16. Manželství kdysi, dnes - a zítra?

Obsah: Prehistorická svoboda...Historická nesvoboda...Vznik demokratického manželství...Mateřství ženu ekonomicky znevýhodňuje...Neúplná rodina a příběh mé mámy....Ženy investují do rodin víc než muži...Placení mainstreamoví manipulátoři davů... Cíle světovládců....

 

Prehistorická svoboda

Jak začínalo zvíře kdysi dávno postupně v čase nabírat rozum a měnilo se v lidskou bytost, začaly vznikat první zárodky specifické lidské kultury. Člověk se začal vydělovat ze zvířecí říše, neboť se přestával řídit přírodními zákony a začal se řídit svými vlastními, ryze lidskými zákony. Na biologickou evoluci začala navazovat kulturní evoluce. Nad geny (vrozené chování) začaly mít převahu memy (naučené chování). Původní zvířecí instinkty byly nahrazovány prvními specifickými lidskými kulturními vzorci chování. A také závaznými pravidly soužití. Tato ranná kultura se začala předávat z generace na generaci. Na samém počátku panovalo přirozené mateřské právo. Co to znamenalo? Že děti se celoživotně držely svých matek, protože jejich otcové při promiskuitním způsobu života byli neznámí. Tudíž se veškeré příbuzenské vztahy odvozovaly jen po mateřské linii. Nastávala mateřská epocha nově vzniklého živočišného druhu- lidí. Poznenáhlu se tím měnila pravidla soužití samců a samic v tlupě. 

V ranné mateřské epoše stále ještě existovala velká rodina (tlupa) složena z mnoha jedinců, v níž neexistovali otcové. Byly jen matky a jejich děti. V rámci této velké rodiny se pramuži a praženy neomezeně volně a svobodně pohlavně stýkali. I nadále však měli alfa samci, stejně jako  u předchůdců lidí v sexuálních stycích přednostní právo před níže postavenými pramuži. Kopulovali všichni se všemi a každý s každou, dokonce i matky se svými syny. Lidstvo totiž povstalo z incestu. Při sběru potravy a lovu zvířat pomáhali všichni kdo měli ruce a nohy- nelovili pouze jen muži, jak nám sugeruje neustále mainstream, ale i ženy a děti. Specifická dělba práce mezi pohlavími ještě neexistovala. Že i ženy bývaly v minulosti zdatnými lovkyněmi svědčí skutečnost, že se ještě ve starověku dochovaly různé bohyně lovu (např. Diana). 

V pokročilé mateřské době existovaly mezi jednotlivými muži a ženami již diferencovanější pevnější svazky. Mezi jednotlivci totiž vznikala už skutečná LÁSKA. Muž a žena dokázali spolu žít po určitou dobu, ve které si byli věrni, protože byli do sebe hodně zamilovaní. V době své velké zamilovanosti neměli totiž potřebu spát s jinými členy tlupy- dokonce i alfa muži ztratili svou výsadu přednostní soulože, pokud je žena odmítla. Muži a ženy se v tlupě začali párovat do stálejších dvojic, protože to byl vztah, který byl pro ženu i muže výhodnější, než být bezprizorným členem tlupy. Tak jako se giboni spolu párují kvůli společnému zpěvu (ale nejsou si věrni, jak se  kdysi tradovalo), tak se muži se ženami párovali kvůli vzájemné lásce a společným zájmům. Pro muže pevný vztah s určitou ženou měl tu výhodu, že to bylo pro něj bezpečné a pohodlné- nemusel denně soutěžit s jinými samci o její přízeň, on už její přízeň měl. Ona si ho svobodně vybrala a tak spolu rádi trávili většinu času. On měl před ostatními muži u ní trvale přednost bez ohledu na své postavení v hierarchii a to se mu velmi zamlouvalo. A pro ženu skýtalo párové soužití jen s jedním mužem rovněž určité konkrétní výhody. Měla svého stálého ochránce a milence, který ji láskyplně hýčkal, ochraňoval a ve všem jí pomáhal. Ale jak se říká, nic netrvá věčně ani láska k jedné slečně. A tak když láska mezi pramužem a praženou po určité době vychladla, rozešli se a našli si jiné partnery. Ten vztah zamilovanosti a vzájemné věrnosti by se dal nazvat jako přirozená dočasná monogamie. Už někdy v té době přestaly matky spát i se svými syny. Proč tomu tak bylo? Bylo to tím, že sexuální vztahy matek se syny vyvolávaly často v komunitě žárlivecké konflikty. Vadily prakticky všem členům tlupy- což podrobně vysvětluji v kapitole nazvané Přirozený sex v prehistorii. A tak vznikl nepsaný zákon, který určoval, že není vhodné, aby matky obcovaly se svými syny. Tento zákon se víceméně dodržoval a předával se ústním podáním z generace na generaci. V tomto stádiu vývoje lidské společnosti již existovala také dělba práce mezi muži a ženami. Muži převážně lovili a ženy se staraly o všechno ostatní. 

V pozdní mateřské epoše už existovaly vysoce vyspělé rody, které se v úrodné krajině usadily a zabývaly se převážně zemědělstvím. V těchto mateřskosprávních rodech již byla stanovena různá pevná pravidla v soužití mezi muži a ženami. Vyjma těchto pravidel ale zde jinak panovala naprostá demokracie, nikdo nikoho neutlačoval, muži, ženy i děti byli svobodní a o všech zásadních věcech se hlasovalo. Manželské svazky mezi ženami a muži byly tenkrát patrně velmi pestré. Každý si žil tak, jak mu to vyhovovalo. To znamená, že existovaly všechny možné formy soužití mužů a žen, na jaké si jen vzpomeneme. Nejčastěji se ovšem vyskytovaly zamilované páry, tedy svazek jednoho muže a jedné ženy (přirozená dočasná monogamie). Méně často existovaly semtam i svazky složené z jedné ženy a více mužů (polyandrie). Nebo naopak vztahy, kde žil jeden muž s více ženami (polygynie). Anebo dokonce kolektivní manželství několika mužů s několika ženami, což se nazývá polygynní polyandrie. Děti zplozené v těchto vztazích se držely svých matek- ale vždy se o ně zároveň pomáhali starat i muži, kteří zrovna s těmi matkami žili “na hromádce”. Že to není utopie svědčí to, že se takový pestrý způsob soužití dochoval v některých částech světa až do nedávných dnů. Například Burch (1975) popsal život severoaljašských Eskymáků- Inuitů, v jejichž kultuře se rovněž vyskytovaly všechny druhy manželství zároveň: jak monogamní manželství, tak manželství polygynní i polyandrická- jak to prostě komu vyhovovalo. 

Vědci si dodnes lámou hlavu, proč se muži a ženy párovali nejčastěji do stálých monogamních svazků. Proč nezůstali třeba u původní zvířecí promiskuity, nebo proč nežili radši v kolektivních manželstvích a tak podobně? Vysvětlení je celkem prosté a jednoduché: protože monogamní pár je z mnoha hledisek evolučně nejvýhodnější soužití. Taky je nejméně konfliktní. V evoluci totiž působí matematické zákonitosti- zvítězí vždy ten princip čehokoliv, který má oproti jiným principům nejvíc výhod. Třeba takový harém neměl ve svobodném lidském společenství vůbec šanci vzniknout, protože by byl pro všechny zúčastněné značně nevýhodný. V tomhle se vědci určitě mýlí, pokud se domnívají, že ve svobodných pravěkých společenstvích se vedle monogamních párů semtam vyskytoval i nějaký ten harém. Pokud by jeden muž láskou omámil dejme tomu deset žen a chtěl s nimi trvale žít, pak by nebyl schopen je všechny sexuálně nepřetržitě uspokojovat. Ženy by se stejně běžně pohlavně stýkaly i s jinými muži- takže v tu chvíli by to již harém nebyl. A pokud by naopak jedna žena chtěla vlastnit deset mužů, pak by i ona z nadbytku sexu ztratila za nějakou dobu svou apetenci. A kromě toho, muži coby soutěživí samci by mezi sebou o její přízeň neustále soupeřili, takže by vznikaly v takovém harémovém soužití neustálé konflikty a rozbroje, což by ženin harém také dříve  či později rozbilo.Taková polygynie již měla větší šanci na existenci. Již tenkrát se asi vyskytovala pravděpodobně častěji než polyandrie. Ženy jsou utkány z měkčího, poddajnějšího materiálu než muži, nesoupeří mezi sebou tolik, takže se mohlo stát, že nějaký alfa muž natolik okouzlil několik žen současně, že se smířily s tím, že se o něj budou dělit. Polyandrie byla méně častá, protože vznětliví muži- samci se neradi dobrovolně dělí o jednu oblíbenou samici. Vznikaly by o ni rozbroje a hádky. A pochopitelně ti muži té ženě by byli tak jako tak nevěrní- takže si časem stejně vybudovali radši monogamní vztah s jinou ženou. No a kolektivní manželství několika žen s několika muži se taky vždy nakonec rozpadlo na zamilované monogamní páry, které ze svazku odešly. Je zajímavé, že je letitou praktickou zkušeností u drobných řemeslníků a živnostníků- že ve dvou se spolupracuje podstatně lépe než ve třech. Dva se nejlépe ve všem domluví. Ale jakmile jsou řemeslníci tři, již vznikají různé konflikty a není to ono. Jak se říká, ve dvou je to partnerství, ale ve třech už je to spolek nebo politická strana. Tentýž princip platil v minulosti i pro párování mužů se ženami. Ve dvou se život zkrátka dodnes nejlépe táhne.

V původní mateřské společnosti žili muži se ženami v páru hlavně kvůli sexu a nezabývali se otázkou, které dítě je jejich. Bylo to z prostého důvodu- oni ani nevěděli, že se na jeho vzniku nějakým způsobem podílí. Tento stav dobře popsal antropolog Malinovski (1929), který zaznamenal život domorodců na Trobriandových ostrovech. Na těchto ostrovech to otcové totiž nevěděli ani ve století dvacátém! Podle Trobrianďanů bylo dítě počato tak, že do ženy vstoupil duch zemřelého klanového předka, jenž byl přivát větrem ze “země duší”. Otec fyzicky svým dětem ničím nepřispíval, dítě po něm nedědilo žádnou substanci. Bylo “utkáno” ze stoprocentně stejné hmoty (my bychom snad řekli genů či masa a krve) jako jeho matka, její sestry a bratři a ostatní matrilineární příbuzní. Pohlavní styk tedy nebyl určující pro určení otcovství. Dítě nemohlo být tudíž nikdy “cizí” a “nemanželské”, jeho otcem byl prostě vždy oficiální manžel matky a to bez ohledu na její pohlavní styky s jinými muži. Sexualita a reprodukce zde byly zcela odděleny. Takže Trobrianďané byli jasnou matrilineární společností, protože děti náležely do rodů tvořených jejich matrilineárními příbuznými a dědily po svých matrilineárních předcích. Ostatně stejně jako Trobrianďané, také většina australských domorodců ještě ve 20.století popírala jakoukoliv účast mužů na početí. 
    Dokud lidé nevlastnili žádný majetek, nebylo co řešit. Muži se ženami žili v páru hlavně ze tří důvodů: kvůli sexu, dětem a aby nebyli osamělí. Ale postupem času, jak lidé nabývali majetek, museli se umět majetkově vypořádat při rozpadnutí vztahů. Manželství se pak v pozdější totalitní patriarchální epoše přeměnilo především na majetkovou instituci. Zajímavé byly manželské a majetkové vztahy mezi Sinhálci na Srí Lance. Tam si mohly ženy ještě donedávna brát dva a někdy i více mužů. Všichni manželé byli považováni za otce kteréhokoliv z dětí, jež ta žena porodila. Další známá forma polyandrie bývá někdy označována jako sekundární manželství. Zde si žena brala své další manžely postupně za sebou, aniž by tím přestávala být provdána za své předešlé manžely. Ale v daném okamžiku vždy žila pouze s jedním manželem! Ponechávala si však možnost vrátit se ke svému prvnímu manželovi a mít s ním další legitimní děti. Čili v těchto společnostech, které praktikovaly sekundární manželství, nebyly povoleny žádné rozvody a všechna uzavřená manželství byla celoživotně platná. Z mnoha efektů, které tato forma manželství měla se zdá být nejpodstatnější následující: síť příbuzných se neustále rozšiřovala a děti byly vždy legitimní a nikdy nežily v domácnosti, kde by chyběl mužský vzor. I takhle to mohlo kdysi vypadat v mateřské epoše- že žena a muž žili sice spolu jen v dočasné přirozené monogamii, ale když se spolu rozešli, tak jejich oboustranná láska ke společným dětem je svým způsobem svazovala celoživotně. Tímhle pozvolným způsobem vznikali první tátové dlouhodobě citově vázáni na děti, které pomáhali ženám živit a vychovat. 

Vše je nepřetržitě v pohybu a dvakráte nevstoupíš do téže řeky. Takže jak plynul čas, měnila se pozvolna svobodná, demokratická mateřská prehistorická epocha na nesvobodnou, totalitní  historickou patriarchální éru. Patriarchát ( čili vláda otců ) se vyvíjel dvěma způsoby. Buď se matrilineární rody přirozeně a nenápadně měnily na rody patrilineární- to jak muži přebírali moc postupně, nenápadně a nenásilně. Nebo otroctví vtrhlo do kraje náhle a brutálně- to když nomádští loupeživí muži povraždili mírumilovné zemědělce a z jejich žen si ze dne na den učinili své otrokyně. V tom případě rovnou vznikl otrokářský řád, kde jednotliví muži vlastnili “své manželky” jako své osobní nedotknutelné majetky. 

I ty původně demokratické patrilineární rody se časem nakonec rovněž také rozpadly na monogamní rodiny. Rozdělilo se rodové vlastnictví, čímž se materiální statky staly soukromým vlastnictvím mužů- a staly se jím také jejich ženy. Od té doby si muž musel ženu kupovat, když ji chtěl mít. Již dříve sice existovala u některých patrilineárních rodů instituce ceny za nevěstu, ale to byla cena, kterou platil ženichův rod rodu nevěsty, aby vyrovnal ztrátu, kterou přinesla ztráta nevěstiny pracovní síly. Byla to transakce mezi rody, nikoliv mezi jednotlivými osobami, takže to nebyla koupě, nýbrž odškodnění. Dívka po této transakci zůstávala nadále stejně svobodná, jako byla před ní.To se ale rozpadem rodů a vznikem soukromého vlastnictví zásadně změnilo. Bylo to tím, že koupě nevěsty už neprobíhala nyní mezi rody, nýbrž mezi soukromými osobami- a to znamenalo vyhlášení ženiny nesvobody. Žena odcházela sice sňatkem z nadvlády otcovy, to ji však neosvobozovalo, neboť docházelo pouze ke změně majitele. A tak se postupně šířila v kraji vláda otců, která se diametrálně lišila od mateřského období. Prehistorická demokracie  postupně mizela, nastupoval otrokářský řád. 

Časem vznikla instituce- koupě nevěsty. V mateřských demokratických společnostech s ženským právem se nikdy nikde nevyskytla žádná “koupě ženicha”. Ale v mužském právu, když se postavení otce upevnilo natolik, že už to nebyl rod, ale on sám, komu dcera “patřila”, stalo se z ní pouhé zboží na prodej. Nakonec to došlo až tak daleko, že neporušené dívčino panenství mělo větší cenu než ona sama. Tato skutečnost se zřetelně odrazila v nových svatebních obřadech, které pak přetrvávaly až do středověku. Dohazovač se objevoval jako kupec, nevěsta byla “neporušeným” zbožím. Prohlídka nevěsty byla kupní smlouva. Nevěstin otec byl při prohlídce povinen přiznat všechny nedostatky děvčete. Když je zamlčel, mohlo být manželství prohlášeno za neplatné. Při prohlídce nevěsty se například říkalo: Dobrý večer dohazovači. Předvádím vám zboží, které není ani slepé, ani chromé.

 

Historická nesvoboda

V písemně zaznamenané historické době žilo většinové obyvatelstvo prakticky až dodneška v nesvobodě. Ve starověkém otrokářském řádu asi 5 procent bohatých otrokářů s pomocí svých dobře placených nohsledů (15 procent) ovládalo zbytek obyvatelstva (80 procent). Ve středověkém feudálním řádu asi 5 procent šlechty ovládalo s pomocí svých dobře placených nohsledů (15 procent) zbytek většinového obyvatelstva (80 procent). V kapitalistické době 5 procent velkokapitalistů ovládalo s pomocí svých dobře placených nohsledů (15 procent) zbytek většinového obyvatelstva (80 procent).

V loupeživém otrokářském řádu muži loupili nejen cizí majetky, ale i cizí ženy. Přivlastnili si je jako svůj soukromý majetek, s kterým si nakládali jak chtěli. Skončil ženin přirozený volný pohlavní život. Svému vládci musela být absolutně věrná, aby získal právoplatné dědice pro svůj naloupený majetek. Poprvé v historii byly ženy rozděleny na povinně věrné, co rodí potomstvo a na ženy určené pro rozkoš. Dva uměle vytvořené druhy žen- a oba druhy nesvobodné. Ženy povinně monogamní a ženy povinně promiskuitní. Stroje určené k rození a stroje určené k souložení. Původní přirozená dočasná monogamie se v otrokářském řádu změnila na nepřirozenou, protože pouze jednostrannou monogamii. V tomto typu jednostranné monogamie žil muž se ženou tak, že on byl svobodně promiskuitní, kdežto své ženě svobodnou sexualitu pod trestem smrti zakázal. Když ženu kvůli údajné nevěře zabil, nemusel nikomu skládat účty. Původní, naprosto svobodný milostný a láskyplný vztah mezi mužem a ženou se zvrhl na vztah- pán a jeho otrok. Muž s manželkou nežil kvůli lásce, ani kvůli sexu, ale kvůli dětem, které mu porodila. Nebyl to její milující manžel, ale její vládce, otrokář a hlídač. V takovém manželském svazku zákonitě vznikala mezi pohlavími nenávist. U žen byla tajná, u mužů zjevná, historicky doložená. Otrokáři si prostě uzurpovali v otrokářském řádu nad ženami i dětmi absolutní moc, kde všechna práva byla na jejich straně a ženy a děti byly bezprávné. Ženám nepatřilo ani jejich vlastní tělo, natož děti. 

Ve feudálním řádu, v době náboženské totality se vztah v rodině mezi mužem a ženou změnil ze vztahu pán a jeho otrok na mírnější formu- pán a jeho oddaná poddaná. Monoteistické náboženství se stalo vynikajícím prostředkem k ovládání většinové společnosti. Bohatí feudálové s pomocí dobře placených náboženských hodnostářů udržovali chátru v bohabojné pokoře. Bůh určil, že žena musí svého muže za všech okolností poslouchat, a to i v případě, kdy není v právu a nemá pravdu. Žena byla dál bezprávná, velkým kladem ale bylo, že muž ji už nesměl kdykoliv zapudit, kdy se mu zachtělo -co bůh spojil, to člověk nerozdělí. Církev přikazovala, že formální monogamie má trvat po celý život. A aby se počestná morálka počestných žen ještě víc utužila, byl sex konaný jen tak pro rozkoš a pro radost i v manželství prohlášen za hřích. 

Typické bylo v tehdejší době kruté zacházení s dětmi. Ve feudální éře to byl model, kterého bylo těžké se zřeknout už od dob starého Řecka a Říma. Rodiče, kteří byli sami v  dětství biti, přenášeli svou hanbu a nenávist na své děti. Byl to nekonečný uzavřený koloběh násilí. Nejdůležitější příčina tohoto z dnešního hlediska až chorobného chování, bezesporu tkvěla v historické situaci- vycházela z potřeb vládců. Církev potřebovala poslušné věřící a král potřeboval poslušné poddané i poslušné vojáky. Světští panovníci byli vládci nad tělem poddaných, církev ovládala jejich duše.Z dětí bylo proto třeba vychovat bytosti bez vlastní vůle, aby bezpodmínečně poslouchaly otce, církev i stát. I v těch  nejdůležitějších životních rozhodnutích se nesměly děti ani v dospělém věku samy rozhodovat- a to dokonce ani při výběru životního partnera, či povolání. Tento způsob výchovy trval prakticky až do počátku dvacátého století! V mnohých oblastech světa ovšem trvá dodnes. 

V kapitalistické společnosti se manželství opět o něco víc zliberalizovalo.V době, kdy kapitalisti(pod vedením iluminátů a svobodných zednářů) zvítězili po Francouzské revoluci nad šlechtou, se vztah muže a ženy změnil na- hlava rodiny a jeho poslušná žena. Kapitalisti ke svému podnikání potřebovali pevné rodinné zázemí, proto ani po revoluci nezískaly ženy ve společnosti stejná práva jako muži. Hlava rodiny měla kapitál a žena byla nadále chápána jako jeho majetek. Zatímco ve feudální době bylo manželství řízeno dvěma kulturními faktory- náboženstvím a feudálním řádem, v kapitalistické době přibyl vliv třetí: PENÍZE v rukou kapitalistů. V 19. století moc kapitalistů a církve kulminovala a to se výrazně odrazilo na všeobecné morálce. Moc kapitalistů plus moc církve - a výsledkem bylo nejpokrytečtější století všech dob. Pod vlivem církve panovala ve společnosti oficiálně až přímo nenormální pruderie, kde bylo neslušné říci třeba i jen to, že je žena těhotná. Říkalo se opisným způsobem, že je v naději. A pod vlivem vládnoucích kapitalistů byl zas k mání na každém rohu bordel- aby si ženatí kapitalisti za své peníze mohli kdykoliv potají užívat. Ještě na počátku dvacátého století si americké manželky hořce stěžovaly: Manželství se skládá z manželky, manžela a prostitutek. Proto ani kapitalistické manželství nebývalo kdovíjak šťastné. Bylo v podstatě rovněž- tak jako všechna předešlá manželství v minulosti- víceméně postaveno na poručnictví a hrubé síle ze strany manžela. To jen červená knihovna nám barvotiskově líčí kýčovité idyly, které ale v reálu málokde byly. Manželský vztah fungoval tak, že muž byl i podle zákona ustanoven hlavou rodiny. Žena byla povinna nejen dle příkazů náboženství, ale i podle stanovených zákonů muže poslouchat. Muž panovačně poroučel a žena jen tiše trpěla a pokorně snášela všechna příkoří ze strany manžela. Všechny hanebnosti, které se v rodině v skrytu děly, schovávala žena před veřejností pod zástěru, jak se tehdy říkávalo. Na tomto základě manželství celoživotně fungovala a nerozváděla se. Jenže odjakživa platila a dodnes platí známá zákonitost: tam kde je nešťastná žena, tam je nešťastný i muž a potažmo celá rodina. Muž a žena jsou totiž spojené nádoby, jsou to dvě odlišné poloviny jednoho celku, dvě strany jedné mince. Když ta jedna polovina utlačuje tu druhou, když chytračí a chce žít na její úkor- stejně se jí její špatné činy vrátí jako bumerang a zasáhnou ji taky. Koneckonců, není třeba sáhodlouze popisovat, jak vypadaly vztahy v tehdejších rodinách, když v nich půlka světa žije dodnes. Dodnes však existují lidé (katolíci), kteří s nostalgií vzpomínají na skvělou “tradiční rodinu”. Tito lidé argumentují, že tento vztah byl ideální, ale není to pochopitelně pravda. Muži a ženy se sice v minulosti tolik nerozváděli jako nyní, ale nebylo to tím, že by jejich vztahy v rodině byly harmonické a šťastné. Rozvod prostě nedovolovaly dobové mravy. Vztah hlava rodiny plus poslušná žena byl ve skutečnosti veskrze prolhaný a prohnilý a přinášel všem účastníkům rodiny jen různé problémy a utrpení. Ještě nedávno nabádaly matky své dcery, když se vdávaly: Pamatuj si, že tvůj muž bude v podstatě tvůj nepřítel. Bude se tě snažit ve všem omezovat a poroučet ti. Ty se ale nesmíš dát. Musíš být mazaná jako liška, musíš být krkem, který tou hlavou hýbá. 

A tak si ženy po generace předávaly rady, jak být lstivým krkem, který mazaně hýbe hlavou. To znamená, že se chovaly vůči “hlavě rodiny” zásadně křivě, neupřímně, vypočítavě, úskočně a falešně. Nikdy nešly na věc rovnou, vždy radši oklikou. Muž nikdy přesně nevěděl na čem je, co vlastně jeho žena chce. Dcery byly na straně matek a učily se od nich křivému chování podřízených bytostí. Stály společně s matkami proti otci- ale zároveň ve skrytu duše pohrdaly i matkami, protože se těžko smiřovaly se svou budoucí křiváckou podřadnou rolí. Ani synové na tom nebyli dobře. Oni také stáli na straně svých utlačovaných matek proti přísnému otci. V skrytu duše opovrhovali otcovou tyranskou rolí, odmítali se s otcem ztotožnit. Nakonec se ovšem s mužskou nadřazeností ztotožnili, neboť přijali tezi, že jsou ženy méněcenné, potřebují dozor, a tak se potom chovali přesně přísně jako jejich otcové. (Situace připomínala tak trochu poměry na vojně. Tam taky nováčci bývají otřeseni šikanou mazáků. Když se z nich však stanou mazáci, taky začnou šikanovat nováčky). Pro matky bylo v “tradiční rodině” obtížné i to, že neměly u svých dětí žádnou autoritu. Děti matku neposlouchaly a nerespektovaly, protože cítily, že je jen jednou z nich. Vždyť ona také musela poslouchat přísného otce, jako by byla nějaké malé nesvéprávné děcko. A tak chudák matka často používala výhružky typu: “Počkej, až přijde otec domů, já mu to všechno povím a uvidíš ten mazec!” Vůbec ze všech nejhůře na tom byla samotná “hlava rodiny”. Když přišel autoritativní otec domů, čekala na něho nevypočitatelná falešná manželka a nepřátelské děti v jednom šiku. Muž cítil, že je cizincem ve svém vlastním domě. Choval se tedy ještě více autoritativněji a přísněji, aby udržel v tom nepřátelském prostředí alespoň morálku a kázeň. Mnozí otcové, rodinní diktátoři, touto svou nepřiměřenou tvrdostí poznamenali své syny i dcery na celý život. Je neuvěřitelné, že přísní otcové ze setrvačnosti panovali v rodinách takřka až do konce padesátých let 20.století. Pamatuji si takový zvláštní zážitek z dětství. Jela jsem jako desetiletá s matkou na Slovensko navštívit jejího starého otce. Matka, která tehdy samostatně vychovávala šest malých dětí se ještě téměř ve čtyřiceti letech před tím vetchým starcem bázlivě krčila jako myš. Uctivě mu vykala a povětšinou mlčela. Strach z ní spadl, až teprve když jsme jely zpátky vlakem domů. Ve vlaku však nadávala na otce jako špaček od plných plic. Nemohla mu přijít ani jméno, neboť její vzpomínky na dětství byly díky němu příliš hořké.

 

Vznik demokratického manželství

Bezprávné postavení v rodinách i ve společnosti začalo ženám vadit již od dob Francouzské revoluce. Zrodilo se feministické hnutí, v kterém feministky a sufražetky bojovaly za nejzákladnější práva žen. Bylo to zejména právo na vzdělání, právo volit a právo na majetek. Trvalo ovšem nejméně 120 let než byla tahle základní práva ženám přiznána. A právě až teprve v druhé půlce 20.století se patriarchální řád ve všech civilizovaných zemích zhroutil a vláda přísných otců skončila. V nových demokratických poměrech se již ženy směly svobodně v masovém měřítku vzdělávat a vzápětí mohly poznenáhlu i pronikat do všech oborů lidské činnosti. Začaly pracovat a vydělávat si své vlastní peníze - a tím se staly na mužích ekonomicky nezávislé.V těchto zbrusu nových podmínkách se od základu změnila i forma manželství. 

Po druhé světové válce v západních i socialistických zemích získali podle nových zákonů muž a žena po pětitisíciletém nerovném postavení v manželství stejná práva i povinnosti. Tyto nové zákony byly na první pohled jen nenápadná změna, leč ve skutečnosti se jednalo o velkou revoluci v manželství. Žena se vymanila z područí muže a začali vedle sebe žít jako dva milující se rovnoprávní partneři. Komunikovali spolu dva rovnocenní lidé, žádný krk a žádná hlava již nebyly potřeba. Muž a žena uzavírali spolu manželství, které svou podstatou již připomínalo vztahy jaké existovaly původně v prehistorickém, předotrokářském období. Proto je pro tento svazek nejpřilehavější název: demokratické manželství. V nové demokratické rodině se svobodně a bez násilí začaly vychovávat i děti. Bylo skvělé, když oba rodiče byli milující, málo trestající a oba měli u svých dětí autoritu. Hlava rodiny a její krk zmizely v propadlišti dějin- ale bohužel se po čase vynořily jiné nové problémy. Poválečná manželství byla na rozdíl od těch předchozích svobodná a dobrovolná- proto se i snadněji rozpadala. Již se neřídila totalitními zákony, a také náboženství ztratilo svůj dřívější velký vliv. Častější rozvody v nových demokratických manželstvích se děly hlavně kvůli starým přetrvávajícím předsudkům. Ty totiž tvrdošíjně lpěly na představě, že péče o rodinu a domácí práce náleží jen ženám. A tak ženy, které pracovaly v zaměstnání stejně jako muži, si musely odpracovat v domácnosti vždycky navrch ještě tzv. “druhou směnu”. Byly tedy trvale přetížené. Ale přesto ta poválečná manželství se rozpadala daleko méně často než dnes. Bylo to tím, že se ženy v manželství cítily dobře- v rodině stále nacházely svůj smysl života.Věděly, že je všichni potřebují, že jsou v rodině důležité, nepostradatelné a nenahraditelné. Tehdejší kulturní klima pevným rodinným svazkům přálo. Ve společnosti se nepřetržitě opěvovala a jako zářný vzor vyzdvihovala velká čistá láska a vzájemná manželská věrnost. Prakticky až do 60. let minulého století se stále ještě ctily tyto tradiční manželské hodnoty. 

V šedesátých letech 20.století se část západní mládeže proti tradičním manželským hodnotám vzbouřila- zrodilo se hnutí hippies (řízené a sledované CIA). Toto hnutí se snažilo zbořit veškeré zastaralé přetrvávající předsudky všeho druhu a manželské stereotypy svých rodičů. Ke vzpouře mládeže přispěla i čerstvě vynalezená antikoncepční pilulka, která osvobodila ženy od věčného strachu z těhotenství. Znenadání se mohly v sexu chovat stejně nevázaně a beze strachu jako muži. Jejich sexualita se tím zrovnoprávnila a od základu změnila. Mládež zakládala komunity hippies, v kterých se dívky chovaly stejně promiskuitně jako chlapci. Byla to kolektivní manželství, kde všichni spali se všemi a děti patřily všem. Byl to pokus o soužití, jaké existovalo v tlupách v raném matriarchátu. Děti květin se toužily navrátit zpět do lůna čisté přírody, měly své velké ideály. Především odmítly přízemní konzumní způsob života svých rodičů. Jejich pokus se však nezdařil. Flower power ztratila svou sílu. Kolektivní manželství se po čase rozpadávala na jednotlivé zamilované páry, které odcházely z komunity pryč. 

V demokratických, svobodných poměrech se obvykle nedaří nejen kolektivním manželstvím, ale ani polygamii, což je buď polygynie- soužití muže s několika ženami, nebo polyandrie- soužití ženy s několika muži. V takových svazcích je totiž vždy někdo nespokojen, takže dříve, nebo později odchází. Na rozdíl od demokratické mateřské epochy, kde občas takové dobrovolné polygamní svazky existovaly, je současná polygynie i polyandrie, dodnes existující v některých částech světa vždy nedobrovolný totalitní útvar. Tyto druhy manželství vždy souvisí s majetkem. Jsou to vždy majetkové instituce. Nesouvisí s dobrovolným soužitím a láskou. Polygynie se dnes ve světě vyskytuje mnohem častěji než polyandrie a to hlavně v muslimských zemích. Je to totalitní manželství, kde muž je vládce a ženy ovládané. Muž je v takovém manželství v jistém směru pochopitelně spokojený, neboť je ženami opečováván ze všech stran, ale jeho ženy jsou frustrované. Hašteří se mezi sebou, protože jsou v takovém svazku nedobrovolně a musí se o mužovu přízeň i jeho sexuální zájem mezi sebou dělit. 

Zdálo by se tedy, že polyandrie je pro ženy výhodnější. Ale také není, protože je to opět nedobrovolný totalitní svazek z majetkových důvodů. A jestliže je současná polygynie špatná, pak polyandrie je ještě horší. Aby se neštěpil rodinný majetek, má obvykle několik bratrů dohromady jednu ženu. Žena místo jednoho muže jich musí poslouchat hned několik. Vedle dětí se musí starat i o ně, má tudíž strašně moc práce a i v sexu je přetížená. Takže se jí po čase i ten sex zákonitě zprotiví a nakonec je z ní jen všemi využívaný soumar. 

Vůbec nejnepřirozenější útvar v historii lidstva, takzvaný harém, se rovněž semtam někde v nějaké té obskurní zemičce dodnes vyskytuje. Je to soužití jednoho muže s velkým počtem žen, které jsou výhradně jeho soukromým majetkem. Harém vždy a zásadně souvisí s movitostí muže. Jen muži velmi bohatí si mohli dopřát takovýto civilizační výstřelek. Je to záležitost velké moci a majetkových poměrů. Tito boháči dokonce neváhali vykleštit jiné muže, aby jim ten jejich majetek bez rizika nevěr ohlídali. Z hlediska přírody ovšem neměl muž k zakládání harému vůbec žádné sexuální předpoklady. Na své ženy, které si tak lakomě v minulosti shromažďoval, totiž svým fyzickým založením vůbec nestačil. Jedna žena dokáže za noc sexuálně uspokojit třeba 50 chlapů, ale žádný muž světa nedokáže uspokojit naráz 50 žen. Když si tedy pořídil nějaký maharadža dejme tomu 150 žen, tak i kdyby den co den souložil jako o život, stejně by se na každou ženu dostalo až za pět měsíců. Z  takového sexuálního života ženy pochopitelně nic neměly a tak byly nuceny přes veškeré intriky a nenávisti uvnitř harému hledat náhradní milostné uspokojení v lesbických vztazích mezi sebou navzájem. Proto harém ve svobodných společenstvích nikdy zákonitě nemohl sám od sebe, bez násilí existovat. Samice vnímavé celoročně na sex by se sotva dobrovolně rozhodly kvůli jednomu muži dlouhou dobu abstinovat, než by se na ně dostala řada. Harém, polygynie i polyandrie tedy fungují v současnosti zpravidla jen v násilných, represivních totalitních režimech. Ze všech vyjmenovaných vztahů, které mezi muži a ženami mohly od počátku lidství vzniknout, je tedy párové manželské demokratické soužití muže a ženy, založené na lásce a dobrovolnosti, tím nejvýhodnějším svazkem. Je nejméně konfliktní a také z mnoha důvodů nejvíce výhodné, proto tedy nejčastější.

 

Mateřství ženu ekonomicky znevýhodňuje

Od konce druhé světové války uplynulo již takřka 70 let a za tu dobu se vztahy mezi lidmi na základě měnících se vnějších podmínek opět výrazně změnily. Dnes je situace momentálně taková, že západní svět prožívá krizi rodiny. Někteří lidé se nad tím pozastavují a rádi argumentují tím, že dříve ženy měly daleko horší podmínky k životu, a přesto rodiny fungovaly. Pohoršují se, že dnešní rozmazlené slečinky neví roupama už coby a považte, už nestojí ani o manželství, a ani rodit děti se jim nechce. Tito lidé takto nerozvážně mluví, protože si neuvědomují všechny souvislosti. Je třeba mít pořád na paměti, že v minulosti ženy nemohly o sobě, ani o své reprodukci svobodně rozhodovat a dokonce ani ta antikoncepce neexistovala. Teď už ale všestrannou svobodu mají a podle toho se i chovají. Dívky jsou dnes nejen svobodné, ale navíc jim prohnilý kapitalistický systém odmala vtlouká do hlavy, že se musí chovat tržně. A tak se chovají tržně- rodit děti je pro ně krajně nevýhodné. 

Situace muže, když vstupuje do manželství se podstatně liší od situace ženy. Existuje zde nerovnováha. Pro muže bývá vstup do manželství výhodný, kdežto pro ženy bývá vstup do manželství nevýhodný. Když se dva mladí lidé na radnici berou, dávají ženichovi z legrace na krk chomout a kolem nohy vězeňskou kouli. Správně by ale měli udělat přesně pravý opak a ten chomout a kouli dát radši nevěstě. Protože jakmile manželka porodí dítě- jakoby dobrovolně vlezla do pasti, z které již není úniku. Ocitne se v pozici myši, která se pohybuje v bludišti, z něhož vede jen jeden východ- směrem k jejímu ekonomickému znevýhodnění. Ať totiž zvolí kteroukoliv cestu, vždy je to špatně. Společnost se spoléhá na to, že ženy budou tak jako tak rodit vždy za všech okolností, protože je přemohou dříve či později mateřské pudy. Zákonodárci by se však neměli na tohle spoléhat donekonečna, protože i to se může časem změnitneboť není v pořádku, že je žena za své mateřství celoživotně ekonomicky trestána. Které varianty řešení jsou v tom bludišti života pro ženu alespoň přijatelnější? Je lepší tradiční role, kdy zůstane žena s dětmi trvale doma, nebo radši dvoukariérové manželství? Nebo je dokonce lepší vychovávat dítě sama? Trochu to rozeberu. 
    Tradiční rozdělení rolí v rodině, kdy žena je s dětmi trvale doma a muž vydělává peníze a živí rodinu je semtam někdy stále ještě propagované jako ideál. Ve skutečném životě to ale nebývá dobré řešení. Jestliže žena lehkomyslně zvolí v manželství zdánlivě nejsnadnější cestu, často spláče nad výsledkem. Když totiž zůstane s dítětem trvale doma, zadělává si na budoucí průšvihy. Připomíná lehkomyslné prasátko z jedné pohádky, co si postavilo domeček z papíru a myslelo si, že je to dostatečná životní investice. Spolehnout se dnes ve všem jenom na manžela je totiž hodně riskantní. Některé páry si to sice dnes mohou dovolit, protože muž je podnikatel a rodinu je schopen dobře zabezpečit, ale nebezpečí se skrývá v tom, že se tato manželství statisticky často rozpadají. Tenhle druh manželství bohatých podnikatelů se rozvádí jak na běžícím pásu, neboť ve všech působí tytéž negativní vlivy. Muži-podnikatelé bývají celé dny pryč. Jejich ženy jsou celé dny zavřené a opuštěné doma s dítětem. Žijí sice v přepychu a blahobytu, ale uzavřené a osamělé v luxusních domech na předměstí. Už získaly dokonce i svůj ustálený název- zelené vdovy. Jak se tak s manželem celé dny (a kolikrát i noci ) vzájemně nevidí, dochází zákonitě postupně k vzájemnému odcizení. Oba jsou v manželství čím dál víc nespokojenější. On si nachází milenku, nebo dokonce chodí velkopansky za prostitutkami. Sex  s manželkou pana podnikatele začne nudit, protože je to s ní ohraná písnička. Začne se sexu vyhýbat. Ona cítí jeho ochlazení a je z toho prázdného vztahu nešťastná. Tíživou situaci vyřeší obvykle tak, že si najde chápavého milence-utěšitele. Manžel to dříve nebo později zjistí a manželství se dříve či později rozpadá. 

Od té chvíle začnou nekonečné tahanice o děti a majetek. Dost podnikatelů když se rozvádí usiluje i o to, aby se děti dostaly do jejich péče. Díky dostatku financí mají na kvalitní advokáty, takže doufají, že nad “bejvalkou” vyhrají. Tito podnikatelé- exmanželé by však měli zůstat sebekritičtí- a to i v případě , že si mohou dovolit platit drahé advokáty. V tradičních manželstvích, kde se žena dětem víc věnovala, že kvůli nim dokonce i svou kariéru obětovala, by v zásadě mělo platit pevné pravidlo, které zní- kdo se v minulosti o děti prokazatelně více staral, ten by je měl taky dostat do péče. Mnoho podnikatelů si představuje, že až dítě vysoudí, hodí ho stejně na krk buď své stárnoucí nemocné matce nebo své zbrusu nové partnerce. Vědí moc dobře, že oni na své děti mít čas při podnikání nebudou. A tak by měli brát ohled alespoň na své vlastní děti a uznat, že jejich vlastní matka jim poskytne víc lásky a péče než babička či macecha, která pochopitelně nebude kdovíjak nadšená starat se o cizí “parchanty”. Prostě muži, kteří si celý život budují kariéru a nedovedou pomalu dítěti uvařit ani čaj, by měli předem sami uznat, kdo má na ty děti doopravdy nárok. A zde je hlavní konkrétní celoživotní následek ženiny lehkomyslnosti, pokud se rozhodne pro tradiční roli v rodině: Vzhledem k tomu, že ztratila za těch x let strávených v domácnosti svou kvalifikaci, je z ní neperspektivní pracovní síla. Je nucena přijmout jakoukoliv málo placenou práci a tím je odsouzena i s dítětem k živoření. Tím spíš, že bývalý manžel za pomocí dobrých advokátů zpravidla dělá vše pro to, aby ji dal na alimentech co nejméně peněz. A tak se nakonec rozvedené “zelené vdovy” protloukají s dětmi životem jak se dá, třou bídu s nouzí- a jako bonus na závěr života ještě dostanou i mizerný důchod.

Domnívám se, že strašně moc věcí ve společnosti by dokonale vyřešil tzv. základní příjem. Katoličtí pokrytečtí zastánci života věčně argumentují tím, že každý lidský zárodek má za všech okolností právo na život. Už ale vůbec neřeší, z čeho ten zárodek, až se narodí, bude žít. Kdyby však byl stanoven minimální základní příjem od narození až po smrt člověka, odpadlo by nesmírné množství zbytečné byrokratické buzerační práce. Odpadly by veškeré přídavky na děti, výpočty mateřských příspěvků, vypočítávání alimentů (žádné alimenty na děti by totiž neexistovaly), dávky v nezaměstnanosti, sociální příspěvky všeho druhu, invalidní důchody, řádné důchody- prostě odpadlo by úplně všechno, všechny existující jakékoliv sociální dávky.

Co se týče rozvodů mužů a žen, můj názor je ten, že kriplové se najdou na obou stranách rovnoměrně půl na půl. Co se týče střídavé péče, tak tu naprosto zavrhuji coby výrobnu budoucích psychiatrických pacientů (což dnešnímu zvrácenému režimu samozřejmě  nevadí, alespoň budou ještě víc vzkvétat farmaceutické korporace). A jelikož se dítě nedá přeříznout na půl, aby se vyhovělo oběma rodičům, podle mého názoru by měl existovat rovnou takový zákon, že pokud matka není psychopatka či asociál a o své děti  se vždy řádně starala a pečovala- že by měla automatické přednostní právo na péči o děti po rozvodu. Kdyby s tímhle vědomím muži vstupovali do manželství a předem by věděli, že když se vztah podělá a oni se rozvedou, že by nic nevysoudili, tak by automaticky odpadly všechny ty soudy kvůli dětem. Oba partneři by si ušetřili nervy i množství peněz za vyčůrané předražené advokáty. Statisticky je dokázáno, že naprostá většina lidí (80 procent) se umí po rozvodu jakž takž dohodnout a o své děti dál oba pečují. Těch 20 procent asociálů, co se rozumně dohodnout neumí, protože  10 procent kriplů je buď na ženské nebo mužské straně- tak těm  nepomůže žádný zákon, ba ani svěcená voda.

V dvoukariérovém manželství se žena nevzdává své kariéry, ale buduje si ji dál i jako vdaná. Toto řešení je pro ženu výhodnější, ale také skýtá mnoho úskalí, neboť i v tomto vztahu vdávající se dívka v budoucnosti ztratí mnohem víc než muž. I tato cesta bývá v bludišti života dost často slepou ulicí. Vývoj jde ale stále kupředu, takže doufejme, že snad jednou přijde doba, kdy budou tímto svazkem získávat výhody oba partneři rovným dílem. Zatím to pořád funguje víceméně podle starých stereotypů, kdy výhody ztrácí jen žena. Začíná to tím, že porodí dítě a odejde na mateřskou práci. Za několik let strávených na mateřské práci obvykle ztratí krok se světem. Po několika letech sice nastoupí zpátky do zaměstnání- ale všude je za své mateřství bita a diskriminována. Točí se to pořád dokola: když je mladá, tak ji v práci říkají-budete mít děti, nemůžeme s vámi počítat pro něco významnějšího… Když už děti má, tak ji říkají- máte malé děti, ty bývají nemocné a vy budete s nimi doma, proto vám nemůžeme svěřit nic důležitého… A když už děti odrostou, tak jí řeknou: Jste už stará a neperspektivní, buďte ráda, že jsme vás ještě nevyhodili. Tímto způsobem jsou ženy donuceny smířit se s osudem a zpravidla rezignují na svou kariéru. Obětují se pro rodinu a dají přednost mužově kariéře, aby mohl alespoň on víc vydělat, a přispíval víc do rodiny. Muž pracuje víc v práci, ona pracuje víc v domácnosti. A zde je zakopaný další pes, protože to rozdělení práce bývá ošidné. V konečném součtu pracovních hodin se totiž až příliš často stává, že žena pracuje mnohem víc než muž. Uvedu příklad: Dejme tomu, že oba mají stejné povolání a oba pracují jako manažeři. On v práci stráví denně 10 hodin, kdežto ona odpracuje jen povinných osm a spěchá domů. On se vrátí domů unavený, ale je uznalý a i doma s leččím pomůže. Denně však stráví nad nějakou domácí prací tak hodinku. Celkem tedy denně odpracuje 11 hodin. Žena sice odpracuje v práci pouze 8 hodin, ale pak spěchá domů, kde odpracuje svých obvyklých nezbytných dalších 5 hodin, které se nedají nijak ošidit. Takže denně odpracuje 13 hodin. Nastává pro ni ta klasická situace: nestíhá práci v zaměstnání ani doma. Sedí takzvaně na dvou židlích- a jak se říká, kdo dva zajíce honí, žádného nedohoní. Po několika letech honičky je trvale všestranně přetížená. Začne se šidit, přestane o sebe dbát, je často neupravená, celkově chátrá a i duševně zaostává. A pak opět hrozí ono známé nebezpečí- manžel si najde svěží, neopotřebovanou milenku. Dojde k rozvodu a žena se dostává opět do neutěšené pozice rozvedené ženy s dětmi, jež tře bídu s nouzí. Protože tím, že obětovala svou kariéru ve prospěch kariéry svého muže se jí to jako rozvedené zase opět vymstí. Zatímco muž si v manželském vztahu polepšil, vybudoval si postavení a velký plat, ona má jen mizerně placenou práci. Což způsobí, že i ve stáří pobírá mizerný důchod. 

Je potěšující, že jsou dnešní muži jiní než bývali kdysi. Věnují se své rodině a svým dětem víc než tomu bývalo v dřívějších epochách. Ještě za mého dětství platilo, že když se muž rozvedl a našel si jinou ženu, přestala pro něho bývalá manželka i jeho vlastní děti v podstatě existovat. Už se o ně obvykle nezajímal, jako by ani neexistovaly, platil jenom alimenty. Bývalo to běžným zvykem. Ani můj biologický otec neprojevoval o mě žádný zájem, přestože poctivě platil na mě celých devatenáct let alimenty. Žádné biologické volání krve se nekonalo z jeho ani z mé strany. Viděla jsem ho v 11 letech poprvé a naposled- to když přišel k soudu kvůli žádosti o zvýšení alimentů. Byl to pro mě cizí, nezajímavý, nijak zvlášť hezký, mírně proplešatělý člověk. 

Dnes je to jinak. Hodně mužů z dvoukariérových manželství, když se rozvádí usiluje o to, aby se děti dostaly do jejich péče. Přetahují se s manželkami o děti třeba několik let. Stále častěji si stěžují, že jsou diskriminovaní, protože jsou děti ve většině případů ponechány v péči matek. Ale ti samí otcové jaksi opomíjí fakt, že na rodičovskou práci odchází pouhá 2 procenta mužů. Až to jednoho krásného dne bude fifty-fifty, že 50 procent mužů zůstane s tříletým dítětem dva roky doma a bude o ně pečovat- pak se mohou při rozvodu o to dítě regulérně přetahovat. Takže můj názor je, že pokud se o své děti matka dobře stará, není nějaký asociál, či alkoholička, tak vždy přednostně patří děti do její péče. Protože se v naprosté většině případů, a to i v dvoukariérových manželstvích, o děti stará daleko víc než manžel. Nesmíme taky zapomínat na to, že žena je přece už samotnou přírodou psychicky i fyzicky lépe vybavena k péči o děti. Pro děti je stálé přetahování mezi rozvedenými rodiči velmi nebezpečná situace- může je to nadlouho psychicky poznamenat. Děti z takových rodin se pak bojí založit vlastní rodinu. Nebo se dívky rozhodnou, že budou radši svobodnými matkami.

 

Neúplná rodina a příběh mé mámy

Rodinné uskupení, kde se stará o děti jen matka bez otce také není šťastný útvar. Je to pro ženu i pro ty její děti, nejméně snadná varianta. V přírodě je sice matka s mláďaty tím nejčastějším a nejpřirozenějším rodinným útvarem- až 97 procent savců žije tak, že o mláďata pečuje výhradně jen samice. Samci splní jen svou oplodňovací úlohu, ale o mláďata se již pak nestarají. Čili nejčastějším modelem v přírodě i u mnoha vyšších savců je tzv. permanentní mateřská rodina složená jen ze samice a jejích mláďat. Ale u lidí tomu bylo miliony let jinak, neboť lidé odjakživa žili pospolu v tlupách- samci, samice a mláďata dohromady. Lidská mláďata tedy potřebují ke zdárnému psychickému vývoji oba rodiče. O neúplné rodině se víc rozepíšu, protože poměry v takové rodině dobře znám, jelikož sama z neúplné rodiny pocházím. Především chci podrobněji poukázat na všechny negativní jevy, kterými jsou děti z takových rodin vystaveny. Je mi naprosto jasné, že mě nepřítomnost otce v rodině poznamenala. Pocházím navíc z dost unikátních, až extrémních poměrů, neboť v mém případě osamělá svobodná matka vychovávala sama hned šest dětí. Matčin osud byl natolik zvláštní, že by si snad zasloužil i zfilmování. Alespoň v krátkosti zde tedy její životní osudy nastíním. 
Moje matka pocházela z malé, zapadlé slovenské vesničky Divinky. Narodila se ve starobylém sedláckém rodě, v kaštiele ze 17.století, zde je k vidění:

http://www.travelguide.cz/facilities/tg/full/2304-4.jpg

1

Title: Kaštieľ v Divinke


Když jí byly pouhé necelé dva roky, matka jí zemřela. Otec se znovu oženil, vzal si svou služku a měl s ní další děti. Časem propadl démonu alkoholu a pak pravidelně, když se opil, svou bojácnou ženu i děti mlátil. Z matky rostlo vzdorovité dítě, které se od svého nejútlejšího věku muselo naučit bránit se nejen nelaskavé maceše, ale i násilnickému otci. V patnácti letech radši utekla do služby a ve dvaceti letech poprvé otěhotněla s vesnickým chasníkem. Dlužno říct, že se tak stalo ve 2.světové válce, v nelítostné době, kde se nikdo na nic neohlížel. Navíc v prostředí, kde panovaly neuvěřitelně zaostalé poměry. Chasník si chtěl matku vzít, jenže jednou ji dal v opilosti facku a tím jejich vztah skončil. Matka odmítla pokračovat v osudu bité oběti a strádat pod nadvládou dalšího alkoholika. Odjela i s miminem za prací do neobydleného moravského pohraničí, kde bylo dostatek prázdných bytů po odsunutých sudetských Němcích. Našla si práci i byt a žila jen pro své dítě. Po pěti letech znovu otěhotněla. Bylo to s mužem, který si ji dlouho namlouval, ale matka váhala, zda si ho má vzít. Když s ním otěhotněla, muž ji přemlouval k ilegálnímu potratu. Po narození dítěte odmítl na ně platit alimenty a o něco později pro jistotu radši zmizel za kopečky. Už na první dítě matka nedostávala žádné alimenty, neboť ten Slovák pro ni složil nějaké peníze v bance a pak odjel do Ameriky a víckrát o něm už nikdo nikdy nic neslyšel. A teď přibylo druhé dítě, na něž zase nic nedostávala. Za dva roky po narození sestry jsem se narodila já. Můj otec sváděl matku už coby ženatý muž, rozvádět se ale nechtěl. Alimenty však potom na mě řádně platil až do mého vystudování. Za rok a půl po mém narození otěhotněla s mužem, který ji měl opravdu rád a sliboval jí, že si ji vezme i s těmi třemi dětmi. Jenže měl velké trauma z války- jako partyzán se účastnil mučení Němců. Z těch válečných hrůz se pořád nemohl vzpamatovat, a tak se oběsil (nebo byl někým coby nežádoucí svědek oběšen- padesátá léta!), když byla matka v osmém měsíci těhotenství. Z toho šoku předčasně porodila a dítě se kvůli tomu narodilo psychicky opožděné. Páté dítě získala tím způsobem, že ji znásilnil sedmnáctiletý syn její nejlepší přítelkyně. A šesté dítě zplodil opět ženatý muž. Ten si chudák ani nestačil pořádně nevěry užít, matka s ním otěhotněla hned zkraje. Její velkou životní smůlou totiž bylo, že byla příliš plodná. Sotva se prošla kolem chlapa a slušně ho pozdravila, už byla v tom. Teprve když v roce 1957 byly konečně povoleny interrupce, přestala být nedobrovolným rodícím strojem. 

Své ranné dětství jsem prožila v padesátých letech a to byla doba, jak známo, nepříliš úsměvná. Pro osamělou, svobodnou matku živící ze svého ubohého dělnického platu šest dětí to byla doba přímo tragická. Ale nešlo ani tak o ty finance, jako spíš o to, že tehdejší doba byla nejen silně komunisticky totalitní, ale stále ještě i silně patriarchální. To znamená, že svobodné matky byly všeobecně odsuzované a opovrhované. Nikdo sice přesně nevěděl, z jakého důvodu jsou osamělé matky největšími vyvrhely lidstva- o to víc ale jimi všichni opovrhovali. Protože se jimi opovrhovalo odjakživa a basta. To matku deptalo daleko víc než jen pouhá chudoba. Ale nestěžovala si a statečně snášela všechny ústrky ze všech stran. Ona se totiž cítila velmi bohatá. Vlastnila šest malých tvorečků, kteří ji bezmezně milovali a takovou lásku až dosud  ve svém životě nezažila. Proto jsme my děti pro ni byly tím největším bohatstvím, kterému obětovala všechno. Velkým problémem ovšem tenkrát bylo, když někdo z nás dětí onemocněl. Při tolika dětech byla matka s námi často doma a to se nelíbilo jejímu mistrovi v zaměstnání. Jednoho dne jí dal prostě výpověď. To byla pro ni velká rána, protože tušila, že při tolika malých dětech hned tak novou práci nesežene. Zanedlouho se k nám dostavily i sociální pracovnice a oznámily jí, že pokud si včas nesežene novou práci, tak jí budou děti odebrány a dány do útulku. Paradoxem tehdy bylo, že od státu matka kromě zákonných přídavků na děti nedostávala navíc ani korunu. Skutečně nás živila pouze ze svého platu. K němu brala jen ty přídavky na děti, tak jako všichni ostatní. A pak alimenty na tři děti a už nic. Stát ji sebeméně nepomáhal, ale o to víc ji prostřednictvím sociálních pracovnic (spíš asociálních) buzeroval. Přitom stačilo tak málo- aby jí ty „socprcky“ pomohly najít nějakou vhodnou nenáročnou práci. Místo toho hned výhružky, že jí děti seberou. Když nás potom do útulku skutečně strčili, tak to stát přišlo desetkrát dráž, než kdyby matce jednoduše ten mizerný dělnický plat, o který přišla, sami vypláceli, aby překlenula období bez pracovního poměru. Je to neuvěřitelné, ale tato praxe strkat děti hned při každé příležitosti do dětského domova tu přežívá dodnes. Zrovna nedávno například sebrali kojící matce dítě od prsu, přestože se o něj řádně starala. Strčili ho do kojeneckého ústavu a to jen proto, že si dovolili s manželem dát dítěti jméno Bouře. Stále mi to připomíná padesátá léta. Celá Evropa se snaží opuštěné děti dávat co nejdříve do rodin- ale u nás jdeme opačným směrem. Pokud jde o počty dětí v kojeneckých ústavech, drží Česko evropský rekord. Z každých desetitisíc dětí do tří let jich v Česku vyrůstá v dětských domovech šedesát. V Rumunsku je jich jen 33, na Slovensku 31, v Polsku 9 a ve Slovinsku ani jedno. Česko už kvůli tomu čelí mezinárodní kritice. Kdypak si už u nás státní úředníci konečně uvědomí, že nemohou urvat dítě od matky jako tele od krávy? Oni dodnes neví, že matka s dítětem tvoří spolu jedno tělo, jednu duši? A že když je od sebe odtrhnou, že tím dítě nadosmrti psychicky poškodí? Koneckonců ani těm zvířatům by se taková zvěrstva neměla provádět. Podle psychologů zvlášť malé děti doživotně poznamená každý týden strávený v neosobním ústavu. Ty děti jsou pak citově vyprahlé, nedokážou navazovat normální vztahy, mnohé z nich si v dospělosti neumějí udržet vlastní rodinu. Pozorování psychologů mohu z praxe potvrdit. Ano, žili jsme v bídě a k večeři jsme mívali převážně chleba se sádlem a čaj, ale žili jsme šťastně! Ostatně kvalitní obědy nám máma vždy zaplatila v družině, nic nám nescházelo. A oni přišli, vyrvali nás násilím z kypré půdy, kde se nám dařilo a přesadili nás na poušť, kde jsme strádali a zmírali. 

Vzpomínám si na tu scénu jako dnes. Hrála jsem si v horkém létě s dětmi na schovávanou. Napadlo mě, že se schovám do prádelny, kde ten den máma prala na valše prádlo. Vlítla jsem z rozjásaného slunného dne do tmavé kobky plné nasládlé páry. Když jsem se v té husté mlze rozkoukala, uviděla jsem mámu podivně schoulenou v koutě. Přiběhla jsem k ní a uviděla jsem že pláče. Vhrkly mi taky slzy do očí, začala jsem ji hladit po hlavě svou ušmudlanou ručkou a pořád dokola opakovala: Maminečko neplač, maminečko neplač. Jenže její zoufalství bylo příliš velké. Její tichý pláč znenadání propukl v přerývané hlasité vzlyky, které se chvílemi měnily až v nelidské skřeky. Byla jak smrtelně zraněné zvíře zahnané v hrůze do kouta, z něhož nemělo žádnou možnost úniku. Cítila jsem vážnost situace, a tak jsem jen bezmocně plakala zároveň s ní. Důvod pláče byl jasný- oznámili jí, že jí děti seberou. Stát se rozhodl vzít ji to nejdražší co měla na světě a strčit její drahocenný poklad, jež si sama tak těžce vypěstovala z vlastního těla do útulku. Za několik dní z té bezvýchodné situace našla východisko: rozhodla se pro sebevraždu. Před smrtí ji zachránila moje starší sestra, která se protáhla malým záchodovým okénkem do zamčeného bytu, a pak mi hned otevřela dveře. Když jsme uviděly mámu v bezvědomí, jak tam leží na zemi u puštěného plynu, strašně jsme se lekly, že už je mrtvá. Mohu potvrdit, že těžkou zátěží pro dětskou psychiku jsou nejen různé rozvodové soudní tahanice, ale jakákoliv dramata, drasťáky či hádky, které dítě v raném věku zažije. Pro jeho zdravý psychický vývoj je nesmírně důležité, aby své dětství prožilo ŠŤASTNĚ. Pokud však šestileté dítě spatří svou milovanou matku, jak ji doktoři v bílých pláštích odnášejí mrtvolně bledou a bezvládnou na nosítkách pryč do sanitky, poznamená ho to na hodně dlouho, je do něj zaset tragický a ponurý pocit. Ano, ten tragický náhled na svět ve svém  mládí jsem určitě získala už někdy tenkrát v těch šesti letech. Vtiskl se mi do mozku a skutečně mě  poznamenal přinejmenším až do 25 let. Naštěstí mámu v nemocnici zachránili, ale my děti jsme stejně tak jako tak putovaly do dětského domova. 

V dětských domovech jsem se nakonec ocitla třikrát a to mi na životním optimismu jistě nepřidalo. Vzpomínky na ně totiž nejsou nijak růžové. Už ta nejranější vzpomínka z prvního útulku je ve mně stále živá a to o něčem vypovídá. Dodnes si vzpomínám jak mi bylo úzko, když jsem kráčela s cizí paní cizí ulicí. Byla jsem nezvykle vyparáděná v modrém námořnickém oblečku a bílých svátečních punčocháčích a šly jsme spolu neznámo kam. Ta paní mě držela za ruku a cosi mi říkala, ale já jsem se jí bála, bylo mi do pláče, svíralo se mi hrdlo úzkostí. Teprve když mě zavedla do cukrárny a koupila mi voňavé fialkové bonbóny, tak jsem trochu pookřála. V dětském domově, kam mě zavedla, pobíhaly po zahradě děti, ale já jsem svůj pohled upřela radši na záhon oranžových květin. Zvláštně voněly a to mě uklidnilo (dnes už vím, že to byly afrikány, dodnes k nim mám jakýsi citový vztah). 

Dost dlouhou dobu trvalo, než jsem si v útulku zvykla. S dětmi jsem se zpočátku vůbec nebavila. Jen jsem zamlkle pozorovala cvrkot kolem sebe. Strašně mi scházeli mí sourozenci- oni nás totiž rozstrkali podle věku po různých domovech. Ani na zahradě jsem si nehrála, radši jsem se schovala. Vlezla jsem si do úkrytu, o kterém nikdo nevěděl a kde mě nikdo neviděl. Byl tam takový jehličnatý strom, jehož všechny větve sahaly až na zem. Když jsem se těmi větvemi prodrala až ke kmeni, bylo tam hezké suché místečko. Tam jsem si v teplákách sedla na zem. Teprve tam mi bylo příjemně a tíseň ze mě spadla. Měla jsem úlevný pocit vysvobození, konečně mi bylo dobře na duši. Trhala jsem si z větví lepkavé oranžové kuličky a pukala je mezi prsty. Dívala jsem se, jak děti pobíhají, výskají a pokřikují- ale byl to svět, který šel mimo mě. 

Úlevné pro mne byly i večery, když už se šlo spát. Jakmile nám vychovatelka popřála dobrou noc a zavřela za sebou dveře, hned mi bylo dobře. Na pokoji nás tam bylo asi deset dětí a uspávaly jsme se večer co večer s pomocí svého ustáleného rituálu. Začalo s tím vždy některé dítě a ostatní se přidávaly. Kývaly jsme hlavami na polštáři ze strany na stranu a přitom jsme si monotónně pořád dokola pobrukovaly jednu a tutéž samou větu: Máámíínkóó, táátíínkůů, já chci jíít domůů…máámíínkóó, táátíínkůů, já chci jíít domůů… Celou tu tajuplnou atmosféru v té černé tmě dokreslovaly hrozivé mříže na okně. Čas od času se totiž jejich obraz strašidelně promítl na stropě- to pokaždé, když přejelo kolem nějaké auto a osvítilo je. Jak děti postupně usínaly, tak z chorálu odpadaly. Až třeba zůstal jeden jediný nespavý zpěváček- ale i on záhy usnul. 

Nemohu tu pochopitelně popisovat všechny příhody, které mě formovaly a směrovaly k mé  pozdější mladistvé pochmurnosti. Tak jen popíšu jednu historku z jiného útulku, abych na ní demonstrovala, jak dalekosáhlé důsledky mohou mít na psychiku dítěte zdánlivě nevinné výchovné metody. To už mi bylo sedm let a chodila jsem do vesnické první třídy. V děcáku se o nás starali dva mladí vychovatelé, kteří byli pořád veselí a ze všeho si dělali jen legraci. A jak jsme tak kolektivně v dvojstupu chodili každé ráno do školy, ustanovili ti dva věčně vtipkující vtipálci, že musíme cestou hlasitě pozdravit každého vesničana, kterého potkáme. A kontrolovat to měli starší děti, jež nás do školy denně vodily. Nezdravící hříšníky měly za úkol zapisovat a pak nahlásit vychovatelům. A stanovený trest? Vychovatelé pohrozili, že hříšníci dostanou přede všemi ostatními dětmi v jídelně na holý zadek. Už se nikdy nedozvím, jestli tenkrát ta Štěpánka - první nezdravící hříšnice, na ten holý zadek skutečně dostala, či nikoliv. Můj mozek tu informaci totiž spolehlivě vytěsnil. Jedno je však jisté- měla jsem hrůzu z toho, aby se mi něco podobného jako ji nikdy nestalo. Dokonce i kdyby to bylo jen symbolické poplácání přes tepláky, tak by mě to vrcholně ponížilo a psychicky zdeptalo a položilo. 

Po půl roce jsem se vrátila z děcáku domů a začala chodit do první třídy ve svém rodném městě. Nikoho z dětí jsem neznala, takže opět jsem si na ně těžce zvykala. Krom toho jsem byla i v učení pozadu- ale to jsem v brzké době zvládla. Co jsem ovšem nezvládla- podivný strach zdravit učitele. Tento podivínský jev se v mém chování dřív nevyskytoval. Kdykoliv jsem v dálce zahlédla jít proti sobě některého učitele, přešla jsem radši rychle přes cestu na druhý chodník, abych ho nemusela pozdravit. Nebo jsem se rychle schovala do nejbližšího domu a tam za dveřmi počkala, dokud učitel nezmizel z dohledu. Měla jsem ke zdravení přímo instinktivní odpor a nedalo se to překonat. Neuměla jsem si své podivínské chování vysvětlit a ani jsem to v tom věku nebyla schopna si nějak rozebírat. Až teprve když jsem si v patnácti letech začala psát deník, do něhož jsem si zaznamenávala různé vzpomínky, tak jsem tu příčinu objevila. V té době jsem už ale kantory bez problémů zdravila. 

Děti z neúplných rodin mívají narušený zdravý psychický vývoj hlavně tím, že jim buď chybí identifikační vzor, čili rodič stejného pohlaví, anebo jim chybí rodič opačného pohlaví. S rodičem stejného pohlaví se potřebují identifikovat a na rodiči opačného pohlaví si cvičí správné reakce, jak se k opačnému pohlaví mají v budoucnosti chovat. Mně svým způsobem chyběly oba vzory rodičů. Proč? Protože to nebyly jen dětské domovy, které nalomily mou sebedůvěru. Byla to i okolnost, že jsem se nemohla dobře ztotožnit ani se svou vlastní matkou. Od samého narození jsem byla svědkem toho, jak mou mámu kdekdo urážel a opovrhoval jí. Kdejaký hrubec (a v tom jsou zahrnuty i ženy), kdykoliv si zamanul, tak mámě vyčetl, že je svobodnou matkou. A někdo z nich obvykle ještě vtipně dodal, že si nemusela nadělat tolik parchantů a každé s jiným. Fuj, že se nestydí. Už jako malé děcko jsem vnímala, že být ženou, která sama pečuje o děti je něco hodně špatného, že je to hanebné chování. A někteří obzvláštní hulváti matce rovnou vynadali do kurev. Sice jsem nechápala, co máma tak hrozného provedla, že ji za to všichni tak nadávají, ale styděla jsem se za ni. Proč je špatná, když se o nás děti tak dobře stará a má nás ráda? I pohádky nám každý večer svým monotónním hlasem s láskou četla. A tak se stalo, že jsem svou mámu sice velmi milovala, ale zároveň jsem s ní opovrhovala. Jednak jsem se styděla za to, že ji lidé odsuzují a taky mě u ní odpuzovalo, že byla zaostalá a primitivní. Po vzoru dělníků, s kterými pracovala v továrně se naučila mluvit vulgárně.Vždycky jsem si zahanbeně v duchu umiňovala, že nikdy nesmím být taková jako ona. Tím, že jsem se neztotožňovala s její opovrženíhodnou rolí ve společnosti, nemohla jsem se ani dobře ztotožnit s obecnou ženskou a mateřskou rolí. Paradoxní ovšem bylo, že ačkoliv matce kdekdo nadával do kurev, tak zrovna ona si sexu v životě moc neužila a celý život sexuálně strádala. Její sexuální život byl ubohý, takřka žádný, prakticky neexistoval. A nakonec chudák ještě z těch celoživotních nadávek získala celoživotní trauma. Již dopředu, preventivně, se před cizími lidmi, kteří ji neznali vždy ospravedlňovala a vysvětlovala: Víte, já jsem sice měla za svobodna šest dětí, ale jsem poctivá žena, celý život jsem jen dřela jako kůň, nejsem žádná taková, jak si myslíte…. 

Máma se odjakživa k nám dětem bála přivést domů nějakého otčíma. Měla obavy, že by nás bil, nebo nějak týral a tak radši své sexuální potřeby pytlíkovala jak se dalo. Zažila přece sama macechu, takže s tím měla neblahé zkušenosti. Občas žila krátkodobě s nějakým tím rozvedeným mužem, chodila však vždy k němu, k nám domů ho radši ani nevodila. Měla už zkušenosti z minulých známostí, že když někoho domů přivedla, nedělalo to dobrotu. Na každého jejího nápadníka jsme totiž pohlíželi jako na vetřelce, který nám chce NAŠI mámu odloudit a přivlastnit si ji pro sebe. Takže nejen že jsem neměla v matce správný identifikační vzor ke správnému ženství. Ale nevraživost k máminým nápadníkům způsobila, že jsem dost dlouho nevěděla, jak se mám vlastně k mužům obecně správně chovat. Byli to vetřelci? A hlavně mi chyběl ten první, tatínkovský vzor, na kterém bych si celé své dětství vybrušovala své správné chování k mužům. Z toho všeho jsem byla značně nejistá a zmatená, jakási vykořeněná, celkově nervově labilní- jako třtina ve větru.

To odsuzování svobodných matek se táhlo ještě hezky dlouho. Kolegyně v práci mi vyprávěla, že ještě v roce 1980, kdy se jí narodilo jako svobodné matce dítě, kdekdo se na ni ještě tenkrát díval skrz prsty. A vida, dnes už je to zcela normální jev, nikdo se nad svobodnými matkami nepohoršuje. Dnešní rozvedené ženy a svobodné matky jsou už na tom nesrovnatelně lépe než ženy v minulosti, protože dnes už všichni chápou, že i ony mají nárok na sexuální život. A tak většina rozvedených žen a svobodných matek dnes prakticky pěstuje přirozené dočasné monogamní svazky, přesně takové, jaké kdysi existovaly v prehistorii. Když je na ně muž, s kterým žijí na hromádce hodný, žijí s ním dlouho. Ale když je jim nevěrný nebo je na ně hrubý, prostě se s ním rozejdou, ze svého bytu ho vykopnou a najdou si lepšího přítele. Je to návrat k přirozenému stavu chování? Nebo je to z hlediska lidské civilizace spíš nežádoucí trend? Těžko soudit. Má to své klady ale jistě také plno nově vzniklých záporů.

Můj muž pochází rovněž z neúplné rodiny –ale s opačným rodičem než jsem vyrůstala já. Je ze tří dětí a vychovával je osamělý otec-vdovec. Maminka mému muži umřela, když mu bylo pouhých šest let. Na rozdíl od mé matky byl jeho otec, který pečoval o polovinu dětí míň než ona, svým okolím velmi vážený a ctěný. Všichni ho obdivovali, dokonce o něm v kterémsi ženském časopisu i oslavný článek napsali. Jaký to kontrast- moje máma sama vychovala šest dětí a sklidila za to jen samé opovržení. Kdekdo jí ještě házel klacky pod nohy a plival po ní. I můj muž, když se za svobodna poprvé dozvěděl z jakých poměrů pocházím, tak hned z něho vypadlo: Ta tvoje matka musela být pěkný číslo. No, my dva jsme se hledali, až jsme se našli. Já jsem byla poznamenána nepřítomností otce v rodině a můj muž byl poznamenaný nepřítomností matky. Nějak si nedokázal představit, že by mohl dlouhodobě žít s nějakou ženou. Na rovinu mi říkal, že se nechce nikdy ženit. Ale zato mě přemlouval, zda bych mu neporodila dítě, že by se sám rád o něj staral coby svobodný otec.

Byli jsme prostě oba pochroumaní. Já jsem se nechtěla vdávat a on se nechtěl ženit. Já jsem sice chtěla trvale s někým žít, ale nechtěla mít děti. On zas nechtěl s někým trvale žít, ale po dětech toužil a chtěl si je vychovávat sám. 

Další nezanedbatelný jev, který negativně ovlivňuje děti z neúplných rodin je chudoba. Kvůli chudobě naší rodiny jsem se rovněž zmítala v četných komplexech méněcennosti. Hluboce jsem se styděla za to, že naše domácnost je tak uboze zařízená, že si k nám nemohu přivést ani žádnou spolužačku ze třídy. Ve třídě jsem pečlivě tajila, z jakých poměrů pocházím. Nikdo to o mně netušil, protože jsem chodila celkem slušně oblečená a upravená. Vzpomínám si, jak se u mě jednou zastavily dvě spolužačky- ale já jsem se s nimi radši bavila jen mezi dveřmi, do bytu jsem je nezvala. Vtom se z kuchyně ozval mámin rozzlobený hlas: “Kurva zavři ty dveře, táhne mi tu!” A tak jsem zahanbeně šla se spolužačkami radši honem ven. 

Je to obecný jev, že neúplné rodiny, kde je jen jeden živitel jsou statisticky chudší, než  úplné rodiny, kde jsou živitelé dva. Je to jednak tím, že rozvedené ženy a svobodné matky táhnou rodinu samy, jen z jednoho platu, a za druhé tím, že ženy jako celek mají menší platy. Divné ale je, že dodnes ze setrvačnosti existuje falešný mýtus, že muž je živitel rodiny. Ve skutečnosti to dávno není pravda. Situace se tak podivně v dnešní době obrátila, že jsou to české ženy, které jsou jako celek většími živiteli rodin než muži. Nevěříte? Dobrá, trochu to víc rozeberu.

 

Ženy investují do rodin víc než muži

Cosi je zde velmi špatně nastaveno. Poslanci a vláda nám prostřednictvím masmédií tvrdí, že mají zájem na tom, aby ženy rodily víc dětí. Přitom ale ženám v pracovním procesu není takřka nic odpuštěno! Musí si odpracovat v práci jen o něco méně roků než muži, jinak nedostanou žádný důchod. Za práci se počítá jenom chození do zaměstnání, kdežto dvacet let dřiny kolem dětí než dospějí a postaví se na nohy, to není pro naše představitele žádná práce. Dám konkrétní příklad: Moje blízká příbuzná porodila a vychovala státu sedm (!) nových pracovníků. Stihla při tom odpracovat i zákonem předepsaný počet pracovních let pro nárok na důchod. A víte kolik toho důchodu dneska bere? Je tak malý, že by s prominutím chcípla hlady, kdyby dál nepracovala. Takže si bude muset až do smrti k důchodu přivydělávat, aby přežila. Říkáte, že by ji měly živit děti? Což není dostatečně známá průpovídka, že jedna matka uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednu matku? Příbuzná má štěstí, že je dodnes vdaná, takže se mohou s manželem jak se říká vzájemně podpírat až do smrti. Když ale žena vychovává děti bez muže, je na tom vůbec nejhůře. 

Je to absurdní. Žena, která státu vychová nové občany a ještě navíc pracuje v zaměstnání, dostane za to mizerný důchod. Kdežto bezdětná žena, která si hledí jen své kariéry, dostane za to od státu vysoký důchod. Takže poslanci odměňují vysokým důchodem lidi, kteří pracují v zaměstnání, nikoliv lidi, kteří pracují při výchově nových pracovních sil. Patrně je to tak nějak bráno, že výchova nových občanů je jen jakýsi soukromý koníček žen- ale výsledky ženské soukromé dřiny si stát zprivatizuje pro sebe, má nové daňové poplatníky, přičemž ženám za to na důchodech nedá ani halíř. 

Ten falešný mýtus, že muži jsou živitelé rodin byl zde rozšířen manipulátory davů po Sametovém podvodu. Nevím co tím sledovali, faktem je, že v socialismu si nikdo nedovolil tvrdit takové hovadiny a označovat za živitele rodiny pouze muže. Pracovali všichni bez rozdílu, existovala takřka stoprocentní zaměstnanost, nepracovat bylo dokonce trestné. Nenechme se zmást dnešní mainstreamovou propagandou a radši víc přemýšlejme nad současnou situací vlastním selským rozumem. Přemýšlejme trošku víc logicky a přeberme si daná fakta víc matematicky. Statisticky naprostá většina manželství, která u nás existují, jsou dvoukariérová- čili tam vydělávají peníze muž i žena. Takže jsou živitelé oba, nikoliv jen jeden. V dvoukariérovém manželství muž sice obvykle vydělá v zaměstnání víc- ale žena za to víc odpracuje v domácnosti. Navíc je smutné, že v zaměstnáních obvykle neplatí úměra: čím víc práce, tím víc peněz. Pravda je bohužel taková: čím nižší postavení, tím víc práce a tím míň peněz. A čím vyšší kariérní postavení, tím méně práce, ale zato hodně peněz. Dále - téměř každé druhé manželství je dnes u nás rozvedené a třetina dětí se rodí svobodným matkám. Je pravda, že rozvedené ženy i svobodné matky se za nějaký čas znovu provdají. Ale úhrnný souhrn je takový, že se v populaci nachází konstantní počet rodin, kde živitelem je pouze matka- a to číslo je zhruba 30 procent. V ostatních rodinách platí, že živiteli rodiny jsou oba dva. 

Muž živí rodinu jen v onom krátkém časovém údobí, kdy je žena na mateřské práci (v průměru 3 roky)- ale pak už nikdy ne. Ale i v tomto krátkém údobí žena za to odvede veškeré domácí práce, které by si muž musel jinak dělat sám, nebo za ně platit velké finanční částky úklidovým firmám. Takže ani na mateřské muž nic netratí. Je to něco za něco, je to práce za práci, takže je to fifty-fifty. Jen nepatrné procento žen je trvale v domácnosti. Odhadla bych to tak na 2 procenta. Když to tedy sečteme v souhrnu, můžeme to odhadnout na takovéhle statistické cifry: 98 procent žen celý život pracuje a jsou rovnocennými spoluživitelkami rodiny. Z těch 98 procent pracujících žen jich nejméně 30 procent živí rodinu samy jako rozvedené či svobodné matky. Jen 2 procenta žen pracuje trvale v domácnosti a manžel za to živí rodinu. Takže jaký výsledek z toho vychází? Že v reálném životě jsou ženy ve skutečnosti většími živiteli rodiny než mužiprotože 98 procent žen celý život trvale pracuje stejně jako muži a k tomu počet osamělých matek-samoživitelek vysoko převažuje nad otci- samoživiteli. Z toho důvodu se mluví o feminizaci bídy, protože tahle skutečnost, že ženy často své děti živí samy, platí v mnoha částech světa. Není tedy divu, že když mladé ženy kolem sebe vidí, jak se vdané i rozvedené ženy v tom svém životě “placatí”, že se jim do vdávání a rození dětí moc nechce. Oni se dnes do ženění nehrnou ani mladí muži. Lidé se v Evropě čím dál víc atomizují, žijí radši singl- a to rozhodně není příznivý vývoj. 

Jen opravdu velký lhář může tvrdit, že ženy hledají pro své budoucí děti především živitele. Ony především hledají kvalitního, spolehlivého, milujícího a věrného sexuálního partnera PRO SEBE. To samé hledá recipročně i muž, který se chce oženit- i on si pečlivě vybírá svou životní partnerku. Vztah muže a ženy v celé historii lidstva nikdy nebyl vztahem- parazit a jeho živitel. Jestliže muž donesl v dávné minulosti domů nějaké ulovené zvíře, pak žena mu k tomu masu předložila obilné placky z rozdrceného obilí, které sama v potu tváře na poli vypěstila. I stavba našeho chrupu vypovídá o tom, že člověk nebyl jen masožravec, ale byl především rostlinožravec. Dokonce i v dnešní době, kdy si můžeme dopřát masa kolik chceme, tak přesto rostlinná strava procentuálně vysoko převažuje nad stravou masitou. To že člověk jí převážně rostlinnou stravu a někteří zapřisáhlí vegetariáni se dokonce masu vyhýbají svědčí o tom, že na počátku svého vývoje byl člověk vegetariánské zvíře. Až teprve později se z něj z prozaických důvodů stal všežravec. Prostě rostlinná strava byla odjakživa pro člověka důležitější než strava masitá. Z toho vyplývá, že ženy-sběračky a pěstitelky rostlinné potravy byly mnohem důležitější než sváteční lovci-muži. Takže tzv. prostituční  evoluční teorie (sex for meat), vymyšlená placenými mainstreamovými manipulátory davů, která z žen udělala na mužích závislé chudinky, je vycucaná z prstu a ti jejich „živitelé rodin“ jakbysmet.

Kdejaká “věda” v dnešní prohnilé době je až příliš často pavědou, protože to už dávno není všeobecné hledání pravdy, ale podpora zájmů globální „elity“ a jejího byznysu.  Až příliš často různí populizátoři kecají nesmysly- zvláště evolucionisti. Ano, je pravda, že lidé kdysi začali jíst červy a skončili u organizovaného lovu zvířat. Ale není pravda, že muži byli výhradními živiteli v tlupě. Paní tvorstva se uměly o svá mláďata postarat stejně dobře i bez pánů tvorstva- tak jako všichni ostatní tvorové na této planetě. Vztahy mužů a žen byly tedy miliony let vždy a odjakživa - vzájemně prospěšná koexistence, neboli SYMBIÓZA. Prostě vztahy, které přinášely oběma stranám užitek. Ženy nikdy neměly ruce nečinně v klíně a nikdy se nenechaly živit jako nějaké včelí královny. Odjakživa vedle rození dětí pracovaly stejně tvrdě jako muži. Dokonce i ženy, které jsou trvale v domácnosti nelze považovat za “živené”. Muž pracuje venku a žena pracuje doma. On donese peníze a ona mu za to poskytne veškerý domácí servis. To je ta užitečná symbioza. Když si někdo zaplatí uklízečku, která mu vypulíruje celý byt a on ji za to dá regulérně plat, taky to není vztah živitel-živená. Redaktoři MFD spočítali, že kdyby se práce v domácnosti a péče o dítě zadala firmám, tak by ta nejlevnější verze stála měsíčně přibližně stejně, jako velmi slušný plat manažera někde v bance. Čili i domácí práce a péče o malé děti se dají vyčíslit v penězích. Proč se tedy mužská práce vyzdvihuje- cožpak ženská práce neexistuje? Správná definice zní: muž i žena jsou spoluživitelé svých dětí.


Placení mainstreamoví manipulátoři davů 

Singles znamená v angličtině svobodní, nezadaní, ale také jednotliví, sami. Těchto singl jedinců žije nejvíce ve velkých městech. Od doby převratu i v Česku má čím dál víc mladých lidí sklony k samotářství. Počet uzavřených manželství klesal od revoluce celá devadesátá léta, stejně jako porodnost a děje se tak do dnešních dnů. Jestliže se dívka či chlapec rozhodnou, že zůstanou radši svobodní, pak se sami dobrovolně odsuzují k celkem prázdnému životu. Když člověk nemá pro koho žít a žije si jen tak sám pro sebe, občas pociťuje, že jeho život je jaksi nenaplněný a zbytečný. Že se muži nežení a ženy nevdávají je nový trend, který se rozmáhá v celém západním světě. A někteří mladí lidé se dokonce rozhodnou, že si ani děti pořizovat nebudou. Místo dítěte si raději pořídí psa. 

Co všechno způsobuje, že se takto mladí lidé podivně rozhodnou? Vždyť žít osaměle je po všech stránkách nevýhodné. Už z genetického hlediska nejsme my lidé založeni žít sami. Na tomto základě se vyvinula i naše lidská psychika, v níž máme zakódováno, že není dobře být člověku samotnému. Ve dvou se to vždycky lépe táhne. Člověk potřebuje po celý život teplo jiného těla, potřebuje se tulit, hladit, líbat a objímat- tak jak to dělal v tlupě miliony let. Být singl jedinec je zkrátka z hlediska lidské přirozenosti nepřirozená věc,protože jsme geneticky založeni mít neustálou interakci s jiným blízkým člověkem. Ve společnosti neexistuje žádná skupina lidí, pro které by byla samota přirozená. Potřebu zázemí a kontaktu s jiným člověkem má v sobě zakódováno úplně každý- i velmi staří lidé. Natožpak mladí. Žít sám, to je trvalá beznaděj. A je dokonce i vědecky dokázáno, že samota přináší častěji zdravotní problémy. Osamělí muži, stejně jako osamělé ženy, jsou psychicky víc labilnější a zranitelnější. Jsou málo odolní proti stresu, trpí mnohem více depresemi a mívají celkově sníženou imunitu než jejich vrstevníci, kteří žijí s partnerem. Žít jen sám pro sebe, to je život ve vzduchoprázdnu, kdežto žít ve dvou, to je plnohodnotné soužití. K čemu bych to tak přirovnala? Už vím. Žít sám, to je jako samoúčelná onanie. Ale žít v páru, to je vzrušující pohlavní styk. 

Ze své vlastní zkušenosti vím, jak samota chutná, pamatuji si ji z mládí. Proč jsem žila nějakou dobu sama a nechtěla se vdávat, ani mít děti? Žít v socialistické totalitě se mi nelíbilo, když za dráty existoval údajně svobodný svět a uvažovala jsem tenkrát asi takhle: Rodiče si udělali pět minut dobře a já se tu kvůli tomu musím plácat po světě jako idiot a nakonec stejně tak jako tak zemřu. Má to nějaký smysl? Všichni lidé jsou jen chodící budoucí mrtvoly. Proto radši ten neblahý koloběh zastavím a nebudu rodit další chudáky, co si budou říkat to samé co já. Komunisti navíc tenkrát nepřetržitě strašili atomovou válkou a to mě taky deprimovalo.

Ovšem původně, na samém prahu dospělosti- v osmnácti letech- jsem takto neuvažovala. Tenkrát jsem byla naopak nadšená myšlenkou, že budu mít co nejvíce dětí. Chystala jsem se, že přetrumfnu i svou mámu. Porodit nový život mi připadalo tak zázračné! Byl to pro mě ten největší zázrak světa. Proto jsem těch zázraků chtěla vytvořit co nejvíc. Vzpomínám si jako dnes, jak mě opilou doprovázel z maturitního večírku pan profesor domů. A já mu celá nadšená, s rozzářenýma očima vykládala, že chci mít v životě co nejvíce dětí. Tenkrát mě ovšem ani ve snu nenapadlo, že by mi pan fešácký profesor případně rád pro začátek s tím děláním dětí vypomohl- kdybych jen alespoň trošku naznačila.

Ale jak mi léta přibývala, dětí ubývalo. Až jsem se v pětadvaceti letech rozhodla, že nikdy nebudu mít žádné děti. Říkala jsem si: Proboha nač rodit nové lidi do tak otřesného světa, kde je nahromaděno tolik zbraní hromadného ničení? Samota ale byla zlá, nedala se vydržet. Bylo smutné, když jsem třeba dostala horečku a neměl mi ani kdo uvařit čaj. Nevydržela jsem dál žít jako emancipovaná samotářka. Vdala jsem se a kvůli své vlastní spáse jsem vrhla do tohoto divného  zlého, špatně organizovaného světa další dva chudáky. 

Řekla bych, že dnešní svět je v některých aspektech nelidštější, odlidštěnější, studenější a surovější než za těch komunistů. Proto někteří mladí lidé nechtějí zakládat rodiny- bojí se nejisté budoucnosti. Na byt si nenašetří, ani kdyby šetřili padesát let. A z práce je může zaměstnavatel, který snad v životě neviděl zákoník práce, kdykoliv vyhodit, jen když ceknou. Pro některé mladé muže je depresivní i ta skutečnost, že dodnes nebyla vynalezena antikoncepce pro muže. Být vydán na pospas kterékoliv ženě, která se rozhodne vysadit antikoncepci a učinit z dotyčného muže “šťastného otce,” aniž by se na tom předem domluvili, je dosti nefér. Platit pak povinně řadu let na dítě, které si osaměle žijící muž ze zásady nepřál, to je taky hořkost. Závěr: Být singl je neuvěřitelně odvážné rozhodnutí, protože ti co si pořídí děti a rodinu mají na celý život vystaráno. Žijí si v jistém smyslu snadno, neboť už nemusí hledat smysl svého života- mají ho zajištěn ve svých dětech. 

Napsala jsem do internetového deníku Neviditelný pes článek , v kterém jsem se snažila popsat další příčiny, jež přispívají k atomizaci společnosti. Nazvala jsem ho Manželství, sex a lži a přetiskuji ho zde v rozšířenější verzi: Harmonické manželství může lidem vydržet na celý život pokud budou dodržovat určité zásady. Je to problém, že nejen muž, ale ani žena není monogamně založena. Antropolog Jaroslav Skupnik ve své knize Manželství a sexualita z antropologické perspektivy zveřejnil tyto nejnovější vědecké poznatky: „Manželství je v zásadě nepřirozená instituce. Ale jelikož pro výchovu dětí neexistuje nic lepšího, měla by společnost nadále tuto instituci všemi prostředky podporovat. Nestačí totiž pouze děti plodit, rodit a živit, ale je důležité, aby vyrůstaly v harmonickém rodinném prostředí. Společnost, která je složena ze stabilních rodin a která dodržuje pevně stanovená pravidla, obvykle dobře prosperuje, neboť má smysluplný ŘÁD. Pokud však společnost (lépe řečeno poslanci) nastaví špatné podmínky, kde není možné chování ostatních rozumět a bezpečně je předvídat - vzniká CHAOS. 

Kultura je vždy nejsilnější, když se převlékne za přírodu. Právě kultura však odjakživa záměrně manipulovala nesmírně plastickou lidskou sexualitu. To proto, aby jí bylo využito pro sociální cíle. Obecně lze totiž i manželství chápat jako jeden z univerzálních mechanismů, kterým kultura regulovala a reguluje lidskou sexualitu tak, aby byly zajištěny podmínky a činnosti nezbytné pro přežití a reprodukci společnosti. Dodnes například pevně věříme, že jsou to muži, kteří mají “přirozeně” vyšší sexuální kapacitu a jejich sexuální nabídka převyšuje “přirozenou” poptávku ze strany žen. Opak je však pravdou: To co je skutečně dané přírodou, to je neměnný fakt, že žena má vyšší sexuální kapacitu, kdežto muž má vyšší reprodukční kapacitu. To znamená v reálu, že ženy si mohou hypoteticky dopřát neomezený počet pohlavních styků, kdykoliv si zamanou. Muži ale musí být nejdříve psychofyziologicky vzrušeni, aby se u nich dostavila erekce- a pak mohou vykonat jen určitý omezený počet sexuálních styků. Mají ovšem velké reprodukční schopnosti. Takže opět čistě hypoteticky by jeden muž mohl oplodnit obrovské množství žen. Kdyby sexuální kapacita žen, neboli jejich větší pohlavní výkonnost a i jejich sexuální apetence nebyla omezena celou řadou společenských norem a tuhých pravidel, zřejmě by se ukázalo, že nabídka ženské sexuality vysoko převyšuje jakoukoliv možnou poptávku ze strany mužů. Čili bez tohoto kulturního manévru by mohli muži začít být k sexu lhostejní a pak by spíše ženy bojovaly o muže. I z těchto důvodů byla mužům přenechána iniciativa v namlouvání. 

Aby rodina dobře fungovala a byla zajištěna kvalitní péče o děti, musí se žena i muž dobrovolně ve své sexualitě kulturně omezit. Jednoduše řečeno, ten kdo se chce oženit či vdát, musí svému manželství vědomě něco obětovat. Žena se vzdává své velké sexuální a muž své velké reprodukční kapacity. Odměnou za tuto oběť získávají oba manželé mnoho jiných výhod. Muž má především právo na monopolizovanou sexuální aktivitu své ženy- stejně jako ona recipročně má monopol na sexualitu jeho. Sex může být využit tímto způsobem právě proto, že každá společnost dbá, aby byl a zůstal nadále vzácným. Manželství je jak řešením, tak příčinou nedostatku sexuálních partnerů. Jedinci se podřizují nejen kulturním pravidlům definujícím jejich sexuální chování, ale také celé řadě dalších pravidel vztahujících se k fungování společnosti. Ti, kdo tato pravidla respektují, jsou odměněni úspěchem v získání manželského partnera. Nakonec je tedy manželství součástí systému odměn, které dostaneme za práci, rozmnožování a výchovu dětí, což jsou všechno činnosti nezbytné pro přežití společnosti. Společnost prostě svými kulturními manipulacemi se snaží dosáhnout toho, aby se jedinci vzdali svých individuálních výhod ve prospěch celku i ve prospěch spokojeného manželského soužití.… 

A zde je právě ten zádrhel: To co Skupnik tvrdí o kulturní manipulaci s lidskou sexualitou v zájmu fungování rodiny a společenského řádu ještě donedávna platilo- teď už to ale bohužel neplatí. Zdá se, že vztahy mužů a žen procházejí v západní společnosti tak rychlou změnou, že je ani antropologové nestačí zaznamenávat a vyhodnocovat. 

Monopol na ženinu a mužskou sexualitu v manželství ještě nedávno alespoň symbolicky platil, protože pořád ještě existoval kulturní všeobecný ideál, že si mají být manželé vzájemně věrni. Tento ideál dával naději všem mladým párům, které vstupovaly do manželství- mladí lidé díky těmto ideálům věřili, že zrovna to jejich manželství se vydaří a vydrží. Nemalé procento lidí se všeobecným ideálem manželské věrnosti dokonce skutečně řídilo a i pro mnohé muže platilo- každý má tu svou, jen za jedinou. Spisovatel Adolf Branald se ve svých vzpomínkách vyznal z toho, že své ženě byl celý život ze zásady věrný. A to přesto, že se mu v průběhu života nabízelo plno krásných žen. Já jsem také osobně v životě poznala několik žen, které se hrdě pyšnily tím, že za celý svůj život měly jako sexuálního partnera výhradně jen svého manžela. Počítám, že tento druh žen už ale v současné mladé populaci neexistuje. Co chci ale hlavně zdůraznit: Že prostě vzájemně si věrní manželé nebyli v minulosti ve společnosti nějací výjimeční exoti, ale většinový jev. A ještě chci zdůraznit další věc: Ženy jsou schopny pro rodinu nekonečných obětí když cítí, že ta jejich obětavost má hluboký smysl. Pokud ale zjišťují, že jejich oběť smysl nemá, manželství se rozpadá, nebo vůbec nevzniká. A taková situace dnes nastala. Již třetina dětí se rodí svobodným matkám a polovina dětí vyrůstá v rozvedených rodinách. Čili Skupnikovy teze, že společnost dbá na jakási pravidla a kormidluje lidi směrem ke spokojenému manželství už v současnosti neplatí. Čím  je to způsobeno? 

Asi před dvaceti lety se vynořili v západním světě tzv. evolucionisti, kteří masově rozšířili mezi obyvatelstvem nové, údajně vědecké poznatky. Evoluce prý předurčila chování mužů a žen tím způsobem, že ženy si hledají pro své budoucí děti kvalitního živitele a jsou spíš monogamní, kdežto muži jsou promiskuitní rozsévači, kteří mají potřebu šířit své geny do co největšího počtu žen. Tato teorie se napevno usadila v hlavách stamilionů lidí- přestože nemá s vědou ve skutečnosti nic společného. Je to odshora až dolů vylhaná prachsprostá propaganda. Evolucionisti jednak protiřečí antropologům, kteří vědí, že lidské jednání je určené především kulturou, ale hlavně protiřečí zdravému rozumu. Novodobí manipulátoři davů, alias inženýři lidských duší chytře pomlčeli o ženské velké sexuální kapacitě, ale naopak vysoko vyzdvihli velké mužské reprodukční schopnosti. Známá nesolidní finta nesolidních badatelů: použije se jen to co se hodí, co se nehodí, to se zahodí. Tito manipulátoři davů pod pláštíkem vědy jen prostě sprostě obnovili tisíciletou pokřivenou sexuální morálku měření dvojím metrem: ženám přísně, mužům mírně. Ženská promiskuita je fuj, je proti přírodě, kdežto mužská promiskuita je normální, přirozená a žádoucí. 

Evoluční lháři patrně předpokládali, že se západní ženy s nejnovějšími “vědeckými poznatky” smíří a promiskuita mužů jim časem přestane vadit. Asi doufali, že náhražkou za to se ve vztahu s mužem zaměří hlavně na finanční efekt a nevěry je přestanou trápit. Jenže to vše dopadlo jinak. Ač se to nezdá, vztahy mezi partnery fungují podle jistých matematických zákonitostí, mají svou logiku. V nesvobodných manželstvích to bylo jiné, tam byly ženy nesvobodné. Musely držet ústa a krok a to i v případě, kdy věděly, že jim je muž chronicky nevěrný. Pochopitelně že ony ale musely být manželovi stoprocentně věrné, jinak následoval tvrdý trest. Teď jsou ale poměry zgruntu jiné, ženy jsou svobodné, a proto reagují jinak. Ženy očekávají- přesně v duchu Skupnikových tezí- že když ony jsou zodpovědné a svého partnera nezrazují, tak on nebude zrazovat je. Jenže mnoho současných mužů si rádo osvojilo propagandu evolucionistů a svým partnerkám jsou nevěrní jak na běžícím pásu- vždyť pro své nefér jednání mají vědecké zdůvodnění. Oni přece za své chování nemohou, protože je dané přírodou. Všichni ti vohnouti se zkrátka zničehonic domnívají, že mají svaté právo své manželce kdykoliv zahnouti. Sami ovšem očekávají- dle poučky mainstreamové propagandy, že jim manželky budou věrné. Svými činy partnerkám sdělují: Tvoje věrnost je pro mě zásadní, ale do mé věrnosti ti nic není. Co je tvoje, to je moje, ale co je moje, po tom ti nic není. Prostě obětovat v manželství nic nemíní, obětovat svůj svobodný pohlavní život má jen žena. 

Nevěrami často zklamané dívky se už radši ani nechtějí vdávat, protože nestojí o to mít doma nespolehlivého, věčně nevěrného promiskuitního rozsévače, který si dělá co chce. Poslední výhoda, kvůli které do manželství rády vstupovaly, totiž to, že byly pro své muže vzácné a jedinečné- i o tu byly okradeny. Manželství už jim nenabízí ani monopol na mužovu sexualitu. I po stránce sexu mají být pro své muže druhořadé, jen jednou z mnoha v řadě. A to jen proto, že ideál lásky a manželské věrnosti byl v konzumní společnosti nahrazen všudypřítomnou reklamou na požitkářské konzumování sexu. Pochopitelně bez vztahu a bez lásky. Pro zájemce o manželství mají tedy vlastně ženy fungovat už jen jako pečovatelky. Poskytovat mužům servis, aby jim měl kdo vařit teplé večeře a prát ponožky. Prostě vytvářet manželovi zázemí, aby si mohl budovat svou kariéru. Jenže o takovou degradující manželskou roli pochopitelně dnešní vzdělané dívky nestojí. Jako o ni nestály ani ženy v socialismu. Představa, že ony mají doma poskytovat manželovi domácí služby a ven si bude pravidelně odskakovat konzumovat sexuální služby je odpuzuje. Tuhle výsadu mít doma k dispozici oddanou domácí služku a venku mít kdykoliv k mání mraky sexuálních služek si mohli muži dovolit v kapitalistických patriarchálních manželstvích. Ale dnešní dívky model rodiny: máma-táta-děvky prostě odmítají! Ony nestojí žít v obchodním vztahu, ve formální monogamii, jak byla praktikována po celou historickou éru. Ony chtějí LÁSKU a úctu v opravdových vztazíchTakové jaké existovaly původně ve svobodné etapě lidstva, nebo alespoň v tom zapráskaném socialismu. Jsou věrné svým partnerům proto, aby oni byli věrni na oplátku jim. To je ta matematická zákonitost dneška: když jsi mi věrný, jsem ti taky věrná. Když jsi mi nevěrný, jsem ti taky nevěrná. Zrazené ženy se prostě řídí zákonem akce a reakce, nebo-li jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Věrnost za věrnost nebo nevěra za nevěru. Buď se s mužem rozejdou, nebo jsou mu nevěrné taky. Z toho jsou ovšem zase zdrceni muži, protože nevěrný muž není schopen akceptovat nevěrnou ženu- ženská nevěra se mu hrubě nelíbí. V takovém vztahu nebo manželství, kde jim žena kdykoliv zahýbá, rozhodně žít nechtějí. K čemu by byl milenecký vztah nebo manželství, kde jsou si oba partneři imrvére nevěrní? Proč by vlastně měli spolu žít, nebo vstupovat do manželství? A tak se milenecké vztahy i manželství rozpadají dnes ve velkém. Shrnu to: Manipulátoři tvrdí, že manželský vztah nevěrný- věrná, je z hlediska přírody přirozený. Ve skutečnosti jen popisují minulá totalitní manželství, kde muži byli vládci a proto promiskuitní, kdežto ženy ovládané a proto monogamní. Nechtějí připustit, že genově je u obou pohlaví původní zvířecí přirozeností chování: promiskuitní-promiskuitní. To si ale ve stálém vztahu nemůžeme dovolit když nechceme, aby se vztah rozpadl. Ale naštěstí už dávno nejsme zvířata, ale myslící tvární lidé, takže se většina našich životních postojů dá odmala vymodelovat správnou výchovou a správnými kulturními návyky: Vztahy nevěrný-nevěrná, ani nevěrný-věrná nefungují. Nejpevnější jsou vztahy: věrný- věrná, a proto buďme svým partnerům věrni a i své děti vychovávejme k věrnosti. 

Neblahá mainstreamová propaganda hned zkraje vzala lidem naději na hezké manželství, neboť z něj udělala strašáka. Obě pohlaví se obávají do manželství vstoupit, mají z něho strach. Mladí muži se bojí mít v dnešní nejisté době tak velkou zodpovědnost a být spoluživiteli rodiny. A také ze svých vlastních nevěr mají špatné svědomí a to se projevuje tím, že prožívají permanentní úzkost, že jim partnerka nevěru oplatí. A navrch ještě mají díky tvrzením evolucionistů o současných dívkách nevalné mínění: Hle, vždyť ony mají už v genech zabudovanou tu svou vypočítavost. Hledají si hloupého živitele- ale zahýbat mu budou s lepšími nositeli genů. Dívky zase, když nemohou sehnat toho pravého, který by je měl doopravdy rád, tak radši zůstávají samy. Obě pohlaví teď na sebe pohlíží s nedůvěrou a do svatby se dívky ani chlapci nehrnou- manželství ztrácí v očích mladých žen i mužů svůj smysl. A tak jsou singl jedinci osamělí, nešťastni a nespokojeni a celá společnost se atomizuje. To jen evolucionisté svou nevědeckou lží mírou vrchovatou přispěli k rozkladu rodin i vztahů. Je to jejich přínos, že místo dřívějšího řádu vznikl ve společnosti CHAOS…. A globální „elita“ si spokojeně mne ruce a vše dál jede podle známého hesla: všechny vzájemně rozeštvi a pak se ti bude snadno vládnout.

Tento můj článek měl velký ohlas a sešlo se pod ním 390 komentářů- jeden zajímavější než druhý. Bývalo to na téhle adrese, ale již není: http://neviditelnypes.cz/clanky/2004/11/40366_0_0_0.html Diskutující muži tvrdili, že je nějaká lživá evolucionistická teorie prý vůbec neovlivňuje. Ale čím víc diskutovali, tím víc o sobě prozrazovali, že ji mají v hlavách pevně zabudovanou. Rádi ve svých příspěvcích zdůrazňovali, jak jsou ženy vypočítavé. Jak především mladé holky rozvracejí cizí manželství jen proto, aby uchvátily opotřebovaného, leč majetného muže a rychle s ním zplodily potomka. Mladý, zdravý, ale chudý mládenec je prý nezajímá. “Baby jsou strašný mrchy, jen by si to měly umět přiznat. Vyberou si bohatého manžela, ale na tu svou velkou sexuální kapacitu si najdou mladého kohouta. Chlapi jsou jen obětí svých matek, učitelek, milenek, manželek a snů: Cherchez la femme”- v tomto duchu se nesly mužské příspěvky. Záhy se pak rozhořela velká diskuse o nevěře. Muži tvrdošíjně dokazovali, že na mužské nevěře nezáleží, protože muž tím nikomu neškodí. Kdežto ženská nevěra je prý velké svinstvo. Manžel pak třeba živí cizí dítě, nikoliv svoje. Ženy ale správně poukazovaly na skutečnost, že když je muž nevěrný, dopouští se téhož zla- neboť cizí muž pak vyživuje jeho dítě: „Na zahýbání jsou potřeba vždycky dva, muž a žena. Když zahýbá paní A svému manželovi s panem B, vychovává manžel A dítě milence B jako vlastní. Když zahýbá pan A své ženě s paní B, vychovává její manžel pan B dítě milence A jako vlastní. Kde vidí muži ten rozdíl? Nebo může snad každý muž kdekoliv jinde plodit bez zábran- a je jedno, komu přitom ublíží- hlavně když to není on sám?” 

Některé komentáře, v nichž muži popisovali nevěru své ženy, byly dojemné svou upřímností. Bylo z nich znát, jak něco takového muž velmi těžce nese. Jeden z diskutujících napsal: “Shodou okolností se právě v těchto okamžicích potýkám s tím, jak se vyrovnat s nevěrou své ženy, podvedla mne s mým do té doby nejlepším kamarádem. Mám teď problémy s nechutenstvím a nespavostí. Já sám jsem jí NIKDY nevěrný nebyl a jsme spolu 11 let. Tak nevím, jak je to s tou promiskuitou. Bolí mě to šíleně, protože ji pořád miluju a uvažuju teď o takové té variantě: oko za oko, zub za zub. Příležitosti by byly”... 

Je to jistě smutné, když žena muži zahne. Ale na druhé straně proč si muži nechtějí připustit, že jejich nevěra bolí ženu naprosto stejně jako je? Zrovna nedávno zase jeden “odborník” (Uzel) v tisku veřejně obhajoval, že mužská nevěra nic neznamená. Prý nad tím mají ženy jen mávnout rukou, protože o nic nejde. Z těch jeho cynických řečí se mi ale vždycky zvedá žaludek. 

Mluvil tam o tom, že když manžel zahne s kolegyní v práci, že se citově neangažuje. Jde prý pouze jen o tělo. Ta jeho logika byla tedy fakt skvělá! A o co jde asi té vdané kolegyni? Nebo si snad dodnes tihle prodejní mainstreamoví manipulátoři davů pořád zastarale myslí, že se ženy při nevěře pokaždé citově angažují? Že jim rovněž nejde čistě jen o vzrušující sex s cizím tělem? Pokud nevěrný muž chce nevědomě rozsévat a oplodňovat a nevěrná žena být nevědomě oplodněna- jaký je mezi nimi sakra rozdíl? Je ovšem zvláštní, že se lidé při nevěře obvykle tak pečlivě před početím VĚDOMĚ chrání. Nevěrník zpravidla používá kondom a nevěrnice antikoncepci. Čili možné to je, že se nevědomě chtějí množit- ale vědomě jim jde oběma v každém případě jen o rozkoš. 

Proč máme rádi sex? Takhle nazval svou knihu americký evoluční biolog Jared Diamond. V jednom odstavci knihy napsal: „Průzkumy postojů, jež byly provedeny v rámci rozsáhlého vzorku nejrůznějších lidských společností z celého světa, ukázaly, že muži mají tendenci vyhledávat sexuální pestrost více než ženy, včetně příležitostného sexu a krátkodobých vztahů. Takový postoj lze snadno pochopit, protože jeho výsledkem je maximalizace přenosů genů muže. Pro ženy to však neplatí. Ženy, které se oddávají mimomanželskému sexu, naproti tomu svoji motivaci často vysvětlují nespokojeností v manželství. Taková žena obvykle hledá nový trvalý vztah- buď nové manželství, nebo alespoň dlouhodobý mimomanželský vztah s mužem, který jí bude moci poskytnout lepší materiální zabezpečení či lepší geny než její manžel“… 

A na jiném místě zase napsal tohle:“ Muž, který pečuje o děti, riskuje, že svým úsilím může nevědomky napomáhat přenosů genů některého soupeře. Tento biologický fakt se skrývá v pozadí mnoha odpudivých praktik, jimiž si muži v různých společenstvích snažili zaručit své otcovství tím, že všemožně omezovali příležitosti svých manželek k sexu s jinými muži. K těmto praktikám patří vysoké ceny pouze za nevěsty s ověřeným panenstvím (s nevěstami se zde tudíž zachází víceméně jako se zbožím, které musí mít punc kvality). Také tradiční zákony o cizoložství považují pouze mimomanželský pohlavní styk vdané ženy za zločin, přičemž stav zúčastněného muže nehraje žádnou roli. I hlídání či přímo faktické věznění žen, nebo ženská “obřízka”(klitoridektomie), nebo infibulace (téměř úplné uzavření velkých stydkých pysků sešitím, aby žena nebyla schopna pohlavního styku, zatímco je její manžel na cestách) má za cíl omezit zájem ženy o podněcování mimomanželského pohlavního styku“…. 

Zde se projevil biolog Diamond jako ten nejsprostší manipulátor, když byl schopný ve své knize obhajovat „ z hlediska přírody“ i mrzačení ženských pohlavních orgánů. Příroda ženám nadělila klitoris proto, aby ho používaly ke své slasti, nikoliv proto, aby byl tento zázračný orgán v primitivním sadistickém režimu brutálně likvidován. A takových nehorázných tvrzení se Diamond dopustil povícero. Biologové jako Diamond a mnozí další totiž živočicha jménem člověk příliš biologizují. To je chyba většiny evolucionistů, že jsou profesionálně deformováni- vztahují biologii i na děje, které s geny a biologií nemají nic společného.Ve svých výzkumech naprosto neoprávněně opomíjejí vliv morálky, kultury a zákonů na lidi. Pojímají lidi jako zvířata, která jednají podle toho, jak jsou přírodou naprogramována. Jenže takhle to přece u lidí nefunguje! Všimněte si, jak si Diamond protiřečí. V prvním odstavci napíše, že jsou ženy “od přírody” monogamnější než muži, ale v druhém odstavci vzápětí popisuje, jakými drastickými metodami se muži snaží ženskou  nevěru zlikvidovat. To připomíná přístup, jakoby nějaký vypečený badatel ustřihl orlovi křídla a pak o něm tvrdil, že je to nelétavý pozemní pták. Nelze přece bez povšimnutí v lidské sexualitě ignorovat fakt, že ženy jsou za svou nevěru na celém světě pronásledovány, zatímco muži jsou za ni chváleni. A nejen to, na mnoho rafinovaných způsobů jsou naopak k promiskuitě přímo vybízeni. Až teprve, kdyby se podařilo v lidské populaci všechny represe (což jsou zvyklosti vypěstěné kulturou) vůči ženám odbourat, pak teprve by mohli začít vědci objektivně zkoumat biologickou přirozenost obou pohlaví. 

Tihle „vědci“, co zkoumají lidi jako zvířata, jsou buď odtrženi od reálného lidského života, nebo manipulují ve svých knihách své čtenáře úmyslně. Jak by jinak mohli tvrdit takový nesmysl, že ženy vyhledávají milence na jednu noc z jiných důvodů než muži. Kouzelná byla scéna z filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb, kde krásná Američanka popisovala svému novému anglickému milenci velmi nenuceně, co si pamatuje ze svých dvaceti sedmi milenců, s nimiž strávila jen jednu milostnou noc. Z jejího vyprávění bylo víc než zřejmé, že nechtěla s těmi muži chodit a už vůbec ne se za ně vdát. Bylo to nezávazné, vzrušující dobrodružství na jednu noc, nic víc. Jí šlo čistě o totéž co jim- o sex. Což o to, v tomhle filmu ta scéna byla pro diváky celkem ještě stravitelná. Horší to bylo u  italského filmu nazvaném Takové jsou všechny. Film byl o novomanželce, která, ač čerstvě vdaná, střídala milence jako ponožky, protože byla ještě příliš mladá a nevybouřená. Byla to velká legrace pozorovat reakce diváků- hromadně totiž v půlce filmu odcházeli rozezleně z kina pryč. Až tak moc je pobouřilo chování té poběhlice. Lavice při odchodu lidí vztekle praskaly a netrvalo dlouho a kino bylo poloprázdné. Napadlo mě, zda by ti samí diváci odcházeli stejně tak rozhořčeni, kdyby se v tom filmu choval promiskuitně novomanžel. 

I za mého mládí se svobodné dívky chovaly promiskuitně ze stejných důvodů jako mladíci. Není pravda, co tvrdí manipulátor Diamond, že podstatou ženiny promiskuity je to, že chce získat stálého partnera a že je znovu a znovu zklamána z toho, když se s ní přelétavý muž jen tak vyspí a nic z toho není. To byly tenkrát totiž v socialismu zavedené rituály. Dívky a hoši chodili na taneční zábavy a tam spolu tančili a vzájemně se takzvaně balili. Po hezkém večeru se spolu jednoduše vyspali, strávili spolu sex na jednu noc, aniž by kdokoliv z nich očekával, že spolu začnou chodit. Byla to taková dobová komunistická morálka. Komunisté byli pruderní, o sexu se nepsalo, byl tabu, ale jinak byla ponechána lidem sexuální svoboda. Mně se i v manželství líbili a vzrušovali mě cizí muži a nebyl problém se s nimi vyspat- ale odpovědnost vítězila. Moje promiskuita prostě skončila vstupem do manželství. Nebyl to však vliv genů, stálo za tím moje vědomé rozhodnutí, moje morálka, můj charakter. Okroužkování prstýnkem byl ten mezník- a v tom je slabina celé evolučně pojaté sexuality. Ženská promiskuita je tolerována do té míry, že když si dívka hledá muže, tak holt než si najde toho pravého, tak jich pár vyzkouší. Ale potom má být odpovědná a svému muži věrná, jinak by ji společnost odsoudila, že je coura. Kdežto nevěrný muž je king. Zde by měli vědci hledat skutečné příčiny větší mužské lehkomyslné promiskuity- v morálce, v kulturních rozdílech, nikoliv v genech.

Že lidské vztahy ovládá KULTURA (memy, morálka a zákony) a nikoliv vrozené predispozice (geny) se přesvědčujeme dnes a denně na každém kroku. Existují muži, kteří jsou hodně temperamentní a přesto jsou svým manželkám z morálních zásad věrni. A jsou jiní ženatí muži, kteří jsou v sexu vlažní, ale přesto bez skrupulí střídají milenky jak ponožky. To samé platí o ženách. Když má katolička pět dětí a je svému muži absolutně věrná, tak se řídí svým náboženským vyznáním, nikoliv geny. Zrovna tak ateistka, která má jedno dítě a svému muži zahýbá- ani u ní nepůsobí vliv genů, ale jiné morální (či spíš nemorální) postoje. Užívá antikoncepci a řídí se krédem: žít a užít. Copak může o těchto mužích a ženách biolog tvrdit, že jsou ovládáni svými geny? Čímpak je ty geny ovládají, když jejich konečné rozhodnutí je zcela evidentně pod vlivem kultury? Čili pod vlivem nikoliv nevědomých, ale vědomých rozhodnutí? Výsledkem jejich rozumově přijmutých morálních hodnot? Posledním trendem v západních zemích je, že mladíci vyhledávají ženy středního věku. Z jakého důvodu? Jak tenhleten nový jev vysvětlí evoluční biologové? Já vám řeknu proč s nimi žijí: Chtějí se ženami žít v trvalém vztahu, ale nechtějí se množit. U žen středního věku mají jistotu, že se množit nebudou. A co na to jejich geny? Nic. Geny mlčí.

Evoluční biologové se dopouštějí té samé chyby jaké se dopouštěli sociální darwinisté druhé poloviny 19.století. Aplikovali chybně Darwinovu teorii, zvláště pak jeho koncepci boje o život a přirozeného výběru, na výklad společenských jevů a procesů. Co z toho později vzniklo všichni již dnes víme.V politických důsledcích z toho vznikla reakční Hitlerova koncepce, jeho válečnická agresivita a expanze, zdůvodňující a ospravedlňující “právo silnějšího”na rozšiřování životního prostoru na úkor méněcenných ras a národů. Zvířecím světem a biologií se ospravedlnilo ryze lidské vykalkulované a promyšlené jednání. A bylo to totéž, jako by hraní v šachy také někdo označil za přírodní výběr. 

I jiní vědci se dopouštěli různých omylů, které pak způsobily zlo ve společnosti. V 19.století například chirurg Broca vyzkoumal, že prý mají ženy menší mozky. Z toho usoudil, že jsou hloupější než muži. Poškodil tím emancipaci žen na mnoho desetiletí, protože jeho výzkum pak posloužil coby bič na ženy- jste hloupé, máte malé mozky, proto nepotřebujete vzdělání. O mnoho let později se ukázalo, že to nebyla pravda. Že ženy mají naopak v poměru ke svému tělu větší mozek než muži. Přesto touto mylnou informací někteří jedinci mlátí ženy po hlavách až do dnešních dnů. Pak se objevil na scéně Freud. Když to nešlo přes hlavu, vzal to přes pohlaví. Vyrukoval s tím, že se ženy cítí méněcennější, protože jim schází penis. Z toho důvodu za muži všestranně zaostávají- a zase tím poškodil emancipaci žen na několik desetiletí. Pak se zase dokázalo, že to není pravda. Že ženy jsou sice jiné, ale rozhodně to nejsou vykastrovaní muži. Nu a před třiceti lety vylezli evolucionisté a vzali to pro jistotu přes neviditelné geny. A zase se ukazuje, že jejich tvrzení nejsou pravdivá. Čili lži napřed přes hlavu, pak přes pohlaví a nakonec přes geny. Hlava, pohlaví a geny- jenže tentokrát byli poškozeni i muži, nejen ženy, i když se to nezdá…. 

Vliv genů a zvířecí svět nelze nikdy vztahovat na lidský svět. Protože od chvíle, kdy člověk dostal ROZUM se ze zvířecí říše a vlivu genů vydělil. Člověka můžeme přirovnat tak nějak spíš k počítači. Při jeho zakoupení je v něm jen nejzákladnější orientační program. Ovšem mnohem důležitější než tento nezřetelný, jen v konturách vyznačený program je to, jakým softwarem si svůj nový počítač dodatečně vybavíme. A i potom, prakticky po celou dobu své životnosti, se ten počítač musí futrovat pořád novými informacemi. Člověk se prostě díky svému rozumu musí zkrátka po celý život učit a tvárně přizpůsobovat neustále se měnícím životním podmínkám. A tohle platí nejen pro člověka, ale i pro všechny myslící vyšší živočichy. Je známo z mnoha pokusů, že když je mládě kteréhokoliv primáta odchováno v izolaci bez mateřské péče, tak se toto mládě pak v dospělosti neumí postarat o svá mláďata, protože se to nemělo kde naučit. Čili jeho geny jsou zde k ničemu, protože učení- ten v ranném věku do něj uložený software- je důležitější. Stejně tak lidská mláďata, pokud nebyla v ranném dětství včas naprogramována, pokud jim nebyl včas dodán kvalitní software, tak se již nikdy v životě z toho nevzpamatují. Jsou známé četné případy, kdy děti vyrůstaly osaměle zavřené ve sklepě nebo byly vychovány divokými zvířaty. Pokud tyto děti překročily určitý citlivý věk, kdy se do jejich mozku mají napevno vtiskávat stopy, pak už v dospělém věku nebyly schopny se nikdy naučit správnému lidskému chování. 

Biolog Diamond ve své knize tvrdil, že žárlivost mužů na ženy existuje z genetických příčin. Jenže z historie známe velké množství přírodních národů a kultur, kde volná promiskuita žen byla naopak velmi vítaná a žádoucí. Muži na ženy nežárlili, žádná žárlivost mužů tam neexistovala. Chápali, že když chtějí být oni promiskuitní, totéž musí dopřát ženám. V těchto kulturách naopak čím víc byla žena sexuálně žádanější, tím víc byla pro všechny muže přitažlivější. Vzpomeňme si, že i Indiáni ještě v 19.století rádi nabízeli své nejmilejší manželky jako milou pozornost cestovatelům, s nimiž vykouřili dýmku míru. Jak je možné, že v těchto kulturách na muže geny neplatily? Z jednoduchého důvodu: geny na lidi neplatí, protože je ovlivňuje hlavně kulturní evoluce(80 procent kultury proti 20 procentům vrozeného chování) Restrikce vůči ženské sexualitě ve svobodné společnosti neexistuje. Existuje v nedemokratických  restriktivních režimech, kde ani samotní řadoví občané- muži nemají svobodu. A jak evoluční biologové chtějí vysvětlit z hlediska genů ženskou žárlivost, to mi už vůbec není jasné. Z genetického hlediska by totiž ženy správně na muže žárlit neměly vůbec. Ony přece nemusí mít strach, že budou pečovat o kukaččí mládě. Ale jak je možné, že ony přesto žárlí? Ženská žárlivost je kolikrát silnější než žárlivost mužská. Řeknu proč: Protože dlouholeté manželství je jako investice - a nikdo nesleduje neúčastně, jak je jeho investice v nebezpečí. Nejen muži, ale i ženy vkládají do stálého vztahu své celoživotní “úspory”. Když se manžel najednou před očima mění, dbá na sebe, je zasněný, celý jak vyměněný- každá manželka zastříhá ušima a zpozorní. Ženy totiž investují do vztahu to samé co muži, takže mužská zrada je neomluvitelná tak jako ta ženská! Zrada partnera prostě bolí muže i ženu stejně. Každý člověk, který má svého partnera rád, na něho žárlí – a je to ta nejpřirozenější emoce pod sluncem. Je to emoce, která doprovází lásku a vyskytuje se i u zvířat. Majitelé koček a psů by mohli vyprávět celé romány o tom, jak jejich miláčkové na ně žárlí a nepřipustí ani to, aby letmo pohladili na ulici nějaké jiné zvíře. Náš kocour byl dva měsíce v těžké depresi, než si konečně zvykl na kotě, které jsme donesli z útulku.Vzpomněla jsem si- taková legrační příhoda. Můj muž se v létě bavil s mladou dívkou a bylo to naprosto nevinné. Plavali spolu v moři na matracích. Dostala jsem nápad, že k nim tiše připlavu a juknu na ně. Tak jsem připlavala až k nim, ale oni byli tak zabráni do hovoru, že si mě vůbec nevšimli. Chtěla jsem být veselá a vtipkovat- ale místo toho do mě vjela nepředstavitelná zášť. Začala jsem nenávistně chrlit ze sebe jednu větu za druhou, jak z kulometu. Prostě jsem sama netušila, jak mocná žárlivost mnou cloumá. V manželském vztahu přece nejde o materiální zabezpečení nebo získání lepších genů. To bychom mohli stejně vulgárně tvrdit, že se muži žení z genetických důvodů proto, aby měli zabezpečenou péči o svou osobu - což takhle  vymyslet novou teorii nazvanou sex for nurs? V dlouholetém manželském vztahu jde především o užitečnou SYMBIÓZU. Jde o to, aby člověk nebyl opuštěný, aby nežil sám, aby manželé měli spolu bezpečný sex, vychovali spolu děti a užívali spolu nashromážděný majetek. Lidé mají zodpovědnost za partnera, kterého k sobě připoutali a né že ne.

Je to zvláštní, zatímco za mého mládí panoval velký strach z ženské nevěry- každý druhý vtip, který koloval mezi lidmi, byl o tom, jak má žena schovaného milence ve skříni, dnes je to pro změnu naopak. Dnes panuje mezi mladými ženami strach z mužské nevěry. Ale Weiss a Uzel i kdejací jiní “odborníci” (nikoliv však pan Zvěřina) nás zničehonic poučují o tom, že u muže je promiskuita normální. A vy manželky se s promiskuitou svých mužů smiřte, protože ty nové konzumní sexuální móresy nevězí v kultuře, ale v genech. Je to totéž, jako by tihle pánové veřejně obhajovali jiný společenský jev: Muži kradou, loupí a vraždí prokazatelně víc než ženy a je to tím, že jsou tak genově uzpůsobeni. Takže je to v pořádku vážení- vivat vraždění kradení a loupení! Nedá se s tím nic dělat, proto nemá cenu muže za to stíhat. Nebo nedej bože je k čestnému životu nabádat a vychovávat. Nechte je krást, vraždit a loupit, smiřte se s tím, že jde jen o geny. V tom je ten velký rozdíl: že zatímco v minulosti se muži i ženy vychovávali k tomu, že si mají být v manželství OBA partneři věrni, tak dnešní “odborníci“ propagují, že muži věrní být nemusí, protože mužská nevěra a promiskuita je ta nejpřirozenější věc pod sluncem. A co z toho tedy vlastně vyplývá? Že o nevěru až tak nejde, protože NEVĚRA BYLA, JE A BUDE. Jde o veřejné schvalování a propagování  mužské nevěry. Evolucionisté tvrdošíjně tvrdí, že muži jsou vrozeně přelétaví, neboť to slouží k zachování druhuParadoxem jejich tvrzení je ovšem přesně pravý opak: Mužská přelétavost v západním světě k zachování druhu nevede, naopak vede k jeho vymírání. Protože přelétavý muž + věrná žena v demokratické rodině nefunguje. Právě kvůli nevěrám se manželství nejčastěji rozpadají. A konzumování příležitostného sexu k oplozování rovněž nevede- vymírání Evropy je toho důkazem. 

Nejmenovaná héérečka v TV popisovala, že prý konečně pochopila mužskou přelétavou přirozenost, takže se tomu přizpůsobila. Na závěr svého vyprávění podotkla, že se již radši nikdy nebude vdávat. Takže singl osud. A jiná nejmenovaná umělkyně to samé v bleděmodrém: Pochvalovala si, jak je přirozené, že ona a její partner mají své vlastní byty. On ji a jejich dvě společně zplozené děti navštěvuje jen tehdy, když má čas a náladu.Tím pádem je to prý sváteční, hezký vztah, žádné trapné manželství, kde se dva pořád spolu hádají. A že holt ta mužská promiskuita nic neznamená, ona na svého partnera prý fyzicky vůbec nežárlí, neboť nevěra to jsou prý jen takové dotyky a vůně a kdesi cosi- prostě si lhala do vlastní kapsy. Mě ovšem napadlo, že spíš toho muže ve skutečnosti nemá ráda. 

Tak tyhle nové singl móresy já neberu! Je zvláštní, že tahle novodobá propaganda evolucionistů se náramně hodí do krámu obchodníkům se sexem. Protože čím větší atomizace společnosti, čím víc osamělých lidí- tím větší zisky plynou zainteresovaným podnikatelům v sexprůmyslu. Mnozí osamělí muži ve stávajících poměrech už dnes ani nemají potřebu udržovat stálý pevný vztah se ženou. Proč taky, když stačí dvakrát měsíčně si zajít na privát za “sexuálními službami”. V kapitole nazvané  Nepřirozený sex v historii jsem popsala, jak v každé epoše určovala všeobecnou sexuální morálku vládnoucí elita, která v té které době panovala. Morálka, jakou v 18.století pěstovala rozmařilá šlechta, se kardinálně lišila od morálky, kterou v 19.století zavedli pokrytecky pruderní kapitalisti. Připomeňme si, že ženy 18.století byly smyslné, prostopášné a nevěrné, jelikož jim to momentálně doba dovolila- šlechtická smetánka si ke svým milostným hrátkám takovéto ženy přála. Ale naopak ženy 19.století byly až patologicky sexuálně umrtvené, ctnostné, věrné a obětavé- protože je do takového chování vmanipulovali vládnoucí kapitalisti. Kapitalistům věrné, ctnostné a umrtvené manželky pro klidný rodinný život vyhovovaly, protože vyřádit se chodili jinam. A jelikož už dost pamatuji, tak mohu srovnávat socialistickou dobu s dnešním mafiánským kapitalismem. Opět tehdejší morálku určovala vládnoucí “elita”, což byli komunisti. Ti sice ve společnosti dál udržovali prvorepublikovou nevědomost a prudernost, ale jinak lidem do sexuálních vztahů nezasahovali. Platilo víceméně rámcově, že i v sexu jsou si muž a žena rovni. A hlavně také platilo, že sex je každého přísně soukromá záležitost. Socialistická sexuální morálka se nesla v duchu: ať se mládí vydovádí- ale v manželství si buďte věrni. Bylo tenkrát běžnou věcí, že pokud si rozvedené a osamělé ženy chtěly udržet milence, musely si ho hýčkat jak v bavlnce, aby nepřeběhl k jiné. Muži si mohli vybírat jak grófové, neboť sexuchtivých žen byl tehdy nadbytek. Vzpomínám si, jak v rádiu i v TV byl oblíbený tento slogan kriminální policie: Je velmi pravděpodobné, že hledaný kriminálník se zdržuje u nějaké osamělé ženy. Čili i kriminálníci měli tehdy v socialismu velké šance u žen se uchytit. Ale v dnešní zvrhlé peněžní době, kde je vše jen o penězích je zase všechno jinak. Vyrůstá zde nová generace dívek, která je ze všech stran programově vedená k zištnosti. Jsou nuceny opět se tvárně přizpůsobovat současné morálce. Chovají se tak, jak si to doba žádá. Zdá se, že není žádoucí aby byly smyslné a jen tak pro nic za nic rozdávaly sex. Příkaz doby zní: Musíš být vypočítává mrcha, protože to je tvoje genová přirozenost. Ovšem není mi  jasné, proč jsou vlastně muži sami proti sobě. Jedna moje bohatá známá, schopná podnikatelka si celý život své milence v socialismu musela vydržovat. Ale v dnešní nové době si velmi lebedí- sotva vykopne jednoho milence, tak za vraty čeká deset dalších. Zralé ženy z nově vzniklé situace těží, protože zničehonic mohou mít mladých milenců kolik chtějí. Oproti minulosti mají totiž mladí muži o sex nouzi. Oni jsou nešťastní, ale “nové peněžní elitě” taková situace vyhovuje. A kdo že je dnes vlastně tou elitou, která hýbe morálkou celé západní společnosti? Je jasné, že současní velkopodnikatelé, kapitalisti a mezinárodní banksteři už dávno nejsou pruderní a pobožní jako kapitalisti 19.století- to je v pořádku. Ale není v pořádku, když nám diktují svou zvrhlou morálku. Tu morálku nám zkrátka diktují spolčení vládnoucí mafiáni, domluvení organizovaní zločinci, kteří hýbou ze zákulisí poslušnými politiky jak bezduchými loutkami.


Cíle světovládců

Posun k celkově zvrácené morálce je oproti minulosti čím dál tím víc zřetelnější. Charakterizovala bych to tak, že původní normální tržní kapitalismus se zvrhl na mafiánský kapitalismus. Oficiální propaganda, aby se dobře točil sexbyznys neustále propaguje, že muži mají právo být kdykoliv nezodpovědní a kdykoliv se jim zamane svým manželkám zahýbat v bordelech. Všechna masmédia (sračkomety) tento styl života mohutně propagují, patrně s promyšleným cílem definitivně pohřbít rodinu.Vztahy mezi ženami a muži jsou manipulovány do polohy: zištná žena a záletný muž. Což je vražedná kombinace, která k dlouhodobému a spokojenému manželství rozhodně nevede. K důkladné a nepřetržité masáži mozků a jejich vymývání se mediálním manipulátorům hodí různé „vědecké“ články, názory různých „osobností“, ale třeba i podprahová reklama. Ta je všudypřítomná a je rafinovaně obsažená prakticky ve všem- třeba i ve zdánlivě bezvýznamném a banálním hovoru nějaké héérečky. Na malém městě nebo na vesnici, tam se žije ze setrvačnosti ještě po staru- ale je jen otázkou času, kdy konzumní sexuální morálka dorazí i tam. V současnosti je to na psychiku mužů úplně šílené, a je to způsobené tím, že těch lákadel pro ně je naservírováno všude až příliš mnoho. Proto je tak častým jevem, že když už kluk má holku jistou, tak si toho přestane vážit a začne šilhat všude jinam- stálá známost ho přestává přitahovat. Reklama po pseudorevoluci začínala zpočátku nenápadně a nesměle, jen tak vystrkovala růžky. Semtam jsme někde uviděli jen koketně mírně odhalenou ženu, s decentními náznaky erotiky. Později však přitvrdila a dnes už někteří sociologové neváhají nazývat současnou reklamu pornoreklamou. Protože kam jen oko dohlédne, všude jen samé hodně vyzývavé nahé ženy, lákající k sexu. Jsou vystavené jako zboží na krámě a s pomocí sexuálních atributů mají za úkol prodat v konzumní společnosti jakýkoliv výrobek- od hajzl papíru až po lokomotivu. Nakonec jsou vlastně jako zboží na prodej chápány i ženy samy. Některé reklamy to dotáhly ještě dál- pro ně už se hodí název bordelreklama. Tento druh reklamy je již skutečně značně vlezlý a nestydatý. Její protagonistky, to již nejsou pouze jen nahé půvabné dívky, ale svou vizáží rovnou připomínají štětky. Vzpomínám si, jak v Carrefouru se celé měsíce hýbala ta samá reklama- pružné, úplně nahé ženské tělo v záři blikajících barevných světel se v rytmu diska kroutilo u tyče. Prý to byla reklama na dámské tampóny. Ve skutečnosti to evidentně byla typická scéna z bordelu, tak jak ji vídáváme v podřadných detektivkách. V televizi zase byla údajně reklama na fernet citrus- ale ženské nohy na jehlových podpatkách procházející se výstředně v nočním podniku po barovém pultu opět prozrazovalo o jaké prostředí se jednalo. K Novému roku vyšel nový stolní kalendář a v něm byly vyfocené dívky takovým stylem, že ani ten největší prosťáček na vteřinu nezapochyboval o tom, že to byl katalog prostitutek. Jen cenovky se ještě neodvážili k nim přidat- ty asi až příště. Člověk si otevře emailovou poštu a hle- vyvalí se tam na něj dívka s doširoka roztaženými stehny (v kalhotkách) a holými silikonovými ňadry. Nebo tam v jiné reklamě stojí v řadě asi 50 nahých dívek a u toho nápis- 400 modelů dovezeme až do bytu. Dodnes jsem nepochopila, co ta reklama vlastně nabízela. Asi eskort sexuální služby, bych řekla. A kdekoliv po Praze, všude nabídka krásných polonahých dívčích těl, opentlených v dráždivém spodním prádle. 

Vymírající Česko pod taktovkou mafiánského sexprůmyslu pokračuje v trendu, že je společnost uměle vedena k co největší konzumaci placeného sexu. Proč uměle? Protože aby se sex dobře prodával, musí být poptávka po něm nerovnoměrně vychýlena jako na vahách jen na jednu stranu. Když je totiž poptávka a nabídka sexu rozložena rovnoměrně na obě strany pohlaví, pak z takové situace sexbyznys nic moc nevytěží. Proto je potřeba lidi atomizovat, aby žili osaměle. A taky ženskou smyslnost co nejvíce potlačovat, tlumit, deptat a ničit, ale mužskou smyslnost naopak všemi prostředky co nejvíce povzbuzovat a nabudit. Že se to přesně v téhle režii děje nejen u nás, ale v celé Evropě, je možné pozorovat na každém kroku. 

V internetovém deníku Novinky je v rubrice Vztahy a sex takřka každý pátý článek o prostitutkách - a je to ve skutečnosti stálá podprahová reklama. Těmito články nepřetržitě masírují mozky a všeobecně lidem sugerují, že prostitutky jsou běžnou součástí sexuálního života většiny mužů. A komentáře pod články skutečně prozrazují, že tomu tak je. Sex mezi mužem a ženou začíná být chápán čím dál pokřiveněji, neboť i v internetových diskusích muži čím dál častěji prohlašují, že všechny ženy jsou v zásadě kurvy. Ty první si prý alespoň řeknou o peníze čestně přímo, kdežto ty druhé, ty takzvaně počestné muže prý nakonec oberou o mnohem víc. A lze se již setkat u některých diskutujících s tím, že i sex s normálními ženami či manželkami - zatím z legrace- nazývají sexuální službou. Tuhle jsem viděla v TV zábavný pořad ze šedesátých let pro pamětníky a žasla jsem, protože mi připadl jak z jiného světa. Sice jsem tu dobu sama zažila a hodně si pamatuji- ale přesto jsem zírala nad tím rozdílem. Muži a ženy byli v tom zábavném pořadu k sobě jemní, zdvořilí, milí a laskaví a své vtipné repliky prokládali zamilovanými melodickými písněmi o velké lásce. Působilo to vše až neskutečně naivním, čistým dětským dojmem. A zábavné pořady dnes? Čím vulgárnější, hrubší, sprostější a lascivnější, tím lépe. Pochopitelně v nich nesmí chybět vtipy a scénky o prostitutkách. Prostitutky jsou teď nejdůležitějšími ženami v tomto státě. 

Dvojí způsob sexuálního života promiskuitních mužů zákonitě mění i jejich vnímání a postoj k manželskému sexu. Tím, že mají nekonečné možnosti sexu jinde, manželský sex pro ně přestává být přitažlivý. Dříve manželky se svými muži souložily tehdy, když byl na ně muž obzvláště hodný a milý- byla to taková odměna za jeho galantnost. Nyní se to obrátilo: dnes poskytuje sex manželce za odměnu manžel- obcuje s ní z povinnosti. Jenže manželka není padlá na hlavu, protože ženy mají v hlavě radar, takže cítí, že je něco v nepořádku. Najde si milence, který je na rozdíl od manžela mnohem nadšenější, že s ní má milostný poměr. Sex s milencem je fantastický - ale manželství jde do háje. To jsou potom ty rozvrácené rodinné vztahy a v některých případech bývají i dost tragikomické. To když manžel, který imrvére nepřetržitě si užíval jinde s děvkama, tak najednou zničehonic nemůže pochopit, jak je možné, že ta jeho domácká, nepřitažlivá „stará“ mu byla nevěrná. Prostě rozdíl tkví v tom, že v socialismu se manžel i manželka často sexuálně nabudili jinde- ale sex realizovali zásadně jen spolu. Ale teď je to tak, že se muž nabudí i realizuje sex jinde. Sex s manželkou ho pak ale již nudí a otravuje. I tohle v internetových diskusích na sebe muži prozrazují. Dopisovala jsem si nějakou dobu se čtenářem mé internetové knihy a i tenhle ženatý čtenář mi otevřel oči. Svými dopisy mi názorně předvedl, jak to dneska chodí. Pochopitelně, že své nemorální jednání ospravedlnil a inteligentně zaštítil s pomocí “vědy”, evolucionistické teorie. Snad se nic nestane, když zde anonymně část z jednoho jeho dopisu na ukázku zveřejním: Já třeba bytostně vnitřně na sobě pozoruji a nejsem vůbec sám, že celý život žít s jedinou ženou (což díky společenskému klimatu dělám) je jaksi nepřirozené z hlediska přírody. Opravdu se díky této anonymitě přiznám a opakuji nejsem sám, většina mužů to tak vnímá. To co je přirozené není však společensky přijatelné alespoň ne v Evropě. Když pominu to, že každého muže jakéhokoliv věku přitahují JEN mladé ženy (je vědecky dokázáno, že sličná 14ctka svede i zapřisáhlého homosexuála, taková je síla a moc přírody po rozmnožení se), tak je zvláštní ať se tváříme jakkoliv, že na tom seskupení žen/samic a společné starání se o potomky něco asi je. Protože když pominu pojítko společného majetku, což dva lidi v současné době také k sobě váže a neříkejme, že ne, by mě osobně nedělalo žádné potíže sexuálně být i několikrát denně s jinou mladou ženou, či týdně se starší (delší přestávka z důvodu horší erekce se starší ženou). I samo mužské/samcovo tělo reaguje prudčeji rychleji pevněji dokonaleji a mnohem slastněji, dostane-li do rukou krásnou, (tzn. zdravou), mladší (jistota početí i případně dalších potomků) samičku/dívku, než když se musí “pářit” se stejně starou či starší, samec má špatnou erekci či ji ztrácí…., jako by opět sama příroda chtěla zasáhnout a říci tak s touhle ne!!! Také pociťuji vnitřně na sobě, ale nedávám to znát, že bych rád měl pokaždé jinou ženu, nebo max. tak 3-5 krát mít sex.kontakt a pak už nic a jít se pářit s jinou. Opět šetřivá příroda!!! Prostě energeticky vyčerpávající sex (zvlášť stravujeme-li se chudou potravou přírody a ne ze supermarketů dnes :o)), příroda vidí, že s tou to nikam nevede, není těhotná, tak holt se jde rozsévat semeno do jiné. Je to kruté, ale tak to vnitřně cítí každý mužný muž, a proto se na tomto pudu, kterému každý podlehne vydělávají miliony dolarů, na sexprůmyslu a na nahých mladých tělech přitahující zrak k nějakému výrobku, atp. Je to až trapné a samotného mě štve, že to působí i na mě. Mozek říká něco jiného a penis tuhne, rozbuší se mi srdce a už jsem připraven k sexu se ženou, která se mi jen mihla před očima a něčím mě prostě zaujala. Podotýkám, že jsem úplně zdravý, normální VŠ vzdělaný chlap, nejsem nějak nemocen a přesto mám takovéto pocity a má je z okruhu mých kamarádů každý. Kde je chyba? Proč se my muži tak trápíme? Není rodina na celý život s jedinou ženou již překonaná? Jen v Praze se 62 procent manželství rozvádí! Proč my muži i samozřejmě i já máme vtíravé sny o sexu s více dívkami zároveň a mnozí z nás si toto palčivé pudové přání musí pravidelně plnit v nějakém erotickém klubu. Proč to všechno? Prakticky každý sympatický chlap, mě nevyjímaje má nebo měl i jiné ženy, než tu svou doma. Musím končit, čas tlačí, ale co, prostě na rovinu se Vám přiznám, že když vidím manželku, jak se přitom ksichtí, tak bych ji kolikrát snad přitom nejradši zabil. Dělám to s ní jen z povinnosti, ale nejradši to mám s profesionálkama. Počestné ženy jsou rozbředlé, páchnou, jsou špatně vyholené, neumí to….. 

Co k takovému dopisu říct? Že jakékoliv své chování můžeme jakýmkoliv způsobem vždy dokonale ospravedlnit- stejně jako si ho ospravedlnil Hitler, když svou expanzi vysvětlil přírodním výběrem. Je ovšem zajímavé, že existuje stále ještě dostatek mužů, na které geny neplatí a chovají se, na rozdíl od pisatele dopisu, velmi morálně a zodpovědně.

Mainstreamoví manipulátoři davů, kteří jsou světovládci dobře placeni, mohou kormidlovat svou propagandu dvěma odlišnými směry, s dalekosáhlými výsledky a následky. Pokusím se lehce narýsovat obě budoucí, tak diametrálně odlišné cesty vývoje. Když budou muži nadále, tak jako dosud co nejvíce naháněni, lákáni a povzbuzováni k co největší konzumní promiskuitě, a budou se chovat jako ten pisatel dopisu, tak nás čeká asi takováto budoucnost: Neúplná rodina, složená jen z matky a jejich dětí. Zdá se, že to bude nejčastější rodinný útvar, pokud se evropští poslanci nevzpamatují a nadále budou společnost kormidlovat směrem, kterým se dosud ubírá- čili zapadat čím dál hlouběji do morálního bahna a atomizovat se.  Ženy budou rodit děti minimálně, protože to pro ně bude nadále po všech stránkách nevýhodné. A pokud dítě mít budou, radši si ho budou vychovávat samy jako svobodné matky, protože to pro ně bude kupodivu nejvýhodnější varianta. Bez muže si totiž zachovají jednak svou sexuální svobodu, ale především se vystříhají všech průšvihů a nebezpečí, že by se o dítě s mužem musely celé roky přetahovat a soudit. Pokud sexprůmysl totálně ovládne společnost- tak rodina složena z muže a ženy tím pádem v podstatě odumře, zanikne. Muži budou lákáni k co největší konzumaci konzumního sexu a ženy budou vycvičeny k co největší zištnosti. Takový styl života zákonitě povede k tomu, že muži a ženy budou žít v partnerském vztahu, který směle můžeme nazvat- prostitutka a její klienti. Svobodné matky si totiž budou pěstovat několik milenců zároveň a budou to vztahy jen na bázi obchodu a účetnictví Má dáti- Dal. Čím bude žena krásnější, tím víc bude mít platících milenců. Její dítě (protože víc dětí si pořizovat nebude) ovšem nikdy nepozná tátu v pravém slova smyslu. V bytě se jen budou střídat strýčkové jeden za druhým, jak svatí na orloji. Jenže to bezduché, mechanické souložení bez lásky muže- sponzory časem omrzí. Bude přibývat asexuálních jedinců, kteří svůj sexuální život vzdají, protože touhy a sexuální apetence u nich vyhasnou. Kde není velká láska, tam nevzniká ani velká touha, a k ní náležející prudké, palčivé vášně. Společnost se ještě víc zatomizuje- singl jedinci budou procentuálně nejpočetnější vrstvou obyvatelstva. Deprese, způsobená samotou však bude vyvolávat mezi lidmi nevraživost, až nenávist. Ale evolucionisti budou konečně spokojeni: Jejich prostituční teorie bude na celé čáře vědecky dokázána. Sex for meat, tedy lépe řečeno for money se stane realitou, masovou záležitostí. Muži budou bezcílně pendlovat od ženy k ženě a budou rozsévat své geny na všechny strany- nutno ovšem podotknout, že ne sice zadarmo, ale jinak nadarmo. Co myslíte, bude to nejkrásnější lidský svět, zemský ráj to na pohled?

Aby toho všeho nebylo málo, tak k tomu globální „elita“ ještě přidala obrovskou propagaci homosexuality a prosadila takřka ve všech západních státech registrované partnerství homosexuálů, které se snaží dát na stejnou úroveň jako je manželství. Skrývá se za tím snaha zhomosexualizovat celou společnost a definitivně rozbít  heterosexuální manželství a rodinu.

Zdá se mi, že druhá možnost vývoje vztahů je perspektivnější: Moderní demokratické dvoukariérové manželství má šanci se v Evropě prosadit a prosperovat, pokud na tom vládnoucí „elita“ (evropští poslanci ovládáni kdovíkým) bude mít opravdový, skutečný zájem je prosadit. Nezapomínejme na to, že když se chce, tak všechno jde. Univerzální pravidlo, že ryba vždycky smrdí od hlavy, platí po celou historii lidského rodu. Není totiž pravda, že jaký národ, taková vláda. Platí to přesně obráceně: jaký vládce, takový lid. Vztah: milující máma a táta je vztahem, kde obě pohlaví s láskou a zodpovědně vychovávají své děti. Kvalitní rodina je tím nejdůležitějším a nejlaskavějším zázemím, ze kterého do vlastního života odcházejí bezvadní jedinci. Jestli se má manželskému vztahu vrátit zpět jeho přitažlivost pro obě pohlaví, pak by mělo nabízet stejné výhody mužům i ženám. Jazýček vah se nesmí vychylovat ve prospěch jen jednoho pohlaví. Vrátit zase zpět ono: ve dvou se život lépe táhne. Dvoukariérové manželství, kde nikdo nebuduje svou kariéru na úkor toho druhého, by mělo být v budoucnosti samozřejmostí. Na rodičovské práci by se manželé měli ze zásady prostřídat oba. Žena první rok, muž  třeba druhý rok. Úklid v domácnosti rovnoměrně rozložit nekompromisně mezi všechny členy rodiny. Celé Evropě by také velmi prospěla zkrácená a pohyblivá pracovní doba. Hodně problémů by se tím vyřešilo. Zmenšila by se nezaměstnanost a ženy i muži by měli více času na své rodiny i koníčky. Ono dnes opravdu není důležité se ani tak množit, jako spíš to, aby většina lidí měla svůj stálý, trvalý domov, kde na něj čeká někdo blízký. A hlavně aby nebyl ve stáří sám. Atomizace lidí naopak přináší zkázu, smutek a samotu. Atomizovaná společnost je nemocná společnost- což vládcům světa nevadí, naopak si takovou společnost přejí, aby ji mohli dokonale ovládat a finančně vysávat.
Z toho všeho vyplývá jediné: pokud lidé chtějí zachovat dětem fungující rodinu, měly by se obě pohlaví cíleně odmala vychovávat v rodinné výchově, k zodpovědnému rodičovství a k oboustranné věrnosti. Pochopitelně v důstojném prostředí, očištěném od špíny veřejně organizované prostituce, kde jsou ženy vystaveny na prodej k sexu jak housky na krámě. Je také třeba zavrhnout lživou evolucionistickou teorii a místo toho již od útlého věku děti obojího pohlaví “naprogramovat kvalitním softwarem”, který je povede k manželské zodpovědnosti. Učit  děti již odmala, že vztah dvou lidí není jen o sexu, je především o vytvoření domova plného hřejivých citů, emocí a lásky.  Vtisknout dětem napevno do mozku informaci, že hezký rodinný život je to nejdůležitější v životě. A v pozdější sexuální výchově jim důkladně vysvětlit všechny zákonitosti sexuálního života- že sex je jistě důležitý, ale rozhodně ne to hlavní. Že při sexuálních aktivitách tráví manželé 5 procent času, kdežto v partnerském dialogu 95 procent času. Kdo upřednostňuje sex (5 procent), před pevným vztahem (95 procent), ten vždy se svým manželstvím hazarduje. Ničí své rodinné hnízdo a ničí ho i partnerovi a dětem. Lidem byla dána do vínku inteligence, aby se mohli po celý život pružně přizpůsobovat jakýmkoliv změnám- proto na nás geny neplatí, a proto máme šanci rodinu zachovat. Podmínkou ovšem je, aby většinová společnost svrhla menšinovou vládnoucí mafiánskou sběř, nechodila nikoho volit a vládla si s pomocí přímé demokracie sama jako Švýcaři. V opačném případě se to ve světě k lepšímu nezmění, spíš vše skončí katastrofou.



Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .