8. O mužské síle a ženské kráse 

Obsah: Prehistorické ideály krásného muže a ženy....Důležitost mužské síly v otrokářském starověku...Poměry v náboženské totalitě...Renesanční návrat k přirozeným ideálům krásy....Zženštilá galantní doba... Změny po Francouzské revoluci....Pokrytecké, kupecké 19.století....Proč ženy chtěly vypadat jako muži....Zpět v kapitalismu....Tržní zmršené ideály krásy....Ryba smrdí vždycky od hlavy....

 

Prehistorické ideály krásného muže a ženy

Na zájezdu u moře jsem potají okukovala krásný zamilovaný pár. Když šli a drželi se za ruce byli dojemní- a vlastně se zezadu ani od sebe příliš nelišili. On byl jen o něco vyšší, s širšími rameny a útlými boky, ona byla jen nepatrně menší s užšími rameny a širšími boky. Jinak byla jejich těla stejně nádherně rostlá. Ani zepředu nebyly tělesné rozdíly kdovíjak přehnané. Oba měli především velmi krásné obličeje. Byli si podobní, vypadali jako bratr se sestrou -to mne právě na nich nejvíc zaujalo. Její půvaby zakrývaly jen dva titěrné proužky látky nahoře a dole a jemu stačil proužek látky dole jen jeden. Pochopitelně jsem víc pošilhávala po tom krásném mladíkovi. Při kradmých pohledech na to nádherně rostlé mužské tělo jsem se v duchu divila: Proč je pouze ženská krása pořád tolik opěvovaná, zatímco mužská nikoliv? Vždyť mužské tělo je neméně krásné, ne-li hezčí. Tak proč se pořád tak dramaticky vyzdvihuje pořád jen fyzická krása žen? Odpověď lze nalézt v dávné i nedávné minulosti.

V přírodě, ve zvířecí říši, je to naprosto jasné- tam vidíme stále stejný obrázek. Zatímco samci bývají nádherně zbarvení a pyšní se mnoha ozdobami, aby přilákali a zaujali samice- tak samice bývají zpravidla nenápadné a nezajímavé. Jen u lidí je to tak, že je to přesně naopak. Lidští samci a samice se z přírodního vzorce vymykají. U lidí se kupodivu nebývale zdobí samice, aby přilákaly samce. Lidské samice se až příliš nadmíru zdobí, zatímco lidští samci bývají zpravidla zahaleni do uniformních, hranatých obleků, aby z jejich těl nebylo nic vidět. Proč tomu tak je?   

Kult ženské a mužské krásy se neustále různě měnil v závislosti na existujících historických podmínkách. Krásní lidé, ať muži či ženy, měli při namlouvání přirozeně odjakživa větší šance než méně pohlední lidé. To platilo i v době prehistorické, kdy si obě pohlaví svobodně vybírala své sexuální partnery. Ženám se tehdy líbili především krásní, zdraví, silní muži, s dobře vyvinutým mužstvím. Spravedlivé ale bylo, že ani slabší a méně pohlední muži nebyli bez šancí. Ženy totiž odjakživa dávaly přednost nejen mužům krásným, ale i moudrým, s dobrými charakterovými vlastnostmi. Muži příliš agresivní nebo zákeřní, kteří by mohli uškodit jim nebo jejich dětem, nebyli oblíbeni. Z toho důvodu nebyla mužská síla v předhistorické době až tak zvlášť důležitá. Hodila se zejména k různým těžkým pracím, jež ženy nezvládaly, jako například kácení stromů, lov zvířat apod. Příliš silní a hlavně příliš agresivní muži nebyli oblíbeni u žen ani u mužů- lidé se jim radši vyhýbali a ignorovali je.   

Prehistorickým mužům se v tlupách nejvíce líbily krásné ženy mateřského typu s dobře vyvinutými prsy- ale ani u žen nezáleželo pouze na vzhledu. Přednost v oblibě měly ty ženy, které mateřsky nejen vyhlížely, ale se tak i chovaly. U obou pohlaví tedy záleželo nejen na vzhledu, ale i na jejich duševních vlastnostech. Souhra fyzické krásy s krásným duševnem - to byl ideál krásy platný pro obě pohlaví v tlupách a později i v rodových zemědělských společnostech. Když byl někdo moudrý a hodný, lidé se cítili v jeho přítomnosti dobře, proto jeho společnost vyhledávali. Když byl naopak některý člen hádavý, hašteřivý, nesnášenlivý, agresivní a neurvalý, lidé se mu prostě radši vyhýbali. Takový člověk nebyl pro nikoho krásný, ani sexuálně přitažlivý.    

Jelikož se lidé v prehistorické epoše hojně milovali a rychle množili a jejich hustota na Zemi rostla, důležitost silných a agresivních mužů bohužel v pozdější době náhle vzrostla. Tlupy divokých mužů, pocházejících z nehostinných neúrodných krajů, táhli do krajů pohostinných, kde přepadávali vyspělé bohaté zemědělské společnosti. Muže a nehezké ženy povraždili a z krásných žen učinili své otrokyně. A to byl konec svobodného pohlavního výběru i předhistorického mužského a ženského ideálu krásy, založeného na přirozených přírodních principech přitažlivosti.


Důležitost mužské síly v otrokářském starověku

Ve starověku se původní oboustranný přirozený pohlavní výběr změnil na jednostranný. Dobyvační vítězové si vybírali nejkrásnější ženy bez ohledu na to, zda je chtěly či nechtěly. Ženy se ze dne na den změnily v nesvobodné bytosti, ve věčně znásilňované předměty. Již to nebyli svobodní ženští lidé, stal se z nich majetek. V následujících staletích se s nimi obchodovalo jako s kterýmkoliv jiným zbožím. Buď byly řádně koupeny, nebo byly uloupenyČím byli muži fyzicky silnější a agresivnější, tím to bylo pro ně lepší, neboť tím více si mohli uloupit majetku a zlikvidovat “nepřítele.” Příčinou ženské bezmoci a nesvobody byla jejich fyzická slabost. Není tedy divu, že se antickým ideálem krásy stal silný muž, nikoliv slabá žena. Ve starém homosexuálním Řecku bylo všeobecně obdivováno a opěvováno krásné, nahé chlapecké tělo- a ženské tělo bylo radši zahaleno. Silné svalnaté tělo vedlo totiž svého majitele k úspěchu, bohatství a ke svobodě. Kdežto slabé ženské tělo bylo odsouzeno k bídnému otrockému životu a nesvobodě.    

Samozřejmě že i v otrokářském starověku docházelo k velké lásce mezi mužem a ženou, neboť příroda je příroda a hormony jsou hormony. Ale byla to láska jiná než ve svobodné předhistorické epoše. V prehistorických rodových společnostech záleželo na dobrých a přitažlivých charakterových vlastnostech obou partnerů, aby si byli sympatičtí, padli si do oka a zamilovali se do sebe. Kdežto v loupeživém starověku na nich přestalo záležet, protože bohatý lupič si mohl uloupit nebo koupit krásných žen kolik chtěl, aniž by se na jejich pocity sebeméně ohlížel. Zatímco láska mezi mužem a ženou v zemědělských rodových společnostech vznikala až teprve poté, když zjistili, že to co je svedlo dohromady je víc, než jen touha po genitálním spojení, tak ve starověké totalitě docházelo hlavně k ”lásce na první pohled.” Muž se povrchně zamilovával do ženiny fyzické krásy, její duševno ho ale nezajímalo. ”Láska na první pohled” totiž není založena na charakteru, ale jen na fyzické přitažlivosti, takže je to nejpovrchnější láska ze všech lásek. Vztah muže a ženy, to byl ve starověku vztah pán-otrok. A proč by měla pána zajímat krásná duše otroka? Otrok má mlčet a svého mocného pána poslouchat. Velká mužská fyzická síla a ženská fyzická krása se tak staly nadlouho nejdůležitějšími přednostmi, jež starověk pěstoval, podporoval, vyžadoval a hýčkal.

Muž ovládl ženu a přírodu, vyhubil divou zvěř, ale co se mu nikdy nepodařilo- zbavit se konkurence jiných mužů. Ovládnout jiné muže se mu dařilo vždy jen na určitou dobu, neboť se rodili stále noví a noví soupeři. Největším soupeřem a nepřítelem na Zemi se tedy muži stal zase jenom muž. ”Nepřítel” bojující taktéž o co největší majetek a moc.

Muži se ve starověku od raného dětství učili svou fyzickou sílu co nejvíce rozvíjet. Nebyli však od přírody vybaveni žádnou zbraní jako jiní samci v přírodě, kteří vlastní třeba rohy nebo parohy, a tak podobně. Měli akorát jen tu svou ”zbraň” určenou pro rychlé rozmnožování lidského rodu. Jejich největší zbraní proti konkurenci jiných mužů se však stal mozek a ruce. Od chvíle, kdy pravěký muž zjistil, že se zvíře dá snadněji zabít zašpičatělým klackem, začal vylepšovat svou fyzickou sílu vynalézáním a zdokonalováním stále důmyslnějších zbraní. Nejstarší zbraní- oštěpem- lovec probodával zvěř, ale později ji namířil i proti ”nepřátelům”. Zbraň se časem stala trvalou a neodmyslitelnou součástí mužova zevnějšku a všechny ty tasené šavle, meče, kordy a kordíky, dýky, nože a nožíky- zasouvané do pochvy, aby se neztupilo jejich ostří- se tolik podobaly tasené ”mužské zbrani”. Ale na rozdíl od mužského údu přinášely bohužel jiným lidem smrt. Muži vyvíjeli v průběhu staletí i speciální válečnické oděvy, určené výhradně k bojům. Za těch několik tisíc let historicky zaznamenané doby pak svedli s jinými muži z jiných kmenů, rodů a národů snad miliony bitev. Začali u klacku- a skončili u jaderné bomby. A kdyby jenom to. Přidali k tomu pro jistotu ještě různé, nejrafinovanější biologické a chemické zbraně. A to vše se dělo ne kvůli ženám, ale kvůli MAJETKU. Zde si totiž musíme vysvětlit jednu věc. Často jsem v životě slýchávala, či v knihách četla názory, že muži válčili hlavně kvůli ženám, aby je dobře zabezpečili a vnutili se do jejich přízně. Ale nebyla to pravda ani náhodou. Ani válka o Tróju nebyla kvůli krásné Heleně, ale ve skutečnosti o majetek. Loupeživé hordy mužů poznaly, že důležité je nejprve si uloupit majetek- a pak jsou zároveň i mocní a mohou mít krásných žen (bezmocných otrokyň) kolik chtějí. Protože součástí toho uloupeného majetku byly pochopitelně i krásné ženy. Žena sama se stala majetkem, kvůli ní se tedy vlastně válčilo taky, ale jen v tom smyslu, že ony samy byly tím majetkem, nikoliv svobodnými bytostmi, k jejichž nohám by muži kladli kořist. Když byli muži hodně majetní, byli zároveň i hodně mocní, protože mohli směnit část svého majetku za jiný druh majetku nebo služeb. Bohatí mocní muži si tedy kupovali hlídače, aby jim ten jejich majetek hlídali. Tak vznikli mocní otrokáři, jejich dobře placení hlídači a bezmocní hlídaní otroci. Nakonec došlo k tomu, že mocní otrokáři již nemuseli být ani krásní, ani fyzicky silní, ani zdraví a přesto mohli mít krásných žen, kolik chtěli. Jejich fyzickou sílu a krásu nahradil majetek, jehož prostřednictvím získali moc nad bezmocným opačným pohlavím. Tohle vše ovšem bylo o specifické lidské „kultuře“, nemělo to vůbec nic společného s přírodou a jejími přírodními zákonitostmi.
 

Poměry v náboženské totalitě

Až příliš mnoho vynálezů, které mocní vládnoucí muži v minulosti vyvíjeli, směřovaly k tomu, aby zesílili svou moc, aby mohli zničit “nepřítele”, a pak se zmocnili jeho majetku. Mnoho mužských vynálezů vlastně pocházelo z bojů, ze snahy zvítězit nad nepřítelem. Například v 11. století již existovalo dokonale vybavené těžké rytířské jezdectvo, jež ovládlo evropské bitevní pole. Jezdec byl pečlivě individuálně vycvičeným profesionálem, mistrně ovládajícím své zbraně- těžký dvojsečný meč, kopí, dýku a sekeru či palcát. Učil se tomu už od dětství, stejně jako jízdě na koni. Boj byl životním posláním rytířů a tvořil běžnou součást jejich života. Chvályhodné bylo oproti pozdějším dobám, že v bitvách na sebe tenkrát brali velké riziko i samotní panovníci, protože rytířská čest a dobové zvyky je nutily útočit v čele vojska. Nezřídka museli svým osobním příkladem strhávat své vojáky k vyššímu nasazení v boji. Výzbroj vojáků doplňoval jako vždy nezbytný štít, který je chránil od ramene až k nártu levé nohy (ale levákům byl prd platný).

Zlatým věkem rytířstva se stalo 13.století. Kromě válek se utkávali rytíři i v turnajích. Vzhled bojovníka se tenkrát internacionalizoval. Od sklonku 12.století nebylo velkého rozdílu mezi rytířem z Francie a těžkým jezdcem z Čech či Rakouska. Kroužkové odění vyhrávalo svůj boj s jinými druhy zbrojí a stalo se základem ochrany rytíře. Toho kryla do půli stehen kroužková suknice s kapucí a rukavicemi, složená až z třiceti tisíc vzájemně propojených kroužků. Doplňovaly ji i kroužkové nohavice. Dokonce i tehdejší stavby- hrady- se přizpůsobily výhradně k bojovým účelům. Skutečný hrad vznikl ve Francii už v 9.století. Raný typ byl stavěn na valech a chráněn obvodovou hradbou. Vnější opevnění bylo obehnané vodním nebo suchým příkopem a přerušené jedinou vstupní branou, často s padacím mostem a padací mříží. Největšího rozmachu dosáhla stavba hradu ve 13.století. Hradební zdi byly zpevněny válcovými věžemi, které snadněji odolávaly beranidlům, obléhacím prakům i palbě z děl, než věže čtverhranné. Velká obranyschopnost hradů poněkud zastírá skutečnost, že jejich hlavní funkce byla útočná. Hrad sloužil především jako základna pro jízdu, která odtud vyjížděla do okolí, aby útočila a rabovala. Většina hradů byla jinak schopna odolávat obležení nekonečně dlouho, pokud měly dostatek potravin, dokonce, i když byla použita děla. Často však byly dobyty zradou, nebo vyhladověním, než přímým útokem. Pravým účelem všeho toho snažení bylo opět uloupit co nejvíc majetku “nepříteli”. Náboženské spory bývaly povětšinou jen zástěrkou. Takže zbožní vládnoucí muži ve všech zemích stále a pořád přemýšleli, jak zdokonalit svou sílu, vymýšleli se stále nové a nové zbraně proti jiným zbožným vládnoucím mužům, aby je mohli okrást, a tak byli ještě mocnější a bohatější. Církev jim u toho vždy horlivě sekundovala a ve válčení je mohutně podporovala.

Nejlepší střelná zbraň středověku byla zároveň ta nejjednodušší: dlouhý luk. Angličané začali dlouhý luk používat před rokem 1250. K účinné střelbě byla potřeba velká síla a několikaletý výcvik, aby zručný střelec dokázal vystřílet šest šípů za minutu. K napnutí dlouhého luku byla potřeba asi dvojnásobná síla než u moderního sportovního luku. Archeologové dnes poznávají pozůstatky středověkých lučištníků podle vybočené páteře, po léta namáhané jednostrannou zátěží při napínání luku.

Střelný prach, který Číňané znali již asi od r. 800, se v Evropě vyskytoval po r. 1250. Děla se objevila počátkem 14.století. Používala se především při obléhání, ale náš husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova rozvinul kolem roku 1420 i jakési polní dělostřelectvo. Žižka, který bojoval v čele husitů proti početné těžkooděné jízdě, dal děla umístit na vozy se čtyřmi koly, jež se na bitevním poli spojily a vytvořily pohyblivé vozové hradby.

První záznamy ručních palných zbraní existují po r. 1330. Více se začaly používat počátkem 15.století, kdy vývoj ”doutnákového zámku” s hořícím doutnákem a pákovým mechanismem umožnil přesnější střelbu z hákovnic, které se přikládaly k rameni. Ani na moři se nezahálelo, i tam se pořád bojovalo, i tam vznikalo mnoho válečných vynálezů. Byly stavěny důmyslné válečné lodě. Hlavní středověkou lodí byla galéra. Anglický Christopher of the Tover z r. 1406 byl jednou z prvních válečných lodí určených k dělostřelbě.

Zejména 14.století se stalo stoletím velkého hledání válečného vynalézání. Kroužková zbroj byla stále populární, ale vývoj směřující sto let ke zbroji celoplátové se začal završovat. Celoplátová zbroj totiž poskytovala účinnější ochranu než starší typ kroužkové zbroje, složené z desetitisíců kovových kroužků. Nové rytířské brnění bylo velmi odolné proti střelbě z většiny luků a ručních palných zbraní. Málokdo si je však mohl dovolit, neboť dobré plátové brnění zhotovené na míru stálo středověkého šlechtice asi tolik, kolik dnes dá jeho moderní protějšek za soukromé tryskové letadlo. Proto se čile obchodovalo s použitým brněním a platnéři se stávali nejbohatšími a nejvyhledávanějšími řemeslníky. Středověký rytíř ve své plné zbroji tehdy připomínal svým zjevem až jakousi neskutečnou bytost z jiné planety. Vypadal jako kosmonaut ve skafandru nebo ještě lépe řečeno jako moderní kovový robot z dnešní doby. Pro zajímavost: plná plátová zbroj se tehdy skládala z přilby, nákrčníku, kyrysu (přední a zadní plech) kovového opasku, pásové suknice, stehenní tašky. Ochrana rukou byla složena z nárameníků a kovových rukávů, ochrany loktů, ochrany předloktí a kovových rukavic. Nohy byly chráněny stehenními pláty, nákolenkami, lýtkovými pláty a kovovými botami. Plátovou zbroj měl nejen rytíř, ale i jeho válečný oř. Plátová zbroj, kterou nosili šlechtici v pozdním středověku, byla tak dobře článková (pohyblivě spojovaná), že se v ní dalo bez problémů běhat, ohýbat se, dokonce udělat i kotrmelec.

Na bojištích Evropy se již od 14.století objevovala nová bojeschopná pěchota- Švýcaři, která v 15.století dokázala uštědřovat rytířům těžké porážky. Většina evropských vojevůdců 15.století si ráda najímala švýcarské žoldnéře, protože byli velmi spolehliví. Cena za ně však byla vysoká a Švýcaři nebojovali, pokud nedostali zaplaceno předem. Soudobé vojenské přísloví pravilo: Když peníze dojdou, Švýcaři odejdou. Nástupem žoldnéřské pěchoty však definitivně končilo rytířské válečnictví.

Žoldnéři vytvářeli svobodné roty, někdy to prostě byly lupičské bandy, jindy dobře organizovaná soukromá vojska. Velitelé žoldnéřů se nazývali condottieri, podle smlouvy (condotta), na niž se dávali vládcům najmout ”k práci”. Bojovali výhradně kvůli zisku a neváhali porušovat smlouvy a měnit strany, kdykoliv to bylo výhodné. Jejich boj byl málokdy krutý (na rozdíl od jejich chování k civilistům). Zkušení vojáci byli kondotiérovým provozním kapitálem a jemu se nechtělo o ně přijít. Kondotiéři bojující proti sobě se kolikrát domluvili a zinscenovali nekrvavou bitvu, v které uspokojili ty, kdo si je najali. Například žoldnéřská vojska Milána a Florencie bojovala v r. 1427 u Molinelly celý den a z 20 000 mužů padlo pouze 300. Válčení ”na oko” však ustávalo po roce 1480, kdy vládci Francie i vládci jiných států začali formovat stálou národní armádu, v níž nebylo místa pro nezávislé vojáky ”na volné noze.”

A co dělaly slabé ženy v tom středověkém siláckém válečném mumraji? Církevní fanatikové je v náboženské totalitě chtěli mít co nejvíce zahaleny. A vskutku- po mnoho staletí byla evropská žena ztracena v látkách, stejně jako její arabská sestra. Součástí jejího oděvu byl velký závoj, do něhož se mohla zahalit celá. Urozené a vůbec počestné ženy se na veřejnosti objevovaly jen zahalené a úzkostlivě dbaly na to, aby pod záhyby jejich roucha nebylo možné vytušit nic ženského.

Zajímavý byl vznik kalhot. Kalhoty kdysi silně souvisely s válčením, proto byly po celá staletí považovány za ryze mužský oděv- staly se symbolem mužství. Kočovní jezdci na koních měli totiž kdysi ve zvyku chránit si dolní končetiny ovínky, aby si je neodřeli- a s jejich nájezdy vznikl časem praktický oděv, jež nazýváme kalhoty. Ty postupně vytlačily důstojnou, leč nepraktickou římskou tógu. Kalhotový kostým však nosily ženy ještě ve 12.století, často spíše z praktických než módních důvodů a sice při cestování, jízdě na trh, nebo hlavně při jízdě na koni- ale pak kalhoty pod vlivem církevních příkazů z ženského šatníku zmizely. Potom se staly nadlouho, až do konce 19.století, oblečením ryze mužským, protože se po celé křesťanství považovalo zaměňování mužského a ženského obleku za těžký hřích. V tehdejším oblékání panoval již zkrátka naprosto jasný řád. Podle kalhot se poznal muž a podle sukně žena. Jsou ovšem rozdíly v civilizacích a výjimky byly i v křesťanství. Například sukni nosí Skotové a Řekové dodnes. Kalhoty naopak nosí úplně zahalené muslimské ženy a ve staré Číně všechny vážené dámy. V Evropě však nejpozději od středověku bylo nemyslitelné, aby si žena kalhoty oblékla.   

I v náboženské totalitě válčili tedy vládnoucí muži ve skutečnosti kvůli moci a majetku, ne kvůli náboženským ideám nebo ženám. Všichni se neustále modlili, ale zároveň pořád spolu válčili. Když byl muž bohatý, tak se stal zároveň i mocným. Mohl si opatřit vedle zákonné manželky celý harém krásných konkubín a všechny ty ženy byly jeho soukromým majetkem- a církev proti tomu nic nenamítala.


Renesanční návrat k přirozeným ideálům krásy

Jestliže se církevním oligarchům až dosud příliš nedařilo potlačovat lidskou přirozenost- pak v renesanci se jim to nezdařilo vůbec. Pozornost lidí se obrátila po mnoha staletích od náboženské pruderie zpět kpřirozenosti člověka. Přestala již být vzývána také starověká mužská síla a krása, protože se muži pod vlivem křesťanství oprostili od antického homosexuálního obdivu k mužskému tělu starých Řeků. Obdiv nyní patřil mužskému i ženskému tělu bez rozdílu- tak jako kdysi ve svobodné prehistorii. Až teprve renesanční muži vyvodili důsledky z poznání, že v přírodní říši bývají samečci zdobnější než jejich družky. A tak se začali oblékat taky velmi nápaditě, vybraně a barevně. Odpovídalo to jejich přírodnímu naturelu být výrazným kohoutem, který se chce zalíbit každé slepici. S.K.Neumann v knize Dějiny ženy popsal tuto dobu takto: ”Renesanci je možné nazvat jedinečným věkem smyslnosti. Všechny názory se zgruntu měnily. Středověký člověk byl nahrazován člověkem novým, individualistou, kterému běželo hlavně o to, aby rozvinul všechny své síly a co nejvíce vydělal a získal. Zájem vzrůstajícího kapitalismu o drahé kovy a nová odbytiště vedl pak evropský svět ke slavným výzkumným a objevným cestám- ale hlavně však člověk objevoval sám sebe. Nová situace vytvořila nové ideály. Člověk, který podle středověku byl pouze nástrojem nadpozemské duše, stal se nyní nástrojem pozemské radosti. Renesanční pojetí tělesné krásy bylo velmi smyslné, poněvadž účelná krása lidského těla může být jen krásou erotickou. Ideálním typem člověka byl člověk, který je nejschopnější probouzet lásku ve smyslu přísně živočišném. Tedy muž s význačnými znaky samčí síly, energie a pohlavní aktivnosti a žena tělesně nejzdatnější jako samice, s mocnými ňadry, širokými boky, plným zadkem a pevnými stehny. Muž, Apollo a Herkules v jedné postavě; žena, Venuše a Juno zároveň. Důsledně s tím byla ceněna v renesanci také tělesná zdatnost, muž a žena v posledním rozkvětu sil, muž na vrcholku fyzické síly a pohlavní schopnosti, žena nikoli jako pučící poupě, nýbrž ve věku, kdy její tvary byly plně rozvinuty a uvědoměle poskytovaly nejsilnější splnění touhy. Za nejlepší a nejkrásnější věk ženy renesance považovala léta od třiceti pěti do čtyřiceti. Zralé matce se dávala vždy výrazná přednost před dcerou teprve rozkvétající. Tělesná krása ve smyslnosti zdravě zdůrazňovaná byla společná všem zemím, kde se rodil renesanční člověk. Nejnadšenější zpěvy byly v renesanci věnovány kráse ňader, bělostných jako slonová kost. Velmi často se tehdy diskutovalo o tom, která polovina ženského těla je krásnější, zda horní nebo dolní. Většinou se muži rozhodovali pro polovinu spodní, neboť byli toho názoru, že ženská ňadra jsou krásná právě proto, že vzbuzují touhu spatřit další intimní půvaby ženy. 


Stejně smyslné bylo renesanční pojetí i u mužské krásy. Náležitá vyzbrojenost k milostnému dílu byla nade všechno ceněna. Renesance oproti všem předešlým epochám považovala tuto vlastnost mužovu za požadavek skutečně nejvyšší a ze soukromé ženiny touhy učinila obecný zákon. Zdůraznila jej také svérázně a upřímně i v mužské módě : muž se honosil svou milostnou výzbrojí, jejíž existenci zdůraznil směle a nápadně na svém kroji ve formě výrazného poklopce. 

Několikerým způsobem se snažili muži upoutat pozornost žen. Předně byl jejich poklopec pravidelně z látky jinak zbarvené než kalhoty; byl například červený nebo modrý, když byly kalhoty žluté. Vedle toho zdobili jej pentlemi a boháči dokonce zlatem a drahokamy. Za druhé se snažili z téže příčiny váček nápadně zvětšit, vycpávajíc jej vlnou, až byl jako ´telecí hlava´, a jeho tvarem napodobili hrubě skutečnost, kterou skrýval. Tohoto prostředku užívali ovšem hlavně lancknechti a válečníci, ale v mírné formě i muži méně drsní a hrubí. A konečně muž předstíral tvarem váčku přímo svou pohlavní aktivnost, chlubil se pomocí tohoto moderního artiklu svou ustavičnou pohotovostí k lásce. Jan Hus o tehdejší módě napsal: ´Třebaže nechtěli svůj pyj a moudí lidem přímo nahé ukazovati, dávali si na ně dělat zvláštní potah z téže látky, z jaké měli podvlékačky. Svůj vypouklý poklopec vycpávali suknem nebo bavlnou a to pilně, aby před ženami na ulici a hlavně v kostele měli ohromný úd. Tu stávalo se, že látka praskla, aniž to zpozorovali, poněvadž byla hladce napjata, a pak mohl každý, kdo měl chuť pozorovat podle libosti na ulici nebo v kostele jejich nahou zadnici. Podvlékačky byly právě na moudí příliš silně napjaty, množstvím nacpané látky roztahovaly se stehy a objevil se načisto nahý pyj nebo řiť nebo také obé´.        

A v jedné kronice z r. 1492 se také dočteme: ´Měli před sebou vystupující coul, velký a špičatý, a když stál některý u stolu, vystupující ten coul ležel mu na stole. Tak chodili před císaře, krále, knížata a pány i ctihodné paní. A tak nestoudně dělo se mezi ženami i muži, až bůh bránil. Ženské nosily kabátce, že jim cecy bylo vidět vpředu mezi pufnami a vzadu doprostřed zad. A nejsmělejší muži spojili pak na svém poklopcovém váčku všechny tři metody: barvu, velikost i tvar.´

Je nutné ještě zdůraznit, že poklopcový váček se všemi přemrštěnostmi, nápadnostmi a vyzývavostmi své formy nebyl v žádném případě módou jednotlivců, nýbrž značně trvalým davovým jevem- zvláštností renesanční. Nejen prostý lid, pacholci, sedláci a vojáci, nýbrž všechny vrstvy lidí, i třída šlechtická, měšťanská a řemeslnická holdovaly této módě. O tom nás poučují vedle kazatelů nejen soudobí kronikáři a obrazová díla, nýbrž i přečetné zákazy. Tak například rada města Bernu vydala zákaz nosit krátký oblek, jež dostatečně nezakrývá mužské ohanbí v  jedenácti letech (1476-1487)- šestkrát. Demonstrativní a dekorativní poklopec se však udržel v mužské módě ještě padesát let poté.”    

Muži se v renesanci (doba Shakespearova) neoblékali pouze eroticky. Svým oděvem zároveň vyjadřovali vždy i své bohatství a postavení v mužské hierarchii. Postavení a hodnost muže se podle oděvu poznalo na první pohled. Bylo nemyslitelné, aby příslušník té či oné sociální vrstvy vystupoval bez příslušného oděvu. I řemeslníci měli své cechovní úbory. Sluhové livreje podle barev svého pána, rytíři znaky svého původu a jinak se například oblékali i studenti, kněží, vojáci, atd.    

Války, které se přehnaly Evropou v 16., 17. a na počátku 18.století, přinášely do vojenství čím dál víc vynálezů. Většina evropských feudálů si začala místo žoldnéřských vojsk vytvářet stálé armády, které nebyly po ukončení válečných operací rozpouštěny. Stálé a poměrně početné armády byly pochopitelně velmi drahé, nejen co se týče peněz na zaplacení vojáků, ale též na jejich výstroj a výzbroj. Plátová rytířská zbroj přestávala být od 17.století vyhledávaným zbožím, protože stále větší úlohu hrála na bojištích palba. Při palných zbraních, kdy měli vojáci zaměstnané obě ruce se stalo brnění i štíty pochopitelně již zbytečnými. Pěchota jako první odložila všechny části ochranné zbroje a nastupovala do boje neobrněna. K běžnému vybavení pěchoty však patřily přilby. Pěší jednotku obvykle tvořily dva druhy pěšáků. Jednak šlo o střelce z palných ručních zbraní- mušketýry a druhým typem byli pikenýři. Především oni měli vstupovat do boje muže proti muži a navíc museli chránit mušketýry nejen před útokem jezdectva, ale vždy, když téměř bezbranní zdlouhavě nabíjeli své zbraně.


Zženštilá galantní doba

Přiznám se, že i tuhle část jsem vypracovala podle S.K.Neumanna. Někde ty vědomosti z minulosti člověk musí získávat, že? A proč bych to měla říkat vlastními slovy, když on to má tak dokonale napsané. Takže pokračuji: V 18.století se státní moc ve většině evropských států soustředila do rukou ničím neomezených panovníků. Toto absolutistické státní zřízení bylo charakterizováno vznikem ústředně řízeného byrokratického aparátu, zavedením stálých daní a stálého vojska. Jak rozdílné bylo renesanční období oproti období absolutistickému, které po něm následovalo! Zatímco renesanční doba posilovala individualismus, podporovala občanské sebevědomí, občanskou hrdost, svobodu a tvořivost, absolutismus potřeboval a pěstoval ctnosti přesně opačné. Za absolutismu bylo největší ctností a občanskou povinností slepě se poddávat vůli a rozmarům vládnoucí moci.    

Každá doba se snaží přetvářet lidské tělo podle svého ideálu. Viděli jsme, jak se tato snaha projevovala v renesanci, kdy renesanční láska, zcela živočišná, zdůrazňovala plodivost a těhotná žena byla často pokládána za obzvláště krásnou. Galantní doba však měla představy a snahy zcela jiné. Zatímco renesance vyzdvihovala a opěvovala přírodní robustní sílu muže i ženy, přiměřenou tvůrčí povaze doby, tak absolutismus opovrhoval vším robustním jako nehezkým. Ideály krásy tehdejší doby totiž vycházely z parazitní třídy, která žila na úkor druhých, která opovrhovala prací, a proto pokládala za krásné hlavně to, co se vůbec k žádné práci nehodilo.    

Oblíbena byla něžná, malá, útlá ručka, práce neschopná, za to však tím líbeznější pro polibky. Milována byla malá nožka pěkně tančící, ale neschopná energické chůze. Obdivovali se drobným ňadrům vhodným pro milostné hříčky, ale tak nepodobným živé bujnosti prsů, které maloval Rubens. Za absolutismu žena usedla na trůn jen jako nástroj požitku, jako živoucí ztělesnění smyslné rozkoše- a to bylo jádro galantnosti. Pro ženu této doby byl jen jediný životní program: aby byla ustavičně a všude, v salonu, divadle, společnosti, na ulici i v budoáru delikátní pochoutkou pro smysly všech přítomných. Krásné tělo v galantní době se nechlubilo fyzickou silou, nýbrž pěstěnou líbezností a půvabností. K pikantnosti náleželo bledé líčko, znamení fyzické něžnosti a nocí věnovaných lásce. Tváře svěží a kvetoucí byly pokládány za sprostě selské. Tato bledost, pro kterou bylo spotřebováno v 18.století nesmírné množství pudru, byla zvyšována černými ”muškami”, nalepovanými na čelo, tváře, šíji a ňadra. Všichni se pudrovali a šminkovali, děti i staří, ženy i muži, paní i služebné, aby rozdíly věku nebyly příliš zřetelné. Člověk jako luxusní zvířátko, stvořené, aby nic nedělalo, to byl aristokratický galantní ideál lidské krásy.

Každá doba, která si ideologicky vytvořila novou ženu a nového muže, vytváří také oděv zásadně nový, řeší znova jednak základní problém erotický, tak i tendence třídního rozvrstvení. Až do doby galantní byl oděv jen oblek a okrašlující dekorace nahého těla. Nahota ještě dlouho vládla v mnoha světadílech jako něco naprosto přirozeného. Nebyla považována za urážlivou nebo neslušnou jako později. Oděv totiž nevznikl ze studu z nahoty, nýbrž stud vznikl ze vzniku nosit šaty. Čím se oblek stával složitější, tím se nahota stávala ”nemravnější”. Počínajíc absolutismem až do dneška, je oblek na člověku věcí hlavní, v níž se uplatňuje ideál doby. Člověka už nelze od šatů oddělit, tvoří s ním jednotu. A za absolutismu byli lidé téměř jen ze šatů, tehdy především dělaly šaty člověka!    

Cizopasníci galantní doby hráli a reprezentovali výkvět lidstva, bohem k panování určený, a proto plýtvali i na oděv těžkými miliony ”na holotě” vydřenými. Zlatem a drahokamy vážily jejich státní a společenské obleky. Například ruská carevna Alžběta, která zemřela v roce 1761, zanechala po sobě 8 700 drahocenných toalet. Madame de Pompadour měla drahokamů za tři miliony. Marie Antoinetta udělala již v prvním roce svého panování 300 000 franků dluhů za parádu. V roce 1776 spatřila u pařížského klenotníka Boehmera pár náušnic, které se jí velmi zalíbily, a které jí ochotný manžel rovněž neodřekl, ač stály 348 000 liber. Za takové peníze bylo tehdy po celý rok živo asi tisíc dělnických rodin. Podobný luxus panoval také v Anglii, kde už i buržoazie se po této stránce také vyznamenávala.    

Čím se dále lišili živočichové luxusní od živočichů dělných? Poněvadž existence vládnoucích tříd vězela v nečinnosti, činila móda tělo k nečinnosti předurčené, přímo násilně k práce neschopným. Paruka, kabát lemovaný zlatem a drahokamy, krajková vesta a podobné věci dovolovaly mužům pohybovat se jen odměřenými kroky. Dáma s vosím pasem a ohromnou obroučkovou sukní musela rovněž potlačit téměř každý pohyb, aby nevzbudila komický dojem, nebo dokonce neztratila rovnováhu a neupadla. Dlouhá vlečka byla rovněž projevem nečinnosti. Právě proto, že úmyslně znemožňovala lidskému tělu pohyb a práci, byla galantní móda ve všech svých proměnách více či méně v rozporu s vnitřní logikou lidského oblékání. Jádrem jejího půvabu byla rafinovanost vládnoucích zahalečů, kteří u ženy i muže hledali jen pikantnostV galantní době se také přihodila ta věc, že poprvé v historii byly ženy rozloženy s pomocí rafinovaného oděvu na jednotlivé ”vnady”. Ňadra galantní doba ukazovala nejen prostě odhalená, ale ještě je přímo dokonale nabízela: šněrovačkou si žena zatlačila nemilosrdně ramena a paže a vytlačila ostentativně ňadra. Tak se prsy nabízely ustavičně napohled v takovém stavu, v jakém podle přírody jsou jen ve chvíli milostného roztoužení. Přitom žena už starší, jejíž ňadra ztratila panenskou pevnost, mohla vyšněrováním předstírat kypící sílu. Ženská ňadra byla oslavována jako nejlepší labužnické sousto, zničehonic symbolizovala pouze erotické poslání. U lepších měšťáků, nehledíc ani ke šlechtě, bylo pokládáno za hanbu, když matka kojila své dítě. Nebo byl takový nápad pokládán alespoň za směšný. Obě strany měly shodný názor na účel prsů: že jsou drahocennou hračkou pro manžela a milence.    

Vynález obroučkové sukně vězel ve snaze, co nejvíce rozšířit ženské boky, a tak zvýraznit další ”ženskou vnadu". Sukně naléhavě zdůrazňovala ”ženství”. Vznikl vosí pas, který rozděloval tělo na dvě poloviny, na ňadra a boky s hýžděmi. Klín byl pak zdůrazněn zobákem šněrovačky, směřujícím a ukazujícím na ”sugestivní místo”. Navíc obroučková sukně zakrývala spodní polovinu jen zdánlivě- v tom byla její prohnanost. Pod tuhou formou sukně široce odstávající nebylo totiž na nahém těle nic než krátká spodnička. Jaké zajímavé pohledy poskytovala obroučková sukně, když dáma stoupala do schodů nebo se sklonila či upadla a podobně! S nejnevinnější tváří a v nejnevinnějších situacích mohla tak žena dát všechno na pospas chtivým pohledům- a tak se nejedna stala v tomto oboru mistrovskou herečkou. Vláda obroučkové sukně byla tudíž velmi odůvodněná a trvala dobrých čtyřicet let- od 1719 do 1760.    

Další prostředek z těch, které galantní doba vynalezla, aby zdůraznila ”jednotlivé vnady” ženského těla byl vysoký podpatek. Vysoký podpatek mění celou postavu, zatlačuje břicho, vytlačuje ňadra, stahuje záda, aby bylo možné udržet rovnováhu, a tím zdůrazňuje pánev, činí postavu výbojnější, napíná stehna a dává jim plasticky vyniknout. Tak se stávají ženiny tělesné vnady aktivnější. Původním účelem vysokých podpatků však bylo umožnit chodci, aby se dostal přes obvyklý hluboký pouliční kal a nezamazal si obuv. Ještě v 18.století se dal totiž pouliční potok nečistoty přejít jen na určitých místech. Poté ženy přišly na to, že původní podstavce na nohy zvyšují jejich postavu a činí ji majestátní. Podstavce tedy začaly být nošeny i tam, kde bláto nebylo a vysoký podpatek se tak stal erotickou výzbrojí ženy až do dnešních dnů.    

Kult ženské nohy, to byly také chvalozpěvy básníků a milovníků; stávali se vřelejšími, když běželo o ”hrdé sloupy, nesoucí svatyni lásky”, anebo to byly ”rozkošné svěrky blaženosti.” Stehna měla být bílá jako sníh a hladká jako atlas. S kultem stehen byl ovšem spojen i kult krásných hýždí, jejichž smyslný půvab, podle úsudků básníků, může jediný zápolit s půvabem ňader. Pro galantní malíře stal se ženský zadek rovněž nevyčerpatelným zdrojem inspirace.    

Tam, kde žena byla rozložena na své vnady jako nástroje rozkoše, kde vládnoucí a bohaté třídy neměly jinou touhu než ustavičně hrát na tyto nástroje nové variace, tam samotné ženy počaly spatřovat v těchto svých vnadách svou nejvyšší hodnotu. A tak se právě v 18.století přihodilo to, že ženy byly rozloženy na vnady, v nichž byla spatřována jejich nejvyšší hodnota. Po stránce tělesné i duševní byla tedy žena hodnocena v době galantní jen z hlediska požitkářského. Tělesné půvaby byly jediný smysl ženina bytí: ”Nebesa propůjčují ženám dar krásy, poněvadž ženy nic jiného nemají.” K jejich duševnu bylo tudíž přihlíženo jen potud, pokud jejich psychické vlastnosti byly vhodné a schopné stupňovat pro muže erotický účinek ženské krásy.    

A jak dopadli v galantní době muži? Galantnímu muži už nebylo třeba, aby byl odvážný dobyvatel, stačilo, když byl jen koketní motýl. Jeho fyzický zjev začínal být podřadný, pro svou funkci, kterou měl u ženy už nebylo nutné, aby byl mužný a hezký. Žena potřebovala jeho fantazii a chtivost- ale i peníze. Proto nakonec z typického mužského zjevu vymizely vůbec mužské vlastnosti a za soumraku absolutismu to byl už jen úplně zženštilý sameček…


Změny po Francouzské revoluci

Francouzská revoluce smetla ze scény cizopasnou společnost (aby ji vystřídal jiný druh cizopasníků) a s ní i její rafinovanou nepraktickou módu, která tak výstižně tlumočila její životní styl. Jak víme, každá doba má svůj zvláštní komplex životních potřeb i představ, z kterých vyplývá ideál krásy, jemuž se lidé té doby snaží přizpůsobit. Nikdy však v dějinách lidstva nebyla společensky rozhodující lidská povaha tak jednostranná jako v moderním kapitalistickém věku: povaha počítající a kupecká v tom nejhorším slova smyslu. Kupecký typ muže se stával pomalu a jistě obecným mužským ideálem v měšťáckém státě a nabýval stále větší převahy. V tomto kupeckém typu muže nemá pohlavní živel co pohledávat, neboť je to stroj počtářský.    

Pokud šlo o ženu, učinil z ní kapitalistický vývoj oproti původnímu měšťáckému ideálu silné samice a oduševnělé osobnosti brzy zase jen luxusní předmět pro muže vládnoucí třídy- a žena jako luxus je pojímána vždy jen ve smyslu fyzickém. Erotická krása ženy se znovu uplatnila nejvíce a její společenská hodnota se změnila pouze v teorii. Ani po Francouzské revoluci se totiž žena nestala občanem, protože nezískala volební právo a ani nebyla vlastníkem výrobních prostředků či kapitálu. Byla nadále jen majetkem muže, a tak se musela pořád spoléhat jen na svou krásu a fyzickou přitažlivost.    

Kapitalista měl peníze, aby si mohl ”užívat života”. Jeho skutečný ženský ideál byl tudíž kurevnický. Velkolepou epopej tohoto ideálu vytvořil Emil Zola ve své Naně. Měšťákům této doby běželo o ženu mocného trupu s ňadry trhajícími šněrovačku, s vynikajícími boky a statnými stehny, ale vůbec ne ve smyslu renesančním, ale ve smyslu harémovém, bordelovém. Měšťácký svět rovněž protěžoval ženu třicetiletou až čtyřicetiletou jako ženu nejkrásnější. Je pochopitelné, že původnímu ideálu a pak i vkusu kupeckému vyhovuje především tzv. žena zralá. Muž pilně pracující a nabývající majetku potřebuje rozšafnou kyprost pro své pohodlí a hledá důkladný požitek a rozumnou družku- ale své frivolní potřeby si ukájí mimo manželství. Doma chce mít solidní vnady a solidní hospodářskou povahu, všechno v rozměrech poněkud monumentálních, aby jeho firma i po této stránce dobře reprezentovala. Ještě jedna věc odlišovala měšťácký svět na tomto poli od minulých dob: rychlé a časté střídání módy, jaké nikdy předtím neexistovalo! Bylo to jasné- rychlé a časté střídání módy přinášelo výrobcům nové a nové peníze. Móda byla pořád a nepřetržitě znovu měněna, poněvadž stále znovu byla strhována závora, kterou se vznešený svět snažil oddělit od středního společenského světa. Byla to štvanice stavovské ješitnosti, při níž se opakoval stále týž jev: úsilí jedné části, aby měla před svým pronásledovatelem náskok třeba sebemenší a úsilí druhé části, aby okamžitým přijetím nové módy byl tento náskok vyrovnán. Ale jak již bylo řečeno, vedle této důležité příčiny byl hlavním důvodem častých módních změn kapitalistická výroba zboží. Při strojové výrobě se totiž vyplácí fabrikantovi každá věc jen jako hromadný artikl pro hromadný odbyt, a proto musí být každý módní předmět rychle zpopularizován a co je dnes znakem vyvolených musí se zítra stát módou všech- jinak by nemohli výrobci své závody rozšiřovat a zisk zvětšovat. Stroj potřebuje ustavičně práci, a jakmile je trh jednoho předmětu nasycen, je nutné si rychle vymyslet předmět nový. Co se jedněm líbilo, mohli začít okamžitě nosit ostatní. Oblek napovídal, že člověk je jen částečkou společenského celku. Prozrazoval sociální povahu nové doby a stal se mezinárodním. Stejně jako kapitalistický výrobní způsob, který byl ve znamení velkoobchodu kosmopolitním, neboť již v jeho počátcích mu bylo lhostejné, je-li někdo pohan, muslim, žid nebo křesťan, jen když bylo možné s ním obchodovat.    

Složitý oblek je právě takový výsledek určité kultury jako železnice nebo auto; moderní lidé se již nikdy nemohou tvářit naivně jako příslušníci přírodních národů. A tak po vítězství Francouzské revoluce móda opět dokázala dobře vystihnout danou realitu. Měšťanská ženská móda, jež vyplývala z velké pohlavní přetvářky byla tato: aby žena byla úplně, to je až ke krku nahoře a až po paty dole, oblečena, ale přesto stála před mužovou fantazií zároveň eroticky nahá- asi jako chytrá horákyně. U módních žen z vysokých kruhů vyvrcholila ženská revoluční móda podle řeckého způsobu (costuma á la grec), který prozrazoval celou jejich nahotu: ňadra, klín, zadek, stehna i lýtka. A zdoben byl tak, aby tyto vnady ještě více vynikly. Módní žena se zkrátka směle obnažila, její oděv, ač změněn v jiný tvar zůstal erotický.    

Francouzská revoluce urychlila nejzásadnější změnu i ve vývoji oblékání mužů v dějinách. Do té doby muži i ženy směle spolu soutěžili, kdo bude oblečen nádherněji- s tím, že u mužů byl vždy navíc v odívání kladen větší důraz na předvedení své moci a postavení, zatímco u žen měl především oděv zvýraznit jejich fyzickou krásu a přitažlivost. Vcelku lze tedy říci, že až do revoluce se obě pohlaví snažila být pro sebe vzájemně co nejvíce fyzicky přitažlivá- ale zanedlouho nastal velký obrat, muži se zahalili do asexuálních kupeckých obleků.


Pokrytecké, kupecké 19.století

V roce 1820 přišla opět do módy pozapomenuta šněrovačka- korset, jímž bylo možné dle libosti předstírat prsa každého tvaru a upozorňovat zároveň na boky a stehna. Tak nastal návrat k vosímu pasu a k sukním nadouvajícím boky. Opět došlo k hrubému rozdělování a vyznačování tří hlavních ženských erotických půvabů- prsů, klína a stehen. Ovšem pravým plodem buržoazní přetvářky se stala moderní ženská blůza. Pokud byla upjata až po bradu, byla alespoň z látky náramně mnoho prozrazující; především dráždivé ozdobné prádlo, které bylo pod ní. Výstřih blůzy, to bylo obratně umístěné okno výkladní skříně, neodolatelně lákající zraky mužů. A když chtěla žena muži co nejvíce vyhovět, stačilo sklonit se přiměřeně při hovoru: obšťastněný měl pak nejkrásnější příležitost pohodlně a hluboko nahlédnout tam, kde byly věci, jež ho nejvíce zajímaly. Tuto půvabnou hru bylo možné denně s kýmkoliv provádět, aniž žena nebo dívka si nějak zadala, aniž co riskovala. S tímto okénkem do ráje bylo krásně flirtováno. Ale nežili bychom v kapitalistické společnosti, kdyby s tím nebylo také počítáno. Muži byly ukazovány ”ve vší počestnosti” poklady, které mohl nejen řádně ocenit, nýbrž které ho mohly učinit také velmi žádostivým, velmi lačným a tudíž i koupěchtivým celku! A to byl trumf mravní přetvářky.    

O přeměnách ženského spodního prádla, k němuž náležely těsně přiléhající punčochy, podvazky, spodnička, šněrovačka, pikantní kalhotky, batistová košilka už snad radši vůbec nebudu psát. Je zřejmé, že smysl a účel všech těchto věcí byl ryze erotický. Ačkoliv se tedy ženská móda čím dál rychleji měnila a střídala z jednoho tvaru na jiný, její podstata měla stále tentýž jediný účel: být velmi erotická. To proto, že ženy byly stále jen pouhým majetkem mužů. Tento předváděný majetek byl na prodej, předváděl svou krásu, aby si ho “koupil” co nejbohatší muž.   

Mužský oblek zase představoval předvedení své moci a majetkového postavení. Muž již nemusel být silný a krásný jako kdysi, stačilo když předvedl, že je bohatý. Že má PENÍZE. Poněvadž podle nové teorie existovali pouze občané, jimž náležela stejná práva, stala se uniformita základem mužského občanského obleku. Není ovšem náhodou, že centrem mužské módy se stal Londýn: TEN Londýn, který byl metropolí průmyslového světa, v němž rozhodovali muži. Pro ženskou módu byla směrodatná TA Paříž, která měla románskou povahu, kde odjakživa převládala smyslnost a v níž vyvrcholil jedinečný kult ženy. Nejvíce se přičinili o trvalé prosazení uniformního mužského občanského obleku angličtí dandyové. Byli to mladí angličtí muži pěstující zdvořilou drzost, chladný sarkasmus, ironii a eleganci. Jejich králem byl londýnský švihák Brummel, kterému se říkalo Krásný Brummel. Vyhýbal se křiklavým barvám, nenosil šperky a zbytečné doplňky. Na vrcholu slávy v letech 1796-1816 ovlivňoval celou západní Evropu, Anglii i Spojené státy a vládl módě bez konkurence. Dodnes je střídmost, kterou vnutil mužům, základním principem pánského obleku.    

Jako není náhoda, že nejvíce muži zdůrazňovali svou fyzickou erotickou přitažlivost v době renesance, tak není náhoda, že ji nejvíce potlačili v době průmyslové revoluce. V této době vzrostl vliv peněz tak jako nikdy v historii předtím. Peníze poznamenaly nejen všechny mezilidské vztahy, ale i měřítka krásy. Gentleman 19.století byl spokojen, neboť se nepotřeboval už zdobit a nebylo to jeho cílem. Pracoval ve své kanceláři a shromažďoval peníze a bohatství tempem, jaké dosud lidské dějiny neznaly. A tak v mužském odívání nastal zásadní zlom: všichni muži se navlékli do odsexualizovaných stejnokrojů, které S.K.Neumann tak výstižně nazval ”kupeckými obleky”. Muži zahalili svá krásná svalnatá těla neprodyšně do kupeckých obleků, protože si uvědomili, že již nemusí být fyzicky silní, krásní, zdraví, ani přitažliví a dokonce ani nemusí za pomocí oblečení demonstrovat svou mocTo vše zastaly jejich peníze- v nich byla největší síla, krása, přitažlivost i moc. Kdo měl peníze, mohl mít krásných, mladých, milujících žen kolik chtěl, aniž by sám po fyzické stránce cokoliv nabízel. Mohl být starý, nevzhledný, hrbatý a krpatý, jen když mu v měšci zvonily zlaťáky. A tak byl mužský oděv definitivně hotov a existuje tak až do dnešních dnů- což potvrzuje, že totalita peněz existuje dodnes.    

Bohatnoucí kapitalista ale musel zároveň někde ukázat, na co má. Proto parádil svou vlastní ženu. A to způsobem, který v něčem překonával všechny výstřelky, které si dokázala v minulých epochách vymyslet aristokracie. Žena se stala výkladní skříní kapitalistovy firmy. Stala se ozdobou svého muže, reprezentovala ho, ukazovala na tu skutečnost, že čím bohatší muž, tím si může dopřát krásnější a nastrojenější ženu.    

Svou erotičnost si nejdéle zachovali už jen vojáci. Když se podíváte na vojenské uniformy z té doby- třeba rakouských vojáků- tak se ani nebudete divit, že ženy byly jimi tolik přitahovány. Rakouská uniforma vojákovi a důstojníkovi těsně přiléhala k tělu a mívala sexuálně vzrušující vliv již pouhým zdůrazněním tělesných tvarů. Přiléhavé kalhoty z měkké bílé látky dobře odhalovaly pevná, svalnatá mužská stehna. I ostatní části uniformy byly velmi přiléhavé a pěkně zdobené různými prýmky a knoflíky. K tomu přistupovalo i to, že vojenská uniforma měla obvykle pestřejší a nápadnější barvy než jiné uniformy. Naleštěné vysoké holínky až ke kolenům, šavle na levé straně u pasu a hezký knír pod nosem podtrhovaly mužný zjev vojáka. Vojáci totiž nebyli jenom krutí znásilňovači počestných žen, bývali to- právě díky svému oděvu- zároveň pro ženy i ti nejpřitažlivější chlapíci. Představte si poddaného, v nevábných pytlovitých hadrech, věčně otrhaného. Ale když mu oblékli krásnou vojenskou uniformu, rázem se změnil ve velmi přitažlivého muže. Vzpomeňme si jen na Viktorku (z Babičky Boženy Němcové), jak zešílela vášní ke švarnému vojákovi s uhrančivýma očima.

S vojáky totiž bývávalo veselo už od středověku. Dostávali žold a za patami jim věčně strašila smrt. Není divu, že se ji snažili zaplašit a žít a užít si co nejvíce v přítomném okamžiku. Při tomto veselí je vždy provázely bezprizorné ženy- markytánky, bezdomovkyně a prostitutky. Ale milovaly je i usedlé počestné ženy. Za armádami mužů se pravidelně táhly armády žen. Tyto ženy bez mužů, bez půdy, bez peněz a bez domova se původně bezcílně potulovaly od města k městu, až obvykle zakotvily u vojáků a stávaly se jejich vděčnými družkami.    

Za těch několik staletí se dokonce u žen vypěstoval jakýsi zvláštní fetišismus k uniformám. Muži v uniformě se automaticky stávali pro ženy neodolatelnými a taky platilo, že čím vyšší byla hodnost vojáka, tím byl pro ženy sexuálně přitažlivější. Fetišismus uniformy někdy dosáhl takového stupně, že se náklonnost některých žen změnila v odmítání ihned poté, kdy se muž, do kterého se zamilovaly jako do vojáka objevil v civilu. Jeho přitažlivost náhle zmizela spolu s odloženou uniformou. Poslední zbytky ”pestrého válečného šatu” však padly za oběť první světové válce, kde namísto nádherné uniformy nastoupila uniforma ryze účelová. Vojáci byli navlečeni do praktických, strohých mundúrů, určených výslovně pro válku. Všechna erotika z uniforem ze dne na den zmizela a tím také skončila přitažlivost vojáka. Nebylo pak divu, že když si voják vyšel ve svém khaki zeleném, plandavém oblečku někam na taneček, býval dívkami odmrštěn slovy: S vojáky netančím. Jeho uniforma odpuzovala, protože svou nevzhledností vyjadřovala: jsem určena k válčení, nikoliv ke svádění.


Proč chtěly ženy vypadat jako muži

Když si spisovatelka G.Sand oblékla na sebe kalhoty, byla to od ní tak velká odvaha, jako by si dnešní muž navlékl na sebe květovanou sukni a vyrazil v ní do ulic. Ale stejně- až první světová válka znamenala rozhodující zlom v oblékání žen. Ženy za války poprvé pracovaly v různých službách, kde dřív pracovali jenom muži- musely muže nahradit ve zdravotnictví, dopravě, průmyslu i zemědělství. Rovnost mužů a žen a volná láska byly oblíbenými tématy rozhovorů v době, kdy ženské hnutí vrcholilo. Mladá studující či pracující žena milující tanec, jazz a biograf se nemohla rychle pohybovat v nesmyslných dlouhých sukních. A tak neváhala a rázem je odhodila. Pohroma postihla i další tisíciletý symbol ženy- dlouhé vlasy. Chlapeckým střihem žena manifestovala svou modernost i boj proti odvěkému tmářství, kdy se ženským vlasům a jejich přitažlivosti připisoval takový význam, že všechny církve nařizovaly ženám chodit s pokrývkami hlavy. Autorství chlapeckého vzhledu ve dvacátých letech se připisuje paní G.Chanel zvané Coco. Módní tvůrkyně Coco Chanel nacházela mnoho nápadů v šatnách svých milenců. Nechala si střihnout jezdecké kalhoty a ”ukradla” košile a kravaty. Jelikož měla Coco obzvláštní zalíbení v džentlmenech anglických, volila pro své módní kreace žerzej a tvíd, čímž se také proslavila.    

Kombinaci mužského oblečení a ženského šarmu zdůraznila ve 30.letech slavná herečka a zpěvačka Marlen Dietrich. Tisíce žen v USA vtrhly do obchodních domů, aby si po jejím vzoru nakoupily kalhoty. Vypukl hotový mor. Její kalhotové obleky a flanelové kalhoty, které nosila, stejně jako šedé flanelové kalhoty filmové hvězdy Grety Garbo vytvořily módu působící dodnes. Spojení pohodlí a elegance se stalo pro ženy konečně skutečností. Konfekce- praktická, pohodlná, zdravá a laciná a popularizovaná hvězdami hollywoodského filmu vtrhla z Ameriky do Evropy. V Evropě však přece jen dost žen stále ještě váhalo, protože předsudek o mužatkách tu byl velmi silně zakořeněn. K nošení kalhot mnohé evropské ženy nakonec stejně donutila druhá světová válka. Ve druhé světové válce pochopitelně nebyl na módu čas- nosilo se, co bylo po ruce a co bylo k mání. Obyvatelstvo zchudlo, starosti způsobily spoustu dalších změn, ale kalhoty už v šatníku žen definitivně zůstaly.    

Ženy tedy nosily pánské obleky včetně kravaty, pokuřovaly cigarety, popíjely alkohol a tím si silácky dokazovaly, že jsou stejné jako muži. Chtěly být s muži stejně rovnoprávné, proto se oblékaly jako oni. Měly dojem, že se již definitivně vymanily z jejich područí. Za pomocí mužského oblečení demonstrovaly, že jsou emancipované, zcela svobodné a nezávislé, což byla tenkrát samozřejmě iluze.    

Zdá se mi, že nejideálnější dobou v odívání a mravech lidí bylo krátké období v 60.letech 20.století. Byla to doba mého mládí, kdy se ženy nejvíce podobaly mužům a muži se podobali ženám. Slavná šedesátá léta, doba hippies, dětí květin. Doba, kdy se nikdo nad nikoho nepovyšoval, kdy se pro změnu ne ženy, ale muži chtěli ženám co nejvíc podobat. Byli jemní, citliví a citoví, nosili květinové košile a kolem krku korále. Chlapci a dívky se prostě oblékali stejně (unisex). Obě pohlaví byla od sebe k nerozeznání- dívky i chlapci nosili volně rozpuštěné dlouhé vlasy, květované košile a kalhoty do zvonu. Byla to nádherná doba velkých ideálů. ”Dělat lásku, ne válku”, znělo heslo hippies. Volná láska, nikdo se nad nikoho nevytahoval, obě pohlaví se vzájemně respektovala a milovala. Mladí lidé opovrhli světem svých rodičů, kteří se celý život jen pachtili za penězi a postavením. A globální finanční oligarchie dokonce kvůli mamonu přivedla svět až ke dvěma strašlivým světovým válkám. Mladí ale chtěli žít jinak. Toužili se vrátit zpět k přírodě a souznít s ní jako její součást. Chtěli pochopit hloubku své existence (bohužel i za pomocí drog, které mezi ně zasela CIA, aby si zadarmo a beztrestně na nich vyzkoušela účinek LSD). My, hipísácká generace jsme totiž byli poválečná generace, jež vyrostla na velkém strachu z války. Já sama si vzpomínám, jak jsem se v deseti letech budívala zpocená hrůzou z filmových válečných scén, jež se mi občas zdávaly- jako bych tu válku sama prožila.    

Ideály hippies a jejich móda bohužel netrvaly dlouho. Mládež dospěla, ”zmoudřela”, a zahodila kvítkované oděvy. Zakoupila kupecké kostýmy a vrátila se zpět do světa byznysu. Éra hippies však dokázala, že tam, kde se setkáváme s módou jednotného oblečení pro muže i ženu, tak nalézáme velmi dobrý a velmi uvolněný vztah mezi pohlavími. Naproti tomu módní směry, které příliš podtrhují rozdílnou stavbu těla muže a ženy, nebo příliš odhalují pohlavní znaky se většinou vyskytují ve společenských řádech se silným napětím mezi oběma pohlavími a nerovnoprávným postavením a nepřátelstvím mezi nimi.


Zpět v kapitalismu

Ze socialismu jsme po falešné revoluci skočili zpět do kapitalismu. V něm jak známo vítězí po všech stránkách prachy. A tak zde máme opět peněžní totalitu. Mnozí současní muži svým oblečením také naznačují, že se nepotřebují líbit, protože stačí když jsou bohatí. Kdežto mnohé ženy se naopak fintí až příliš, a tím vlastně prozrazují svou závislost a podřízenost. Ještě do třicítky se muži oblékají jakž takž přitažlivě- protože mají velké libido. Ale po třicítce si oblečou oblek s kravatou a už z něho nevylezou až do důchodu. Už nemusejí být tělesně přitažliví, ženy je zajímají, jen pokud oni sami chtějí a to už je dovedou upoutat jinými kvalitami než vlastním tělem- svým bohatstvím a postavením.   

Dost mužů je tedy neprodyšně zahaleno do svých šedivých či černých obchodnických uniforem. Chudáci ženy z jejich těla mohou spatřit jen akorát hlavu a ponožky. Není divu, že díky tomu u současných žen dost zakrněl smysl pro mužskou krásu. Znovu si připomeňme, že existovaly kdysi doby, kdy se muži pro ženy oblékali a zdobili velmi přitažlivě. Ženské oko v renesanci mohlo se zalíbením spočinout na bujných mužných tvarech a ještě i ženy 19.století si přišly na své u fešáckých vojáků. Vzpomínám si, jak mě kdysi v jedenácti letech zaujaly na pionýrském táboře krásné, svalnaté nohy jednoho kluka, který se mi samozřejmě celkově líbil. Ve dvoustupu jsem se pravidelně řadila za něho, abych mohla při pochodu pozorovat ty jeho nádherně rostlé, opálené, pěkně vytvarované nohy v kraťasech. To jsem totiž ještě tenkrát nestačila být zpitomělá z majnstrýmové propagandy (počeštěný anglický výraz), jež donekonečna vyzdvihuje jen ženskou krásu. Měla jsem ještě své vlastní, přirozené cítění pro krásu mužského těla.   

Pořád mi připadá podivné, že všude v přírodě se samci snaží upoutat samice svou krásou: pestrobarevný páv roztáhne svůj nádherný ocas s duhovými oky do obrovského vějíře a chřestí s ním chtivě směrem k pávici, šedivé, bezvýrazné slepici- ale muži nic. My ženy jsme velice ošizeny o tělesnou krásu mužů. Přitom je opravdu rozdíl, když muž odloží ten svůj šedivý počtářský oblek a vezme si v soukromí třeba hezkou bleděmodrou rozhalenou košili a k tomu přiléhavé džíny- hned vypadá přitažlivě a hlavně lidsky!    

Bohužel jedinou zlidšťující ozdobou dnešního muže, kde ještě může uplatnit svou vlastní fantazii je kravata. Zajímavý je vznik této největší pánské ozdoby. Toho zbytečného proužku látky, jež nosí muž pod krkem. Ještě za renesance nenosili muži na krku nic. Mužský krk byl odhalen. Později se začaly nosit límce, které se přivazovaly tkanicí. Koncem 17.století se šňůra vázala v mašli. Slovo kravata pravděpodobně vzniklo z toho, že mašli nosili chorvatští žoldnéři, sloužící ve francouzských armádách. Chorvat se řekne francouzsky Croate, což se řekne kroat. Kravata pak přestála více než třistapadesát let bouřlivé historie, ale tak jak ji známe dnes, vstupuje na jeviště dějin módy až v polovině 19.století. Je obdivována jako doplněk, který podtrhuje nenápadnou eleganci gentlemana a zatracována jako přebytečná součást pánského oblečení. Některé kravaty jsou neobyčejně pestré, veselé a vtipné, čímž zmírňují strohost obleků a vzbuzují sympatie k jejich nositelům. Tato visící mužská ozdoba nepochybně platí za symbol penisu. Všimněte si, jak dospělí muži, kteří se nemohou v rozčilení popotahovat za přirození- tak jak to dělávali jako malí kluci- si alespoň nervózně popotahují kravatu. Kravata také do určité míry svého nositele chrání. Ten, kdo má jedno oko, jednu ledvinu nebo jedno dítě má hrozný strach, že o něj přijde. Totéž platí o mužích, i oni si uvědomují, jak jsou zranitelní, protože jejich orgán je jen jeden a kdyby o něj přišli (Freudův strach z kastrace), byla by to hrozná katastrofa. Proto na jejich hrudi dominuje barevná kravata, jakýsi „druhý úd”, kterým upoutávají pozornost, aby odvrátili pozornost od zranitelného místa. Každý muž má pochopitelně radši, když ho soupeř popadne za kravatu a téměř ho přiškrtí, než kdyby ho zranil jinde.    

Svoboda ženy rovněž prozaicky závisí na dostatku peněz, stejně jako u muže. Když má žena spoustu peněz, je nezávislá jako chlap. Nemusí se ohlížet nalevo ani napravo, může si hodně dovolit, bez ohledu na to, zda je krásná nebo ne. Potíž je ale v tom, že ženy jako celek spoustu peněz nemívají. Je to tím, že rodí děti a dlouhodobě o ně pečují- tudíž si nebudují soustavně svou kariéru. Finančně pak na tom hodně tratí. Těch, co mohou samostatně podnikat a vydělávat velké peníze není příliš mnoho. Dnes, kdy žena už mnoho desítek let chodí do práce, do kanceláře stejně jako muž, nachází se ve stále rozporuplném postavení: zatímco se muž už stopadesát let obléká do práce střízlivě, nosí jednotný odsexualizovaný uniformní oblek, žena se obléká do práce nadále kolikrát příliš eroticky. A proč? Protože je to pro ni stále výhodné. Být mladá a přitažlivá přináší právě v dnešní době nemalé výhody: dívka může díky tomu získat exkluzivní, dobře placené místo. Její šéf, muž v nejlepších letech ji právě kvůli tomu dal přednost před zkušenostmi čtyřicetileté ženy. A tak se dívka v souladu s požadavky doby obléká přitažlivě: nalíčí si tvář, upraví si krásný účes, nalakuje dlouhé nehty, vezme bílou, průsvitnou halenku, přiléhavou sukni, boty s vysokým podpatkem a stává se z ní exkluzivní přitažlivá kočička. Není divu, že se šéfovi i ostatním sbíhají sliny. Zanedlouho ji začne šéf projevovat přízeň. Dívce je to nemilé, chápe to jako obtěžování, dochází k hlubokému nedorozumění. Dívka nechce s šéfem spát, chce se pouze líbit. Jenže šéf chápe její vyzývavé oblečení jako výzvu, a tak si dívka může do budoucna vybrat ze dvou možností: buď se bude oblékat eroticky (a spát se šéfem) anebo se nebude oblékat eroticky (a nebude spát se šéfem), ale ten ji vykopne a vymění za jinou, krásnější, erotičtější a „chápavější”.   

Samostatná podnikatelka s dostatkem finančních prostředků takové dilema nemá. Nemusí se v práci fintit a rozptylovat se obavami, zda je pro své okolí dostatečně krásná. Nemá na to ani čas, podniká a obchoduje- peníze se pro ni staly stejně důležité jako pro muže. Získala podobný pocit jako oni, že do krásy jejího těla v práci nikomu nic není. Je to velká úleva a ještě větší pohodlí, když v pracovním shonu, který ji vysloveně baví, může zapomenout na své nenalakované nehty, nenalíčené oči, nepřepudrovaný nos- je jí to zkrátka všechno fuk. Proto jen úspěšné bohaté podnikatelky si mohou dovolit přepych chodit zahalené ve strohém kupeckém, manažerském obleku. Z toho plyne poučení: až ženy nebudou v práci závislé na mužích, až nebudou muset s pomocí svých půvabů hledat u svých šéfů a nadřízených výhody, až nebudou pouze podřízené, ale samy budou samostatnými podnikatelkami, manažerkami, ředitelkami, atd., pak nebudou muset pořád do popředí neustále veřejně vystrkovat ”ty svoje vnady”, aby upoutaly, ale budou poutat především svými pracovními výsledky.    

Současná doba je jakýmsi výsledkem všech dob minulých. Všechno se v ní prolíná, nic není zapomenuto. Tím, že žena nosí sukně i kalhoty demonstruje svou úlohu ve společnosti; zatímco muž zůstal tradičně mužem, ona vedle „ženských“ věcí převzala i „mužské”. Ke svátečním příležitostem si však vždy obléká sukně- symbol ženskosti. V této souvislosti se musím smát vzpomínce na MDŽ, jak to probíhalo za komunistů. Rok co rok byl vysílán v televizním zpravodajství z Mezinárodního dne žen stále stejný šot: na jedné straně prezidentského sálu stály v dlouhé řadě černé kalhoty, na straně druhé stála dlouhá řada pestrobarevných sukní. Vládnoucí kalhoty děkovaly skromným sukním za obětavou práci a přály jim k svátku vše nejlepší.    

Ženy mají přívlastky jako- slabé, krásné, něžné pohlaví. Fyzicky slabší než muži jsou v každém případě. Z kapitoly Lidé už víme i proč. Ale pozor, nejsou krásnější ani něžnější. Možná, co se týče něžnosti, jsou něžné k mužům, ale k sobě navzájem moc ne. Často se v práci nesnášejí nebo přímo nenávidí a taky jsem měla možnost léta zblízka pozorovat tu jejich „krásu”. Zvláště když se doma pohybovaly v omšelém domácím oděvu, zcela bez líčidel. Mohu říci, že byly k nepoznání. Všechna jejich krása se smyla zároveň s mýdlovou pěnou. Zmizela spolu s líčidly a exkluzivním oblečením. Zůstaly jen bledé, bezvýrazné tváře - taková je pravá, nefalšovaná krása žen. Jejich manželé byli zpravidla pohlednější než ony. Jak říkám, z mého ženského úhlu pohledu jsou ženy akorát fyzicky slabší, nic víc. Starým Řekům se více líbil muž a mně taky.Ženská krása je příliš nastavovaná, vyumělkovaná a zmalovaná. Naopak mužská krása je svalnatá, přírodní a přirozená. Ženy to s tím svým krášlením zkrátka přehánějí. Používají tisícero krášlicích prostředků, aby obelstily muže a vypadaly jako krasavice, i když jimi nejsou. Tisícero barviček, laků, pudrů, krémů a lahviček, podprsenky, různé vycpávky, silikony, kadeřníci a salóny krásy, šaty zdůrazňující vnady a zakrývající vady. Kdyby si však ženy tak jako muži oblékly na sebe plandavé, tmavé, kancelářské obleky a ani trochu se nenalíčily, všechna jejich krása by se náhle vypařila, všechny jejich půvaby by byly tytam. Většina lidí přesto tvrdí, že na mužském těle nic krásného k vidění není, dokonce to tvrdívají i některé ženy. „Zrcadlo pověz mi, které pohlaví je objektivně krásnější?”   

Ale uznávám, že je možné, že ženské tělo budí u obou pohlaví větší sympatie- je to možná zásluhou ňader, která vyživují mládě. Etymologickou souvislost latinského názvu pro ženský prs „mamma” s českým výrazem máma ani není třeba objasňovat. Mamma dává první potravu novorozenému děcku. Mammě jsme vděčni každý z nás hned od kolébky, díky mammě jsme zařazeni mezi savce. Narozené mimino, mužské i ženské se poprvé setkává s hebkou měkkostí ženského těla, saje z prsu potravu, prožívá přitom slast a prožívá mnoho dalších slastí, když ho máma přebaluje do čistého, laská se s ním, mazlí, mluví na něho. Tyto slastné pocity jsou nejranější životní zkušeností, která je mimořádně silná a patrně přetrvává v lidském podvědomí po celý život. To je asi ten hlavní důvod, proč obě pohlaví mají k ženskému tělu kladnější vztah než k tělu mužskému, a proto jim připadá i krásnější. Žena zkrátka celým svým zjevem i hlasem budí u dítěte víc důvěry než hranatý muž, který vzbuzuje svou silou spíše strach.


Tržní zmršené ideály krásy

Co se mi na současné prohnilé kapitalistické době nelíbí je ta skutečnost, že je na ženy vyvíjen ohromný nátlak, aby byly krásné. Udělala jsem si takový malý soukromý test: chtěla jsem zjistit, jaký je denní nápor na ženskou psychiku ohledně požadavku, aby byla krásná. Od rána až do večera jsem v majnstrýmu (počeštěný výraz) zaznamenávala zmínky o ženské kráse. Přes den jsem poslouchala rádio, písničky o krásných ženách, přečetla si rady na internetu jak být krásná, pak večerní film v TV, protkaný reklamou- všude požadavky na ženskou krásu. (Ve žhavé současnosti naštěstí noviny a časopisy už dávno nekupuji a na TV zprávy a jiné kraviny se už taky dávno nekoukám). Dělala jsem si za každou zmínku o ženské a mužské kráse čárku. Co do počtu vítězily písničky v rádiu o krásných ženách. Celkem bylo zmínek o ženské kráse padesát osm, o mužské jen dvě. Z toho je vidět, že diktát krásy na ženy je obrovský. Ze všech stran, ať se vrtnou kam se vrtnou, všude na ně útočí požadavek krásy. Jsou pronásledovány ve dne v noci, zatímco na muže takový nátlak vyvíjen není. I starší ženy jsou donekonečna nabádány a bombardovány požadavkem, aby na sebe hleděly, aby se snažily být stále krásné i doma, aby je manželé kvůli hezčím neopustili. Stejně jim to nebývá nic platné. Sebenákladnější krášlení a omlazování jim nepomáhá, protože manželé stárnoucích žen jdou po mládí a prchají před stářím a manželským stereotypem. Ani Ivaně Trumpové nepomohlo, že byla i po čtyřicítce pěkně pěstěná. A navíc manželovi dala tři děti. I tak její muž utekl za novými neotřelými zážitky s mladou ženou. Muži totiž spojují svou sexuální výkonnost, svou potenci, svou sexuální sílu s mládím, protože v mládí ji měli nejvyšší a jak jejich sexuální síla ubývá, doléhá na ně strach ze stáří. Manželka jim připomíná stáří, ale mladá žena v nich dokáže rozpálit na chvíli nový žár, zvýší se jim potence a oni se cítí opět mladí, i když je efekt jen dočasný.    

Nejhorší na tom všem je, že po ženách není vyžadována krása proto, že by po ní všichni tak bažili, ale ryze z tržních důvodů. Z ženské krásy se totiž v peněžní totalitě stal velký byznys, protože se na ní dají vydělat velké peníze. Za vším hledejme prostě prachy. Ve společnosti, kde se peníze staly alfou i omegou života, kde se staly hnací silou všech procesů, tam i komerční využití ženské krásy přináší velké zisky: reklamy, kosmetický průmysl, porno průmysl, oděvní módy, módní a erotické časopisy, kadeřníci, kosmetické salóny, plastická chirurgie, atd., atd., ti všichni jsou živi z ženské krásy.    

I na ženské hlouposti se dají vydělat pěkné peníze. Na našem trhu se objevila záplava kosmetických přípravků nejrůznější kvality; spolu s velkou konkurencí však vzrůstá i reklamní agresivita. Toto obrovské množství nejrůznějších nových kosmetických výrobků, které ženám slibují přímo zázračné omlazující a léčebné účinky mají jediný cíl: namastit si svou vlastní kapsu. Přitom by si ženy měly uvědomit, že proti stáří není zatím zaplaťpánbůh léku. Protože až ten lék bude, tak bude především pro majetné. Když nějaký výživný krém na pleť má výrobní hodnotu tři koruny padesát, ale prodává se za třistapadesát, pak se jistě vyplatí dělat mu masivní a agresivní reklamu. Všechny ty krémy s kolagenem, s vitamíny, s placentou, s mateří kašičkou, s propolisem, s bylinkami, s konopím, s norkovým olejem a já nevím s čím ještě, slibují nádhernou pleť a přitom jde jenom o výhodný kšeft. A to nejsou jenom předražené krémy, ale všechny další kosmetické výrobky: rtěnky, pudry, laky na vlasy a nehty, řasenky, stíny na oči, barvy na vlasy a tisíce dalších drobných nezbytných pitomostí, za které ženy vydávají těžké peníze, až se jim podstatně zlehčí peněženky. Pak si ještě žena musí koupit módní doplňky, punčochy, dráždivé spodní prádélko, halenky, sukně, kostýmky a šperky, zkrátka celý svůj plat může dát jenom za parádu- ovšem pak aby si ještě našla nějakého sponzora, který by ji živil za to, že je tak pěkná a pěstěná.    

Většina reklam, které využívají ženské krásy na kdejaký výrobek by nejraději nadělala z lidí hotové idioty. Hlavně jen ať bez rozmyslu nakupují, nakupují, nakupují a nakupují. Jsme čím dál větší chudáci. Nejprve do nás komunisti čtyřicet let pod tlakem hustili svou lživou propagandu a teď v tom pokračují reklamní společnosti. Ovšem komunistické rudé nápisy, to byl jen slabý čajíček proti vymývání mozků v současném veskrze prohnilém režimu. Vlezlá reklama vleze všude: je na domech, při dálnicích, na tramvajích, v obchodech, v novinách, v časopisech, v televizi, strkají mi ji násilím do schránky, nacpou ji doprostřed filmu, je potají zakamuflovaná v článcích, v rozhovorech s celebritami, v televizních seriálech, v bulváru, na internetu, v různých průzkumech a „vědeckých“ pojednáních, je zkrátka všude.   

Od revoluce přibylo sice mnoho ženských časopisů, ale jsou teď všechny na jedno brdo- přetékají reklamou. Zjevná a skrytá reklama tvoří převážnou část jejich obsahu. Z této reklamy plynou vydavatelům slušné zisky a tak není divu, že všechny ženské časopisy se snaží z žen vychovat vzorné konzumentky reklamovaných výrobků. Časopis Vlasta byl kdysi za socialismu posměšně nazýván ”kachní rozhledy”. Ale můžu zodpovědně prohlásit, že tenkrát to byl velmi intelektuální plátek, proti tomu co je dnes. Politika zde zčistajasna nemá žádné místo, zmizely všechny problémy. Zatímco oficiální noviny přetékají násilím, katastrofami a válkami, tak nejen ve Vlastě, ale ve všech ženských časopisech bez rozdílu kýčovitě září úplně jiný svět: hýří se zde barevnými obrázky krásných žen, květin a jídel a rozesmátých reklam.   

Proti veškeré reklamě mám svou vlastní obranu. Ženské časopisy už dávno nekupuji. A když je na nějaký výrobek zavedena v televizi masivní reklama, reaguji na ni zcela opačně: příliš propagovaný výrobek si totiž nikdy zásadně nekupuji! Vyhýbám se mu, jako by byl prašivý. Všechny ty zázračné prací prášky, předražené (a nezdravé) zubní pasty, kosmetické přípravky i šampony, jejichž názvy mi proti mé vůli tisíckrát vtiskli do hlavy v době, kdy jsem se chtěla dívat na film, mi mohou být ukradené. Vážení korporační výrobci, chci vám touto cestou sdělit: strčte si své zázračné, čistící, krášlící i léčivé prostředky do prdele! Odpusťte mi, že jsem tak vulgární, ale je to adekvátní reakce na hrůznou činnost, jakou beztrestně provádíte s našimi mozky. Kdy přijdou lidé na to, že z nich reklama dělá otroky? I móda není nic víc a nic míň než jakousi šlehačkou konzumu. Místo aby byla školou vkusu, je především průmyslem, byznysem a konkurenčním bojem.Byznys s ženskou krásou páchá v lidské psychice mnoho škod:
1. Vytváří konzumní přístup mužů i žen k ženskému tělu.
2. Nepatřičně vyzdvihuje mládí a pohrdá stářím.
3. Způsobuje komplexy méněcennosti u mladých lidí- a vlastně u všech lidí bez rozdílu.   

Konzumní přístup k ženskému tělu se projevuje v mnoha směrech. Jak už bylo řečeno, ženy mají díky pošahané kultuře zakrnělý smysl pro mužskou krásu. Místo aby se zdravě vzrušovaly mužským tělem, narcisticky a nenormálně se upínají k tělu vlastnímu. A tahle hrůza existuje ve všech západních zemích, nejen u nás. Laciná masová kultura příliš zdůrazňuje význam fyzické krásy žen, ale výsledkem nakonec je to, že vychrtlé modelky jsou vzorem mladých dívek, z nichž mnohé pak kvůli hubnutí onemocní anorexií. Některé z nich na anorexii i zemřou.   

Každoročně se pořádají také soutěže královen krásy. Tyto volby miss jsou ve své podstatě vulgární, protože dělají z žen pouhé zboží. Velmi mladé, příliš vysoké a štíhlé dívky jsou předváděny jako luxusní klisny celému světu jako vzor pravé ženské krásy- aby si je pak bohatí byznysmani rozebrali jako své milenky. Jak velký rozdíl proti renesanci, kde byla vzorem krásy kyprá čtyřicetiletá zralá žena. Ty mladičké dívky jsou akorát chodící věšáky na šaty- aby mohly předvádět rychle se měnící módu. I díky těmto soutěžím si muži zvykli všímat si pouze krás ženského těla a díky této celosvětové pakultuře u nich zas pro změnu zakrněl smysl pro krásu ženské duše. Muži vzývají krásu ženských těl, ale odlišnou psychikou žen dodnes opovrhují, místo aby její odlišnost naopak obdivovali. Nadměrné vyzdvihování ženské krásy a hrubé opomíjení jejich duševních kvalit ženu snižuje jako člověka a dělá z ní jen hezký kus nábytku, ozdobnou dekorativní almaru. Nahých ženských těl je všude neúměrně mnoho a mně se nelíbí, otravují mě a obtěžují. Většinu prodejních stánků v pražských ulicích zdobí krásné ženské tváře a erotické časopisy pro pány, z nichž na nás bezostyšně trčí ženská prsa, zadky a stehna. Ženské tělo je všude vystaveno jako houska na krámě, jako sprosté zboží. Ne pro krásu, ne kvůli ženám, ani kvůli mužům, ale kvůli prašivým penězům. Kdysi důstojné madony s dítětem u prsu, něžné ochránkyně života, jsou teď na každém rohu nahrazeny zmalovanými děvami s vyvalenými kozami. Takhle zvulgarizován je imidž (počeštěný výraz) dnešní ženy a ženy se tomuto diktátu podřizují a některé z nich skutečně chodí jako krávy s vyvalenými vemeny a vystavují je i při příležitostech, kde se to vůbec nehodí.   

Zásluhou těchto poměrů je, že dost velké množství „normálních” mužů je schopno vzít si za manželku omezenou ženskou, s kterou si nemají co říct- jen když je správně vyvinutá. K sexuálnímu vzrušení jim stačí krásné tělo a tomu dají přednost před duševním souzněním. Takoví muži jsou zvyklí pohlížet na ženu jako na sexuální objekt, jako na věc, jako na předmět denní spotřeby. Jejich obdiv k ní se podobá obdivu koňských handlířů na trhu: Ta ti má krásné zuby a ty kozy, člověče, nejmíň čtyřky! S prsy to vůbec dopadlo bledě. Staly se předmětem obchodu a zábavního sexprůmyslu. Jejich velikost je označkována čísly a čím větší číslo, tím lépe. Sexuální průmysl z nich učinil výhradně sexuální symbol. Jejich prapůvodní základní úloha- kojení kojence- byla zapomenuta. Přitom kojení bylo až donedávna prvořadé, protože ženy mívaly hodně dětí a jejich kojení patřilo k všedním obrázkům každodenního života. Dnes mají ženy nanejvýš jedno nebo dvě děti a kojí je obvykle krátce a potají, věnují tomu nanejvýš pár měsíců. Prsa tak byla degradována na pouhé „vnady”. Byla zařazena do kolonky půvabů, úplně se potlačila jejich normální funkce, zapomnělo se, že to jsou mléčné žlázy určené hlavně ke krmení dětí a ne silikonová hračka pro muže. Leckterá mladá žena, když pak porodí dítě, je sama překvapena a zaskočena podivnou činností svých „vnad”. Dítě kojí doma pokradmu z toho důvodu, protože cítí, že kdyby se rozhodla nakojit ho někde v parku, působilo by to skandálně, nemravně a lascivně.   

Muž u ženy tedy zásadně obdivuje jen její fyzickou krásu. Říká jí: Máš krásné vlasy, miluji tě, protože máš nádherný úsměv, zbožňuji tvé nádherné nohy. A pokračuje v dalších lichotkách, týkajících se výhradně vzhledu. Málokdy obdivuje její inteligenci, duševní schopnosti a duševní krásu. My ženy neslýcháváme lichotivá slova: Líbíš se mi, protože jsi strašně chytrá. Nebo: Miluji tě, protože tak krásně maluješ. Nebo: Obdivuji tě, protože ovládáš pět jazyků. U žen je to naopak. Žena zjevně neobdivuje mužovu krásu, ale jeho duševní schopnosti. Nikdy muži neříká, že ho miluje, protože má nádherné zuby, či pevný zadek, ale miluje ho proto, že je chytrý, inteligentní, má velký smysl pro humor, je něžný, hodný, atd., zkrátka miluje ho pro jeho charakterové vlastnosti.    

Když jsem byla mladá a muži mi lichotili jak jsem hezká a jaké mám krásné vlasy, nohy, atd., nikdy jsem jim nevěřila a vždy jsem je podezřívala, že si ze mne dělají legraci. Byla jsem totiž kvůli svým tělesným nedostatkům jako každá druhá zakomplexovaná, sama sobě jsem se nelíbila. Tolik mne mrzelo, že si nikdo nevšiml mých jiných kvalit, že mne například nikdo nepochválil za to, jak hezky maluji- a přitom zrovna tohle bych jim tak ráda uvěřila! Hrozně ráda bych to tenkrát slyšela, pozvedlo by to mé sebevědomí.    

Samozřejmě že existují i muži, kteří nepodléhají době a dávají přednost inteligenci před krásou. Tihle muži jsou sami velmi inteligentní, opovrhují tupou, hezky vytvarovanou hmotou, u níž by nemohli najít patřičnou duševní odezvu. Takových mužů ale zas tak moc není.    

V této peněžní, tržní společnosti, kde je ceněna ženská krása, ztrácejí starší ženy automaticky na hodnotě. Současný kult mládí vyzdvihuje na nejvyšší příčku jen biologické hodnoty mladých žen, jejich sex-appeal a půvab; schopnosti a dovednosti zralých žen společnost nezajímá. Mladé dívky bez jakýchkoliv osobních zásluh jsou společností nejvýše ceněny v mnoha sférách života. Smutné na tom je, že byznys s ženskou krásou mladé a zralé ženy rozděluje. Jejich vztahy bývají poznamenány vzájemnou nevraživostí (což je možná účel podle hesla: Rozděl a panuj). Mladé dívky nevraží na starší ženy, protože se podvědomě bojí stáří. A starší ženy nevraží na mladé dívky, protože jim jednak závidí mládí a bojí se o místo. Hezké dívky dnes a denně mohou kolem sebe pozorovat, jak se muži dokáží chovat neurvale ke starším ženám, zatímco ony jsou pro svou krásu a mládí hýčkány. Místo toho, aby měly alespoň ony pro starší ženy pochopení, chovají se k nim rovněž neurvale. Vědí totiž, co je čeká, až zestárnou- že ztratí přízeň mužů-a starší ženy na ně působí coby odpudiví strašáci stáří. Starší ženy, zvyklé na arogantnost dívek se již radši dopředu preventivně brání, a tak kopou kolem sebe jako vzteklé kobyly, vzniká začarovaný kruh. Proto by si ženy měly ujasnit celou situaci, naučit se spolu lépe vycházet, nenechat se deptat nenormálními poměry. Mohly by se v budoucnu chovat tolerantně a mateřsky nejen k mužům, ale i k sobě navzájem, aby si svůj název „něžné pohlaví” skutečně zasloužily.    

Odpor ke starým ženám a kult krásných dívek nakonec stejně poškozuje všechny lidi bez rozdílu. ”Přijmeme mladé, dynamické pracovníky, to je standartní věta z inzerátu, jakých je dnes spousta v každých novinách. Věkový rasismus se poznenáhlu přenesl i na muže. Ještě nedávno mělo stáří svou velkou důstojnost, staří lidé bývali vážení a ctění, jejich děti jim například kdysi celý život vykaly. To se dnes vytratilo. Stáří přestalo být autoritou, považuje se za zkostnatělé, zaostalé, směšné a ubohé. Jak je vidět, tento přístup škodí už i v ekonomice. Odpor ke stáří, to je vrub kultu mládí, vrub reklam a byznysu s krásou, kterým je v tomto směru současná odporná konzumní doba posedlá. Všichni lidé jsou sami proti sobě, když jsou tak nenormálně upnutí na ideál mládí. Svou propagandou kazí mládí i mladým lidem. Na základě této davové psychózy se totiž mladí lidé stáří velice obávají a tento strach otráví i jejich vlastní mládí. Mají pocit, že ve třiceti pro ně život skončí. Netuší, že opak je pravdou. Kdyby věděli to, co ví čtyřicetiletý člověk, že totiž zralý věk je daleko hezčí než mládí, pak by prožili své mládí beze strachu a bez stresu. Mladý člověk je příliš vzrušivý a rozervaný, je jak obnažené maso bez kůže, všechno se ho dotkne, všechno ho bolí. Proto ten pravý život začíná až po čtyřicítce a trvá v pohodě nejméně 20 let. Člověk je v té době už klidnější, vyrovnanější, má zázemí, je rozumný, pudy s ním už tolik nemlátí na všechny strany. Narostla mu ”hroší kůže”, jež ho chrání před nepřízní osudu. Už si prostě tolik nedělá starostí z přibývajících vrásek, protože už zná svou cenu. Vždyť vrcholná díla všeho druhu člověk stvoří právě ve zralém věku. Ve zralém věku je člověk nejvýše postaven- světu vládne střední generace, nikoliv nezkušené mládí. Ale i v hlubokém stáří bývá život krásný, když člověk chce a je zdravý. Vždyť slunce svítí (když zrovna klimateroristi nepostřikují oblohu chemtrailsem) na staré stejně jako na mladé!    

Konečně se dostáváme ke třetímu bodu- jak byznys s ženskou krásou poškozuje psychiku mladých lidí, zejména dívek. Neskutečně krásné modelky-patrně z jiného světa- usmívající se na nás z titulních stránek časopisů sází do hlav mladičkým dívkám těžké komplexy méněcennosti. Výsledkem diktátu krásy je, že téměř každá dívka je nějakým způsobem zakomplexovaná. Málokterá z nich totiž splňuje nadpozemské podmínky bezchybné, počítačovou animací uměle vytvořené krásy, každé něco k dokonalosti schází. Dívky v pubertě i mladé ženy to těžce prožívají, pouze staré ženy s kdejakou nevzhlednou hučkou na hlavě jsou už vysmáté, ty už si ze svých fyzických nedostatků nic nedělají. Nejčastější příčinou nespokojenosti bývá nos. Skoro každá dívka si představuje, že kdyby měla nos buď malý, nebo velký, tlustý nebo tenký, anebo rovnější, byla by hned krásnější. Častou příčinou nespokojenosti jsou také prsa, nohy, či tělesná váha.    

Za královnami krásy bývají v závorce víceméně tři stejná čísla. Problém ovšem je v tom, že nositelek těch nesprávných čísel je nesrovnatelně víc. Trojčíslí 90-60-90 si zkrátka ani velkou vůlí nevydřou jako třeba doktorát nebo docenturu. Na jedné straně chápu, že si nikdo nepůjde koupit časopis, kde se na něho z obálky usmívá obézní dívka s uhry na nose (Vlastně proč ne? Třeba by to lidé kupovali). Ale na druhé straně je děvčatům stále vtloukáno do hlavy, že pokud má žena stát za pozornost, musí být bezpodmínečně mladá, hezká a zapadající do příslušné trojčlenky čísel. Není divu, že labilnější povahy z toho mají celoživotní mindráky, přestože jsou kolikrát duševně „mnohokrát kvalitnější” než trojrozměrné krásky. Ale útěchou méně hezkých dívek může být to, že ani krásné ženy to nemají v životě lehké. Život je totiž složitý a občas těžký pro každého. Nějaký chlap si krásku honem ukořistí jenom pro sebe jako reprezentativní ozdobu. Tu si po celou dobu manželství žárlivě střeží, takže nemá ani možnost se s jinými muži třeba jen nevinně pobavit. Střeží ji, dokud nezestárne. Až zestárne a jeho vlastnická žárlivost povolí, začne mít na ni vztek, že je stará. Začne se ohlížet po mladých ženách a svou stárnoucí krásku odkopne. Takový bývá život.    

Ale nezoufejme, V 19. století to bývalo daleko horší.Tenkrát když dívka nebyla krásná, bylo to pro ni holé neštěstí. Spásou bývalo alespoň její tučné věno, které nahradilo její ošklivost. Ošklivá a ještě k tomu chudobná, tak to už byla skutečná tragédie. Dnes už to mají mladé ženy všechno přece jen snadnější. Pokud nepodlehnou době, nemusejí si vůbec zoufat, že nejsou hezké; stačí když jsou inteligentní a získají vysoké vzdělání. To je velká hodnota! Mohou se plně soustředit místo na svůj obraz v zrcadle na nějakou smysluplnou činnost, v níž by mohly vyniknout. Mládí a krása jsou pomíjivé, ale dovednosti zůstávají. Žena, která se v životě spolehne víc na svůj rozum dopadne obvykle lépe, než žena, která vsadí jen na svou krásu. Ženy, pěstujte si raději, bez ohledu na hnusnou konzumní společnost, svou duši, svůj rozum, své schopnosti, je to pro vás do budoucna vždy větší vklad, než celý život jen s úzkostí sledovat pomíjení své krásy.    

Ale abych nezapomněla, ani mladí chlapci nezůstávají díky zmršené byznysové konzumní kultuře ušetřeni od komplexů méněcennosti. Jak se tak rádi probírají erotickými časopisy, v nichž se vyskytují prsaté děvy a silně vyvinutí muži, začnou mít nezralí mladíčci velkou starost, zda ho nemají malý nebo tenký- ovšem, že se nejedná o nos. Marně je psychologové a sexuologové konejší, že na velikosti údu nezáleží, chlapci jim díky všude přítomnému pornu moc nevěří. Mužské „vnady” potkalo nakonec to samé co ženské „vnady”- velikost jejich údu je pečlivě přeměřována, jak do délky tak do šířky.    

Kromě údu záleží mužům také na velikosti postavy. Pro jejich dobrý životní pocit je dost důležité, aby vyrostli do dostatečné výšky. Není totiž lhostejné, měří-li třeba pětatřicetiletý muž 158cm nebo 190 cm. Obecnou zkušeností je, že muži vyšší postavy budí respekt, zatímco drobní mužíčci spíše posměch. Někteří z nich pak trpí tzv. „napoleonským komplexem”. Již zmíněný Napoleon byl prý malý (ale prý to není pravda) a vůbec- je to náhoda, že největší diktátorské figurky světa byli malí? Hitler, Stalin, Mussolini, Mao-ce Tung a další a další měli problémy s malou postavou, což později kompenzovali svou obrovskou mocí nad osudy jiných lidí, kterou jim loutkaři za oponou propůjčili.  



Ryba smrdí vždycky od hlavy

V krátkosti zopakuji schéma lidské společnosti, jak jsem o tom psala na začátku této kapitoly. V prehistorii byli všichni lidé svobodní, nikdo nikomu nevládl, v tlupách i v pozdějších rodových společnostech si byli všichni lidi rovni. Až se vznikem soukromého majetku se společnost rozdělila na vládce a ovládané. Vládců byla vždy menšina (10 procent včetně jejich výkonných lokajů všeho druhu) a ovládaných vždy většina (90 procent). Tito menšinoví vládci bohužel vždy určovali způsob života ovládané většinové společnosti. To se týkalo pochopitelně i takových podružností jako ideálu krásy. Ideálem krásy vládců starověku byl silný svalnatý muž, který mohl díky své síle dobýt pro ně další území a uloupit co nejvíc majetku. Zahálčivá šlechta také určovala módu nejen pro sebe, ale i pro své poddané nevolníky. Stejně tak později vládnoucí bohatí kapitalisti určili ideál krásy i pro nejchudší široké vrstvy dělnického obyvatelstva. Ale jedno měli společné- otrokáři, šlechta i kapitalisti vždy potřebovali silné muže, kteří by za ně bojovali ve válkách. Mužská síla se tedy hodila vždycky. U žen se zase vládcům vždy hodila co největší otrocká podřízenost a co největší fyzická krása, aby si s ženami co nejvíc užili. Krása ženy byla tedy odjakživa její jediná mocná zbraň, její obrana i útok, ofenzíva i defenzíva- ale muži používali proti sobě skutečné, nebezpečné zbraně. Od dob, kdy se středověcí rytíři proháněli v těžké zbroji po kraji uplynulo mnoho vody a za tu dobu muži vynalezli neskutečné množství zbraní za účelem posílení své fyzické síly a zničení „nepřítele”. Technický pokrok se řítí čím dál rychleji kupředu, a tak současní vládci světa dnes disponují tajnými zbraněmi, o jakých se nám ani nezdá. Z prostého zabíjení a válčení se vyvinula „složitá věda”, ale hlavně obrovský byznys pro bankstery a zbrojařské korporace.   

Co je to vojenská věda? To je systém poznatků o charakteru, zákonech a zákonitostech války, o přípravě státu a ozbrojených sil na válku a o způsobech jejího vedení. Zahrnuje všeobecnou teorii vojenské vědy, teorii vojenského umění, teorii organizace ozbrojených sil a jejich přípravy k vedení soudobého ozbrojeného zápasu, dále vojenskou historickou vědu, teorii výcviku a výchovy vojsk, vojenskou geografii a další „důležitá vojenská vědní odvětví”.    

Vojenské umění není žádné hudební, literární nebo výtvarné dílo, jak by mohlo někoho napadnout. Je to základní a nejdůležitější součást vojenské vědy, která zkoumá zákony a zákonitosti přípravy a vedení ozbrojeného zápasu, vyvozuje zásady a principy použití ozbrojených sil a všestranného zabezpečení jejich bojové činnosti v ozbrojeném střetnutí na souši, na moři, v hlubinách moře, ve vzduchu i v kosmickém prostoru. Vojenské umění je závislé na politice vládnoucí třídy a na jejím názoru na vedení války. Vojenské umění se dělí na strategii (teorie a praxe vedení války vcelku), operační umění a taktiku (teorie a praxe vedení boje).    

Co je to vojenská technika? Je to veškerá bojová i ostatní technika nezbytně nutná k vedení bojové činnosti a k zabezpečení života vojsk. Nejdůležitějším druhem vojenské techniky je bojová technika, která zahrnuje všechny technické prostředky nutné pro boj (např. tanky, letouny, obrněné transportéry, odpalovací zařízení raket, zaminovací a odminovací zařízení, spojovací prostředky, děla a ruční zbraně). Vojenské letectvo se například člení na dálkové (strategické), frontové, dopravní, protivzdušné obrany státu a námořní. V některých státech jsou do vojenského letectva začleněny také jednotky vybavené mezikontinentálními raketami a vojenskými kosmickými prostředky. Vojenská plavidla se dělí na válečná (všech druhů včetně plavidel výsadkových), speciální (lodě dílenské, havarijní, radiolokační, průzkumné, nemocniční) a pomocná (transportní, tankové lodě, remorkéry, ledoborce). Pak jsou zde nesčetné druhy ponorek, skrývající se v širých oceánech, kterých je dnes patrně víc než velryb. Pak jsou po celé planetě rozmístěné vojenské (nejvíce americké) základny. Jsou to vymezené prostory k rozmístění ozbrojených sil. Vojenské základny se zřizují pro pozemní vojska, dále jsou raketové základny, atd. Rozmisťují se na vlastním nebo cizím území.    

Soudobé zbraně se podle rozsahu ničivého účinku dělí na zbraně hromadného ničení a zbraně konvenční. Podle charakteru řešených bojových úkolů se dělí na strategické, operačně taktické a taktické. Podle způsobů prostředků ničení se zbraně dělí na chladné, palné a paprskové. Zbraně chladné, to jsou prostředky k boji, které jejich držitel ovládá svou svalovou silou, a které slouží sekem, bodem, nebo úderem. Je to nejstarší druh zbraní vůbec, jejich počátky sahají až do doby kamenné. Významný impuls k jejich rozvoji dalo používáni bronzu a později železa. Jak již víme, vrcholným obdobím použití a vývoje chladných zbraní bylo období starověku a epocha feudální až do 17.století, než byly vynalezeny zbraně palné. Ale ani zavedení palných zbraní a jejich masové rozšíření v 16. a 17.století nevyřadilo nikdy z výzbroje chladné zbraně (jež ovšem dovedou způsobit potoky horké krve). Zachovaly si významné postavení ve výzbroji jezdectva a určitou úlohu ve výzbroji ostatních druhů vojsk až do našeho století. V současnosti zůstávají ve výzbroji pouze některé jejich typy, např. útočný nůž.    

Podle charakteru obsluhy jsou zbraně individuální a skupinové. Špičkovou konstrukci soudobých palných zbraní (hlavňových) představují automatické zbraně. To umožňuje střílet dávkami a bojová rychlost střelby dosahuje stovek i více ran za minutu. Konvenčních zbraní je obrovské množství, přejdu tedy rovnou ke zbraním hromadného ničení.    

Zbraně hromadného ničení lidí a přírody jsou označeny zkratkou ZHN. ZHN to je souhrnný název pro jaderné, chemické a biologické zbraně. Jednotlivé druhy ZHN se liší podstatou ničivých účinků. Jsou určeny ke způsobení velkých ztrát nepříteli a ke ztěžování jeho bojové činnosti vytvořením závalů, požárů, a zamořených prostorů. Chemické zbraně jsou vysoce toxické a rychle účinkující otravné látky, které mohou být použity v plynném nebo kapalném stavu. Podle účinku na lidský organismus se dělí na nervově paralytické, všeobecně jedovaté, zpuchýřující, dusivé a dráždivé. Nejzákeřnější jsou ovšem zbraně biologické, které využívají patogenity organismů ( bakterií, virů, atd.) nebo jejich toxických produktů k úmyslnému vyvolání onemocnění nebo úmrtí lidí, zvířat a rostlin. K rozšiřování biologických zbraní se používají i infikovaní hlodavci, klíšťata a hmyz. Biologické zbraně mohou způsobit značné ztráty na živé síle nepřítele, narušit jeho ekonomiku a dezorganizovat činnost týlu. Nejničivějším a nejúčinnějším druhem ZHN jsou i jaderné zbraně. Jejich strašlivé působení je dáno energií uvolňující se při jaderném výbuchu. K ZHN dnes již patří i umělé ovlivňování počasí. Je to klimaterorismus s pomocí HAARPu a rozprašování chemtrailsu takřka ve všech zemích světa.   

A co jsou vojenská tajemství? To jsou tajemství, které zná jen úzká globální oligarchie vládnoucích mužů (rothischildovci a banksteři z FEDu). Je to druh tajemství, které zahrnuje vše, co má zůstat utajeno před běžnými občany.    

Vojenskoprůmyslový komplex to je specifické spojení vojenskoprůmyslových monopolů a militaristických kruhů státních aparátů. Vedle kapitálové účasti zahrnuje i personální unii představitelů monopolního (zejména vojenského průmyslu), kapitálu, vedoucích politiků, armádní špičky, některých vědců apod. Prosazuje zejména ekonomické zájmy zbrojařských společností a svými zásahy do státního aparátu významně ovlivňuje řízení života společnosti. Projevuje se výrazně reakční agresivní ideologie a politika; zjevně nebo skrytě obhajuje nevyhnutelnost závodů ve zbrojení. Vidina závratných zisků podněcuje tvrdý boj mezi zbrojovkami i nekompromisní tlak korporátních zbrojařů na poslušné poskoky, tedy pardon na politiky. Je ovšem zrůdné, když se v mnoha částech světa uměle jitří konflikty mezi skupinami nebo státy úmyslně jenom proto, aby se pak prodalo pro obě zúčastněné strany co nejvíce zbraní. Že to pak odnášejí nejen „nepřátelé”, ale hlavně civilisti tyto globální organizované zločince a psychopaty nezajímá.   

A co je to bankéřskovojenskoprůmyslovopolitickolobyistickomafiánský komplex? To je specifické tajné propojení úzké vrstvy mužů- bohatých finančníků z celého světa. Tato úzká vrstva mužů tvoří dnes už nejvýše pouhé 1 procento z celkového počtu obyvatelstva planety. Jedno procento mužů ovládá 99 procent ostatních lidí. K ovládání většinového obyvatelstva používají své placené lokaje, své hlídače a biřice, stejně jako kdysi otrokáři nebo feudálové. Těmi placenými lokaji je i většina světových politiků, kteří mají ve zvyku stále mlátit v TV jen prázdnou slámu, ačkoliv moc dobře znají pravou situaci. V těch svých jednotných tmavých, kupeckých kvádrech mi připadají jako černí chrobáci, co pohřbívají celou planetu.


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .