21. Kultura násilí

Obsah: Orwell 2014....Příčiny mužské kriminality...Loupežné vraždy...Znásilnění ...Úchylné násilí...Domácí násilí a osud mého bratra...


Orwell 2014

Tento článek se mi líbil, tak jsem ho sem přetiskla z tohoto webu: http://www.nwoo.org/view.php?nazevclanku=novy-vylepseny-1984&cisloclanku=2013080032

Jasnozřivá kniha George Orwella 1984 předjímala technologicky umožněný autoritářský stát všudypřítomného dohledu, propagandy a strachu, který neustále přepisoval historii tak, aby seděla s potřebami současného režimu. 1984 vydaný v roce 1949 vyšel z totalitních šablon nacistického Německa a Sovětského svazu a rozšířil je do budoucnosti, kdy stát zapojoval technologii, čímž k dokonalosti dovedl nejen kontrolu populace přes policejní represivní stát, ale i kontrolu mysli přes propagandu velebící stát a revidující „fakta“ tak, aby podporovala současnou stranickou linii.

Nová, vylepšená verze 1984 je založena na spolupachatelství:

- Všudypřítomný dohled: zatrženo.

- Všudypřítomná propaganda velebící stát a centrální banku: zatrženo.

- Neustálá hra na strach: zatrženo.

- Trvalá válka proti neviditelnému nepříteli, kterého nelze nikdy porazit: zatrženo.

- Policejní stát s v podstatě neomezenými pravomocemi k potlačování „nepřátel státu“: zatrženo.

- Neustálé revize historie tak, aby podporovala současnou stranickou linii: zatrženo.

Všimli jste si, že všechny klíčové ekonomické metriky se neustále revidují, přepisuje se historie a instalují se nové zářné soustavy „faktů“? V nedávném zpětném průmětu jsem spolu s Chris Martensonem zaznamenal Vrchol prosperity, načež Chris poukázal na zpětné revize ekonomických dat, které se dělají jen, když je datový bod bezpečně nad horizontem historie; takže to, že US HDP spadlo v roce 2011 do negativních čísel, se v té době zamaskovalo obvykle chytlavými pozitivními čísly s následným přiblížením k realitě o pár let později, když už ta realita má jen nulový dopad na to, jak veřejnost vnímá státem řízené „zotavení“.

To „titulkové číslo“ je vždy pozitivní a jeho zpětná revize dolů je pohřbená pod lavinou nových dat. Revize jsou tak neustálé a tak extrémní, že rozpoznání těchto neustálých revizí historie tak, aby sloužily politickým potřebám současného režimu, to už znemožňuje; už totiž každý ví, že ta čísla se dělají se záměrem malovat pozitivní obrázek přechodu křehké ekonomiky a společnosti, avšak této propagandistické iluzi dáváme přednost před tvrdou realitou.

Proč? Protože polovina z nás dostává přímo poukázky, dávky či platby od státu. Přes 61 milionů lidí dostává něco od Sociálního zabezpečení, přes 50 milionů dostává dávky Medicare, 47 milionů dostává dávky ve stravenkách SNAP, 22 milionů lidí pracuje přímo pro stát na všech jeho úrovních, miliony další pracují pro vládní dodavatele, kteří jsou v podstatě zástupci státu, další miliony dostávají federálně financované rozšíření dávek v nezaměstnanosti, k důchodu, příspěvky na bydlení podle Části 8 atd.

Orwell podcenil sílu spolupachatelství. Jakmile občan dostává přímé platby od státu, stát si ho koupil jako komplice, jelikož nezáleží, jak moc si občan v soukromí stěžuje na stát, on či ona nebude nikdy riskovat své platby a dávky odporem vůči státu politicky smysluplným způsobem.

Jakmile dostanete poukázky od státu, začnete svou servilitu milovat. Spiknutí státu a jeho centrální banky je vskutku věcí autoritářské nádhery: centrální banka (Federální rezervy) vytváří peníze jen tak z ničeho a kupuje si za ty nové peníze vládní dluhopisy. Stát si tak může půjčit neomezené sumy za nízké úrokové sazby a pokračovat v posílání plateb desítkám milionů občanů, aby si koupil jejich pasivitu a spolupachatelství. Když vám stát posílá peníze, tak je ohromný, a nemyslete na to, jak se k těm penězům dostal či na nevypočitatelné náklady na servilnost a spolupachatelství.

My k Velkému bratrovi nenávist nechováme; nestaráme se o Velkého bratra či o přepisování historie, či o zbytek toho všeho potud, pokud státní peníze tečou na naše jednotlivé účty. Pak jsou naše stížnosti stejně prázdné, jako jsou prázdná státní finanční fakta. Prostě a jasně, New world order (NWO) je vylepšený Orwel.


Příčiny mužské kriminality

Po sametovém podvodu roku 1989 kriminalita u nás nebývale vzrostla. Za komunistů, v policejním státě, to bylo s kriminalitou jednoduché. Od vnějšího světa jsme byli odděleni vysokým, ostnatým drátem a uvnitř státu jsme byli všestranně velmi pečlivě hlídaní, takže si komouši mohli snadno ten svůj malý zadrátovaný koncentrák dobře ohlídat. Dokonalá síť estébáků, tajných fízlů a jejich agentů donašečů a udavačů, milicionářů nebo všehoschopných komunistů, téměř převažovala nad normálními slušnými lidmi. Občan hlídal občana. Díky tomuto "propracovanému" totalitnímu systému byla kriminalita malá. Po listopadu se uvolnily poměry a začal se poznenáhlu pěstovat americký kult násilí. Přestříhaly se dráty na hranici, otevřeli jsme se světu - a tím i velké kriminalitě.

Pohlédneme-li na statistiku veškerých napáchaných kriminálních činů, pak na první pohled je zřejmý obrovský nepoměr mezi mužskou a ženskou kriminalitou. Statistika je neúprosná: muži oproti ženám napáchají většinu zločinů. V kriminálních násilných činech všeho druhu nad ženami bezkonkurenčně vítězí. Hovoří suchá čísla: když rok co rok porovnáme celkový stav odsouzených, tak zjistíme, že mužů bývá asi 95 procent, kdežto žen jen 5 procent. Pokud znázorníme kriminalitu lidí jako koláč, pak téměř celý koláč patří mužům a jen nepatrný díl mají na svědomí ženy. Tenhle poměr, či spíš nepoměr, mezi mužskou a ženskou kriminalitou platí více či méně pro celý svět. Nevěřte proto filmovým detektivkám, které nám falešně sugerují, že ženy páchají zločiny takřka ve stejném poměru jako muži. Ve skutečném světě tomu tak není.

Je zvláštní, že si mainstream tohoto podivného společenského negativního jevu nevšímá, nijak ho nerozebírá, ani nekomentuje. Nanejvýš se staví k obrovské kriminalitě mužů jako by to byl jev přirozený, daný jaksi "od přírody". Prostě jakási nepříjemná skutečnost, s kterou se nedá nic dělat.

Nadměrná kriminalita mužů však není věcí vrozenou ani přirozenou, od přírody danou, protože geny ovlivňují mužskou kriminalitu minimálně. Je třeba si ujasnit, že psychika mužů a žen je utvářená především dvěma vlivy: kulturní evolucí a soudobou výchovou a morálkou.

Je sice pravda, že se v biologické evoluci samci (muži) vyvinuli kvůli sexu jako silnější a o něco agresivnější pohlaví než samice (ženy), jenže páchání kriminality je úplně o něčem jiném, je to o charakteru jedince, čili o jeho výchově a morálce, nikoliv o genech. 

V kulturní evoluci se člověk již od dob australopitéka díky svému specifickému lidskému rozumu vydělil ze zvířecího světa a zavedl svůj vlastní specificky lidský řád a zákony. V prehistorických tlupách nebyl důvod vychovávat chlapce k agresivitě, protože neexistoval majetek. Ale v zaznamenané historické totalitní éře byli chlapci již od nejútlejšího věku systematicky výchovou vedeni k válečnictví, čili byli záměrně učeni k co největší agresi, aby pak mohli “nepříteli” uloupit co nejvíce majetku. Válečnické agresivní chování má ovšem vždy velmi blízko i k nedovolenému kriminálnímu jednání a platí to dodnes. Dívky, v prehistorických tlupách kdysi naprosto svobodné a přiměřeně agresivní, byly v historické totalitě naopak vedeny k nenormální podřízenosti a přílišné poddajnosti. 

Společnost by se měla tímto velkým nepoměrem mezi ženskou a mužskou kriminalitou více zabývat. Protože budeme-li trvat na tom, že přirozená samčí agresivita mužů založená na testosteronu je zanedbatelná a nemá nic společného s kriminálním násilím, pak tedy pravé příčiny nadměrné mužské kriminality vězí logicky ve špatné výchově, která je založena na kultuře násilí. Geny muže nevedou ke zločinnosti. To, zda jedinec spáchá trestný čin, závisí především na řadě "kulturních" vlivů okolního prostředí. Jaké vzorce chování (memy) se do mozku malých dětí vtisknou, takové vzorce tam mají. Do tří let věku dítěte je základní charakter člověka již hotov. Lze tedy s určitostí tvrdit, že přírodní agresivita mužů ve svobodném neolitu byla zanedbatelná, zatímco v historické totalitní éře narostla do obludných rozměrů. Panovníci potřebovali do svých válek vycvičit vraždící stroje a muži se k této činnosti hodili pochopitelně víc než ženy. Právě z toho důvodu byli 5000 let cílevědomě již od útlého dětství muži vychováváni ke krutosti a k válčení - a je tomu tak dodnes. 

Přirozenou samčí agresivitou, založenou na testosteronu, se dají zdůvodnit nanejvýš nevinné hospodské rvačky, nikoliv však promyšlené války. Bestialita člověka, respektive muže, nemá s prostou, neškodnou přírodní samčí agresí nic společného. Bestiálnost často vzniká na základě zrůdných teorií, jako byla například teorie o nadřazených a podřadných rasách. Nacisté, kteří mučili lidi v koncentrácích (např. lidská zrůda Josef Mengele), to nedělali proto, že by ty lidi osobně nenáviděli, ale proto, že si vytvořili zrůdnou ideologii, na jejímž základě vězně považovali za podřadné podlidi, za jakýsi hmyz, který je třeba vyhubit. (Myšlení těch, co i dnes ovládají svět, má úděsné dimenze). Nezbývá než prohlásit, že veškeré zlo nadměrné agresivity a na ní navazující kriminality mužů tkví ve zrůdné výchově chlapců (viz. kapitola o výchově: http://www.kubata.nazory.cz/clanky/kap17.htm). 

Je smutné, že chlapci jsou ve většině zemí světa dodnes vychováváni vládnoucí „elitou“ nikoliv jako budoucí milující tátové od rodin, ale jako válečníci. Již od nejútlejšího věku, sotva oči otevřou a začnou vnímat svět, je jim mainstreamovými masmédii (nástrojem mocných globálních superboháčů) sugerováno ze všech stran, že je dobré prosazovat své zájmy hrubou silou. Jejich další výchova spočívá v tom, že jsou tvrdošíjně přesvědčováni, že správný muž musí být tvrdě soutěživý, musí se snažit ve společnosti dosáhnout co nejvyššího postavení a získat co nejvíce majetku za každou cenu. Protože aby si ho prý ženy všimly, musí být mocný a majetný. A moc a majetek má povoleno získat jakýmikoliv prostředky. 

Většina kriminálních činů jsou tedy výsledkem zrůdné, násilnické výchovy a kultury smrti, která je prostřednictvím mainstreamu řízena z nejvyšších míst. Chlapci jsou učeni, že soutěživost je lepší než spolupráce a majetek má větší cenu než lidský život. Jsou programově cvičeni k necitelnosti, je jim zakazován pláč i empatie. Není divu, že pak u nich skutečně dochází ke kumulaci vlastností jako je velká ctižádostivost, spojená obvykle s velkou touhou po majetku. Pokud je navíc chlapec v ranném dětství v mikrosvětě rodiny sám osobně vystaven krutosti, může to natrvalo změnit fungování jeho mozku. 

Bylo zjištěno, že mezi vlivy, které přispívají ke vzniku zločinnosti přispívá nejen všeobecně agresivní prostředí, ale i příliš velká chudoba, nebo třeba rodiče podnikatelé, kteří na své děti nemají čas a ponechají je napospas vlivu počítačových her nebo debilizoru (TV). Zločinci se také stávají o něco častěji ti, kteří zaznamenávají extrémně nízké výsledky při testech inteligence. Tyto děti se poznají podle toho, že se nedokáží začlenit do kolektivu a neumějí dodržovat disciplínu. Jsou agresivní a často se rozčilují. 

Zrůdná výchova chlapců pokračuje na celém světě, takže díky ní jsou muži dodnes ve všech sférách života nepřiměřeně agresivní. Často se chovají zbytečně hrubě i v situacích, které by se daly vyřešit v klidu. Společnost stále malé chlapečky nabádá, aby radši dali protivníkovi pěstí do nosu, než aby se s ním konstruktivně a rozumně domluvili. Učí ho, že nesmí být změkčilý, takzvaně zženštilý. 

Ženy se naučily v historicky zaznamenané době řešit svou agresi pláčem. Dívky jsou výchovou již 5 tisíc let učeny krotit se, kdežto chlapci jsou naopak již 5 tisíc let povzbuzováni k agresi. V ženách to vře potají uvnitř, muži mají dovoleno vybuchovat navenek. Agresivita mužů je obrácena hlavně vně, proti jiným lidem, ženská agresivita se často otočí dovnitř, proti vlastní osobě. Muž nadává, křičí, buší pěstí do stolu nebo do protivníka, kdežto žena pláče, upadá do deprese nebo různých psychosomatických nemocí či neuróz. Čili u žen nevede frustrace k agresi, ale spíš k regresi či depresi. I z toho důvodu je ženská kriminalita vůči mužské kriminalitě zanedbatelná a bezvýznamná. 

U žen to bývají akorát drobné krádeže v samoobsluhách a obchodních domech. Také dlouhoprsté kapsářky v tramvajích se činí. Semtam se vyskytne nějaká ta paní účetní- šedivá myš, co stačí za deset let účtování nenápadně zpronevěřit milion, aniž vzbudí pozornost. Ženy prostě nejsou zločinné proto, jelikož ke zločinnosti nejsou cíleně vychovávány tak jako muži. Že tomu tak bylo i v minulosti prozrazuje čeština. Vemte si třeba slovo zločinec. Zločinka nebo zločinkyně, to zní divně. Nepoužívá se to. Nebo slovo zlosyn. Zlodcera neexistuje. Slovo lump- slovo lumpka nebo lumpkyně se nepoužívá. Lupič- lupička, tam to zní přirozeně, i když poněkud směšně. 

Když se chlapcům náhodou v životě nedaří co si předsevzali, jsou z toho frustrováni a tudíž agresivní. Tak je to naučila mocně propagovaná kultura násilí. Frustrace je hluboký pocit neuspokojení a napětí v důsledku nevyřešených problémů, neuspokojených přání a tužeb nebo zablokované cesty k určitému cíli. Normálně vychovaný člověk se s frustrací umí vyrovnat. Kdežto u špatně vychovaných mužů vede k agresi a k zločinnosti. Násilná antisociální mužská agrese má nekonečně mnoho podob: zahrnuje různé projevy a formy od skrytých (např. ve fantazii), přes řečové (hrubé nadávky), až po otevřené napadení a ničení, či kriminální jednání. Jsou i různé druhy vandalismu, jedni rozbíjejí okna, druzí stříkají sprejem po zdech, lámou antény aut, ničí lavičky v parku, propichují pneumatiky, atd. Nebo se rovnou vrhnou na kriminalitu a začnou loupit majetek.


Loupežné vraždy

Při loupežích majetku občas dochází k nejotřesnějšímu zločinu- k loupežné vraždě. Tento druh zločinu je doména mužů, ženy se loupežných vražd takřka nedopouštějí. Co se týče vražd, jichž se dopouštějí ženy, tak tam se jedná převážně o stále stejné klasické situace, které policisté tak mile nazývají "domácími zabijačkami". Manželé se pohádají a buď zabije on ji, nebo ona jeho. Žena obvykle zrovna seká nožem cibulku v kuchyni, když on se vrátí rozkurážený z hospody domů. Pokud ji v této situaci muž neprozřetelně napadne, tak ona se namíchne a nožem ho zapíchne. Pak se ještě ženy dopouštějí vražd novorozenců a méně často větších dětí. To jsou ty občasné otřesné zprávy v novinách typu: životaschopného, třiapůlkilového novorozence porodila ve svém panelovém bytě, kde ho poté vložila do igelitky a odložila pod postel, kde se dítě udusilo.... Takového trestného činu se dopouštějí buď velmi mladé nezkušené dívky, které se bojí rodičů, anebo málo inteligentní, duševně zaostalé ženy. Inteligentní ženy řeší svou situaci pochopitelně jinak. 

O tom, že na těžké zločiny má vliv "kultura" a nikoliv "příroda" svědčí zpráva, že před listopadovým převratem převládaly "domácí zabijačky". Zabití v afektu při partnerské hádce bylo tenkrát za komunistů 80 procent, a jen pouhých 20 procent všech případů tvořily loupežné a jiné vraždy. V nynějším zvrhlém, loupeživém, mafiánském kapitalismu je bohužel tento poměr obrácen. Značnou převahu mají loupežné vraždy: až 70 procent ze všech vražd. Loupežné a nájemné vraždy jsou nejodpornější ze všech zločinů a dopouštějí se jich takřka výhradně muži, ženy jen velmi výjimečně. Muži mají na svědomí 99 procent všech loupežných vražd. V novinách jsem četla drobnou zprávu, že v amerických věznicích čeká na popravu 1200 vrahů, mezi nimi bylo jen 7 žen. Podobné poměry panují všude ve světě. 

Když je někdo schopen zavraždit taxikáře jenom proto, aby mu ukradl hezké auto, je to především obrovská citová otupělost pachatele. Auto je někomu milejší než lidský život. To je pro normálního člověka (a zvláště pro člověkyni) nepochopitelná věc. Kde se v některých mužích bere ta hrůzná zhovadilost, kdy pro pár korun dokáží bestiálním způsobem zavraždit člověka? Nemám na mysli nějaké duševně choré, ale zcela normální muže, kteří se až do doby vraždy ničím od jiných normálních lidí neodlišovali. Popíšu případ, který vzrušil celou Prahu. Sedmnáctiletý student se rozhodl, že nechá zabít své rodiče, aby jim nemusel shánět dárky k Vánocům. Slíbil svým kamarádům, rovněž inteligentním studentům, sto tisíc Kč, když to provedou. Studenti si v bytě v maskách počíhali na jeho matku a když se vrátila z práce, ubodali ji k smrti. Potom utekli, na otce už nedošlo. Jeden ze studentů se totiž sám bolestivě zranil, a navíc nože použité k vraždě matky se jim zlomily. Takže další útok neměli čím vést. I soudnímu znalci zůstával rozum stát nad trestným činem, založeným na bázi obchodu. Člověk si mimoděk představí scénu, jak slušní chlapci říkají: Sorry paní, my proti Vám nic nemáme, ale to víte, obchod je obchod. Filmová dokumentaristka, která pak navštívila jejich spolužáky řekla: "Mnohem lépe než já chápali tito spolužáci pohnutky vrahů. Sice nikoho nezavraždili, ale jsou stejně chladní a laxní, takže by to mohla být spíš náhoda, že se jedná zrovna o tyhle tři konkrétní kluky a ne o jiné." 

Nebo jiný případ: Dva sedmnáctiletí učni jeli ve vlaku. Naproti nim seděla německá dívka, která spala se sluchátky na uších. Kluci zatoužili po walkmanu, a tak se rozhodli, že dívku zavraždí. Nejprve ji chtěli utlouct lahví, ale pak si vzpomněli, že je zálohová, že je jí škoda. A tak dívku radši uškrtili. Na mrtvé se ještě oba vystřídali, aby z ní byl ještě nějaký užitek. Pak vystoupili s walkmanem na uších z vlaku…. 

Jiní dva hoši ve věku 16 a 17 let se chladnokrevně domluvili a oběsili devatenáctiletou dívku jenom proto, aby ji mohli ukrást klíče od směnárny a vyloupit ji. Ve směnárně však bylo málo peněz, proto dřív než z místa činu uprchli, nezapomněli mrtvé dívce stáhnout alespoň zlatý řetízek z krku. Dívka s jedním z chlapců chodila. Musíte uznat, že s těmihle zrůdnostmi nemá testosteron nic společného- jejich zrůdné chování je způsobené zrůdnou kulturou smrti, zrůdnou výchovou. 

Nebo: Podnikatel dlužil poměrně malou finanční částku vietnamskému obchodníkovi. Šel do jeho bytu a tam zastřelil mladého Vietnamce, jeho těhotnou manželku, která byla v devátém měsíci těhotenství a jejich roční dítě v postýlce zadusil polštářem. Když ho chytili a dověděla se o tom jeho manželka, spáchala sebevraždu. Tchán zemřel žalem. Tolik neštěstí pro pár korun. A tyhle příběhy se dějí dnes a denně, mohla bych pokračovat v jejich popisu donekonečna. Všechny tyhle případy mají jednu věc společnou: velkou touhu po MAJETKU a citovou otupělost, vypěstovanou zprávami smrti z debilizoru. Tito muži, kteří vraždí, jsou jako stroje a také lidi okolo sebe berou jenom jako stroje. Jako věci. Když někoho zabijí, je to pro ně, jako když se porouchá autíčko. Absence empatie, nebo-li neschopnost vcítění se do druhého člověka u mladých násilníků vzrůstá. Celý svět pro ně existuje snad jen proto, aby ukojil jejich potřeby a požadavky. Díky televizi a počítačovým hrám se jim vše zdá jako rekvizity z filmu- domy, stromy, auta i lidi. 

Jak již napovídá název, motivem loupežných vražd je LOUPEŽ MAJETKU. Poté následují osobní neshody, sexuální motivy- a začíná přibývat i vražd bez motivu, jen tak pro zábavu, z citové otupělosti.Vlastně v podstatě většina vražd je způsobena citovou otupělostí, z které jen vražda je schopná u někoho vzrušení vyvolat. V USA, kde s tím mají největší potíže, protože tam obzvláště jsou muži vychováváni k agresi, na to mají dokonce speciální termín: Thrill killers (vrahové jen pro pocit vzrušení). Svrhnou náhodnou oběť ze střechy nebo z mostu, ukopou ji v metru. Jen pro pocit vybočení z všednosti a nudy. Odborníci upozorňují na stále nižší věk vrahů. Děti zabíjejí děti. Bez zábran, nelidsky, bez váhání. Stávají se ve stále ranějším věku těžkými zločinci. Ohnisky kriminality jsou především chudinské čtvrti velkoměst. Zde patří vražda a zabití ke každodennímu životu. Policie tyto slumy nazývá válečným územím. Místo práva a zákona zde vládnou šéfové překupníků drog a kriminálních gangů. Chudoba a frustrace dělají z dětí lhostejné zabijáky. V Los Angeles zabil čtrnáctiletý chlapec roznašeče pizzy. Měl motiv: chuť na pizzu. V Dallasu zastřelil osmnáctiletý kluk pětadvacetiletou ženu a její dvě malé dcery. Motiv: pozlacené ráfky na autě. Když se jeden řidič ve Washingtonu zeptal několika mladíků na cestu, vpálil mu jeden z nich kulku do hlavy. Motiv: nuda. Velkou nejnovější americkou módou se stalo střílení na školách. Chlapec přijde do školy a zastřelí každého, kdo mu zkříží cestu. Ale jak známo, ryba smrdí vždy od hlavy, takže za tenhleten neblahý stav je zodpovědná především americká oligarchie, které zřejmě výchova mužů k agresi vyhovuje, protože nutně potřebuje vojáky-zabijáky do svých okupačních válek po celém světě. 

Alarmující je skutečnost, že se oproti minulosti zvyšuje i brutalita mladistvých dívek. V Maďarsku dvě čtrnáctileté dívky brutálně zavraždily taxikáře kvůli autu, které chtěly prodat. U nás si osmnáctiletá studentka objednala vraždu své matky u kamarádů. Ti ji v lese nedaleko chaty brutálně ukopali k smrti. Kde je příčina? V televizi, v kinech i počítačových hrách nebývale vzrostl počet akčních filmů, ve kterých bezostyšně vraždí i ženy. Nezralým dívkám se předvádějí nové neotřelé modely chování, jaké v minulosti neexistovaly. Kanadský seriál Brutální Nikita může být dobrým příkladem takových návodných filmů. 

Odkud se surovost mladých lidí bere je mnoha odborníkům jasné: Chování dětí je odrazem světa, v němž žijí, konstatují. Kriminalita mládeže je křivkou horečky společnosti, seismografem, který ukazuje její problémy. Takové dítě dělá přesně to, co vidí jako vzory svého chování. Řídí se zásadou vezmi si, co dokážeš pobrat. Líbí se mi bunda, tak prostě majitele praštím a mám bundu. A pak praštím ještě jednou, aby mě nemohl udat. Agresivní televizní reklama značně přispívá k agresivitě mládeže. Donekonečna mladým sugeruje, že aby něco znamenali mezi svými vrstevníky, musí nutně vlastnit všechny propagované značkové výrobky. Pro mladistvé násilníky je charakteristické, že za největší problém považují nikoliv to, že někoho usmrtili nebo těžce zranili, ale že si trestným činem zkomplikovali svůj vlastní život. 

Dříve se rizikové skupiny mládeže rekrutovaly z neúplných rodin a z rodin nepřizpůsobivých. Dnes už pochází riziková mládež, bez ohledu na společenské postavení rodičů nebo ekonomické a sociální podmínky rodin, ze všech společenských vrstev. Portrét průměrného loupežného vraha je asi takovýhle: většinou má už nějaké delikty za sebou, většinou je mladší, tak kolem 20 let, maximálně do 30 let. Loupežné vraždy se málokdy dopustí pachatel přes 40 let. 

Svou citovou otupělostí jsou známí a nebezpeční i notoričtí alkoholici nebo drogově závislí. Tam už však alespoň existuje konkrétní příčina- alkohol a drogy. Například nedávno jeden notorik zabil bezdůvodně svou tchyni, manželku i malou dcerku. Následujícího dne po činu utekl do Německa a při pokusu o sebevraždu v metru v Mnichově strhl sebou pod projíždějící vlak také 19 letou dívku stojící vedle. Nechtěl prý ze světa odejít sám! Skok v metru přežil bez újmy na zdraví, dívka však přišla o prsty na noze. V německém vězení se pak oběsil. 

Vůbec nejodpornější ze všech vražd jsou vraždy na objednávku. Profesionální vrazi jsou ochotni pro peníze zabít kohokoliv. Platy zabijáků jsou různé. Záleží na tom, kdo si nájemné vrahy objednává a z jakých poměrů zabijáci pocházejí. Existují vrahové, kteří jsou ochotni kohokoliv oddělat i jen za pár desítek tisíc. Vydírání a nájemné vraždy mají k sobě velmi blízko. Každý vyděrač je potenciální zabiják, protože jakmile je někdo odhodlaný vydírat, počítá s tím, že může dojít k násilí. 

Profil námezdních vrahů se podobá jako vejce vejci. Své hrůzné činy připravují s rozvahou a chladně je vykonávají. Necítí žádnou vinu, natož soucit. Na prvním místě jejich hodnotového žebříčku stojí peníze. Zatímco jiní podnikatelé ctí vzdělání, pracovitost, umějí využívat nové technologie, zůstávají námezdní vrazi u obdivu ke zbraním, síle a dokonalému tělu. Zatímco normální podnikatelé obdivují tvořivost, originalitu, humor, námezdní vrazi tím vším opovrhují a zůstávají pasivně u videa s akčními filmy. Zatímco podnikatelé věří sami sobě, usilují o poctivost, vyznávají slušnost, váží si slibu, smlouvy, námezdní vrazi jsou vnitřně nejistí, nepoctiví, opovrhují slušností, jsou bezcitní, velmi sobečtí a vyznačují se velkou neúctou k lidskému životu. 

Nejčastějšími oběťmi nájemných vrahů jsou v současné době u nás podnikatelé. "Pokud půjčím nebo prodám cennou věc někomu o kom nic nevím, můžu očekávat, že se svými penězi v lepším případě neshledám, v tom horším případě, mě to může stát i život," řekl jeden z podnikatelů. 

Předcházet vraždám na objednávku se dá tak, že chycený profesionální zabiják je nekompromisně odsouzen k trestu smrti. To je ta správná prevence! Je nutné, aby lidé měli dostatečné zábrany k páchání podobných zločinů. Český lid má v této otázce jasno. Většina občanů si trest smrti pro nejhorší vrahy, jimž byly vraždy stoprocentně prokázány přeje. Ale panstvo nahoře radši vyšlo vstříc bohatým mafiánům, nikoliv vůli širokého obyvatelstva. Bohatí mafiáni si pochopitelně za své zločiny trest smrti nepřejí, tudíž byl trest smrti hned po pseudorevoluci promptně zrušen. Kdyby ovšem existovala internetová přímá demokracie ( jak ji navrhuji zde: http://www.kubata.nazory.cz/clanky/kap20.htm), pak by trest smrti byl zaručeně díky vůli lidu, opět obnoven.


Sexuální násilí

Na první pohled by se mohlo zdát, že znásilnění ženy patří mezi typický testosteronový zločin. Není to pravda. Tento trestný čin s testosteronem nemá nic moc společného. Muži, kteří znásilňují jsou jen špatně vychovaní. Využívají příležitosti, že je nikdo nevidí a že jsou fyzicky silnější. Špatně vychovaný- proto zneužívá svou evoluční výhodu, větší fyzickou sílu, proto se dopouští násilí. Kdyby ženy byly fyzicky silnější, a k tomu špatně vychované- znásilňovaly by také. Fyzicky slabší atraktivní muži by se stávali jejich oběťmi bez ohledu na svůj testosteron, ten by jim nebyl k ničemu, čili v testosteronu problém není.

Žijeme v peněžní zdegenerované době, v mafiánském korporátním fašismu, ve kterém cokoliv co se dá zpeněžit, to se to taky zpeněží. Pochopitelně bez ohledu na morálku či špatné následky pro celou většinovou společnost. Není divu, že i sex se stal výhodným zbožím, z kterého jsou velké zisky. Prodává se v extra domech jako kterékoliv jiné zboží na prodej. Ovšem muži, kteří na toto zboží peníze nemají, ti si ho jednoduše ukradnou. Změní se na zloděje sexu. Krádež sexu je jejich hlavním motivem jednání, nikoliv neovladatelné pudy. Proč by si měl muž bez peněz sex někde draho kupovat, když si ho může ukrást? Znásilnění je silou vynucená soulož a je to nejskrytější a nejméně odhalená trestná „zlodějská“ činnost mužů. Odhalená a potrestaná znásilnění jsou totiž doslova jen tou pověstnou špičkou ledovce, vyčnívající nad hladinu. Všechna ostatní jsou navždy potopená jen v mozcích znásilněných žen. 

Sociologické výzkumy ukazují, že v tuzemsku prožila ve svém životě znásilnění každá desátá žena. Ale jen pouhá tři procenta znásilněných žen to oznámí na policii. Když to propočteme, pak ze sta tisíc žen je deset tisíc znásilněno a z těch deset tisíc znásilněných to oznámí na policii pouhých 300 žen! A to je ohromný kontrast, že za deset tisíc znásilněných žen je jen 300 mužů potrestáno (a to ještě kdo ví jestli). Je zajímavé, že když se ženy mezi sebou o znásilnění baví, vypadá to, že ne každá desátá, ale každá druhá byla jednou v životě znásilněna, některé i víckrát. A téměř všechny se v životě setkaly alespoň s pokusem o znásilnění. Ženy o těchto zážitcích však nerady mluví, nechtějí se o tom svěřovat ani svým nejlepším přítelkyním. 

Teoreticky by mohl být znásilněn i muž, ale v praxi se to nestává. Je možné, že zvláště velmi přitažlivým mužům se někdy přihodí, že je žena svede jaksi proti jejich vůli- ale vždy mají možnost se proti tomu fyzicky ubránit. Ve skutečném životě dochází spíš k případům, že je muž znásilněn jiným mužem. 

Znásilňování žen má obrovskou tradici, neboť k němu docházelo po celou historickou éru- hlavně bylo průvodním jevem všech válek. V prehistorické mateřské epoše neexistovaly ani války ani znásilňování. Až teprve když se z neškodného přírodního lovce a sběrače stal veledůležitý válečník, který loupil kořist “nepříteli”, pak se z původně svobodných žen stala také pouhá válečná kořist. 

Dobyvačné války kvůli majetku se v historicky zaznamenané době vedly v podstatě všude a neustále, takže ke znásilňování žen docházelo také všude a neustále. Byla to oblíbená činnost válečníků po vítězné bitvě. Výslovné sliby vojenských vůdců před důležitými bitvami často zahrnovaly sexuální přístup k ženám v dobytých vesnicích a městech. Muži pak s větší vervou bojovali a těšili se na svou odměnu. Po bitvě obvykle nastal stejný obrázek: vítězní vojáci vtrhli do dobytého města, muže pobili, ženy znásilnili. 

Za války nebyly zákony nikdy schopny ženu ochránit: ženy se staly zbožím, válečnou kořistí, majetkem vítěze. Znásilňování žen bylo prostředkem potrestání, zastrašení a pokoření. Byl to nejlepší způsob, jak terorizovat civilní obyvatelstvo, byla to i pomsta poraženým mužům. Za utrpení, které si válčící strany nevyhnutelně působily, jako by bylo tichou dohodou dovoleno mstít se třetí, bezbranné straně konfliktu: ženám.

Existoval dávný zvyk, že vítězná armáda mohla po tři dny drancovat v dobytém městě. Osud žen byl při těchto krvavých slavnostech hrůzně zpečetěn. Věta- vojáci vraždili ženy, děti a starce, se stala ustáleným sloganem. Pořád to samé: dospělí muži vždy utekli bojovat kamsi do hor a ženy a děti zůstaly na pospas nepříteli, který je nemilosrdně znásilnil a povraždil. I v těch nejmodernějších válkách se vojáci dodnes mstí nejbezbrannějším.

Historie válek je vždy také historií masových válečných zločinů a jedna z jejích nejtemnějších kapitol nese název “masové znásilňování žen”. To byl a je v mnoha válkách- ať už občanských nebo těch “regulérních” mezi státy- běžnou praxí. Němečtí vojáci systematicky znásilňovali ženy všude kam přišli v obou světových válkách. Japonská armáda znásilňovala Korejky a v letech 1932 až 1945 zhruba 200 000 Korejek odvlekla a přinutila je k prostituci v armádních nevěstincích. Minimálně stejný počet žen a dívek bylo znásilněno pákistánskými vojáky během války o dnešní Bangladéš. Filmařka H. Sanedr s historičkou B. Johr natočily film o tom, co se dělo při postupu Rudé armády na Berlín ke konci druhé světové války. Německé ženy byly hromadně znásilňovány nejen Rusy, ale vojáky všech vítězných armád. Je ovšem pravda, že Rusové jen opláceli to, co dělali Němci u nich doma. “Staly jsme se válečnou kořistí, byly jsme trofejí pro vítěze”, řekla jedna z Berlíňanek. Mnohé byly znásilněny stokrát, vojáci je hodili na hromadu cihel, aby se pak na nich vystřídal celý zástup. Když v roce 1945 pronikly francouzské vojenské oddíly do Stuttgartu, znásilnili jejich příslušníci jenom podle dochovaných policejních záznamů 1 158 německých žen ve věku od 14 do 78 let. Také američtí vojáci všude znásilňovali. Na sklonku války bylo znásilněno podle odhadu autorek filmu asi 2 miliony dívek, žen i stařenek.

To, že vojáci zraňují a ponižují ženy v dobývaných zemích je průvodní jev každého vojenského konfliktu, není to charakteristické jen pro poslední světovou válku. Proto je tragické, že takové chování nepatří jen dávné minulosti. Proto jsme se dočítali o hrozných poměrech i z bývalé Jugoslávie. Podle odhadů tam bylo znásilněno asi 300 000 žen, mezi kterými byly šedesátileté ženy i sedmiletá děvčátka. Ve třetím tisíciletí se jen těžko věří, že k něčemu takovému mohlo docházet v Evropě. V jugoslávské válce znásilňovali všichni bez rozdílu- Chorvati, Muslimové i Srbové. V těchto příbězích by se dalo pokračovat donekonečna, ale závěr zní jediný: masové znásilňování žen zmizí až teprve tehdy, až zmizí války. Bohužel se zdá, že války vedené globálními majiteli planety hned tak ze světa nezmizí. Za všechno toto zlo jsou tedy odpovědni oni a nikdo jiný. Když si člověk vzpomene, jak se válečná zločinkyně Madeleine Albright líbala s hromadným vrahem Hashim Thaci, který vraždil mladé Srby a jejich orgány rozprodával, tak se člověku chce nad takovouto „elitou“ světa těžce zvracet. 

 Dlouhá tradice znásilňování žen dodnes neblaze ovlivňuje myšlení současných mužů. Zatímco ve svobodné prehistorické době by pramuže nikdy nenapadlo brát si praženu násilím- protože existovaly různé “přírodní” mechanismy zábran i přirozená mužská samčí galantnost- v současném světě vlivem “kultury” stále žijí někteří z nich v zajetí představ, že urvat si ženu násilím patří mezi jejich mužné výsady. Naprostá většina mužů, kteří se dopustí znásilnění, je totiž celkem normálních, umí se ovládat, nejsou to žádní zločinci ani sadističtí úchyláci. Celý problém vězí jedině v tom, že jsou nevychovaní. Nebyli svými rodiči-zejména matkami- vedeni v dětství k úctě k ženě a k mužské galantnosti ke slabšímu pohlaví. Rostli jako dříví v lese, vychováváni televizí, akčními filmy a agresivními počítačovými hrami, ve kterých vítězí právo silnějšího. Proto by se mělo stát naprostou samozřejmostí, že alespoň ve školní rodinné výchově by byli chlapci o tomto problému dokonale a podrobně poučeni- jaké komplikace by mohli tímto činem způsobit ženě i sobě.

Tito špatně vychovaní muži se domnívají, že když je nikdo nechytí při činu, mohou si sex ukrást pěkně potají, proti vůli slabé ženy. Platí u nich doslova “příležitost dělá zloděje”. Zloděj sexu se totiž z muže nestává proto, že by se nedokázal ovládnout, ale proto, že se mu naskytla příležitost. Tentýž mladík, který se celé hodiny dokáže v klidu a s chladnou hlavou dívat ve společnosti jiných lidí, mužů i žen, na pornofilmy a ještě je komentuje posměšnými poznámkami- je náhle “přemožen” vášní, když se octne s dívkou sám. Jenže to není vášeň, co ho přemohla. Je to jen demonstrace hrubé síly. Chce jen holce vytřít zrak, ukázat jí “kdo je tady pánem.” Když ty nechceš, tak já chci. Znásilnění je tu výrazem moci, násilí je zde prvořadé, sex druhořadý. Já jsem silný, ty jsi slabá- tak mi nebudeš vzdorovat! V jeho myšlení jako by se odrážely velkopanské válečné zvyklosti minulých dob, kdy vojáci za odměnu znásilňovali k smrti vyděšené ženy a dávali tím najevo svou neomezenou moc nad nimi. Je zde podvědomá chuť dokázat, že já jsem ten pán tvorstva- i když doma nebo v práci poslední onuce. Jedno je jisté, že slušně vychovaný civilizovaný muž na vysoké morální úrovni se znásilnění nikdy nedopustí. I kdyby ho ovládala sebevětší touha, i kdyby mu praskaly kalhoty ve švech, ba dokonce ani v situaci, když by ležel nahý na nahé ženě. Naopak, takový muž, když vidí odpor u ženy, je hluboce uražen a nechuť ženy vyvolá nechuť i u něho. Chladná žena, která nereaguje na jeho dvoření, ho prostě odradí od dalších aktivit. Má v sobě zakódovány pevné zábrany. Je to přírozená samčí galantnost, a také dobrá vychovanost, která mu velí, že když žena nechce, zanechá svých námluv. Připomíná to situaci u psů, tam taky když psice zažene psa, tak pes sklopí ocas a uraženě odchází. 

Znásilnění ženy patří mezi nebezpečné kriminální činy, které jsou u nás přísně trestány, protože je dokázáno, že ženu nadlouho psychicky poznamená. U každého znásilnění totiž dochází kromě fyzických postižení především k velikému ponížení psychickému, kdy se sex nadlouho spojí s něčím negativním. MUDr. Zemek, sexuolog, psychiatr a soudní znalec napsal: “Znásilnění je největším pokořením ženy. Má jen různé podoby. Jiné je znásilnění manželky manželem, jiné sadistou, jiné znásilnění “prosté”, jiné s ohrožením na životě. Také záleží na věku a individualitě ženy. Pro psychiku oběti je ale neméně významné to, co po činu následuje. Měla by se setkat s citlivým přístupem, výslech na policii by měl být veden laskavě, vlídně. Znásilnění spojené s bolestí a brutalitou přirozeně ovlivní i vztah oběti k sexu. Často pak odmítá sexuální styk, u mladých žen může dojít k narušení orgasmické schopnosti, nebo dokonce k vaginismu. Z psychického hlediska může znamenat závažné poruchy- od vysloveně neurotických až po ty nejtěžší- deprese. Některé následky trvají léta, nebo dokonce po celý život”.

Znásilnění mívá různou intenzitu: od té nejmírnější formy, kdy zamilovaný chlapec přemlouvá svou dívku a když to dlouho trvá, napomůže tomu trošku silou- až po tu mimořádně surovou formu, kterou mívají na svědomí psychopati, u nichž je prvořadé právě to násilí. Jedna dívka do časopisu napsala: “To, co mě trápí, je znásilnění. Stalo se mi to před dvěma roky a pachatel dodnes nebyl vypátrán. Hrůza, kterou jsem prožila, se nedá popsat. Nejvíce jsem se bála, že až si “užije”, tak mě zabije. Dá se říci, že jsem ještě měla štěstí v neštěstí. Nechal mě odejít…. Oznámila jsem to na policii a na gynekologii jsem dostala prášky proti otěhotnění. Od té doby jsem se ale hodně změnila, ač jsem si to hned neuvědomila. Nemůžu říci, že bych cítila vůči mužům odpor, ale přesto vím, že se mnou není něco v pořádku. Před půl rokem jsem chodila s klukem. Kdykoliv na mě něžně položil ruku nebo mě objal kolem ramen, pociťovala jsem v bederní krajině a v okolí ledvin nepříjemné pocity. Při pohlavním styku jsem ani jednou orgasmus neprožila a samotný akt mi připadal nezáživný a nudný. Když to bylo partnerovi divné, přiznala jsem se- a on mě opustil.”

Někteří muži jsou ve znásilňování žen vynalézaví a kolikrát se jim jejich násilná trestná činnost těžko dokazuje. Jiné případy jsou však pro soud od počátku jasné jako facka, jako třeba tenhle: Zlodějíček v bytě, do kterého po hromosvodu vlezl, začal rabovat ledničku. Když ho majitelka bytu přistihla, zloděj si dal ruku pod svetr a namířil na ni. Žena byla mrtvá hrůzou. Nechala se zatlačit do ložnice, kde s ní zloděj dvě hodiny souložil. Soud u tohoto případu prokázal, že ženu donutil k souloži pod pohrůžkou zastřelením.

Jiný případ naopak demonstruje, jak se v soudním řízení znásilnění kolikrát těžko posuzuje. U pražského hotelu International zastavil městský autobus. Zamyšlená recepční do něj nastoupila. Netušila, že ho dvacetiletý muž ukradl. Zastavil mezi poli a nervózně jí oznámil: “Budeme konat pohlavní styk”. Recepční byla ochromená hrůzou, neprotestovala, protože nechtěla pachatele podráždit k agresi. A skutečně, jelikož se chovala klidně, nevztáhl na ni ruku, nevyhrožoval bezprostředním násilím, jen jí řekl, ať se svlíkne. Bylo jí od počátku jasné, že nemá v opuštěných polích žádnou šanci a raději se nedobrovolné souložila podrobila. Soud se pak dostal do paradoxní situace. Muž recepční nevyhrožoval, ani na ní nepáchal žádné fyzické násilí. Nenaplnil tedy podmínky § 241. Nakonec došel soud k závěru, že čin, o kterém by laik mluvil jako o jasném znásilnění, nesplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu, jakkoli to může vypadat absurdně.

Známou rizikovou skupinou jsou stopařky. Jeden lovec stopařek šel na věc tak, že stopařkám vždy koupil něco k pití, kde jim vhodil uspávací prostředek. Dívka usnula nebo byla omámená. Muž s ní zajel do lesa nebo do polí a tam ji znásilnil. Pak u soudu tvrdil, že se s ní pomiloval. Spící dívka se přece nebránila. Zákon však pamatuje na podobně předstíranou naivitu tím, že zneužití stavu bezbrannosti staví na stejnou úroveň jako samotné násilí. Takže lovec žen byl polapen a na delší dobu zavřen. Velkou smůlu ovšem stopařky mají, když narazí na nějakého úchyláka nebo sadistu. Takové setkání může skončit hroznou smrtí. Názorně to bylo předvedeno ve filmu Smrt dvou stopařek, který byl natočen podle skutečné události.

Dodnes se dost lidí domnívá, že manželku nelze znásilnit. Tento omyl může muže stát několik let vězení. Jako třeba v tomto případě: Opilý muž se vrátil domů a vrhl se na svou ženu. Pravda, byl s ní v rozvodovém řízení a ona se mu bránila, ale co na tom, vždyť se spolu kdysi tak krásně a často milovali. Muž byl odsouzen, je však třeba připomenout, že soudci případy znásilnění mezi manželi strašně neradi soudí, protože se to velmi těžko dokazuje, neboť je to tvrzení proti tvrzení.

Nebezpečná situace nastane, když se muž do zkratového jednání dostane. Jako se to stalo v tomto případě: Soused přišel k sousedce a snažil se jí získat násilím (klasický případ sexuální loupeže- nikdo mě nevidí, tak to zkusím). Sousedka, byla to lékařka, mu pohrozila, že to řekne jeho manželce. Muž, byl to inženýr, si náhle uvědomil nebezpečí. Zalekl se, popadl botu v předsíni, lékařku omráčil a poté utopil ve vaně- jenom proto, aby se jeho žena nic nedozvěděla.

Bohužel, někdy ani nemusí oběť vyhrožovat. I tak se pachatelé rovnou rozhodnou o krycí vraždu. Patnáctiletou dívku znásilnili při cestě z diskotéky dva mladíci. Čin chtěli zakrýt, a proto dívku brutálním způsobem ubili k smrti.

Znásilnění páchaná vyšinutými muži, různými psychopaty a sexuálními devianty se vyznačují surovostí: ubodaná k smrti šestnácti ranami; uškrcená vlastními punčocháči; ústa ucpaná hlínou nebo vlastními kalhotkami; osmdesátiletá stařenka v tratolišti krve. To nejsou žádné celuloidové krváky či videové horrory, nýbrž realita. Ženy, které narazí na sadistu mají prostě smůlu. Pokud útok přežijí, potýkají se s následky až do smrti. Sedmatřicetiletá vdaná matka dvou dětí, která přežila devět bodných ran, říká o přepadení sexuálním deviantem: “Je to už 12 let stará záležitost, ale zůstal ve mně trvalý pocit hrozné křivdy, lítosti a beznaděje.”

Vzpomínám si, že krátce po listopadovém puči se přihodila zvláštní věc, že soud si u nás nevěděl rady, jak posoudit tento případ: Osmnáctiletá studentka se v restauraci seznámila se čtyřmi cizinci. Seděli, povídali, popíjeli. Navrhli jí změnu lokálu. Bylo teprve kolem sedmé večer. V Kožné ulici ji jeden z nich chytil pod krkem, zatáhl do průjezdu a přinutil ji, aby ho ukojila ústy. Pak ji k tomu samému přinutili další tři. Nakonec jí sebrali 160 Kč a utekli. Podle zákona to tenkrát znásilnění nebylo, protože při něm nedošlo ke spojení pohlavních orgánů. Bylo to absurdní. Kdyby cizinci dívce nevzali peníze a spokojili se s ukojením, šlo podle tehdejších zákonů jen o vydírání. A přitom pro dívku, která se sexem teprve začínala, to byl tak otřesný zážitek, který její sexualitu zaručeně neblaze poznamenal na celý život.

Ten soud si nevěděl rady proto, jelikož před pseudorevolucí se tato sexuální praktika při znásilňování u nás nevyskytovala. Předrevoluční většinová společnost byla pruderní a tuto praktiku nepoužívala. Dnes je „orální sex“ zařazen mezi znásilnění, ale taky to není správně klasifikováno. Orální dráždění totiž není sex, protože ústa ženy ani muže nejsou pohlavní orgány. Orální praktika by se tedy správně měla nazývat nějak jinak. A pokud by si tuhle činnost někdo vynucoval hrubým násilím, nemělo by se to nazývat znásilnění, protože to ve skutečnosti znásilnění není. Snad by byl vhodný název: sexualizované násilí. Za což by měl být ovšem podobný flastr jako za znásilnění.

Není velkou záhadou, proč tak hodně žen znásilnění neohlásí, navzdory tomu, že má na ně tak velký negativní dopad. Mají ke svému mlčení pádné důvody:

1. Stydí se znovu prožívat své ponížení a vytahovat ho veřejně na světlo před mnoha cizími lidmi. 
2. Tuší, že znásilnění budou těžko dokazovat, protože bylo beze svědků. Je to tvrzení proti tvrzení.
3. Bojí se pomsty ze strany sexuálního násilníka. 
4. Nepřejí si, aby se o tom dozvěděli jejich blízcí. Vědí, že by to manžela či snoubence také ranilo.
5. Ženy intuitivně cítí, že zdejší společnost je ke znásilněným ženám nepřátelská, protože nejen lidé, ale i masmédia jsou často víc na straně násilníků, než na straně obětí.

Odsuzování obětí místo pachatelů má u nás v masmédiích dlouhou tradici. Již za komunistů vydatně ovlivňoval veřejné mínění známý psychiatr Plzák, který i po sameťáku do jednoho časopisu napsal: “Nad čím mi zůstává rozum stát, jsou víceméně pravidelně se opakující se zprávy tohoto typu: Osmnáctiletá V.Š. přijala pozvání K.J. a jeho přítele Z.P. k večerní návštěvě garsoniéry. Po zkonzumování pohoštění a alkoholických nápojů žádali K.J. a Z.P., aby jim byla pozvaná dívka po vůli. Když se tato zdráhala, použili násilí a jejich čin byl kvalifikován jako trestný čin znásilnění. Nikdy totiž nevím, co si asi myslela dotyčná V.Š., když přijala pozvání těch dvou mužů. Jak si asi představovala průběh večera v této milé společnosti? Jaké plány se jí asi rojily v hlavě při konzumaci alkoholu, když si přátelsky přiťukávala s oběma muži. Co asi bude dál? Kanasta ve třech? Člověče nezlob se? Chvilka poezie?”

A co bych zase já řekla tomuto “odborníkovi”, který se tak vehementně zastával násilníků? Že mi zůstal rozum stát nad jeho názory. Jak může tak tvrdě odsoudit mladou, nezkušenou holku, takřka dítě? My nevíme, co všechno ji ti muži namluvili, ale určitě se tvářili co nejdůvěryhodněji. Taky si mohla říct, že když jsou dva, tak si nic nedovolí. Taky tam mohly působit další okolnosti o kterých nikdo z nás nemá ani páru. Třeba to, že jednoho z mužů znala už od dětství, atd., atd. Co by asi pan Plzák řekl na to, že moje dcera byla sama s třemi hochy na čundru? Nebyl jí zkřiven ani vlásek na hlavě. Kdyby to však dopadlo jinak, nepochybuji o tom, že by veškerou vinu svalil jen na mou dceru. Jako když ho slyším: A co si ta dívenka v tom hlubokém lese jako představovala, že se bude dít? Že budou pozorovat srnky? Že se budou všichni společně smát u táboráku? Ano, tak to přesně bylo. Pozorovali srnky a smáli se společně u táboráku. Protože ti kluci byli slušně vychovaní. Prostě podle pana Plzáka měli muži právo- jakmile je nikdo neviděl- kdykoliv a kdekoliv si sex násilím ukrást. Pěkně vypečený psychiatr to byl....

Jak se to má s tvrzením, že i současná společnost je spíš na straně násilníků než na straně znásilněných? Jednoduše. V naší společnosti jsou proti obětem znásilnění zakořeněny silné předsudky. Oběť je v našich podmínkách vždy jaksi podezřelá. Mnoho lidí věří, že si to nějakým způsobem žena zavinila sama. Nechodila v minisukních? Nemá snad velké poprsí? Nechovala se příliš vyzývavě? Nemalovala se příliš? Neprovokovala? Nezdržovala se náhodou tam kde neměla? Proč chodila sama po ulici? Vždyť si o to přímo koledovala!

To, že se veřejné mínění přiklání spíš na stranu agresorů než obětí však svědčí o zaostalosti lidí a především o špatné práci mainstreamu. Většina mužů, kteří by se znásilnění nikdy nedopustili, podvědomě soucítí s viníkem, protože se sami cítí ohroženi. Co kdyby je nějaká bláznivá ženská taky obvinila? Pak by se rázem ocitli v podobném svízelném postavení. Mnohý muž taky nechápe, proč jsou za znásilnění tak nepřiměřeně vysoké tresty. Rovněž jim připadá divné, že znásilněné ženy kvůli tomu tak vyvádí- no bóže, vždyť je přece neubude, když chlapovi chvilku podrží, ne?

Na straně obviněných jsou i rodiče synů, neboť si dělají starosti, aby ten jejich kluk taky nevyvedl nějakou hloupost, za kterou by pak musel pykat. Zvláště matky synů si ihned představují, jak nějaká mrcha osočuje jejich nebohého synka. Svým synům fandí a chyby vidí zásadně na straně dívek. Zdá se jim, že dívky chlapce příliš sexuálně provokují. Proč se potom diví, když se chudák kluk utrhne ze řetězu? A jak jsou ty mladé dívky otřesně lehkomyslné a neopatrné: klidně si chodí bez doprovodu na diskotéky, kde se baví až do rána. Chyba je na jejich straně!

A konečně, i mnohé matky dcer jsou na straně mužů. Jsou to typy žen, které mají vůči vlastnímu pohlaví vyvinutou silnou averzi, protože všechny jiné ženy jsou pro ně nepříjemnými konkurentkami v lásce, cítí vůči nim zášť. Říkají o jiných ženách: Ta bestie toho chudáka svedla a teď ho ještě tahá po soudech.

Na straně poškozených žen jsou jen ženy, které podobnou věc samy zažily. Nebo ty, které mají vyvinuté soucítění s jinými ženami (cítí soudržnost). Obvykle jsou to matky dcer, které si rovněž chrání své: o své dcery se bojí ještě víc než matky chlapců a jejich strach je oprávněnější, protože dívky jsou zranitelnější. Jejich argumenty na obranu dívek jsou taky pádné: Že se dívky malují a parádí a snaží se být co nejvíc přitažlivé? Ale vždyť to do nich společnost hustí pod tlakem od samého narození! Pořád se to po nich požaduje a nic jiného od rána do večera neslyší, než že musí být za každou cenu krásné. Na jednu stranu se jim nepřetržitě hustí do hlav, že jejich povinností je být krásná a přitažlivá a na druhou stranu, když se to nehodí, tak se jim to bude vyčítat? Najednou by se neměly malovat, ani přitažlivě oblékat? Tak snad aby chodily oblečené v pytlovině a po osmé hodině večerní vůbec nevycházely z domu, ne? Aby je snad náhodou v průjezdě někdo neznásilnil. Takhle si to falešní mravokárci představují?

Žena ovšem není žádný nevolník, který by měl po desáté večer sedět doma, jen aby se mu venku náhodou nic nestalo. Ti co vidí chyby na straně žen používají absurdní logiku, která je tatáž, jakoby okradenému člověku řekli: Je to tvoje vina, že jsi byl okraden, neměl jsi se svou naditou prkenicí provokovat zloděje na ulici. J istě, někdy si okradení skutečně do jisté míry za své okradení mohou sami. Přesto je nikdo neobviňuje, že jsou spoluviníky zlodějů. Stalo se jim to proto, že byli důvěřiví vůči svému okolí a důvěřiví byli proto, protože se jim to ještě nikdy nestalo. Nedávali si na své věci dostatečný pozor a poskytli zloději příležitost, protože sami nekradou a ještě nebyli okradeni. Přesně totéž pravidlo ale platí i na mladé, nezkušené dívky. Jsou důvěřivé, protože se ještě s násilím nesetkaly, takže nedovedou odhadnout nebezpečí. Jako každý mladý člověk si jednak myslí, že nikdy nezestárnou a s typickou dívčí lehkomyslností dobromyslného hravého štěněte mají rovněž pocit, že jim nikdy nikdo neublíží, protože jsou všichni lidé hodní. Jsou jim k smíchu nemoderní obezřetné ženy středního věku, které se bojí po setmění vystrčit nos z bytu (Ty už ovšem mají svou zkušenost). Jsou jak malé děti, které dokud se nespálí o kamna, tak se míjí účinkem všechna varování.

Smutné je, že nepřátelství namířené proti mladým dívkám neexistuje jen na straně laické veřejnosti, ale i v masmédiích, která zveřejňují jen ty názory, které korespondují s názory převažujících šéfredaktorů-mužů. V různých článcích se jen selektivně vybraní odborníci předhánějí v nekompromisním a tvrdém odsouzení lehkomyslných dívek- vůbec neberou v potaz právě to jejich mládí a nezkušenost. Takže vlastně šéfredaktoři novin a jimi vybraní “odborníci” mají na svědomí zaostalost běžných občanů v těchto otázkách. Právě oni tu zdejší atmosféru vytvářejí, oni manipulují s veřejným míněním tak, aby byly odsuzované oběti, nikoliv pachatelé. Zmanipulovanost davů pak nese toto ovoce: Osmnáctiletá Jana se dala přemluvit dvěma známými, aby se s nimi po uzavření vinárny ještě projela. Jeden z nich ji pak v autě znásilnil. Když se věc vyšetřovala, oba muži shodně tvrdili, že dívka sama začala provokovat a sexuální styk byl dobrovolný. Při výslechu a pak i před soudem byla několikrát tázána, co si představovala, když si vyjela na projížďku se dvěma muži, které poměrně málo znala. Lékař, který ji po znásilnění vyšetřoval, se podivil, že má modřiny na jiném místě, než by předpokládal. I doma se jí znova a znova vyptávali, jestli se bránila dostatečně. Nakonec vše ze všech stran vyznělo tak, že viníkem byla ona sama, protože byla příliš lehkomyslná, naivní a neopatrná. Obdobnou zkušenost měla i dvacetiletá dívka, která po skončení odpoledního čaje důvěřivě přijala pozvání na kávu od známého, který se jí dvořil a s nímž se jí dobře tančívalo. Těžko přesvědčovala soud, že sexy šaty neměla proto, aby někoho sváděla, ale aby se líbila. Jistě, naivně šla s mužem do bytu- ale musela předpokládat, že si hodlá vynahradit účet za dva moučníky a čtyři deci vína sexem?

V jiných zemích znásilnění neberou na tak lehkou váhu jako u nás v Česku. Celosvětově známým případem se například stalo znásilnění dívky mistrem světa v profesionálním boxu M. Tysonem. Tyson byl odsouzen k šesti letům vězení za znásilnění uchazečky o královnu krásy. Ta za ním přišla dobrovolně ve dvě hodiny v noci na hotelový pokoj a znásilnění oznámila policii až za 24 hodin. Tak to by si v naší zemi ani neškrtla! Všichni by se této krásce nejen vysmáli, ale také by ji všichni jednoznačně odsoudili. Protože jít sama na hotelový pokoj ve dvě v noci ke chlapovi, to je přece neslýchaná drzost! Takhle uvažujeme my Češi. Nedokážeme se na věc podívat z jiného úhlu. Že totiž chlap nemá právo znásilňovat, ani když za ním přijde osamělá žena ve dvě v noci dobrovolně na pokoj. S touhle logikou bychom totiž mohli ospravedlnit každou loupež, nejen loupež sexu. Třeba kdyby někdo hotelového hosta oloupil o majetek tím způsobem, že by zloděj za dveřmi tvrdil, že je hotelový poslíček. Host by mu otevřel, zloděj by ho obral a personál hotelu by okradenému sdělil, že si za své okradení může sám- neměl zloděje pouštět večer do pokoje, když tam byl sám beze svědků. Ale co se vlastně divím, vždyť se to děje dnes a denně: Turistovi se ztratí peníze a kamera ze zamčeného hotelového pokoje. Dobře zabezpečené a na deset západů zamčené byty jsou profesionálními zloději vykradeny stejně jako ty nezabezpečené. I luxusní auta jsou kradena ve velkém, ačkoliv jsou nepřetržitě hlídaná. Ovšem i tak se najde dost Čechů, kteří vám škodolibě sdělí, že si za své okradení můžete sami, nemáte si kupovat tak drahé foťáky a auťáky, kterými zloděje jen dráždíte. Prostě nejen u znásilnění, ale i v případě okradení uvažují mnozí Češi zcestně.

V tomhle divném státě mívají předsudky vůči ženám i vyšetřující policisté. Ti málokteré ženě věří, že byla znásilněna. V jejich nedůvěře se však odráží jen skrytá mužská solidarita “s postiženým chlapem”. I oni mají ke znásilnění ryze mužský přístup: Proč ty zatracené ženské dělají ze znásilnění takovou tragédii? Přidělávají nám jen zbytečnou práci.

Reportér se ptal v jednom časopise policejního majora: “Nemyslíte si, že paragraf o znásilnění je tak trochu nesmyslný? Jakou ochranu má chlap před ženskou, která jednoduše přijde a řekne: Byla jsem znásilněná?”
Major odpověděl: “Máte pravdu, chlap se brání těžko, kolikrát se těžko prokazuje, jestli se znásilňovalo nebo ne.”
Reportér: “Stalo se někdy v průběhu vaší praxe, že jste dokázal ženě, že si znásilnění vymyslela?”
Major: “Stalo a ne jednou jsme různým dámám vysvětlili, že to nebylo tak, ale jinak, než se nám snažily navyprávět. Na to ale musíte mít policajtský nos a hodně štěstí.”

Teď si představte situaci, že žena jde oznámit znásilnění a tam sedí tenhleten major, který už dopředu v ní vidí lhářku. Domnívám se, že znásilnění by měly radši vždycky vyšetřovat ženy. Jednak žena do ženy lépe vidí, lépe ji prokoukne, takže ji ta druhá tak snadno neobalamutí. A jednak ze strany vyšetřovatelky by snad existovalo přece jen větší soucítění s obětí než ze strany vyšetřovatele.

Jak je to tedy se ženami, vymýšlejí si znásilnění skutečně tak často, jak tvrdí ten major? Vůbec ne! Muži se nemusí bát křivých obvinění, protože takových “ujetých” žen, co se dopustí křivého svědectví je zatraceně málo. A jsou to téměř vždy už takřka psychiatrické případy. Pro normální ženu je znásilnění taková hanba, že prostě s tím nikam nechodí a dusí to v sobě. Policisté sice s oblibou v bulvárních plátcích muže straší a vyprávějí hrůzostrašné historky o tom, jak si ženy znásilnění z různých důvodů vymýšlejí, ale kupodivu nikdy radši neuvedou přesné statistické údaje o počtu “lhářek”. Tím pádem si nemůžeme udělat přesnou představu o tom, jaká je situace ve skutečnosti. Ale to nevadí, dá se to i tak poměrně přesně spočítat. Jak již jsem psala na začátku, policisté vyšetřují jen nepatrnou špičičku ledovce skutečných znásilnění- na což velmi rádi zapomínají. Z 10 000 skutečně znásilněných žen to přijde oznámit na policii pouhých 300 žen. Podle ověřené statistiky (o které však policisté radši v bulváru nemluví), z těch 300 žen jen pohé 3 procenta lžou, což představuje 9 žen. Takže z 10 000 skutečně znásilněných žen si pouhých 9 žen své znásilnění vymyslelo, což představuje mizivý počet. Takže rozšířená představa, že si hodně žen znásilnění vymýšlí, je značně nepravdivá. Skutečná pravda je taková, že naopak až příliš hodně žen ten zločin ani vůbec nejde hlásit. Proto je nepřátelská atmosféra vůči znásilněným ženám neopodstatněná a je to jen další sprosťáctví, které je v tomhle státě na ženách pácháno. Lidé by si naopak měli uvědomit tuhle pravdu: Žena, která je znásilněna, může tím být nadosmrti poškozena.

Nevraživost vůči mladým dívkám je zbytečná i z jiného důvodu. Ze statistického hlediska totiž existuje nejvíce situací, kdy jim opatrnost stejně není nic platná. Ženy je svým chováním nemohou ovlivnit, protože nejvíce znásilnění se uskuteční mezi lidmi, kteří se dobře znají. Naopak nejméně je jich s cizím člověkem na opuštěném místě. Ze statistik totiž jednoznačně vyplývá, že 75 procent obětí svého útočníka znalo, neboť šlo o člena rodiny, příbuzného nebo známého. Pouze 11 procent žen je znásilněno zcela neznámou osobou.

Většina žen ani netuší, jak je naše zákonodárství nedokonalé, neboť v realitě bývá všechno ještě daleko horší, než jakou o tom mají představu. Když žena přijde oznámit znásilnění, odvezou ji policisté na gynekologické vyšetření, kde lékaři zkoumají přítomnost spermatu v pochvě. Policejní fotograf vyfotografuje viditelné pohmožděniny na jejím těle, policisté prohledávají a dokumentují místo činu, vyslýchají oběť, svědky…. Když je pachatel dopaden, oběť před ním musí vystoupit z anonymity. To, že se s ním v rámci velmi zdlouhavého trestního řízení znovu setkává pro ni znamená ohromnou psychickou zátěž. Na rozdíl od pachatele u ní nevzniká bezplatný nárok na advokáta ex offo. Mnohým osobám, většinou mužům, musí zas a znova dopodrobna popisovat děj, na který by si raději přála zapomenout. Musí detailně odpovídat i na takové otázky, zda a kdy došlo u pachatele k výronu semene apod. Tak se nedivme, že pro řadu žen je vyšetřování a soud jen dalším nepříjemným zážitkem, dalším velkým traumatem. Někteří znalci kriminalistiky dokonce mluví o “znásilnění po znásilnění”. Nejednou je žena vystavena i tlaku advokáta, který se logicky snaží hájit svého klienta a tedy řadu jejích tvrzení tvrdě zpochybňuje.

Jedna z takto postižených žen to popsala: “Šla jsem domů. Vedle mě zastavilo auto a dva muži mě do něj vtáhli. Třetí šlápl na plyn a ujížděl pryč. Dva dny mě pak drželi a znásilňovali s pohrůžkou, že až toho budou mít dost, zabijí mě a najdou si nějakou novou oběť. Pak se mi podařilo využít jejich opilosti a utéct, jenže tím to teprve začalo. Místo zapomnění přišly nekonečné výslechy: který, kolikrát a kdy. A nejhorší nakonec- soud. Proti mně tři grázlové do detailu nadrilovaní od obhájce, jak se mají chovat a co mají říkat, a obhájce, který se ze mě snažil udělat hysterku a kurvu.” To vypráví žena, která jedním dechem dodává, že kdyby tohle věděla, v životě by k soudu nešla. Původně se domnívala, že je její povinností násilí ohlásit, aby se to nestalo i jiným ženám. Nyní v ní však zůstala jen velká hořkost: Násilníci znají ze spisu její jméno i adresu a kdykoliv se jí mohou pomstít. Taková situace je v civilizovaném světě nevídaná. Tam jsou oběti násilí chráněny a jejich anonymita je zajištěna zákonem. Proto by bylo žádoucí dosáhnout především změny našich právních předpisů víc ve prospěch poškozených. Jde o to, aby se co nejvíce omezilo setkání oběti s pachatelem a aby vyšetřování probíhalo šetrně a diskrétně. Obavy z toho, že by pachatel oběť poznal a pomstil se, jsou víc než odůvodněné. Postižená je pro něho práskač a on si to s ní jednou vyřídí.

Ke zdejší neurvalé atmosféře přispívá především bulvární tisk, protože násilí v podstatě glorifikuje. Zprávičky o znásilnění totiž nebývají v bulvárních plátcích popisovány jako závažné trestné činy, ale spíše jako zábavné perličky určené pro pobavení čtenářů. Novináři jako by se předháněli v tom, kdo předvede nejvtipnější a nejoriginálnější způsob znásilnění, jaký tady ještě nebyl. Uvedu jen tři ukázky z té nepřeberné sbírky, kterou jsem po sameťáku nashromáždila.

Vnukovská láska. Pod pohrůžkou zabití přiměl 14.dubna večer 33 letý Josef M. svou 87 letou babičku v jejím bytě k pohlavnímu styku. Potom jí odcizil 460 Kč a odešel.

Vůně ženy. Zatím neznámý lotr podlehl tři hodiny po půlnoci šarmu 32 leté ženy, se kterou jel ve výtahu sídlištního paneláku. Přinutil ji otevřít její byt s úmyslem ukojit své choutky. Žena mu nakonec podlehla a při znásilnění utrpěla zranění, které si vyžádá léčení.

Obsloužil se dvakrát. Jednoho dne přišla slečna E.V. do recepce hotelu v Praze 9. Úsměv a příjemné vystupování z ní zářily na sto honů. Patří to jaksi k jejím samozřejmostem. Za pultem recepce jí to docela slušelo, neskrývala výtečnou náladu. Diskutovat se zákazníky ji profesionálně přitahovalo. V noci byla služba klidnější, a tak si mohla zapálit cigaretu a připravovat písemnosti na druhý den. Mohlo být ke čtvrté hodině ranní, když se otevřely dveře a do recepce vkročil mladý muž. V klidu si zapálil a “hodil řeč”. Byl trochu suverénní a požádal ji o kávu. Byla ráda, že má společníka na ukrácení dlouhé chvíle a mladíkovo flirtování brala spíše z ženské ješitnosti- má přece práci. Jenže návštěvník začal být dotěrný a jeho slova jednoznačně vykazovala hříšné myšlenky se stále větší urputností. Loudivé návrhy změnil v poznenáhlu v činy. Vrhl se na dívku jako šílenec. Byl silnější. Mrskl s ní do přilehlého “kamrlíku” a znásilnil ji. Zneuctěná recepční se ani nestačila vzpamatovat, když mladík si natáhl kalhoty, sáhl do pootevřené pokladny a vyběhl do noční ulice s deseti tisícovkami v ruce (Co říkáte- povedená taškařice, ne? Zde vidíte, že některý bulvár se přímo vyžívá v barvitém líčení celé události). 

Ale není vše ztraceno, psychologové vycházejí z toho, že i nečekané situace zvládá lépe ten, kdo je připraven. Proto kladou velký důraz na prevenci a pořádají kurzy, jak se znásilnění vyhnout a jak se co nejracionálněji chovat, když už k němu dojde. Podle psychologů by se dívky měly od útlého věku učit (nejlépe snad ve školní rodinné výchově), že žena skutečně nemůže být v životě příliš lehkomyslná a některým situacím se má radši ze zásady vyhnout. Je správné, když dospělí upozorní na různá rizika- děti by neměly růst jako dříví v lese. Na druhou stranu si odborníci uvědomují, že nelze do dívek hustit trvalý neurotický pocit ohrožení. Varování děvčat musí být s mírou, neboť nelze všechny muže vykreslovat jako potencionální násilníky a pokrytecké všiváky, kteří se po setmění změní v agresory. Stačí jen připomenout notoricky známou pravdu, že totiž sexuální deviant napadá převážně ženy slabé a nejisté. Ženě, z níž vyzařuje sebejistota a síla se raději vyhne. Strach oběti zmenšuje její šance. Zkušenosti hovoří jasně: agresoři jsou v drtivé většině zbabělci. Troufnou si zaútočit pouze tehdy, když jsou si jisti svou převahou. Jejich myšlenkové pochody jsou přímočaře primitivní- silnější vyhrává.

Jak se tedy proti znásilnění účinně bránit? Zde je několik doporučovaných rad: Karate: Chytil dívku zezadu a snažil se ji odvléci do křoví. Karatistka si ho podala a zasadila mu několik tvrdých úderů. Nakonec byl rád, že vyvázl pouze s pohmožděnými žebry a naštípnutým předloktím. Lest: „Já se s vámi vyspím, ale je hloupost, abychom se tu váleli ve špíně. Pojďte ke mně domů”, navrhla dívka muži, který ji přepadl. U paneláku zazvonila na všechny partaje a začala křičet o pomoc. Muž pelášil pryč. Nebo- muž přepadl ženu, která držela v obou rukou nákupní tašky. Řekla mu, že si je odloží, aby z toho taky něco měla. Když je pokládala, vytáhla ze síťovky láhev a rozbila ji dotěrovi o hlavu (ale je to dost riskantní, když se nestrefí, rozbije hlavu on ji). Nemoc: Mám AIDS,kapavku, syfilis- to jsou argumenty, které mohou pachatele odradit. Různé pomůcky: Například se prodává tzv. tekutá střela, jejíž účinek je okamžitý a útočník je 20 minut vyřazen. Nebo se v cizině prodává ampulka tekutin, která když se rozbije, páchne ještě víc než výměšek tchoře. Také jsou v prodeji různé ječící sirény velmi malých rozměrů, které je dobré odhodit co nejdál od sebe.

Další konkrétní rady jsou: Agresivního muže prý dokáže vyřídit pohlazení, něha, nebo když mu žena řekne –chci tě! (Jenže u našich policistů a soudů by pak neměla šanci prokázat znásilnění). Pokud ženy nemají dost rychlé nohy, aby utekly, nebo dosti lsti, aby se muži vymanily, pak nejhorší je křičení, ječení, kousání a škrábání. To násilníka ještě víc vzruší nebo rozzuří. Lepší je tedy buď odevzdaně a nehybně ležet jako kláda nebo dokonce předstírat zájem (ale pak už radši vůbec nejít na policii). Psychologové ženám dále doporučují, aby pachateli, který je znásilní nevyhrožovaly, ale aby mu poděkovaly za bezvadnou soulož, případně se s ním snažily domluvit další schůzku, že si chtějí ještě užít. Jakmile pachatel dostane strach, že ho udají, může je i zabít. Chyba je, že si znásilněné stopařky často ani nevšimnou poznávací značky auta, ve kterém je pachatel znásilnil. Jeden psycholog dokonce radí, aby se ženy pomočily a pokálely, to že útočníka odradí (Možná by nebylo marné se i pozvracet). 

Každá postižená žena by měla zajít ke gynekologovi, a to i v případě, že policii nic neohlásí. Ten ji vyšetří a zjistí, jestli neotěhotněla, pachatel ji nenakazil, nebo nezranil. A pokud se nedokáže se znásilněním vyrovnat psychicky, měla by navštívit psychiatra. To, že se snaží zapomenout, nebo v sobě určité pocity potlačit, jí může způsobit psychické i zdravotní problémy. Pro normální vnímavou ženu, která sex prožívá především jako citovou záležitost totiž nebývají nejhorší modřiny nebo zlomeniny, nejhorší pro ni bývá psychické trauma, které při znásilnění zažije. Pokud se pokusí svůj zážitek a psychický úraz s ním spojený potlačit, popřít sama před sebou, dopustí se dalšího, sice skrytého, ale stejně ničivě působícího násilí na svém psychickém i fyzickém prožívání svého sexuálního života. Je tedy vhodné v této chvíli překonat strach a vyhledat odbornou pomoc.

Uvedu příklad znásilnění, kdy se oběť z praktických důvodů rozhodla o svém postižení mlčet jako hrob. Své tajemství mi svěřila přítelkyně, výměnou za tajemství moje. Veselá společnost seděla u táboráku. Byla dobrá zábava, u všech panovala výborná nálada. Popíjelo se pivo, víno, pojídaly se pečené buřty a zpívaly se trampské písně při kytaře. Manžel si šel lehnout do stanu, byl unaven, pádloval na řece celý den. Přítelkyně tenkrát dál zůstala sedět u táboráku. Dala se do řeči s pohledným, sympatickým kytaristou, který ji vzrušoval svými “náhodnými” doteky. Později se nechala od něho doprovázet lesem ke stanům. Mladá žena byla pět let vdaná a toužila po trošce dobrodružství. Romanticky si představovala, jak jenom pro ni kytarista při měsíčku zahraje hezkou písničku. Pak se párkrát dráždivě políbí, pohladí a rozejdou se. Jenže to skončilo trochu jinak. Sympaťák ji opravdu začal líbat- ale šel hned tvrdě na věc. Byl opilý a chtěl honem dosáhnout svého- než si to “baba” rozmyslí a uteče mu. Ona se vzpírala, bránila se, ale už jí to nebylo nic platné. Jemný sympaťák se změnil v hrubce, v zloděje sexu. Byla bezradná, nevěděla co má dělat. S tak trapnou situací se ještě nesetkala. Začala volat o pomoc, ale muž jí ucpal ústa a vyhrožoval. Bylo tak trapné ho kousat nebo drápat jako zvíře- a kromě toho se bála být agresivní, aby nevzbudila agresivitu jeho. Zkusila lest, s jejíž pomocí by se vymanila ze železného objetí. Řekla, že se potřebuje vymočit. Muž ji sice na okamžik pustil, ale stál nad ní jako dráb a čekal až se vymočí. Tehdy pochopila, že nemá šanci tomu kreténovi uniknout. Celou záležitost pak považovala za svou vlastní hloupost. Vinu dodnes dává především sobě. Nikdy to nikomu neprozradí, protože ví, že by musela být padlá na hlavu, aby si přidělávala další maléry a pokračovala v dalším sebetrýznění. Správně tuší, že nejhůře by to nesl její manžel a mohlo by to rozvrátit jejich šťastné manželství. Tahle paní si už dá v životě pozor, už bude vždy velmi obezřetná a taky se jí to už patrně víckrát nestane. A moje tajemství? Ne, tenhle zážitek do světa vytrubovat nebudu- a krom toho jsem ho již vytroubila v jiné kapitole.

Ale stala se mi nedávno taková věc. Objevila jsem ve sklepě starý obraz, který jsem kdysi namalovala ve 24 letech. Zajásala jsem nad tím skvělým expresionistickým dílkem a pověsila si ho mezi ostatní obrazy do haly. Byla na něm nahá oranžová silueta ženy, jakoby volající o pomoc, obtočená všemi směry chapadly-falickými symboly. A začaly se dít podivné věci. Ten obraz ve mně probouzel negativní vzpomínky, o nichž jsem si myslela, že už jsou dávno zapomenuty. Po dvou měsících mi došlo, že ta negativní energie vychází z toho obrazu. A tak jsem milý obraz zase švihla zpátky do sklepa. Těžký balvan vytažený nad hladinu ze dna podvědomí se zpátky ponořil do hlubin zapomnění, negativní energie se rozplynula.

To by člověk stejně nevěřil, co všechno může náš mozek ovlivňovat. Kdysi se mne v práci kolegyně zeptala: “Jarmilo, poslyš, proč pořád používáš slovo obludný?” (obludně jsem se najedla, obludně jsme se tomu nasmáli, celý den jsem obludně pracovala). Přemýšlela jsem nad tím a přišla jsem na to. Bydleli jsme tenkrát v 11.patře paneláku a ze všech oken bytu jsme měli výhled na obludnou televizní žižkovskou věž. Měli jsme tu šedou obludu ve dne v noci na očích, proto jsem používala slovo obludný. Když jsme se odstěhovali, slovo obludný z mého slovníku zanedlouho zmizelo. Proto bychom měli být velmi obezřetní a pečlivě třídit, co si do svého mozku vpustíme a co ne. Zásadně bychom se měli vyhýbat všem otupujícím televizním pořadům, všem rafinovaným dezinformacím v mainstreamových novinách a pitomé časopisy prošpikované hustě reklamou bychom neměli číst vůbec. Lepší je vytahovat si zajímavé informace ze svobodného internetu.(Doufejme, že nám to mocní nezatrhnou). Ale vrátím se zpátky k danému tématu. 

Velmi nebezpečnou odrůdou “krádeže sexu” je incest. Lidstvo sice z incestu povstalo, ale dnes se incest řadí k vážným násilným trestným činům. Nejčastěji dochází k pohlavnímu styku mezi otcem a dcerou, kdy otec dceři autoritativně poručí nebo ji hrubou silou donutí ke styku. A teď si představte, že by společnost měla k incestu stejný postoj jako ke znásilnění ženy: To děcko si to jistě zavinilo samo, chodilo doma polonahé, bylo sexuálně vyzývavé, není divu, že se otec nezdržel. Ale naštěstí v tomto případě společnost uznává, že je dítě slabé a bezbranné a že je vina vždy jednoznačně na straně otce.
     Je to zvláštní, zatímco v psychoanalýze byl nejdiskutovanějším vztahem syn-matka (oidipovský komplex), z hlediska praxe platí za nejčastější známé incestní formy sexuální vztahy mezi otcem a dcerou. Oidipovský komplex je sice známější než komplex Elektřin, ve skutečném životě je však incest matky se synem velmi vzácný, zatímco incest otce s dcerou nejčastější. Incest matka-syn existoval v rané prehistorické mateřské epoše, v pozdějších etapách vývoje lidstva byl však z praktických důvodů zakázán a potlačen. O to víc však matky lpěly na svých synech na psychické úrovni- ze všech příbuzenských vztahů bývá svazek mezi matkou a synem nejpevnější.

Incestní vztah na fyzické úrovni mezi otcem a dcerou mívá pro dívky nedozírné následky. Často pak trpí po celý život různými zábranami v sexuálním životě. Nebo se snaží přehlušit guláš své rozhárané duše prostitucí, alkoholem, či drogami.To vše velmi plasticky popsala Iris Galey v autobiografickém románu nazvaném Neplakala jsem, když táta zemřel. “Touto knihou chci bojovat za oběti incestu i sama sebe”, říká autorka na úvod. Musela se vypořádávat se svými otřesnými zážitky z dětství takřka celý život. Trvalo jí to až do padesáti let. Otec ji od jejích deseti do čtrnácti let zneužíval, matka zahleděná do svých vlastních problémů dceru neochránila. Čtyři roky trvající trauma malé Iris skončilo sebevraždou otce, kterou spáchal poté, co bylo jeho incestní chování prozrazeno. Iris tehdy žádnou lítost nad otcovou smrtí nepociťovala, jen ohromnou úlevu nad tím, že člověk, který ji nutil dělat “takové věci”, ale také ji bil, nadával a týral, už není.

Nikdo ji pak později nepomohl dostat se z krize, ani vlastní matka ne. I po tak velkém traumatu nedokázala být své dceři oporou a dát jí dost lásky. Místo toho se ji snažila co nejdříve provdat, aby byl od ní pokoj. Nic se ale neurovnalo, ani když porodila holčičku. Nebyla totiž schopna kvůli psychickým problémům zvládnout manželství ani mateřství. Utekla, rozvedla se, ocitla se v sanatoriu pro duševně choré, ale ani tam nedokázali její poraněnou duši vyléčit.

V sexu cítila celý život strach a znechucení. Všichni jí neustále vyčítali jaká je a jak se chová, ale nikdo nad tím nepřemýšlel, proč je taková. Tuto otázku si musela položit sama, až ve své knize. Její kniha přesvědčí každého o tom, že žena, která se v dětství stane obětí incestu, se s tím musí celý život vyrovnávat.
Sexuoložka MUDr. J. Pondělíčková- Mašlová shrnula své poznatky o znásilnění takto: Pokusím se uvést na pravou míru rozšířené mýty o znásilnění. Jejich odbourání je totiž prvním předpokladem k tomu, abychom sexuálnímu násilí účinněji čelili.
Mýtus: Znásilňují jen cizí muži.
Skutečnost: 80 procent znásilněných žen agresora znalo. 50 procent bylo znásilněno na předem dojednané schůzce se známým mužem. 15 procent bylo znásilněno vlastními manžely.
Mýtus: O znásilnění lze hovořit tehdy, nese-li žena zřetelné důkazy, že se bránila- poranění nebo modřiny.
Skutečnost: O znásilnění jde za použití síly nebo hrozby násilím. Stačí tedy, když muž reálně vyhrožuje a tím ochromí odpor ženy.
Mýtus: Znásilnění se dopustí muž, který je silně sexuálně vzrušen a své vzrušení prostě nezvládl.
Skutečnost: Muži znásilňují ženy nejen pro vlastní sexuální ukojení, ale i pro pocit moci a nadvlády nad ženou. Restituují si tak své nedostatečné sebevědomí. Někdy jsou přitom tak málo vzrušeni, že vlastně soulož uskuteční jen s obtížemi. Dalším bludem je, že ženy mají rády násilí, že ho potřebují. To je nebezpečný mýtus. Stejně zavádějící je předsudek, že neatraktivní ženy nejsou znásilňovány. Násilí na ženě nesouvisí s její krásou, ani sexappealem, ale především s momentální agresivitou pachatele.
Mýtus: Mnohá znásilnění vyprovokují ženy svým chováním. Provokují, dráždí- a když v posledním momentě odmítnou, muž se již neubrzdí.
Skutečnost: Většina pachatelů své jednání předem plánuje. Cizí muži čekají na svou oběť, známí záměrně vytvoří situaci, kdy je žena odloučena od společnosti a nemá naději dovolat se pomoci.
Mýtus: Ženy často uvádějí, že byly znásilněny, i když k ničemu takovému nedošlo- maskují tím pozdní návrat domů před otcem nebo manželem.
Skutečnost: Falešné obvinění je zcela výjimečné. Bylo prokázáno, že tvoří pouhá tři procenta z ohlášených případů.
Mýtus: Některé ženy si o znásilnění přímo koledují: vyzývavě se oblékají, pijí s mužem alkohol, nechají ho za sebe platit útratu, dají se od něho pozvat domů.
Skutečnost: Muže nic neopravňuje k tomu, aby zneužil a využil ženiny naivity a důvěřivosti. Oběť snad může být neopatrná, ale ne spoluodpovědná. Za znásilnění je zodpovědný vždy ten, kdo se ho dopustil, stejně jako za vraždy, loupeže a krádeže jsou odpovědni pachatelé, nikoliv jejich oběti.


Úchylné násilí

Veškerý mainstream, to znamená televize, rádio, videohry, tištěné noviny a bulvární časopisy podporují všemi směry i úchylné násilí. Proč? Protože se jím tak rády a často zabývají! Zvláštní kapitolou samou pro sebe je propagace sadistických vrahů v televizních detektivkách všeho druhu. Názorně tam s oblibou na tisíc způsobů předvádějí sadisty, kteří nevraždí pro peníze, ale pro samotné potěšení z vraždění, které jim přináší rozkoš a sexuální vzrušení. Je fakt, že sadistické vraždy jsou i v reálném životě výhradně mužskou specialitou, sexuální vražedkyně příliš neexistují, ale právě proto by mainstream neměl toto mužské sadistické násilí tolik propagovat. Naštěstí těchto úchylek je ve skutečném životě i přes tuto mohutnou šílenou propagandu jen nepatrné procento.

Sadista mívá část krutosti vrozenou a část je získaná (vtištěna) v raném dětství. To když se mu tělesné vzrušení a rozkoš spojí s agresí (třeba pod vlivem televizní detektivky). Sadistu krutost sexuálně vzrušuje a v pozdějším věku se u něho může vyvinout extrémní nutkání zabíjet. Propojení agrese a pohlavního vzrušení funguje obousměrně. Jakmile dojde k propojení, může stejně spolehlivě pohlavní vzrušení vyvolat agresi-jako agrese může vyvolat pohlavní vzrušení. “Ženskou musím ulovit, přepadnou, srazit jako lovec. Jsem ženatý, ale manželka je přede mnou bezpečná. Má vada působí jen v souvislosti s anonymním objektem. Přišel jsem k tomu tak ve 30 letech," přiznal se jeden ze sexuálních agresorů. Naštěstí nikoliv sadistický vrah.

Známým sadistickým vrahem se u nás stal šestnáctiletý učeň, který zavraždil pět žen, než byl dopaden. Byl o něm dokonce natočen i film. Byla to děsivá scéna- spícím městem se celou noc toulal kluk, který usilovně hledal, kde by koho zavraždil. Místo o lásce snil o vraždě. Musí to být hrozné, narodit se jako zrůda. Tenhle problém naštěstí ženy netrápí- běhat po městě a intenzivně pátrat po nějaké vhodné oběti, kterou by mohly zabít, jen aby se přitom sexuálně uspokojily. Toník, tak se ten kluk jmenoval, byl totiž rodilý sadista. Už v sedmi letech rozsekal živé rybičky na tenké nudličky. Sadismus je pochopitelně posilován i špatnou výchovou, která však není určující- statisíce lidí prožije nesprávnou výchovu, ale sadisti se z nich nestanou. Zajímavé je zjištění, že oběťmi sexuální agrese se stávají převážně mladé dívky a ženy do 25 let. Mezi staršími ženami počet postižených výrazně klesá. Příčina není v tom, že by ty mladší byly o tolik přitažlivější, ale v tom, že podceňují nebezpečí, které hrozí- nebo si je vůbec nepřipustí.

Někteří muži se vypracují až k takové zrůdnosti, že připomínají postavy z horroru. Celý svět se dozvěděl o lidožroutovi z Ukrajiny Andreji Čikatilovi. Tento masový sexuální vrah zavraždil nejméně třiapadesát mladých dívek i chlapců. O své první vraždě dvanáctileté dívenky vypovídal toto: "Já byl úplně jako zvíře, nemohl jsem přestat. Začal jsem její orgány trhat. Přitom jak jsem na ní ležel a trhal jí pohlavní orgány, měl jsem orgasmus. Pohlavní styk jako takový jsem s ní neměl".

Po této první vraždě už nikdy nebyl stejným člověkem jako předtím. Rozkoš, která se při vraždě dostavila, ho hnala k dalším vraždám. Jeho druhou obětí se stala sedmnáctiletá tulačka. Tehdy také poprvé okusil chuť lidského těla. Oběti ukousl obě prsní bradavky. Další oběti ubodal mnohonásobnými ranami nožem. Vždy jim vyloupal oči, dívkám vyřízl dělohu, chlapcům odřezal pohlaví. Vybrané orgány jedl. Několikrát se u místa činu našlo ohniště, na kterém si svou potravu připravoval. "Rád jsem kousal do děloh, jsou tak hezky růžové a pružné", řekl u výslechu. A vždycky se našly poblíž obětí stopy ejakulátu- ale jinak to byl milující muž své manželky a starostlivý táta dvou dětí.

Také Amerika si zažila svého slavného sadistu, o němž byl rovněž natočen film. Ted Bundy. Snad největší vrah, jaký kdy byl zaznamenán v dějinách americké kriminality. U soudu mu bylo prokázáno, že zavraždil 40 žen, ale ve skutečnosti jich zavraždil mnohem víc. Někdy prý sexuálně zneužil a zavraždil i dvě nebo tři ženy během jediné noci! Jinak to byl hezký přitažlivý muž, jehož chlapecký nevinný úsměv a inteligentní pohled snadno získávaly sympatie dívek. Po gymnasiu začal navštěvovat universitu a jeden čas dokonce studoval čínštinu na prestižní Standfordské universitě. Později byl poradcem v krizovém štábu v boji proti násilnostem. Dokonce psal články o znásilňování žen a potírání tohoto zločinu. Avšak v lednu 1974 nastal neuvěřitelný zlom. Tehdy osmadvacetiletý Ted poprvé zavraždil člověka. Jeho první obětí se stala jednadvacetiletá studentka.

Dívky, které mu zázrakem unikly vždy vypovídaly o sympatickém mladíkovi, který je vždy pozdravil: "Ahoj, já jsem Ted." Později mu byl dokázán pokus o únos, ale žádná vražda. Byl odsouzen k 15 letům vězení, ale z vězení se mu podařilo utéct a už v lednu 1977 vnikl do dívčího domova, kde naráz zavraždil dvě dvacetileté dívky a další dvě téměř umlátil k smrti. Ty však přežily a později se staly korunními svědky při procesu. Tento sadistický vrah žen prohlásil, že za to vše, co se s ním stalo, je vinna tvrdá pornografie, kterou hltal už jako dvanáctiletý kluk, a která ho svým způsobem inspirovala k násilí.

Jakýmsi opakem sadismu je masochismus. Zatímco agrese sadisty je obrácená vně, mimo jeho osobu, agrese masochisty je namířena dovnitř, proti sobě samému. Čili masochistu sexuálně vzrušuje agrese na sobě samém. Masochistou se často paradoxně stávají muži ve vedoucích postaveních, kteří v práci rádi sekýrují své podřízené- a pak za to potřebují pykat. Obzvláště je vzrušuje, když dostanou pořádně napráskáno bičem. Ženy bití bičem nevyhledávají, protože v naší mafiánské kapitalistické společnosti zažívají dostatek ponižování, takže už nemají zapotřebí ho ještě extra vyhledávat. Ale je pravda, že se masochistkami mohou stát ženy, u nichž se v časném mládí fixovalo násilí s rozkoší. Z mužů, se kterými se tyto ženy setkávají, je pak zajímají pouze násilnické typy, neboť je nejvíc vzrušuje, když se jich muž násilím zmocňuje.

Muži trpí úchylkami všeho druhu, jaké se u žen nevyskytují. Pokud u žen existují nějaké úchylky, pak jsou nenápadné a bezvýrazné. A hlavně jsou neškodné, protože nejsou spojeny s agresí. Mužské úchylky jsou pestré a nepřeberné, neboť souvisí se samčím hormonem, s jejich aktivní úlohou v sexu, s větší mužskou agresivitou a hlavně s jejich výchovou k násilí. Úchylky vznikají u mužů pravděpodobně už v raném dětství a není vyloučeno, že se to nejvíc odehrává v impregnační fázi (vtisk). Jako třeba v případě fetišismu. Fetišista je celkem neškodný, jeho sexualita se fixuje na věci- třeba ho vzrušují dámské kalhotky víc než žena samotná. Voyerové (alias čumilové) jsou také neškodní, jejich úchylka je závislá na zraku. Frotérům nestačí uspokojení z viděného, ti se chtějí dotknout, šáhnout si, přitlačit se k objektu svého zájmu. Čumilové a frotéři jsou výhradně muži, ženám se tato úchylka vyhýbá, anebo ji dokáží bravurně potlačovat. To, že ženy netrpí těmito úchylkami souvisí i s naučenou morálkou, která je do nich od útlého dětství tvrdě napěchována. Podívejte se, dám asi takový příklad: na ulicích často vidíme muže plivat na zem, ženy nikoliv. Povrchní pozorovatel by z toho mohl usoudit, že ženy neplivou. Ženy ale plivají, jenže tiše a tajně, aby je nikdo neviděl. Muži si v tomto směru dopřávají svobodu, plivají veřejně jako o závod. Jsou nenucení, protože jsou nevychovaní (jako v mnoha jiných oblastech života). A tu nenucenost si jednou ženy dopřejí také, až budou stejně nevychované.

A kdo je to exhibicionista? Je to muž, který se sexuálně ukájí obnažováním se na veřejnosti (je to zase jistý typ agrese). Co se týče exhibicionismu, ženy se odhalují prakticky všude, pořád a veřejně, protože u žen je tato úchylka nejen tolerovaná, ale přímo vyžadovaná.

Pak ještě existuje nekrofilie, což je láska k mrtvému tělu, či zoofilie, což je láska ke zvířatům. Nejvíce ze všech úchylek je tolerována úchylka zvaná homosexualita, což je láska ke stejnému pohlaví. Homosexualita je rovněž vrozená úchylka a trpí jí víc mužů než žen, protože taky hodně souvisí s testosteronem. Zvláštní na homosexualitě je v dnešní době nejvíc to, jak je v mainstreamu neuvěřitelně často propagovaná a vnucovaná všem lidem jako přirozený životní styl.

Pedofilie je naštěstí dodnes trestná, pokud pedofil dítě zneužije. Připadá mi zvláštní, že se pedofilie u žen nevyskytuje. Z logického hlediska by se totiž měla vyskytovat více u nich. Ženy přece hromadně s láskou pečují o děti, takže u některých z nich by láska k dětem mohla přerůst v sexuální lásku. V praxi tomu tak ale není a to mě udivuje. Když existují homosexuálové a homosexuálky, proč ne pedofilky? U homosexuálů se dá například logicky vysvětlit, proč existuje více gayů než lesbiček. Opět je to dost závislé na testosteronu, homosexuálem se muž rodí. Už kdesi v břiše matky je rozhodnuto o jeho sexuální orientaci. Taky byli muži odjakživa víc pospolu, v pevných hierarchických vztazích, často bez žen, i z toho důvodu se dnes v jejich populaci nachází 4 procenta těch odlišných. Ženy, které se v minulosti nesdružovaly a žily v domácnostech, vzájemně od sebe odloučeny, mají na kontě jen 1 procento lesbiček.

Pokud tedy u žen nějaká pedofilie existuje, je nenápadná a zanedbatelná. Ženy také nemají penis, kterým by do těla pronikaly a dítě zraňovaly. Kromě toho, podle nejnovějších poznatků i pedofilie souvisí s testosteronem, je to vrozená úchylka. Je to tedy sexuální deviace, erotické zaměření na děti obou pohlaví a v některých případech je velmi nebezpečná. Většina pedofilů svůj sklon ale celoživotně úspěšně zvládá, a pak jsou z nich třeba výborní láskyplní pedagogové. Pouze velmi malá část z nich své touze podlehne. Pedofilii, stejně jako každou jinou deviaci, si jedinec sám nevybírá. Předpoklady k sexuální úchylce jsou vrozené a jejich pozdější vývoj záleží na mnoha životních okolnostech, například na výchově a na sexuálních zážitcích. Z odborných údajů se dozvídáme, že zneužití dítěte se obvykle dopouští osoba, která byla sama v dětství zneužita. To však neznamená, že pedofil není zodpovědný za své chování, za to, jak se svým sklonem naloží. Když svému puzení podlehne, musí nést za svůj čin následky. Ze zkušeností psychologů ale vyplývá, že asi ze 70 procent se pedofilního jednání dopouštějí muži, kteří jsou ve skutečnosti zcela normálně heterosexuálně založeni. Jsou pouze nevychovaní a zvědaví jaké je to s dítětem. Dítě pro ně mnohdy znamená pouze náhradní objekt jejich sexuálního zájmu a o to je jejich jednání odsouzeníhodnější. Naprostá většina mužů, kteří navštíví pedofilní stránky na internetu jsou normální heterosexuálové, kteří jsou “jen” zvědaví. Je to ale rovněž odsouzeníhodné, neboť tím vlastně finančně přispívají mezinárodním zločinným pedofilům. Na těchto stránkách prý bývají otřesné obrázky, tito zločinci se neštítí souložit s batolaty, nebo ty kojence použijí k orální praktice a nakonec je třeba i zavraždí.

Pedofilie se dá léčit. Nejradikálnějším řešením je kastrace, která je však doporučována pouze ve výjimečných a nejzávažnějších případech, kdy jiné způsoby léčby selhaly. Především však existují účinné léky, tzv. antiandrogeny, které tlumí vlastní sexuální puzení, takže zvládání sexuální touhy je pro pedofila snažší. Rozhodujícím způsobem pomoci je však psychoterapie- léčba psychologickými prostředky.

Pedofilní muži, jejichž libido je fixováno na děti, obvykle dětem nechtějí ublížit. Je třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi pedofilními osobami, které nechtějí dítěti způsobit bolest a pedosadisty, kteří naopak touží dětem ubližovat. Takoví lidé jsou velmi nebezpeční a je smutné, že justice často bere příliš ohled na občanská práva sexuálně motivovaného násilníka na úkor bezpečnosti okolí. Pak dochází zbytečně k tragédiím. Například obžalovaný jedenačtyřicetiletý Tomáš G. byl sexuální deviant, který byl již v minulosti mnohokrát trestán za činy se sexuálním motivem a byl znalci označován za zvlášť nebezpečného recidivistu. Přesto byl po posledním pobytu ve vězení a ústavu léčen na svobodě. Právě v té době odlákal do lesa devítiletou holčičku. Podle obžaloby ji tam brutálně zneužil a ze strachu před prozrazením uškrtil.

Případ maniaka, který zavraždil pět dětí rozvířil i v Americe otázku, zda společnost může omezit základní lidská práva. Při svém prvním násilném činu řekl pedosadista psychologům, že jeho touha obtěžovat děti je "bezohledná a nekontrolovatelná." Navzdory tomu byl jeho roční trest podmínečně odložen. Jednoho dne se večer vypravil s nožem do parku a ubodal dva malé bratry. O sedm týdnů později vlákal do svého bytu čtyřletého chlapce, kterého fotografoval, několik hodin osahával a nakonec usmrtil. Potom v parku spáchal ještě dvě další vraždy, než byl konečně chycen. Ke všem zločinům se bez nejmenší lítosti přiznal.

Benevolentnost justice byla v případě tohoto vraha malých dětí pozoruhodná. Několikrát už stanul před soudem, ale vždy s podmínkou nebo mírným rozsudkem. Něco podobného se stalo i v Belgii. Případ belgického sexuálního maniaka ukázal, jak nevhodně moderní společnost zachází s pachateli násilných trestných činů. Tento člověk byl již v r. 1983 obviněn ze znásilnění a mučení padesátileté ženy. V roce 1989 dostal pouhých třináct let vězení za únos a znásilnění pěti děvčat ve věku od dvanácti do devatenácti roků. Nebezpečný sexuální agresor byl pak již v roce 1992 podmínečně z vězení propuštěn "za dobré chování"! Přitom každý soudný člověk musí tušit, že dlouhý trest odnětí svobody znamená v podobných případech nejrozumnější myslitelnou záruku bezpečnosti pro další potenciální oběti zločince. Nemístná shovívavost justice totiž připravila o život o pár let později několik dalších mladých žen a dívek. Nejvíce veřejnost šokovalo, že dvě malé dívky pohlavně zneužívané, nechal ve sklepě zemřít hlady (Za tohle bych nechala ty nesoudné soudce, co ho soudili, natvrdo odsoudit do vězení!). Zlé jazyky tvrdily, že tento zločinec obstarával dívky pro nejvyšší politické kruhy, proto byly k němu soudy tolik shovívavé. Ruka ruku myje, vlivný pedofil vlivného pedofila kryje.

Už dávno je zřejmé, že shovívavost soudů u těchto násilníků není na místě. I u nás chybí systém léčby sexuálních delikventů ve výkonu trestu. Systém, kdy se o nebezpečné sexuální agresory stará personál běžných psychiatrických oddělení není vhodný a vedl již opakovaně k nepříjemným komplikacím. Ovšem způsob, jak zbavit sexuálního zločince nebezpečnosti zatím neexistuje. Nepomáhá dokonce ani kastrace a zákrok na mozku. Neexistuje ani odpověď na otázku, kde je ona rovnováha mezi ohledy na to, že i člověk, který šlápl vedle, by měl dostat šanci začít znovu. Když by naopak měla jednoznačně převládnout snaha ochránit možné další oběti. Zjištění, že v duši sexuálně motivovaných zločinců je potenciál k opakování jejich činů přímo zakódován, vedlo nakonec v USA k mimořádně tvrdým trestům.

Náš právní řád je v současné době značně zdegenerovaný, nebo lépe řečeno otřesně zkorumpovaný. Jednou trest soudce vyměří velmi tvrdý, ale podruhé za daleko horší čin nedá trest žádný. Mladíka, který v podstatě nic neprovedl, Mladá fronta Dnes (na internetu vtipně nazvaná Lžidnes) naprosto bezdůvodně zostudila před celým národem a posléze mu soud neprodleně vyměřil 4 roky podmínku. A za co to bylo? Inu považte, bylo to za to, že prý psal na internetu vulgárně (přičemž vulgární mělo znamenat, že napsal jedenáctileté dívce dotaz, zda by mu ručně vyhonila penis) a za to, že se s ní chtěl sejít v parku. Nic dalšího neprovedl. MFD mnohokrát tohoto mladíka nazvala neurvale pedofilem, ale slavného sbormistra, který skutečně zneužil asi 40 dívek, se neodvážila tak nazvat ani jednou. Účel tohoto novinářského fízlovského jednání byl patrně ten, že vytáhli jednoho neznámého občana jako králíka z klobouku a zveřejnili jeho totožnost všem ostatním občanům jako VÝSTRAHU, aby tím zastrašili ostatní lehkomyslně se chovající diskutéry na netu.

Naproti tomu internetoví diskutéři bezmezně na Novinkách žasli nad tím, jak je možné, že česká soudkyně dva německé pedofily, kteří zneužívali několik let i sedmileté české děti, od nichž si nechali provádět orál, odsoudila jen k vyhoštění. Na jiném webu zase v článku nazvaném Jak ho někomu vykouřit, žasli redaktoři nad tím, jak je možné, že se na některých školách jedenáctiletá děvčátka zcela legálně v sexulní výchově učí provádět felaci. Zda je etické učit děti v tomhle věku sexuálním praktikám. Redaktoři napsali: Musí to vědět už děvčátka v 11 letech? Není od věci se zajímat o to, jaké informace děti mimo školní osnovy, které je možno na základě učebnic prozkoumat, dostávají. Jana Frézová, několikrát vyznamenaná autorka literatury pro děti a mladistvé, zkritizovala ostře vývoj ve společnosti ovládané masmédii: „Byla jsem skutečně šokovaná, když mi jedenáctileté dívky začaly vysvětlovat, že u nich byl právě někdo od Pro Familia a vysvětloval jim, že s kluky mají raději praktikovat orální sex, než s nimi spát. Prý kvůli otěhotnění. To jim demonstrovali s pomocí mrkve. To zachází jednoznačně moc daleko, vysvětlovat malým dětem, jak ho někomu vykouřit.“

A já k tomu dodám taky svůj názor: Měli bychom si všímat toho, že jednání feministické organizace Pro Familia je víc než skandální. Protože jedenáctileté děti jsou chráněny zákonem, ty by tak jako tak mít pohlavní styk neměly. Je zvláštní, že tato organizace jim veřejně předvedla porno, ale nikdo ji za to nehnal před soud. Co vedlo ty soudružky k takovéto “osvětě”? Zdá se mi, že chtějí dívky již v raném věku připravovat ke kariéře poskytovat placený sex. Jinak si takové ničemné jednání nedovedu vysvětlit. Nějaké s prominutím placené svině ukazují dětem pornopraktiky a ještě jim to předvádí na mrkvi a nic se jim za to nestane? Ale když mladík na internetu nabídne jedenáctileté dívce, zda by se s ním nesešla v parku ( k čemuž vůbec nedošlo), tak za to dostane 4 roky podmínku? Zkorumpovaní čeští soudci by se měli mírnit, měli by si konečně některé věci trochu víc ujasnit a neměřit lidem podle toho, kolik kdo z nich dostane do kapsičky zaplaceno. Velká vina je samozřejmě i na straně poslanců, kteří ty paskvily, špatné zákony, úmyslně vymýšlejí, aby od lobistů dostali zaplaceno do kapsičky taky.


Domácí násilí a osud mého bratra

Mezi mnohá pečlivě skrývaná rodinná tajemství patří vedle sexuálního násilí i tzv. domácí násilí. Podle odhadů je prý každá desátá žena (čili stejné procento jako u znásilnění) v naší zemi vystavena fyzickému nebo psychickému týrání. Naopak počet mužů trpících pod nadvládou agresivních žen je minimální. Skoro třetina mužů, kteří ženy bijí, jsou alkoholici. Další velkou skupinu tvoří chorobní žárlivci.

Příčina domácího násilí v minulosti spočívala v totalitním uspořádání společnosti. Zhruba pět tisíc let se společnost dělila na úzkou skupinu vládců a většinu ovládaných (ostatně, stejně jako dnes). Vládcům se moc hodilo, aby ženy byly co nejvíce pod kontrolou i svých vlastních mužů, aby tak mohli co nejlépe totalitně ovládat celou společnost. Proto muže určili nadřazené nad ženami a dovolili jim vynucovat si ženskou poslušnost i násilnými prostředky. Dělo se to díky zvrhlé náboženské ideologii judaismu, křesťanství i islámu- což byl velmi účinný mocenský nástroj mocných, kteří měli zájem na tom, aby jedna polovina populace byla automaticky vyřazena z jakéhokoliv rozhodování.

Bití manželek v rodinách mívalo tedy v minulosti velkou tradici a není to tak dávno, kdy bylo domácí násilí vůči manželce běžným jevem, nad kterým se nikdo nepozastavoval. V Londýně až do počátku 20.století existovala vyhláška, která mužům nařizovala, že své manželky nemají tlouci po desáté hodině večerní, aby nerušili noční klid. To znamená, že v jinou dobu je mohli tlouci dle libosti. U nás sice podobné vyhlášky nebyly, ale až do konce šedesátých let 20. století zůstávalo domácí násilí stranou zájmu široké veřejnosti, médií i akademických kruhů; případy jeho výskytu byly považovány za problém hrstky patologických jedinců a chápány převážně jako soukromá záležitost “postižené” rodiny. Dnes už naštěstí je ve všech civilizovaných zemích násilí v rodinách trestáno. Ale v mnoha zaostalých zemích, je díky ideologii náboženství dodnes dovoleno. “Pokud se uvolníte tím, že zkopete svou manželku do kuličky, tak to udělejte”, řekl na tiskové konferenci jeden premiér z nejmenované zaostalé země. Muži v těchto zemích totiž mají z nejvyšších míst stále dovoleno považovat své ženy za osobní majetek, s kterým si mohou nakládat, jak chtějí....

V jedné naši lidové písni se zpívá: Žena muže bít nemůže, protože ho nepřemůže. Ano, je to tak, někteří muži bijí své ženy, protože zneužívají své větší fyzické síly. Násilí je od slova síla a větší sílu mají muži, kteří tím, že jsou nevychovaní, tak tu svou větší sílu zneužívají. Muži na úrovni se nikdy nesníží k tomu, aby tloukli slabšího tvora. Hanba padá na hlavy silných mužů, kteří jsou nějakým způsobem zakomplexovaní, a tak se nerozpakují své mindráky řešit bitím své slabé ženy. O tom, že to nejsou až tak okrajové případy svědčí to, že když se kdokoliv z nás hlouběji zamyslí, jistě ve svém okolí najde ženu, která je doma vystavena fyzickému nebo psychickému týrání, dovedně i méně dovedně utajovanému.

Muži s násilnickou povahou zneužívají své větší fyzické síly a věnují se násilí tam, kde je nikdo nevidí. Se surovci se však žít nedá, a tak ženy hledají pomoc, kde se dá. Píší do časopisů a ptají se co mají dělat. Jako třeba tahle žena: Jsme mladí manželé před rozvodem. Manžela se strašně bojím. Úplně se změnil. Vyhrožuje mi, že když někde něco řeknu, tak mě zabije. V noci mě týrá, dusí mě polštářem, abych nemohla dýchat. Když jsem vysílená a brečím, tak mi říká, že si mě stejně najde a zabije. Potom mu musím být po vůli a celou noc pak nespím. Prosím vás, pomozte mi.

Psycholog z horké linky ji odpověděl: Vážená paní, to že se manžela bojíte, v něm jen stupňuje dojem, že si s vámi může dělat, co se mu zlíbí. Jeho jednání již naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Proto byste se měla obrátit na policii. Chápu, že se muže bojíte, ale strachem se celá situace nespraví. Domnívám se, že byste měla v každém případě zajít do manželské poradny a nechat si poradit.

No jo, v poradně možná odborníci dobře poradí, ale neposkytnou to nejdůležitější: byt. Aby si postižená žena mohla okamžitě sbalit svých pět švestek a od tak nebezpečného chlapa ihned odejít. Pravda, může se nechat rozvést. Jenže největší peklo si ženy zažívají právě tehdy, když se s mužem rozvedou. Pak s ním totiž dál musejí bydlet v jednom bytě. Takřka klasickou porozvodovou situaci popsala tato pisatelka: Velmi mne zaujal článek o ženských útulcích v Nizozemí. Sama bych před půl rokem takový útulek, pokud by u nás nějaký byl, vyhledala. Mám tři děti a jsem již tři roky rozvedená. Manžel holdoval alkoholu a opilý nás pak po návratu domů psychicky i fyzicky týral. Dokonce nám vyhrožoval zabitím. Vloni v červnu přišel s nabitou pistolí (byl myslivec) a mířil mi v těsné blízkosti na krk. Při potyčce mi způsobil otřes mozku. Byl vzat do vazby a v září souzen. U soudu slíbil, že nám už nebude ubližovat a byl propuštěn na podmínku. Přesto, že jsme byli rozvedeni, museli jsme bydlet v jednom bytě. Po jeho návratu z vazby začalo peklo znovu. Sepsala se spousta protokolů, ale to bylo vše. Děti se začaly špatně učit a nejmladší se začala počůrávat.Teprve v lednu se bývalý manžel odstěhoval do jiného města. Dětem však stále píše výhružné dopisy, že je stejně dostane do péče on, protože jsem hysterka. Zhubla jsem za tu dobu o dvacet kilo. Dcerka se dodnes počůrává a bojí se jít sama ze školy. Z dvojkařů se stali čtyřkaři, ale pomalu to všechno napravujeme. 

Ano, je to jasné- u nás se před tímto problémem dlouho zavírali oči a legislativa byla taky mizerná. Proč? Na to je jednoduchá odpověď: kde brát peníze na zřizování útulků, že? Uplatňovala se zde opět známá taktika: když se o problému mlčí, tak neexistuje. Ze všech ženských časopisů se na nás kření dokonalé krásky a všichni se tu máme jako v ráji. Týrané ženy- to je nuda. Modelky a prostitutky, toť nejatraktivnější téma korporátního mainstreamu. A feministky z gender studies stojí s prominutím taky za hovno. Jsou schované na svých šedivých stránkách, kde pod nicneříkajícími a velmi odtažitými články nepřipouští ani žádnou diskusi. Mám zkušenost, že zatímco mi muži obvykle na mé maily slušně odpoví, tak tyto soudružky se vůbec neobtěžovaly mi odpovědět. A tak mám dojem, že to jsou jen kdovíkým dosazené a kdovíkým placené soudružky, jejichž úkolem je patrně vytahat co nejvíc peněz z EU na pochybné projekty, které prospějí jim, ale nikomu dalšímu. 

Týraná žena je často rukojmím své touhy po zachování rodiny za každou cenu. O svém problému mlčí, protože mívá pocity viny, že s ní asi není něco v pořádku, když s ní manžel tak zachází. Proto mnohé ženy i v případě lékařského ošetření tají příčiny svých modřin a poranění. Každé násilí, o to více násilí silnějšího vůči fyzicky slabšímu, je však trestuhodné. Násilí znamená ponížení a utajované a nepotrestané násilí plodí další násilí. Většinou ještě brutálnější, končící nezřídka i vraždou. V mnoha těchto případech skutečně obvykle hraje hlavní roli alkohol. Pak se všechny dopisy podobají sobě navzájem jako vejce vejci: V poslední době můj muž pije a pak mě zbije. A občas mi vyhrožuje, že mě zabije. A psychologové pořád dokola varují: Neberte si nikdy alkoholika. Alkohol vybílí kapsy a zatemní rozum. Nedejte nikdy na sliby, když je střízlivý, že se polepší. Nepolepší! Pryč od notorika, nemá to smysl.

Takže na otázku, zda potřebujeme nebo nepotřebujeme útulky pro týrané ženy, zní jednoznačná odpověď: potřebujeme. V každém případě by pro ženy měly existovat jakési domy první pomoci, aby v nouzi nejvyšší popadly děti a nejnutnější věci a pryč od tyrana. Pokud nemají žádnou možnost útěku, končívají některá manželství velmi tragicky. Aby si čtenáři měli ke své ranní kávě co počíst, píšou o takových případech v bulvárním tisku dosti často. Zde je jedna ukázka: Policisté tvrdili, že v životě neviděli tak zmláceného člověka, jako byla manželka útočníka. Pracovníci záchranky museli pro transport zraněné ženy použít speciální nafukovací vak, protože měla celé tělo zhmožděné a plné šeredných, krvavých ran. Příčina tohoto bestiálního útoku byla v podstatě banální, následky však nedozírné. Žena po svém převozu do nemocnice zemřela.

Vedle manželek bývají týrány také děti. Jejich týrání obvykle probíhá tak, že týrá muž a žena k tomu ze strachu či jiných důvodů mlčí. Ale existují i případy, kdy své děti týrají matky, a je jich taky dost. Na ochranu týraných dětí vzniklo u nás několik spolků. O tom, jestli je jejich práce nějak užitečná a efektivní mi není nic známo. Útěchou nám snad může být to, že jinde ve světě je problém týrání žen a dětí daleko palčivější než u nás. V Itálii si prý denně stěžuje na tzv. Růžový telefon (Telefono Rosa) 12 000 žen na násilí (fyzické i psychické) ze strany muže (manžela, syna, otce, tchána). Stěžují si, ale i u nich jen málo žen najde odvahu podat trestní oznámení. A přitom mnohdy nejde o škrábnutí, ale fraktury, otřesy mozku a podobně. 

Potěšitelné je, že se ale přece jen u nás něco pohnulo směrem k lepšímu. To když byl schválen zákon, že je možné policejně vykázat násilníka, či násilnici na 10 dnů z domu. Podle dosavadních výsledků bylo potvrzeno, že 95 procent vykázaných násilníků jsou muži a jen 5 procent ženy. Takže marně se v internetových diskusích muži do krve hádají, že ženy jsou stejně násilnické jako muži. Skutečnost je neúprosná a ukazuje, že muži nadále vysoko převažují. Dokonce se nedávno stal případ, že muž porušil desetidenní zákaz vstupu do domu, vnikl do bytu a manželku ubodal k smrti. Kdyby ovšem měla možnost schovat se před ním na jeden měsíc do utajeného azylového domu, během toho jednoho měsíce se s ním neprodleně rozvedla, vášně by snad mezitím opadnuly a tragédii by se možná zabránilo.

Nicméně domácí násilí je stále usilovně prozkoumáváno odborníky a díky tomuto novému rozměru bádání získaly konečně i mužské oběti domácího násilí patřičnou pozornost. Otázka jejich procentuálního zastoupení v populaci se ale brzy stala nejkontroverznějším tématem různých webových stránek. Nejdůležitějším pramenem informací o domácím násilí jsou však oficiální statistiky orgánů činných v trestním řízení; v této souvislosti připomínají, že mužská role, charakterizovaná soběstačností a odolností, brání prý mužským obětem domácího násilí vyhledat pomoc. Následkem pak prý je, že muži příslušné instituce kontaktují až při mnohem závažnějších incidentech než ženy (V tom případě by mělo existovat stejné množství poraněných nebo zabitých mužů, ale to neexistuje). Vzhledem k tradičním rolím, podle nichž je násilné jednání typické pro mužské, a netypické pro ženské pohlaví, mají muži i ženy tendenci agresivní jednání směřující od muže k ženě racionalizovat a různě omlouvat. Agresi ze strany žen si zase více pamatují a zejména si u nich více všímají psychické agrese. Každé pohlaví tak má vlastní definici domácího násilí – a výsledky průzkumů se odvíjejí od toho, se kterou definicí se pracuje.

A tak se stále hledá metoda, která by dokázala rozplést složitou pavučinu interakcí v partnerských vztazích a odhalit skutečné oběti a skutečné agresory. I poté však budiž vzorem smířlivá a racionální slova M. S. Kimmela: Měli bychom soucítit se všemi oběťmi domácího násilí. I muži, kteří jsou biti, políčkováni, kopáni, kousáni či jinak napadáni svými ženami nebo partnerkami, si nezaslouží o nic méně soucitu, pochopení a intervence než takto napadané ženy. Proto i mužské oběti by měly získat stejný přístup k službám a fondům, jako oběti ženské. Nemusí tvořit polovinu všech obětí, aby si zasloužily naši účast a pomoc.

Jedno je ale jisté: silnější muž má vždy možnost se násilné partnerce ubránit, kdežto slabší žena tu možnost proti silnějšímu muži prostě nemá. V důsledku toho u žen dochází k větší fyzické, emoční i materiální újmě. K použití agrese sahají ti členové rodiny, kteří disponují jakoukoliv větší “mocí” vůči těm členům, kteří mají “moc” menší. Přičemž prvními bývají v reálu muži, těmi druhými spíš ženy. Tento pravdivý závěr jsem měla možnost si ověřit sama na vlastní kůži. Bylo mi 17 let, když mě a mé dva mladší sourozence utiskoval patnáctiletý bratr. Byl tenkrát z nás fyzicky nejsilnější, čili byl “mocnější” než my ostatní. U tohoto rodinného příběhu by se dalo tvrdit, že zde platilo úsloví, že všechno se vším souvisí. Neblahý budoucí osud mého bratra Mirka totiž začal už při jeho špatném porodu. Narodil se předčasně v sedmém měsíci, protože matka dostala velký šok z toho, že jeho otec, bývalý partyzán, se oběsil.(Nedávno jsem se ale dočetla v novinách, že komunističtí agenti v 50.letech tajně vraždili bývalé partyzány, aby zůstalo co nejméně autentických svědků z války. Takže to mohlo být všechno jinak: Mirkův otec mohl být někým oběšen, protože toho příliš věděl). Ten předčasný porod způsobil, že byl bratr duševně opožděný, z toho důvodu pak chodil do zvláštní školy. Děti se mu za to posmívaly, dostal od nich přezdívku Miromec-pitomec. Tím bylo zaděláno na jeho budoucí velké komplexy méněcennosti a z toho plynoucí agrese.

Mirek se tenkrát vůči nám dopouštěl domácího násilí tím způsobem, že díky své fyzické převaze ignoroval jakékoliv naše oprávněné požadavky a porušoval jakákoliv pravidla v rodinném soužití. Celý dosavadní svůj život byl otloukánek (i já jsem ho v dětství tloukla), ale teď byl silný a mocný, a tak nám to dával patřičně znát. Cítil se jako vládce domácnosti a tím si vynahrazoval veškerá svá dřívější příkoří zažitá v dětství. Ani matčino domlouvání nepomáhalo, neb proti němu byla taky fyzicky slabá. Vzpomínám si jak jsme jednou se sestrou obzvláště vzteky a bezmocností doslova skřípaly zubama, když po pracném vydrhnutí parket, se po nich Mirek prošel v zablácených botách. Na naše námitky jen velkopansky odvětil, že se nic nestane, když podlahu vydrhneme znovu. Vše jednoho dne vyvrcholilo tím, když nejmladší bratr donesl z obchodu dvě láhve kofoly. Mirek si jednu uzurpoval jen pro sebe. Na mé upozornění, že má půlku limonády v láhvi nechat mladšímu bratrovi, jen položil prst na hrdlo láhve, zatřepal s ní a postříkal mě tou tmavou tekutinou od hlavy až k patě. Byla jsem svátečně oblečena, právě jsem se chystala na taneční zábavu. Vjel do mě neskutečný vztek, popadla jsem tu druhou láhev a vší silou ji po něm mrštila. On se naštěstí mrštně ohnul, takže láhev se roztříštila o zeď. Kdybych se do něj trefila, tak bych ho možná i zabila.Tentokrát vztekle vyskočil on, rozmáchl se pěstí, já jsem uhnula a sklo v kredenci se roztříštilo. Při druhém rozmachu pěstí se již ale trefil, takže já jsem pak chodila do školy 14 dní se zelenofialovým monoklem pod okem.

Řešení se zdálo jednoduché, řekly jsme si sestrou, že tentokrát to tak nenecháme a oznámíme jeho násilnosti na policii. Jenže v tehdejších šedesátých letech, jak už jsem psala výše, policie s domácím násilím nikdy nic nedělala. Policisté s námi sepsali protokol a pak jen pokrčili rameny: “To víte slečinko, dokud vás nepřizabije, my s tím nemůžeme nic dělat. Dokud nejsou konkrétní důkazy týrání- nejste třeba uškrcena, tak my s tím opravdu nemůžeme nic dělat.”

Všichni jsme bratra nenáviděli, ale naštěstí se zanedlouho domácí dusno rozptýlilo, to když si ho vzal k sobě do Prahy nejstarší bratr. Velmi jsme si tenkrát oddechli a štěstím jsme jen rozkvetli. Dlouhá léta byl klid, Mirek se v Praze i zdárně oženil, měl dvě děti, hezky zařízený třípokojový byt a hodnou ženu, která na sobě nechala dříví štípat. Po létech manželství ale začal své ženě zahýbat. Jeho drzost rostla, později se se svými nevěrami již ani neskrýval a s milenkami se tahal veřejně. Jeho žena mu nevěru oplatila. Od chvíle, co se to dozvěděl, ji začal pravidelně mlátit. Nakonec, když už nevěděla kudy kam, utekla ke své matce. Soud přiřkl děti i byt bratrovi, neboť usoudil, že když žena utekla od rodiny, tak je špatnou matkou. Bratr se o syny léta poměrně dobře staral, ale později, v mafiánském kapitalismu, propadl gamblerství, přestal platit za byt a to byl jeho konec. Dluhy se hromadily, o byt po čase přišel, takže nejen ze sebe, ale i ze svých synů udělal bezdomovce. Synové se vrátili k matce a Mirek ve svých 49 letech zemřel. Takže poděkujme naším drahým zkorumpovaným poslancům, že má náš lid k mání hustou síť heren, kasín a bordelů, aby měl kam vkládat své těžce vydělané peníze a v mnoha gamblerských rodinách vznikaly tragédie.


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .