5. Totalitní historie

Obsah: Proč jsem neměla ráda dějepis....Loupeživý starověk....Germánští barbaři....Vynález náboženské totality.... Ježíš a farizejové ....Středověké náboženské války...Počátky novověké peněžní totality....Hony na čarodějnice....Velké panovnice....Galantní doba?... Peníze vyhrály aneb lež Francouzské revoluce....Nejpokrytější století všech dob....Probuzení z dlouhého spánku....Osud paní Milevy.... Šílená finanční elita....Z deště pod okap.... Z bláta do louže a odkaz Zdeňka Adamce....


Proč jsem neměla ráda dějepis

Přiznám se, že v historii jsem slabá v kramflecích. Je to způsobeno tím, že ve škole mě dějepis nebavil, za srdce mě rozhodně nechytil. Většina dějepisu se totiž sestávala z různých bitev a válek a to mě silně odpuzovalo. Mám k vraždění instinktivní odpor. Historie, jak se učí na školách, popisuje hlavně boj o majetek a o moc mezi muži. Skládá se z dat bitev, jmen králů a vojevůdců- ale ženy jako by vymřely. Byla jsem otrávená, když jsem byla nucena povinně se biflovat letopočty, kdo, kde a kdy dobyl jaké území a kdy ho zase ztratil. Bylo deprimující se dozvídat o slavných mužích, že skončili svůj život buď v bitvě, nebo byli zavražděni či umučeni. Pořád jsem se dozvídala, kdo byl koho syn, ale matky se neuváděly, protože nebyly důležité. Nic důležitého totiž nevykonaly, v žádné bitvě nebojovaly. Jenom jako bezejmenné porodily ty slavné muže. Učit se prostě pořád o válkách, to mi připadalo fakt úchylné. Proto jsem se dějepis moc neučila. A jak říkám, také mi podvědomě vadilo, že naše obecně přijímaná a zaznamenaná lidská historie vypustila takřka vše, co se týkalo žen.     

I po jiných stránkách je dějepis vyučovaný na školách značně zkreslený, zfalšovaný a překroucený. Podstatné věci byly často vypuštěny a nepodstatné vyzdvihnuty. Je smutné, že zásluhy žen byly vypuštěny a zapomenuty vždy ze všeho nejdřív. Do jisté míry je to i logické: historii v minulosti sepisovali jen muži-kronikáři, a ti se pochopitelně zajímali o "mužské věci". Tedy o války. Tehdejší starověcí i středověcí kronikáři (dějepisci) podobně jako nyní novináři dávali často přednost dobré historce před doslovnou pravdou. Zároveň se snažili zavděčit svým mecenášům. Proto nezřídka ze sprostých vrahů nadělali hrdiny a z opravdových hrdinů nadělali sprosté vrahy. A tak se děti kolikrát učí o dávných i nedávných bitvách, které ve skutečnosti probíhaly úplně jinak. Dějepis, který se učí na školách, je zkrátka jedna velká lež.      

Co vůbec nedokážu pochopit, co je pro mne pořád a stále absolutně nepochopitelné, je skutečnost, že se vládnoucí muži v minulosti dokázali chovat k vlastnímu živočišnému druhu tak neuvěřitelně krutě. Všechna zvířata na celé planetě zabíjejí především kvůli tomu, aby se nasytila. Ale vládnoucí muži zabíjeli kvůli majetku a moci, anebo jen tak pro zábavu. Nejvíce se v minulosti "mydlili" kvůli rozšiřování území. Vždy někdo "Udatný, Chrabrý a Veliký" rozšířil "své území" do obrovských rozměrů, aby ho pak vzápětí ztratil. Anebo se říše rozpadla po jeho smrti. Vlastně po celou dobu historicky zaznamenané éry válčili vládci-muži hlavně kvůli těmto třem pochybným hodnotám: kvůli území, moci a majetku. Území i moc často záhy ztratili, sotva si je vybojovali a majetek si do hrobu nevzali. Tedy- pokoušeli si ho vzít, ovšem stejně jim to nebylo nic platné. Když mongolský vojevůdce Čingischán konečně padl při vojenském tažení kdesi v Asii r.1227, byl prý pohřben spolu se 40 krásnými pannami. Tyto panny byly s ním pohřbeny zaživa a měly mu sloužit v posmrtném životě. Dále byl pohřben s mnoha koňmi a obrovským bohatstvím, jež však dodnes nebylo nalezeno. Jeho nekonečná říše se po jeho smrti zase rozpadla.      

Čingischán při svých výbojích vyvraždil asi 90 procent čínského obyvatelstva, tj. asi 30 milionů lidí! On a jeho nomádské vojsko, tito nelítostní středověcí lupiči, byli neuvěřitelně sadisticky krutí. A nebyla to krutost z nouze, byl to jen pocit moci nad životem a smrtí jiného člověka a tento pocit jim přinášel zvrácenou rozkoš. Takto prý Čingischán popsal radosti, kvůli nimž stojí za to žít: rozsekat nepřátele na kousky, hnát je před sebou, sebrat jim majetek, vidět slzy jejich milovaných a souložit jejich ženy a dcery. Ale třeba bylo všechno jinak, třeba byl Čingischán kladná postava, nikoliv sprostý masový vrah.     

I po Čingischánovi vládli šíleně krutí muži. Například v 70. letech 14.století se jeden Čingischánův potomek pokusil obnovit mongolskou říši svého předka. Timúr Lenk (nebo-li Timúr Chromý, v Evropě zvaný Tamerlán a na Východě známý jako kníže zkázy) byl zbožný muslim, který bojoval převážně proti jiným muslimům. Byl to krutý zabiják, milující diskuse o filozofii a umění. Čingischánovu říši obnovil jen nakrátko, neboť raději loupil a vraždil, než vládl. Tamerlánovu cestu vyznačovaly věže z lebek- useknuté hlavy jeho zajatců. Do konce roku 1388 nechal useknout hlavu asi 70 000 obyvatel Isfahánu na stavbu svých věží. Při obléhání Smyrny r.1403 odrazil křesťanské loďstvo střelbou z praků, jimiž metal hlavy zajatců. Jindy zase vytvářel z živých těl vězňů polní opevnění: zabudoval je do zdí z bláta. A tak bych mohla o "hrdinných" činech loupežných vrahů pokračovat donekonečna. O tomhle se mají děti pořád povinně učit na školách? O samém násilí? Kdybych měla možnost sepsat pro děti učebnice dějepisu, vypadaly by rozhodně jinak. Historii lidstva bych sepsala jako jednolitý příběh, jako události na sebe logicky navazující, aby se vše dobře pamatovalo. Taky bych to sepsala jako neustále se proměňující vztahy mezi muži a ženami. Neboť to je důležité, ne jakési přiblblé letopočty nabiflované bez ladu a skladu. Dodnes si například pamatuji, že zlatá bula sicilská byla udělena roku 1212- ale to je jediné co si pamatuji, žádné okolnosti okolo neznám.      

Pokusím se o historické době psát, ale předem upozorňuji, že mi nejde o nějaký věrný popis historie- ten stejně ani neexistuje. Chci jen poukázat na absurditu této temné stránky lidských dějin ze svého ryze subjektivního hlediska. Kronikářsky zaznamenanou historii jsem si orientačně rozdělila do tří rozdílných etap a ve všech dalších kapitolách knihy jasně uvidíte, že názvy těch etap opravdu sedí, že vše do sebe víceméně zapadá jako kolečka v hodinách. Ty etapy jsou:

1. Loupeživá epocha- zničila matriarchální kultury a byla nejdelším údobím. Jejím hlavním znakem byla nezměrná krutost, surovost a sadismus nejen při loupeživých výbojích, ale ve všech sférách života, a to i v dobách míru.
2. Náboženská epocha- bylo to kratší údobí. Válečníci, kteří si naloupili majetek, se spojili s vlivnými kněžími a podělili se s nimi o moc. Kněží prohlásili vzniklou elitu za boží vyvolence a oni si pak mohli předávat moc dědičně z otce na syna. Za pomocí kněží byla rovněž upevněna moc mužů v rodině. Vláda otce v rodině, zejména po všeobecném rozšíření křesťanství, byla posvěcena bohem, neboť právě bůh a nikdo jiný, určil muže za hlavu rodiny.
3. Peněžní epocha- je nejkratším obdobím. Napíšu ale o ní nejvíc, neboť existuje dodnes. Protože i dnes platí, že kdo má nejvíc peněz může jejich prostřednictvím kdykoliv získat moc v kterékoliv sféře života. Z toho důvodu po Francouzské revoluci kapitalisti (bankéři) získali větší moc než králové (z boží vůle vládnoucí), šlechta a církev dohromady. Neboť je přetrumfli svým kapitálem.

 

Loupeživý starověk

Loupeživý otrokářský řád vznikal na neúrodných půdách, kde se dařilo akorát dobytku. Ve vysušených stepních a horských oblastech probíhal vývoj totiž jinak než v oblastech úrodných. Stáda dobytka spásla vegetaci, a pak se táhlo o kus dál. Jelikož půda byla na těchto územích pro zemědělské účely nevhodná, bylo přeskočeno ženské stadium péče o půdu. To v reálu znamenalo, že nomádské ženy byly na mužích hospodářsky závislé, což vedlo k nesvobodě. Neměly pod nohama úrodnou zem, o kterou by se mohly pevně opřít. Vznikla rovnou nomádská forma chovu dobytka jejímž výsledkem byl velmi raný rozvoj agresivního otrokářství.      

Mezi vědci vládne naprostá shoda v tom, že mezi prehistorickými kmeny sběračů potravy nebo prostými rolníky byly za účelem získání sběračských práv nebo práv půdy k obdělávání, války zcela neznámé. Národy pastevců však byly často odkázány na vyvolávání válek za účelem získání dobytka. Proto kvapem přibývá svědectví o válkách v prehistorické Evropě teprve v době, kdy nabyl v zemědělství na významu chov dobytka. Jelikož byly pastevecké kmeny, na rozdíl od usedlých zemědělců, většinou ve stálém pohybu, byly také vždy připraveny rozšířit své bohatství krádeží dobytka nebo válečným tažením. Tyto loupeživé neklidné kmeny drancovaly jedno území za druhým, zabíjely muže a jejich ženy si odváděly jako movitý majetek. Později se usazovaly v místě vhodném pro obdělávání půdy a zpoplatnily si místní obyvatelstvo- a to byl první krok ke vznikání otroctví.    

Díky velkému bohatství divokých zvířat se lovící muži naučili některá divoká zvířata krotit a ochočit. Nejvhodnějšími adepty ke zkrocení byli divocí koně. Tak jako pastevci museli každého koně zkrotit zvlášť, tak krotili násilím i ženy svého kmene. Tím, že vlastnily koně, nejrychlejší ze zkrotitelných zvířat, disponovaly nomádské národy velkým aktivem. Ernest Borneman v Encyklopedii sexuality o tom napsal:" Stepní národy si nepředstavujme jako organizované vojenské útvary, ale spíše jako pouhé hordy mužů, které- často bez žen vlastního kmene- pátraly po kořisti. Jejich cílem byl dobytek, ženy, otroci; k tomu zlato, stříbro, šperky i zbraně. Tito novodobí lupiči raných dějin mohli ukořistit něco pouze tam, kde existovaly přebytky. V mezolitiku, střední době kamenné, by takovéto pátrání po bohatství nemělo žádný smysl a bylo by dokonce sebevražedné, neboť sběrači potravy, lovci i první zemědělci měli sotva dost, aby uživili sami sebe. Asijští pastevci se však vydali se zbraněmi na dlouhý pochod za dobytím světa teprve tehdy, když se dozvěděli o mocném hospodářském rozmachu, hospodaření se zásobami, dělbě práce a nové městské kultuře. To souvisí také zejména s tím, že dobytek je možné ukrást, kdežto zem může být ukradena pouze porobením. Nomádský pastevec nepotřeboval trvalé vlastnictví země. Stačilo mu, když si v noci přiřadil ukradená zvířata do svého stáda a táhl dále. Krádež dobytka navykla pastevce na myšlenku krádeže i jiných věcí. Tak se staly právě ty nejzámožnější pastevecké kmeny loupeživými národy neolitika. Pozdější dějiny Indoevropanů vycházejí částečně z této neolitické tradice."      

Novodobé otrokářství pohlcovalo matristické kultury dvěma způsoby: tam kde ženy ztrácely své výsady dané přírodou pomalu, pozvolna, nenápadně a postupně, tam se plížila nesvoboda bezbolestně. Avšak do oblastí, kam vtrhli kočovníci náhle, ze dne na den, kde povraždili muže a podmanili si ženy, tam vznikla mezi pohlavími nenávist, jež pak trvala celá staletí. To se stalo kupříkladu v oblastech starého Řecka, které pak bohužel ovlivňovalo evropské myšlení dva tisíce let. Zkusme si živě představit celou tu situaci náhlé změny: Krutí kočovníci zvyklí potulovat se po kraji a zvyklí krást, loupit a zabíjet, vtrhnou do pokojných, usedlých zemědělských mírumilovných oblastí. Všechny muže pobijí, ženy znásilní. Pak si obzvláště hezké dívky mezi sebe rozdělí jako svou válečnou kořist. Ženy do té doby maximálně svobodné a zvyklé se v rámci rodového zřízení pohlavně stýkat s kým uznaly za vhodné -se přes noc stávají otrokyněmi. Ze dne na den náhle musejí poslouchat "svého pána". Musí pro něj pracovat a jsou uvězněné doma pouze jemu k dispozici. Pud sebezáchovy byl silný, ženy se podrobily. Ale své utlačovatele a vrahy svých synů a milenců tiše nenáviděly. Svou skrytou nenávist a tichý vzdor přenášely pak po celá staletí i na své děti. Obzvláště dcery s matkami sympatizovaly, protože se děsily svého budoucího údělu. U synů, zplozených s utlačovateli, byla situace poněkud jiná. Synové v dětství sice rovněž sympatizovali se svými matkami a nenáviděli své kruté otce, ale později se chtě nechtě s vůdčí rolí svých otců ztotožnili. Pak ovšem museli přijmout i jejich krutý způsob zacházení se ženami, kdy v dospělosti ženy utlačovali taky. Utlačované ženy muže nemilovaly a násilničtí muži jim to bohatě opláceli- a tak se v Řecku zrodila láska mužů k mužům. Tato řecká láska k mužům a zejména mladým chlapcům, nebo-li pederastie a nenávist k ženám, nebo-li misogynie, má tedy své kořeny v přímém střetu dvou kultur- matristických zemědělských usedlých společností s loupeživými nomádskými hordami mužů. Masová a všeobecně rozšířená homosexualita ve starém Řecku trvající 300 let nemá totiž lepší vysvětlení!      

Jelikož měli otcové poprvé v životě jistotu, že synové uvězněných žen jsou skutečně jejich, rádi jim odkázali svůj nakradený a uloupený majetek. Synové vyrostli, byli bohatí a mocní a pokračovali v praktikách svých otců: loupili, aby byli ještě bohatější a ještě mocnější. Dcery dcer a další nové generace žen se již trvale rodily jako nesvobodné bytosti, jako otrokyně. Ernest Borneman o tom napsal:"Ženy porobených zemědělských kmenů sloužily Řekům podobně jako mnohem později ženy porobených Aztéků Španělům: byly to druhořadé bytosti jednak proto, že patřily ke kmeni poražených, a jednak proto, že musely být- jak je u dobyvatelského vojska zvykem- k dispozici pro rychlé ukojení vášně. Byly znásilňovány, protože válečníci neměli již dlouho žádné ženy, ale zároveň byly předmětem pohrdání. Neboť skutečnost, že se tyto zemědělské národy nikdy nestavěly na odpor, když byly napadeny, připadala Řekům jako ostudná, opovrženíhodná a nemužná. Šok z prvního kontaktu příslušníků matriarchátu s hordami zanechal v obou nevyhladitelné stopy: u rolnických kmenů dojem, že vetřelci jsou právě tím, čím Řekové sami později pojmenovávali všechny ostatní: barbary; u Řeků zase traumatickou neschopnost považovat ženu za rovnocennou bytost. Zvláštní směsice sexuální závislosti a lidského pohrdání, násobena špatným svědomím vůči cizí bytosti, se kterou přece byli ještě v intimním styku- to vše formovalo život Řeků ještě po tisíciletí. Že se nejednalo o dobrovolné soužití, ale o znásilňování, vyplývá z Hérodotových líčení (Hérodotos sám nebyl Řek, ale Kár a pocházel tedy z utlačovaného ´původního obyvatelstva´ Balkánského poloostrova) kde říká, že ženy jeho kmene se ještě o mnoho let později vzpíraly sedět u jednoho stolu s řeckými muži a oslovovat je jmény, a to i tehdy, když byly donuceny k souloži nebo manželství.      

V zakladatelských létech otrokářského řádu se tedy Řekové jako dobyvatelé učili zhlížet zvysoka na ženy podmaněných. Také u následníků dobyvatelů zůstala žena tím, čím byla pro jejich předky: válečnou kořistí, otrokyní, cizí, pohrdanou a podrobenou součástí lidské rodiny, tělem, se kterým se muž narychlo a bez lásky pářil, věcí ke znásilnění, která měla muži sloužit, ať už jako hetéra nebo jako hospodyně- něco z toho zůstalo ve všech lidských společenstvích dosud. Ale u Řeků dosáhl tento jev extrémních, přímo nutkavých, v každém případě jednoznačně neurotických forem.      

Opevnění osad jednoznačně prozrazuje, zda bylo dané sídliště organizováno matriarchálně, nebo už patriarchálně, zda již přišlo do styku s loupeživými kmeny nebo zůstalo ještě ušetřeno. Ještě nedávno by se považovalo za kacířství, kdyby byly vysloveny pochyby o tom, zda Řekové byli civilizovaným národem, když vpadli na Balkánský poloostrov. Za samozřejmé se naproti tomu považovalo, že ´barbary´ byli ´původní obyvatelé´ poloostrova. Za pomoci revizních hodnot karbonu C-14 pro určování stáří bylo však zjištěno, že tito ´barbaři´ již měli měděné nástroje v době, kdy Řekové ještě používali kamenné válečné sekery.      

Bohatství pozdějších achajských ´knížat´ se zakládalo vždy na rozsahu jejich stád. Když se pokoušel Agamemnón přemluvit hrdinu Achilla, aby se zúčastnil loupežného tažení proti Tróji, dostalo se mu odpovědi: ´Proč mám táhnout proti Trójanům? Mě přece dobytek neodehnali´. Dobytek, zlato, zbraně, otroci a otrokyně byli cílem loupežných výprav, stejně jako byla krádež dobytka, zlata, zbraní, otroků a otrokyň motivem pro odvetné válečné tažení. Na závěr každé loupežné výpravy byla kořist rozdělena mezi účastníky tažení podle míry jejich ´hrdinských činů´. Skutečným důvodem trojské války, která nebyla válkou, ale loupežnou výpravou, nebylo ani tak navrácení Heleny, nýbrž drancování Tróje. Hlavním cílem válek této etapy bylo loupení, forma, kterou byly obvykle vedeny, bylo přepadení. Z cenného majetku bylo odneseno co nejvíce, ostatní bylo zničeno.      

S růstem obyvatelstva rostlo loupení věcí i zabírání cizí půdy. Poražení byli vyhnáni a na jejich místo přišly podřízené nebo cizí rody. Bohatství nakumulované tímto způsobem přineslo samozřejmě nerovnosti, které otřásaly celou strukturou starověké společnosti a již od počátku představovaly znamení jejích vnitřních rozporů. Odysseus se například chlubí tím, že se zúčastnil devíti loupežných výprav a pokaždé získal více kořisti, než mu právem náleželo. Již koncem 16.stol.př.n.l. se rozvinulo štěpení společnosti natolik že se ´basilei´, vůdci loupežných výprav, stali určitým prototypem vládnoucí třídy."      

Válečnické kmeny, které se nezabývaly zemědělstvím, ale loupením, byly ovládány válečníky, kteří si vážili svého "hrdinského" způsobu života, zahrnujícího oslavy a pitky, jízdu na koni a pochopitelně také bojové umění. V rozšiřujících se válečnických společnostech se nebývale uplatňovala mužská hierarchie. Muži se začali zásadně rozdělovat podle svého společenského postavení a toto jejich postavení určovalo fatálním způsobem celý jejich život. Ženská hierarchie, jež byla v tlupách i v pozdějších matristických společnostech vždy založena na charakterových vlastnostech žen- hlavně tedy na jejich moudrosti, byla v těchto společnostech zrušena, neboť se z žen stal pouhý soukromý majetek. Společnost se začala řídit pouze podle hierarchie mužské, to znamená, že žena vysoce postaveného muže byla jen jeho vysoce postaveným majetkem. A žena chudého muže byla jeho chudým majetkem. Moudrost žen byla zadupána do země, neboť válečníci na ni nebyli zvědaví -co by jim taky mohly moudré stařeny radit “ve válečnickém umění”? Zajímali je pouze krásné, mladé ženy coby erotické objekty.To znamenalo i konec rovnocenného oboustranného namlouvání. Byl zrušen přirozený pohlavní výběr, miliony let používaný, kdy si ženy i muži své sexuální partnery vybírali naprosto svobodně. Nastal specifický umělý pohlavní výběr, jaký do té doby lidstvo neznalo. Válečničtí muži si vybírali nejhezčí ženy sami, bez ohledu na to, zda je ty ženy chtěly, či nechtěly. Ještě později otcové nemilosrdně prodávali i své vlastní dcery zájemcům na tržnici jako dobytek. Žena se tak stala v novodobé starověké otrokářské totalitě věčně znásilňovaným předmětem, na jehož vůli nezáleželo.      

V Evropě byl starověký svět drcen jednou vlnou barbarských nájezdů za druhou. Po počátečním období ničení a chaosu se postupně vynořily společnosti, které jsou v našich učebnicích bůhvíproč oslavovány jako počátky západní civilizace. Vláda bohatých loupeživých mužů a trvalý válečný stav se staly normou. Byl to svět, v němž vládl meč, svět, v němž mír a harmonii lze nalézt pouze v mýtech a legendách dávno ztraceného ráje. Tisícileté tradice byly mrzačeny, města a vesnice se rozpadávaly, nádherná, malovaná keramika z dob svobodných zemědělských společností mizela stejně jako fresky, symboly, bohyně i jejich svatyně. Do hry vstoupil nový, živoucí válečný stroj- ozbrojený muž na koni- který ve své době musel působit stejně jako dnes letadlo nebo tank. Ve stopách nájezdného pustošení nacházíme typické hroby jejich vůdců- válečníků s lidskými oběťmi žen a dětí, zvířecími oběťmi a zásobárnami zbraní, obklopující mrtvé náčelníky. Všude jsme nyní svědky změny společenských priorit, které jako vystřelený šíp letící časem směřuje svým prvopočátečním hrotem do naší doby- směrem ke stále účinnějším technikám ničení a hromadného vraždění. Riane Eisler v knize Číše a meč, agrese a láska o tom napsala:" Moc ovládat a ničit prostřednictvím ostrého meče nahradila chápání moci jako schopnosti udržovat a rozvíjet život. Kdekoliv se muži s větší schopností ničit- fyzicky silnější, bezcitnější, krutější- dostávali k moci, tam se společenská struktura stala vysoce hierarchická a autoritativní. Okolo 3.století před naším letopočtem se začaly Indoevropské národy pohybovat ve velkých proudech na východ, západ a jih. Na západ do Evropy putovali Slované, Baltové, Keltové a Germáni. Jihozápadně do přední Asie se pohybovali Chetité, Frygové, Sarmati, Skytové a Kurdové. Na Balkánský poloostrov táhli Albánci, Trákové a Řekové. Do Itálie pak kmeny Ilyrů, Venétů a Italiků.     

Tato oslava smrtící síly ostrého meče spojena se způsobem života, v němž organizované zabíjení ostatních lidských bytostí spolu s ničením a pleněním jejich majetku a jejich podmaňováním a vykořisťováním se stalo ´normálním´. Počátky otroctví jsou těsně spjaty s těmito ozbrojenými nájezdy."


Germánští barbaři

Zajímavá je loupeživá historie našich nejbližších sousedů- Germánů. Dá se předpokládat, že ani Slované, naši předkové, nebyli kdovíjaké holubičí povahy- představa praotce Čecha, jak rozšafně rozkládá na Řípu, je příliš nereálně idylická. Jak hodně ale vždy ovlivňovala neúrodná půda v dané oblasti vznik a rozvoj loupeživých hord lze však právě dobře demonstrovat na příkladu prehistorie Germánů. Pozornost badatelů se zaměřila na příčiny jejich zvláštní snahy o expanzi. Na počátku křesťanské éry se germánské kmeny přímo výbušně šířily po severní polokouli, až po Norsko a Ukrajinu. Největší pohyb pak nastal v 5.století při stěhování národů. Germáni, kteří se mezitím sloučili v osm velkých kmenů (Sasové, Frísové, Frankové, Alamani, Gótové, Vandalové, Anglové a Jutové) se jako hejno lumíků hrnuli na jih. Pod jejich náporem se nakonec římská říše zhroutila.      

Jaká hybná síla se však za touto pohyblivostí skrývala? Co barbary udržovalo v neustálém poklusu? A především: odkud vlastně tito agresoři pocházeli? Na tyto otázky lze dnes už odpovědět. Vědcům se podařilo najít pravděpodobnou pravlast Germánů a vysvětlit jejich neustálé stěhování. Bylo to spojeno s problémy s výživou a změnami podnebí: Germáni totiž žili původně v močálovité zemi, která je nestačila uživit. Oni nežili ve vysušených stepích, ale pro změnu v příliš mokřinatém kraji, kde se nejen nedařilo zemědělství, ale ani tomu dobytku. Na tento velký nedostatek potravin reagovali Germáni loupežnými výpravami na stále větší vzdálenosti. Dějiny Germánie byly tedy ve skutečnosti dějinami periferie, která vedla zčásti parazitující a loupežnou existenci na účet centra vysoké kultury.      

Kolísání hladiny vody v bažinách snižovalo výnosy obilí a vedlo k neustálým potravinovým krizím, s nimiž se kmenová společnost nedokázala vyrovnat. Vesnická společenství byla odkázána jen sama na sebe. Například podle nálezů u Bremershavenu germánské ženy vesměs trpěly poruchami růstu, kurdějemi, paradentózou, artrózou, ba i nádory kostí, než přibližně ve věku 25 let umíraly. Dětská úmrtnost byla tehdy příšerná. I v úrodných letech byla sociální rovnováha stále vratká. Při dobrém počasí se zemědělské výnosy zvýšily. V důsledku toho dětská úmrtnost klesla a populace se zvýšila. Tím byl biotop opět přetížen, protože tolik lidí nemohl uživit. Tak vznikl začarovaný kruh: klimatické výkyvy způsobovaly buď hladomory nebo přelidnění.      

Na počátku našeho letopočtu žilo pod mlhavým nebem severní Evropy asi 40 germánských kmenů. Jejich až 50 m dlouhé chýše neměly okna a byly pokryté rákosím nebo sítěmi. Proutěné stěny byly vymazány hlínou a koňským hnojem. Vesnice čítaly nanejvýš 300 obyvatel, obchod byl málo rozvinut. Tehdejší počet Germánů se odhaduje na jeden až tři miliony. Ve stejné době se však v Římě asi milion lidí procházelo mezi krásnými mramorovými sloupy s překrásnými mozaikami hýřícími všemi barvami. Od Skotska až po Arménii stálo ve zbrani na obranu impéria kolem 300 000 legionářů, jejichž posádky spojovaly dokonalé dlážděné silnice a přísná vojenská hierarchie.
 
Téměř 500 let žili tito nerovní sokové vedle sebe jako sousedi, ale zůstali si pozoruhodně cizí. Jak nebetyčný byl ve skutečnosti rozdíl mezi úrovní civilizace Římanů a Germánů ukazují i archeologické nálezy- Germáni dokonce neznali písmo, ani hrnčířský kruh! Nordické kmeny se naučili vyrábět železo až v 2.stol. př.Kr., tedy o 400 let později než se dříve usuzovalo! Sotva však železo uměli kout, rozsekávali své "nepřátele" na kousky. Dopouštěli se také krvavých rituálních vražd. Archeologické objevy tak postavily dávné Germány do pochmurného světla- byli tito sousedé Římanů národem neschopným se civilizovat?      

Muzeum mumií v dánském Silkeborgu svědčí o ukrutných obřadech germánských kněží. Římský historik Tacitus (55-120 po Kr.) napsal, že topili v bahně "zbabělce, kteří se vyhýbali válce." Tyto surové rituály pěstovaly nordické kmeny patrně mnohem déle než se soudilo. Většina mrtvol totiž nepochází z předkřesťanské doby, nýbrž z 2. a 3.stol. po Kristu. Podle odborníků to zcela zapadá do obrazu o německém starověku: krvavé lidské oběti, silně patriarchální kmenové struktury, obrovská velká technická zaostalost a časté hladomory. Předkové Němců se tedy jevili jako velcí primitivové. To vše bylo v ostrém kontrastu se vznešeným germánským mýtem, který se rozšířil za dob Hitlera. Germáni se tenkrát vryli do povědomí Němců jako ušlechtilí plavovlasí hrdinové: eposy Edda a Píseň o Nibelunzích- to byla látka živící teutonský lesk a slávu. Vlastenecké opojení se ovšem nikdy nemohlo opřít o nějaké svědectví z antiky. Tacitus nazýval Germány "zarputilci propadlými pití a v hře kostky" a filozof Seneca (4-55 po Kr.) byl zhnusen "divokým a netvárným duchem" modrookých barbarů.      

Podle zachovalých pylových zrnek se na římském statku na jih od hraničního valu pěstovalo 15 druhů ovoce a 16 druhů koření a léčivých bylin, zatímco na sever od hranice se naskytl obraz bídy. Praobyvatelé Hesenska pěstovali na chudé půdě jen samopši (primitivní pšenici) a ubohé proso. Na rozdíl od Galů, kteří si rychle osvojili římský styl života, zaostalí severní sousedé nedokázali převzít od Římanů ani výnosnější druhy obilí. Není také divu: pilná práce- řemeslo, orba a chov dobytka- nebyla u germánských mužů ceněna. Věnovali se radši lovu a vojenským cvičením; válka byla pro ně normálním stavem. Obilí je při plenění cizích území nezajímalo a germánské ženy, které by to určitě zajímalo, necestovaly. "Veškerá péče o dům, dvůr a pole je přenechána ženám, starcům a slabým lidem", napsal Tacitus.      

Germánské kmeny Kimbrů a Teutonů vytáhly r. 113 př.Kr. z Jutska na jih a pustošily severní Itálii a Galii. Smetly několik legií, které proti nim Řím poslal do Alp. Barbaři budili svým počínáním hrůzu: teutonská zuřivost "furor teutonicus" se stala okřídleným pojmem. Přispěl k tomu zejména vítězný rituál Teutonů. Po boji pověsili zajaté římské vojáky na stromy, koně utopili a kroužkové pancíře legionářů rozsekali na kusy. O století později tento zaostalý lid vnutil tehdejší světové velmoci podle římského historika Orosia "největší a nejstrašnější válku", která zuřila na území dnešního Německa po 30 let. Vyvolal ji císař Augustus (63 př.Kr.-14 po Kr.) ctižádostivým plánem posunout hranice římského impéria až k Labi. To vyvolalo sérii krvavých řeží, o jejichž brutalitě svědčí známá bitva v Teutoburském lese. Pod vedením cheruského knížete Arminia se Germánům v r. 9 po Kr. podařilo pobít 18 000 elitních římských legionářů. A to nebylo všechno. Zápas vyvrcholil sedm let po oné bitvě r. 16 po Kr. Tehdy se Římané naposledy rozhodli zasadit barbarům konečný úder. Pod vedením vojevůdce Germanika se vydalo na pochod osm legií s téměř 50 000 těžkooděnci. Na podzim však byl nucen se římský vojevůdce stáhnout ze země "odporných močálů" s těžkými ztrátami. Dosáhl sice mnoha vítězství, ale válku nevyhrál. Gemanikův neúspěch přinesl obrat v římské politice vůči Germánům. Císařové se vzdali úmyslu podrobit si severní divočinu a udělat z ní poplatnou provincii. Zažili na Labi "svůj Vietnam" a dospěli k názoru, že se nevyplatí dobývat zemi, která není schopna se ani sama uživit.      

Toto rozhodnutí mělo zásadní význam: severní Evropa nebyla nikdy romanizována a kmenoví náčelníci, kteří kolem Kristova narození vládli malým národům mezi Hesenskem, Jutskem a Pomořanskem, nebyli nikdy podrobeni. Tahle jejich tvrdá nepoddajnost se pak ale na staletí stala základem německého pocitu nadřazenosti. Hrabě Arthur Gobineau (1816-1882) ve své rasové teorii udělal z Germánů prototyp Árijců- světlovlasé a modrooké supermany přísných mravů, s duchovními předpoklady stát se panským národem. Přitom se tato tvrzení nemohla opřít o žádná historická fakta. Vystřízlivění při hodnocení starověkých dějin se v Německu naštěstí již definitivně rozšířilo. Nacisty opěvovaná "ušlechtilá rasa" vyjevila stále věrněji svou skutečnou tvář- i zde máme opět přesný obrázek toho, jak se dají dějiny kdykoliv úspěšně překrucovat a falšovat.      

Asi 300 let byla hranice římské říše obranným valem proti tomuto chudobinci Evropy. Pak síly Říma pod náporem zuřivých plenitelů zemdlely. Jak si nájezdníci počínali, ukazují vykopávky římského statku u Řezna. Germáni přepadli usedlost a zabili sekyrami její obyvatele, ženy skalpovali. Pak následoval obřad, při němž 13 osob rozsekali na kusy a mrtvoly naházeli do studny. 

Příčinami nového náporu na římské území byly pravděpodobně opět klimatické změny. Kolem r. 300 po Kr. se totiž v Evropě zase ochladilo, zvýšila se vlhkost a hladina moří stoupla. Osídlená území prořídla. Proč se vydali Vandalové ze Slezska do severní Afriky, Burgundové od berlínských jezer do Španělska a Langobardi od Hamburku do severní Itálie? Tuto otázku si kladli badatelé po desítky let, až archeolog Gebühr na ni dal možnou odpověď: "Protože ve svém domově dosáhli hranici růstu a krizi řešili útěkem a násilím, přičemž své ženy opět v bažinách zanechali svému osudu.”      

Ze slávy nordické rasy tedy dnes již nic nezbylo. Germáni byli prostě jen loupeživí a duchaprázdní nájezdníci, pod jejichž nešikovnýma rukama upadl pozdně antický svět do chaosu. O nějakém jejich rekovném duchu nemohla být vůbec řeč, protože je nepoháněla v dávné minulosti žádná vlastenecká svobodomyslnost, nýbrž prostě hlad a bída.      

O loupeživém starověku by se dalo pochopitelně ještě dlouze vyprávět, ale to není účelem mé knihy. Hádejte, jak třeba vzniklo slovo viking? Souhrnný název Viking neoznačuje národnost, jak by se mohlo zdát, ale způsob života lidí, kteří se vydali na “viking”, tedy na lup. A o loupežích byl celý otrokářský starověk.


Vynález náboženské totality

Byli zde i jiní nomádští dobyvatelé. Třeba Semité, nazýváni též Hebrejci. Ti přišli z pouští jihu a obsadili Kenaán (později nazvaný Palestina podle Filištínských, jednoho z národů, který žil v této oblasti). Morální zásady, které dnes spojujeme s judaismem a křesťanstvím, a důraz kladený na mír v mnoha moderních chrámech a synagogách nyní zastírá tu historickou skutečnost, že původně byli tito Semité velmi bojovnými nomádskými národy, ovládanými kastou válečníků- kněží (levitský kmen Mojžíše, Árona a Jozueho). Postupně, i oni vnutili svou ideologii a způsob života národům, které žily na jimi dobyté půdě. Základem systému společenské organizace nájezdníků bylo to, že nejvyšší hodnota se přikládá síle, která život bere, nikoliv síle, která život dává. Byla to síla symbolizovaná ´maskulinním´ mečem, kterou tito nájezdníci doslova uctívali. Neboť v jejich společnosti založené na silné mužské válečnické hierarchii představoval meč nejvyšší sílu.Objevení se těchto nájezdníků na prehistorickém horizontu, a nikoliv, jak se někdy tvrdí, postupné zjišťování mužů, že i oni mají svou úlohu při rozmnožování, znamenalo svržení bohyní i žen. Byl to svět, jemuž vládli muži a bohové války, kteří připravili bohyně a celou ženskou polovinu lidstva o veškerou moc a svobodu. Postupně se mužská dominance, války a zotročování žen, ba i měkčích, mírumilovných ´zženštilých´ mužů stalo normou.      

Jako první vynalezl ve starověku monoteismus egyptský panovník Achnaton, původním jménem Amenhotep. Zrušil všechna dosavadní tradiční náboženství a místo nich dosadil jediného slunečního boha Atona.


Po něm ho následovali později semité, kteří rovněž zrušili všechny předešlé bohy a bohyně a dosadili místo nich k uctívání jediného boha. Není náhodou, že se monoteistické náboženství zrodilo zrovna na neúrodné půdě. Na neúrodné půdě vždy nejdříve byly původní bohyně zničeny, zadupány do země a začali vládnout bohové války. Stejně jako Indoevropané, i Semité si s sebou přinesli svého hrozivého a krutého boha války (Jehova neboli Jahve). Po nich to zopakovali křesťani a jako poslední muslimové. Všichni tři monoteističtí bohové- židovský, křesťanský a islámský vznikli v podstatě teprve nedávno. Byli to prý oni, kteří ženám zakázali co se dalo. V souladu s bohy si náboženští diktátoři vždy přáli, aby ženy do ničeho mužům nemluvily. Tím, že kasta semitských kněží zrušila původní polyteistická náboženství vzývající především různé bohyně plodnosti, či zemědělství, a nastolila jediného Boha, který přikázal podřízenost ženy, tak tím chytře automaticky vyřadila 50 procent obyvatelstva (ženy) z jakéhokoliv rozhodování. Dalších 40 procent málo majetných, či nemajetných mužů bylo taky vždy taky snadno od moci odstaveno. A tak Achnaton a po něm semité vynalezli dokonalou náboženskou totalitu, kde běžní lidé neměli žádnou moc. 

Německý předseda židovské obce Paul Spiegel napsal knihu nazvanou Kdo jsou Židé, která dobře vysvětluje mnoho otázek. Uvedu zde malou ukázku z této knihy, která osvětluje vznik monoteistického židovství: “Vše se začalo Abrahamem, jehož pokládáme za svého praotce. Věříme, že jsme potomci onoho Abrahama, který žil přibližně v letech 1900 až 1700 před občanským letopočtem (Židé neuznávají Krista jako proroka, proto mluví o občanském letopočtu). Pocházel z města Ur, které se nachází v dnešním Iráku. Abraham vyrůstal ve světě, který se klaněl mnoha bohům (poznámka autorky: i mnoha bohyním) a jeho otec měl obchod, v němž prodával modly. Lidé se k nim modlili s nadějí, že se jejich život zlepší.     

Abrahamovi se narodil kolem roku 1850 před občanským letopočtem s otrokyní Hagar levoboček Izmael, jenž se stal praotcem Arabů (poznámka autorky: protože to byl levoboček). Stal se zázrak, brzy po Izmaelově narození jeho stařičká manželka Židovka Sára otěhotněla, a tak se narodil syn, jehož pojmenoval Izák. Izák je tedy v genealogii židovského národa druhým praotcem. Proto i on musel zplodit syna. Izákovi se kolem roku 1750 narodil syn Jákob, který byl třetím praotcem židovského národa. Jákob jedné noci zápasil s Bohem, a z příkazu božího od té noci změnil své jméno na Izrael. Izrael v hebrejštině znamená “ten, který zápasil s Bohem.” Bylo to čestné pojmenování, které pro židovský lid platí dodnes.

Bůh a první praotec, Abraham spolu uzavřeli úmluvu, kde Bůh slíbil, že po všechny časy bude Abrahamovu rodinu a jeho potomky ochraňovat a že se stanou jeho vyvoleným národem. Na oplátku ale musejí Abrahamovi potomci zachovávat všechny příkazy a zákazy boží. Aby byl nějak tento svazek zpečetěn, bylo rozhodnuto, že budou obřezáváni na znamení věčné úmluvy další generace chlapců, a to osmého dne po narození.” 

Jak je z knihy patrné, teprve syn Izák založil národ Židů, protože byl synem Židovky. Od té chvíle vždy museli muži zplodit potomstvo výhradně se Židovkou, a jejich synové museli být do osmého dne obřezaní, jinak k židovskému národu nepatřili. Jak jsem z knihy dále pochopila, věřící židé považují křesťany za nevěřící a Ježíše nepovažují za proroka ani syna božího. Ti praví věřící na celém světě jsou prý pouze židé, protože to oni jako první vynalezli monoteistické náboženství v čele s jediným Bohem (autorka: první ale nebyli, první byl přece Achnaton). Jediným a pravým prorokem je Abrahám, křesťanství i islám jsou jen nepravá a okopírovaná náboženství vycházející z původní Tóry. Jediným Bohem vyvoleným národem jsou prý pouze židé- ale nějak jsem z celé knihy nepochopila: K čemu jsou vlastně vyvolení? Aby tisíce let trpěli a odevšad byli vyháněni?

Ať už jsou záhady kolem židů jakékoliv, nepopiratelným faktem je, že po celé zaznamenané dějiny lidstva v podstatě platilo, že úzká skupina bohatých vládců, spolu s úzkou skupinou zasvěcených kněží, ovládala široké masy chudých ovládaných. Celá staletí tak platil nepoměr, že 10 procent superbohatých lidí, spolu s vlivnými kněžími, totálně ovládalo 90 procent obyvatelstva. Těch 10 procent boháčů a kněží rozhodně nebylo bohem vyvoleno k vládnutí- vládli jen pomocí svého velkého majetku, což s vírou a bohem nemělo nic společného. Zvláště když pro své mocenské zájmy mocní boháči kdykoliv nahnali bezmocné chudáky do válek proti jiným mocným boháčům. Mocní otrokáři v otrokářském starověku, mocní feudálové v nevolnickém otrokářském středověku, mocní kapitalisti v dluhovém, otrokářském novověku. Pochopitelně že ani první, ani druhou světovou válku nevyvolali chudí ovládaní, nýbrž bohatí vládci.

Že před monoteistickým judaistickým náboženstvím existovala Mateřská epocha svědčí taková drobnost, že se u židů počítá židovství jen po mateřské linii. Čili otec nebyl nikdy důležitý, protože nebyl nikdy jistý, jen matka přesně věděla, které dítě bylo její. Taky je zajímavá hebrejština či arabština, písma, která se píšou zprava do leva- což vysloveně dokazuje, že vznikla z matriarchálních kořenů. Levá strana (od srdce) totiž vždy přináležela matriarchálním bohyním. Po vítězství monoteistické náboženské totality bylo vše levé označeno za špatné a vše pravé oslavováno jako to pravé.


Ježíš a farizejové

Ježíš byl mírumilovný moudrý muž s horoucím srdcem. Takoví muži to neměli v krutém, sadistickém, otrokářském starověku lehké. Tento laskavý a soucitný mladý muž obžaloval vládnoucí kruhy své doby- nejen bohaté a mocné, ale i náboženské autority- z vykořisťování a utlačování lidu Palestiny. Hlásal všeobecnou lásku a učil, že pokorným poníženým a slabým bude jednoho dne patřit tento svět. Nesmíme oplácet stejným (oko za oko), ale naopak se máme chovat k jiným tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám.A máme milovat nejen své bližní, ale dokonce i nepřátele. Místo "mužných ctností"- agrese, dominance, soutěživosti- si máme nadevše cenit vzájemné odpovědnosti, soucitu, mírnosti a lásky. Odmítal tradiční představu, že vysoce postavení bohatí muži, v jeho době kněží, šlechta a králové, jsou božími vyvolenci. Volně se pohyboval ve společnosti žen, čímž otevřeně odmítal normy mužské nadřazenosti platné v jeho době. Svými slovy i činy odmítal druhořadé a izolované postavení, které monoteistické judaistické náboženství přisoudilo ženám. Ježíš, otevřeně stranící ženám, což bylo samo o sobě v jeho době herezí, veřejně vyhlašoval duchovní rovnost všech. Jeho učení bylo o tom, že "mateřské hodnoty" musíme povznést z druhořadé a okrajové roviny do roviny prvořadé a ústřední. Nepřekvapí tedy, že jeho učení mělo odjakživa pro ženy velkou přitažlivost.      

Ježíš se narodil do doby, kdy byl judaismus přísně mužským náboženstvím. Byla to doba, kdy ženy byly nezřídka ukamenovány k smrti za nevěru, jinými slovy, za porušení majetkových práv svých manželů. V tomto ohledu je pozoruhodné, že Ježíš nejenže bránil tomuto krutému zvyku, ale zároveň tím vzdoroval farizejům a dobovým zákoníkům. Není divu, že ho tehdejší mocenská elita považovala za nebezpečného revolucionáře, jehož radikální myšlenky je nutno umlčet za každou cenu. Jeho učení i učení jeho přímých následovníků bylo považováno za nebezpečně radikální, protože podrobovalo ostré kritice tyto existující rodinné a náboženské tradice. Vůbec nejhorším na tomto učení bylo, že pokládalo ženy za rovnoprávné. Ježíš i první křesťané totiž neuznávali strukturu římské i židovské rodiny té doby, protože obě vnucovaly ženě podřadné postavení.      

Ježíš si byl vědom toho, že "maskulinní" hodnoty jako je dominance, nerovnost a dobyvačnost, které viděl všude kolem sebe, znehodnocují a pokřivují celý lidský život. Proto měly být podle něho nahrazeny jiným souborem hodnot, založeným na soucitu, odpovědnosti a lásce, tedy na hodnotách mateřských. Jeho poznání, že duchovní vývoj byl zabrzděn vinou pouze mužského hierarchického uspořádání lidských vztahů z pozice síly, mohlo vést k zásadní společenské transformaci. Mohlo nás už tenkrát osvobodit od nastoleného totalitního mocenského systému. Ale stejně jako v jiných obdobích demokratického oživení, byl i tentokrát odpor vládnoucího systému příliš silný. Vládnoucí elita nechala Ježíše Krista ukřižovat taky proto, že hlásal, že není pravda, že židovský národ je Bohem vyvolený, že s ním má smlouvu. Bůh stvořil VŠECHNY lidi k obrazu svému a má je VŠECHNY stejně rád. Ježíš musel zemřít za své krásné myšlenky a ideály- ale jeho poselství žilo 2000 let a přežilo až do našich dnů.      

Křesťanství bylo ve svých počátcích nesmírně přitažlivým náboženstvím pro široké vrstvy obyvatelstva, neboť propagovalo lásku a odsuzovalo násilí. Slibovalo chudým trpícím poctivým lidem, že pokud se v životě budou chovat slušně, po smrti se dostanou do nebe. Toto náboženství lidem často pomáhalo překonat kruté životní podmínky. Lidé se mohli kdykoliv obracet s nadějí k Bohu, že jim pomůže vyřešit různé životní tragédie a potíže, že je odmění za dobré skutky, zatímco lumpy naopak spravedlivě potrestá. Křesťanství se stalo velmi přitažlivým náboženstvím zejména pro ženy ještě z dalšího důvodu: určovalo, že manželství jednoho muže s jednou ženou má trvat po celý život. Tak byly ženy zbaveny strachu, že sotva zestárnou, manžel je odloží stranou a pořídí si mladou favoritku.      

Prostí chudí lidé se bohabojně modlili a řídili desaterem, problém ovšem byl v tom, že mocenské, bohaté elity se jím bohužel málokdy řídily. Křesťanské země sice přijaly koncepci všeobecného soucitu, vládnoucí elity však shledaly, že agresivní válčení jim přináší moc a majetek. Z toho důvodu mocní tohoto světa vždy zůstali v jádru dobyvačnými pohany, ať byli členy kteréhokoliv náboženství. Mnoho budoucích loupeživých válek mazaně ospravedlňovali ve jménu náboženství, které zrovna vyznávali.      

Po smrti Ježíše se křesťanství rychle šířilo všemi směry a rozvíjelo se do mnoha podob. V době, kdy se formovalo, panovaly v římské společnosti už dávno mohutné protisexuální nálady převzaté z různých filozofií a náboženských směrů. Podle židovské představy byla ženská pohlavní touha silnější než mužská a ženská neukojitelnost zdá se, sužovala mnohé starověké muže. V židovském náboženství se objevovaly rysy nepřátelství k ženám, bezesporu ovlivněné existující řeckou homosexuální kulturou. Tento vývoj měl pak osudný význam pro pozdější formování křesťanského pojetí ženy. Vzniklo několik filozofií, které se stavěly negativně k pozemskému životu: stoicismus, novopythagoriánství, novoplatonismus. Tyto filozofie byly většinou dualistické: dělily všechny jevy na dvě poloviny, dobrou a špatnou, na světlo a tmu, ducha a hmotu, duši a tělo, čisté a nečisté. Jelikož už dávno existovala tuhá totalita, ve které už dlouho vládli surovým způsobem bezkrupulózní vládci, byla v tomto dělení žena vždy bez váhání zařazena mezi to zlé, temné, hmotné a nečisté. Dualistické filozofie vycházely z předpokladu, že člověk očistí svou duši a vymaní se z otroctví těla. Člověk nesměl povolovat svým vášním a ze všeho nejméně sexuální touze. Sexuální spojení bylo něco, co člověka ponižuje a staví ho na úroveň zvířete. Člověk, tedy muž, měl pokud možno žít bez ženy, v celibátu.      

Muž, od nějž je vyžadována zdrženlivost, začne snadno nenávidět objekt své vášně. Tím, že z ženy udělá prostopášnou svůdkyni, unikne svým vlastním výčitkám svědomí. Přehnaný požadavek pohlavní zdrženlivosti se časem změnil v plamennou nenávist vůči ženám. Zakládající velcí učitelé církve sexualitu nenáviděli, cítili před ní strach a odpor. Manželství bylo třeba přijmout, protože Kristus je schvaloval. Ale i v manželství bylo pohlavní spojení dovoleno jen za účelem početí dítěte. Radost, kterou člověku sexuální život přinášel, byla něčím odporně zvířecím. Žádoucí byla úplná zdrženlivost. Někteří, jako například církevní otec Origenes, sami sebe vykleštili, ale to církev neschvalovala. Dokonalosti bylo třeba dosáhnout v poctivém zápase se svým odporným chtíčem.      

Mladá křesťanská víra přejala tedy z antické, otrokářské loupeživé epochy všechny opovržlivé, nenávistné a nepřátelské myšlenky o ženách a sexualitě. V římské říši existovalo mnoho křesťanských směrů a vznikalo tam velké množství různých křesťanských textů- ale to už Ježíš nemohl ovlivnit. Směry, které utrpěly porážku, byly označeny za kacířské. Nejvýznamnější z těchto nauk byl gnosticismus. Křesťanství, jako jedna spasitelná víra mezi mnoha jinými, muselo horlivě bojovat o své pozice. Evangelia vznikala pětatřicet až sedmdesát let po Kristově popravě promyšleně jako mocenské proklamace nové církve. Byla založena na vyprávěních, která se tradovala mezi lidmi. Líčení Matoušova, Markova, Lukášova a Janova jsou velkolepá dramata. Každý z evangelistů byl skvělým ideologem i mistrem kompozice. Jimi podaný Kristův život a smrt měli sloužit coby jakási světla navádějící první křesťany "tmou polyteismu a dalších vyznání."      

Křesťanské učení bylo do značné míry ovlivněno také tím, s čím původně přišli protivníci- i křesťanští lídři odmítali původní ženská božstva stejně vášnivě jako ti židovští. Starý zákon bylo náboženství vytvořené muži a pro muže. U gnostiků ale byly ženy rovnocenné mužům. V gnostické církvi působily ženy i jako kněží a snad dokonce i jako biskupové- dokonce zakládaly a vedly své vlastní skupiny. Vítězné agresivní křesťanské směry (řízené potají kdovíkým) však na to reagovaly tím, že k listům svatého Pavla přidaly takzvané Pseudo-Pavlovy listy Timoteovi, Koloským a Efezským, v nichž se od ženy požaduje, aby se podřídila mužově vůli. Patriarcha ani křesťan totiž nesnáší, když se ženy pletou pod nohy, když jde o moc- a právě o tu šlo při budování církevní organizace. Původní raní křesťané, kteří pořád tvrdošíjně- po vzoru Krista- hlásali rovnost všech lidí (včetně žen, neboť světe div se, jsou to taky lidé) nejenže ohrožovali narůstající moc "církevních otců", ale jejich myšlenky byly i otevřeným protestem proti rodině ovládané mužem. Jejich názory podkopávaly princip nadřazenosti mužů nad ženami, který prý pochází z boží vůle a na němž je založena totalitně vedená patriarchální rodina. Proto byli pronásledováni a fyzicky likvidováni.      

Navzdory veřejné činnosti křesťanských žen v předchozím období přijala do roku 200 nakonec většina křesťanských komunit za svůj pseudopavlovský List Timoteovi, který zdůrazňuje a zveličuje antifeministický prvek Pavlových názorů: "Žena ať přijímá poučení mlčky a s velkou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést." V oficiálně schválených textech Pavlovových, nebo jak vědci zjistili, spíš listech pseudopavlovských, se autoritativně tvrdí, že ženy a vše, co je označováno za ženské, je méněcenné a tedy nebezpečné, takže žena musí být držena pod přísnou kontrolou.Takže původní model lidských vztahů navrhovaný Ježíšem, v němž jsou si muži i ženy, bohatí i chudí, pohané i židé rovni, byl za 200 let po jeho smrti vymýcen z ideologie, a také z každodenní praxe ortodoxní křesťanské církve. Slovo farizej má vedle starověkého náboženského významu též hanlivý význam- pokrytec, licoměrník. Tak můžeme směle nazvat i všechny pozdější křesťanské hodnostáře, protože se neřídili učením Ježíše Krista, ale učinili si z víry dobré celoživotní bydlo a z pravého Ježíšova křesťanství vytvořili falešné učení: PSEUDOKŘESŤANSTVÍ.      

Křesťanská vládnoucí elita, která zlikvidovala všechny své náboženské oponenty, taky brzy zjistila, stejně jako elita židovská, že je pohodlné pro jejich vládnutí vyřadit 50 procent obyvatelstva (ženy) a 40 procent nemajetných mužů z jakéhokoliv rozhodování. V průběhu prvních dvou století po Kristu byla tedy už žena v křesťanských církevních obcích trvale umlčena. Úřady kněží a biskupů byly již pevně v rukou vládnoucí elity mužů. Bible, jak ji známe dnes, byla rovněž sestavena až na konci druhého století po Kristu. Prehistorie, jejíž součástí byl kult bohyně, z ní byla pečlivě vymazána! Všechny dřívější mýty a symboly v Bibli použité, byly ukradeny, překrouceny, zkomoleny a pokřiveny. Je proto s podivem, jak se dnes různé náboženské sekty donekonečna ohánějí Biblí. Vystupují tak, jako by Bible, posvátná kniha knih, nebyla sepsána mocichtivými muži, ale samotným Bohem. Vnucují nám představu, že je Bible stará jako lidstvo samo- ale ona není vůbec stará. Mějme stále na paměti, že nejpůvodnějším náboženstvím lidstva byla matriarchální božstva, která existovala několik desítek tisíc let! Pravda vítězí- ale vítěz má pravdu. Je notoricky známo, že vítězové mají ve zvyku drze dějiny lživě přepsat. Proto musely být bohyně, které vládly lidstvu 30 000 let, i původní učení Ježíše Krista, zapomenuty.      

Ač byly první křesťanky nejvášnivějšími hlasatelkami nové víry, záhy se v církvi, řízené mužskou elitou, prosadily misogynské tendence. Žena začala být pojímaná ne jako zázračná bohyně, která tvoří nové lidi, ale jako sprostá nádoba hříchu, tvor nebezpečně svůdný, stahující muže z duchovních velehor do bažin tělesnosti. Proto jí byla přisouzena role pokorně podřízené družky a služky, neboť křesťanství zhrdlo sexem. Za co byla žena ve svobodné prehistorii vyzdvihována, za to byla v historické totalitě opovrhována. Ženská nejúčinnější zbraň i obrana byla ztupena a tohle nepravé náboženství se stalo přesně tím typem hierarchizovaného a silou vynucovaného systému, proti němuž Ježíš tolik bojoval. A nakonec nám církevní vládci zanechali Nový zákon, v němž je Ježíšovo učení překryto zcela opačnými dogmaty, jež měly za úkol ospravedlnit pozdější totalitní strukturu křesťanské církve a její mocenské cíle.      

Táhne se to celou historií: dokud náboženství nebo hnutí bojuje o svou existenci, je ženská práce velmi vítaná a oceňovaná. Když však hnutí zaujme pevnou pozici, jsou ženy odsunuty do pozadí. V historii stále bojovaly nějaké skupiny proti sobě za odlišné ideály. V každé skupině se vždy vyskytovaly i ženy, které celým svým srdcem a všemi silami rovněž bojovaly za ideály skupiny, stejně jako muži. Když však jedna skupina zvítězila nad druhou, vítězní muži obvykle popravili muže i ženy z poražené skupiny. Když nic jiného, z poražených vůdčích mužů se alespoň stali známí mučedníci, vešli do dějin. Ale z poražených žen se staly pokaždé jen navždy zapomenuté bezejmenné oběti, po kterých ani pes neštěkl. A také vítězná strana po svém vítězství odsouvala pravidelně i své ženy do pozadí. To se dělo v minulosti pořád. Není tedy divu, že po tolika historických zkušenostech se ženy politice a skupinovým zápasům raději vyhýbají. Cítí, že nemají šanci prosadit se na žádné straně barikády. Nestojí o to být pořád jenom pěšáky, kde jsou pěšáci vždy nejdříve obětováni- ať už z té či oné strany, ať na straně vítězů, či na straně poražených.      

Monoteistické křesťanské náboženství bylo s pomocí násilí šířeno do všech zemí a začalo systematické ničení pohanských kostelů, svatyň, idolů, zvyků i obyčejů. Církevní dokazování "morální" pravdy silou bylo natolik úspěšné, že až do renesance o tisíc let později v Evropě prakticky neexistovalo jakékoliv umělecké vyjádření nebo jakýkoliv pokus o empirické poznání, jež by nemělo církevní "požehnání". A stejně důkladné bylo i systematické ničení veškerého existujícího poznání, včetně masového pálení knih. Tak v r. 391 za vlády Theodosia I., nyní důkladně bojovně nenávistní křesťané podpálili velkou knihovnu v Alexandrii, jeden z posledních pramenů staré moudrosti a poznání. S podporou a z návodu muže, jenž vešel do dějin jako svatý Cyril Alexandrijský- se křesťanští mnichové vrhli na matematičku, astronomku a filozofku alexandrijské školy novoplatónské filozofie Hypatii a ústřičnými mušlemi ji rozřezali na kousky. Neboť tato žena, která je nyní uznávána za jednu z největších postav vědy všech dob, byla podle svatého Cyrila ženou neřestnou, která si dokonce troufala proti božímu příkazu učit muže. Hypatia z Alexandrie (cca. 370- 415) byla pohanská filosofka a první historicky známá matematička, která byla dcerou matematika Theóna. Vzdělání získala v Athénách, působila v egyptské Alexandrii, kde se zasloužila o rozkvět zdejší akademie. Věnovala se astronomii a astrologii a je jí připisováno autorství řady děl, mimo jiné i pojednání o kuželosečkách.V alexandrijských vzdělaných kruzích požívala velké vážnosti, v jejím domě se scházeli přední učenci. Hypatiiným žákem a obdivovatelem byl křesťanský novoplatonik a biskup Synesios. Hodně cestovala a dopisovala si s lidmi z celého Středozemí. Vyučovala na škole v Alexandrii v Egyptě matematiku a novoplatónskou filozofii. Je jí připisováno autorství tří velkých pojednání o geometrii, algebře a astronomii. Vynalezla několik přístrojů: přístroj na destilaci vody, přístroj ke stanovení měrné tíhy vody, astrolab. V souvislosti se spory mezi pohany a křesťany byla pak rozsápána poštvaným davem křesťanů, za nímž s největší pravděpodobností stál právě Cyril Alexandrijský, který se obával jejího vlivu na alexandrijské vzdělané vrstvy.(O této nevšední ženě byl natočen historický film Agora, který lze stáhnout na internetu i s českými titulky z webu Uložto.)

Imaginární portrét Hypatie z Alexandrie
 


Žádná nadávka nebyla dost ostrá, když psal církevní hodnostář o ženě. Světec Klement Alexandrijský psal, že žena by se měla stydět, kdykoliv si vzpomene, co je zač. Je přirozené, že takovou hroznou bytost bylo třeba co nejvíce odstranit z očí. Nešlo ji ovšem vyhubit- kdo by potom rodil muže? Jedině žena, která odmítala své pohlaví, panna, měla nárok na duchovní rovnoprávnost s muži. Křesťanští vůdci povýšili panenství na ženský ideál.      

Paradoxem náboženské totality bylo, že si ženy samy sobě rodily ze svých plodných břich (ne jako panny) své náboženstvím zfanatizované utlačovatele. Kněží si uvědomovali tento paradox, vadilo jim pomyšlení, odkud vyšli a že jsou pouhými plody ženského břicha. Právě z toho důvodu byla v židovství i v pozdějším křesťanství zvrácena i celá logika zrození- Adama neporodila žena, ale stvořil ho Bůh a ženské pokolení vzešlo z Adamova žebra. Ženám bylo vyčítáno, že jsou hříšné Evy zrozené z Adama. Špatné svědomí ale stejně kněžím z podvědomí připomínalo, že tomu tak není. Nedalo se z hlavy prostě vymazat, že je jejich matka porodila, vlastním mlékem nakrmila, láskyplně vychovala- a oni se jí odměňují tím, že ji očerňují, týrají a utlačují. Proto alespoň kult matky s dítětem v náručí byl posvátný. Panna Marie chovající malého Ježíška byla v kostelech zpodobňována umělci na tisíc způsobů.      

Zajímavé vyprávění o Ježíši Kristu a jeho rodokmenu, v zásadě úplně jiná verze než jakou předkládá současná církev, se dočtete na tomto linku: http://www.matrix-2001.cz/v2/default.aspx?aid=1539 Otisknu zde z něj malou ukázku, abyste si udělali obrázek, na jaké téma to je: “Začněme s nejběžnější ze všech otázek: Co je to Svatý Grál? Jak souvisí Svatý Grál s potomky Ježíše? Skutečnost, že Ježíš měl potomky, může mnohého překvapit, ale bylo to běžně známo v Británii a v Evropě až do pozdního středověku, tj. ještě před pár stoletími.      

Ve středověku byla Ježíšova rodová linie nazývána francouzským slovem Sangreál. Je vytvořeno ze dvou slov -Sang Reál, znamenajících královská krev. Byla to královská krev Židů, královská linie Davidova která pokračovala Ježíšem a jeho potomky. V anglickém překladu se z názvu "Sangreál" stalo "San Greál" (San ve smyslu svatý jako San Francisco) a ve snaze o spisovný zápis pak "Saint Grail". Ze Saint se pak stalo významově podobné Holy (svatý, posvátný) a jsme u Svatého Grálu.      

Jak proč byla Markovo a Lukášovo evangelium vybrána, když nebyli Ježíšovi přímí apoštolové? Protože Marek a Lukáš ve skutečnosti byli jeho apoštoly, a první křesťanští kněží to věděli. V dobách před zfalšováním Nového Zákona oni velmi dobře věděli, že Ježíš ukřižování přežil. V prvních evangeliích nebyl žádný příběh o zmrtvýchvstání - ten byl přidán později.      

A proč nebyla vybrána další apoštolská evangelia? Protože zde bylo druhé, mnohem důležitější kritérium, podle kterého byl fakticky výběr proveden. A to byla totální sexistická regulace. Předem vylučovala cokoliv, co by mohlo potvrdit nebo udržovat význam a postavení žen v církvi nebo společnosti. Na této bázi sestavila církev Nový Zákon. Bylo řečeno: "Nedovolujeme našim ženám kázat v kostele, jen se modlit a poslouchat, co se káže. Náš Pán, když vyslal nás dvanáct (apoštolů), neposlal žádnou ženu, protože hlavou ženy je muž, a není nerozumné, aby tělo řídilo hlavu?"      

Byl to nesmysl, ale bylo to právě z tohoto důvodu, proč desítky evangelií nebyly vybrány - bylo z nich totiž naprosto jasné, že mezi Ježíšovými kněžími bylo mnoho aktivních žen - mezi jinými Máří Magdaléna, Marta, Helena-Salome, Marie Jakubova, Joanna. Nebyly jen žákyněmi kněží - je o nich psáno jako o kněžkách, které měly vlastní náboženské školy v Nazarenské tradici.      

V epištole sv. Pavla Římanům se Pavel konkrétně zmiňuje o svých vlastních ženských pomocnicích - např. Phoebe, kterou nazývá sestrou církve, Julia, Priscilla. Nový Zákon je plný žen učednic, ale církev je všechny ignorovala. Když byla vytvořena církevní pravidla o kněžské disciplíně, bylo v nich řečeno: "Žena nesmí v kostele hovořit, ani si dělat nárok na jakýkoliv podíl v jakýchkoliv mužských funkcích." Ale o tom, že to jsou mužské funkce, rozhodla sama církev, nikoliv kdysi Ježíš.      

Církev měla z žen takový strach, že vytvořila pravidlo celibátu - pravidlo pro své kněze, pravidlo, které bylo uzákoněno v roce 1138 a jako zákon trvá dodnes. Nebylo nikdy tím, zač se vydávalo - studiem zákona a historie lze nabýt přesvědčení, že sexuální aktivita jako taková církev nikdy moc nezajímala. Co církvi vadilo, byly intimní vztahy mezi kněžími a ženami, protože z žen se stávají milenky a manželky. Základní přirozeností mateřství je pokračování rodových (pokrevních) linií. To církev zajímalo - udržet tabu pokud jde o mateřství a pokrevní rodové linie. To vše mělo být odstraněno z budované žádoucí "image" Ježíše.      

Ale v Bibli se nic takového nepraví. Sv. Pavel napsal v epištole Timotejským, že biskup by měl mít jednu ženu a měl by mít děti, protože muž s vlastní zkušeností s rodinou a domácností je mnohem lépe připraven pečovat o církev. Přestože římsko-katolické autority učení sv. Pavla výrazně podporovaly, tomuto explicitnímu doporučení nebyla věnována žádná pozornost, protože záměrem církve bylo strategicky ignorovat Ježíšovo manželství.      

Přes celibát vyhlášený církví je představa "neženatého" Ježíše v rozporu s ostatními dokumenty té doby. Byla otevřeně popírána i mezi obyvatelstvem až do roku 1547, kdy odporování této "věčné pravdě" bylo prohlášeno za tvrdě trestatelnou herezi. Nejen na Nový Zákon ale dopadly tyto sexistické restrikce. Podobné "úpravy" byly aplikovány na židovský Starý Zákon, aby byl přijatelný pro připojení ke křesťanské Bibli. Je to zjevně patrné z různých pasáží, které unikly pozornosti editorů.      

Některé spisky odkazují na mnohem starší Knihu upřímného (přímého) (Book of Jasher). Je považována za velmi důležitou. Kde je? V Bibli není. Jako mnoho dalších knih, byla účelově vypuštěna. Ale stále existuje - je to třímetrový židovský svitek. Dlouhou dobu byla historicky velmi důležitá. Byla perlou soudu franckého císaře (742-814) a překlad této knihy byl základním impulsem k založení pařížské univerzity v roce 800. To bylo asi sto let před tím, kdy byl sestaven Starý Zákon tak, jak ho známe dnes.      

Jasher byl oficiální Mojžíšův posel. Jeho zápisy jsou nesmírně významné. Zprávy se týkají historie Izraelitů v Egyptě a jejich exodu do Cannanu. Ale tyto zápisy se značně liší od toho, jak známe tento příběh dnes. Sdělují, že duchovním vůdcem kmenů, které překročily Rudé moře na horu Sinaj, nebyl Mojžíš, ale Miriam. V té době Židé neznali žádného Jehovu - uctívali bohyni Asherah. Jejich duchovními vůdci byly převážně ženy. Podle Knihy upřímného představovala Miriam pro Mojžíše takový problém v jeho pokusu nastolit nové prostředí mužské dominance, že ji uvěznil; židovský národ pak povstal proti Mojžíšovi se svými zástupy, aby Miriam propustil. To v Bibli není.      

Nyní přejdeme tam, kde samotný křesťanský příběh začal. Podívejme se na evangelia a na to, co nám skutečně sdělují, na rozdíl od toho, co si myslíme, že nám sdělují, co do nás hustili ve školách a kostelech. Je až překvapující, jak moc si myslíme, že známe, ale dozvěděli jsme se to většinou z kazatelen nebo z obrázkových knížek, nikoliv studiem historických textů. Příběh zrození Páně je sám dobrým příkladem”.....      

Ježíš Kristus hlásal rovnost všech lidí před Bohem- boháčů, chudáků, žen i mužů. Všichni praví křesťané by se tedy měli vrátit zpět ke slovům Ježíše Krista, pravého a jediného zakladatele křesťanství. Bibli by měli odvrhnout jako pouhý falešný podvrh mocichtivých mužů. Nějaké kecy a bláboly „svatého“ Pavla o nadřazenosti mužů nad ženami, sepsané až někdy 100 let po smrti Ježíše nejsou vůbec směrodatné, protože směrodatný je pouze a jedině JEŽÍŠ. A tak doufejme, že Ježíš neházel perly sviním a že nezemřel na kříži za lidstvo nadarmo. Jistě netrpěl proto, aby se pak po jeho smrti kdokoliv povyšoval nad jiného člověka a násilím si ho podřizoval a s pomocí falešných knih a proroků si vynucoval jeho poslušnost. A tak doufejme, že se jeho pravá slova o lásce, nenásilí a rovnosti všech lidí na světě znovu zpátky prosadí.

 


Středověké náboženské války

Středověk začíná podle obecného názoru pádem říše západořímské r. 476 n.l. Ten znamenal konec starověku neboli klasické civilizace. Raný středověk (zhruba od 400 až do 1100) býval historiky často nazýván "temným středověkem", ne snad proto, že by se vyznačoval větším barbarstvím a hrubším násilím než předcházející nebo následující staletí, nýbrž proto, že naše znalosti o tomto období byly zatemněny nedostatkem spolehlivých pramenů. Ale jinak je středověk obecně nazírán jako období, kdy všechnu moc měli králové, šlechta a církev. Čili oněch 10 procent “elity” proti 90 procentům poddaných věřících. Byla to doba kdy rytíři na koních řinčeli brněním a bojovali v nepřetržitých válkách, zbojníci se veselili po lesích a přepadali pocestné, rolníci se dřeli na polích a umírali na mor a ženy neměly žádná práva. Spravedlivé je podotknout, že vládnoucí mužská elita nešetřila ani chudé muže. Chovali se k nim neméně krutě. Mírumilovní, vzdělaní a osvícení muži se stávali oběťmi krutých, vládnoucích válečnických mužů stejně často jako ženy.      

Finská spisovatelka Kaari Utrio v knize Dcery Eviny o dalším vývoji křesťanství (lépe řečeno pseudokřesťanství) napsala:" Jako do všech fungujících systémů, i do křesťanské církve brzy pronikl kariérismus, korupce a touha po moci. Ve třetím století už křesťanství nebylo tajnou ideou prostého lidu, ale bylo to mimořádně dobře organizované a fanatické hnutí, jež mělo jasné politické cíle a nebálo se ani smrti. Ženská krev se ještě hodila v mučednických arénách, ale při shromážděních církevních obcí už ženy musely mít pokrytou hlavu. Když se křesťanství r. 313 stalo oficiálně povoleným náboženstvím, stalo se mocenskou zbraní a služebníkem státu. Křesťanští biskupové dříve pronásledováni státní mocí ji nyní zcela ovládali. Ženy měly již pevně určené místo. Žena byla dcera Evina, svůdkyně, prvopočátek hříchu. To ona přivodila boží prokletí na hlavy lidstva. Její milování, to byla zvířecí vášeň a její děti v sobě nesly dědičný hřích. Žena byla nestoudná a opovrženíhodná, prostopášná a hrůzyplná. I když ti, kdo ovládali novou ortodoxní církev, pozvedali při obřadech původní číši, která se nyní stala kalichem svatého přijímání, naplněným symbolickou krví Kristovou, ve skutečnosti opět všemu vládl meč. Mečem a ohněm spojených sil církve a vládnoucí třídy padali nejen pohané, nejen židé, ale i křesťané, pokud se nepodrobili a nepřijali jejich vládu. Kněží stále tvrdili, že jejich cílem je šíření Ježíšova evangelia lásky; ovšem krutostí a hrůzou svých křižáckých výprav, honbami na čarodějnice, inkvizicí, pálením knih a lidí nešířili lásku, nýbrž staré zásady potlačování, ničení a smrti. A tak byla Ježíšova revoluce nenásilí, pro niž zemřel na kříži, proměněna opět ve vládu hrubé síly a teroru. Středověké křesťanství bylo se svým překroucením a zkomolením Ježíšova učení skutečně morálním krokem zpátky. Stalo se běžnou praxí, že církevní činitelé sami řídili popravy a mučení všech, kdo nepřijali ´nové učení´. Běžnou praxí se stalo metodické potlačování všech ´heretických´ informací, jež by jakýmkoliv myslitelným způsobem mohly ohrozit tuto novou vládu opět založenou na tuhé mocenské hierarchii.      

Spíše než čistým duchem a matkou i otcem zároveň byl nyní Bůh vysloveně mužským symbolem. Ženy byly vyloučeny z kněžství, ´protože náš Pán byl muž´. Bylo věcí zásadního významu podřídit si a umlčet ženy- spolu s ´feminními´ hodnotami, které původně kázal Ježíš- jestliže měly být patriarchální normy a s nimi i moc středověké církve zachovány."      

Pseudokřesťanskému náboženství se podařilo v průběhu staletí ženu dokonale spoutat. Nejenže nepřálo především ženské sexualitě, ale nepřálo ani rozvoji ženské osobnosti. Podle křesťanské víry měl muž poslouchat Boha a žena měla poslouchat muže. Proto se žena v následujících staletích mohla rozvíjet jen do té míry, do jaké jí to dovolil její muž. A téměř žádný muž nestál o to, aby jeho žena dosahovala jeho úrovně či ho dokonce převyšovala. Většina mužů v souladu s náboženstvím byla proti vzdělávání žen- protože by je vzdělání "přivádělo na myšlénky". Postupem času se i ženy samotné zcela ztotožnily s hodnotami náboženské totality a hlídaly jedna druhou (tak jako dnešní muslimky), aby nehřešily. Vládce říše, král, byl otcem svých poddaných a otec rodiny byl vládcem ženy a dětí. Režimu podřízení muži byli rádi, že jsou jim podřízené alespoň ženy. Poslušnost žen prokazovaná jak králi, tak otci rodiny byla dána od boha. Ženina poslušnost byla nezbytným předpokladem šťastného manželství. Kromě poslušnosti bylo její druhou svatou povinností svého muže milovat a o něho pečovat, ať byl jakýkoliv; tiše trpět a nereptat- za to se pak po smrti dostala do nebe. Absolutní nadvláda otce požadovaná náboženstvím i zákonem, tato realizace otcovské nadvlády vyžadovala, aby i vůle dítěte byla od samého počátku úplně zlomena. Špatnost se projevovala zejména v neposlušnosti malého dítěte a bylo třeba ji z dítěte vytlouct; hrozné na tom bylo, že se "děti" musely otci podřizovat i v dospělosti. Byla to zkrátka vládnoucí elitou dokonale promyšlená strategie totalitního vládnutí: rodiny musely poslouchat otce a otcové rodin museli poslouchat vrchnost. Ženám byl vytvořen nový vzor ženy, aby věděly, jak se má správná žena chovat. V osobnosti Panny Marie byly shromážděny všechny žádoucí vlastnosti, které měla správná žena mít. Poslušnost byla Mariina ctnost, kterou církev nejvíce zdůrazňovala. Nebeská královna se stala všechápající ženou a laskavost, pokora, trpělivost a pasivita byla mohutně zdůrazňována jak u ideálu, Svaté Panny, tak i hříšnic, obyčejných žen. Tyto vlastnosti, původně chápané jako ideál, začaly být po čase považovány za skutečné: ženy byly prý odjakživa pokorně trpící, svou povahou poslušné a pasivní a vždy toužily po někom, kdo by je vedl a řídil. Tato pyramidová hierarchická konstrukce vládnutí se pak udržela téměř dva tisíce let- až do počátku dvacátého století.      

Pozdější vývoj mariánského kultu vypovídá o hluboké touze člověka po matce. Na jeho vznik měl největší vliv kult bohyně plodnosti. Proto také svatá Panna byla ochránkyní nejen manželství, ale taky všeho plodného, rození dětí i sklizně úrody. Mezi Mariiným panenstvím a plodností nebyl pociťován žádný rozpor. Pro katolické křesťany byla Panna Marie prostřednice, která orodovala u Boha otce a Syna. Tak praví oficiální církevní dogma. Ale v lidové náboženské praxi se Marie sama stala bohyní. Byla předmětem kultu mateřství, tvůrkyní zázraků a nakonec i nejmilovanější členkou křesťanské boží rodiny. Církevním hodnostářům tím později vznikl velký problém: přílišný kult Panny Marie jim velmi vadil. Snažili se jej mnohokrát v historii potlačit, leč marně. Panna Marie je dodnes nejuctívanější ženou.      

To islám takové problémy s kultem bohorodičky nikdy neměl. Vznikl až v 7.století také jako monoteistické náboženství, takže pochopitelně, jak jinak, také na neúrodné půdě. Byl založen Mohamedem, muslimy pokládán za proroka. Tento prorok možná ovlivnil svět více než kterýkoli jiný středověký člověk. Narodil se asi r. 570 v Mekkce (nyní v Saudské Arábii) a pocházel z chudé rodiny. Pomohl si tím, že se jako mladý jinoch oženil s bohatou čtyřicetiletou vdovou, a tak mohl odstartovat svou kariéru. Ve 40 letech byl sám bohatým obchodníkem, který se pramálo staral o náboženství, dokud se mu nezjevil archanděl Gabriel. Ten mu přikázal vyznávat jediného boha Alláha. Zajímavé je, že Alláh byl původně jen bezvýznamný bůžek mezi mnoha jinými tehdejšími pohanskými bohy a bohyněmi.      

Na svých obchodních cestách se Mohamed seznámil s židovsko-křesťanským monoteizmem i s náboženstvím starověkého východu a všechny tyto prvky spojil spolu s arabskou náboženskou tradicí do nového náboženství. Při prosazování islámu však narazil na tuhý odpor pohanských obyvatel Mekky a byl nucen se uchýlit se svými stoupenci do Medíny. Tam podle dalších božích zjevení sepsal Korán, posvátnou knihu islámu. V době Mohamedovy smrti už ovládali muslimové většinu Arábie. Sociální a ekonomické faktory vyžadovaly od samého počátku, aby islám- ozbrojená víra byl dynamickým, bojovným náboženstvím. Také islámským kněžským elitám se náramně hodilo zavést totalitu. Proto i oni čiperně ihned vyřadili 50 procent obyvatelstva ( ženy) z jakéhokoliv rozhodování. A s nemajetnými muži si rovněž snadno poradili. Jak vidno, stále stejný scénář u všech třech monteistických náboženství.     

 Za vlády kalifů (nástupců) po Mohamedovi se tato víra šířila neuvěřitelně rychle a při svém šíření páchala- stejně jako pseudokřesťanství- rovněž neuvěřitelné škody. Například arabský vojevůdce Amr ibn al-As dobyl r. 641 egyptské město Alexandrii z rukou Byzantinců. Podle zpráv uchvátil "4000 paláců, 4000 lázní, 400 divadel, 12 000 zahradníků a 40 000 Židů, aby mu vzdali hold." Neuznával jinou než muslimskou kulturu, a tak všech 70 000 svazků slavné městské knihovny spálil v pecích lázní. Vystačily prý na vytápění po 6 měsíců: kulturní ztráty byly ovšem nevyčíslitelné.      

Do roku 700 zabrali muslimští bojovníci Sýrii, Irák a Irán a postupovali severní Afrikou. Pouhých sto let po Mohamedově smrti už ovládal islám asi polovinu západního světa od severní Indie po Španělsko. Roku 732 byla napadena dokonce i Francie. Pouze porážka u Tours, kde francký král Martell vojsko muslimů rozdrtil, zachránila srdce Evropy před přílivem islámu. I když soupeření mezi muslimskými vládci znemožnilo další snahy Arabů dobývat území v tomto měřítku, muslimští nájezdníci- kteří r. 846 vydrancovali Řím- byli v jižní Evropě stejně obávaní jako na severu jejich současníci Vikingové.      

Zatímco se islám za pomocí ohně a meče šířil velmi rychle, pseudokřesťanství se šířilo poměrně pomalu. V západní Evropě převládalo až teprve v 9.století. I v naší zemi se v tomto století teprve počalo zvolna šířit- Slovani byli dlouho pohani. Falešné křesťanství se u nás prosazovalo těžce, nikdo ho nechtěl, protože lidé dlouho lpěli na svých pohanských zvycích. Ale do Kyjevské Rusi dorazilo křesťanství ještě později. Tam obchodní a kulturní rozmach začal až od r. 988, kdy kníže Vladimír I. přijal křesťanství, aby upevnil spojenectví s Konstantinopolí. Kyjevský kníže Vladimír I. je pravoslavnou církví uctíván jako světec, ale on svou konverzí od pohanství sledoval pouze politický cíl. Legenda praví, že nejdříve zvažoval judaismus, ale měl rád vepřové , tak ho zavrhl. Potom zvažoval islám, ten však zakazoval alkohol a on se rád napil. Když si vybral pravoslavné křesťanství, dal naházet všechny pohanské modly do Dněpru- za nimi tam nahnal své poddané a přinutil je k hromadnému křestu.      

Římskokatolická církev se ve středověku stala ohromnou politickou, stejně jako náboženskou silou a ti, kdo se otevřeně protivili jejímu učení, jako třeba ve 13.století albigenští v jižní Francii byli často úřední mocí dopadeni a poté mučeni a jako kacíři usmrceni. Papež zorganizoval proti albigenským "křížové výpravy", které byly právě tak kruté a krvavé jako dlouhá řada křižáckých válek, v nichž bojovali křesťané proti muslimům za získání Svaté země Palestiny. I židé byli často křesťany krutě pronásledováni. Odznakem křesťanských armád byl kříž, proto se jejich výpravy nazývaly křížové a jejich výboje proti muslimům trvaly zhruba 200 let. To co tvrdím na začátku kapitoly, že dějiny jsou jedno velké lživé panoptikum, je vidět i na téhle drobné historce: El Cid, španělský bojovník byl vypodobněn jako pravý nefalšovaný rytíř. Jako statečný, čestný, věrný, urozený, atd. atd. Skutečná historická pravda ale byla úplně jiná. Za vlády kastilského krále Alfonsa VI. velel armádě, ale r. 1081 byl vyhoštěn pro podezření ze zrady. Stal se žoldnéřem, jehož těžká jízda se nechávala najmout k boji jak od křesťanských, tak i muslimských panovníků. Svůj největší čin- dobytí Valencie z rukou muslimů r.1094 dokázal s pomocí převážně muslimské armády! Městského držitele dal zaživa upálit a vyvraždil mnoho obyvatel. A po jeho smrti Valencie stejně znovu padla do rukou muslimů.      

Vyplenění Cařihradu ovšem patřilo k nejhorším z mnoha zvěrstev, kterých se „zbožní“ křižáci dopustili. Dobyli jej lstí v dubnu 1204 a za odměnu směli tři dny vraždit, znásilňovat a loupit. Jak vidno, krutí byli všichni válčící muži bez rozdílu- ať byli věřící či pohani, ať se nazývali muslimové či křesťani. Například anglický král Richard I. po jednom vítězství při třetí křížové výpravě nařídil, aby byli všichni zajatci zabiti. Vojáci se ptali, zda mají rozlišovat mezi muslimy a křesťany. "Nikoliv!, pravil Richard, "zabijte je všechny, bůh si to již sám přebere." Potom ještě nařídil těla rozpárat, jestli někteří muži nespolkli klenoty nebo zlato, které chtěli ukrýt.      

Mužské obyvatelstvo bylo po celý středověk nejen neustále decimováno různými válkami, ale navíc tisíce a tisíce mužů sloužily církvi v celibátu nebo vstoupily do klášterů. Díky tomu existoval v náboženské totalitě velký nadbytek žen. Ty měly jen tři možnosti jak přežít: mohly se stát nevěstou, nebo nevěstkou anebo jít do kláštera. Kláštery byly tenkrát jediným místem, kde dívka tehdejší doby mohla získat vzdělání. Dcery z urozených rodů byly často posílány na několik let do kláštera, aby se jim dostalo výchovy, odpovídající jejich vysokému postavení. Tyto panny byly pak provdávány (lépe řečeno prodávány) po celé Evropě. Když se vracely z klášterů, uměly řecky a latinsky, znaly Platóna, Senecu a církevní otce, uměly zpívat, hrát na hudební nástroje a vyšívat nádherné gobelíny. Z učeného ticha klášterů přecházely do krvavé reality meče, po bok negramotného válečnického manžela, s jehož milenkami musely sedat u jednoho stolu a jemuž musely jako drahé klisny rodit urozené děti.      

Lidé tehdy žili v době, kdy jen dobrý křesťan mohl věřit v posmrtné spasení. Aby dosáhl věčné blaženosti, doprovázela ho celým životem církev. Svěřené stádo měla chránit od všeho zlého, hlavně od "pohanských" mravů, od zločinů i kacířských úchylek. Předpokladem dobrého výsledku byla křesťanova pevná víra v Boha, v Krista a věroučná dogmata. K nezbytnostem patřila účast na svátostech, jež ho mysticky sbližovaly s církví a Bohem. K základním z nich náležel křest, poutající věřícího se smrtí a vzkříšením Krista. Podobný význam měla svátost oltářní, kdy se při mši chléb a víno mění v symbolickou oběť těla a krve Spasitelovy. Dalšími svátostmi se stalo pokání, biřmování, poslední pomazání, kněžské svěcení a svátost manželství. Souborem náboženských příkazů, doporučení a zákazů tak pronikla církev do nitra společnosti a podřizovala svému dohledu i ryze světské oblasti života. Od kolébky až po smrt byl každý člověk v náboženském systému pevně a totalitně pod kontrolou církve a vládnoucích elit. O to hlavně šlo! To se týkalo a dodnes týká všech tří monoteistických náboženství. V souhrnu lze směle vyslovit, že judaismus, křesťanství i islám přinesly lidstvu jen samé zlo a minimální užitek. Je absurdní, že věřící těchto tří náboženství se víceméně vzájemně nepovažovali za věřící. Proto mezi sebou tolik v historii válčili a i v křesťanství se různé znepřátelené náboženské proudy mezi sebou vyvražďovaly. Přesně podle hesla: Rozděl a panuj. A někdo za oponou z toho vždy měl největší užitek. Jen samé války, vraždění a upalování. I v dnešní době sebou vzájemně opovrhují a každý vzývá jen toho svého monoteistického boha, místo aby se všichni tři sjednotili a vzývali skutečně jen jediného Boha. Nejhorším zlem jsou vlastně náboženské elity, které ten kolotoč nenávisti řídí. Měly by se zrušit a každý občan ať si věří individuálně na co chce. Intrikářské vůdce, kteří si z víry blahobytně žijí, ani zlatem vykládané chrámy k tomu nepotřebuje.


Počátky novověké peněžní totality

Za konec středověku bývá někdy považováno dobytí hlavního města byzantské (východořímské) říše- tehdejší Konstantinopole, později Cařihradu, nyní Istanbulu, osmanskými Turky. Město, které bylo po celé jedno tisíciletí východní baštou křesťanství padlo 29.5.1453 do rukou muslimů- tento den bývá nazýván "posledním dnem Starého světa". Většina lidí ale považuje za konec Starého světa objevení Nového světa. To když Kolumbus roku 1492 objevil Ameriku.      

Počátek novověku znamenal, že církev ztrácela svou obrovskou moc nad svými ovečkami. Evropa totiž právě prožívala renesanci, rozkvět umění a návrat k antické oslavě člověka. Minula temná staletí scholastiky a Evropu očekával mohutný svobodný rozvoj věd, umění a průmyslu. Středověk kladl do středu veškerého myšlení Boha a posmrtný život, renesance se naopak zaměřila na člověka a jeho život pozemský. Theologie ztrácela svůj vliv, neboť zájem lidí se obrátil na vědu ve všech jejích formách a na úsilí o univerzální znalosti. Vědění přestalo být výsadou úzkého okruhu intelektuálních mnichů, protože byl roku 1445 vynalezen knihtisk. Díky knihtisku znalosti zasahovaly čím dál širší vrstvy obyvatelstva a také umožnil tisknout a šířit ve velkém antickou a humanistickou literaturu. Z tisku knih se stal po celé Evropě kvetoucí obchod, který rozšiřováním nových myšlenek, zrozených za renesance způsobil "pokojnou revoluci". Proti tomuto pokroku byla církev bezmocná, nedal se nijak zastavit. Tato obroda v evropské kultuře nastávala také díky tomu, že se od 14. století počal ve světových dějinách uplatňovat nový hospodářský vývoj, kdy se rozšiřovala výroba zboží, jeho vzájemná výměna a peněžní vztahy z toho vyplývající. Z úzkého rámce rolnické a řemeslnické výroby byla poznenáhlu nastoupena cesta k světovému obchodu a k prvnímu stupni moderního kapitalismu.      

Bohatí obchodníci neměli příliš mnoho času k modlení ani k rozjímání o posmrtném životě- zajímali je peníze a život pozemský. Stálý vzrůst výroby a řemesel vedl k tomu, že bylo zboží vyráběno výhradně pro výměnu a pro obchod. Peníze v rukou obchodníků se staly závažným činitelem. Kupec se v dějinách vynořil jako zakladatel nové třídy, první to formy buržoazie. Čím více se rozvíjela výměna zboží, tím větší mocí se peníze stávaly. Každý je rád přijímal a každý je potřeboval. Za peníze bylo vše- i odpuštění od Boha. Peníze rozložily a zničily středověký feudální výrobní způsob, zničily systém, na kterém se dosud lidé pohybovali. Společenské bytí postavily na systém nový a zjednaly mu nové kořeny. Všechny názory se z gruntu měnily, připravovala se půda pro novou epochu: byl to počátek peněžní totality.      

Středověký člověk byl v renesanci nahrazován člověkem novým, individualistou, kterému běželo hlavně o to, aby rozvinul všechny své síly a vydělal mnoho peněz. Krok za krokem vycházelo lidstvo ze středověku a zájem vzrůstajícího kapitalismu o drahé kovy a nová odbytiště vedl pak evropský svět ke slavným výzkumným a objevným cestám. Renesance nebo-li obrození byla tedy jedna z nejvýznamnějších epoch ve společenském a duchovním vývoji evropských zemí, spjatá s ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem měšťanstva ve 14-16.století. Vzniká jako počátek kapitalistického vývoje. Sociálně ekonomicky ji charakterizuje rozvoj řemeslnické výroby, vznik prvních manufaktur, rozšiřování mezinárodního obchodu, velké námořní objevy, prvotní akumulace kapitálu a další jevy. Jako epocha mezi středověkem a novověkem je charakteristická především převratnými změnami v duchovní kultuře, v novém způsobu života. Rodící se raně kapitalistická buržoazie objevila člověka, který se vymanil z feudálně stavovských pout a počal svou důstojnost opírat nikoliv o urozený původ, ale o vlastní úsilí- vzniká světská věda, literatura a umění.      

Renesance, to bylo obrození vzdělanosti a ohromný rozmach umělecké a vědecké činnosti, který trval až do konce 16.století. Bylo to také obrození zájmu o klasický svět starých Řeků a Římanů. Hlavní ideologií renesance se stal humanismus, filozofie, která obdivuje člověka, jeho schopnosti- a Bůh byl odsunut do pozadí. Zdůrazňován byl starý řecký ideál krásy, moudrosti, práva, lidského vědění a jeho všestrannosti, čímž se člověk vymaňoval z "církevních pout." Humanismus se snažil uvést v soulad učení pohanských filozofů, jako byl Platón, s učením církve. Byl v širokém smyslu historicky se měnící soustava názorů, uznávajících a zdůrazňujících hodnotu člověka jako osobnosti; úsilí o lidskost a lidskou důstojnost životních podmínek člověka; úsilí o to, aby principy spravedlnosti, rovnosti a lidskosti se staly normami vztahů mezi lidmi v osobním i společenském životě. V protikladu k feudálně církevnímu asketismu hlásala humanistická etika oprávněnost přirozených potřeb a sklonů a vytyčovala ideál harmonické, svobodné, všestranné, univerzální tvůrčí osobnosti. Velkou posilou humanistů se stala antická kultura svou pozemskostí, svým pohanským zájmem o vše přirozené a lidské- ovšem již pečlivě oproštěná od oslav homosexuálních vztahů. Starověká misogynie byla bohužel převzata. Byli poprvé přeloženi téměř všichni starořečtí básníci a filozofové.      

Epocha renesance je charakteristická celou plejádou všestranných učenců, myslitelů, umělců, básníků a politiků. Četné renesanční osobnosti, jako Leonardo da Vinci v sobě spojovaly umělce, vědce i filozofy. Ženy však mezi učenci i umělci chyběly, na ně se totiž všechny ty krásné, renesanční, humanistické ideály nevztahovaly. Z jednoduchého důvodu: žena nebyla chápána jako člověk. Člověkem v tom krásném vyšším slova smyslu byl chápán pouze muž. Ona byla pouze majetkem člověka, jeho nesamostatným přívěskem, nad nímž bylo potřeba z důvodu uhlídání reprodukce a tedy věrnosti, držet celý život dozor. Byla nesvéprávný a nerozumný tvor, byla to samice člověka, pouhá roditelka nových lidí. Byla tenkrát v podobném postavení, v jakém se dnes u nás nacházejí zvířata. Ta jsou dodnes mnoha lidmi vnímána jen jako věci, nikoliv jako svébytné, trpící, živé bytosti, které mají nárok na život a ochranu. Rovněž jsou pouhým majetkem svých majitelů a naše zákony je chrání proti surovostem některých z nich velmi chabě. Čili po celá staletí byly i ženy pouhým soukromým majetkem, takže není divu, že ani v renesanci neměly možnost se rozvíjet. Byly jakoby ponořeny pod hladinu života, staly se neviditelnými. Veřejný, to jest státní, ekonomický a intelektuální svět jejich existenci neuznával. Ženy v průběhu času ztratily možnost rozhodovat samy o sobě, o svém majetku, dětech, víře i o svých myšlenkách. Svůj domov mohly dál řídit jen pod podmínkou, že jednaly v souladu s vůlí manžela. Humanismus, intelektuální oživení utvářelo novou evropskou inteligenci, ale tento duchovní růst byl ženám se vší rozhodností odepřen. Manželské příručky v té době mimořádně oblíbené, se soustřeďovaly na to, aby ženě vštípily ctnosti pokory, skromnosti, poslušnosti a trpělivosti. Žena se měla podřizovat mužovým příkazům, i když byly urážlivé a hloupé. Měla svého muže za všech okolností ctít, ať byl jakýkoliv. Pokud zjistila, že je inteligentnější než její manžel, neměla to nikdy nikomu prozradit, ba vlastně na to ani sama neměla nikdy pomyslet. Měla pokorně a mlčky snášet, když ji muž třeba i bez příčiny bil. Musela být absolutně věrná, i když muž si násilí v tomto ohledu rozhodně nikdy nedělal. I od těch největších duchů své doby se ženy dovídaly jen to, že jejich úkolem je být poslušnými manželkami a hospodyněmi. Vřeteno do ženských rukou se hodilo lépe než kniha. Podle názoru předních humanistů znalost řečtiny a latiny ženě jen překážela v soustředění se na manžela a rodinu. Znalost klasických jazyků přitom byla v té době propustkou do zázračného světa učenosti.     

Na začátku novověku je tedy evropská žena v situaci, kdy se jí odnikud nedostává podpory pro její existenci jako svébytné osobnosti. V protestantských zemích ji dokonce připravili o kláštery i panenku Marii: byla zcela v rukou muže. Ve všech zemích neznamenala vůbec nic, neboť manžel disponoval veškerým majetkem. Jádrem její minimální výchovy byla zbožnost a požadavek, aby se líbila muži. Žena se tak stala příslušnicí nejnižší společenské vrstvy a ve veřejném životě byla sotva svobodnější než starověký otrok. Angličan John Milton, největší z puritánů- Angličané nazývali své protestanty puritány a Francouzi Hugenoty- se dobře cítil v ženské společnosti a manželství měl ve velké vážnosti. Ve svém velkém náboženském eposu "Ztracený ráj" však velmi tradičním způsobem projevil dobovou misogynii: ženy přivedly do neštěstí i ty nejmoudřejší muže jako Adama a krále Šalamouna. Na druhé straně byly ženy tak hloupé a nicotné, že se jim skutečně ctnostný muž dovedl bránit. Přesto však měly ženy nepochopitelnou a hrozivou moc svést i toho nejlepšího z mužů. Zkrátka a dobře John Milton byl, podobně jako mnoho jiných velkých básníků v dějinách, postižen úplným zatměním rozumu, vstoupila-li do jeho myšlenek žena. Logika, uměřenost, pravda, čest a dokonce i zdravý rozum ustoupily slepému strachu a nenávisti. Čím bezbrannější byl objekt této nenávisti, čím utlačenější a pokořenější, tím temnější zášť vzbuzoval. Proto není možné brát vážně nic, co kterýkoliv muž v minulosti kdy o ženě napsal. Už jenom to je samo o sobě hrozné, jak byl ženám dva tisíce let s veškerou vážností nepřetržitě otloukán o hlavu vymyšlený biblický příběh o jejich prvotním hříchu.


Hony na čarodějnice

Kapitalismus (vláda kapitálu, čili peněz) se v 16.století bouřlivě rozvíjel- ale bouřlivě se začalo znovu vzmáhat i křesťanství. Teprve v době reformace a protireformace se dá mluvit o opravdu křesťanské Evropě. Ve stejné době se s plnou silou rozhořelo pronásledování čarodějnic. Jak ukazují hony na čarodějnice probíhající právě v době rozkvětu humanismu, nedokázal humanismus odstranit, ba ani utlumit misogynismus, řízený shora církevní „elitou“. Všemi směry utlačená žena se stala bezmocným svědkem nenávisti, pronásledování a také masového vyvražďování ostatních žen. Neměla takřka žádnou možnost postavit se na odpor, mohla jen mlčet a přizpůsobit se okolí- a ne vždy to pomohlo. Stačilo, aby byla stará nebo pomatená, krásná, nebo příliš chytrá. Když oběť nemá možnost se bránit, mohou jatka začít. Na náměstích měst se rozhořely čarodějnické hranice!      

V roce 1484 papež Inocenc VIII., humanista se světskými sklony a patron slavných renesančních umělců, vydal bullu Desiderantes Affectibus, považovanou za oficiální výzvu k pronásledování čarodějnic. O dva roky později r.1486 vydali dva němečtí dominikánští mniši základní dílo o vyhledávání čarodějnic, nazvané Kladivo na čarodějnice, latinsky Maellus Maleficarum. Ústředním tématem této knihy bylo, že ďábel koná své zlo skrze ženu, tak jak tomu bylo v rajské zahradě. "Veškeré čarodějnictví pochází z tělesných chtíčů, které jsou v ženě neukojitelné", tvrdí se tu. "Není proto divu, že herezí čarodějnictví je nakaženo daleko více žen než mužů", kázali svorně oba mniši a v příštích dvou stoletích se otřesná příručka o tom, jak ničit čarodějnice, dočkala desítek vydání v celé Evropě.     

V pozadí všech honů na čarodějnice stála nenávist k ženám vyprovokovaná náboženskou propagandou. Zlo v ženách přežívalo od dob Eviných, která v ráji tak snadno podlehla ďáblovi a stala se tím nositelkou dědičného hříchu. "Ženy daleko předčí muže v pověrčivosti, pomstychtivosti, ctižádosti, prolhanosti a nenasytné smyslnosti. Nechť je veleben Bůh, který dosud chránil mužské pokolení od takové poskvrny. Vždyť v mužském pokolení se pro nás chtěl narodit a trpět. Proto nás tak vyzdvihl!" praví se v arcidíle Kladivo na čarodějnice. Vysocí církevní hodnostáři v čele s papežem soudili, že přirozenou příčinou ženiny nepředstavitelné špatnosti je to, že jsou ženy vášnivější než muži. Ženský prostopášný chtíč vedl ženy k tomu, aby se oddávaly stykům s ďábly a démony. Již první žena byla zkažená, protože byla z pokřiveného žebra stvořená. A proto kvůli tomuto nedostatku byla nedokonalým živočichem, proto byla vždycky zrádná a plná neřesti.     

Celé "Kladivo" je prosáknuté potlačenou sexualitou , svědčící o chorobné, zvrácené mysli autorů. Církevní učení o nečistotě ženy a její svůdnické povaze vedlo nejen k opovrhování individuální láskou, nýbrž k nefalšovanému strachu před ženou a před sexem. Před ním mniši utíkali nejen ve svých myšlenkách, ale i ve skutečnosti. Práh mnoha mnišských klášterů nesměl být nikdy překročen ženským tvorem. Tímto pohlavním ocejchováním ženy a strachem před ní si lze jedině vysvětlit čarodějnické šílenství a systematické pronásledování čarodějnic, které trvalo téměř až do konce 19.století, neboť poslední čarodějnice byly upáleny 26.srpna 1877 v Santo Jacobo v Mexiku. Ač starověk rovněž věřil na čarodějnice, něco podobného se v něm nikdy nevyskytlo. Církev v době renesance si totiž moc dobře uvědomovala, že ztrácí v rozvíjejícím se kapitalismu svůj vliv, takže potřebovala udržet a upevnit svou moc nad věřícími i za cenu všeobecného strachu. Vybíjela se na ženách, protože byly bezvýznamné, z toho důvodu byly mnohem snadnějším terčem než muži.      

Čarodějnicí se mohla stát kdykoliv kdekoliv kterákoliv žena. Mohla to být zbožná jeptiška, stejně jako světská děvečka, úctyhodná matrona trávicí nekonečné hodiny v kostele při modlení, či bezbožnice, která se kostelu na hony vyhýbala. Anebo i čistá nedotčená panna, nebo jen žena mající bezvýznamné mateřské znaménko kdesi na těle. Žen k upalování bylo dostatek, protože nebyly zabíjeny ve válkách. Například v polovině 16.století byly v Sasku vyvražděny celé vesnice žen a i o sto let později tam ve zvláštní peci horliví inkvizitoři zaživa upekli 42 žen. Na našem území hony na čarodějnice neprobíhaly tak tvrdě jako třeba v sousedním Německu, nejvíce se rozmohly po Bílé Hoře hlavně ve Slezsku, které bylo pod značným německým vlivem. Až teprve v roce 1768 Marie Terezie upalování za čarodějnictví zrušila. 

Připadá mi značně podivné, že křesťanská církev uchovává po staletí vzpomínku na své mučedníky, kteří položili život za víru, a tito mučedníci jsou dodnes uctíváni a oslavováni (je uctívána i památka mučedníků reformace), kdežto ze statisíců, ale spíš několika milionů upálených žen (archivy Vatikánu jsou dodnes tajné- protože moc dobře vědí proč) je vzpomínaná jen jediná, Panna orleánská, politická obětˇ. Johanka z Arcu byla jedinou ženskou obětí inkvizice, která byla časem rehabilitována a svatořečena. Jiní ženští lidé takové štěstí neměli. Houfně hynuli na hranicích nebo rovnou na mučidlech, aniž by se kdy církevní oligarchie obtěžovala se za to někdy pořádně omluvit. Je příznačné, že tatáž římskokatolická církev, která nechala Janu z Arku upálit jako čarodějnici a kacířku, ji nechala pak roku 1920 prohlásit za svatou. Doufejme, že se toho jednou dočká i náš "kacíř" Jan Hus. Tato jediná čarodějnice se stala slavnou a to ještě proto, že se chovala jako chlap. Rovněž oficiální historici o čarodějnicích cudně mlčí. Proč ve většině dějepisných pojednání jsou periodické honby na čarodějnice, trvající několik staletí, kdy církev praktikovala sadistické mučení obrovského množství nevinných žen, v nejlepším případě zmíněny jen mimochodem? Ani v dnešní době není důležité o tom psát, jak se církev chovala v minulosti? Vše má být zapomenuto? Vzpomínám si, jak jsme se ve škole v dějepise sáhodlouze učili o renesanci a humanismu- ale o čarodějnicích skutečně ani slovo! To je přece nadmíru sprosté, nemyslíte? Tohle by se mělo změnit a děti by se o tom měly po pravdě učit. Jsou-li tyto barbarské perzekuce žen vůbec někde zmíněny, pak jsou většinou vysvětlovány jako důsledek masové hysterie. Tvrdí se nám, že od třináctého do šestnáctého století se obyvatelstvo Evropy prostě zbláznilo. Případně, že samy čarodějnice byly šílené- jak napsal doktor psychiatrie G.Zilboorg že "miliony čarodějnic, kouzelnic, posedlých a šílených, představovaly obrovský zástup těžkých neurotiček a psychotiček." Ve skutečnosti šlo však o chladně plánované úřední opatření, neboť církevní oligarchie si moc dobře uvědomovala, že díky vzmáhajícím se kapitalistům a jejich zájmům o světský život, svou obrovskou moc nad svými ovečkami poznenáhlu ztrácí. Honby na čarodějnice a koneckonců i na kacíře byly dokonale zorganizovanými kampaněmi, iniciovanými, financovanými a prováděnými církví a státem.      

Takoví duchové jako Bacon, Montaigne, Lipsius, Grotius, Descartes, Pascal- sotva kdo z těch největších filozofů Evropy se obtěžoval aspoň zmínit o hrůzné skutečnosti, natož aby se jí podrobněji zabýval: že totiž na náměstích měst jsou zaživa upalovány statisíce žen, o nichž se věřilo, že obcují s ďáblem. Ani jeden z nich nepozvedl hlas proti hysterii promyšleně rozpoutané shora. Bylo by to ostatně velmi nebezpečné a koneckonců nešlo o lidi, šlo jen ženy. Podřadné tvory, vlastně jen taková domácí dobytčata, která nestála za zvláštní pozornost.


Velké panovnice

Někdo může namítnout, že v době renesance neexistovaly jen ubohé upalované čarodějnice, ale že existovaly i ženy- významné panovnice. To je sice pravda. Ale vysoce urozené ženy se odjakživa vymykaly z osudu širokých mas. Jejich bohatství a urozený původ určoval, že byly mnohem výše postavené než kterýkoli muž neurozený a byly zvyklé od narození níže postaveným lidem obojího pohlaví poroučet. Ovšem nemylme se, ani princezny nebyly vychovávány k vládnutí jako malí princové. Nýbrž i ony byly vychovávány k poslušnosti vůči urozeným mužům. Renesanční dámu můžeme jen stěží považovat za politicky a hospodářsky nezávislého jedince. Jen zřídka se přihodilo, že se princezny staly náhražkami z nouze: teprve když se široko daleko nevyskytoval jediný následník trůnu, pak se tedy stalo, že nastoupila žena.      

Jak tyto ženy vládly? Myslím, že byly moudré nebo hloupé v úplně ve stejném poměru jako byli mužští vládci; co lze ale s určitostí tvrdit, že se nevyžívaly ve válkách, i když je občas vést musely. Jinak se ale snažily válkám pokud možno vyhýbat. Je třeba mít stále na paměti, že v totalitní době se i vládnoucí ženy chovaly totalitně, to znamená, že podléhaly dobové morálce a zvyklostem stejně jako muži- jaká doba, takoví lidé. Boj o přežití byl nemilosrdný a i pro panovnice platilo: kdo chce s vlky jíti, musí s nimi výti. Byly obklopeny vlivnými bohatými muži a musely se řídit jejich radami. Mnohým státům novodobé Evropy vládly tedy občas i ženy- vyjma Francie, ta k těm zemím nepatřila, neboť francouzskou korunu nemohla v žádném případě zdědit žena. Charakteristické pro tyto ojedinělé vladařky bylo, že když už se jednou na trůn dostaly, tak na něm vydržely neuvěřitelně dlouhou dobu.      

Anglický král Jindřich VIII. se znovu a znovu ženil, aby získal mužského dědice. Nakonec se mu to podařilo. Když r. 1547 zemřel, zbyly po něm dvě dcery a jeden neduživý malý syn. Přestože nejstarší dcera Marie byla dospělá, vzdělaná a měla dobré vztahy s vládci kontinentální Evropy- svými příbuznými- byl králem i tak prohlášen nezletilý a slabý chlapec. Říši vládl z pověření vysoké šlechty místodržící, který dělal všechno pro to, aby se Marie zbavil. Mladý král však zemřel po šesti letech na tuberkulózu. Marie Tudorovna se mohla stát královnou, protože žádný mužský následník trůnu prostě neexistoval. Na anglický trůn usedla r. 1553 už jako nešťastná a nemocná žena. Byla vášnivá katolička a pokusila se vrátit Anglii do lůna katolické církve. Za její vlády bylo na hranicích upáleno tři sta protestantských mučedníků (protože odmítali Pannu Marii). Kvůli nim zůstala Marie Tudorovna zapsána v dějinách jako krvavá Marie (Bloody Mary). Žádný z evropských vladařů, i když třeba připravil o život desetkrát, stokrát ba tisíckrát víc svých poddaných nezískal tak krutý přídomek. Proč? Je to tím, že činy žen-panovnic byly vždy mnohem přísněji posuzovány než činy panovníků. Odjakživa byly také ženy mnohem více pomlouvány a obviňovány i ze skutků, které nikdy nespáchaly. Například Marie Terezie žila ctnostným životem, ale doboví karikaturisté z ní udělali děvku, jen aby ji mohli co nejvíce očernit a zesměšnit.      

Po Marii Tudorovně nastoupila r. 1558 její sestra Alžběta I. Tu měl Jindřich VIII. s Annou Boleynovou, kterou nechal popravit za to, že mu porodila dceru a ne syna. Alžběta I. byla nejvýznamnější ze všech vládců, jaké kdy Anglie měla. Za její vlády nastal rozmach anglického kolonialismu, zámořských plaveb, vzkvétal obchod, průmysl i renesanční umění (doba Shakespearova). Ve Skotsku se r. 1561 ujala vlády rovněž žena, Marie Stuartovna. Po konfliktu s protestanty uprchla do Anglie, kde podporovala katolickou opozici proti královně Alžbětě. To se jí nevyplatilo, po devatenáctiletém věznění byla r. 1587 odsouzena k trestu smrti a popravena. Básníci pozdějších dob z ní udělali romantickou a tragickou postavu- mučednici. Ve skutečnosti byla egocentrický, lehkomyslný a nepříliš chytrý člověk (stále existuje to nepřetržité zkreslování skutečné historie).      

Zvláště osmnácté století se stalo stoletím královen- asi byl tenkrát mimořádný nedostatek vhodných panovníků. V Anglii je zahájila královna Anna, na švédském trůně se mihla Ulrika Eleonora, v Rusku se vystřídaly za sebou čtyři carevny, z nichž nejslavnější byla ta poslední, Kateřina Veliká. A Rakousku vládla žena, arcivévodkyně Marie Terezie, která byla zároveň královnou českou a uherskou a císařovnou říše římské národa německého.      

Marie Terezie nastoupila na trůn r. 1740, ve dvaceti třech letech. Nezkušená kněžna prokázala překvapivé politické schopnosti v situaci, kdy byla země obklopena nepřáteli, kteří se na ni vrhli jako vzteklí psi, domnívajíc se, že slabou ženu snadno o všechno připraví. Proto byla Marie Terezie nucena vést za své vlády několik válek, jejím krédem však bylo řídit věci méně nákladným a chytřejším způsobem. Jako matka deseti dětí doslova uskutečňovala pravidlo rakouského státnictví: Války ať vedou jiní, ty šťastné Rakousko, uzavírej manželství. Byla velmi úspěšnou vládkyní, autorkou významných reforem školství, armády a státní správy. Za její vlády nastal velký rozvoj průmyslu a obchodu.     

Ve srovnání se svou současnicí, ruskou carevnou Kateřinou Velikou, působila ovšem rakouská Marie Terezie poněkud bezbarvě, neboť Kateřina Veliká byla jedna z největších královen. Její vláda byla dlouhá a zářivá, vládla plných 34 let. Neměla jiná práva na ruský trůn než "kvality svého charakteru" a to bylo hodně. Její první sok Petr III. byl na poslední chvíli odstraněn. Další adept na trůn Ivan V. zmizel za podivných okolností v druhém roce její vlády. Obě vraždy vrhly poněkud stín na její osobu, i když přímo vinna nebyla. Ale v takové zemi jakou bylo Rusko to ani jinak nešlo: kdyby nebyl zabit přihlouplý Petr III. byla by dozajista zabita ona. A to by bylo pro Rusko velká škoda. Vládou Kateřiny II. se začala jedna z nejvýznamnějších epoch ruských dějin a potvrdila vzestup Ruska mezi evropské velmoci.      

V souhrnu bych řekla toto: Všechny ty královny se musely v počátcích rozvíjejícího se kapitalismu vyrovnat se dvěma vzájemně rozpornými rolemi: musely se řídit náboženskými předpisy, čili být poslušnou manželkou, ale zároveň umět vládnout říším a národům. Některé, jako rakouská Marie Terezie nebo anglická Viktorie, zvládaly obě role překvapivě dobře. Obecně se dá říct, že královny se svého úkolu nezhostily o nic hůř než jejich mužské protějšky- i když ve srovnání s princi, od malička vedenými k soubojům a vládnutí, pro to měly mnohem horší předpoklady. Za zmínku ještě stojí, co jsem se o slavných panovnicích dočetla v komunistickém naučném slovníku, vydaném Akademií r.1986. Tak Kateřině Veliké tam soudruzi věnovali pouhých 14 řádek- a ještě k tomu v podstatě negativní ohodnocení. Alžbětě I.věnovali o dvě řádky víc, ale ani jí neudělili jedinou pochvalnou poznámku. A slavné královně Viktorii vyhradili 12 řádek a utrousili jednu pochvalu. Pro srovnání- o jakémsi Viktoru Emanuelu II., o kterém jsem v životě neslyšela tam napsali 28 řádek. Takhle se vážení sepisuje historie. To je to, o čem pořád mluvím: ženy jsou po čase z historie vypuštěny a jejich zásluhy minimalizovány. No nic, budu pokračovat radši v dalším vyprávění.

Galantní doba?

V osmnáctém století úspěch v životě nebyl určen tím, jak byl člověk nadaný, pilný ani upřímný, nýbrž schopností vybudovat a udržovat neviditelnou a spletitou síť styků a vztahů. Šlechtici a různí vznešení lidé věnovali neuvěřitelné množství času a peněz na to, aby se stali nepostradatelnými společníky ve významných salonech. Být oblíbený bylo důležité společensky i ekonomicky. Večírky a slavnosti byly pro velkosvětskou společnost pracovní dobou. Proto v osmnáctém století nastal největší rozmach salónů. Charakteristickým rysem salónů bylo, že v nich velkou roli hrály ženy. Každý salón měl svou dámu, nikdy pána. Bylo to tím, že se duchovní atmosféra evropské společnosti výrazně změnila. Zatímco rysem předchozích staletí bylo tíživé, nepřátelské ovzduší, kdy nicotného člověka očekávala zhouba a neštěstí- náboženští fanatici viděli všude kolem sebe spiknutí zla a čarodějnice, které na ně přivolávaly různé hrůzné pohromy- čili byla to doba vášní a nekonečného pronásledování, na počátku 18.století dochází k viditelným změnám. Zásluhou renesance a humanismu nastalo velké uvolnění zejména v sexuálních vztazích, kdy učení církve o špinavosti sexu ztratilo svou moc, začalo se míjet účinkem. Lidé se s nebývalou vervou vrhli do milostných sexuálních dobrodružství a z těchto důvodů bylo osmnácté století nazváno galantní dobou, nebo taky věkem ženy.      

Galantní doba, tento domnělý "věk ženy" byla ovšem ve skutečnosti k ženám taky pramálo galantní. S.K.Neumann v knize Dějiny ženy napsal:" Takový kult ženy, jaký pěstovalo 18.století mohl mít za podklad jen další ponížení ženy. Muž a žena totiž nestáli vedle sebe jako dva rovnocenní partneři, neboť jen to by bylo skutečným povýšením ženy. Žena neměla v té době skutečná a zaručená práva; mužova politická vláda a jeho libovůle byly naopak naprosto neomezené. Galantní doba pokládala sice ženinu nevěru, tak jako nevěru milenčinu za milostnou pikantnost; nevěrná žena stávala se každou novou nevěrností jen pikantnější pro svého muže nebo přítele, a naopak požitek ženy s mužem jen rostl představou, že již mnohé ženy podlehly jeho chtíči; zároveň však ale mužova moc mohla ženu kdykoli co nejkrutěji potrestat za pouhé podezření z cizoložství- třeba doživotním zavřením v klášteře, nebo rovnou smrtí. Takže veškerý galantní kult ženy v 18. století byl ve skutečnosti veskrze vylhaný a opíral se pouze o rozmar všemohoucího muže, který svého otroka momentálně povýšil na svého pána a z rozmaru mu otrocky sloužil- ale jen do chvíle, než ho to přestalo bavit."      

Pro ženy velkého světa, které čekaly od života víc než jen předepsanou víru a porody byly však salony přece jen rajským místem. Žena, jejíž skutečná hodnota se zjednodušeně řečeno rovnala hodnotě plemenné klisny, mohla v salonu žít jako nezávislý člověk, hrát na hudební nástroje, recitovat své verše, vést hluboké i povrchní rozhovory, podle toho s kým. Toto vybočení z té jediné správné ženské role- totiž sloužit manželovi a rodině- nemohlo nevzbudit než prudký odpor. Nenávist a zášť útočily ze dvou stran: elegantní vznešené dámy byly lehkomyslné, poživačné a tedy kurvy a na druhé straně nebylo nic tak směšného jako učená žena, modrá punčocha. Tato posměšná přezdívka se začala používat po celé Evropě pro ženy-intelektuálky. K opravdu intelektuálním, nadaným a vzdělaným ženám se nikdo jinak než s výsměchem totiž nechoval.      

Dnes, kdy ženy běžně získávají doktorské tituly stejně jako muži, se už výraz modrá punčocha pochopitelně již dávno nepoužívá. Ale před dvěma staletími to byla zdrcující jízlivost, která dokázala snadno zdeptat svěží a po vzdělání dychtící mysl. Modrá punčocha, označující původně učenou a bystrou osobu, se znenáhla změnila v krutý posměšek, neboť zničehonic to najednou byla zásadně ošklivá, velmi neženská ženská, špatně oblečená, drzá a troufalá, většinou kostnatá a brýlatá. Protože se žádná modrá punčocha nemohla zalíbit žádnému muži, zůstala většinou na ocet jako stará panna. Nazvat ženu modrou punčochou byla tedy hrozná urážka. Dobové příručky mladé ženy přísně varovaly před tím, aby světu ukazovaly svůj intelekt nebo znalosti.      

Bez systematické výchovy, bez kontaktu s veřejným životem nebo praktickou prací, bez možnosti získat vědecké nebo umělecké vzdělání, často deptané panovačným a nepřejícím otcem nebo manželem, upadalo mnoho ženských talentů vniveč. Přesto všechno se mnohé ženy sužované intelektuálním hladem, pustily do vážné tvůrčí nebo badatelské práce. Touha po vzdělání byla nezastavitelná, a tak se v 18.století vynořily první vzdělané intelektuálky. Byly to první vlaštovky, které s "oficiálním" pojetím ženy nesouhlasily. Už v roce 1694 Mary Astell napsala (desítky let před osvícenskými filozofy), že ženino podřízené postavení nevyplývá z žádných přírodních zákonů, nýbrž je důsledkem zvyku, způsobů a výchovy. Už tenkrát jasně viděla, jak křehké je mužské sebevědomí, když závisí na tom, aby ženy svolily, že ho budou vždy a všude podpírat a samy sebe naopak soustavně ponižovat. Navrhla založení vysoké školy pro ženy- vše ale nakonec ztroskotalo na odporu církve (jak jinak). 

Lady Mary W. Montagu se proslavila tím, že přivezla z Turecka do Anglie očkování proti černým neštovicím. Byla to aristokratka, bohatá, velmi vzdělaná a výjimečná osobnost. Stejně jako Mary Astell, kterou bezesporu znala, tvrdila, že v případě ženy je zvyk a návyk zaměňován s přírodou, přičemž ovšem nemají nic společného. Muži poslouchají zase jenom muže a o ženách uvažují způsobem, který je pro ně nejvýhodnější.      

Tyto vzdělané ženy ovšem vždy zásadně pocházely z bohatých poměrů. Chudým ženám se nikdy nepoštěstilo získat vyšší vzdělání, naopak jejich situace se v té době ještě více horšila. Cechy přicházely totiž se stále novými omezeními ženské práce, aby zabezpečily pracovní příležitosti pro muže. Žena tak prakticky ztrácela možnost obživy. Většina žen žila dosud tak či onak ze zemědělství. Počet bezzemků však rostl v Evropě spolu s růstem počtu obyvatelstva. Rostl počet dělníků a dělnic. Když skončila čtrnáctihodinová pracovní doba, musela se žena v "této galantní době" postarat ještě o domácnost a o děti. Dělnické ženy tak musely ve své nové roli dřít ještě víc než kdykoliv předtím- protože se muži (hlavy rodin) nedokázali přizpůsobit nové situaci a podělit se se ženou o výchovu dětí a o domácí práce (což trvá v některých rodinách dodnes).      

Mezi skutečnými řemeslníky ženy nebyly vůbec. Muži postupně v průběhu staletí ovládli oblast i tak odedávna ženskou jako třeba vaření piva. Ženy byly postupně vytlačeny i z pekařství, lazebnictví a nakonec muži převzali dokonce i práci porodních bab! Hon na čarodějnice v předešlé epoše učinil totiž i z léčení lidí činnost pro ženu velmi nebezpečnou, takže se ženy už od renesance přestaly radši zabývat i lékařstvím. V mnoha řemeslnických a kupeckých rodinách byla však žena bezesporu pracovně nenahraditelná, stejně jako v rodině rolnické. Angličtí cestovatelé obdivovali zvláště holandské ženy, které rozuměly matematice a vedly účty obchodních firem -účetnictví zůstalo typickou profesí žen až do dnešních dnů.      

Celá společnost se řídila obecným principem, podle nějž se od ženy očekávalo, že si nebude sama vydělávat na živobytí. Žena byla chápaná jako vnitřní bytost rodiny, za jejíž obživu odpovídá manžel. Rozpor však vznikal tehdy, když skutečnost neodpovídala představám: když mužův plat nestačil na to, aby uživil rodinu, a když se nejméně jedna desetina všeho obyvatelstva nikdy neoženila ani nevdala a výrazně tak stoupl počet dospělých svobodných žen. Tento rozpor si však společnost pokrytecky nepřipouštěla po tři staletí! Žena byla v zaměstnání považována vždy jen za levnou pracovní sílu, za pomocnou, druhořadou živitelku rodiny, jíž nikdy nebylo třeba platit tolik, aby dokázala uživit sama sebe, natož ještě několik dětí. A když se žena dostala do takové situace, kdy musela sama živit nejen sebe, ale i své děti, bylo to chápáno jako velká ostuda (Je to neuvěřitelné, ale tento stav trval až do poloviny dvacátého století. Například moje matka, která bez pomocí státu i manžela sama ze svého skrovného platu uživila a vychovala šest dětí nesklízela za to obdiv, jak by člověk logicky očekával, nýbrž ze všech stran jen samé pohrdání! A to jenom proto, že byla svobodnou matkou. Kdyby se ale nějaký muž dokázal sám postarat o šest dětí a ještě k tomu chodit do práce- nepochybuji o tom, že by se stal hrdinou všech novin a časopisů).      

Buržoazní humanismus myšlenkově vrcholil v osvícenství, ve filozofii francouzských materialistů 18.století. Bylo smutné, že stejně tak málo jako reformátoři chtěli i osvícenci změnit postavení ženy v rodině a ve společnosti. Přestože vyšli z tak rozdílných východisek, byl jejich vliv na život žen podobný. Ti i oni prostě chtěli, aby doma, když se vrátí unavení z reformování víry, či osvěcování jiných filozofů, na ně čekala půvabná, poslušná ženuška a teplé jídlo. Tato podobnost pramenila z toho, že obě hnutí byla původem buržoazní a obsahovala ideály buržoazního myšlení. Pozice ženy v rodině získávala na významu, zatímco její podíl na společenském životě stále klesal. Osvícenští filozofové chtěli ženu oceňovat jen jako matku. Přiznávali vztahu matky a dítěte význam, jaký do té doby nikdy neměl. Silně tak ovlivnili vznik a vývoj současného mýtu mateřství. Ženy radostně přijaly tuto jedinečnou možnost, jak zdůraznit svůj nepatrný význam. Mateřství a starost o děti byla oblast, kde jim muži konkurovat nechtěli (na rozdíl od dnešní doby, kdy už konkurovat chtějí).      

Z osvícenců se situací ženy a dítěte nejvíce zabýval J.J.Rousseau (zemřel r.1778). Rousseau- jak jinak- si ošklivil chytré a vzdělané ženy. Přirozené vlastnosti ženy byly dle jeho mínění plachost a skromnost. Po vzoru Řeků Rousseau soudil, že ženy nejsou za žádných okolností schopny šířit kulturu a vzdělanost. Nemají mužskou inteligenci, a stejně jako v Athénách je třeba je oddělit od mužů. Ženu není správné vychovávat k ničemu jinému než k tomu, aby sloužila muži, neboť to je její opravdové poslání. ”Žena je zrozena k tomu, aby se podřizovala muži a snášela jeho nespravedlnost. Veškerá její výchova se musí vztahovat k muži: líbit se mu, být mu užitečná, vychovávat jej je-li mlád, pečovat o něj je-li dospělý, radit mu, utěšovat jej, činit mu život příjemným a klidným", napsal Rousseau. Právě on mohutně ovlivnil myšlení své doby i pozdějších období. Byl pilířem, k němuž se lidé uchylovali, když byly dívky vyučovány jen náboženství a ručním pracím, a když bylo ženám zakazováno vyšší vzdělání.      

A čím byl J.J.Rousseau ve skutečnosti? Byl to nevyrovnaný, zakomplexovaný muž, který trpěl stihomamem a ve svých úvahách byl krajně jednostranný. Jeho životní družkou byla přihlouplá Thérese Le Vasseur. Thérese se nikdy nenaučila znát ani hodiny, takže nepředstavovala žádné ohrožení Rousseauova intelektu. Elegantní a chytré ženy ze salonů francouzské smetánky si Roussea k sobě moc nezvaly. Thérese porodila Rousseaovi pět dětí a on je hned po porodu posílal do nalezince, přestože to v tehdejší době znamenalo pro ně v podstatě rozsudek smrti. "Jak bych mohl dosáhnout klidu mysli s mansardou plnou domácích prací a dětského hluku?" napsal tento učenec, jehož věhlas byl založen také na teoriích o dětské výchově. Když se totiž zbavil vlastních dětí napsal své skvělé dílo Emil čili o výchově, v němž radí, že aktivní chlapci mají být vychováváni ve členy společnosti a pasivní plaché dívky pak k službě.


Peníze vyhrály aneb lež Francouzské revoluce

Ke svobodě ženám bohužel nedopomohla ani Velká francouzská revoluce. Začalo to tím, když šest tisíc žen pochodovalo z Paříže do Versailles, skoro dvacet kilometrů, v dešti a blátě, aby prosily Ludvíka XVI. o chléb pro své děti. Účast žen ve Francouzské revoluci živě připomíná jejich účast v náboženských hnutích. Nadšeně a obětavě, ve víře v nové ideje budují spolu s muži lepší svět. Jejich práce se vůdcům revoluce hodí a mohou ztělesňovat Bohyně Rozumu oděné do tóg a růží, anebo Svobodu- když však začínají mluvit o politických právech, je vydán zákaz shromažďování více než pěti žen. Přitom Francouzskou revoluci ženy bránily i se zbraní v ruce a Národní shromáždění oceňovalo jejich statečnost. Jenže k přednostem buržoazní revoluce nepatřilo osvobození té části národa, která pomohla revoluci zvítězit: dělníků a žen. Čili většinové společnosti. To dokazuje, že revoluce byla uměle řízená shora, nevznikla spontánně zdola. Nebyla to ve skutečnosti žádná revoluce, ale promyšlený puč velkokapitalistů a bankéřů proti šlechtě a králi.     

Dnes všichni znají z Francouzské revoluce pouze muže. Na ženy, které za svobodu bojovaly neméně statečně, se jako vždy zapomnělo. Když jsme se například na střední škole o revoluci učili, nepadlo při výuce jediné ženské jméno. Vlastně ano, jedno padlo- pouze jméno Marie Antoinety, jejíž hlava padla při popravě. Toť bylo vše. Zdá se, že nadarmo padaly i jiné ženské hlavy pod gilotinou, historikům zanedlouho nestály ani za poznámku. Ještě si vzpomínám, jak se náš učitel zmínil o jakési ženské, která zapíchla Marata ve vaně- "Ale to jméno si nemusíte pamatovat, to není důležité," řekl nám. Ano, důležití byli- jako vždy-pouze muži a jejich divoké zabíjení. Mnohé statečné ženy však kráčely od dobytí Bastily po boku svých mužů a staly se rozhodnými stoupenkyněmi revoluce. Nic jim to však nebylo platné, revoluce byla protiženská. Vládnoucí muži se řídili zásadami Rousseaovými, který ženám nepřisuzoval místo ve veřejném životě. Slova "droits de l´homme et du citoyen", které zákonodárné shromáždění vyhlásilo už tři týdny po dobytí Bastily se do češtiny překládají jako "lidská a občanská práva." Správně by se však měly překládat pouze jako mužská práva, neboť pro ženy (i když jsou to také lidé) většina politických práv neplatila. Nesměly volit, ani být voleny, ani zastávat vyšší funkci. Ženy z lidu, které se přesto tísnily na tribunách v parlamentu byly politiky vnímány jako obtížný hmyz.      

Olympe Gouges reagovala na "práva muže a občana" a přednesla "Deklaraci práv ženy a občanky," v níž se říká, že i žena se narodila jako svobodný člověk. Proto by se měly zrušit výsady mužů nad ženami a i ženám by se měla přiznat občanská práva. Jestliže totiž revoluce ženám nabízí rovnoprávně vstupovat na popraviště, měly by mít stejné právo vstupovat i na politické kolbiště. Netrvalo dlouho a Olympe byla ocejchovaná jako neženská fanatička a domohla se pouze prvého práva-byla popravena gilotinou. Tak daleko totiž podle architektů francouzské revoluce lidská práva nesahala, aby se vztahovala i na ženy. Tehdejší pokroková buržoazie nebyla zas až tak pokroková, aby měla porozumění pro požadavky ženských lidí. Rovnost, volnost, bratrství- ale ne pro sestry! Ve Francouzské revoluci nakonec totálně ZVÍTĚZILI KAPITALISTI A BANKÉŘI (A JEJICH PENÍZE), nikoliv však většinová společnost (lid). Neprohrál pouze král, šlechta, či chudá lůza, ale především ženy. Po šesti letech bouří a chaosu se jedna věc změnila: chudí zůstali chudými, ale privilegovaná vrstva byla jiná. Tam, kde za dob staré vlády zaručoval privilegia úzké skupině lidí jejich vznešený původ a rod, zaručovaly je teď za nové vlády, direktoria peníze. Z boje o rovnoprávnost vzešla nová “šlechta”: bohatí buržoové, bankéři a obchodníci. Jejich ženy se honosily svým přepychem stejně nadutě jako stará šlechta, leč s výrazně horším vkusem. Výchova, jíž se "nové šlechtě" dostalo, už nezaručovala tu uhlazenost a styl, jež byly poznávacím znamením staré šlechty, křehké a neužitečné jako stříbrná tabatěrka- ale nádherné jako umělecké dílo.      

Svět se hroutil, masy chudiny volaly po chlebu a gilotina popravovala ve dne v noci. Politické ideje vzkvétaly a uvadaly, moc se měnila ze dne na den. Ale ať se dělo cokoliv, nová třída, kapitalisti, potřebovala ženy, jež by se staraly o každodenní život a jež by rodily právoplatné dědice nahromaděného majetku- a tak byl Rousseaův ideál ženy, pohroužené do lůna rodiny a sloužící muži, vyzdvižen později takřka na úroveň víry. Je to totiž normální průběh všech světových revolučních proměn: nejprve probíhají spodní, těžké hospodářské přesuny jako geologická drama v nitru sopky. Potom vznikají nové ideály a ideologie jako dýmy nad sopkou. A konečně nastane řízený výbuch revoluce a po tomto výbuchu se zformují jiné mocenské třídní poměry, měnící tvářnost světa. Po Francouzské revoluci se definitivně zformovala peněžní totalita, která většinové společnosti ponechala jen velmi málo hmatatelných zisků. Zas byl svět rozdělen na 10 procent neomezeně vládnoucích boháčů a 90 procent bezmocné chudiny. Jak se dá na různých revolucích a všech válkách vždycky fantasticky s pomocí spekulace vydělat svědčí známá historka, která koluje po internetu. Když Napoleon prohrával bitvu u Waterloo byl tam přítomen i kterýsi z klanu Rothschildů. Když to viděl, sedl na koně a upaloval do Londýna. Bylo velmi špatné počasí, nikdo ho nechtěl převést přes vodu, až to konečně jeden rybář riskl. Ráno se Rothschild na burze tvářil velice sklesle a prodával všechny své akcie. Načež když to všichni burziáni viděli, usoudili, že Napoleon vyhrál a prodali všechny své akcie taky. Večer však Rothschild své akcie i všech ostatních za babku skoupil a stal se z něho přes noc nesmírný boháč, který vlastnil půlku Anglie.      

Občanská práva, uzákoněná Národním shromážděním byla jedno po druhém rušena. Později to vše Napoleon korunoval tím, že bez jakékoliv dvojznačnosti definoval místo občanky v článku 1124 Občanského zákoníku: Osobami bez právních nároků jsou: nezletilí, vdané ženy, zločinci a debilové. V následujícím století byla francouzská žena téměř úplně podřízena moci svého manžela. Ale duchovní převrat už přece jen nebylo možné zrušit: poprvé v evropské historii se ženy staly významnou společenskou silou. Jejich vystoupení bylo tak vášnivé a hrozivé, že z revoluční ženy bylo třeba udělat šelmu, krvežíznivou fúrii. Památkou na Velkou francouzskou revoluci nezůstala středostavovská matka rodiny, která se dožadovala řádného vzdělání, ani švadlena žádající chléb pro své děti, nýbrž La Tricoteuse, přízračná žena, která se spokojeně dívala na hlavy kutálející se zpod gilotiny a pletla přitom punčochu.      

Hodnota ženy se opět určovala podle hodnoty jejího muže. Jediná možnost, jak žena mohla ovlivnit svůj život spočívala opět jen v jejím vzhledu a přitažlivosti. Na moudrost žen nevěřil nikdo. Jedno se však po revoluci už nedalo zastavit: hnutí žen za rovnoprávnost. V průběhu dalšího vývoje mělo toto hnutí v různých zemích různou podobu, ale rozhodující bylo, že postupně si ženy vydobyly hlasovací právo i právo na vzdělání a také na práci, což vedlo k dalším změnám v jejich společenském postavení. 

Na myšlenky popravené Francouzsky Olympe Gouges navázala Angličanka Mary Wollstonecraft, která vydala r. 1792 obsáhlý výklad svých názorů na postavení ženy pod názvem "Obrana ženských práv." Měla už k dispozici texty svých předchůdkyň, myšlenky osvícenců i díla francouzského markýze Condorceta, v nichž bezvýhradně prosazoval rovnoprávnost žen. Podle Condorceta dokonce ani menstruace, považovaná tehdy za vážný ženský handicap, nebyla o nic závažnější než zdravotní výkyvy u mužů. Na Mary Wollstonecraft mocně zapůsobila i její současnice C.Macaulay, která soudila, že překážkou dobré výchovy žen je mužská marnivost, touha vystupovat jako vyšší bytost. Přirozené nadání ženy nebylo uznáváno: kritický, tvůrčí a schopný duch byl výhradně mužskou vlastností. Muži od žen očekávali, že budou malé, něžné, křehké a hloupé. Žena měla uvěřit, že jejím štěstím je spokojený muž. To ale podle Macaulay neplatilo: pokud jsou muži ženami obsluhováni, jsou ženy pouhými služkami.      

V Obraně ženských práv ukázala Mary Wollstonecraft postupy, s jejichž pomocí bylo ženu možné obvinit téměř ze všech hříchů. Rozcupovala, slovo od slova, Rousseaovy myšlenky o ženách. Ukázala, jak rozdílně společnost posuzuje nedostatky mužů a žen: pokud muž projevil slabost, starali se lidé, jak mu pomoci. Zatímco projevila-li slabost žena, bylo to považováno za důkaz její neschopnosti. Protože ženský rozum byl považován za nedostatečný, nebylo jí dopřáno stejného vzdělání jako muži. Protože ženy byly pasivní a dovedly se podřizovat, byla jim zakázána veškerá aktivita, která by mohla vést k nezávislosti. "Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost. Dokud bude představa o světě pouze mužskou představou, bude žena vždy považována za nenormální bytost", napsala Wollstonecraft a pochopitelně, že se se zlou potázala.      

Pozdější svět udělal prakticky vzato všechno proto, aby vymazal tyto buřičky ze světové literatury i filozofie. Jejich díla je dnes těžké, ne-li nemožné získat. Opět stará vesta: ve škole jsme se o Mary Wollstonecraft nikdy nic neučili, ba ani o jiných ženách. Boj žen za svou osobní svobodu a volební právo byl ve škole odbyt asi dvěma větami. Trik spočívající v prostém neuvádění údajů o ženách byl charakteristický pro většinu dějin- komunistická výuka nebyla výjimkou, stejně jako ta dnešní kapitalistická. Zde, stejně jako v našich, i v jakýchkoliv jiných dějinách bylo cokoli co se týkalo žen nedůležité, druhořadé nebo ještě častěji se vůbec nebralo v úvahu. A tak tedy doufám, že dnešní kvalifikované historičky spolu s historiky celou věc dodatečně napraví a děti se budou učit historii jinak- pravdivě. Už jenom proto, že mnoho lidí má kvůli tomu dodnes o minulosti zkreslené představy, o čemž svědčí mnohé internetové diskuse. Ani ve 21.století si totiž mnoho lidí vůbec neuvědomuje, že ženy prakticky až do konce II.světové války neměly ve vzdělání a v pracovních příležitostech stejné šance jako muži. Ve školách se prostě neučili, že ženy měly zakázané vzdělání a že v průměru běžně rodily 10 dětí. Většina lidí se dnes mylně domnívá, že existující současné rovnoprávné poměry mezi muži a ženami existovaly víceméně odjakživa. Tyto mylné představy v nich podporují a utvrzují i nepravdivé a značně zkreslené historické filmy, které existenci nerovnoprávnosti v minulosti ignorují. Ženy v nich vystupují jako sebevědomé a rovnoprávné partnerky mužů, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti v minulosti nebylo. Z těchto důvodů je dějepis pro děti špatně napsaný- protože děti mají znát historickou pravdu.     

Nepřejte si slyšet, kolikrát jsem si musela v životě vyslechnout, že jsou ženy hloupější než muži, protože v historii nikdy nic nevymyslely. A tohle mi tvrdili i vzdělaní a inteligentní muži. A proč to tvrdili? Inu proto, že se učili falešný dějepis, který jim neosvětlil příčiny a následky. Do pytle, co asi tak mohla vymýšlet paní Darwinová, když neměla vzdělání, celý život byla zavřená doma a starala se o 10 dětí a neduživého manžela? Mohli snad američtí otroci- pouhý majetek svých pánů- se vzdělávat a něco vynalézat? A vidíte- evropské ženy bývaly v tom samém postavení, ale děti se to ve škole dodnes neučí.


Nejpokrytečtější století všech dob

Velkovýroba ve velkém stylu začala vynášet buržoazii velké zisky. Tak se současně se strojovým výrobním způsobem zrodil moderní kapitalismus, ve kterém se do posledních důsledků uplatnil strašlivý účinek peněz. Peníze náhle mocně ovlivňovaly všechny vrstvy lidí i jejich myšlení. Měšťácký stát, který se utvořil nejdříve v Anglii a nejpozději v Německu učinil všude z poddaného a nevolníka státního občana a vyhlásil stejná práva pro všechny (kromě žen). Heslo volnost, rovnost, bratrství se však uplatňovalo jen do té míry, aby se poddaní mohli svobodně sebrat z pole a svobodně mohli odejít do měst, kde svobodně mohli otrocky dřít až do úpadu v továrnách. V 19. století nastoupil nelítostný kapitalismus toho nejhrubšího zrna, neboť to bylo neuvěřitelně surové vykořisťování nejširších mas. Spolu s ním se začala tvořit i nejpokrytečtější morálka všech dob. S.K.Neumann v knize Dějiny ženy napsal: "Vše, co mohlo tvořit skutečně nový lidský řád, zůstalo v měšťáckém státě pouze ideologií, zdáním; skutečnost však byla jiná. Skutečný obsah této ideologie se krutě roztříštil o to, že ony krásné myšlenky byly v zásadním rozporu s hospodářským základem doby, se zákonem kapitalistické výroby zboží, která má na mysli vždy jen zvýšení zisku. Ideály doby nemohly být uskutečněny, poněvadž mocenský aparát vládnoucí měšťácké třídy neosvobozoval člověka, aby ho doopravdy osvobodil, ale aby získal novou pracovní sílu. A čím větší propast zela mezi skutečným stavem věcí a jejich ideologickou maskou, čím hůře byla v praxi komolena ideální myšlenka v zájmu peněžního žoku, tím usilovněji lpěla měšťácká společnost na svých oficiálních ideálech. Výsledkem toho byl pak strašlivý vnitřní rozpor mezi skutečností a zdáním a tento rozpor se stal nejcharakterističtějším znakem společnosti 19.století. Hlavně v sexuální morálce se stalo mravní pokrytectví obecnou ideologií. Manželství se stalo morální institucí a jedinou formou, která legalizovala pohlavní styk. Nastal přísný požadavek předmanželské cudnosti. Manželství jako jediná morální instituce pro milostné společenství se stalo paladiem morálního státu; bylo důstojenstvím, které ženaté povyšovalo nad svobodné.      

Buržoazie, která vlastnila výrobní prostředky a byla představitelkou kapitalistického výrobního způsobu dosáhla brzy obrovského bohatství. Jaký byl následek pro její představitele? Pozdvihla se snad jejich duchovní a mravní úroveň, stali se z nich hrdinové myšlenky nebo srdce? Nikoliv. Staly se z nich odporné a bezcitné stroje na výrobu peněz. Jejich bezduchost, prázdnota, nevzdělanost a nadutost plná předsudků u mnoha z nich byla typická. Vždyť v kapitalistickém světě bylo nezbytné, aby se všechno stalo zbožím. Veškeré lidské konání a všechny lidské vztahy, cítění a myšlení, láska, věda, umění, všechno zredukovat na svou hodnotu v penězích. Jistě- od té doby, co peníze vešly do dějin, spolurozhodovaly o každé věci vždy i zájmy materiální; to byl právě revoluční účinek peněz. Vždycky existovaly sňatky pro peníze a také umění a věda chtěly vydělávat; ale nikdy to neexistovalo v tak hromadném, obrovském měřítku jako v moderním kapitalistickém věku, který zároveň vyloučil všechno ostatní a měřítkem všeho učinil čistou povahu zboží: Co to stojí? Kolik to vynese? Rentuje se to? Kapitalistická životní filozofie neznala zkrátka žádných skrupulí.      

Věru ”velmi křesťansky” se uplatňoval raný anglický kapitalismus. Jeho vražedné vykořisťovací metody, které používal v první polovině 19.století i později vůči proletářským ženám i dětem jsou dostatečně známy. Tento raný anglický kapitalismus ukazoval cestu kapitalismu v zemích ostatních, kde rovněž vyplnil život pracujících lidí nekonečnými útrapami, způsobenými otřesným vykořisťováním. S obrovským bohatstvím, které úzká buržoazní elita vytvořila, přišla také hromadná bída do světa. Bída tak zoufalá, jaká se v takovém rozsahu nikdy předtím v evropských světových dějinách nevyskytla. Obrovské jmění kapitalistů bylo vyždímáno z mučivého života a umírání čtyř pětin všech lidí!      

Velký rozpor se projevil v dalším vývoji kapitalismu, v němž člověk v protikladu k humanistickým ideálům byl přeměněn v pouhý prostředek kapitalistické výroby. Ačkoliv je v Bibli psáno, že láska k penězům je kořenem všeho zla, přesto lidé po penězích nezřízeně prahli. Na jedné straně živořily široké vrstvy většinového obyvatelstva a trpěly nepředstavitelnou bídou a na straně druhé vznikaly mocné skupiny mužů-kapitalistů. Tato novodobá finanční oligarchie nashromáždila od počátků průmyslové revoluce obrovský kapitál, s jehož pomocí rozhodovala o všem. "Za obrovským bohatstvím se obvykle skrývá zločin," napsal Balzac a měl pravdu. Jelikož se moc a majetek staly největšími hodnotami, nikoliv láska k bližnímu, vrátili se kapitalisti k pohanským, dobyvačným, loupeživými válkám- bez ohledu na nějaká křesťanská přikázání: nezabiješ, nepokradeš. Napoleonské války byly důsledkem expanzivní politiky francouzské velkoburžoazie a její rivality s hospodářsky silnější Británií. Po velkých vojenských úspěších napoleonských vojsk nakonec zcela převládla dobyvačná orientace francouzské oligarchie a její snaha podřídit si celou Evropu. Napoleon I. však ani po rozbití 2., 3. a 4. protifrancouzské koalice nedosáhl svého hlavního cíle- porazit a ekonomicky oslabit britské oligarchy. Statisíce chudých, řadových mužů tyto ambice úzké buržoazní elity ovšem zbytečně zaplatilo svými životy.      

K všeobecné pokrytecké morálce 19.století mohutně přispěla katolická církev, která se jako vždy přidala na stranu vítězů, čili kapitalistů. Konečně se jí podařilo získat obrovský vliv na své věřící, jaký v 18.století neměla. Náboženští hodnostáři se znovu vyšvihli k moci právě v této době. Kapitalistům církev nijak nepřekážela, ba právě naopak, stal se z ní spojenec – církevní oligarchie pomáhala přičinlivě úzké skupině mocných kapitalistů držet většinové obyvatelstvo v pokoře a poslušnosti. V předešlých epochách se církvi nedařilo získat tak velký vliv, protože se lidé nedožívali příliš vysokého věku- sotva se narodili a rozhlédli po světě, už umírali na mor nebo hladomor nebo z jiných příčin. Navíc byla většina lidí analfabety, takže církevní propaganda se nemohla tak dobře rozšiřovat, míjela se účinkem. Ale v 19.století to byla už jiná káva. Základní vzdělání i náboženství bylo povinné, a tak se mohly masy lidí pěkně začít zpracovávat ve velkém už od nejútlejšího dětství. Hustá síť kostelů a farářů i v těch nejzapadlejších vesničkách konečně přinesla své ovoce.      

Susann Kubelka v knize Konečně přes čtyřicet o této době napsala výstižně pravdivé a zajímavé postřehy:" Nová společenská vrstva- buržoazie velmi potřebovala poddajnost. Podnikající bohatí muži, aby přežili, potřebovali ´silnou rodinu´. Takovou nemohl mít novodobý podnikatel s barokní dámou, která vedla velký salon a žila dobrodružným milostným životem. Buržoazie potřebovala nový typ ženy, která by byla naprosto věrná, měla smysl pro rodinu, bez odporu rodila děti a manželovi se ve všem podřizovala. Bohatí muži zkrátka chtěli mít dokonalé rodinné zázemí. Tento typ ženy se bez velkých okolků začal v podstatě vydupávat ze země. Divadelní hry, novinové články, nedělní kázání, knihy o dobrém chování a romány z té doby sugestivně ženy přesvědčovaly, jaké chování je pro ně nejvhodnější. Kazatelé, učitelé, novináři, otcové a ctitelé vtloukali mladým dívkám do hlavy, že není vhodné usilovat o štěstí v lásce a o tělesnou a duševní plnost, nýbrž že opravdové a ´svaté´ poslání ženy spočívá v sebeobětování, v poslušnosti, v cudnosti a v opatrování dětí, manžela a domácnosti. Teprve v 19.století se mohl vzor trpící Panny Marie, matky sedmibolestné, jaksepatří uplatnit.      

19.století se podle anglické královny Viktorie v celé západní Evropě označuje jako viktoriánská epocha. Byla to doba všestranného rozvoje, ale zároveň, jak už bylo řečeno i doba neuvěřitelného pokrytectví a sebeklamu. Málokdy se ideály společnosti tak prudce lišily od skutečnosti a sotvakdy chtěli lidé tak vášnivě věřit svým vylhaným smyšlenkám a představám. Nestvůrná bída, prostituce, dosahující právě v této době nepředstavitelných rozměrů, záplava tajné pornografie, zástupy hladovějících osamělých žen- ale i vzdělané a nezávislé ženy, stále častěji a hlasitěji se dožadujících svých práv... přes to všechno viktoriánští muži neúnavně a donekonečna hovořili o bezpečném rodinném štěstí a o ženě jako o domácím andělu strážném. V centru pozornosti středostavovských ideálů byl domov. Každý řádný muž ze zámožné střední třídy musel mít domov, do nějž se mohl vracet po těžkém pracovním dnu. Čili ani viktoriánské myšlení neznalo ženu jako nezávislou bytost. ´Ženy se sotva považují za lidi´ postěžovala si nejslavnější Angličanka 19.století Florence Nightingal. Žena byla část rodiny. Domov byl útočiště před hrůzami světa a žena zosobňovala všechno to, co vnější svět postrádal: zbožnost, čistotu, lásku a oddanost. Taková žena, dokonalá manželka a matka byla výtvorem mužské fantazie. Byla uzpůsobená k tomu, aby se hodila do domova, vybudovaného mužem, měla udržovat oheň v krbu, který zaplatil muž, topit uhlím, které obstaral muž, vést děti, které počal muž, a řídit služebnictvo, které platil muž. Dokonalá žena neznamenala bez muže vůbec nic, a tuto pravdu si musela osvojit už jako malá holčička.      

Viktoriánská doba vložila na ženina bedra úplně novou povinnost, břímě tím překvapivější, uvědomíme-li si, co všechno bylo o ženě v průběhu předchozích staletí řečeno a napsáno. Zničehonic byla žena chápána jako morálně vyšší bytost než muž- spíš ovšem proto, že začala být považována za bytost asexuální, zatímco muž byl zajatcem svých divokých vášní (Jak rozdílné stanovisko proti minulým starověkým dobám!). Nezapomínalo se ovšem ani na nízké vlastnosti ženy, na její tělesnou a hlavně intelektuální slabost, nestálost její povahy a její pasivitu. Žena by nemohla být ctnostná bez mužovy ochrany a dohledu.      

Od středověkého náboženského myšlení, které ženu nenávidělo a opovrhovalo jí, došlo v 19.století nepochopitelným způsobem k svérázné myšlenkové konstrukci: žena, která byla vychovávána k pokoře a podřízení, ta slabá, nesmělá a skromná žena byla ve skutečnosti zodpovědná za morálku lidstva. Pokud morálně zklamala- a morálkou se obecně rozuměla morálka sexuální- řítilo se celé lidstvo do zkázy.      

Bezúčelnost a prázdnota života přivedla některé ženy k bezbranné unylosti, chorobnosti a hysterickým citovým výbuchům. Obecně schvalovaným a uznávaným způsobem, jak si žena z vyšších vrstev trochu mohla rozšířit životní obzor, byla dobročinnost. Dobročinné spolky dávaly ženám možnost společně pracovat, organizovat velké akce, při nichž se setkávalo množství lidí, zabývat se hospodářskou činností a vyjít ze čtyř stěn domova. Nynější sociální péče v moderním smyslu slova- má kořeny v myšlenkách žen 19.století. Vznik dámských dobročinných spolků prokázal překvapivý pocit zodpovědnosti u pohlaví, vychovávaného pro život bez odpovědnosti, bez vlastní vůle, bez minimálních znalostí hospodářských a společenských záležitostí.      

Zatímco chlapci byli v deseti letech posíláni do škol, aby získali klasické vzdělání, dobové pedagogické příručky doporučovaly dívkám domácí výchovu. Co se měla mladá žena nezbytně naučit? Musela umět tančit. Musela umět hrát na nějaký hudební nástroj, většinou na klavír nebo harfu. Musela umět malovat malé něžné akvarely. Musela zazpívat několik módních balad, ať měla hlas či ne. Především se však musela naučit kouzlu ženské přitažlivosti. Pak bylo jejím nejdůležitějším životním cílem ukořistit manžela, a protože všem šlo o totéž a žen bylo o třetinu víc než mužů, byla konkurence tvrdá.      

V 19. století jako by existovaly pouze extrémní póly žen. Žena byla buď nadpozemsky nesobecký strážný anděl domova nebo utlačená a strhaná tovární dělnice. Byla buď stydlivá panna, která se domnívala, že se děti rodí z polibku, nebo pouliční kurva prolezlá syfilidou. Byla buď umdlévající unylá lilie nebo dobývala v dolech uhlí. Byla obdivovaná matka mnoha dětí, nebo vychrtlá stará panna. Pokrytecká veřejnost ji však stejně uznávala jen v jedné jediné roli: pravá žena byla nevinná středostavovská panna, která se po svatbě stala obětavým srdcem rodiny. Jiné ženy nebyly, pro veřejnost prostě neexistovaly."      

Dobová morálka byla vytvořena tak, že muži všech společenských vrstev automaticky očekávali, že ženy vždy samy dobrovolně zaujmou podřadné místo. Byli po celá dvě tisíciletí totalitním monoteistickým náboženstvím vychováváni v přesvědčení, že ženy jsou druhořadými, méněcennými bytostmi. Ženy byly vedené "na druhou kolej" od narození a byly tak vedené nejen ženy v 19.století, ale ještě i ve 20.století všechny naše babičky a dokonce i většina našich matek. Obětovaly své nadání, um, zájmy, sny i kariéru, jen aby se staly oporou muže. Byly od malička učeny, že pokud se budou drát na první místo, jsou nenormální a neženské. Samy sebe chápaly tak, že nejsou na světě od toho, aby se realizovaly, ale jsou stvořeny Bohem pro to, aby se pro muže a rodinu plně obětovaly. Přemrštěná obětavost byla nejcharakterističtějším rysem žen 19.století. Naopak hlavním rysem mužů 19.století bylo přemrštěné sobectví uplatňované nejen vůči ženám, ale i dětem. Považovali za naprostou samozřejmost, že se pro ně ženy obětují- proto si této obětavosti většinou ani nevážili. Ani si ji nevšimli, protože ji považovali za přirozenou ženskou vlastnost, za kterou není třeba být vděčný.      

Většina žen se mohla realizovat jen prostřednictvím svých synů a manželů. Životní úspěch syna nebo manžela byl také jejich životním úspěchem. Ženu 19.století bychom mohli přirovnat k životodárnému, skrytému, neviditelnému podhoubí, ze kterého muži čerpali svou sílu. Plody mužské práce byly viditelné, ale práce žen skrytá pod zemí byla neviditelná. Jako příklad nezměrné ženské obětavosti může posloužit Jenny Marx, manželka Karla Marxe. Jenny prožila po boku tohoto muže čtyřicet let. Věřila pevně v génia svého muže, trpělivě mu opisovala veškerá díla, a tak se dá říci, že kromě Bedřicha Engelse byla jedinou, která přečetla celé jeho rozsáhlé veledílo. Po jeho boku si vybrala život opravdu těžký: v nízkém věku ji zemřely čtyři z jejich sedmi dětí. Marx rozhodně nebyl svatý; marxisté na celém světě se dlouhá léta snažili utajit cokoliv z jeho soukromého života a jeho postavu příliš idealizovali.(Zas ty zkreslené dějiny). Jenny se však téměř se vším dokázala vyrovnat a kromě toho byla velmi bystrá: dílo svého muže pouze pasivně neopisovala, ale komentovala ho. Na svou dobu byla skutečnou intelektuálkou. Navzdory vší lásce a obětavosti ze strany Jenny však připravil Karel Marx své ženě smutné chvíle: například měl dítě s jejich služkou Lenchen. Jenny byla nešťastná, zvláště když pochopila, že Lenchen nebyla zdaleka jedinou ženou v životě jejího muže. A co je asi nejzajímavější- velmi žárlila i na Engelse. Nemohla toto přátelství obou mužů ani vystát a nejvíc ji trápilo, že často žili z Engelsových peněz. A jak již dnes víme, marxismus-leninismus se nakonec stejně ukázal jako nefunkční, slepá vývojová cesta.      

Tyhle smutné a nenaplněné životy inteligentních žen 19.století se podobaly jako vejce vejci. Podobný osud jako Jenny Marx měla třeba i manželka velkého spisovatele Lva Tolstého. Je to tak: jména velkých mužů nalezneme v učebnicích a slovnících, skláníme hlavy před jejich bustami a pomníky, připomínáme si data spojená s jejich životem, ale o jejich obětavých manželkách nevíme nic. Přestože zásluhy některých z nich byly srovnatelně velké. Na světě jsou jistě lidé, kteří neměli trpělivost přečíst Tolstého román Vojna a mír až do konce. Ale i ten, kdo je nadšen tímto obsáhlým dílem, si těžko může představit, že existovala žena, která Vojnu a mír, sedmkrát přepsala. Jmenovala se Sofija Andrejevna a byla přes půl století ženou a sekretářkou velkého ruského spisovatele. Opisovala a opravovala jeho díla, porodila mu třináct dětí a vedla finanční záležitosti.      

Mezi Sofií Andrejevnou a lvem Nikolajevičem Tolstým (1828-1910) se však odehrávala neustálá manželská dramata. "Sváděli jsme neustálý boj na život a na smrt", napsal Tolstoj. Sofia si zase poznamenala ve svém deníku:" Systematicky mne zabíjí, odstraňuje mě ze svého osobního života, nebere mě prostě na vědomí. Potřebuje totiž ženu oddanou, hloupou bez jakýchkoli osobních přání." Podle mravů 19.století se Sofie plně snažila respektovat přání svého muže a byla hrdá na jeho schopnosti a slávu, ale do svého deníčku si opět poznamenala:" Je hrozný, vůbec se nestará o naše majetkové poměry, říká, že proto nepřišel na svět. Celému světu zvěstuje pravdy a moudrosti, ale ani jediným slovem nedokáže pomoci své rodině a své ženě. Ve svém muži mám občas báječného milence, častěji přísného soudce, ale nikdy ne přítele!"      

S přibývajícím vzděláním však přibývalo žen, které nebyly ochotné obětovat své nadání a celý svůj život ve prospěch mužů. Slavná George Sand se dobové společnosti vší silou vzepřela. Revoltovala tak, že úplně odvrhla dobové konvence, žila naprosto samostatně a chovala se v mnoha ohledech jako chlap. Byla pilná, krásná, duchaplná, vtipná a poměrně snadno se prosadila v literárních kruzích (ovšem pod mužským pseudonymem). V té době se nikdo nepohoršoval nad tím, že téměř každý muž měl vedle manželky potají milenku, anebo i vdané ženy potají milence – ovšem všechno v té pokrytecké době muselo být zásadně potají. Jen spisovatelka Sand stavěla své milence veřejně na odiv a tím dávala najevo, že neuznává pokrytectví své doby. To ji společnost nikdy neodpustila. V řadě jejích intimních přátel byli dva skuteční géniové: de Musset a Chopin. Ani s jedním se nerozešla v dobrém. Chtěla být mateřskou milenkou ovládající slabší muže, ale šla od jedné milostné pohromy ke druhé. Ani politické názory G.Sand buržoazní společnost nebyla ochotna odpustit. Sand však měla jednu obrovskou výhodu: mohla si dovolit vést nezávislý život díky svému majetku, jež zdědila. Byla bohatá, a proto nezávislá.      

Naše spisovatelka Božena Němcová, současnice Sand takové štěstí neměla. Častokrát i s dětmi hladověla a životem se protloukala jak se dalo. Její osud byl nesrovnatelně těžší než osud její bohaté francouzské kolegyně. Božena Němcová si uvědomovala ten hluboký rozpor mezi patologickou přílišnou obětavostí žen své doby a přílišným egoismem mužů. Jako třicetisedmiletá napsala svému muži:" Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost jako já měla a mám, ale víru jsem v ní pozbyla záhy. Kde je vidět? Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost- zkrátka sprosťáctví.... Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň obětovala! Ale viděla jsem v mužích jen hrubé despoty, jen pány....děti byly moje jediná rozkoš a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit."      

Dnes už bezpečně víme, co Božena Němcová jenom tušila- že totiž přílišná obětavost není k ničemu. Čím je totiž jeden člověk obětavější, tím ten druhý bývá sobečtější. Nevyvážený vztah se vždy vymstí, u takového vztahu láska prostě zmizí. Proto má být vztah dvou lidí vyvážený a rovnoprávný, abychom si mohli vážit sebe i toho druhého. Osud B. Němcové nám také ukazuje, že k největším praktickým problémům žen devatenáctého století patřilo živobytí. Obstarat si živobytí bylo vlastně možné opět jen dvěma způsoby: buď dělat těžkou a velmi špatně placenou práci, nebo se prodávat. Čtvrtina všech evropských žen byly osamělé, neprovdané nebo vdovy. Musely těžce pracovat, aby uživily sebe a své děti. Přitom ani v 19.století neměly stále ještě v podstatě žádná práva. Byly sevřeny do mnoha pevných obručí, z kterých se jen málokterá vymanila:

- Náboženství vytvořené muži bylo na straně mužů
- Právní zákony vytvořené muži byly na straně mužů
- Morálka vytvořená muži byla na straně mužů
- Majetek byl soustředěný v rukou mužů
- Vyšší vzdělání mohli získávat jen muži
- Otec, hlava rodiny, určoval život své dcery, jejíž výchova směřovala k nesvobodné, otrocké duši
- Manžel, hlava rodiny, určoval život své ženy, u níž byla zdůrazňována poslušnost
- Přirozená sexualita ženy byla brutálně potlačena
- Byl velmi snížen i význam rození dětí: místo "božské činnosti" to byl "těžký ženský úděl"     

Žena měla na muže pouze jednu jedinou past, jednu obruč, kterou ho mohla spoutat- a tou byla její fyzická sexuální přitažlivost. Ovšem i tuto jedinou obranu i útok křesťanství odsuzovalo. Na konkrétním případu Angličanky Caroliny Norton ukázala spisovatelka Kaari Utrio v knize Dcery Eviny jak to v tehdejší Anglii vypadalo v praxi: ”V roce 1836 (!) požádal Carolinin manžel o rozvod z důvodu ženiny nevěry. Obvinění nikdy nebylo prokázáno. Přesto Caroline poprvé na vlastní kůži zakusila tvrdost života. Pochopila, že žena, která upadne u svého muže v nemilost a je obviněná z cizoložství, nemá šanci se vůbec nějak bránit. Nemá dokonce ani právo obrátit se na advokáta. Začalo jí svítat, že není-li muž ženiným ochráncem, ale naopak nepřítelem, nemá žena žádnou možnost bránit se před zákonem. Rozvod totiž nebyl povolen, přestože manželé už spolu dávno nežili. Aby se uživila, psala Caroline knihy a navíc měla dědictví po otci. Ve skutečnosti však její honoráře i dědictví patřily stále manželovi, který ji prakticky- ale ne před zákonem- opustil. Caroline byla naprosto bezbranná: zákon ji neumožňoval bránit se, když byla oloupena, podvedena nebo zneuctěna, nemohla uzavírat smlouvy ani na svou vlastní práci, nemohla udělat ani poslední vůli. Kdyby ale spáchala zločin, zákon by ji pochopitelně rovnoprávně potrestal. Její tři děti patřily plně otci, nesměla se s nimi ani stýkat, přestože ji soud neodsoudil za žádný zločin. Napsala: ´Nikdy jsem nevěřila tomu bláznivému a směšnému učení, které podporuje rovnoprávnost žen. Jsem dokonce toho názoru, že jsem níž než pan Norton. Kéž jsem tedy ve stejném postavení (více nežádám) jako jeho ostatní podřízení! Ať jsem ve stejném postavení jako jeho hospodyně, kterou nemůže beztrestně urážet, nebo jeho učeň, kterého nemůže podle zákona týrat, nebo kuchař, kterému musí platit plat- ať mě aspoň nějaký zákon chrání!´      

Boj Caroliny Norton trval dvacet let a skončil teprve se změnou zákona. Její síla a tvrdohlavost nakonec významně ovlivnily anglické rozvodové zákonodárství. Tento případ také mnoha ženám otevřel oči a ukázal jim, jak bezbranná a zoufalá je situace obdivovaných ´vládkyní domova´ před zákonem. Ale teprve až r. 1882 získala vdaná žena v Anglii právo na svůj majetek."


Probuzení z dlouhého spánku

Mezi ženami v té době panovala naprostá nejednotnost. Navzájem se nesnášely a jedna druhou pohrdaly. Jedno však měla společné královna, profesorka i služka: před zákonem byly Florence Nightingal i Marie Curie ve stejné pozici jako dítě nebo blázen. Impuls ke vzniku ženského hnutí 19.století dala bezesporu nezměrná ženská frustrace. Ať udělala kterákoli žena cokoli, hned se objevilo deset mužů, kteří veřejně nebo soukromě zdůvodňovali, proč je to či ono "nevhodné", "neženské" nebo "nepatřičné". Ženské uvědomění se probouzelo pomalu a nesměle a setkávalo se s mohutným odporem a i samy ženy je přijímaly rozporuplně. Z toho důvodu bylo ženské hnutí mnohotvárné a rozptýlené, tápající, bloudící a proměnlivé jako celá společnost. Existovala buržoazní, socialistická i anarchistická ženská hnutí. Jeden směr žádal zlepšení hospodářské situace žen, jiný bojoval za právo za vyšší vzdělání, třetí za volební právo. Z bouřlivých a vzájemně znesvářených směrů si každá mohla vybrat to, co pro sebe považovala za důležité. Žena, která chtěla za svá práva do krve bojovat, objevila sufražetky. Ty, které chtěly působit mírovými prostředky, se zapojily do ženského hnutí inteligence: to bylo skvěle plánované, vybrané, rozumné a především neústupné a vytrvalé.      

Evropské ženské hnutí se zrodilo z praktické nutnosti. Ať se totiž činorodé ženy obrátily kam chtěly, vždy vyrostla před nimi zeď tvrdohlavého strachu a odporu. Nebylo možné ji obejít ani přelézt. Tu zeď bylo nutno zbořit! I ke vzniku ženského hnutí v Americe dala prý impuls událost evropská. V roce 1840 přijely dvě americké delegátky do Anglie, aby se zúčastnily zasedání mezinárodního kongresu proti otroctví. Do jednacího sálu však nebyly vpuštěny, protože byly ženy! Tato jasná shoda postavení ženy a postavení otroka vedla rozhořčené Američanky k tomu, že po návratu domů také začaly organizovat ženské hnutí. Za jakousi střešní organizaci všech hnutí je možné považovat Mezinárodní svaz žen, založený r.1888.      

V dělnickém hnutí dopadly ženy stejně jako ve všech ostatních společenských a náboženských hnutích. Po počáteční pilné práci, nadšené a obětavé, byly odsunuty do předpokoje, aby vařily kávu, zatímco muži rozhodovali. Odborové evropské hnutí totiž pohlíželo na pracující ženy opět jako na obtížný hmyz. Když hrozilo, že hůře placené ženy připraví muže o práci, začaly odbory vytěsňovat ženy z trhu práce- místo aby žádaly stejný plat pro muže i pro ženy.      

Revoluční socialistická hnutí měla ženskou rovnoprávnost v programu. Už to byl pokrok, i když rovnoprávnost zůstala jen uvnitř hnutí, a i to teoreticky. I ten nejradikálnější muž se totiž polekal rovnoprávnosti, když by znamenala, že by se musel vzdát svého osobního domácího pohodlí. Proto muži nevítali své spolubojovnice s otevřenou náručí, ať to byly spolubojovnice sebepilnější a sebechytřejší. I pro revolucionáře byla žena stejná matka, služka a objekt vášně jako pro příslušníka středních tříd. Mnohý ženský život, obětovaný společenským cílům, byl velmi nešťastný a rozporuplný. Tu záplavu požadavků okolního světa a svou touhu po svobodě nebylo mnoho žen schopno sladit a vydržet.V souhrnu se tedy v podstatě jakékoliv ženské hnutí setkávalo s odporem a nenávistí.      

Misogynie byla v 19. století běžným jevem a jen kvetla. Fyzicky slabší a od přírody méně agresivní ženští lidé byli odjakživa snadným terčem agrese. Vždyť i dnes se občas stává, že opilec, který nemá odvahu poprat se v hospodě s jinými chlapy přijde domů a odreaguje se tím, že zmlátí slabší ženu a děti. Také pro nadutého literáta 19.století nebylo nic snazšího než pokořit kteroukoliv ženu. Když byl dejme tomu odmítnut nějakou kráskou, tak stačilo zasednout za stůl a svým břitkým pérem mohl beztrestně zhnojit celé ženské pokolení. Vždy mu to prošlo, protože se ženy tenkrát proti zapšklým misogynům neuměly a ani nemohly bránit. Byly bezbranné jako kuřátka, do kterých si mohl kdekdo beztrestně kopnout. Nebo se do nich cíleně strefovat jako do terče na pouti.      

Spisovatel Schopenhauer, typický, nehezký, zakyslý starý mládenec, byl důstojným reprezentantem plejády mužských filozofů a teologů, kteří si odedávna odreagovávali své mindráky ponižováním žen. Dnes už se jenom divíme všem těm předpotopním "myslitelům" typu Shopenhauera, prohlašujícím narození dcery za nutné zlo. Je ovšem s podivem, že obranná ženská literatura 19.století vydávaná u nás není, zatímco útočné rasistické škváry misogynů jsou vydávány dodnes.      

Za všechny ty misogyny, kterých tenkrát bylo požehnaně, jen malá ukázka z Augusta Strinberga: "A chci připomenout zákonodárcům, aby důkladně a bedlivě zvážili následky, jež bude mít udělení občanských práv těm polovičním opicím, tvorům nižšího řádu, těm nemocným dětem: jsou pomatené třináctkrát do roka v době menstruace, úplně šílené v době těhotenství a nezodpovědné po zbytek života; vždyť ty bytosti, které se pudově dopouštějí zločinů a nejhorších ničemností jsou zlé šelmy- a ani o tom nevědí."      

Ani největší z německých filozofů G.W.F.Hegel nepřekročil svůj stín. Byl v zajetí tradičního pojetí ženy stejně pevně jako svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Kladivo na čarodějnice nebo J.J.Rousseau. Bez ohledu na osvícenství, revoluci, zbohatnutí, začátek průmyslové revoluce nepokročilo filozofické myšlení v této oblasti ani o krok od dob Aristotela a církevních otců. Filozofové stále považovali za absolutně nemožné chápat ženu jako rozumnou a samostatnou bytost. A tehdejší ženy, které se chtěly opravdu něco naučit, rozvíjet svůj rozum a um a získat vyšší vzdělání? Jak toho mohly dosáhnout? Nijak. Školy neučily dívku ani to, jak si vydělávat na živobytí a na univerzity měly ženy přístup přísně zakázán. Musely se uchýlit k soukromým učitelům, a to bylo drahé. Mnohé ženy získaly vzdělání alespoň samostudiem, četbou všeho, co jim přišlo pod ruku. Takové ženy, vesměs svobodné, byly však okamžitě ocejchovány za neženské- studovaly prostě proto, že se jim nepodařilo ulovit ženicha.     

Jak těžké bylo pro tehdejší nadané ženy získat vzdělání a pak se prosadit si můžeme ukázat na příkladu Sofie Vasiljevny Kovalevské, která vešla do kulturních dějin jako první evropská vysokoškolská profesorka a její jméno září na nebi světových matematiků. Narodila se r.1850 v Moskvě. Dle slov Kovalevské byl v ní zájem o matematiku probuzen neobvyklým způsobem. Její dětský pokojík byl z nedostatku jiného materiálu vytapetován listy vytrhanými z knih slavného matematika M.V.Ostrogradského.V patnácti letech studovala soukromě vyšší matematiku a překvapovala své profesory neobyčejnými úspěchy. Začala snít o tom, že dosáhne vysokoškolského vzdělání. Ale v tehdejším Rusku ženy rovněž měly přístup na univerzitu zakázán. Musela proto odcestovat do ciziny, aby se mohla věnovat vyššímu vzdělání. Avšak i cizí univerzity uzavíraly před nadanou dívkou dveře. A když nebyla přijata ani na berlínskou univerzitu, kde chtěla poslouchat přednášky věhlasného matematika Weierstrasse, rozhodla se, že požádá proslulého profesora, aby ji vyučoval soukromě. Německý učenec odmítl s poznámkou, že nevěří v matematické schopnosti žen. Přesto však univerzita požádala dívku o to, aby předložila disertační práci. Uchazečka vypracovala místo jedné hned tři vědecké práce, z nichž- dle prohlášení profesorského sboru- si každá zasloužila doktorský diplom. Vybrala si témata z nejsložitějších oblastí matematické analýzy a zpracovala je tak, že snesly nejpřísnější kritiku a vynesly autorce kromě doktorátu ještě nejvyšší pochvalu. Ale ani obecné uznání vědeckých zásluh, ani přímluvy největších evropských učenců, ani vlastní energie a průbojnost nepomohly Sofii Kovalevské k tomu, aby jí byla přiřčena stolice na některé z ruských nebo německých univerzit. Na podzim r. 1883 odjela Sofie Kovalevská na pozvání rektora stockholmské univerzity do Švédska, kde ji pokroková švédská veřejnost slavnostně přivítala. Za rok po příjezdu se Kovalevská stala profesorkou stockholmské univerzity, kde přednášela matematiku a fyziku osm let. Její dílo "O pohybu tuhého tělesa kolem pevného bodu" obdrželo nejvyšší vyznamenání- cenu pařížské Akademie věd. Skupina pokrokových ruských vědců té doby, kteří Kovalevskou podporovali v jejím zápase o uznání ve vlasti, byla však odmítnuta prezidentem ruské Akademie věd slovy:"Stolice našich univerzit jsou ženám, bez ohledu na jejich schopnosti a vědomosti nepřístupné, proto tedy ani pro paní Kovalevskou není ve vlasti místo."      

Ke konci 19. století však začaly ženy brát zdi univerzit útokem. Už se tomu nedalo zabránit, i když se stále setkávaly s nenávistí a velkým odporem. Muži měli z ženské touhy po vzdělání nezřízený strach! Zbytečnost a přímo škodlivost ženského vzdělání byla zdůvodňována i vědecky:”Menstruace vždy jednou za čtyři týdny ženu oslabuje a vyřazuje ji tak ze studia, nemluvě o tom, že námaha, se studiem spojená, záporně působí na ženinu možnost porodit později zdravé děti.” Nakonec to však po velkých bojích většina univerzit vzdala a ženy na nich mohly konečně studovat alespoň na základě zvláštního povolení. Začaly získávat vědecké hodnosti ve všech oborech, od astronomie po medicínu a svět se kvůli tomu nezhroutil! Je to neuvěřitelné, ale je to fakt- ženy získávají vyšší vzdělání zhruba pouhých sto let.      

U nás se například mohly dívky začít vzdělávat poprvé pouze na střední škole až od r.1890, kdy bylo otevřeno díky Elišce Krásnohorské první dívčí gymnázium. Spisovatelka Krásnohorská musela dlouho snít o škole, která by byla ukončena maturitou a umožňovala dívkám vstup na budoucí vysokou školu. V tehdejším Rakousko-Uhersku to bylo něco neslýchaného! Proto Krásnohorská narážela na hluché uši na všech místech- i u českých politiků. Pomohl až Vojta Náprstek, který ženské emancipaci vždycky držel palce. Opatřil skromné místnosti ve Vojtěšské ulici a Minerva, první dívčí gymnázium, mohlo zahájit. R.1897 bylo ženám poprvé povoleno jako řádným posluchačkám studium filozofie a roku 1900 nastoupily první vlaštovky na studium medicíny a farmacie. Ale až teprve od roku 1918 mohly ženy velmi pozvolna začít u nás studovat téměř na všech vysokých školách. Tisíce teorií napsaných muži o méněcennosti žen tak vzaly za své v okamžiku, kdy se ženám dostalo stejného, kvalitního, vysokoškolského vzdělání v hromadném měřítku jako mužům.


Osud paní Milevy

Na začátku 20.století se ženám začalo pomalu a postupně otevírat jedno povolání za druhým. Žena mohla být inženýrkou, architektkou nebo lékárnicí- nejdéle se ovšem bránili právníci. Ti se totiž vzdali až před druhou světovou válkou. Válka donutila také mnohé země, aby byly ženy přijmuty i do týlových oddílů armád. A po válce se ženy v mnoha protestantských farnostech dokonce mohly stát i farářkami. Rozhodujícími kroky pro přechod žen ze soukromé existence do veřejného života byla tedy možnost sama si vydělávat na živobytí. Právě ekonomická závislost žen na mužích byla v historii žen největší překážkou jejich nezávislosti. Vzdělání a přístup do zaměstnání tuto nesvobodu ukončily. Ženská inteligence tedy v podstatě vznikala až ve 20.století- ovšem stejně neměla na růžích ustláno. Osud Milevy, první ženy Einsteina, je dost typický i pro osudy dalších tisíců vzdělaných žen počátku 20.století.      

Do jaké míry se Mileva Marić-Einstein podílela na vývoji teorie relativity kolují dohady dodnes. Mnozí se kloní k názoru, že Nobelova cena za fyziku, udělená v roce 1921 Albertu Einsteinovi, patří také jeho první ženě. A to přesto že chybí dostatek písemných důkazů o tom, jakými konkrétními poznatky k teorii relativity přispěla.V každém případě vydání jejich vzájemné korespondence z let 1897-1903 v roce 1987 zcela zásadně změnilo do té doby Einsteinovými životopisci předkládaný obraz jeho první životní družky jako srbské vesničanky. Kdo tedy byla Mileva Marić?      

Mileva se narodila roku 1875 ve Vojvodině jako nejstarší ze tří sourozenců v rodině důstojníka rakousko-uherské císařské armády a majitele dobře prosperující zemědělské usedlosti (odtud ona teze o venkovské dívce). Stejně jako její sestra Zorka se Mileva narodila s vadou kyčelního kloubu, kterou v té době lékaři neuměli napravit, následkem čehož lehce kulhala a stala se uzavřenou a stranící se společnosti. Ve škole však měla ty nejlepší výsledky a brzy projevila výrazný talent a zájem o matematiku. Otec byl osvícený, mimořádné nadání své dcery podporoval, poslal ji studovat na srbské královské gymnázium v Šabci (v Rakousku, kam Vojvodina patřila, dívkám nebyl na gymnázia povolen přístup). Byl pokrokový v tom, že nechal studovat obě dcery a nejen syna, jak bývalo tehdy běžným zvykem. V roce 1892 maturovala jako mimořádná studentka chlapeckého gymnázia v Záhřebu, druhou maturitu absolvovala již ve švýcarském Bernu. Na studium medicíny se zapsala na universitě v Curychu, jedné z mála evropských universit, kam byl ženám umožněn přístup. Po několika měsících přešla na studium fyziky curyšské polytechniky, kde byla jedinou ženou v ročníku, v němž spolu s ní začal studovat i o tři a půl roku mladší Albert Einstein.      

Oba se velmi rychle spřátelili, kromě vášně pro fyziku je spojovala i hudba. Přátelství brzy přešlo v hluboký vztah, v němž zejména Albert pro svou milovanou “Doxerl” projevoval velký obdiv. “Těším se velice na naši novou práci. Musíš teď ve svých výzkumech pokračovat – jak budu hrdý, když možná budu mít jako poklad mou malou doktorku a sám jsem docela obyčejný člověk!” (dopis A.E. Milevě z 13.9.1900) Dlouho zůstávalo záhadou, proč nejtalentovanější studentka z ročníku studia řádně neuzavřela a doktorskou práci nechala nedokončenou. Teprve z publikovaných dopisů vyšlo najevo, že Mileva v té době čekala s Einsteinem nemanželské dítě. V lednu 1902 po těžkém porodu přivedla na svět Lieserl. Co se s holčičkou stalo, není přes mnohé pokusy vystopovat její osud dodnes s určitostí známo. Někteří tvrdí, že dítě bylo dáno k adopci, jiní mluví o tom, že holčička byla mentálně poškozená a v necelých dvou letech zemřela. Ze ztrátou dítěte se Mileva nikdy nevyrovnala, na rozdíl od Einsteina, který existenci dcery ze svého života zcela vymazal, nikdy se o ní nezmínil a tato skutečnost vyšla najevo až 30 let po jeho smrti.      

O tehdejší velké nesamostatnosti a závislosti žen na mužích Einstein svému příteli napsal:" My muži jsme žalostní a závislí tvorové. Přiznám to každému s radostí. Ale ve srovnání s ženami je každý z nás králem, neboťˇ poměrně dobře stojí na svých dvou nohou, aniž by pořád hledal na co se kolem sebe pověsit. Ženy však stále čekají, až přijde někdo, kdo jim bude k službám. A když se nikdo nenajde, tak se jednoduše zhroutí."      

Jak je z textu patrné, Einstein se obával nesamostatných žen, kterých byla tenkrát většina. Snad proto si našel dívku, víc než samostatnou. Tato dívka dokonce odmítala vdavky, neboťˇ správně usoudila, že by ji manželství a děti mohly svést ze započaté cesty. Jednou prohlásila:" Pochybuji, že se někdy vdám, myslím, že žena může stejně jako muž dělat kariéru."     

To, čemu se Mileva tak bránila- převzít tradiční ženskou roli- ji postihlo tak záhy.V roce 1903, poté co Einstein získal trvalé místo na patentovém úřadě v Bernu se s Milevou oženil, proti vůli obou rodičovských stran. Zejména však proti vůli jeho matky, která protestovala, že Mileva “je příliš stará, příliš sčetlá a vzdělaná, chromá, Slovanka, nežidovka.”Aby mohla žít s Einsteinem, musela se Mileva vzdát dítěte-holčičky, i vlastní kariéry. Einstein bádal a Mileva ho podporovala. "Nedávno jsme dokončili význačné dílo, které mého muže proslaví v celém světě," napsala Mileva jedné své známé. Před svatbou oba vědci své společné práce podepisovali Einstein-Marič. Ale po svatbě dvojí podpis nahradilo jméno Einstein, což Milevě nevadilo- jak vysvětlovala- "jsme oba dva jen Ein-stein" (jeden kámen). Období v Bernu je zřejmě nejplodnějším obdobím jejich spolupráce, která pokračovala i poté, co se jim v roce 1904 narodil syn Hans Albert. Toto období vyvrcholilo publikováním tří základních prací teoretické fyziky v časopise Annalen der Physik v roce 1905, které vyšly pod jménem Alberta Einsteina, ačkoliv existují svědectví o tom, že pod rukopisem stálo i jméno Milevy Marić. Zároveň i další fakta svědčí o tom, že Mileva dala svůj talent a práci zcela do služeb svého muže a nestála o to, aby její jméno figurovalo na veřejnosti; na otázku, proč se pod jeden ze svých patentů nepodepsala, odpověděla “Wir sind nur Ein Stein”.      

Narození syna přehlušil stálý pocit viny ze zřeknutí se předešlého dítěte. V roce 1905, kdy syn právě oslavil jeden rok, vyšlo pět prací Alberta a Milevy Einsteinových, všechny pod jménem Einstein. Položily základní kámen ke světové kariéře Alberta Einsteina a v následujících letech mu umožnily mezinárodní univerzitní kariéru. Podíl Milevy Marič-Einstein asi už nikdo přesně nezjistí. Všechny rukopisy a poznámky byly zničeny. Jisté ale je- z různých výpovědí, i Einsteina samotného, že mu žena pomáhala při řešení matematických problémů a jeho nápady matematicky propočítávala. Einstein totiž nebyl na matematické půdě žádný systematik a také později, když už nepracoval se ženou, mu matematici pomáhali.      

První léta manželství patřila k Einsteinově nejproduktivnější fázi vůbec. Také Nobelova cena se vztahovala na práce zveřejněné v tomto období. Změna ve vztahu manželů se začala rýsovat, když se roku 1910 narodil syn Eduard. Bylo to křehké, churavějící dítě, které vyžadovalo stálou pozornost. Role matky se pro Milevu stávala čím dál větší zátěží a hlavně velice trpěla tím, že se na pracích svého muže už nezúčastňuje tak jako dřív.      

Krátce před první světovou válkou Einstein přes výslovný odpor ženy přijal pozvání na berlínskou univerzitu. Tam k otevřenému rozvratu ještě nedošlo. Nakonec jej zpečetily až politické poměry. Nastaly těžké časy. Politická situace způsobila dlouhodobé přerušení kontaktu s mužem. Mileva se zadlužila, snažila se sebe a děti uživit hodinami hry na klavír. Největší zklamání však přišlo, když musela vzít na vědomí, že Einstein už o život s rodinou nemá zájem. Jedině tak mohl, nezatížený rodinnými starostmi, pokračovat v bádání. Čas od času sice přijížděl do Curychu na krátké návštěvy a trávil s dětmi také prázdniny, ale v podstatě zanechal svou ženu se všemi problémy zcela osamocenou. A tak se Mileva Marič-Einstein paradoxně ocitla přesně v té roli, kterou si nikdy nepřála, a které se zamlada tolik obávala. Odtržená od vědy byla opuštěnou matkou dvou dětí za extrémně těžkých podmínek. Její finanční situace se zlepšila teprve tehdy, když jí Einstein předal peníze, které dostal v roce 1922 spolu s Nobelovou cenou. Zda tím projevil špatné svědomí nebo dokonce Milevě přiznal podíl na vlastním vědeckém úspěchu už není rozhodující. Její život i nadále naplňovaly starosti o druhého syna Eduarda. Jeho maturita v roce 1929 byla výsledkem obětavosti matky, která sebe a vlastní potřeby postavila zcela do pozadí, aby synovi umožnila normální vývoj. Její námaha však byla marná: syna museli lékaři přechodně umístit na psychiatrii. Pokračoval sice potom v medicíně a sám sebe viděl jako zajímavý případ v tomto oboru, ale potřeboval stálý lékařský dozor, a to matku beznadějně přetěžovalo. Opětovně musel na psychiatrickou kliniku a nakonec už nemohl ani studovat. Po téměř dvacetiletém soužití se šíleným synem vyčerpala Mileva své síly: po obvyklém Eduardově nočním záchvatu ji ranila mrtvice. Zemřela roku 1948, všemi opuštěná, vyčerpaná. Albert Einstein ji přežil o sedm let. Nemocný syn strávil ještě téměř desítku let v psychiatrickém ústavu.      

Na oznámení o Eduardově úmrtí, které nechal jeho starší bratr Hans- Albert otisknout v novinách, nestála o Milevě Marič-Einstein ani zmínka. Informace zněla: zemřel Eduard, syn zesnulého profesora Alberta Einsteina. Stopy po paní Milevě byly důkladně zahlazené- svému staršímu synovi nestála za zmínku už ani jako matka....      

Z nově objevené soukromé korespondence později vyplynulo, že se Einstein k Milevě choval značně egoisticky a panovačně (a ke své druhé ženě taky). Velký vědec a známý humanista za své chování ale nemohl. Byl totiž jen dítětem své doby. Byl odmala vychován ( všem lidem se to tenkrát přímo sugerovalo), že je zcela normální a naprosto přirozené chovat se k ženám sobecky a panovačně- že se s nimi dokonce tak zacházet musí.     

Je víc než s podivem, jak odborná i laická veřejnost dlouho odmítala přiznat zásluhy o největší objevy 20. století ženě, která se mohla stát druhou Marií Curie. Mlčením byla přecházena i věta, kterou v březnu 1901 napsal Einstein v dopise Milevě: “Jak budu hrdý a šťastný až společně naši práci na relativitě pohybu dovedeme úspěšně ke konci.” A určitě to byla také vzpomínka na společný přínos novým fyzikálním objevům, která později Einsteina přiměla k tomu, aby své bývalé ženě přenechal celou finanční částku z Nobelovy ceny.      

Díky studím publikovaným v roce 1905 se Einstein stával ve vědeckém světě stále známější. V roce 1910, když se Milevě narodil druhý syn Eduard, byl jmenován profesorem teoretické fyziky na universitě v Curychu, v následujícím roce a půl přednášel na německé universitě v Praze. V této době začalo jejich pomalé odcizování. Když byl Einstein těsně před vypuknutím 1. světové války povolán na universitu do Berlína, Mileva se s oběma syny vrátila do Švýcarska, nechtěla žít ve stejném městě jako Albertova oficiální milenka Elsa Loewenstahl. Rozvod v roce 1919 ukončil už tak formální manželství. Einstein se ihned oženil se svou sestřenicí Elsou, s níž udržoval vztah již řadu let. Jejich cesty se zcela rozešly. On žil zahrnutý slávou, ona žila s dětmi v ústraní, téměř v chudobě, vydělávajíc si na živobytí hodinami matematiky a klavíru, ale především v každodenní starosti a péči o mladšího Eduarda, u nějž se brzy projevily známky schizofrenie.      

Milevin další život byl poznamenán mnoha dalšími zklamáními a ranami osudu. Psychicky nemocnou sestru Zorku musela prohlásit za nepříčetnou, brzy zemřel i otec a už zmiňovaný mladší syn musel s přestávkami pobývat na psychiatrické klinice a její vlastní zdravotní stav se s přibývajícím věkem stále zhoršoval. Jediným světlým bodem v jejím životě byl starší syn, který se ji později tak odvděčil, a který stejně žil od 30. let s rodinou v USA. Pro světovou veřejnost zůstává otevřená otázka, zda byla také “matkou” teorie relativity, tak jako je Einstein jejím otcem.      

Milevin příklad nejvíc mluví o právu na vlastní volbu. Rozhodla se zapsat na “mužskou” fakultu, být jedinou ženou mezi mužskými kolegy, studovat matematiku, být zodpovědná za všechno, co si předsevzala, ale tato její volba je ještě i dnes vykládána jako nějaký druh viny, jako prohřešek proti přírodnímu běhu světa. Ona se bezúspěšně pokoušela vyrovnat se se svou výlučnou pozicí a tehdy platnými pravidly o řádu věcí. Bránila se vlastní výjimečnosti. Její horlivá a bezvýhradná podpora Einsteinovi mu velmi pomohla. Ale on si to nedostatečně uvědomoval a to mu je třeba mít za zlé. Neuznal její nenahraditelný podíl na objevech, tím spíše, že ona byla nejen matematik, ale i fyzik, a to v době, kdy se fyzice věnovaly sotva tři čtyři ženy na celém světě. Takže je přehnané říct, že ji vykradl, on ji opomíjel a podceňoval. Jednoduše nepokládal její úlohu za něco výjimečného, protože byl přesvědčen, že její pomoc je něco, co se rozumí samo sebou, a co není třeba zdůrazňovat, vždyť je zcela přirozené, aby ženy mužům pomáhaly, ale pouze jako pomocný, doprovodný hlas. Fakt, že jeho žena přitom byla vzdělaná matematička a fyzička, pokládal za svoji přednost, ne její.

Mileva Marić 1896


Šílená finanční elita

Období mezi roky 1880 až 1914 bylo Francouzi nazváno Belle Epoque- krásná epocha. V Evropě se zrovna neválčilo, rozsvítila se první elektrická světla, do vzduchu se vznesly balóny a vzducholodě, byl vynalezen film a jiné úžasné zázraky. Buržoazie podnikala a bohatla- aby ne, když nebyla zavedena daň z příjmu. Kapitál se během čtvrtstoletí zdvojnásobil, heslo o bohatnoucích bohatých a stále chudších chudých se vrchovatě naplňovalo, průmysl vzkvétal, přepych bujel, ale úděl žen a dětí v továrnách byl pořád strašlivý. Možnost první světové války si však nikdo nepřipustil. A přece právě ona pohřbila svět kraječek, dekadence a přepychu pod hromadami mrtvol.      

Výstřely v Sarajevu ukončily "krásnou epochu" a začala válka. Atentát srbských nacionalistů na rakousko-uherského následníka trůnu se však stal pouze záminkou k rozpoutání války. Původcem války totiž nebyl velkosrbský nacionalismus, ale imperiální zájmy finančních oligarchií. Sarajevský atentát byl politickým zločinem- ale válce dal jen záminku a poslední podnět. Atentát na svět měl ve skutečnosti jiné původce: BYLI JIMI KAPITALISTÉ, BANKÉŘI A JEJICH PENÍZE. Ryba smrdí vždycky od hlavy a tou hlavou byly finanční světové elity. V podstatě už asi 200 let (od dob Francouzské revoluce) platí pravidlo, že menšinové finanční elity určují život a morálku většinové společnosti až do těch nejmenších detailů v kterékoliv zemi světa.      

Ještě než budu pokračovat ve vyprávění, chci na něco upozornit. Dějepis by se ve školách neměl učit tímto stylem: Německá říše, sjednocená teprve nedávno, nastoupila totiž do soutěže o rozdělení světa pozdě- teprve tehdy, když už evropské velmoci, Velká Británie a Francie měly svoje díly zabezpečené. S ohledem na svou hospodářskou moc se však Německo cítilo odstrčeno a naléhalo na změnu-kolovala věta o národě, který přišel ke krájení koláče příliš pozdě.      

Správně by se děti měly učit toto: Německo bylo sjednocené teprve nedávno, takže německá oligarchie nastoupila do soutěže o rozdělení světa pozdě- teprve tehdy, když už britská a francouzská finanční elita měly svoje díly zabezpečené. Němečtí finančníci se cítili odstrčeni, proto naléhali na změnu. Média, jimi vlastněná, rozšířila nespokojenou propagandistickou větu o národě, který přišel ke krájení koláče příliš pozdě.      

Proč by se měly děti učit dějepis takto pozměněn? Inu, protože 90 procent obyvatelstva všech zúčastněných zemí nemělo nejmenší možnost do jakýchkoliv dějů zasahovat, či něco sebeméně měnit. Všechno si rozhodovali ti nahoře, těch 10 procent šílených superbohatců a jejich velmi dobře placených poskoků. Široké masy obyvatelstva nikdy nic na věci nezměnilo ani volbami- ty již tenkrát byly pouhou fraškou, zástěrkou, která měla zlegalizovat předem dohodnuté politické figury.      

První světová válka se stala válkou imperialistickou, protože si mocní superboháči chtěli nově rozdělit svět. Koncentrace výroby a kapitálu vedla ke vzniku monopolů, jež hrály rozhodující roli nejen v hospodářství. Začaly se vytvářet mezinárodní korporace, jež ve svých rukách soustřeďovaly všechny nástroje nadvlády ve všech sférách hospodářství i politiky- neboť již tenkrát všemohoucnost finanční světové oligarchie přerůstala jednotlivé národní hranice a vytvářela síť závislostí a spojení finančního kapitálu. Sílil také boj velkých monopolů mezi sebou a podstatně se zvětšovala nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje, což vedlo k nebývalému zostření rozporů a různým válečným konfliktům. Mocní globální kapitalisté neustále mezi sebou zápasili o sféry vývozu kapitálu, o kolonie, zdroje surovin a odbytiště. Takže nastávající válka byla zejména důsledkem krajního a nejhlubšího zostření rozporů mezi finanční elitou Velké Británie ( nejstarší kapitalistická mocnost s nejrozsáhlejší koloniální říší) a finanční elitou Německa, jež britskou elitu hospodářsky předstihla, takže se stala pro ni nebezpečnou- proto bylo potřeba Německo hospodářsky zničit, srazit na kolena.      

Finanční elity prostřednictvím médií začaly promyšleně rozšiřovat názor, že se napětí a rozpory mezi evropskými zeměmi dají odstranit jedině válkou. Tento názor podporovali pochopitelně velmi pilně bankéři i mocné zbrojní firmy, neboť na každé válce se vždy vydělávají fantastické peníze. To vedlo k silnému zbrojení ve všech zemích a tím k připravenosti na válku. Takže v podstatě všechny evropské finanční elity byly v skrytu ochotny vést válku. Plno válečných propagandistů- dobře placených novinářských poskoků z mainstreamu propagovalo horlivě válku ve Vídni, Berlíně, Petrohradě, Paříži i Londýně. Všude existovaly "válečné strany", které léta zakládaly na velkou válku. Bankéři a korporace kvůli svým ziskům připravovali lehkomyslně světu velké neštěstí, které mělo poničit celé 20.století.     

Je třeba ovšem poznamenat, že století páry nebylo o nic méně mírumilovné než století dvacáté, akorát mělo štěstí v tom, že ještě nebyly vynalezeny zbraně hromadného ničení jako po skončení krásné epochy. Jen si vzpomeňme, jak Angličani bezostyšně vyvražďovali Indy na jejich vlastním území. Nebo jak Američani ještě bezostyšněji vyvražďovali Indiány na jejich vlastním území. Anebo jak vraždili též Rusové, Japonci a další a další a další.      

Válečnou ruletu začali mocní roztáčet ve Vídni. Pokoření Srbska mělo prospět říši. Vídeňská oligarchie pomýšlela na protisrbský zásah už léta, ale v červenci r.1914 vrhla kostky definitivně. Rozhodování ji usnadnila německá oligarchie. Císař Vilém slíbil vídeňským vládcům mezinárodně krýt přepadení Srbska. Dal svůj souhlas jen tak při obědě s rakousko-uherským velvyslancem, bez porady s vládou. S takovou lehkomyslností se v císařském Berlíně rozhodlo o osudu milionů lidí! Viléma ani vojáky neznepokojovalo, že by z balkánské jiskry mohl vzniknout evropský požár. Jedno procento bezohledných vládnoucích nadutců tak rozhodlo o životě a smrti devadesátidevíti procent bezbranného obyvatelstva. Jak může někdo používat termín- že vypukla válka. Copak války samy od sebe vypukávají? Války nevypukávají, ale jsou promyšleně a záměrně dlouho předem připravované globální „elitou“.      

Důmyslná propaganda vedená šikovně shora učinila své: do války se většinou rukovalo s nadšením (nikoliv však Češi). Nejvíce se jásalo v Berlíně, kde císař vojákům slíbil, že budou doma dříve, než spadne listí ze stromů- a samozřejmě budou ověnčeni vítězstvím. Také ve Francii, v Rakousku a Uhrách se slibovala nedlouhá triumfální válka. A tak válečné nadšení i mnoha prostých mužů, kteří se dali strhnout propagandou ve všech zúčastněných zemích, neznalo mezí. Uměle vyvolaný jásot v hlavních městech byl veliký a k nástupu do vojenské služby se hlásilo i mnoho dobrovolníků (včetně Švejka). Evropu naplnilo provolávání slávy panovníkovi, národu a vlasti. Doplňovaly je patriotické písně provázené šovinistickými nenávistnými tirádami o nepříteli. V těchto hodinách, tajnými službami vyvolávaných nacionalistických vášní, byl vzýván pouze pocit povinnosti a cti. I někteří dobře zaplacení, prodejní intelektuálové (kterých je dnes také požehnaně) psali plamenné výzvy o tom, aby lidé s nadšením táhli do zákopů. Ojedinělé varující hlasy zůstávaly nevyslyšeny. Nadšení některých naivních idealistů, co se dali strhnout, v zákopech ovšem záhy vyprchalo, zejména když jejich druhové umírali strašlivou smrtí, otráveni německým plynem.      

Počet válčících stran se rychle rozšiřoval, až se zapojilo celkem 39 států. Počet mobilizovaných vojáků přesáhl 70 milionů mužů, z nichž 10 milionů bylo zabito a 20 milionů zraněno. Celkový počet zavražděných lidí včetně civilistů byl odhadnut na 20 milionů. Válečné náklady překročily 200 miliard dolarů. Taková byla bilance první světové války, kterou rozpoutalo jen pár mocných a bohatých pánů, jež si rádi hráli na vojáčky a na bohy. Zavinili miliony lidských tragédii a to jenom proto, že chtěli být ještě bohatější a ještě mocnější. Mír byl totiž pro ně nepotřebnou veteší, a tak způsobili tragédii, jejíž následky cítíme dosud. První světová válka dosáhla nepoznaných rozměrů: demonstrovala hrůzy moderní techniky zapojené do strategie ničení. Nejhorší však na tom bylo, že se touto válkou stejně nic nevyřešilo. Problémy po válce naopak ještě více narostly, neboť rozpory nebyly odstraněny, ale válkou bohužel ještě více nabobtnaly. Nerovnoměrný vývoj světového kapitalismu vyústil ve všeobecnou krizi imperialismu a obsahoval v sobě zárodky nové světové války.      

První světová válka otřásla životem většiny lidí a také otřásla mnoha tehdejšími hodnotami. Ženy v tváři v tvář smrti odhodily spoustu nesmyslných zkostnatělých předsudků a začaly se v nebývalém měřítku emancipovat. Válka paradoxně jejich emancipaci urychlila, protože v jejím průběhu se musely umět samostatně, bez mužů, postarat prakticky o vše. Zatímco muži válčili, ony musely zabezpečit vše ostatní. Spolu s předsudky konečně ze sebe shodily i krajně nepohodlný oděv, který jim svíral tělo ze všech stran. Všechny ty šněrovačky, kostice, volány a oděvy s nekonečným zapínáním. Zahodily tu veteš, která je doslova dusila a bránila jim ve volném pohybu. Svět se probouzel z válečného šoku a podlehl kouzlu jednoduchosti: ženy si zkrátily vlasy i sukně a začaly se oblíkat volně a pohodlně. Takovou módu pro ně vytvořila Coco Chanel. Vynalezla módu dostupnou všem ženám, jednoduchou, praktickou a elegantní.      

Ve většině států získaly ženy po první světové válce volební právo. Mohly přistoupit k volebním urnám jakoby za odměnu za obětavost, kterou během války prokázaly. Někde ale získaly ženy volební právo až po druhé světové válce. To, že právě válka, proti níž ženské mírové hnutí vystupovalo, přinesla ženám volební právo, působilo ovšem jako paradox. Volební právo však samo o sobě situaci žen nezměnilo- ale změnil ji boj za jeho dosažení. Během něj si ženy po několika tisíci letech začaly totiž uvědomovat sama sebe jako bytost oddělenou od muže a od rodiny. Teprve nedávno začaly chápat, že mají právo také na vlastní život, na vlastní osobnost, na vlastní názory, na vlastní majetek, vzdělání i povolání. Pochopily, že jsou samostatným svébytným a svobodným člověkem (jakým kdysi byly) a nikoliv mužovým nesvéprávným přívěskem. Nejvýznamnějším výsledkem emancipačního hnutí však bylo pochopení, že žena vnímá svět jinak než muž (a doufám, že je to znát i z mého psaní). Několik tisíc let byl svět takový, jak ho chápali a vykládali muži; svět byl hodnocen jen podle mužských měřítek a řídil se mužskými principy. Nyní však žena a také mnozí muži zpozorovali, že mužské vidění světa není viděním celého lidstva. Teprve po tomto poznání mohly ženy pochopit samy sebe a přivést k tomuto pochopení i muže.      

Dívky mohly již v daleko větší míře studovat na vysokých školách- ale i po válce u mnohých dívek byly naděje na vysokoškolské studium zpřetrhány zákazem jejich otců. V rodinách totiž stále ještě vládl patriarchát, podporovaný nadále náboženstvím i oficiálními zákony. Manželská novela vydaná u nás r.1919 v jádru setrvala na starém systému rakousko-uherského občanského zákona, kde veškerá moc nad manželkou a dětmi byla ponechána v rukou manžela, respektive otce.      

Ženy se proti tomuto zákonu ozvaly a do časopisu Hvězda napsaly: ”V § 91.obč. zák. se stanoví, že muž je hlavou rodiny a že jako taková má právo zejména říditi domácnost, avšak je povinen živiti ženu slušně dle svých prostředků a zastupovat ji, kdykoliv toho potřebuje. Právo samo tu tedy stanovilo předpoklad, že pramen výdělku je v rukou mužových, což konečně se srovnávalo se zásadami v době, kdy zákon občanský byl vydán, tedy kolem roku 1811. Ale od té doby se staly rozličné změny. Kdežto dříve ženy byly vyloučeny z veřejných služeb skoro úplně, ústavní listina republiky Československé v § 106. stanovila, že výsady rodu, pohlaví a povolání se neuznávají. Tím tedy měla padnouti úplně zásada, že muži jsou způsobilí ku službám veřejným. Ale přece zásada naprosté rovnosti pohlaví ve všech veřejných a státních službách nebyla provedena důsledně. Ještě dnes se vyžaduje mužské pohlaví k povolání soudcovskému, protěžují se učitelské ústavy při výběru žactva ve prospěch hochů na úkor dívek, atd.(jak rozdílné od dnešní doby!)

Náš občanský zákon z roku 1811 je tak legračně upřímný, že v § 91. praví, že muž má jako hlava rodiny říditi domácnost. Roztomilé čtenářky, které den po dni se otáčíte kolem plotny, zkuste to jednou a zplnomocněte svého manžela, aby vám dal instrukce pro vaši činnost v domácnosti a uvidíte ke svému špatnému potěšení, jak to v té vaší domácnosti bude dopadat! Tedy ten nešťastný omyl § 91. trvá přes sto let.      

Muž ráno odejde a v poledne přijde, na ženě spočívají veškerá břemena domácnosti. Muž přece neřídí domácnost, neboť domácnost může říditi pouze ten, kdo ji rozumí a to zpravidla vždycky žena, nikdy muž. Dejte auto do rukou osobě, která mu nerozumí, aby ho řídila a buďte bez starosti, že daleko nepojedete. Jak je to ve skutečném životě, tak je to i v rodině. Domácnost řídí žena, neboť toliko ona ji rozumí, třebaže zákon právo řídit domácnost dal do rukou mužovi.     

Jestliže tedy náš manželský zákon v této věci učinil kotrmelec, musíme se ozvat, my ženy, abychom naše zákonodárné činitele na kotrmelce rakouské legislativy upozornily, a aby se také v naší osnově manželského práva neopakovaly. V životě totiž může nastati případ, kdy muž, ačkoliv domácnosti nerozumí, umíní si využití práva, daného jim do vínku samým zákonem a začne říditi domácnost. Muž totiž prostě oddělí ženě určitou část měsíčného příjmu na domácnost, většinou jen podle oka a raději méně než více, která zdaleka nestačí k úhradě výloh domácnosti. Zbytek si ponechá a často zbytečně utratí. A žena nemůže nic říci, neboť ona podléhá muži jako hlavě rodiny.      

A všechno toto zlo pochází z toho, že muž, který domácnosti nerozumí, ji řídí. Jsou-li tu děti a muž nechce ze své týdenní mzdy si dáti strhnouti nutný obnos, odnášejí následky jeho tvrdošíjnosti jeho vlastní děti. V nedostatku finančních prostředků je nucena žena šetřiti i na dětech, které pak trpí podvýživou. Je tedy v zájmu celého našeho hospodářského bytí, aby naši zákonodární činitelé se odhodlali a odstranili vřed na nemocném těle rozvrácených rodin, ozdravili je, neboť familia est regnorum fundamentum (rodina je základem státu)”....      

Zatímco ženy rozšafně rozjímaly nad zastaralými zákony, neměly tušení, jaké hrůzy na ně teprve ještě čekají. Nevěděly, že jednou budou lidé živořící mezi dvěma světovými válkami nazváni "ztracenou generací." Předpoklady pro vypuknutí druhé světové války, jak už bylo řečeno, zrály hned po skončení té první. Versailleská smlouva se svým jednostranným připisováním viny za válku se ztrátami území a s vysokými reparačními nároky a požadavky na Německo vyvolala v této zemi velké rozhořčení, pocit potupy a přispěla k vzestupu nacionalistického hnutí.      

Pro vnitropolitický vývoj všech evropských států byly charakteristické poválečné hospodářské krize, nezaměstnanost a ještě větší zostření všech vnitřních konfliktů než před první světovou válkou. Tyto krizové situace vedly v téměř všech evropských státech ke vzniku fašistických hnutí- politických seskupení, které sledovaly extrémně nacionalistické, antiliberální a expanzionistické cíle. Fašismus, vzniklý v období všeobecné krize, vyjadřoval zájmy nejreakčnějších a nejagresivnějších sil monopolistického kapitálu. V počáteční fázi využívaly fašistické strany antikapitalistických hesel- ale později se rychle spojovaly s bohatými průmyslníky, bankéři, se zbrojaři, byrokracií a s pravicovými stranami, které očekávaly od fašistické vlády rozbití dělnických stran a odborů, snížení mzdových nákladů a získání nových trhů.      

K charakteristickým rysům fašismu patřilo užívání extrémních forem násilí k potlačení jakéhokoliv odporu, a také široce využíval státně monopolistickou regulaci ekonomiky. Fašisté se snažili o co největší kontrolu nad společností a osobním životem lidí. (Nepřipomíná vám to dnes něco?) V zahraniční politice se fašismus dal cestou imperialistických výbojů a orientoval se na systematickou přípravu dobyvačných, čili loupeživých válek, s cílem dosažení nového rozdělení světa. (Nepřipomíná vám to dnes něco?)      

V boji za vytvoření masové sociální základny formuloval fašismus soustavu názorů, tzv. fašistickou ideologii, která do značné míry čerpala z různých reakčních, zejména iracionalistických a biologizujících učení a teorií, vzniklých ještě před nástupem fašismu (např. význam sociálního darwinismu nebývale vzrostl a sloužil k ospravedlnění násilí v politických sporech: právo na život mají jen ti nejsilnější).      

Nejdříve se dostal k moci fašismus v Itálii: obava z "rudé revoluce" donutila krále, církev, liberály i demokraty ustoupit požadavkům fašistů, což bohatými průmyslníky pečlivě vybrané figurce Mussolinimu umožnilo nastolit r. 1922 vládu jedné strany. Byly rozpuštěny staré opoziční strany, především komunisté a socialisté, jejichž vůdcové byli zatčeni či zahnáni do ilegality. Mussolini vybudoval první fašistický stát a byla to teroristická diktatura nejšovinističtějších špiček monopolního kapitálu ( čili za vším hledej prachy, alias velké boháče). Základní rysy fašistického kapitalistického státu byly: teroristické metody ve státní správě, likvidace demokratických svobod, úplné potlačení významu zastupitelských orgánů. V čele vlády stál vůdce s neomezenou mocí. Celý státní aparát se militarizoval a centralizoval. Ve vztazích k ostatním zemím vystupoval fašistický aparát agresivně, v právu panovala za fašismu zvůle provázena obvykle vypjatým rasismem. Vázanost státních orgánů právem stále formálně trvala- ale v praxi již neexistovala.(Nepřipomíná vám to dnes něco?)      

Úspěchy italských fašistů se staly vzorem německým nacistům. Německý nacismus (název odvozen od výrazu nacionální socialismus) se vyvinul v nejbrutálnější odrůdu mezinárodního fašismu a k politickému průlomu jim napomohla světová hospodářská krize. V r. 1932 již měla NSDAP nejsilnější frakci v říšském sněmu. Nikdy se jí však nepodařilo dosáhnout vytoužené absolutní většiny. Nebyli to tedy voliči, kdo pomohl další pečlivě vybrané figurce Hitlerovi k moci, nýbrž vlivné kruhy průmyslníků a velkostatkářů (opět: za vším hledej peníze, alias superboháče). Pak za pouhých pět měsíců vytvořila NSDAP základy nacistické diktatury trvající příštích 12 let.      

Po uchopení moci r.1933 vytvořil Hitler otevřenou teroristickou diktaturu. Většina základních práv byla zrušena, politická opozice zničena. Nastoupila hrubá síla toho nejhrubšího zrna. Demokracie skončila, tvrdá pěst snadno kohokoliv umlčela. Nacismus se vyznačoval bezuzdnou nacionalistickou a sociální demagogií a pořádal antisemitské pogromy. Ideologicky se nacismus opíral o antikomunismus, krajní šovinismus a rasismus, filozoficky o iracionalistické myšlenkové proudy. Jeho ústřední ideje, jimiž soustavně propagandisticky zpracovával vědomí mas, byly v nejkoncentrovanější podobě obsaženy v Hitlerově knize Mein Kampf (Můj boj), hlásající vojenskou expanzi, rasovou nerovnoprávnost, vůdcovský princip a víru ve všemohoucnost státního mechanismu.      

Využívaje tradic pruského militarismu, vytvořil nacismus pevně skloubený systém pyramidově hierarchicky uspořádané teroristické diktatury. Vycházel z absolutní moci NSDAP, kterou strana získala pomocí zmocňovacího zákona, zákona o zajištění jednoty strany a státu. Svým rozsahem zahrnoval zrušení všech demokratických a občanských práv, potlačování všech projevů nesouhlasu, i program masového vyhlazování. Nástroji teroru byl policejní aparát (gestapo, SD,SS, SA, Justiční aparát, tzv. lidové a zvláštní soudy), systém koncentračních táborů, věznic a ghett, tzv. dohlížecí činnost NSDAP a k tomu všemu dokonale propracovaný systém propagandy, a ideově podchycené organizace mládeže a žen.      

Pro provedení militarizace země se Hitler za podpory německé generality dal cestou boje o světovládu. Na válku se předem důkladně a systematicky připravoval, což bohatým zbrojařům a bankéřům, skrytým za oponou, opět náramně vyhovovalo. Jakákoliv válka je totiž pro určité lidi vždy především velkým byznysem. V letech 1933-39 vzrostly roční náklady na zbrojení z 0,7 na 25,9 miliardy marek (více než 60% státního rozpočtu!). Důsledkem byl rapidní nárůst zadlužení státu- banksteři si náramně namastili kapsu. Kde mohlo Německo být, kdyby tyto peníze místo do zbrojení radši vložilo do rozvoje státu?      

Fašistický blok systematicky posiloval své pozice v Evropě, Asii a Africe řadou agresivních intervenčních a koloniálních válek. V letech 1931-32 došlo k japonské agresi v Mandžusku, r.1935 zaútočila Itálie na Habeš (Etiopii), 1936-39 podporovaly italsko-německé intervenční síly fašistické pučisty v občanské válce ve Španělsku, r. 1937 napadli Japonci Čínu a r. 1938 a 1939 zaútočili na Sovětský svaz. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii. Východisko z krize 30.let hledali tedy vládnoucí globální fašisté v koloniální expanzi a v přípravě 2.světové války společně s nacistickým Německem. Odpovědnost za přímé rozpoutání druhé světové války měly tedy oligarchie fašistického útočného bloku (Německo, Itálie, Japonsko).      

Na jaře 1938 provedla Hitlerova vojska anšlus Rakouska. Na podzim 1938 došlo na základě mnichovské "dohody" podepsané zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie k vydání pohraničních oblastí Československa ( o nás bez nás). V březnu 1939 pohltil Hitler zbytek českých zemí. Výrazných úspěchů ve sféře zahraniční politiky dosahoval fašistický útočný blok díky politice usmiřování, kterou se západní oligarchie snažily orientovat agresi nacistického Německa proti SSSR.      

Co nacistům umožňovalo, že mohli beztrestně hubit po statisících i civilní obyvatelstvo? A jak je možné, že donutili i statisíce normálních řadových mužů, aby se z nich přes noc staly šílené vraždící stroje? Umožňuje to armáda! Její dokonale promyšlená vojenská hierarchie, její neúprosná vojenská disciplína a mašinérie, která přikazuje: jestli nezabiješ, sám budeš zabit! Velitel, co vydal rozkaz zničit vesnici si sedí někde v teple na velitelství a nevidí na vlastní oči zvěrstva páchaná vojáky. Vojáci, kteří dostali rozkaz vraždit se sice masakru osobně zúčastňují, ale mají pro sebe omluvu, že za nic nemohou, protože oni jenom musejí pod trestem smrti plnit rozkazy shora. Voják ví, že je pouhým vykonávacím strojem, pouhou součástí pušky, kterou používá. On nesmí mít svůj vlastní názor, natož mozek- protože hlavní mozek sídlí na velitelství. A tak vojenská disciplína zbavuje jednotlivce jakékoliv odpovědnosti i svědomí. Původně jsem se domnívala, že by ženy nebyly za žádných okolností schopny dopouštět se takových zvráceností a zvěrstev. Dnes už si jistá nejsem, protože ten princip, jak ovládat masy, je až příliš dobře propracován, než aby se nevztahoval i na ženy.     

I k současné armádě a jejím zeleným mozkům mám vysloveně odpor. Hluboce jí opovrhuji. Můžete mi jak chcete vykládat, že je armáda nutná, že chrání naši vlast před nepřítelem a kdesi cosi, z mého ženského hlediska je to parazitní organizace, která se i v dobách nejhlubšího míru pořád připravuje na válku. Ukrajuje obrovské finanční prostředky ze státního rozpočtu na samé bezúčelné věci- na zbraně. A je to úplně to samé, jako byste ty peníze hodili rovnou do kanálu ( neboť k čemu jsou gripeny za 100 miliard armádě, která od r.1620 za svou vlast nebojovala?). Je to darmožroutská organizace, která cvičí mladé muže k agresivitě a zabíjení lidí. Jakmile se naskytne příležitost k válce, změní se tato podivná instituce ve zločineckou bandu, které je dovoleno beztrestně vraždit nejen vojáky, ale i civilisty. Viděli jsme to v bývalé Jugoslávii a teď zase v Libyi. Velitelé vojsk totiž vždy a zásadně slouží zájmům mocných elit, nikdy ne většinovému, prostému obyvatelstvu. Vždyť za tím účelem jsou elitou vybráni a velmi dobře zaplaceni.      

Hitler, který prý sám měl židovské předky (jeho otec byl prý levobočkem Rothschilda) byl přímo posedlý mýtem o "světovém židovském spiknutí", jež má za cíl ovládnout celý svět. Pavědecká teorie, sociální darwinismus, mu zároveň umožnila tvrdit, že Němci jsou vyšší, nordická rasa , kdežto většina ostatních národů jsou méněcenné rasy a je třeba je vyhladit. Osvětim, největší nacistický koncentrační vyhlazovací tábor, byla nejvíce mezinárodní. Dobytčí vagóny sem svážely nejen židy, ale i ”méněcenné rasy”, zejména Romy z celé Evropy. Zde také působil Josef Mengele, známý jako Anděl smrti (), který prováděl "vědecké" experimenty na dětech, trpaslících a dvojčatech.      

Hitler obviňoval židy ze světovlády, ale sám po ní bažil. Nastolil opět silový, loupeživý režim , kde miliony německých vojáků, kteří měli na opascích napsáno "Bůh s námi", se vydalo na dobyvačné, loupežné tažení světem.Tak se do rukou postupujících nacistických armád dostávaly banky, depozitáře uměleckých děl i celé sbírky jak státní, tak i soukromé. Se známou německou důkladností kradli na co přišli. Byly rabovány podzemní sejfy, bez ohledu na majitele, zlato v mincích i prutech, šperky a cenné papíry, valuty i umělecká díla. Příjemcem uloupených pokladů byl pochopitelně v prvé řadě Vůdce německých banditů Adolf Hitler, jehož kořist odhadli střízlivě britští odborníci na sto milionů liber sterlingů. Na území České republiky dodnes někde leží ukryt poklad cenností, které naloupila německá armáda. Ale buďme spravedliví, neloupil jen Hitler, i Sověti se činili. Tajně odvezli miliony uměleckých děl a knih do Sovětského svazu, s cílem vybudovat supermuzeum s uměním vydrancovaným z celé Evropy.      

Němečtí nacisté a ruští komunisté přinesli lidstvu "nové objevy": koncentrační tábory, masové vyhlazování, továrny na smrt. Z vraždění učinili průmysl, z vrahů udělali neosobní zaměstnance. Lidská civilizace se ocitla na křižovatce, na jaké ještě nikdy nestála. Státy atlantické aliance vedly tehdy válku nikoliv o vítězství či porážku, nýbrž o samu existenci demokracie a všech duchovních hodnot, které lidstvo v sobě doposud objevilo. Válku, v níž vinou nacismu přestaly platit jakékoliv lidské zábrany, v níž přestaly platit fronty a zápolí, v níž zmizel rozdíl mezi vojákem a civilistou. Válku, kterou dr. Goebbels nazval totální. Nikdy v dějinách nebylo vyhlazeno tolik lidí válečnými útrapami a v továrnách na smrt- ať už v koncentračních táborech nacismu, či v sibiřských lágrech komunismu.      

Dosud nejstrašnější válka v dějinách lidstva trvala 70 měsíců. Kromě 55 milionů mrtvých bylo jejím výsledkem 35 milionů raněných a kolem 2 milionů nezvěstných. Ještě nikdy nebyly ztráty na životech u civilního obyvatelstva tak vysoké jako v této válce. Byl to nejrozsáhlejší a nejničivější válečný konflikt, do něhož bylo postupně vtaženo 61 zemí s více než 80 procenty obyvatel naší planety. Nové rysy 2.svět.války proti válkám předcházejícím spočívaly také v tom, že vedle lidského nasazení podstatně o výsledku bitev rozhodovala i technika.      

V obou válkách bylo dohromady vyhlazeno asi 80 milionů lidí. Museli všichni ti lidé zahynout? Proč se vůbec rodili? Aby tyhle hrůzy zažili a pak hrůzným způsobem umřeli? Celkové materiální škody u všech států se nedaly ani vyčíslit. Kde už lidstvo mohlo být, kdyby vládnoucí finanční oligarchie nebyly tak šíleně bezohledné?      

Nejhorší na celé situaci bylo to, že ani po druhé světové válce nebyl všem útrapám konec. Podařilo se sice zlikvidovat Hitlera a fašismus, bohužel zde zůstal hybrid fašismu- komunismus, v jehož čele stál Stalin. Tenkrát svět ani přesně nevěděl, co všechno Stalin ve své zemi prováděl. Ovládal jednu z největších zemí světa a nechal povraždit 40 milionů jejich obyvatel.      

Věděl, že chce-li si udržet absolutní moc nad 200 miliony sovětů, musí soustavně popravovat nejen viníky, ale i nevinné. Likvidoval průběžně všechny své potenciální politické protivníky a preventivně i všechny lidi schopné odporu na jakékoliv úrovni a pod jakoukoliv záminkou. Vyhlazovací metody Stalinovy tajné policie o několik let předstihly metody Hitlerova gestapa a SS a patrně jim sloužily jako prototyp.     

Sovětská ekonomika po Stalinových zásazích upadala a šéf tajné policie Jagoda dostal za úkol očistit Stalinovu pověst. Měl najít náhradní oběti a ukřižovat je. Současně měl jako vždy zbavit Stalina konkrétních odpůrců. Tisíce osob- a byli to samí intelektuálové- bylo popraveno. Stalin a ti co ho řídili z pozadí, intelektuály totiž nesnášeli.      

Jagoda toho po čase moc věděl, a tak byl popraven. Nastoupila nová čerstvá síla- Ježov. Měřil asi metr a půl, byl lidskou hyenou a do dějin se zapsal jako krvavý trpaslík. Z Ježova učinili Stalin a spol. svého největšího mistra kata. Věděli, že krvavý trpaslík se za krutý vtip, který s ním sehrála příroda, krutě pomstí světu ostatních smrtelníků. Ale po čase toho Ježov také mnoho věděl- a tak byl taky popraven. Prý přitom hrůzou pištěl jako myš. Nastoupila nová čerstvá síla- Berija. I Berija nacházel ve své práci, tj. zabíjení lidí, jakousi až přízračnou krásu. Stalin díky své metodě nepřetržitého likvidování odpůrců vládl neporazitelně celých 30 let. "Otec národa" konečně chcípl r. 1953 ve věku 73 let víceméně přirozenou smrtí (nebo byl otráven- to už se nikdy nedozvíme). Tři měsíce po Stalinově smrti byl Berija zastřelen. Když si ho kat odváděl, plazil se Berija po kolenou a žadonil o život. Jak snadné je ničit životy jiných lidí a nesnadné přicházet o svůj!

Z deště pod okap

Československo se vymanilo z německé okupace a chvíli po válce bylo zdánlivě opět svobodnou zemí. Netrvalo to však dlouho- po roce 1948 upadlo do totality zas. Vítězný únor 1948 ale nebyl pouze převrat vedený ze Sovětského svazu. Byl jen zákonitým vyústěním Jaltských dohod mezi americkou oligarchií a Stalinem. Již ve chvíli, kdy generál Patton dostal v Plzni rozkaz, že nesmí jít osvobozovat Prahu, již tehdy bylo o nás bez nás zase rozhodnuto. Takže nikoliv komunisti, ale americká oligarchie v čele s prezidentem Rooseveltem o nás rozhodla, že nás obětují Stalinovi. Z německého područí jsme byli vehnáni do područí Rusů. Pod velením sovětských soudruhů jsme pak povinně museli 40 let budovat socialismus.      

Mnoho nadaných a schopných lidí uteklo před komunisty na Západ, ale Anny proletářky a jejich Toníkové se socialismu nebáli. Dělnická třída už měla plné zuby těch zištných kapitalistů, co si mysleli, že za své peníze si mohou koupit a dovolit úplně všechno! Povýšené milostpaní a nadutí milostpáni jim pili krev už hezky dlouho. Protože dávali až příliš často tvrdě najevo, že chudá lůza je na světě jen od toho, aby na ně dřela a otrocky jim sloužila. Chudí lidé, zbídačení válkou neměli co ztratit. Proč nezkusit socialismus? Sliboval beztřídní společnost, kde si všichni budou rovni, měl to být konečně ráj na zemi.      

Dělníci, rolníci, pracující inteligence, ba i ženy, básníci a blázni se nadšeně po únorovém puči vrhli do budování socialismu. Neboťˇ v něm spatřovali definitivní rovnoprávnost všech se všemi. Ženy se dokonce nadšeně v nebývalém měřítku vrhly i do politiky, což byl jev nevídaný a podivuhodný. Ale jako už tolikrát v historii, byly později odsunuty do pozadí. Zůstat mohlo jen pár oddaných soudružek, jakou byla například Anežka Hodinová-Spurná. Byla členkou KSČ již od r.1921 a památným se stal její projev v parlamentu r.1930, kde před zkoprnělými kapitalisty přednesla: "Víme dobře, že vy se nejvíce bojíte radikalizujících se mas žen. Toho důkazem je, že jste nám zakázali náš Mezinárodní den žen. Pokud máme zprávy, byl již zakázán na 14 místech.... Rovnoprávnost ale jednou nebude jen pouhou frází....z vašich krásných paláců a z vašich vil, které dnes obýváte vy, naděláme dělnických sanatorií a dětských jeslí, jako to udělali v Sovětském svazu.... Z Karlových Varů a Mariánských lázní vyženeme všechny lenochy a povaleče a uděláme z nich sanatoria pro dělníky. Všechna krásná místa, kde se dnes roztahuje jen buržoazie, budou patřit dělníkům a pracujícím rolníkům"....     

Není divu, že tak vzácnou, zanícenou soudržku s prorockými schopnostmi komunisté chránili jako oko v hlavě na budoucí časy. R.1939 emigrovala Anežka Hodinová-Spurná z pověření strany do Velké Británie, kde se stala členkou vedení čs.komunistické emigrace. Byla tam před nacisty dobře schovaná a chráněná až do konce války. To senátorka Františka Plamínková takové štěstí neměla. Byla to skutečná intelektuálka, novinářka a politická činitelka národně social. strany. Byla zakladatelkou a předsedkyní Ženské národní rady, která se snažila o to, aby i muži pochopili, že jen žena vzdělaná a správně sebevědomá je jejich nejlepší družkou a nejcennější spolupracovnicí. Františku Plamínkovou nikdo nechránil, byla r. 1942 za heydrichiády nacisty popravena. Kdežto soudružka Anežka Hodinová-Spurná potom po válce dlouhá léta zastávala funkci místopředsedkyně Národního shromáždění. V této vysoké funkci byla v naší republice první ženou.      

Existovaly i ženy, které hned na samém počátku prokoukly pravé poměry. Nedaly se tak jako široké masy lidí obalamutit líbivou socialistickou propagandou. Takové ženy byly zavčas z politiky odstraněny. Statečná a zásadová Milada Horáková byla dokonce komunisty r. 1950 popravena. To Stalinův pařát zasáhl až k nám. Několik sovětských poradců nám totiž přijelo poradit, jak správně zakroutit krkem politickým odpůrcům. Milada Horáková, která přežila nacistické věznění, nepřežila komunistické běsnění. Po smrti Stalina se ale i u nás poměry zmírnily, totalita, která v sobě měla všechny znaky fašismu, už nebyla ke svým občanům tak otevřeně krutá.      

Narodila jsem se do doby, kdy se udál jeden nenápadný, leč o to převratnější převrat: byl oficiálně zrušen patriarchát v rodinách. Od 1. ledna 1950 vstoupil v platnost nový zákon, který určil, že jsou si muž a žena ve všem rovni a i v manželství mají stejná práva a povinnosti. Na rodinné právo, které ženy kritizovaly už před válkou totiž znovu došlo 7. prosince 1949. Toho památného dne, po 138 letech byly zrušeny rakousko-uherské paragrafy z roku 1811, v nichž bylo stanoveno, že muž je hlava rodiny. Je to neuvěřitelné, že jsem se narodila ve stejné době, kdy byl zrušen rodinný patriarchát. Vždyť je to tak krátká doba! Takže já vlastně patřím k první generaci, která po pětitisíciletém patriarchátu začala být vychovávaná svobodně a rovnoprávně. Otcovská moc byla ze zákona zrušena, otec přestal být oficiálně hlavou rodiny. Už nebyl manželce a dětem nadřazen- a skutečně, tato okolnost se výrazně odrazila ve vztazích lidí už v mém dětství. Tato nenápadná revoluce zgruntu změnila vztahy v rodině.      

Od zrušení patriarchátu se v rodinách rychle mnoho věcí měnilo k lepšímu. Vztahy začaly být poznenáhlu mnohem lidštější a demokratičtější. Otcové rodin konečně mohli odhodit tyranskou panovačnost svých otců a stali se z nich daleko normálnější muži. Naše matky, tím že pracovaly a byly výdělečně činné, získaly sebevědomí, jaké jejich matky, dlící celý život v domácnostech, nikdy neměly. Prostě poměry v rodinách nabyly daleko příjemnějších rozměrů pro všechny zúčastněné, než v minulosti. Dívky byly vychovávány a vzdělávány naprosto stejně rovnoprávně jako chlapci. Ve svém dětství jsem nepocítila ani stín jakékoliv diskriminace. My, pionýři a pionýrky jsme totiž společně, ruku v ruce, s nadšeným optimismem a důvěrou hleděli vstříc k světlým a zářným budovatelským zítřkům.      

Ovšem je pravda, že mnoho předsudků z dřívějších dob bylo velmi úporných a dál přetrvávaly. Tím komplikovaly život i v moderní demokratické rodině. Nesmíme zapomínat, že naše matky a otcové ještě vyrůstali v tuhém totalitním patriarchátu, a tak nebylo divu, že mnohým z nich "hlava rodiny" strašila v hlavách dál. Vzpomínám si, jak moje matka se ještě ve 40 letech před svým přísným otcem krčila jako ustrašená myš a vykala mu.     

V civilizovaném západním světě mají dnes ženy úplně tytéž možnosti jako muži. Feministky sice ještě čas od času remcají, ale pravda je taková, že když chce některá nadaná žena prorazit a něčeho dosáhnout, tak tu možnost prostě dnes už skutečně má. Různé brzdy sice stále ještě existují, ale to popíšu v jiných kapitolách.      

Ten podivný režim, v němž musela moje generace prožít tu hezčí půlku života, by se dal nazvat "fašismus s lidskou tváří." "Beztřídní" společnost se po komunistickém puči záhy roztřídila na vládnoucí komunisty a druhořadé občany. Nebo lidově řečeno- na papaláše a čičmundy (patřila jsem k čičmundám). Lidé si byli údajně rovni- ale komunisti byli rovnější. V marxleninské straně se vytvořila přísná hierarchie a byla to propracovaná pyramida moci, v jejíž špičce rozhodovala prakticky o všem úzká oligarchie komunistů. Ale i tak bylo tenkrát ještě dost lidí, kteří v uskutečnění ideálů komunismu pořád pevně věřili. Věřili, že stačí komunismus jenom trochu zdokonalit, vylepšit, zreformovat. Tito reformátoři se pokusili v tzv. Pražském jaru r.1968 o "socialismus s lidskou tváří"- se zlou se však potázali. Z Moskvy přilítla tvrdá pěst a dala nám jasně najevo, kdo je tady pánem. Později se prosadil názor, že moskevští vládci zde potřebovali upevnit své pozice a nasadit sem svá vojska, proto kvůli tomu vzniklo to naaranžované divadýlko zvané “socialismus s lidskou tváří”, aby sem mohli “dočasně” nainstalovat své vojáky.
     Jestli do r.1968 někdo ještě věřil na čestného komunistu, po tomto roce už nevěřil takřka nikdo. Všeobecně se vědělo, že do strany se hlásili už jen zištní kariéristi, kteří to chtěli někam dotáhnout. Kdo měl dostatečně pružnou a ohebnou páteř, nejlépe přímo křivou, ten se mohl vyšplhat hodně vysoko. Ale kdo měl svoje pevné zásady- ten se držel lopatové násady. Kdo byl "hodný" a nezlobil, tomu dal režim pokoj. Mohl si v klidu přežívat, kutit něco na zahrádce a občas i něco ukrást ze státního majetku (koneckonců všechno bylo všech, už jsme vlastně žili v komunismu). Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá svou rodinu- to bylo stěžejní socialistické heslo poněkud smutného odporu proti normalizaci sedmdesátých let. "Hodných" lidí bylo nejvíce, těch co odporovali režimu bylo nejméně. Taky obvykle špatně dopadli-oni i jejich děti.      

Čtyřicet let prožitých v socialismu, to bylo čtyřicet let prožitých ve lži, ve zvrácených poměrech, kdy poctiví, čestní lidé se museli podřizovat bezpáteřním kariéristům. V neprodyšně uzavřené kleci, za železnou oponou, za ostnatými dráty, dělícími nás od svobodného, demokratického světa. Vláda "jedné strany" vytvářela jednostrannou vládu i z jiného hlediska: moc měli v rukou pouze muži. Ženy byly z nejvyšší politiky postupně vytlačeny, a tak po čtyřiceti letech od "dělnické revoluce" zbyla ve vládě už jen jediná žena. Byla jí soudružka Marie Kabrhelová, zvaná Kabrhelka. Měla nepřebernou spoustu funkcí, ale žádnou moc. Byla to soudružka, která byla ve vládě jenom na okrasu, aby se tam prostě mezi samými muži skvěla alespoň jedna žena.

Z bláta do louže a odkaz Zdeňka Adamce

Dne 17. listopadu 1989 “vypukla” takzvaná Sametová revoluce. Což byl zase jenom jeden z dalších mnoha podvodů páchaných globální “elitou” na široké veřejnosti. O tomto listopadovém puči se více rozepisuji v kapitole Peníze a politika jsou spojené nádoby, takže zde to již rozvádět nebudu. Důležité je akorát vědět, že touto slavnou, uměle vyvolanou „revolucí“ jsme se dostali z bláta do louže. Z vylhaného socialismu zpět do prohnilého kapitalismu. To jsme si tedy fakt pomohli! Prohnilý kapitalismus je ve skutečnosti ještě větší totalita než byl socialismus. Je to totalita peněz. Bohatí mafiáni, parazitičtí psychopati, globální banksteři a korporace vládnou celému světu a není z toho úniku. Vše je jen propočítáváno na peníze a zisk a lidskost zmizela takřka ze všech sfér života.      

Devatenáctiletý student Zdeněk Adamec, který se roku 2003 upálil na Václavském náměstí na protest proti nelidskému kapitalismu ve svém dopise na rozloučenou napsal: Vážení obyvatelé celého světa! Akce nazvaná Pochodeň 2003 je pokračováním protestů proti zlu, které je všeobecně tolerováno po celém světě. První vlnu protestů začal Jan Palach, který se upálil někdy v roce 1968 na protest proti tehdejšímu komunistickému režimu. Brzy po něm se upálil Evžen Plocek, Jan Zajíc a další hrdinové. Ani po revoluci v 17. listopadu 1989 jsme si příliš nepomohli. Jistě, už můžeme svobodně hlásat, že ten nebo onen politik se nám nelíbí atd., aniž by nám hrozila práce v uranových dolech. Ve školách již není nejdůležitější k zahájení výuky fotka Lenina, ani do našich dětí nikdo nevtlouká žádnou propagandu atd. Ale bohužel se objevily jiné věci. Takzvaná demokracie, kterou jsme si vybojovali, vlastně demokracií v pravém slova smyslu není. Je to jen vláda úředníků, peněz a dalších mocipánů, kteří šlapou po obyčejných lidech. Celý svět je již ovládnut penězi a zkažen. Na záchranu není pozdě, ale pokud budeme takto pokračovat dále, tak se buď všichni udusíme ve znečištěném vzduchu nebo povraždíme při válce. Možná jste četli v novinách, viděli v televizi co se dnes děje. Každý týden vražda, střílí se už i ve školách. A kdo za to může? My všichni, ano my všichni kdo na to nečinně přihlížíme, nebo si říkáme to se nás netýká atd. Je tomu asi rok co se střílelo ve školách. Nikdo proti tomu nic neudělal. Stále každý den usedáme k televizi, to jest Satanův vynález, pokud to tak nazvu. Koukáme se na krvavé filmy, dovolujeme aby se na to dívaly i naše děti (v mnohých rodinách vychovává děti spíše televize než rodiče) co tedy můžeme čekat? V zdánlivě nevinném kresleném filmu Tom a Jerry je víc násilí než v kdejakém jiném filmu.
A co třeba trochu ekologie? Každou sekundou do atmosféry a řek vypouštíme tuny odpadu a my jen přihlížíme. Výfukové plyny z aut pomalu otravují celou Zemi. A co proti tomu? Třeba přestat jezdit autem? To asi těžko. A proč už alespoň nemají všechna auta povinně katalyzátory? A jak dlouho trvalo prosazení mezinárodního nařízení o zákazu používání freonů. A proč zákazy? To potřebujeme nad sebou mít policajta, který by na nás dohlížel? Proč jsou potřeba zákony? To si každý člověk nemůže sám uvědomit co smí a co nesmí? Jak je vidět jsme civilizace nevyspělá a máme se co učit. Lidstvo se musí učit z chyb, ale problém je že některé chyby uděláte jen jednou. Copak jsme civilizace sebevrahů? Ne spíš se hodí heslo Teď my a po nás potopa. Za sto let už budeme chodit v plynových maskách, pokud to takhle bude pokračovat dále. Na Zemi žije přes 6 miliard lidí. A všichni si pod sebou podřezávají větev. Civilizace spěje k sebezničení. Viděli jste už někdy skládky odpadků v Americe? Nekonečné hory svinstva. A všichni každý den děláme to samé: přijdeme z práce domů a rovnou k televizi. Když mi to všechno dochází tak musím říci jediné: nezmění li se lidstvo radikálně během několika desítek let celá tato civilizace zanikne ve špíně nebo ve válkách. Celé lidstvo je ovládnuté Satanem. To je jako z hororu! Jenže je to skutečnost.
A co války? Neustálé testy jaderných zbraní, pořád vymýšlíme nové prostředky jak se navzájem zabíjet. Lidé by se měli sjednotit a ne bojovat proti sobě.      

A jak bude vypadat budoucnost? Zřejmě po velké energetické krizi, když dojde ropa, vypukne několik válek o její zbytky. To už je tady. Proč si myslíte že Američani útočí na Irák? Bojí se druhého Usámy? To ne, to jen lid, který je ovlivňován médii a vládou, to je jen záminka. Irák má ropu a Američani jí chtějí, to je ten důvod. Korea má jaderné zbraně a Ameriku to příliš nevzrušuje. A co bude potom? Většina lidí začne umírat, kvalita života půjde dolů, jen pár lidí bude bydlet v palácích, moderních domech, vše na úkor obyčejných lidí. To je tedy naše budoucnost, můžeme ji změnit, ale nic pro to neděláme. Tuto akci také možná přijmete jako informaci a další den budete pokračovat ve svém obvyklém životě.      

Jak vypadají mezilidské vztahy? Podívejte se všude kolem. Lidi se k sobě chovají hrozně. Neustálé násilí, skoro každý týden vražda, všude po velkých městech světa se válejí bezdomovci, řada z nich za to ani nemůže. Po ulicích se potulují narkomani, na úřadech úplatky, a co k tomu přispívá? To jak vychováváme své děti. Posadíme je k televizi a je o vše postaráno. Jak jednoduché. To se pak není čemu divit když již desetileté děti vraždí (minulej rok v Americe) podle krvavých filmů. Co je lidstvu platno že tu nikdo není věčně, když ho po smrti nahradí ještě horší lidé. V našich školách již bují šikana, každý kdo chce patřit mezi ty lepší musí vyzkoušet nějaké drogy, již patnáctileté děti chodí rovnou ze školy do hospody, kde se někdy tak opijí jak by si to nedovolili ani dospělí lidé. Drogy, násilí, peníze a moc. To jsou hlavní hesla této civilizace. A když máte náhodou nějaký problém všichni se proti vám obrátí jako vosy. Lidem dělá velké potěšení dívat se na bolest druhých. Je snadné někomu ublížit, ale už vůbec není snadné někomu pomoct. To dá práci, a to mi přece nechceme, co bychom za to měli.      

Dobrým krokem k řešení by bylo zavedení přímé demokracie, která by zajistila skutečnou vládu lidu. Jak by to fungovalo? Vláda by měla omezená práva. Pokud by vydala nějaký zákon nebo nařízení, muselo by nejprve projít schválením. Ne však hrstky poslanců, ale schvaloval by celý lid. V podstatě by to bylo jako volby nebo schvalování zákonů poslanci. Jako když poslanci schvalují například nový zákon. Prostě zmáčkne příslušné tlačítko ano nebo ne a je to. Pak se spočítá pro co hlasovala většina (tento úkol již přebraly počítače a je to otázka pár sekund). Zavést něco podobného v rámci celé republiky by nebyl určitě takový problém. Stačilo by pár místností, které se používají například při volbách- vyčlenit je jen k takovému účelu. Každý volič co by přišel by prostě zmáčkl tlačítko ano nebo ne, obsluha by uložila do databáze jeho jméno z občanského průkazu (aby nějaký chytrák nemohl volit vícekrát). Počítač by vyhodnotil výsledky během několika minut. Vždyť to známe z voleb, ale tohle by bylo pořád. Samozřejmostí by bylo, že každý občan může protestovat proti něčemu nebo navrhnout např. nový zákon atd. Podal by si žádost na úřad, po schválení by byl přesunut do hlasování jak už bylo popsáno výše. Celý systém by měl výhodu, že by politika v zemi záležela na všech a ne jen na pár stovkách lidí, kde jsou pro většinu důležité peníze, sláva nebo moc a o lidi se vůbec nezajímají. Už by nehrozila jaderná válka kvůli tomu, že by pár americkým mocipánům ruplo v hlavě, ale vše by záviselo na celém lidstvu. Ale to přeci nechceme, teď se máte dobře, ti co se nemají jsou malý páni a co bude po nás to nikoho nezajímá.      

Naštěstí přímá demokracie už částečně funguje. Bohužel jen na počítačích. Existuje skupina tisíců programátorů celého světa, která vyvíjí zcela zdarma systém Linux, což je balík programů na počítač. Jedná se o plnohodnotný operační systém, lidé ho vyvíjejí zcela dobrovolně a nic za to nechtějí. Vypadá to nadějně, časem budou totiž programy čím dál složitější, a ty které budou vyvíjeny uzavřenou skupinou lidí (komerční software) a ten kdo si je koupí nemůže si program ani upravit aby se neprohřešil proti autorskému zákonu budou obsahovat čím dál více chyb. Uzavřená skupina lidí snáze udělá chybu než tisíce lidí z celého světa. Jelikož toto není stránka o počítačích, tak musím končit s popisem. Přenesme se ale z virtuální reality do skutečného světa. Ten nám totiž hoří.      

Co jsem se rozhodl udělat a proč. Jsem další oběť takzvaného demokratického systému, kde ale nerozhodují lidé, avšak peníze a moc. Po celý svůj život jsem se setkával s problémy, které jsem asi nedovedl řešit. Jenže bylo jich nějak moc. Už nemohu dál. Ostatní si z ničeho nic nedělají, nikoho nic nezajímá. Je to hrůza. Lidé mají radost z utrpení druhých. Vše skončilo rokem 2002-2003, kdy mě dokonce jakási teroristická organizace dokonce využila k vytvoření svých WWW stránek (protože je umím programovat v (X)HTML nebo PHP) Bohužel oni jsou z toho asi venku a měli to chytře vymyšlené, protože případné pátrání po nich musí nutně skončit u mého počítače doma. Nevím, ale mám pocit, že jsem byl něčím ovládán, a když jsem se probudil bylo již pozdě. Celý svůj život jsem měl plný neúspěchů. Po celý svůj život jsem měl s touto společností problémy, mám pocit že nepatřím do této doby. Protože jsem Jako další oběť Systému jsem se rozhodl, že moje utrpení musí skončit navždy. Ale ne někde v ústraní, ale na veřejnosti. Ať už má na tom podíl kdokoliv, Satan, špatná doba - to je jedno, chci aby se lidé nad sebou zamysleli a snažili se zmírnit zlo, které každý den páchají. A to lze udělat jen jediným způsobem. Více o mě se již dozvíte ze stránek novin. Prosím neudělejte ze mě blázna.      

Zdeněk se na protest upálil, ale ani pes po něm neštěkl. Proto jsem se rozhodla jeho odkaz uchovávat dál alespoň na svých stránkách. Vzpomínám si, že na internetových diskusích mu lidé i opovržlivě spílali. Konzumní kapitalističtí lidé ze Zdeňka Adamce blázna neudělali, oni jeho sebevraždu proti prohnilému a nelidskému kapitalismu jednoduše ignorovali.Taky mě velmi zaujal ten jeho návrh na přímou demokracii, která je, zdá se, hudbou vzdálené budoucnosti, přestože technické prostředky k jejímu uskutečnění již dávno existují. Neomezeně vládnoucí kapři si přece sami dobrovolně svůj rybník nevypustí, že?

 

Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .