, tak nejedna žena se přes noc změnila z počestné na prodejnou. 

V zázemí musely ženy zastoupit v nesčetných povoláních, k nimž v míru neměly přístup. V průmyslu i zemědělství se naučily řídit a ovládat stroje a umět se samostatně rozhodovat v důležitých otázkách. Vedly si docela dobře. Po válce bylo zřejmé, že zrovnoprávnění ženy s mužem ve veřejném životě a v povolání ospravedlňují po roce 1918 i válečné zkušenosti. Poválečným společným jmenovatelem ovládajícím i všechny sexuální debaty, bylo slovo svoboda. Konkrétním cílem bylo osvobození ženy od všech pout a diskriminací, platících dosud z dřívějška. V mnoha zemích se začala odstraňovat polygamie a další mužská privilegia (např. v Turecku r. 1926 zákaz polygamie a nošení závojů; anebo u nás TGM roku 1922 prosadil zrušení a zákaz všech bordelů). Sexuální život měl být odekonomizován, a tím očištěn od mužské panovačnosti, jež ho po tisíciletí deformovaly. Žena přestávala být věcí, s kterou si muži mohli dělat co chtěli. Začala se řídit vlastní vůlí- vypukla sexuální revoluce.

Sám pojem ”sexuální revoluce” není dosud v literatuře přesně vědecky vymezen. Skrývají se za ním různé podoby i různý obsah. Nepochybně součástí tohoto jevu a procesu je nové nazírání na sexuální život a odmítnutí propagandy církevních pohlavárů, že pohlavní život je něco nečistého, nemravného, čemu je třeba se vyhýbat anebo alespoň to utajovat a za sexuální vztahy se stydět. Sexuální život má být uznán jako přirozená součást lidského života a jeho kultury. V tom smyslu požaduje nové nazírání na sex a celkové ozdravení sexuálních vztahů. Znamená rovněž odmítnutí sexu jako spotřeby a jeho odcizení od citu (mužské tisícileté privilegium kupovat si sex). Kritizuje komercionalizaci sexu a požaduje odstranění patriarchální morálky dvojí tváře a dvojího metru (na muže velmi mírný metr, na ženy velmi přísný metr). Ale co bylo asi nejdůležitější součástí této sexuální revoluce, bylo to, že přinesla volnější názory a mravy na předmanželské sexuální styky.Svatební noc ztratila pro oba partnery svou mystiku. Pominul strach z neznámého, úzkost z ”předem stanovené deflorace”, vedoucí často i k fyzickým poruchám (vaginismu). Ženy vstupující do manželství se zkušenostmi začaly být i v sexuálním smyslu od samého počátku partnerkami a nikoli jen pouhými poddanými mužů.

Amerika, tato dosud vzorná země cudnosti a manželských ctností, kde puritánský duch anglických kolonistů se stal státní morálkou a ovládl všechny ostatní proudy- čili země, jež působila jako zkamenělina viktoriánské Anglie- začala sexuálně vřít, když za první světové války narukovaly čtyři miliony mužů. Válka vedla k poznání, že kromě vlastního muže a vlastní ženy existují i jiné osoby opačného pohlaví- a skončila třemi sty tisíci rozvodů. Zlatý déšť dvacátých let způsobil komercializaci lásky, jakou Amerika dosud nezažila. Krize třicátých let vedla ke skryté prostituci, přesahující evropské rozměry. To vše ale bylo dosud pořád zahaleno pláštíkem puritánské pruderie. Tento pláštík se pak zcela roztrhl za druhé světové války....

Také u nás byla podstatnou součástí znaků nastupující sexuální revoluce snaha o sexuální zrovnoprávnění ženy. Tento problém se například stal předmětem jednání pátého mezinárodního sexuologického kongresu v Brně, který organizovala v roce 1932 Světová liga pro reformu pohlavního života. Kongres odmítl preferenci mužské sexuality a požadoval, aby žena mohla svou sexualitu prožívat svobodně, a nikoliv jen biologicky v souvislosti s rozením.

O sexuální revoluci se sice převážně začalo mluvit až po druhé světové válce, její znaky však zkoumali badatelé již od konce dvacátých let, právě v souvislosti s předmanželskými vztahy. Americká badatelka K.B. David vydala r.1929 knihu, v níž popsala sexuální chování 2200 žen. Tenkrát jen 7 procent žen uvedlo, že mělo předmanželský pohlavní styk. Ovšem už ve druhé polovině třicátých let, kdy zkoumal L.M. Terman 792 manželských párů, zjistil, že předmanželský pohlavní styk mělo už 70 procent zkoumaných žen!

Tyto výzkumy potvrdily začínající změny v sexuálním chování mužů a žen a signalizovaly i změny morálního kodexu a nazírání na sex. Jaké byly hlavní příčiny tohoto stavu? Začala se rozvíjet masová kultura, v níž se propagovaly modely ”volné a kamarádské” lásky, zvýšily se sociální jistoty lidí, zkracovala se pracovní doba, sex se oddělil od rozmnožování a stal se fenoménem doby. K nejdůležitějším vlivům však patřilo, že po dvou světových válkách klesla úloha totalitního patriarchátu i úloha totalitního monoteistického náboženství, které vládu otců odjakživa propagovalo.
 

Poválečný vědecký výzkum lidské sexuality

Když roku 1939 globální „elita“ zosnovala druhou světovou válku - ještě strašnější a hrůznější než tu první a Evropa se vařila v Hitlerově pekelném kotli a prožívala neuvěřitelná muka- tak Amerika dál mohla nerušeně pokračovat ve svých výzkumech. Ústav pro sociální výzkum na univerzitě v Indianě pod vedením A.CH. Kinseye začal testovat od r.1938 sexuální návyky více než 20 000 Američanů. Dotazníková šetření provedená ve 40.letech znamenala na svou dobu informační revoluci. Výsledky těchto prvních empirických výzkumů uveřejnil Kinsey ve své zprávě (Kinsey-report) ve dvou částech a to pod názvem Sexuální život muže (r.1948) a Sexuální život ženy (r.1953).

Z dvanáctitisícového souboru osob velký počet dotazovaných mužů a žen například profesoru Kinseyovi přiznalo, že hledalo sexuální uspokojení jak před manželstvím, tak i mimo ně. Z hlediska oficiální pokrytecké morálky byla tato tendence předmanželských i mimomanželských styků ohromující a nemorální- avšak z hlediska statistické normy prokazovala Kinseyova zjištění vlastně normálnost takových styků. Ovšem samotní Američané se nestačili divit a jen zírali. Uveřejnění Kinseyho zpráv znamenalo konec jedné velké iluze, Kinsey jim ukázal, co se skrývá za fasádou mravnosti a sexuální zdrženlivosti.

Podle Kinseyho dosáhlo mnoho žen orgastického vzrušení snáze pomocí onanie či při homosexuálním styku než při normálním koitu. Tímto zjištěním vystavil Kinsey Američankám velmi čestné vysvědčení: vyvrátil často opakované pomluvy, že jsou frigidní. Podle Kinseyho bylo skutečně frigidních, to znamená neschopných orgasmu, nanejvýš 10 procent amerických žen. Ostatní případy zdánlivé frigidity, byť by jich bylo sebevíc, způsobuje prý jen nedostatečná příprava ženy či neobratnost a bezohlednost muže. Tato Kinseyho teze však narazila na velmi ostrý odpor u amerických kritiků jeho knihy a nesouhlasili s ní ani evropští ženští lékaři a psychiatři. Tehdejší odborníci totiž v souladu s dobovou morálkou tvrdili, že asi 60 procent žen je více či méně frigidních a souhlasí s pohlavním stykem jen s odporem- buď proto, že chtějí dítě anebo se snaží zabránit tomu, aby jejich manžel hledal uspokojení mimo manželské lože.V první polovině dvacátého století totiž i vibrátory upadly v nemilost lékařů i veřejnosti, neboť dobová morálka již dávno nebyla nakloněna ženám, které se samy sexuálně uspokojovaly.

Co nám vědci zapomněli o Alfredu Kinsey prozradit, že se choval jako zvrhlý prasák toho nejhoršího ražení. Pokud je pravda, co tvrdí tento film, že dělal pokusy ve velkém i na kojencích, pak jsou všechny jeho práce znehodnoceny jeho nemorálností a nelidskostí:

 

Vše dostalo rychlý spád, když na Kinseyho výzkumy navázala manželská dvojice amerických badatelů W.H.Masters a V.E. Johnson, kteří v laboratorních podmínkách vědecky sledovali konkrétní individuální sexuální reakce mužů a žen včetně jejich orgasmu. Byl to komplexní výzkum sexuálních reakcí u asi 650 mužů ve věku od 21 do 90 let a 600 žen od 18 do 80 let. Masters-Johnson objektivně vyšetřili tisíce cyklů sexuální odezvy pomocí přístrojů a zaznamenávali pomocí filmu i masturbaci. Součástí výzkumu byla i analýza filmových záznamů desetitíce souloží, které kromě filmového záznamu byly monitorovány i přístroji (např. měření rychlosti dechu, tepu, EKG, měření vlhkosti poševní sliznice, atd.) Tento výzkum je dodnes základem ”zlatého” fondu experimentální sexuologie a řada zjištění o fyziologických parametrech sexuálního chování člověka nebyla dosud překonána. Své vědecké poznatky zveřejnili r. 1966 v knize ”Lidská sexuální aktivita” (Human Sexual Response). V úvodu své práce napsali: ”Jestliže se mají úspěšně řešit problémy komplexního lidského chování, musí být psychologické teorie a sociologické koncepce budovány na fyziologických faktech. Bez adekvátního přínosu sexuální fyziologie zůstanou mnohé z psychologických teorií teoriemi a mnohé ze sociologických koncepcí jen koncepcemi.”

U mužů bylo zjištěno, že jejich orgasmus se manifestuje zjevně a jednoznačně ejakulací, výronem semene. Jejich pohlavní vzrušení rozdělili Masters-Johnson do čtyř fází: 1. Fáze excitační (erekce), 2. Fáze plató (setrvání erekce), 3.fáze orgastická (vrchol) a 4. Fáze uvolňovací. Ukázalo se také, že délka pohlavního styku (od zavedení až po ejakulaci) je u průměrného Američana podstatně kratší, než se dosud tradovalo.

U ženského orgasmu se jim podařilo odhalit skutečnosti, které předtím nikdo nikdy neobjevil. Zjistili, že ženské sexuální orgány pracují poněkud jinak než mužské.Zatímco u muže je dán produkcí semene a erekční schopností pouze určitý ( i pro nejvirilnější muže nepřekonatelný) počet orgasmů ( a tím i uspokojení), existují u ženy tyto meze pouze ve fyzické únavě, ale nikoliv v uspokojení. Každé zduření topořivých tělísek u ní vyvolává další tkáňové napětí. Přísun sekretu do pánve je nevyčerpatelný. Z toho vyplývá, že čím více orgasmů žena má, tím jsou silnější. Nebo ještě přesněji: čím víc orgasmů má, tím víc jich může mít. Masters a Johnson prokázali za pomocí elektrických vibrátorů, že téměř každá žena je schopna až padesáti orgasmů.

Výsledky těchto výzkumů můžeme porovnat i s pozorováním samic primátů, které nejsou vystaveny tlaku patriarchátu. Jak je známo, samice kopulují s celým stádem samců, s jedním hezky po druhém (vzpomeňte si na šimpanzici Flo z kapitoly Lidoopi), a i po totálním odpadnutí všech samců ještě usilují o další orgasmy. Padesát páření denně je u těchto samic zcela normální a s velkou pravděpodobností tvořily i normu v raných prehistorických společenských řádech pravěku. Výzkumy obou vědců byly dostatečným dokladem toho, že nejen muž, ale ani žena není biologicky stavěna pro jednoho partnera- pro umělou monogamní manželskou strukturu.    Lidská kultura potírala tuto trpkou skutečnost všemi zbraněmi co měla k dispozici. Nějakých pět tisíc let historické totality však nedokázalo odbourat ženskou schopnost mnohočetnosti orgasmů, neboť tak krátká doba nemohla vymazat miliony let předešlého evolučního vývoje. 
 

Hippies a druhá sexuální revoluce v 60. letech

Další sexuální revoluce vypukla v šedesátých letech 20. století hnutím hippies, které vzniklo v Americe a rozšířilo se téměř po celé Evropě. Hippies (květinové děti) byli inspirovaní východní mystikou a vyjadřovali názor, že základním ”přikázáním” je nikomu neublížit. Jejich životním krédem se stalo heslo: Dělat lásku, ne válku (Make love not War). Lásku k bližnímu povýšili na jediné přikázání a to i v případě, kdy se k nim okolí chovalo agresivně (ty po mě kamenem, já po tobě květinou- není vyloučeno, že toto hnutí bylo ve skutečnosti řízeno někým v pozadí). Odmítali kapitalistickou peněžní konzumní společnost a její tradiční hodnoty jako je výkonnost, vydělávání peněz, úspěch, boj o moc, hromadění bohatství. Vyznávali zcela jiné hodnoty. Především ničím neomezenou volnou lásku, chudobu, rovnost ras a pohlaví, hlásali otevřenost celému světu, věnovali se toulání a seznamování s cizími zeměmi a kulturami. Odmítali rovněž vojenskou službu. Nosili pestré oblečení s květinovými vzory v šokujících barvách. Móda hippies vyjadřovala naprostou rovnoprávnost mezi pohlavími. Zezadu nebylo možné rozeznat chlapce od dívky: oba měli dlouhé vlasy, volnou květovanou košili a široké kalhoty do zvonu. Dívky jen střídaly kalhoty s minisukněmi, ale ne proto, aby se vystavovaly na odiv jako nějaké zboží na prodej, ale proto, aby aktivně sváděly k milování. Jedním z rysů sexuální revoluce v šedesátých letech bylo totiž to, že se role v namlouvání obrátily: děvčata uháněly kluky. Ve Švédsku prý tehdy ale zaznamenali obrovský nárůst erektivních poruch u mužů. Odborníci zakrátko označili viníka: narušení přirozeného instinktivního sexuálního chování, k němuž prý patří i vyšší aktivita muže při navazování kontaktu.

Hippies vyznávali promiskuitu. Sexuální morálka hippies zněla: jediné, co činí člověka na světě šťastným je pohlavní styk. Člověk má dělat co nejšťastnějšími co nejvíce lidí, a proto se musí s co možno nejvíce lidmi sexuálně stýkat. Nemorální je ukájet sám sebe a nemyslet na druhého. Neprominutelná je každá forma žárlivosti a sexuálního soukromého vlastnictví. Každý člověk patří všem ostatním lidem. Manželství je monopol, což je zavrženíhodné. Především proto, že odtahuje ze styku dva lidi a olupuje tím společnost. Z toho důvodu se mladí lidé sdružovali do komunit, kde promiskuita byla morální povinností. Každý spal s každým, nikdo nepatřil nikomu, všichni patřili všem. Byl to vlastně pokus o návrat ke svobodné prehistorické mateřské epoše, neboť i děti narozené v těchto komunitách měly sice vlastní matku, ale neznaly konkrétního otce.

Důležité je ovšem si uvědomit, že tuto celospolečenskou promiskuitní sexuální revoluci pomohla také odstartovat malá nenápadná tabletka, která poprvé v historii umožnila ženám, že nebyly při souloži závislé na blahovůli partnera. Antikoncepční pilulka oddělila sex od reprodukce a nabídla tak mladým dívkám i zralým ženám nový požitek- spontánní radost ze sexu nezkalenou strachem z otěhotnění. Antikoncepce umožnila ženám regulovat porody a řešit svobodně své sociální postavení. Přechod od početné rodiny, v níž si podávaly dveře porodní báby s funebráky, k malé rodině se dvěma dětmi se udál z jedné generace na druhou. Způsobil tak hlubokou změnu zejména v životě ženy, která přestala být strojem na výrobu dětí. Mohla se začít věnovat sobě i věcem veřejným, na což dříve neměla čas. Mohla celoživotně vykonávat své povolání i po sňatku, a tak skutečná emancipace ženy začala v ložnici racionalizací sexuálního života.

Hippies tedy odmrštili kapitalistické i patriarchální hodnoty, které člověka svazovaly a činily po všech stránkách nesvobodným a vyznávali hodnoty naprosté  osobní svobody. Byla to vzpoura proti všemocným penězům, které ovládají svět a vyvolávají války. Jenže síla peněz nakonec stejně nad silou květin zvítězila. Květinové děti holdovaly bohužel drogám, zejména kouřily marihuanu a braly i LSD (což patrně byly rozkladné akce tajných služeb, které si chtěly na lidském materiálu ZADARMO ověřit jejich účinek) a k tomu potřebovaly peníze. Jejich hnutí se po nějakém čase rozvrátilo a rozpadlo, chlapci zmoudřeli a vrátili se k byznysu svých otců. Dívky taktéž zmoudřely a po vzoru svých matek se vdaly a zpětně podlehly všem dřívějším předsudkům. Že předsudky byly velmi úporné dokládá i slavný Formanův film Vlasy (Hair). Účinkovaly tam dvě hlavní hrdinky. Ctnostná černoška, která se chovala tradičně, ignorovala dobu a byla svému manželovi věrná, byla Formanem prezentovaná jako moudrá a rozumná. Ale dívka žijící podle ideálů hippies, která spala svobodně se všemi s  kterými spát chtěla, a které bylo jedno, s kým čeká dítě (neboť žádného živitele rodiny nepotřebovala) byla Formanem vykreslena jako hlupačka, nezodpovědná husa- téměř debílek, kterým musí  nutně každý soudný člověk opovrhovat.

Ať tak či onak, hnutí hippies zanechalo nesmazatelnou stopu v myslích lidí. Zvláště pro ženy mělo obrovský význam, neboť si v té době uvědomily plno věcí, které dříve nevnímaly. Americké ženy 60. let pálily na náměstích své podprsenky na protest proti existujícímu sexismu. Termín sexismus vznikl právě v 60. letech spojením výrazu sex (pohlaví), s výrazem rasismus. Pojem tedy vyjadřuje sexuální rasismus, tj. rasismus diskriminující nikoliv na základě odlišné barvy pleti, ale na základě odlišného pohlaví. Označuje předsudek, že schopnosti a společenské funkce člověka jsou determinovány jeho pohlavím. Tento typ rasismu, označovaný jako sexismus raději nazývám dvěma slovy- jako sexuální rasismus, protože je to výstižnější vyjádření. I slovo sexrasismus by bylo vhodnější než sexismus. Sexrasismus má veškeré tendence nadřazovat ”silné” pohlaví tomu slabšímu, všude ho před ním zvýhodňovat a privilegovat na jeho úkor. Fyzicky slabší pohlaví je snižováno jako méněcenné, je omezováno v plnohodnotné lidské seberealizaci a udržováno záměrně v podřízeném postavení- prostě zneužíváno a vykořisťováno hlavně jako levná pracovní síla. Sexista tedy není člověk, který se rád věnuje sexu, ale člověk, který pevně věří, že muži jsou dokonalejší než ženy a jedná podle toho. V tomto smyslu je třeba považovat za sexuálně rasistickou vlastně celou dosavadní civilizaci a kulturu.

Do té doby v Americe tolik populární Freudova Psychoanalýza začala ztrácet své příznivce- až nakonec v 70.letech se feministky, spisovatelky i vědkyně na Freuda vrhly a roznesly ho na kopytech.Vzdělané ženy začaly shodně tvrdit, že Freudovo učení zpomalilo osvobození ženy o několik desítek let. Tím, že ”vědecky” dokázal, že méněcennost ženy je od přírody vrozená, přispěl k destrukci ženského hnutí i ženské sexuality. Kdysi chirurg Broca pomluvil ženy ”přes hlavu”, a Freud je pro změnu pomluvil ”přes pohlaví”. Americké i evropské spisovatelky měly Freudovi hlavně za zlé, že jeho objevy o podvědomí a o sexuální symbolice doprovázelo naprosto tradiční a reakční vidění ženy. Například francouzská spisovatelka B. Groult o něm napsala: ”Freud, povahou puritán a výchovou ortodoxní žid, zůstal vždy hluboce přesvědčen o tom, že muž je ideálním vzorem lidství a že existuje jediný hodnotný pohlavní orgán a tím je falus. ´Díky Bože žes mi dal narodit se mužem´, říká židovská denní modlitba. A tak není divu, že Freud vytvořil celou psychoanalýzu jen v rodě mužském, od Oidipova komplexu, po kastrační. Viděno Freudovýma očima není pochyb o tom, že když dívka poprvé objeví své pohlaví- či spíše nedostatek pohlaví- je to pro ni ´katastrofa tak strašná´, že ji bude děsit po celý život. To zoufalství z objevu, že je defektní, určí dva základní rysy jejího charakteru: žárlivost a stydlivost, jejímž cílem je ovšem pouze zakrýt vlastní ´genitální nedostatečnost´. Mluvit ovšem o genitální nedostatečnosti u bytosti vlastnící hned dva orgány sexuální rozkoše (klitoris a vagínu) a navrch jeden přístroj rozmnožovací, to podle mne mimochodem svědčí o nedostatečnosti jiného druhu. V tomto bodě se naskýtala dvě možná vysvětlení. Jedno, že podřazenost ženy je historická a sociální- a tudíž léčitelná. A druhé, že její podřadnost je vrozená a tedy bez odvolání. Freud si zvolil tu druhou variantu. Dívka přichází na svět špatně vybavená, schází jí penis a tudíž jí nezbývá než se s tím smířit. Její ženství je vlastně ne-mužství! Když Anna Freud líčí své dětství, vypráví, jak celá rodina projevovala úctu k malému Sigmundovi. Piano, na které ona a její sestra rády hrály, bylo odstraněno, aby nerušilo chlapce při studiu. Nástroj zmizel a s ním i naděje obou sester, že by se kdy mohly stát hudebnicemi. Právě droboučké poznámky, jako je tahle, otevírají dveře k propastem nespravedlnosti.”

Freud byl prostě jen dítětem své doby jako všichni předešlí muži a ani v nejdivočejších snech si nedokázal představit, že už zanedlouho budou z žen běžně psychoanalytičky a vědkyně, které jeho dílo fundovaně odsoudí. Melanie Klein se v kritice teorií svého učitele podivuje nad tím, že by ”jedna polovina lidstva měla biologické důvody cítit se méně hodnotná proto, že nevlastní to, co ta druhá vlastní, aniž by to platilo i recipročně!” Nad čím však psychoanalytičky žasly nejvíce bylo Freudovo troufalé tvrzení, že narození dítěte je pro ženu jen náhražka chybějícího penisu. Mateřství? To přece nic není. Penis byl důležitější než dítě. Na jedné straně falus, na té druhé zázračná schopnost dávat život, stvořit nového člověka- a ejhle, falus vítězí!

Evelyne Sullerot napsala: ”Kdyby psychoanalytičky uvažovaly gynocentricky stejně jako Freud androcentricky, musely by nutně dospět k těmto závěrům: malý chlapec se od matky dovídá, že mu nikdy nenarostou tak krásná prsa jako má ona a nikdy neporodí dítě. Děti mají jen ženy. On není k ničemu. Jaký to má na něho vliv? Tento handicap bude v budoucnosti kompenzovat aktivitou, agresivitou, touhou po moci a majetku, vším tím mučivým pnutím bytosti, kterou matka příroda zrodila nekompletní. Když budeme pokračovat v tématu traumatu z nemateřství (o nic méně pravděpodobném než je trauma z nevlastnění penisu), mohli bychom konstatovat, že veškerá mužská aktivita není ničím jiným než obrovskou kolektivní neurózou. Drží to hezky pohromadě a vypadá to velmi důvěryhodně.”

Americké intelektuálky nemohly Freudovi zapomenout ani to, že tak unikátní ženský orgán jakým klitoris bezesporu je, byl pro něj jen zakrnělý falus. Freud tvrdil, že touha po klitoridálním orgasmu je příznakem "nedospělé" fixace a glorifikoval pouze vaginální orgasmus. Dopad této teorie na sexualitu západních žen, především v zemi, kde psychoanalýza zapustila nejvíce kořeny- v USA byl katastrofální. Ženy, které prožívaly orgasmus ”jen” přes klitoris byly nazývány klitoridičky a nechaly se kvůli tomu léčit. Říkalo se tehdy klitoridička, jako se dnes říká diabetička. ”Freud je otcem psychoanalýzy, matku ale neměla”, napsala Germaine Greer a měla svatou pravdu.


Socialistický sex

Žijeme v tak rychle se měnící době, že během jediného života jsme svědky neuvěřitelných změn. A to nejen ve vědě a technice- ale i v lidském chování. Moje střední generace prožila mládí, to znamená tu hezčí část života v socialismu. Tehdejší sexuální morálka v nás stále žije, kdežto mnoho dnešních jevů je nám již cizích- už nejsme schopni je akceptovat. Ano, socialistický sex se diametrálně lišil od dnešních kapitalistických sexuálních mravů. Zároveň se ale také podstatně lišil i od předešlých prvorepublikových kapitalistických mravů- proto si zaslouží extra podkapitolu. 

Jako ve všech předešlých epochách, tak i sexualitu socialistické většinové společnosti určila a zformovala úzká vládnoucí elita. Tou ”elitou” se stali po Vítězném únoru 1948 komunisti. Jejich oficiální komunistická ideologie hlásala, že jsou si muž a žena ve všem rovni. Náboženství soudruzi odvrhli jako zpátečnické- tudíž se komunistická společnost stala většinově ateistickou. Prvorepubliková pokrytecká prudérnost ovšem v padesátých letech ještě dál v lidech setrvačně přetrvávala. Naprosto převratným jevem a to jednotně ve všech socialistických zemích bylo to, že zhruba po dva a půl tisíci letech své existence byla DŮSLEDNĚ zlikvidovaná veřejně organizovaná prostituce. Všechny bordely byly zakázány doopravdy, nikoliv jen naoko. Tyto okolnosti byly pro socialistické sexuální chování klíčové.

Mocnými kulturními vlivy, které spoluurčovaly socialistickou sexualitu byly přetrvávající předsudky všeho druhu. Nejúpornější byl náboženský předsudek, že sex je hřích. Tato představa byla ve společnosti hluboce zakořeněna, aniž by si to lidé uvědomovali, neboť byla stále dokola přiživovaná tradicí, kulturou i literaturou z minulých dob. Takže v době kdy jsem se narodila měli všichni lidé pořád v sobě něco ze starého křesťanského pohrdání tělem v poměru k duchu, a nahota budila v mnoha z nich úzkost naočkovanou křesťanstvím. 

Přemýšlela jsem, co všechno v raném dětství formovalo moje sexuální postoje a uvědomila jsem si, že skutečně moje sexualita byla ovlivněna jak křesťanskopatriarchálními vlivy, tak i zároveň rovnostářskou socialistickou morálkou. Katolickokomunistická sexuální výchova v mém ranném věku byla ovšem tristní, neboť to byla vlastně nevýchova. Vyznačovala se tím, že se ke všem sexuálním otázkám zarytě mlčelo. A tak moje generace postrádala jakoukoliv osvětu. Vyrůstali jsme jako dříví v lese - a podle toho pak v dospělosti vypadala naše sexualita. Rozhodla jsem se, že zde zveřejním pravdivě své osobní sexuální zkušenosti, neboť na svém příkladu mohu nejlépe vykreslit socialistické poměry a morálku. Odjakživa jsem byla sama sobě průzkumníkem, oblíbeným studijním materiálem, to znamená, že jsem zvědavě nezkoumala pouze svět kolem sebe, ale i sama sebe. Ovšem stejně mi některé věci zůstaly dodnes neobjasněny, a už se sotva kdy dozvím, které vlivy způsobily, že jsem se v sexu chovala, tak jak jsem se chovala.

Záhady mé sexuality začaly v mých šesti letech. Tenkrát jsem se poprvé v životě zamilovala do jednoho hezkého desetiletého kluka. Jmenoval se Pavel, měl krásné, blankytně modré oči a uměl nádherně malovat. V jeho přítomnosti jsem se stávala plachou a nesmělou a rozechvíval mě podivný žár. Obdivovala jsem jeho kresby kachniček na vodě- byly jako živé, ale ještě víc jsem obdivovala jeho modré oči. První životní záhada: celý další život jsem se fixovala na kluky s modrýma očima a mým nejzamilovanějším koníčkem bylo malování. Určila snad má první zamilovanost, jaký typ kluků pak budu preferovat? Vtiskuje se trvalá stopa do mozku fatálně někdy již hluboko v dětství, jak tvrdili mnozí badatelé? Nebo bylo pouhou náhodou i to, že mým nejzamilovanějším koníčkem se stalo zrovna malování? Od své první zamilovanosti jsem pak prakticky platonicky nepřetržitě tajně milovala obvykle modrooké kluky, aniž by oni cokoliv tušili. Zbožňovala jsem obvykle třeba i několik kluků najednou, nejen jednoho. Své tajné lásky jsem měla totiž všude- ve škole i v okolí svého bydliště. 

Asi v sedmi letech mi kamarádka řekla, že mi do ucha pošeptá něco strašně sprostého. Když mi tajemně do ucha pošeptala, jakým způsobem se dělají děti, skutečně jsem se zhrozila. Později jsem ale přemítala hlavně nad tím, proč si lehá těžký muž na lehčí ženu, když chce do ní zastrčit to sprosté co má dole? Divila jsem se tomu, proč si raději nelehnou naopak, aby ji nemačkal? V mé hlavě se tenkrát honily jen krásné princezničky zachraňované z nebezpečí chrabrými princi- a najednou se dozvím, že ten silný ochranitelský princ si lehne na křehkou princezničku. Nemělo to logiku. Rozebírala jsem to v duchu ze všech stran a nemohla tomu uvěřit. Své další vzdělání jsem si záhy doplnila pod mostem, kam jsme chodívaly vykonat tělesnou potřebu. Zde mezi zaschlými výkaly jsem dostala další ránu mezi oči. To co dřív bylo pro mne nesrozumitelné, tomu jsem najednou rozuměla, neboť jsem již uměla číst. Viděla jsem názorné lidové kresby a pod nimi jsem si mohla slabikovat vulgární říkanky. Byly tam namalované kosočtverce s čárkou uprostřed, ozdobené paprsky, jako u kreseb slunce a u toho nápisy typu: mrdej, mrdej, dokud je tvrdej, až bude měkkej, tak toho nechej. Nebo kresba pánského přirození jak míří do přirození dámského a pod tím záhadný nápis: Učí pan kar učitel (přečti pozpátku). Tak jsem to pracně přeslabikovala pozpátku a pochopila jsem. Ten kontrast: v pohádkách princové a princezničky, ale pod mostem tvrdá realita.

Asi jako desetileté děti jsme s oblibou špehovaly milence na louce, abychom zahlédly nějaké sprosťárny. Přičemž sprosťárnou pro nás bylo i pouhé líbání a hlazení -omakával ji! Lidská sexualita pro nás tedy znamenala v souladu s katolickým nazíráním, něco velmi sprostého a krajně neslušného, co dobře vychovaní lidé nedělají. Nebo nanejvýš to spolu provádějí ve velké tajnosti za zamčenými dveřmi a zatemněnými okny. Jak říkám, tato pokrytecká pruderní morálka se táhla až z první republiky, či vlastně ještě ze vzdálenějších časů- až z 19.století. 

V jedenácti letech mi začaly rašit prsa a růst první chloupky na pohlaví- hormony začaly pracovat. Tím u mne probouzely první divné pocity. Jednoho dne jsem učinila velký objev, z kterého jsem byla značně překvapená: zažila jsem orgasmus. Netušila jsem, co se to právě se mnou stalo, nikdy předtím se mi to neudálo. Při dotyku ruky na pohlaví mnou projela podivná slastná křeč. Domnívala jsem se, že je to můj soukromý objev, že jiní lidé o tomto zázračném tělesném pocitu nic neví. Nikomu jsem se s tím ale nesvěřila, protože by to bylo neslušné. Jen jsem přemýšlela, zda by nebylo vhodné ten objev potají někde zveřejnit, napsat o tom třeba někam anonymně na zeď veřejných záchodcích- aby i ostatní lidé se dozvěděli, že něco takového existuje.

Když jsem chodila do šesté třídy, to mi bylo 12 let, bývala jsem celá dopoledne sama doma, neboť jsme mívali odpolední vyučování. Místo učení jsem se věnovala masturbaci a přidala k tomu i studium svého přirození. Sundala jsem si zrcadlo v kuchyni, opřela ho o pelest postele a se zájmem zkoumala ten tajuplný orgán. Po prohlédnutí všech vnějších částí jsem dostala nápad prozkoumat i tu dírku. Nejvhodnější se mi jevila hladká rukověť od kartáčku na zuby. A skutečně, po jeho zasunutí se nic nedělo, bylo to příjemné. Stejně jako autorka populárně vědecké knihy Vagina, Catherine Blackledge, i já musím konstatovat, že jsem žádnou panenskou blánu u sebe nezpozorovala. Nikdo mě ani neupozornil na to, že bych nějakou mít měla - proto jsem bezstarostně experimentovala s falickými předměty. Současně se studiem svého pohlaví jsem se již v té době věnovala i různým sexuálním fantaziím. Snila jsem si o všem možném, ale co jsem si nedokázala absolutně vůbec představit, že bych kdy s nějakým klukem realizovala pohlavní styk. To nepřipadalo nikdy v úvahu, že bych kdy já někoho k sobě připustila k tak ryze intimním místům. To bych se hanbou propadla do země. Ani ve fantazii jsem si nedokázala představit, jak to všechno vlastně mezi mužem a ženou probíhá. Vždyť porno tehdy neexistovalo- jediným tehdejším pornem byl tak leda kosočtverec namalovaný někde na plotě. Ale měla jsem již informaci o tom, že se přitom muž pohybuje na ženě, protože mi to v páté třídě ukázal pomocí kresleného obrázku spolužák, co se mnou seděl v lavici.(To se namalovaly dva trochu odlišné obrázky, jak muž leží na ženě. Když se ten první obrázek sroloval na tužku a tou tužkou se rychle pohybovalo tak, že se ten obrázek rychle rozvíjel a zavíjel, vznikal optický dojem, že se muž na té ženě pohybuje). Jedna ústřední fantazie se mi však neustále vracela- zvláště při ní jsem masturbovala. Ale nebylo to nic o tom, že bych si začala něco s klukem, do něhož jsem byla tenkrát zamilovaná. Nic takového. Představovala jsem si pořád dokola tuhle scénu: tři dívky jdou po polní cestě, lemované vzrostlým zlatým obilím. Je překrásné letní počasí, sluníčko svítí, ptáci zpívají. Dívky spolu vesele švitoří- když v tom se pod nimi nenadále otevře tajný poklop, který byl dobře zamaskován na polní cestě. Překvapené dívky dlouhou dobu padají černým tunelem hluboko pod zem. Sviští jak po klouzačce hladce dolů tou černočernou zrádnou tmou a nemají tušení, co se s nimi stane. Když všechny tři v pořádku dosvištěly do jakéhosi prostoru, kde také byla tma, chopily se jich tam něčí chtivé ruce a začaly je svlékat. Dívky se nezmohly na sebemenší odpor a jen ochromeně čekaly, co se bude dít dál. Když je ty ruce svlékly do naha, ponořily je do velké připravené kádě s teplou vodou a tam je láskyplně omývaly a hebce se jich dotýkaly. Pak je osušily velkými ručníky a přenesly je do temné, spoře osvětlené podzemní komůrky, kde byly v řadě vedle sebe jenom postele a nic jiného. Těchto komůrek tam bylo víc, byly za sebou situovány tak, že připomínaly kupé ve vlaku- a stejně jako ve vlaku byly vzájemně propojeny dlouhou chodbou. Na mnoha postelích již ležely připravené jiné dívky, které rovněž padly do pasti přes ten poklop nastražený na polní cestě. Všechny byly vleže připoutány na rukou i na nohou k těm postelím. Tři nové dívky byly také vzápětí spoutány. Přicházeli muži a lehali si na všechny ty spoutané dívky a začali s nimi souložit a všichni se na nich střídali. Dlouhou chodbou procházel dráb s velkým bičem v ruce, práskal s ním a dohlížel na to, zda všichni správně souloží, zda se někdo neulejvá.....Tohle byla druhá životní záhada: proč mé nejranější sexuální představy byly promiskuitní a masochistické? Byla jsem snad svou podstatou rodilá masochistka, nebo mi to spíš do hlavy nasadila společnost? A co ty promiskuitní představy? Kde se v mé hlavě vzaly, když jsem nikdy nic o promiskuitě ani náznakem nic nevěděla? Byla jsem nedotčený studijní materiál, protože jsem nebyla ovlivněna žádnou sexuální propagandou, jelikož  žádná neexistovala. Mé promiskuitní představy byly prostě jen archetyp původního lidského chování. Nepochybuji o tom, že tyhle iracionální představy také nějak souvisely s mou vzdálenou vzpomínkou na můj vlastní porod. Tam byl zajímavý ten moment spoutání- v padesátých letech bylo totiž zvykem, že se čerstvě narozené děti pevně spoutaly tak, že ani ručičkama nemohly volně pohybovat- měly je v zavinovačce přitisknuté k tělu. Ty masochistické představy však nepochybně pocházely i z jiných zdrojů. V té době jsem měla v hlavě namačkáno stovky různých pohádek, v nichž pasivní princezny, připoutané ke stromu, nebo zazděné v tmavých komůrkách čekaly na své záchrance, až je nějaký ten princ nebo hloupý Honza vysvobodí. 

Naštěstí moje sexuální cítění bylo později zachráněno- to když se mi v patnácti letech dostaly do ruky Pohádky tisíce a jedné noci pro dospělé. Byl to obrovský kontrast proti mým dosavadním vědomostem i sexuálním představám. Ty příběhy byly neuvěřitelně smyslné, aniž by v nich byl sebemenší stín sado-maso, nebo vulgárnosti. Sexuální scény tam byly popisovány ”natvrdo”, ale s takovou krásou, až se tajil dech. Hltala jsem ty příběhy nabité sexem a erotikou jedním dechem, neboť byly snivé a plné orientální fantazie. Tak jsem poznala, že lidskou sexualitu si lze představovat i jinak, ne jen jako sadomasochistické fantazie nebo kosočtvercové sprosťárny namalované pod mostem. Došla jsem k závěru, že to sadomaso mi vnutila společnost, protože později jsem se již takovým fantasmagoriím nevěnovala.

V sedmnácti letech jsem měla na gymplu svou velkou tajnou platonickou lásku Tondu Komárka. V duchu jsem si pořád donekonečna přehrávala šíleně smyslné scény, jak mu dlouze hledím do jeho modrých očí, jak se s ním dlouze líbám a jak se s ním hladím. Pak jsem si představovala, jak jen pro něj tančím krouživý břišní tanec a přitom se pomalu svlékám. Cloumaly mnou divoké, nesnesitelné vášně a sexuální touhy, a tak jsem zhruba jednou týdně si sama se sebou hrála a běžně si přivodila 10 orgasmů za sebou. Takže zrovna v této době jsem sama na sobě poznala, jak je ženská sexualita silná, vytrvalá a náruživá. Zde se zastavím u jednoho vědeckého omylu, který se už pěkně dlouho traduje. Dodnes se ve společnosti tvrdí, že ženy jsou na svém životním sexuálním vrcholu kolem třiceti let svého věku. Je to stejně mylná informace, jako když se asi 100 let tvrdilo, že špenát je velmi bohatý na železo. Později někdo přišel na to, že autor tohoto nezpochybnitelného vědeckého poznatku se před sto lety spletl v desetinné čárce. To samé teď existuje u ženské sexuality. Tuhle mylnou informaci zveřejnil Kinsey v roce 1953 v knize Sexuální chování žen. Nyní se již ale ví, že vrchol ženské sexuality je ve skutečnosti v tom samém věku jako u mužů, to znamená někdy kolem dvaceti let, kdy je u obou pohlaví hladina hormonů nejvyšší. Dvacetiletá dívka totiž nepotřebuje pohlavně dozrávat, jak se psávalo v různých knihách- ona už je zralá dost. A to se týkalo i mě v sedmnácti letech. Byla jsem již k sexu zralá, akorát jsem potřebovala zlikvidovat hromadu psychických bloků, způsobených předsudky, teprve potom by mi bylo umožněno dívat se na lidskou sexualitu jako na normální aktivitu. Odborníci se dnes shodují v názoru, že nejvyšší zájem o sexuální život má žena kolem dvaceti let. Pokud je ale nejvíce aktivní až kolem třicítky, pak je to podmíněno kulturou, nikoliv biologicky.

Slavná šedesátá léta mě tedy zastihla coby zamilovanou sedmnáctiletou studentku. Tehdejší myšlenky hippies o nenásilí mě hluboce ovlivnily. Vyšila jsem si na zelenou háčkovanou halenku velké žluté květy a pod nimi nápis MAKE LOVE NOT WAR. Takto vymóděná jsem chodila městem - ale to bylo všechno, co jsem mohla udělat pro světový mír. Od hippies převzala socialistická společnost šedesátých let akorát jen tu promiskuitu. Koneckonců to byla jediná svoboda, kterou si lidé v totalitě mohli beztrestně dopřát. Díky neustálým proklamacím, tvrdícím, že jsou si obě pohlaví rovna, věnovaly se dívky promiskuitě stejně často jako kluci. Na socialistickém sexu bylo špatné jedině to, že i socialističtí muži byli vychováváni k přesvědčení, že správné ženy souloží jen tehdy, pokud jsou zamilované. Když ale narazili na ženy, které muže až příliš s chutí střídaly i bez lásky, pak to pro ně nebyly ty správné ženy- byly to kurvy. Panovala pořád pokrytecká morálka dvojího metru. Muži i ženy se chovali stejně promiskuitně- ale zatímco muži se svými erotickými úspěchy chlubili, tak ženy svou promiskuitu pečlivě tajily. Pro socialistický sex bylo ale typické, že dívky často aktivně sváděly kluky. Socialističtí kluci byli proto velmi rozmazlení, neboť v zásadě mohli mít sexu kolik chtěli. Dodnes si vzpomínám na výrok jednoho chlapa, který řekl: Ženský nás pořád tak uhánějí, že za chvíli budeme muset chodit kanálama, abychom měli od nich pokoj. 

Balení partnera na jednu noc probíhalo na tanečních zábavách. Když byl kluk celý večer galantní a protančil s dívkou až do konce, ráda se s ním vyspala, pokud se jí líbil. Tohle vzájemné balení na jednu noc velmi vtipně a věrně vystihl režisér Forman ve svém slavném filmu Lásky jedné plavovlásky. Krásně je tam vidět ta socialistická cudnost, kdy dívka hocha nabádá, aby zatáhl na okně černou roletu, aby na ně dva nebylo ”při tom” ani trošku vidět. (Byl tam obsažen ten příkaz doby provádět to spolu v komůrce ve velké tajnosti, za zamčenými dveřmi a zatemněnými okny) V době Formanova filmu jsem ale chodila na zábavy jenom si zatančit, protože jsem byla ještě panna.

Můj první velký střet s civilizací, která nás ženy dodnes rozděluje na slušné ženy a kurvy se odehrál také v mých sedmnácti letech. Vrátila jsem se z oslavy Silvestra příští den domů a tam už na mne čekal můj nejstarší bratr. On tak trochu zastával v rodině chybějícího otce (byl o sedm let starší než já) a tak začal výslech: ”Kdes byla?” ”Na zábavě.” ” Jak to, žes tam byla až do rána?” A už nečekal na žádné další vysvětlování a začal mě mlátit hlava nehlava. Kryla jsem si rukama hlavu a krčila se v koutě a bratr mě mlátil pěstmi a rozhořčeně přitom vykřikoval: ”Kurvu ze sebe dělat nebudeš, kurvu ze sebe dělat nebudeš!” Přitom moje ”kurvení se” spočívalo v tom, že jsem celý večer tančila s velmi nesmělým mladíkem a já jsem byla taky velmi nesmělá. Když o půlnoci zhasli, tak jsme stáli půl metru od sebe a ani jsme se nepolíbili. Pak jsem s kamarádkou přespala u její babičky.

Byla jsem bratrovou reakcí strašně překvapena a v srdci mi zůstal nadlouho pocit křivdy a v mozku zmatek. Nechápala jsem vůbec za co mě zmlátil. Mámě jsem o tom předem řekla, že asi na Silvestra přespím u babičky kamarádky a máma mi to beze všeho dovolila. Vzpomněla jsem si, že když bratrovi bylo sedmnáct let, tak běžně balil holky a když někde zůstal, ani se matky neptal, zda může, či nemůže. Jemu balení holek nikdo nevyčítal, natož aby mu za to někdo napráskal. A když já jsem dělala totéž co on, tak jsem byla špatná a zasloužila si pořádný výprask. To ponížení z jeho strany bylo tak velké, že ve mně zanechalo snad doživotní trauma. On mě ztrestal za stejné aktivity, jaké běžně dělal on. Nejvíc mě urazilo, že se ke mně zachoval, jako bych byla nějaké nesvéprávné hovado a ne jemná stydlivá studentka. Jako bych udělala nějaký děsný zločin. Tím zločinem bylo, že mě přitahovali kluci. Kdežto když jeho přitahovaly dívky, tak to bylo chvályhodné. Úžasná logika! Podle této logiky bylo zločinem i to, když dívka nechtěně otěhotněla. Byla to její hanba -ale u kluka, který jí to způsobil to neznamenalo nic. Ovšem brácha neprojevil strach, že bych mohla s někým nechtěně otěhotnět, on měl strach především z toho, že bych si na maloměstě mohla zkazit svou pověst. On si pověst nekazil, naopak čím víc měl větší úspěch u dívek, tím větší byl obdivovaný borec a king. Kdežto čím víc já bych měla úspěch u chlapců, tím větší bych zasloužila opovržení, protože bych byla kurva. A to kurva bez ohledu na to, že bych byla vášnivá a spala s kluky pochopitelně zdarma. Odnesla jsem si tedy do života zkušenost, že mé sexuální touhy jsou opovrženíhodné a zaslouží si trest. Bratrovy touhy byly skvělé, ale moje touhy byly fuj. Když je dívka aktivní, je to velké fuj, když je kluk aktivní, tak ho všichni za to obdivují- divný to svět!!!!  

Jenže takhle to v tlupách kdysi nebylo. Matka příroda dala předchůdkyním žen do vínku divoké vášnivé sexuální pudy včetně schopnosti orgasmu, aby se se samci spojovaly kdykoliv a rády. Kdybych žila v tlupě, vypadal by můj sexuální život úplně jinak než v uměle sešněrované, nepřející společnosti, která měla vůči přirozené, ženské sexualitě ty nejnemožnější předsudky. V tlupě by mě nikdo za mou sexualitu netrestal. Naopak by ji samci s nadšením vítali. To že se mi odjakživa líbilo více hezkých kluků najednou, nikoliv jen jediný, by se v tlupě projevovalo tak, že bych se ochotně s těmito fešáky kdykoliv ráda spojila, pokud by o mě projevili zájem. Přinášelo by mi to rozkoš a nebylo by nikoho, kdo by mě za to mlátil.

Občas jsem klukům záviděla, že jim kulturní zvyklosti dovolují chovat se naprosto nenuceně, kdežto mě jako holce bylo přikázáno chovat se vždy slušně a pasivně. Tonda, moje tajná láska si bezostyšně frivolně prozpěvoval přisprostlou písničku: Terezo, mám ho jak železo... a všichni se tomu vesele smáli jak je vtipný. Představovala jsem si, jak by se asi tvářili, kdybych si začala já najednou nenuceně popěvovat: Tralala, tralala, já bych tedy šukala....No samozřejmě že bych byla v ten moment označena za děvku. Mně v mládí ale v podstatě nevadilo ”být pasivní a být dobývána”, mělo to svůj půvab a bylo to pohodlné; na druhé straně mi některé společenské zvyklosti hodně vadily. Například tanec. Na taneční zábavě jsem bývala celá divá do tance- tančila bych až bych brečela, nohy mi pod stolem samy poskakovaly do rytmu hudby, připomínala jsem Káču z pohádky, která by čertu duši dala, jen aby si zatrsala. Jenže místo toho jsem musela pasivně sedět a čekat, až se některý kluk uráčí vyzvat mne k tanci. Tohle mě tedy vždycky štvalo, ta závislost na klucích- protože oni se k tanci moc neměli, stáli radši povětšinou v hloučku u výčepu a popíjeli pivo.

Každý uzná, že kdyby někdo tvrdil, že jsem od přírody pasivní, a z toho důvodu netančím, že je to nesmysl. K pasivitě a netančení jsem byla odsouzena společenskou konvencí. Pokud jsem se nechtěla zesměšnit a zachovat si úctu lidí, nemohla jsem přece vyskočit a vyzvat nějakého kluka k tanci. Nebo začít sama křepčit divoce na parketu- i když bych tak nejraději učinila. Na tomto jednom příkladu demonstruji, že pasivita při namlouvání není ženám vrozena, ale kulturou jim tvrdě vnucena. Když jsem se jednou na taneční zábavě opila, tak jsem se proti této kultuře vzbouřila. Vzdorně jsem si řekla, že jsem úplně stejně svobodný člověk jako Tonda. A tak jsem ke konci zábavy k němu šla, podívala se mu hluboce do očí a řekla mu: ”Miluji tě!” Tonda byl velmi polichocen, odtrhl se od kamarádů a doprovodil mě až domů. Cestou jsme si povídali, hleděli si do očí a na závěr se i políbili. A tím to taky skončilo. Dopadla jsem stejně jako chudák emancipovaná Taťána z poémy Evžen Oněgin. Ta byla rovněž předem odsouzena k nezdaru, když otevřeně a horoucně vyznala Oněginovi lásku. Oněgin se hrozně lekl a honem před ní utekl. Přitom stačilo jen dodržet onen tradiční ”pasivní” postup. To znamená použít trochu té ženské lstivosti, koketérie a zdráhání a Oněgin by byl její i s navijákem. Tak jsem poznala, že tudy cesta nevede. Že ženská strategie v lásce bohužel musí být nadále vždy vystavěná na zdánlivé pasivnosti a ženské lstivosti- protože muži ženami být uháněni prostě nechtějí. Je to v zásadě i pochopitelné, protože muži fungují jinak než ženy. Když muže žena nepřitahuje, když se mu lidově řečeno “nepostaví”, tak může žena muže uhánět jak chce, on ji prostě nechce. Proto je pro muže výhodnější, aby oni aktivně balili ženy, protože balí už jen ty, které se jim líbí. V opačném případě by museli od sebe tvrdě odhánět ženy, které se jim nelíbí. Což by bylo jednak velmi negalantní a za druhé by na sebe prozradili, že jsou ve výběru žen ve skutečnosti velmi vybíraví, a né že ne.

Vezměte si jenom výrazy: panna, poctivá. Výraz panna jistě pochází od neposkvrněné Panny Marie, z nedostižného ideálu všech křesťanských žen. Jen ona rodila neposkvrněná, zatímco všechny ženy rodily vždy poskvrněné. Když se řeklo slovo panna, vybavila se mi vždy pasivní mrtvá panna- hračka na hraní. A slovo poctivá? Opakem byla nepoctivá. Takže všechny ženy, které ztrácí panenství jsou nepoctivé. A být nepoctivým člověkem, to je přece špatné. I já jsem se v sedmnácti stala nepoctivou, to když jsem o prázdninách byla s kamarádkou v přírodě pod stanem. Dali se tam s námi do řeči dva policisté. Já jsem se svou poctivostí dopadla klasicky- došla jsem s ní až na kraj lesa. Tomu o 10 let staršímu policajtovi jsem věřila, vždyť to byl strážce zákona a pořádku, proto jsem s ním beze všeho šla na procházku do lesa. Představovala jsem si, že se budeme vášnivě líbat, a pak se spiklenecky vrátíme zpátky. Místo toho mě v lese znásilnil proti mé vůli. Nebyla to žádná kdovíjaká hrůza, akorát tím porušil mou integritu osobnosti. Od té chvíle jsem získala pocit, že nepatřím sama sobě, ale jakmile se octnu o samotě s kterýmkoliv mužem, tak si může se mnou, coby slabším tvorem, dělat co chce.

V devatenácti letech jsem odjela za bratrem do Prahy, kde jsem ve dvaceti letech měla svou první vážnou známost. Byl to hodný a milý kluk a chodili jsme spolu půl roku, dokud neodjel na povinnou roční vojnu. Jak jsme tehdy bývali nesmělí svědčí to, že on nikdy neviděl mé intimní části těla- to se tehdy prostě neslušelo, aby si je milenci vzájemně prohlédli. Když pak odjel na vojnu a tím jsme se vlastně i rozešli, pytlíkovala jsem nějaký čas svůj sexuální život jak se dalo. Chodila jsem s kamarádkou na diskotéky ”lovit” kluky. Bylo to tehdy běžné chování, nikdo se nad tím nepozastavoval. Dělo se to v duchu- ať se mládí vydovádí, ale až si pak mladí založí rodinu, tak se usadí a budou z nich odpovědní rodiče. Krásně jsme se s kamarádkou vždycky nalíčily, oblékly si minisukně a přiléhavé sexy tričko a vyrazily za smyslným sexuálním dobrodružstvím na taneček. Po jedné stránce to tehdy bylo skvělé, neexistoval AIDS, takže mládež se mohla bez obav promiskuitně veselit, protože jí v podstatě nic nehrozilo. U socialistických žen existoval akorát ”strach z penisu” nikoliv ”závist penisu”,neboť antikoncepce byla tenkrát ještě velmi nedokonalá, teprve ve vývinu a socialističtí muži zásadně nepoužívali kondom. Hlavní tehdejší antikoncepcí byly prostě potraty- ale přesto ženy hromadně lehkomyslně riskovaly.

Jelikož socialističtí muži byli v sexu nevzdělaní a navíc ženami rozmazlení, nebývali dobrými milenci. Chovali se přirozeně, to znamená, že se řídili svou mužskou sexualitou. Souložili jak to vyhovovalo jejich přirozenosti- zrealizovali jeden koitus večer, druhý ráno a nazdar bazar. Ženskou sexualitu neznali, nic o ní nevěděli, proto byli nezkušení, proto nebyli nijak zdatnými milenci. Můžete si toho všimnout i v milostných scénách v socialistických filmech- jeden dlouhý francouzák, chytnul ženu za prso- a už jeli. Socialistické ženy ale zase po vzoru svých babiček a matek byly v sexu cudné a skromné, nic moc nevyžadovaly a mužské sexualitě se tvárně přizpůsobily - takže jim vlastně nic nescházelo. 

Byli jsme od západního světa odtrženi, žili jsme tu jak v uzavřeném rybníku, obehnaném ostnatým drátem. Jen krátký záblesk v tzv. Pražském jaru, kdy na chvíli ”rozkvetla” svoboda projevu, se k nám volně dostávaly informace ze západu. Za pár měsíců ovšem bylo po všem. Okupační vojska Varšavské smlouvy nás obsadila a hranice se opět r.1969 neprodyšně uzavřela. Západní svět měl pro nás zase přestat existovat. Mnoho občanů se však po okupaci rychle otřepalo a tvárně se hned nové situaci přizpůsobilo. Jako ostatně už mnohokrát v historii. Socialismus s lidskou tváří byl zapomenut a nastoupilo staré známé heslo: Se Sovětským svazem na věčné časy (ale ani o den déle, dodávali lidé spiklenecky).

Komunisté byli prudérní z jiných důvodů než katolíci. Sexualita lidí byla totiž jediná oblast, kterou nemohli plně sledovat, ovládat a kontrolovat. Proto alespoň o sexu mlčeli a nešířili žádnou osvětu- aby ani na tomto poli nevládla příliš velká svoboda a informovanost. Protože kdo by byl svobodný a vzdělaný v sexu, požadoval by i jiné svobody. V tom krátkém záblesku demokracie- v období tzv. Pražského jara- stačilo vyjít akorát pár hodnotných knih jako například Lidská sexualita od manželů Pondělíčkových či Světové dějiny sexuality od Moruse. Ale ty nemohly lidi vytrhnout z následujících dvaceti let všeobecné neinformovanosti. A tak lidé u nás byli až do roku 1989 nejenom politickými, ale i sexuálními analfabety. To, co kritizoval už A.CH .Kinsey, že totiž lidem často chybí ty nejprimitivnější a nejzákladnější anatomické a fyziologické vědomosti, to se v socialismu naplňovalo v plné míře. Muži a ženy o sobě nic nevěděli, proto v sexu tápali. Trvalo třeba léta, než nějaký chudák vlastními zkušenostmi formou chyb a omylů dospěl k nějakým určitým osobním poznatkům, jež mu usnadnily život. Za jiných okolností by si to mohl vše přečíst v kdejaké sexuální příručce či osvětovém časopise.

Celé generace mužů byly silně ovlivněny morálními představami svých otců a celé generace žen morálními představami svých matek. A ty morální představy vypadaly tak, že muž může být v sexu volný jak ten pták, zatímco žena má být vždycky odpovědná a disciplinovaná. Dodnes si vzpomínám na tu scénu z práce. Jako vždy se zase oslavovaly v pracovním kolektivu čísi narozeniny. Pochopitelně se popíjelo a veselilo v pracovní době, a pak došlo i na vtipy i drby o nepřítomných zaměstnancích. Přítomní pomlouvali jednu svobodnou dívku, že se tahá s ženatým chlapem. Když soudružka kádrovačka pronesla větu, že když ženská nechce, tak si chlap ani neškrtne, tak už jsem se nezdržela a řekla: ”A proč by ona neměla chtít? Ona je svobodná, bez závazků, tak si může škrtat jak chce. To on je ženatý, on se má zdržet a být už zodpovědný!” Civěli na mě všichni tenkrát nechápavě jak zjara. 

Než jsem se v pětadvaceti letech seznámila se svým budoucím mužem, měla jsem ještě několik půlročních známostí, které nestojí za popisování. Můj budoucí muž, s nímž žiji dodnes, byl hodný, hezký modrooký kluk, který svým poctivým přístupem k životu získal mou důvěru. A byl to taky on, s kterým jsem se nebála uvolnit ze svých psychických bloků a dopřála si poprvé v životě při pohlavním styku vaginální orgasmus. Šlo to! Jednoho večera došlo na intimní vyptávání, kolik kdo z nás měl předtím partnerů. Obezřetně jsem uvedla jen poloviční počet než co uvedl on - no a stejně jsem to pak měla celé manželství na talíři. 

Pak přišly děti a já jsem celé dny vysedávala se sousedkami v parku při hlídání dětí. Jednou jsme celá tlupa maminek rokovaly o sexu, zatímco si naše děti hrály na písku. Byla jsem překvapena, jak se všechny ty moje panelákové sousedky chlubily tím, jak se umí v sexu ovládat a že je manželé musí většinou k aktu přemlouvat. Byly zjevně pyšné na to, že manželům podle daných společenských pravidel poskytují sex jako odměnu. Tyto třicetileté ženy v nejlepším věku prostě považovaly svůj uměle vypěstěný chlad za svůj velký klad. Nijak si neuvědomovaly, že jejich sexuální cítění bylo dlouholetou výchovou zmrzačeno. Protože pokrytecká morálka nám ženám vsugerovala, že si muži neváží žen, které rády souloží. A tak i v manželství jsme se naučily cíleně potlačovat svou sexualitu. Měly jsme trvalé zábrany, aby nás ani manželé neodsuzovali, že jsme příliš zkušené a nestydaté. Hrály jsme si tedy na ”hodné holčičky” a neuměly se nikdy uvolnit a naslouchat nejhlubším impulsům svého těla. Kvůli komplexu ”nechci vypadat jako děvka” jsme si podvědomě povolily fyzickou lásku jen pod podmínkou, že z toho nic moc nebudeme mít. Otevřené přiznání k tomu, co nás vzrušovalo nás přivádělo do rozpaků- vlastně to odhalovalo naše vědomí, že jsme ”špatnými ženami”, které rády souloží a touží mít orgasmus, což bylo u slušných vdaných žen nepřípustné. Není divu, že takové všeobecné postoje pokřivily a umrtvily nejen mou sexualitu, ale i ostatních socialistických žen. Všechny jsme chtěly splňovat určité ideály, chtěly být citlivé, milé, jemné a něžné a nechtěly ani vzdáleně připomínat nějakou opovrhovanou děvku. Proto jsme byly hodné a obětavé, aby nás za to měl manžel opravdu hodně rád. Milovat a být milován- sex jsme chápaly jako zážitek lásky. Příliš prostopášnou ženu přece nikdo milovat nebude.

Normalizační čas stereotypně plynul a na mateřské s dvěma malými dětmi mi plynul nejstereotypněji. Práce v domácnosti mě děsně otupovala, a přitom jsemtoužila se dál v mnoha směrech vzdělávat. Vyřešila jsem to tak, že jsem si alespoň po večerech hodně četla. Měla jsem nejasné tušení, že i v lidské sexualitě existuje mnoho tajemství, o kterých nemám ani potuchy. Zdálo se mi, že právě z ní vyrůstají základní kořeny vztahů mezi muži a ženami. Od kohosi jsem se dozvěděla o existenci knihy Světové dějiny sexuality. Pídila jsem se po té knize v Městské knihovně, ale tam ji neměli. Šla jsem tedy do Státní knihovny, ale tam ji taky neměli. Když už jsem tam byla, půjčila jsem si alespoň místo ní jakousi knihu o sexu od anglického autora- tu mi ale půjčili jako nějakou velikou vzácnost pouze do studovny. A v té nevlídné temné studovně jsem si s velkým úžasem pročítala, kolika různými sexuálními poruchami mohou muži trpět a jakými jsou vlastně křehkými bytostmi. Do té doby jsem pod vlivem propagandy žila v domnění, že jsou muži silní a nezranitelní dobyvatelé, vždy při chuti. Komunisti prostě tajili úplně všechno.

Důkazem mých tvrzení o zatajování informací v komunistickém režimu může být i Malá československá encyklopedie, vydaná po dlouhých letech čekání až r. 1984. Bylo to šest velkých, tučných knih, které byly poměrně podrobné, jelikož se v nich člověk mohl dočíst i o kdejakém okresním tajemníkovi či vyznamenaném dělníkovi. Jako například o Kinském Františku (nar.8.6.1900-1.8.1964), českém techniku, který pracoval zejména v oboru hutnické výroby, bazické a kyselé oceli a r. 1956 obdržel řád práce. Bohužel o sexuologovi Kinseyovi nebo badatelích Masters-Johnson tam nebyla ani řádka.

Shrnu to: v totalitě sice žila mládež v promiskuitě, ale ten sex byl uboze nevzdělaný a příliš zapráskaný předpotopními předsudky. Proto ani socialistická sexualita nebyla spontánní a kdovíjak šťastná. Topili jsme se každý sám osaměle v různých problémech a nebylo nikoho, kdo by nám poradil a fundovaně něco vysvětlil. Skutečná sexuální revoluce u nás tedy vypukla až po listopadové pseudorevoluci r. 1989. Teprve po tomto roce vytryskl na povrch dlouho násilně zadržovaný pramen mnoha informací. Záplava nových knih, novin a časopisů způsobila, že i ti nejprostší občané měli náhle možnost se v krátké době vzdělat a poučit i v oblasti sexu. Já jsem si mohla konečně po dvaceti letech koupit a přečíst znovu vydané Světové dějiny sexuality od Moruse. Ovšem klíčovou knihou se pro mne stala Encyklopedie sexuality od Ernesta Bornemana nabitá nebývalými informacemi, které jsem nikdy nikde předtím nečetla, až k prasknutí.

Socialistický sex lze charakterizovat tak, že to byl ještě pořád totalitní patriarchální sex dvojího metru, neboť kultura rozdělující ženy na slušné a děvky mě mlátila po hlavě jako ten brácha snad tisíckrát. Dusila mou svobodnou sexualitu. Z novin, časopisů, z knih, z televize, z běžného života, ze všech stran jsem se dovídala návody, jak se má slušná žena chovat. Pod tíhou té mohutné propagandy a všeobecné pokrytecké morálky, která vždy za vše vinila jen ženu, jsem byla v posteli umrtvená. Nikdy jsem nebyla svá, přirozená, vždy jsem byla sešněrovaná, zablokovaná, pořád jsem se něčeho obávala, vždy jsem měla pocity viny, zvláště po alkoholovém opojení, když jsem se poněkud odvázala. A to byla ta třetí záhada moji sexuality: že zatímco mysl byla vášnivá a divoká, tak tělo bylo mrtvé. Nebo tu zablokovanost způsobil ten polda, co mě znásilnil? Nebo byla příčina jinde? Proč jsem mívala velmi vášnivé představy, ale když došlo na věc, tak jsem byla chladná? Který vliv byl větší: vliv znásilnění nebo vliv pruderní výchovy? A byla to skutečně zablokovanost, nebo jen nějaká tělesná nedostačivost? Vyvrcholení s pomocí masturbace bylo snadné a rychlé, takže v tělesné nedostačivosti asi příčina nebyla. Mně samotné to šlo, ale s muži mi to nešlo. Všechny ty zážitky tam na dně podvědomí seděly a z těch hlubin ovlivňovaly mou psychiku a tedy i sex. Z dilematu mezi přáním vykonat určitý sexuální akt s vědomím, že tento akt je nemorální, odporný a zakázaný, se utíká pacient do nemoci – tak zněla poučka z Freuda. Já jsem sice naštěstí neutekla do nemoci, jenom jsem sama sebe za sex trestala, aby mě za něj nemusel trestat bratr a celá společnost. Taková asi byla skutečná pravda.


Konec socialismu a třetí sexuální revoluce v 90. letech

Listopadový puč v roce 1989 otevřel cestu nejen zpět ke kapitalistickému podnikání, ale rázem, takřka ze dne na den, se rychle měnila i sexuální morálka. To jsme zažívali nejen my v Československu, ale i všechny ostatní postkomunistické země. Na trhu se začala objevovat záplava vzdělávacích knih o sexu- ale i záplava komerčních pornočasopisů. Pod vlivem erotické literatury se lidé rychle zbavovali své prudernosti a ostýchavosti a začala vyrůstat mládež, pro kterou přestalo být v sexu cokoliv tabu. Lidé začali být v sexuálních vztazíchbezprostřední, nenucení a upřímní- náboženské vnímání sexu jako hříchu definitivně skončilo. Zopakuji to:První sexuální revoluce dovolila lidem po válce předmanželské stykyDruhá pilulková revoluce v šedesátých letech umožnila nezadaným lidem vrátit se k prehistorické promiskuitě. A třetí revoluce v devadesátých letech umožnila, že se lidé definitivně zbavili falešné prudérnosti a vrátili se k přirozené pohanské tělesnosti.

Výrazným jevem, který rovněž dalekosáhle ovlivnil v devadesátých letech sexuální chování lidí bylo zavádění počítačů a mobilů. Skýtaly totiž nové netušené možnosti k seznamování, jaké předtím nikdy neexistovaly. Když se například chtěl člověk seznámit v socialismu na inzerát, tak čekal běžně dva měsíce, než ten inzerát vůbec vyšel. Ale rychlá komunikace přes počítač a mobil umožnila lidem snadno a rychle navazovat i intimní vztahy. Kterýsi novinář nazval porevoluční mladou generaci, mající mobil vždy pohotově při ruce, že je to palcová generace. Ten název docela seděl. Byli vidět všude- na ulicích, na nárožích, v tramvajích- jak hbitě jedním palcem mačkají na mobilech své textové zprávy. Textová mobilní zpráva, to byla fantastická vymoženost. Všichni byli fascinovaní tím zázrakem, že se mohli okamžitě kdykoliv spojit s jiným člověkem. Byl to jakoby nový druh novodobé telepatie, neboť stačilo zmáčknout číslo blízké osoby a napsat: Milacku, porad na tebe myslim. A během chvilky mobil zapípal a dotyčný si s uspokojením přečetl: Ja na tebe myslim jeste vic. Takže mobil i internet rovněž přispěly ke třetí sexuální revoluci. Prostě stačilo získat něčí číslo mobilu, nebo mailovou adresu- a ruka byla v rukávě. Patnáctiletá dívenka seděla v parku na lavičce s chlapcem dvě hodiny a nikdo z nich nebyl schopný začít s konverzací, protože se oba hrozně styděli. Vyměnili si ale spolu ”ledabyle” telefonní čísla mobilů. Sotva přišla dívka domů, bez rozmyslu namačkala na mobilu první větu, která ji zrovna napadla: Kajo, silene po tobe touzim! Nesmělý Karel se okamžitě chytil do sítí. Oba pubescenti si po mobilu vášnivě všechno vyříkali- vše co měli v parku na srdci, ale neměli odvahu si to říct osobně z očí do očí. Být po mobilu upřímný, to velmi svádí. Člověk si doma v soukromí hoví v peřinách a palcem mačká své myšlenky na display. Odněkud z éteru přichází vzápětí odpověď- člověku to občas připadá, jako by mluvil sám se sebou, s nějakým svým druhým já. Příští den se dívka s Kájou v parku opět setkala a Kája už bezpečně věděl, že nebude odmítnut. Byl tedy mnohem odvážnější než předešlý den a došlo i na pusu. Kdyby neexistovalo esemeskování, tak by se ta dívka s tím chlapcem už víckrát třeba ani nesetkala. Protože by se oba domnívali, že o sebe nestáli- takhle bezútěšně končívala první nesmělá setkání za socialismu.

Nejen esemesky, ale i email začal umožňovat lidem navazovat velmi snadno kontakty. A to i lidem hodně nesmělým- zbavil je ostychu. Dej mi svůj email a já Ti napíšu, co jsem zač. Pak mi můžeš ihned odepsat a navázat kontakt, nebo mne ignorovat a smazat. Vdaná žena si seděla na kafíčku v pizzerii. Přisedl si k ní fešák a dali se spolu nezávazně do řeči o počasí. Kdyby stejně jako za socialismu neexistoval internet, tak by se ti dva po půl hodině zdvořile rozloučili a nikdy už se nepotkali. Jenže si pod nějakou záminkou stačili vyměnit emailové adresy -a už to jelo jako po másle. Chlap jí často psal veselé a vtipné emaily a poznenáhlu sklouzávali do čím dál větších důvěrností a erotických ”zpráv”. Smyslné emaily toho muže, který podrobně popisoval, co by s ní všechno prováděl, kdyby byli spolu, strhly i ženu k tomu, že mu taky bez obalu vylíčila, ”jak to má ráda”. Postupně se dostávali oba do varu, už o sobě věděli snad téměř všechno včetně toho, kolik cm ho on má dlouhýho a jaké ona má na sobě erotické prádélko. Až jednoho dne ženě nepřipadlo nijak vulgární, když si přečetla zprávu: Jsi sama doma? Chci tvou kundu!! Naopak ji to připadlo jako velmi erotické sdělení- jako výkřik čisté, nádherné mužské smyslnosti. Bylo to tím, že ona byla ve stejném rozpoložení jako on- chtěla jeho. Ano, je to tak, od třetí revoluce uplynulo jen 23 let a opět se rapidně změnil svět. Muži přestali v esemeskách a v emailech ženám psát ono banální: Miluji te! Poprvé v historii muži i ženy spontánně mohli popisovat to, co v daném okamžiku zrovna právě cítili, co zrovna prožívali, v jakém se nacházeli v momentálním rozpoložení. A když ten muž byl zrovna děsně  nadržený, úd měl postavený- tak to své lásce neprodleně sdělil a bylo to skvělý. Čili novodobé technické vymoženosti usnadnily nejen společenské styky - ale i pohlavní styky, neboť domlouvání pohlavních styků se díky e-mailu a mobilu neuvěřitelně zrychlilo.

Přemýšlela jsem, jak co nejlépe vystihnout ten kvas devadesátých let, kdy jsme byli plni naděje do budoucnosti. Bylo mi jasné, že už jsem ve svých 40 letech poněkud mimo dění, neboť po dlouholetém manželství jsem žila myšlenkově pořád v minulosti. Tep doby miponěkud unikal, šel mimo mne, už dávno jsem nebyla ”in”. Jak tedy proniknout do těch nových poměrů? Začala jsem si kupovat a pečlivě studovat osvětové časopisy o sexu. A také jsem se na nové poměry vyptávala svých dcer. Vyzvídala jsem po nich, aby mi v kostce popsaly, čím byla devadesátá léta mezi mládeží typická, jak to mezi mladými fungovalo. Dozvídala jsem se, že mezi mládeží ztrácely pruderní socialistické zvyklosti svou účinnost takřka kosmickou rychlostí. Dívky se definitivně osvobodily z posledních pout a to mělo za následek, že jejich sexuální prožívání bylo stejně radostné a uvolňující jako prožívání mužské. Na obě pohlaví působilo stejné rovnoprávné sociální a ekonomické prostředí a tím se u nich vytvářely i podobné způsoby sexuálního chování. Mladá generace začala být v sexu oproti nám starším vzdělaná a poučená, ledacos už o sobě věděla, takže byla v sexuálním chování i daleko zodpovědnější. Pro dívky se stalo samozřejmostí používat nepřetržitě antikoncepci a hoši se nestyděli používat kondom. Po mobilu se mladí lidé učili i vzájemné ohleduplnosti. Jakékoliv výhrady vůči sobě si prostě zaesemeskovali. Kluk třeba namačkal nějakou poněkud vulgárnější esemesku, ale dívka ho okamžitě zpražila a napsala mu upřímně, co se jí na jeho návrhu nelíbí. Dcery mi ale později vysvětlily, že není všechno tak ideální, jak se mi zdá. Esemeskování nerozvíjelo jen maximální upřímnost, ale podporovalo u lidí i velkou povrchnost. Nač psát dlouhé milostné dopisy, když stačí napsat esemesku: Miluji te, prijd ke mne, dokazu ti to! Zdá se, že je to přesně ten typ povrchnosti, jak ji dokonale popsal Erich Fromm v knize Mít či být. ”Mami, dneska je to tak, že kluk chodí s holkou, ale sotva ji má jistou, tak už si jí vůbec neváží, a dělá si co chce, hlavně jí začne zahýbat” upozornila mě jedna z dcer. 

Mezi dřívějším socialistickým sexem a porevolučním kapitalistickým sexem již začaly býtpodstatné rozdíly. V socialistických poměrech byl kladen velký důraz na pevné vztahy a lásku mezi pohlavími. Vlastně celý svět tenkrát pořád dokola opěvoval a oslavoval velkou lásku. Nejen české kapely, ale i všechnysvětové hudební skupiny včetně slavných Beatles. Až do revoluce v podstatě v zásadě prakticky neexistovalo porno- i proto byli lidé v sexu cudní, ostýchaví a pruderní- neměli se kde „zkazit” V poměrně krátké porevoluční době se situace ale změnila. ”Slušné” postsocialistické dívky přestávaly být zajímavé. Už nebyly v kursu, byly nudné, nikdo o ně nestál. Kdežto vášnivé, orgastické ženy se staly ke konci 20.století ”nejžádaným módním zbožím.” To proto,  že se mladí lidé do manželství přestali hrnout, zůstávali svobodní přinejmenším až do třicíti a chtěli si napřed co nejvíce ”žít a užít”. Dcera mi říkala: “Mami, on třeba ten kluk ví, že je ta jeho holka svině, která ho klidně nechá chcípnout na ulici- překročí ho a jde dál- ale on s ní přesto pořád chodí a to jenom proto, že je dobrá a zkušená v posteli. Hlavně že je vášnivá a má orgasmus- a ani mu nevadí, že se pořád ohlíží po cizích chlapech”. A tak zatímco socialistické ženy musely dost obezřetně skrývat a tajit své nemístné vášně - v neokapitalismu začala naopak být velká poptávka po snadno orgastických ženách, jako exkluzivních milenkách- každý chtěl ”děvku” do postele.

Napovídala tomu i móda. Dívky chodily v létě oblečené, jako by vylezly rovnou z postele. Vypadaly, jako by měly na sobě jen spodní prádlo a jejich průsvitné šatičky s tenkými ramínky připomínaly kombiné. A aby byly ještě víc sexy, musely i ostatními atributy připomínat děvku. Byly nalíčené, vlasy přebarvené, nehty nalakované, pod průsvitnou blůzkou bylo vše viditelné, pupíky odhalené a boty na jehlovém podpatku byly samozřejmostí. Musely se prostě změnit v dokonalý erotický objekt a svému vzhledu přizpůsobit i svou psychiku, své chování. Nejpřitažlivější byla dívka, která se chovala jako děvka. Frivolní, bezstarostná a veselá, co si z ničeho nic nedělá. Běda, když se erotický objekt začal chovat jako obyčejný člověk. Sotva začala vykládat o svých všedních starostech, či dokonce o velkých životních problémech, v tu ránu ztrácela ”načančaná děvka” svou erotickou přitažlivost.  Nápadník od ní prchal pryč, jako by byla zasažena leprou. O žádných problémech ani starostech nechtěl nic slyšet, natož je spolu s dívkou sdílet a řešit. Chtěl si s ní jen užívat, nechtěl mít v podstatě žádný pevný vztah, natož se ženit.

Nejen v sexuálních vztazích svobodných, ale i ženatých a vdaných lidí se náhle děly převratné změny. Známý, dlouhodobě šťastně ženatý podnikatel se novinářům nenuceně svěřil: ”To víte, bez těch lásek prchavých to nejde, jsou kořením života. Rád se ale vracím domů, kde mám svou rodinu, je to moje vybudované hnízdo, můj bezpečný přístav.” A mladá podnikatelka také novinářům bezelstně prozradila: ”Že je mi můj muž nevěrný? Vždyť ani já mu nejsem stoprocentně věrná. To byly nové způsoby, které za socialismu byly nemyslitelné. Tam pořád svým způsobem platilo katolické nazírání, že manželství je posvátné. Že když už se dva jednou vezmou, tak mají být oba zodpovědní a mají si být oba vzájemně věrní.  Ale po revoluci se zčistajasna ženatí muži a vdané ženy ke svým nevěrám veřejně přiznávali- a mainstream tyhle nové mravykupodivu velmi svou propagandou podporoval. Nově vzniklá vrstva podnikatelů a podnikatelek byla ráda, že jim manželství slouží jako bezpečná stálá základna, kde vychovávají své děti a do níž rádi investují energii i peníze- ale na nevěry prý také mají nárok. Trend v sexuálním životě spěl tedy k tomu, že lidé měli rodinu, ale již nedodržovali striktně manželskou věrnost. To sice existovalo i za socialismu, ale rozhodně ne v tak masovém měřítku. Ale hlavně- tenkrát každý svou nevěru velmi pečlivě tajil, nikdo se s ní veřejně nechlubil. Veškerá reklama a propaganda tohle nové chování také podporovala a schvalovala, když hlásala: Vždyť přece už dávno všichni víme, že nejsme monogamně založeni. Proč tedy 30 let souložit jen s jedním partnerem, když je to ”od přírody” nepřirozené? Každý po těch letech zjistí, že je to otrava, že je to nuda, že je to stereotyp, který se nedá vydržet. (Představte si, že byste 30 let jedli den co den jen vepřo-knedlo-zelo a nic jiného.) Trend nevěrných manželů se stával samozřejmostí- už jen proto, že se zde rozšířila lživá evoluční teorie, o které bude řeč v následující kapitole, zvané Sex dnes.

 

Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .