2. Lidoopi

Obsah: Ach ta podoba!...Orangutan....Gorila....Šimpanz učenlivý...Flo a její pohlavní život....Matriarchát u šimpanzů bonobo....Manipulátoři....Největší nepřítel....


Ach, ta podoba!

K nejoblíbenějším zvířatům v zoologické zahradě patří nepochybně opice. Kdykoliv jsme se v pavilónu opic s dětmi zastavili, bylo tam lidmi nabito, i přes nedýchatelný vzduch. Bylo zajímavé pozorovat nejen opice za klecí, ale i chování lidí před klecí. Děti i rodiče se různě šklebili a pitvořili, jen aby vyprovokovali opice k obdobné činnosti. Ty však jen tiše seděly a lhostejně na lidi hleděly. Při takových příležitostech si člověk obzvláště uvědomí, že existence opic je pro lidi tak velká nápověda, že už ani být větší nemůže. Ano, Darwin měl stoprocentní pravdu. Při pohledu na pitvořící se lidi jsem došla k závěru, že jsme se skutečně vyvinuli z opic. Je načase to zdůrazňovat hezky nahlas, bez bázně a hany. 

Život dnešních lidoopů ve volné přírodě dokáže dobře osvětlit dávnou minulost předchůdců člověka. K dnešním lidoopům patří gorila, šimpanz a orangutan. Na rozdíl od všech ostatních zvířat chybí lidoopům, stejně jako člověku, ocas. Nejsou čtyřrucí, jak byli dříve označováni, nýbrž dvourucí a dvounozí- mají patní kost. Tím se také odlišují od všech ostatních zvířat a blíží se člověku. Na prstech končetin mají nehty, podobné jaké má člověk. Dlaně jejich rukou jsou rozbrázděny rýhami, podobnými rýhám lidské dlaně. Palec postavitelný proti ostatním prstům jejich rukou se podobá lidskému, je pouze kratší. Jejich noha se podobá rovněž lidské, i když palec je v opozici. Hlava lidoopů sedí na krku vzpřímeně- oproti člověku je však v převaze obličejová část hlavy nad mozkovou, čelo ubíhá dozadu a čelisti jsou tlamovitě protaženy. Kromě těchto zvířecích znaků jsou tu i znaky lidské, především dopředu namířené oči i s víčky a řasami. Nos lidoopů (hlavně u gorily) je široký a nízký, ale není to znak zcela odlišný od člověka, připomeneme-li si tvary nosů Tasmánců, Australců, Hotentotů nebo Pygmejů. Zato ušní boltce lidoopů a člověka ukazují na velké příbuzenství- u všech nižších opic je boltec rozložen do plochy, ale u lidoopů a člověka se na okrajích zavinuje. 

Mozek lidoopů je lehčí než lidský, ale jeho stavba je v podstatě lidská. Prodloužené záhlaví, význačné pro mozek člověka je poměrně veliké i u lidoopů. Badatelé také zjistili, že nejpodobnější strukturu mozkové kůry má člověk a šimpanz.      

Četné shody mezi člověkem a lidoopy je možné též pozorovat na kostře a ve stavbě vnitřních orgánů (svalů, cév, dýchacího a zažívacího ústrojí a podobně). Tak třeba je velmi nápadná podobnost stavby mimického svalstva lidoopů a člověka. Proto obojí dovedou vyjádřit svým obličejem různé pocity: klid i úlek, žal i radost, smích i pláč. Veliká je také příbuznost krve lidské a lidoopí. Vstříknutí lidské krve šimpanzovi vůbec neuškodí. Lidoopi stejně jako lidé mají 32 zubů různých druhů ( řezáky, špičáky, třenáky a stoličky). V raném období zárodečného vývoje nelze rozlišit zárodek lidoopa od zárodku člověka. Lidoopi jsou nošeni v těle matky osm až devět měsíců, lidské mládě devět měsíců. Mezi narozením a dospělostí je u lidoopů delší doba než u jiných živočichů, skoro tak dlouhá jako u člověka. Tak například orangutan dospívá ve věku 10 až 12 let, gorila ještě později.      

Všemi těmito uvedenými znaky se ještě zdaleka nevyčerpává podobnost mezi lidoopy a člověkem. Takových společných znaků je totiž bezpočet. Všechny tyto společné znaky jasně ukazují na blízkou příbuznost lidoopů s lidmi. Pochopitelně nás neopravňují k tomu, abychom je pro tuto vlastnost považovali za přímé předky člověka. Ale vezměte si tu neuvěřitelnou skutečnost- i když lidoopi nejsou našimi přímými předky, přesto mají až 98 procent společných genetických znaků s lidmi! Pouze 2 procenta nás od nich odlišují! Dnešní lidoopi a lidé jsou výsledkem vývoje, který od společného předka probíhal různým směrem, a který se odehrával po miliony let v různých životních podmínkách. Zatímco lidoopi zůstali na stromech, předchůdci člověka se začali pohybovat po zemi. Za tuto dobu se lidoopi i lidé od sebe vzdálili, i když na jejich tělech stále ještě můžeme pozorovat známky společného prapředka. Jak víme, na stromu evoluce představují primáti poměrně novou větev. Zatímco savci existují již asi 200 milionů let, první primáti se objevili až na počátku třetihor. Tedy zhruba před 60 miliony lety. Asi před l0 miliony lety se oddělila od hlavní vývojové linie vedoucí k člověku větev gibonů. Orangutan se oddělil asi před 8 miliony lety. Větev, z níž vznikly gorily se oddělila asi před 6 miliony lety. A šimpanzi se oddělili od předchůdců člověka asi před 5 miliony lety. Je tedy jisté, že člověk a afričtí lidoopi se po dlouhou dobu vyvíjeli společně, a že jejich vývojové větve se oddělily teprve nedávno. Přičemž nejdéle se společně vyvíjeli prapředci šimpanze a člověka.      

Krátce po oddělení šimpanzů se objevil australopiték, náš první předpokládaný předek. Ten měl lebku stejně velkou jako opice, ale chodil už vzpřímeně. Homo erectus, druh s mozkem menším než člověk, ale větším než opice, objevitel ohně, se vyvinul asi před pouhým l,5 milionem let. A homo sapiens, nebo-li člověk moderní, to je úplný nováček, neboť se vyvinul před pouhými stotisíci lety.


Orangutan

Plachý, tajuplný, většinou samotářský lidoop jménem orangutan, skrývající se v korunách bažinatých a neproniknutelných pralesů v Asii zůstal nejdéle ze všech lidoopů pro člověka hádankou. Nepříliš výraznými nadočnicovými oblouky a malýma živýma očima, působí orangutan někdy až neuvěřitelně lidsky. Snad právě proto dostal jméno orangutan, což malajsky znamená "lesní muž". (Zda samice orangutana dostala název lesní žena se mi nepodařilo zjistit). Orangutani stavbou svého těla prozrazují, že nikdy neslezli ze stromů. Vždy byli výhradně stromovými živočichy. Poněvadž zůstali orangutani vyloženě stromovými živočichy- z toho důvodu se jejich ruce a nohy sobě velmi podobají. Chápavé končetiny a velké rozpětí paží ( více než 2 m) svědčí o tom, že orangutan je k životu na stromech dokonale uzpůsoben. Dříve bývali nesprávně nazýváni čtyřrucí.      

Orangutan je největším jedlíkem tropického ovoce na naší planetě. Své lesní teritorium, v němž zná zpaměti každý strom i jeho plody, ovládá jako svrchovaný vládce. Pokud jde o potravu, samci a samice si vzájemně nekonkurují, protože každý má svou doménu. Samci jsou podstatně těžší, takže potravu si hledají na stromech spíše při zemi. Kdežto samice prozkoumávají horní patra stromů a často i taková místa, kam se samci dostat vůbec nemohou. Kromě toho samice spotřebují menší množství potravy- samci jsou totiž dvakrát těžší než samice. Od samic se ale odlišují zejména také tím, že po stranách obou tváří jim narostou kožní záhyby tvaru půlměsíce.      

Mladí samci dosáhnou pohlavní dospělosti v 7 až l0 letech. Ale v tomto stádiu, kterému se říká subadultní, mohou setrvat i patnáct let, dokud jim přítomnost dominantního samce brání v úplném rozvinutí. Jakmile však dominantní samec zemře, změní se mladý samec, který nastoupí na jeho místo, během krátké doby k nepoznání. Jeho hmotnost se rychle zdvojnásobí- ze 45 kg na l00 kg. A pod kůží obou tváří se mu uloží tuk, který vytváří již zmíněné kožní záhyby. Ve stejnou dobu jako fyziognomie se prudce změní i jeho chování: je agresivnější. Svou autoritu vnutí určitému teritoriu v pralese- které brání hlasem! Právě laloky po stranách obličeje spolu s velkým hrdelním vakem slouží orangutaním samcům jako rezonátory, jimiž vysílají svůj hlas kýženým směrem. Tímto "zpěvem" si velcí samci ohraničují svá teritoria o rozloze l až 5 km čtverečných. Jejich křik umožňuje samicím a mladým samcům zjistit, kde se dominantní samec zrovna nachází, a podle toho se zařídit.      

Fyziognomie samce se značně odlišuje od fyziognomie samice, což je jev u lidoopů zcela nevídaný. Tukové kožní laloky po obou stranách obličeje jsou vlastně druhotný pohlavní znak, který se rychle vyvine v důsledku zvýšeného vylučování testosteronu (hormonu z varlat). Nejsnáze se prosadí pochopitelně největší samci. Velkého samce si také samice nejraději vybírají ke kopulaci, protože na svém území jim silný samec nabízí veškeré záruky klidu ke sběru potravy. Ve své části pralesa je prostě velký samec svrchovaný vládce, nepustí tam jiného samce. Ale je velkým ochráncem volných uskupení samic a mladých orangutanů. Chrání je a křikem zahání všechny vetřelce. Jinak ale samci žijí samotářsky a se samicemi se setkávají jen při páření. Páří se spolu v korunách stromů a zaujímají přitom obyčejně polohu břichem k sobě -čili v tváří tvář jako lidé.      

Samice si uchovává týž vzhled po celý život a váží pouhých asi 40 kg. Za celé období života, v němž je schopna mít mláďata, a které končí zhruba ve třiceti letech, přivede na svět pouze tři nebo čtyři mláďata. Jde tedy o velice pomalé rozmnožování založené na systému jediného mláděte. Teprve ve třech a půl letech se mladý orangutan přemisťuje sám a tehdy jej matka odstaví. V potravních zvyklostech mládě ve všem napodobuje matku: vybírá si stejné ovoce, rostliny a někdy i drobnou živočišnou kořist.      

Dnes představuje pro orangutany největší hrozbu kácení tropických pralesů, jejich životního prostředí, které neustále ustupuje rozšiřování obdělávaných ploch. Z toho důvodu je orangutan dnes již téměř vyhuben. Pionýrskou úlohu v poznání tajemství a v ochraně orangutanů sehráli dva lidé: Barbara Harrison, která se naučila vychovávat mladé osiřelé orangutany a vytvořila mezinárodní program jejich ochrany, a Biruté Galdikas, autorka prvního programu dlouhodobého studia orangutanů v přírodě.


Gorila 

Jiný člověk zase měl neocenitelnou zásluhu na studiu gorily horské ve Rwandě. Tím člověkem byla Diana Fossey, autorka strhujícího vyprávění o životě goril. Napsala knihu nazvanou Gorily v mlze. Z knihy lze poznat, že milovala tyto mírumilovné nádherné tvory jako své vlastní děti. Snažila se je všemi prostředky ochránit před nelítostnými pytláky a vlastnoručně ničila kruté pytlácké pasti, jak jen mohla. To se ji stalo osudným: pytláci ji jednoho dne zavraždili. Ale právě její více než třicetileté výzkumy goril nám dovolují lépe poznat tohoto velkého lidoopa, tak blízkého člověku.  


Gorila je ze všech primátů největší a nejsilnější. Pobývá nejméně na stromech: není příliš mrštná, je poměrně těžká, a tak si buduje hnízda téměř vždy na zemi. Člověk dlouho pokládal gorilu za ďábelské stvoření - zpola člověka a zpola zvíře. Zabíjel ji buď ze strachu, nebo pro maso, ale také ji chytal pro zoologické zahrady. Přitom stejně jako u orangutanů neváhal zabít matku či další členy tlupy, jen aby se zmocnil mláděte. Vyhnán člověkem ze svého přirozeného prostředí se tento mírumilovný obr stává někdy útočným a svádí boje s jinými příslušníky svého druhu o životní prostor. Území jednotlivých skupin se totiž často překrývá a gorily se o svůj životní prostor musí dělit. Při setkáních se může stát, že dominantní samci si krátce vyhrožují. Ale jindy zůstanou dvě rodinné tlupy spolu a společně se - často i po několik dní- vydávají za potravou.    

Napětí mezi samci se nejčastěji vybije pouze rituálním bojem. Aby vedoucí samec zastrašil potenciálního rivala, a také aby imponoval vdavekchtivým samicím, začne se rituálně předvádět: postaví se na zadní končetiny, buší dlaněmi do své hrudi, dupe a vyráží přitom výkřiky. Když se zrovna nebuší do hrudi, tak vytrhává rostliny a hází je do vzduchu. To vše obvykle stačí k zahnání protivníka.     

Zatímco u orangutana se dospělý samec pozná podle vaků na tvářích, u goril zase podle "stříbrného hřbetu". Když mladí samci dosáhnou pohlavní dospělosti a stanou se "stříbrnými hřbety", musí opustit původní rodinu. Pak celé měsíce nebo i roky, žijí sami. Snaží se vymezit si životní prostor a získat kontaktem s jinými tlupami samice, aby mohli založit vlastní rodinu. Protože osamělý "stříbrný hřbet" nemá co ztratit, nevyhýbá se divokým soubojům, jen aby dosáhl svého cíle. Mladí svobodní samci tak představují potenciální nebezpečí pro “ženaté” samce, kteří brání před nimi "svou rodinu". Jakmile však mladý stříbrohřbetý samec samici získá, je z něho zase mírumilovný obr.      

Někdy ovšem může takový nemilosrdný souboj skončit vítězstvím mladého samce a starý vůdce je poražen. Vítěz pak bohužel někdy pobije i mláďata v tlupě. Mladého, horkokrevného samce totiž rozzuří, že si ho samice, které mají novorozeňata v ruce, nevšímají. Jeho to stálo tolik sil, než získal nevěsty a ony ho ignorují - pořád se čímsi zaobírají ve svých náručích. Proto jim tu věc vytrhne a mrští s tím pryč. Evolucionisté tvrdí, že mladé samce, kteří zabijí cizí mládě, ovládají geny. Tito pavědečtí manipulátoři nemají pravdu- z jejich strany jsou to jenom nepodložené, nevědecké spekulace. Gorily jsou natolik vyšší, myslící živočichové, že to jsou hlavně psychologické důvody, které ovládají jejich chování. Důkazem toho je, že vítězní samci mláďata nezabíjí pokaždé, ale jen někdy, když jsou už skutečně naštvaní (To samé platí i u lvů. Ti kolikrát zabijí i své vlastní mládě, když je příliš troufalé, takže i u nich se spíš jedná o psychologické důvody, nikoliv o jakési neurčité geny). Jakmile je mládě zabito, citový šok u samice způsobí, že okamžitě vstoupí do ovulačního cyklu, kdy je možné ihned nové oplodnění. Svá mláďata pak už samec nikdy nezabíjí a stane se především ochráncem své rodiny. Nikoliv despotickým vládcem, neboť matky se mu nebojí svěřit mláďata, když potřebují trochu klidu, aby mohly nerušeně nakojit novorozence. Malé gorilky si okolo stříbrohřbetého samce vesele hrají a on vypadá, jakoby dřímal a nevšímá si jejich kousků. Když některá matka zemře nebo opustí tlupu, ujme se sirotka on, nikoliv jiná samice. Nespustí z něho oči, celé dny pozorně a trpělivě nad ním bdí a v noci s ním i spí. Ví, že jeho úloha spočívá v udržování soudržnosti tlupy, jejíž klid a bezpečnost brání. Když je na trase nějaké nechráněné místo, "stříbrný hřbet" je přejde první! Pak se postaví jakoby na stráž tam, kde má tlupa zase vejít do křoví a krátkým zabručením a gesty dá znamení ostatním, aby šli za ním. Takže i když má vůdčí samec velikou sílu- proti členům tlupy ji nevyužívá téměř nikdy. Je dokonce připraven obětovat i vlastní život, jen aby ubránil všechny členy velké rodiny.      

Každé gorilí společenství je uspořádáno hierarchicky. Toto uspořádání se řídí jistými pravidly, která akceptují všichni členové tlupy. Díky takové organizaci je skupina goril velice stabilní. Mladí se naučí podřizovat se kázni tlupy a uznávat autoritu dominantního samce - byť je velice blahovolná - jenž řídí veškerou činnost skupiny.      

Gorilí tlupa se skládá z dvou až třiceti jedinců a má zpravidla více samic než samců. Pokud je ve skupině více samců v plodném věku, nabízejí se dospělé samice postupně všem, aniž by dominantní samec žárlil, protože samice jinak dávají impozantnímu vládci dobrovolně a rády očividně přednost. Mladí samci plní úlohu hlídek a rovněž pomáhají bdít nad bezpečností tlupy. Když dospějí a narostou jim stříbrné hřbety, opustí své původní společenství. Zůstanou sami, dokud nepřesvědčí některé samice, aby se k nim připojily. Naproti tomu samice, jejichž původní skupina zanikla, se ihned připojí k jiné rodinné tlupě anebo začnou doprovázet některého samotářského samce – nikdy prostě nezůstanou samy.      

Samec je obrovský, samice je proti němu poloviční. Proto se samec těší patřičnému respektu a určuje to celkově vztahy mezi nimi a díky své dvojnásobné velikosti má i harémové sklony. Ale v gorilí tlupě to vypadá jinak než třeba u lachtana, který je rovněž oproti samici dvojnásobně velký. Na rozdíl od lachtaních samic, gorilí samice vedou život relativně nezávislý. Když mají malé mimino, těší se jistým privilegiím a mívají dostatečnou autoritu na to, aby zahnaly každého vetřelce. Ale vlastně koneckonců ani lachtaní samice nejsou na tom zas tak špatně. Je sice pravda, že sotva vylezou na souš, tak díky jejich špatné pohyblivosti si je nejsilnější samec uzurpuje jen pro sebe a stávají se nesvobodnými harémovými souložnicemi - to však ale netrvá dlouho. Jakmile mláďata povyrostou, vklouznou samice i s nimi zpět do vody a samec nad nimi ztrácí svou moc. Jeho majetek, těžce vybojovaný nad jinými samci, mizí v širém oceánu. Takže i lachtaní samice si po většinu roku žijí spolu s mláďaty svobodně jako ostatní samice živočišné říše.      

Gravidita je u goril jen o dva týdny kratší než u člověka. Pohlavní dospělosti dosahují samice v sedmi letech, v deseti letech pak přivádějí na svět prvního potomka. Samci jsou dospělí až mezi dvanáctým a patnáctým rokem, ale s ohledem na konkurenční vztahy, které mezi nimi panují, se jen málokdy spáří před dosažením patnáctého roku života.      

Gorilí mláďata rozmazluje celá tlupa. Mláďata si hrají mezi sebou i s dospělými, kteří vůči nim projevují nekonečnou trpělivost a velkou lásku. Hrají si s nimi, lechtají je, mazlí se s nimi a přivírají oči nad jejich rozpustilými kousky. V noci mládě spí v hnízdě své matky. Když je mláďatům asi tak šest měsíců, začínají za pochodu otrhávat listy, česat bobule a dokonce i ohryzávat kůru z větví a kmenů stromů. Pořád ale pozorují co dělají mámy a postupně se naučí poznávat početné druhy rostlin, které tvoří pestrý a přece vybraný gorilí jídelníček. Přitom je matky ovšem stále kojí. Gorilí samice chová své mládě vsedě a tiskne je na hruď. Malé gorilky jsou kojeny až do narození dalšího mláděte, což bývá až po třech a půl nebo čtyři a půl letech. Protože 40 procent mláďat uhyne před dosažením věku tří let, vychová samice úspěšně jen jedno mládě jednou za sedm let- a lidé je přitom ještě hubí!      

Ke vzájemné komunikaci mají divoké gorily bohatý "slovník". Vydávají minimálně 25 rozlišitelných zvuků, z toho 8 častěji. Hojně používají též mimiky. Navíc mají velmi dobrý čich i výtečný sluch. Dříve se badatelé domnívali, že pouze šimpanzi jsou schopni navázat komunikaci s lidmi, ale četné pokusy s gorilami žijícími v zajetí dokázaly, že také gorily jsou velmi inteligentní a mají schopnost naučit se lidské řeči. Slavnou se stala gorila jménem Koko, která se dokázala naučit šest set slov v posunkové řeči. Tato gorila své dětství prožila v sanfranciské zoologické zahradě, kde s oblibou pozorovala jiná zvířata. Když jí byly tři měsíce, začala se s ní zabývat absolventka Standfordské univerzity Francine Patterson, která byla první, kdo si k jazykovědným studiím vybral místo šimpanzů údajně nezvládnutelnou gorilu. Později se stala Patterson ředitelkou nadace Gorilla Foundation v Kalifornii a o svých výzkumech s primáty napsala:" Během posledních třinácti let jsme při vyučování lidoopů znakovému jazyku (ameslanu) zjistili, že tato zvířata jsou schopna inteligentní diskuse s člověkem i mezi sebou. Dovedou rozpoznat tištěná slova, vštěpovat si do paměti nové informace a pojednávat o složitých myšlenkách. Gorily, šimpanzi a orangutani nemohou mluvit, protože k tomu nemají uzpůsobené hlasivky. Ale mohou rozumět lidské řeči a mohou také aktivně komunikovat s lidmi- a to pomocí gest a znaků ze znakového jazyka pro hluchoněmé. Navzdory těmto evidentním poznatkům, dokazujícím, že lidoopi mají inteligenci, mnozí lidé stále tvrdí, že takový jev není možný. Neradi si přiznávají, že jsme velice podobni zvířatům - a nejen to - že o mnohé rysy svého chování se takřka dělíme s lidoopy. Jestliže si však konečně uvědomíme, že zvířata mají inteligenci a prožívají emoce stejně jako my, změní to celý náš vztah k přírodnímu světu. Namísto pozice ´nad přírodou´ a ´vlády nade vším´ musíme už nyní zacházet se zvířaty a s jejich i naším společným domovem- přírodou- mnohem uctivěji. A to je, koneckonců i důstojnější člověka."


Šimpanz učenlivý

Jestliže studium goril je pro vědce velmi zajímavé, pak život šimpanzů ve volné přírodě i v zajetí zasluhuje obzvláště pečlivé pozornosti. Nejmenší ze všech lidoopů, ale zato rozhodně nejpopulárnější, stojí člověku nejblíže. Prohlubující se poznání těchto nejinteligentnějších lidoopů též značně nahlodalo ctihodné dogma o jedinečnosti člověka. Šimpanzi jsou především pozoruhodně podobní lidským bytostem v anatomických a fyziologických detailech. Ukazuje se, že jsou nám velmi blízcí i na molekulární úrovni. Geneticky se totiž šimpanz z 99 procent shoduje s člověkem! Člověk je z 99 procent šimpanz tvrdí genetici - a jen jedno jediné procento ze tří miliard genetických molekul vytváří lidskou individualitu a odlišuje ji od spřízněného lidoopa. A nejen to. Příbuznost s královstvím zvířat můžeme sledovat ještě dál. Už dlouho je známo, že člověk má mnoho společného třeba jen i s obyčejnou myší. U myší totiž bylo nalezeno velké množství lidských dědičných nemocí. Mnoho našich dalších genů je společných i s tak rozdílnými výtvory přírody jako je dejme tomu banán, bakterie, či pouhé kvasinky. Skutečnost, že lidé mají stejné společné geny se všemi ostatními organismy jasně dokazuje jednotu veškerého života na Zemi. Každá myšlenka, že se člověk tyčí na nějaké vznešené genetické věži, nebo ho na rozdíl od zvířat stvořil přímo bůh, je prostě mylná. Kdyby naši planetu navštívili mimozemšťané a byli vybaveni strojem na hybridizaci DNA, zařadili by patrně lidi a šimpanze do stejné biologické rodiny.      

Podobnost mezi sociálním chováním lidí a šimpanzů, spojené s přesvědčivými anatomickými a biochemickými stopami poměrně nedávného genetického oddělení, tvoří souhrn důkazů příliš významných, než aby je bylo možno pominout jako pouhou náhodu. Tato fakta jsou ve shodě s hypotézou, že lidské sociální chování spočívá na genetických základech, neboť si můžeme být jisti, že větší část genetické evoluce předlidského sociálního chování proběhla společně s lidoopy, a teprve posledních 5 milionů let se vyvíjeli odděleně.      

Proto se definitivně zbavme různých předsudků, které mají dokonce i mnozí vědci. Pro mnoho lidí je totiž fakt příbuznosti lidoopů a lidí dodnes nepřijatelný. Uráží je, když šimpanz umí mluvit, byť i jen posunkovou řečí. Nemohou tomu stále uvěřit- ale zároveň byl člověk šimpanzem odjakživa značně okouzlen. Téměř lidská tvář šimpanze je neobyčejně proměnlivá a člověka fascinuje, jakou dovede mít šimpanz bohatou mimiku - nejbohatší ze všech zvířat. Pomoci ní umí komunikovat s příslušníky svého druhu i s člověkem. Například když o něco žebroní, mají jeho ústa tvar O a rty se legračně protáhnou směrem dopředu. Je-li silně vzrušen, otevře ústa dokořán a odhalí všechny zuby (kterých má stejný počet jako člověk). Grimasy strachu, úsměvu a dokonce smíchu mají obdobu ve výrazu tváře člověka. I oči, uši, rty a nehty na rukou se tolik podobají lidským! Obličej má šimpanz stejně jako člověk holý, bez chlupů a tvář u mladých šimpanzů je růžová. Srst šimpanze je celkově po celém těle velmi řídká. Také smyslové schopnosti šimpanzů jsou velmi podobné schopnostem člověka. Čich je málo vyvinut a hlavní úloha připadá zraku. Jako u všech primátů jsou oči posazeny v přední části obličeje. Denní primáti rovněž vidí barevně a trojrozměrně jako člověk. To vše umožnilo šimpanzům jemnou pohyblivost jejich hbitých prstů.      

Pro šimpanze, stejně jako pro ostatní lidoopy, je charakteristický prudký rozvoj mozku. Ovšem relativní hmotnost mozku stejně není kritériem inteligence, neboť proporcionálně je mozek větší u menších opic než u lidoopů. Důležitá je spíš pokročilá vnitřní struktura jejich mozku, která jim umožňuje žít bohatým sociálním životem - šimpanzí inteligence je zřejmě nejvyšší ze všech současných lidoopů. Díky ní dokáží řešit leckdy složité problémy vyžadující použití nástrojů.      

Stejně jako organgutan či gorila se ani šimpanz nevzdal života na stromech. To určilo jeho stavbu těla. Má pružné štíhlé tělo a palce na rukou i nohou jsou postaveny proti ostatním prstům. Vědci shodně zjistili, že šimpanzi tráví 50 až 70% času na stromech. Proto má šimpanz nohu podobnou ruce. Palec u všech končetin se může postavit proti ostatním prstům, takže - na rozdíl od člověka - jsou i nohy schopné uchopit nějaký předmět. Šimpanz se tak může nohama přidržovat větve, zatímco rukama trhá ovoce. Při přesunech na stromech může tedy použít jako kleští čtyř končetin. Na druhé straně jsou šimpanzi k pobytu v korunách stromů přece jen méně přizpůsobeni než orangutani, o čemž svědčí stavba jejich podstatně kratších paží i rukou. Po zemi se pohybují velmi obratně, a to nejen na všech čtyřech končetinách, ale občas i jen po zadních.      

Zvuky, které šimpanzi doprovázejí grimasami, gesty i pohyby celého těla a svéráznou, z lidského hlediska vždy směšnou mimikou, zahrnují širokou škálu - od spokojeného pobroukávání při jídle až po řev nesoucí se na kilometry daleko. Předávání informací křikem hraje v životě šimpanzů důležitou roli. Šimpanz stále po očku pozoruje své druhy; jakmile jeden z nich zjistí, že jiný má něco k snědku, spustí křik, aby upozornil ostatní. Ti pak obstoupí šťastného majitele pochoutky, pokřikují na něj a žebrají. Bylo rozlišeno 23 různých zvuků- šimpanz je jedním z nejhlučnějších zvířat v pralese!      

Hrtan šimpanzů je stejně jako u goril konstruován primitivní lidoopí formou, což jim znemožňuje tvořit artikulovanou lidskou řeč. Avšak stejně jako gorily, tak i šimpanze lze naučit, aby komunikovali s lidmi prostřednictvím posunkového jazyka hluchoněmých. Nejbystřejší z nich se prý umí naučit slovníku tří set anglických slov i základním pravidlům syntaxe, což jim umožňuje tvořit věty jako "Marie mi dává jablko."      

V sedmdesátých letech minulého století zkoumalo hned několik amerických badatelů nakolik jsou šimpanzi schopni naučit se řeč i abstraktní pojmy. Jejich zkušenosti dokázaly, že šimpanzi jsou schopni skutečné konverzace a dokonce umí naučit svůj nový jazyk i potomky. Zvládnou i abstrakci. Je ovšem třeba zdůraznit, že co do vynalézavosti a jazykového zápalu se šimpanzi ani vzdáleně neblíží lidskému dítěti. Lidský intelekt je samozřejmě mnohem mocnější než šimpanzí.      

Všichni primáti jsou stejně jako lidé nikodilní, to znamená, že mládě se rodí málo vyvinuté, takže jeho přežití závisí plně na matce. Novorozený šimpanz je velice zranitelný a není schopen se sám pohybovat. Dokáže se zachytit matky, což je jediný reflex, který má: matka jej proto nosí pod břichem, a v prvních dnech ho ještě přidržuje, aby nespadl. Když je malému šimpanzi jeden rok, umí už vyšplhat na matčin hřbet. Samice jej pak "vozí" na zádech až do věku dvou let. Život šimpanzů žijících ve volné přírodě nám toho hodně napoví. Můžeme si podle nich udělat přibližný obrázek, jak asi žili dávní předchůdci člověka. Především vidíme, že samice si v tlupě musí vyhledávat potravu samy, přestože mají na krku (doslova) další hladový krk- nenasytné mládě. Samci samicím v obživě mláďat nepomáhají, ba ani přednost v jídle jim nedávají. Až teprve když se sami nasytí, zbytky velkoryse ponechají těm slabším.       

Když je mládě větší, krmí ho šimpanzí matka z úst do úst a z toho se vyvinul zvyk, že se šimpanzi zdraví navzájem dotykem rtů - takhle podobně kdysi vzniklo i lidské líbání. Je to neuvěřitelné, ale ještě naše babičky používaly při krmení dítěte ten samý šimpanzí způsob krmení- že potravu nejprve samy rozžvýkaly, pak ji vyplivly na lžičku a podávaly batoleti. Pamatuji si na to ze svého dětství. To víte, mixér měl tenkrát v padesátých létech málokdo. No a když nebyla po ruce ani ta lžička, tak to bylo i u lidí rovnou z úst do úst.      

Od prvních měsíců života si malý šimpanz neustále hraje s matkou: ta ho jemně postrkuje, šimrá anebo s ním něžně boxuje. Mládě do matky zase plácá listy nebo buší pěstičkami. Při hře s matkou se zároveň intenzivně učí poznávat, které rostliny jsou k snědku. Vše užitečné pro život se prostě mládě učí od své matky, samci se výchovy mláďat neúčastní. Ve dvou letech se už sice může živit výhradně tuhou stravou, ale matka jej často kojí mnohem déle, i když už je na cestě další potomek. Vztahy mezi matkou a mládětem přetrvávají ještě několik dalších let, až do doby dospívání.      

Někdy si šimpanzice zřizují jakési jesle: asi tucet mláďat pod vedením jedné nebo dvou samic, které mají či nemají vlastní mláďata, vyráží za dobrodružstvím. Malí šimpanzi se baví skákáním z větve na větev, běháním a houpáním. Perou se mezi sebou, honí se a napodobují ve všem dospělé. Mladé samice, které ještě nemají mláďata, takzvané "tetičky" si rády půjčují mláďata matek. Tisknou si je ke své hrudi, láskyplně si je chovají, ale někdy se o ně příliš tahají a hlučně hádají, až začne mládě hrůzou vřeštět, takže jim ho matky radši zabaví. 

V devíti letech začíná u šimpanze puberta- fyzicky i psychicky dozrává. Mateřská pouta, která se postupně uvolňovala během dětství a mládí, zaniknou ve třinácti letech. V tomto věku je již šimpanz dospělý. Lidoopi dospívají déle než ostatní zvířata také proto, že se dožívají vyššího věku. Šimpanz dospívá ve třinácti letech a dožívá se tak čtyřiceti. Byl ovšem znám šimpanz, který se v zajetí prokazatelně dožil 60 let.

Vůči mláďatům se dospělí šimpanzi chovají blahovolně a leccos přehlédnou. Dospělí samci jsou jen poněkud agresivnější vůči adolescentům téhož pohlaví, protože v nich vidí budoucí soky. Když se k nim mladí šimpanzi příliš přiblíží, dospělí samci jim pohrozí nebo na ně zaútočí. Mladí jsou tak zahnáni zpět na periférii tlupy, kde zůstanou, dokud nedokáží čelit i nejsilnějším samcům.      

Lze tvrdit, že sociální útlumy agrese byly převzaty z péče o potomstvo. Vyděšené mládě, už velké, odrostlé, často ve strachu běží ke své matce a uchopí ji ústy za bradavku. Bradavky samic získaly tak druhotný sociální význam ochrany, jistoty, bezpečí- a to i pro dospělé samce. Mláďata natahují ruku po prsu matky nebo po potravě, kterou má v ústech. Odtud je odvozeno "prosebné gesto". Pro šimpanzí mládě je také životně důležité přichytit se na těle matky a v okamžiku nebezpečí se k ní rychle dostat a pevně se k ní přimknout. Sami to dobře všichni známe- těsný tělesný kontakt přece uklidňuje i lidi. I dospělí samci se v nebezpečí rovněž navzájem pevně objímají, a tak vznikají jejich přátelství.      

Samice jsou březí osm až osm a půl měsíce a narození mláděte je relativně vzácná událost - šimpanzi rovněž nejsou příliš plodný druh. Šimpanzice má mládě tak jednou za 3 - 4 roky, což je ve srovnání se ženou, která má schopnost rodit každý rok, málo. Vědci zjistili zajímavou věc: Mláďata mužského pohlaví více přežívají do dvou let než mláďata pohlaví ženského. Je to tím, že samice o své "chlapečky" pečují lépe než o "holčičky". Později ale kluci mají smůlu, protože při rvačkách o moc se častěji zraní, rána se někdy zanítí a někteří z nich uhynou, čímž se stav pohlaví zase vyrovná.     

Ze všech zvířat umí šimpanz nejlépe používat nástroje. Užívá jich hlavně při hledání potravy, a to mnohotvárným způsobem. Takovým nástrojem může být třeba stéblo trávy, které strká do termitiště, aby se na ně přichytili termiti. Šimpanz pak stéblo vytáhne a termity z něj olizuje. Tuto techniku lovu termitů učí samice svá mláďata a předává se tak z generace na generaci. Hlavní složku potravy ovšem tvoří plody, mladé výhonky, listí, apod. Ovocnou stravu šimpanz doplňuje mnoha dalšími "pochoutkami", jeho strava je velmi pestrá. V suchém období se živí i lodyhami a kůrou, nabere si třeba i hrst hlíny. Pojídá prostě kdeco. Nepohrdne dokonce ani masem mláďat jiných opic, i když živočišný podíl v jeho stravě nepřesáhne 4 procenta. Dovede si také kamenem rozbíjet ořechy, nabírá si pomocí listu vodu, dokonce když chce přejít potok a nechce se namočit, položí si přes něj kládu a přejde po ní jako po přírodním mostě. Potřebuje-li se bránit, uchopí větev, a tu pak používá jako kopí. Anebo si najde kámen, který metá jako střelu. V podstatě lze říci, že šimpanzi vlastně mají už zárodky kultury. Nejenže si dovedné zacházení s nástroji osvojují učením a hrou již v dětském věku, ale mnohé dovednosti si předávají z generace na generaci. Přičemž každá tlupa má své vlastní specifické techniky získávání potravy, čili každá tlupa si udržuje svou vlastní kulturu.      

Stejně jako primitivní lidské bytosti i šimpanzi jsou především sběrači rostlinné potravy a jenom zřídka se věnují lovu. Je to rovněž pozoruhodná forma chování připomínající člověka- šimpanzi používají v průběhu lovu kooperativní manévry. Normálně se pátrání po zvířatech účastní jenom dospělí samci- což je další lidský rys. Když si šimpanzi vyberou potencionální oběť - jako kočkodana, guerézu nebo mladého paviána, signalizují svůj úmysl zřetelnou změnou chování v postojích, pohybu a výrazu tváře. Ostatní samci reagují tak, že se obrátí a civí na vybraného živočicha. Jejich postoj je napjatý, chlupy mají částečně naježené a zmlknou - z hlediska lidského pozorovatele jde o nápadnou změnu, protože šimpanzi jsou obvykle ze všech zvířat nejhlučnější. Stav ostražitosti je přerušen náhlým, téměř současným pronásledováním kořisti. Ale jak již bylo řečeno, podíl lovu je minimální, sběr potravy naprosto převládá. Hlavním úkolem samců není lov zvířat, ale především ochrana tlupy. Přítomnost samců v tlupě, na rozdíl třeba od slonic, šimpanzicím náramně vyhovuje. Je to tím, že šimpanzice s mláďaty ochranu šimpanzů potřebují, kdežto slonice, které jsou obrovské, ochranu slonů nepotřebují.      

Šimpanz se někdy chová i jako vychytralý příživník. Badatelé pozorovali několikrát šimpanze, jak kradou paviánům kořist. K velkému překvapení vědců paviáni nijak nereagovali, i když jsou vyzbrojeni mohutnými tesáky, které dovedou nahnat strach i levhartovi. Ani krádež, ba ani občasné usmrcení některého paviánka nebrání společným hrám mladých paviánů a šimpanzů.      

Šimpanz je tvor společenský, to znamená, že žije v určitém uspořádaném společenství. Všichni členové tlupy se mezi sebou dobře znají a hodně času tráví vzájemnými "zdvořilostmi". Šimpanzí kolektiv kolísá od minimálně dvaceti do maximálně sta jedinců. Tyto tlupy obývají určité území, které brání proti svým sousedům. Hranice území nejsou vymezeny přirozenými překážkami, ale samotnými šimpanzi, kteří si o nich předávají informace z generace na generaci! Každá tlupa je pánem na svém výsostném území. Když tam proniknou cizí šimpanzi, vyhánějí je domácí křikem, dupáním, klácením stromů a větví, prostě chovají se podobně jako gorily. Někdy se však životní prostor dvou tlup částečně překrývá. Situace se obvykle upraví díky hierarchii- protože ty tlupy si nejsou mezi sebou rovny. Tlupa, která obsahuje více samců je v hierarchii výše postavená. Snadněji vítězí nad skupinou, kde je samců méně. Když slabší tlupa zjistí, že je na sporném území přítomna silnější tlupa, raději se ji vyhne. Anebo prostor potichu vyklidí, když uslyší, že se blíží zvířata ze silnější skupiny.      

Vztahy v šimpanzí tlupě jsou značně složité. Šimpanzí tlupu si v žádném případě nelze představovat jako ucelený kolektiv pod nadvládou jednoho nejsilnějšího samce, neboť v tlupě existuje proměnlivá struktura hierarchie, s občasnou fluktuací jedinců. Skupinové uspořádání šimpanzů v tlupě se nemůže chápat ani jako lineární řetěz - dominance-submise. Jde o složité vztahy, jež se dají nejlépe popsat mnohostrannými sociogramy, tj. každé zvíře zaujímá vůči jinému určité postavení dané věkem, pohlavím, stupněm vzájemné známosti, předchozí životní hierarchií jedince, jeho tělesnou silou, jeho oblíbenosti založené na individuálních vlastnostech, atd.,atd. Prostě šimpanzí tlupa vzdáleně připomíná dětský kolektiv či kolektiv sourozenců v početné rodině.      

Nastolením hierarchie ve skupině se předchází neustálému bojování uvnitř skupiny. Protože když nějaká rvačka propukne, dominantní zvíře prosadí klid. Dominantní zvíře má své stálé výsady - přednostně se krmí, má výsadní právo na kopulaci, je pečováno o jeho srst, je respektován jeho "prostor", pohybuje se ve středu skupiny, atd., atd. Prostě má velkou sociální prestiž, která se zračí i v jeho chování. Má ovšem také četné povinnosti, takže nemá vždy čas prosadit své výsady a někteří šimpanzi si dělají dobré živobytí z drzé submisívnosti.     

Po přečtení různé literatury o šimpanzích jsem pořád dokola přemýšlela o vztazích mezi samci a samicemi v šimpanzí tlupě. Vládnou snad samci samicím, protože jsou silnější a agresivnější? Jednoho dne jsem na to definitivně přišla: Nevládnou! V tlupě přece vedle sebe existují dva rozdílné světy, dvě rovnoběžné linie, čili ne jedna, ale dvě odlišné hierarchie- samčí a samičí. Jsou to dvě linie, které jsou sice spolu "v úzké spolupráci", ale jinak si každá hraje na svém vlastním písečku. Samci mají své specifické zájmy a samice jakbysmet. Samčí a samičí hierarchie jsou od sebe dost odlišné, protože mají jiná kritéria pro dominanci a taky jinou intenzitu. Zatímco u samců je hierarchie životně důležitá, samice na ni tolik nelpí. U samců je důležitá síla a vychytralost, aby se prosadili. U samic spíš věk a oblíbenost, založená na "moudrosti". Samčí hierarchie se vyznačuje aktivitou a agresivitou, kdežto samičí není tak bojovná. Buď je nějaká samice velice oblíbená, a tím se stává automaticky výše postavená. Nebo oblíbená není, a pak dřepí kdesi na okraji zájmu ostatních samic. Samice se do společnosti zařadí bez větších sporů a svému postavení nevěnují tak velkou pozornost, protože mají na starosti mláďata. Rozvrstvení samic bývá tak nenápadné, že ho postřehne jen zkušený pozorovatel. Kdežto nabubřelého vedoucího samce si všimne i malé dítě. Samičí přátelské vazby často přetrvávají po celý život, kdežto samčí spolky se mění podle strategické potřeby.      

Nejvýše postavená a nejoblíbenější bývá stará, mateřská zasloužilá matka, která vychovala hodně potomků. Celé její široké příbuzenstvo ji totiž podporuje a udržuje s ní přátelské kontakty. Zasloužilé matky zpravidla ovládají i dospívající samce a v případě bezvládí v samčím mocenském uspořádání mohou dokonce dosáhnout významného politického postavení. Není-li například ve skupině šimpanzů chovaných v zajetí žádný dospělý samec, může se samice stát vůdcem skupiny a úspěšně své postavení hájit, i když se později samci objeví. Ve své samičí hierarchii si samice žijí svým vlastním životem, žádný samec jim nevládne. A když se náhodou některé samici celkově v tlupě nelíbí, prostě posbírá svá mláďata a odkráčí k tlupě jiné. Zvláště velmi mladé šimpanzí samice, nespokojené se svým nízkým postavením, opustí někdy tlupu, protože nemají co ztratit a připojí se k tlupě jiné. Ale obvykle si moc nepolepší. Samci v jiné tlupě jsou pochopitelně potěšeni, že přibyla v tlupě nová mladá samice, ale samice je bijí, neboť si nepřejí konkurenci. Nově příchozí však může použít jistou strategii a připojit se k vysoce postavené staré samici. Ta s ní sice také zachází špatně, ale ostatní ji časem přijmou a hlavně má naději, že v budoucnu získá lepší postavení než v tlupě bývalé.      

Přiznám se, že svět samic je mi bližší a připadá mi veselejší než svět samců. Svět samců je permanentní boj. Musí být všichni pořád ve střehu a pořád si hlídat své postavení. Kdežto samice si postavení tolik hlídat nemusí, spíš si vzájemně pomáhají s výchovou mláďat. Boj o moc je u samců celoživotní, protože jim jde o hodně - hlavně tedy o sex. Mezi sexualitou samců a samic je totiž podstatný rozdíl. Ovulující šimpanzí samice může mít samců kolik chce- bez ohledu na své sociální postavení. Nemusí kvůli tomu bojovat s ostatními samicemi, protože mezi nimi neprobíhá otevřená sexuální soutěž. U samců je to jiné: ti si musí sex zasloužit. Vedoucí samec musí nad ostatními vynikat, aby si udržel výsadní postavení kopulovat bez problémů s každou samicí. Proto samci bojují o společenské postavení s větším úsilím, a proto jejich rozvrstvení bývá nestálé. Vždy se najde nějaký ctižádostivý mladík, který se snaží vedoucího samce svrhnout z trůnu. Vedoucí samci proto musí věnovat spoustu času sledováním podobných pokusů a jejich odrážení.      

Evoluční síly odpovědné za neutuchající úsilí šimpanzích samců o společenské postavení jsou dobře popsané a určitě se uplatňovaly i v průběhu evoluce člověka. U šimpanzů podobně jako u lidí nezávisí hierarchie jen na ctižádostivosti a hrubé síle, záleží i na inteligenci. Je ovšem pravda, že alfa samec při svém vzestupu téměř vždy alespoň jednou zmlátí svého předchůdce. Pěkným příkladem vychytralé cesty za společenským postavením se stal Mike, jeden ze šimpanzů, zkoumaných průkopnicí výzkumu šimpanzů, Jane Goodall. Mike nebyl nijak statný exemplář, zjistil ale, že se silnější samci dají zastrašit tím, že se proti nim prudce vyřítí a hlučně haraší prázdnými plechovkami od petroleje. Svou mazaností si tak vydobyl vyšší společenské postavení.      

Šimpanzi žijící volně v přírodě bývají podstatně méně agresivní než šimpanzi žijící v zajetí na omezeném prostoru. Pokud totiž mají šimpanzi možnost volně se rozšiřovat do krajiny, pak nemají žádnou potřebu "válčit" s jinou tlupou šimpanzů. Prostě se přemístí o kus dál a situace je vyřešena. Když se však šimpanzi musí dělit o omezený životní prostor s jinou tlupou, pak nastávají o ten malý prostor bitky. Po pětatřicetiletém výzkumu šimpanzů v divočině i v zajetí Jane Goodall došla k těmto závěrům:"Když jsem přišla kdysi do Gombe, myslela jsem si, že šimpanzi jsou hodnější než my. Časem se však ukázalo, že nikoliv. Mohou být úplně stejně odporní. Jsou velice političtí. Stejně jako místní bossové si gombští šimpanzi často potřásají rukama, plácají se po zádech, níže postavení poníženě zdraví výše postavené, často se klanějí a líbají navzájem a kují pikle při vytváření aliancí. Naši nejbližší příbuzní, kteří jsou tak často něžní a milí, jsou také schopni strojit úklady, klamat a útočit. Byl to pro mne šok, když v roce l974 hlídky šimpanzů z kasakelské tlupy, jedné ze čtyř skupin v parku, zaútočily na šimpanze z kahamského společenství. Byla jsem otřesena zprávami o skrývajících se útočnících, kteří se kradou pralesem, naježení strachem a vzrušením, našlapujíce jenom na kameny, aby nedělali hluk. Tak začaly čtyřleté spory o území. Na konci sporů byla kahamská tlupa - sedm samců a tři dospělé samice a jejich mládě - úplně zlikvidována. Byli jsme svědky pěti útoků, při nichž kasakelští šimpanzi zuby rvali maso ze svých protivníků jako normální šelmy." 



Přesto Jane Goodall na šimpanze nezanevřela. Dál nedá na ně dopustit a zasahuje se o to, aby byli celosvětově chráněni. Když doprovázela skupinku zájemců o setkání se šimpanzi, popsal v časopise svůj nevšední zážitek jeden z účastníků takto:" Ze stínu vystoupil Frodo. Bojovně zíral na Jane, cucal si horní ret, což prý nevěstí nic dobrého. Blížil se k nám. ´Pozor, už jde,´ varovala nás Jane. Plác! Frodo uhodil rakouského vydavatele, div mu neulítly brýle i s hlavou. Bum! Postrčil japonského fotografa na Jane. Pak přeskočil jednoho kameramana, oběma rukama se podržel za malý stromek, opřel si nohy o má záda a shodil mne ze svahu. Pak uchopil další badatelku a hodil ji proti stromu. Vítězoslavně se rozhlédl a odkráčel pryč. Byli jsme v šoku, ale nikdo nebyl zraněn. ´Ten mne tak zlobí´! zakroutila pouze hlavou Jane. ´Nechtěl vám ublížit, jenom se chtěl vytáhnout´, vysvětlila nám s rozpačitým úsměvem."   

I tahle drobná příhoda je malou, názornou ukázkou toho, že šimpanzi v zajetí se skutečně chovají díky omezenému prostoru agresivněji, než šimpanzi divocí, žijící volně v přírodě. To samé se kdysi v prehistorii týkalo i člověka. Dokud bylo na planetě všude plno místa a člověk se mohl libovolně rozšiřovat všemi směry, byl minimálně agresivní. Teprve v okamžiku, kdy začal nabývat majetek a navíc se už neměl kam rozšiřovat- začal válčit.      

Poutavé, téměř melodramatické vyprávění o životě šimpanzů a jejich proměnlivé šimpanzí samčí politické moci na ostrově o rozloze dvou akrů v zoologické zahradě v holandském městě Arnhemu napsal primatolog Frans de Waal. Někteří lidé jeho knihu zpochybňují, vadí jim již samotný název "Šimpanzí politika." Domnívají se, že je to příliš antropomorfní pohled na svět zvířat - že vědec příliš ochotně přisuzuje šimpanzům téměř lidské vlastnosti. Nikdo ale nemůže popřít, že kniha je jedinečná jako nesmírně podrobný popis života lidoopů. Nahlédněme tedy trochu do složitých intrik šimpanzů žijících v zajetí.      

Yeroen, hlavní hrdina příběhu, si dobře uvědomoval, jak je postavení vůdce nejisté. Počítal s podporou několika samic, především velmi vlivné šimpanzice jménem Mama, která po celou dobu de Waalova vyprávění zůstala vůdčí samicí. Na pomoc samic také Yeroen spoléhal, když se mu postavil do cesty mladší a silnější samec Luit.      

Luitova vyzývavost se stále stupňovala. Začalo to pohlavním stykem se samicí v době ovulace, bezostyšně provedeným v dohledu Yeroena. Zanedlouho se Yeroen stal terčem řady útočných "předvádění", které ho měly zastrašit. Nakonec přišel přímý útok: Luit číhal na stromě, skočil na Yeroena, udeřil ho a utekl. Na takové jednání ovšem nejsou vůdčí samci zvyklí, proto začal Yeroen rozhořčeně křičet. Pak přiběhl ke skupině šimpanzů, většinou samic, a každou z nich objal. Tím s nimi potvrdil strategické spojenectví a vedl je na Luita. Tato Yeroenova skupina vzápětí Luita obklíčila a on se hned na to zhroutil v hysterickém záchvatu - svou první bitvu prohrál!      

Později ale Yeroen tušil, že na něj Luit něco chystá. Proto začal věnovat více než dvojnásobek času přátelským stykům s dospělými samicemi- politici se přece o své voliče také nejvíce starají, když se blíží volby. Avšak běda, vítězství bylo prchavé. Luit začal rozbíjet jeho vládní koalici. Celé týdny pronásledoval Yeroenovy spojence. Když například viděl, že nějaká samice Yeroena upravuje, přiblížil se k nim a samici různě zastrašoval, nebo ji přímo napadl, někdy na ni opakovaně skočil. Později ale stejnou samici sám přátelsky upravoval nebo si hrál s jejími mláďaty - pokud ovšem nebyla s Yeroenem. Prostě se snažil získat náklonnost samic na svou stranu a samicím došlo, že se poměry mění.      

Yeroen si snad mohl uchovat vedoucí postavení, kdyby dokázal své spojence lépe chránit. V tom mu ale zabránilo spojenectví Luita s Nikkiem na trestných výpravách proti samicím. Spojenectví těch dvou bylo přirozené: Nikkie právě dospěl, snažil se získat převahu nad samicemi, a když se přidal k Luitovi, bylo to pro něj snadné. Po určitém váhání Luit přidal další pobídku - Nikkie získal přednostní právo na pohlavní styk.      

Luitovi se tak po čase podařilo Yeroena izolovat a mohl se sám stát vůdcem. Změna se uskutečnila po několika nepřátelských střetech, byla však potvrzena až poté, co v sobě Yeroen našel dostatek pokory a začal Luita poníženě zdravit. Když byla Luitova nadvláda nepochybná a Yeroen se chabě pokoušel o usmíření, Luit si ho nevšímal, dokud neuslyšel "uctivé mručení", které bylo jednoznačnou známkou podřízení.      

Luit tedy zvítězil a projevil se jako moudrý a zkušený vůdce. Za jeho vlády nastaly spořádané a spravedlivé poměry. Když se dva šimpanzi prali, klidně, ale rozhodně je od sebe odtrhl a spor bez váhání ukončil, aniž by někomu nadržoval. A když se přece jen přidal na něčí stranu, téměř vždy podpořil toho, kdo prohrával. Stejný způsob podpory ponížených - my tomu říkáme populismus -používal dříve i Yeroen. Zdá se, že to zvlášť oceňovaly samice. Na společenském postavení nelpěly tak jako samci, podle všeho pro ně byl důležitější společenský smír. Luit se tedy mohl opírat i o jejich podporu. (DeWaal věří, že chování šimpanzů může být "řízeno stejnými pocity morální spravedlnosti, jaké nacházíme u lidí." K tomuto přesvědčení ho přivedla šimpanzí samice jménem Puist, která podporovala Luita v době, kdy útočil na Nikkieho. Když ji později Nikkie za to zastrašoval, Puist se obrátila na Luita a nataženou rukou ho žádala o pomoc. Luit však nic pro její obranu neudělal. Puist se okamžitě vrhla na Luita, zuřivě štěkala, hnala ho po výběhu a dokonce ho i udeřila - není tak těžké vidět obdobu mezi takovým vzteklým záchvatem a rozhořčením, s nímž byste mohli trestat přítele, který vás v nouzi zradil.)      

Z dlouhodobého hlediska ovšem populismus sám nestačil. Luita stále ohrožovala z jedné strany Yeroenova neutuchající touha po moci a z druhé strany pak ctižádostivost, kterou nápadně projevoval Nikkie. Luit patrně došel k závěru, že druhé nebezpečí je vážnější, a tak radši navázal spojenectví s Yeroenem a Nikkie byl vyloučen z uzšího vedení. Yeroen si ale zřejmě uvědomoval své rozhodující postavení v mocenské rovnováze. Ukázal se jako nespolehlivý spojenec - chytře štval své soupeře proti sobě. Nakonec se přiklonil k mladšímu z nich a společně svrhli Luita. Vůdcem se stal Nikkie, ale Yeroen hrál svou hru tak obratně, že v příštím roce to byl on, nikoli Nikkie, kdo měl ze všech samců nejvíce pohlavních styků. (De Waal usoudil, že Nikkie je pouze "nastrčená figurka" a ve skutečnosti vládne Yeroen jako šedá eminence.)      

Celý příběh měl temnou dohru, došlo k ní poté, co de Waal svou knihu vydal. Nikkie a Yeroen se nakonec pohádali, jejich společný zájem se ale oživil, když Luit znovu získal vedoucí postavení. Jedné noci v surovém zápase Luita smrtelně zranili - šli tak daleko, že mu s nechtěnou freudovskou symbolikou utrhli varlata. De Waal neměl pochyb o tom, kdo ze dvou zabijáků zaslouží přísnější odsouzení. Později o tom napsal:"Nikkie byl o deset let mladší a zdál se být pouze pěšákem vykonávajícím Yeroenovy plány- bráním se takovému morálnímu hodnocení, dodnes se ale nemohu zbavit pocitu že skutečným vrahem byl Yeroen."      

Samci a samice šimpanze učenlivého se od sebe výrazně neliší. Samci jsou jen o něco větší, měří 75-l00 cm a váží asi 50 kg, samice měří 70-90 cm a váží asi 40 kg. Samci mají navíc ostré špičáky, jež jim slouží i jako zbraň. Mohou jimi způsobit, jak jsme již viděli, i smrtelná zranění. Nevelké rozdíly v tělesných proporcích mezi samci a samicemi určují i jejich sexuální vztahy; jsou podstatně jiné než u goril či orangutanů. Nejčastějším typem sexuálního chování v přírodě je promiskuita, což je volné obcování samců a samic bez stálých partnerů. Když takto posoudíme šimpanze, kde samci a samice jsou takřka stejně velcí, pak je můžeme směle zařadit do promiskuitních společenství.      

Takzvaný sexuální dimorfismus je dobrým ukazatelem toho, jestli je druh polygynní. Již Darwin si všiml, že u vysoce polygynních druhů je velký sexuální dimorfismus, to znamená, že je samec dvojnásobně větší než samice. Z toho důvodu mají gorilí či lachtani samci harémové sklony- protože váží dvakrát tolik co samice. Je to takřka přírodní zákon, že když je samec dvojnásobně velký, má harémové sklony. Dvojnásobně velkých samců však není v přírodě mnoho, proto je polygynie vzácný úkaz. Jestliže polygynie je u savců vzácný úkaz, pak monogamie (nebo-li trvalý vztah jednoho páru) je úkaz v přírodě ještě vzácnější. Monogamie existuje u gibonů, kde se malí samci uplatní při páření stejně úspěšně jako samci větší. Sexuální dimorfismus samců vůči samicím u nich skoro není patrný. Genetické výzkumy však nakonec prokázaly, že monogamie gibonů má čistě sociální a ekologický, nikoli však reprodukční charakter. To znamená, že samec i samice jsou si běžně "nevěrní", protože mívají často mládě s jedincem z jiné sociální skupiny. Čili dosavadní představa o věrně žijících monogamních párech gibonů vzala definitivně za své- všechny současné poznatky ukazují, že původní sociální strukturou u gibonů, byla nepárová sociální struktura. Samec se samicí se spolu rádi sdružují do páru proto, aby mohli společně zpívat- o věrnost v sexu jim nejde. Z těchto poznatků je zřejmé, že nejčastějším typem sexuálního soužití mezi zvířaty v přírodě je promiskuita.      

Takže šimpanzi jsou klasicky promiskuitní, nejsou polygynní ani monogamní. Bylo ovšem zajímavé číst knihy o sexuálním životě šimpanzů z pera vědců mužského pohlaví. Někteří z nich dokonce dodnes mají tendence vidět vztahy zvířat z pohledu lidského patriarchátu. Patriarchální myšlení v nich zvláště ve starších vědeckých knihách bylo tak hluboce zakořeněno, že si to ani neuvědomovali. Tak například někteří z nich ve svých pojednáních s oblibou nazývali vedoucí samce patriarchy a vše brali jen z hlediska samců. Jakoby pouze samčí vztahy v tlupě byly ze všeho ty nejdůležitější. Samice pojímali jen jako jakýsi majetek samců. Leckterý upjatý badatel by si raději překousl jazyk, než by vyslovil pro něj tak hořkou pravdu- že i ta nejposlednější samice má volný sexuální přístup ke všem samcům. Místo toho radši napsal, že dominantní samec má přednostní právo ke kopulaci na všechny samice. Popřípadě napsal, že každý samec má šanci při rozmnožování. Ale nikdy se radši nerozepisoval o samicích.  Zajisté, sexuální aktivita bývá výsadou dominantních samců- mají přednost před níže postavenými samci v duchu hesla napřed pán, potom kmán. Ale to jsou jejich specifické problémy samčího světa, jejich tuhé samčí hierarchie. Což samice nezajímá. Těm je, jak se říká lidově šumák, jak se samci mezi sebou dohodnou. Mají v sexu naprostou volnost a svobodu, rády se spáří s každým, kdo je o to slušně požádá. Promptně vyhoví jak alfa samci, tak i nejníže postavenému "ubožákovi." Zvířecí svět ve volné přírodě by se měl proto posuzovat mnohem opatrněji a citlivěji, nezatahovat do něj nepřípustně svět lidský. Samice primátů rozhodně nejsou vystaveny tlaku patriarchátu. Proto kopulují s celým stádem samců hezky svobodně s jedním po druhém a i po totálním odpadnutí všech samců ještě usilují o další styky. Padesát páření denně je u těchto samic zcela normální. Nuže tedy nahlédněme poněkud indiskrétně do konkrétního sexuálního života jedné šimpanzice žijící divoce ve volné přírodě.

 


Flo a její pohlavní život

Tak nazvala jednu z kapitol Jane Goodall ve své knize Deset roků mezi šimpanzi. Je to jiný pohled na sexualitu primátů než jaký nám prezentovali v minulosti muži-vědci. Zde je ukázka: "Když nastane u šimpanzí samice období plodnosti, zvětší se část jejího pohlaví a zbarví se do růžova. Tento proces trvá obvykle deset dní, dokud růžová zduřenina neochabne a nesvraští se, až konečně úplně zmizí. Právě v období zduřeniny se samci velmi ucházejí o samice a páří se "s růžovou dámou", jak obyčejně nazývám samici v tomto období.      

Goliáš si nahrabal kupu banánů, ale dřív, než se do nich pustil, vzpřímil se, srst se mu naježila a upřeně se zadíval na Flo, přešlapujíc z nohy na nohu. Když se Flo přiblížila a chňapla si pár banánů, Goliáš vymrštil ruku do vzduchu a udělal prudký pohyb směrem dolů. Flo se přikrčila k zemi, otočena růžovým zadkem ke Goliášovi, a ten se s ní spářil jakoby mimochodem. Je to typický šimpanzí způsob. Přidřepl si ve vzpřímené poloze, jednu ruku s banány položil zlehka Flo na záda a druhou se opřel o zem.      

Pohlavní spojení bývá u šimpanzů velmi krátké, trvá obvykle jen deset, někdy až patnáct sekund. Ale dřív než Goliáš pustil Flo, byla tam Fifi. Přihnala se na Goliáše, tahala ho oběma rukama za hlavu a pokoušela se ho odtrhnout od matky. Čekala jsem, že Goliáš pohrozí dítěti, plácne ho nebo aspoň odstrčí. Jen odvrátil hlavu a pokoušel se nebrat Fifi na vědomí. Když Flo odcházela, Fifi šla za ní a rukou zakrývala matčinu zduřeninu. Dívala se přitom pokradmu na Goliáše, který se posadil a přežvykoval banány. Fifi chvíli setrvala s Flo, ale potom odběhla ukořistit si taky trochu ovoce.      

O několik minut později se k Flo přiblížil s naježenou srstí David. Seděl na zemi, komíhal tenkou větvičkou a upřeně se přitom díval na Flo. Flo okamžitě přiběhla k němu, otočila se a přikrčila k zemi. Fifi se opět přiřítila, strkala a tahala Davida, co jí síly stačily. I David strpěl, aby se míchala mezi ně.      

Potom se skupina uvelebila na zemi. David chvíli vískal Flo, potom si lehl, aby si zdříml, neboť bylo horoucí poledne. I Goliáš ho následoval a zavládlo ticho. Zanedlouho se Evered vzdálil od skupiny a díval se na Flo, která ho také sledovala. Potom si přidřepl na zem, hruď měl vypnutou a ruce vystrčené trochu od těla. Byl to typický postoj, jakým se ucházejí dorůstající samci o samici. Flo ihned reagovala. Přiběhla a sklonila se jako před chvílí před dospělým samcem. Goliáš a David se poohlédli, ale vcelku je ignorovali. Přiběhla Fifi zase jako dřív a tloukla i Evereda.      

Na druhý den ráno se Flo objevila velmi brzy. Její nápadníci z předešlého dne byli s ní také. Spářili se dřív, než se pustili do banánů. Fifi se i teď pokaždé přihnala a odháněla samce. Vtom zahlédl Hugo (manžel Jane Goodall) černou postavu v křoví. Když jsme se lépe podívali, viděli jsme ještě druhou a třetí - čtvrtou. Rychle jsme se stáhli zpět do stanu a dívali se dalekohledem do zeleně. Rozeznala jsem starého pána McGregora. Potom jsem poznala Michala a J.B. Byl tam taky Huxley, Leakey, Hugh, Ruli i dorůstající opice, samičky i samečkové. Flo se hned vzdálila do křoví, kde se s ní spářili postupně všichni samci. Fifi vždy však přiběhla a usilovala o odtrhnutí uchazeče. Jednou se jí to podařilo. Když se s její mámou pářil pan McGregor, skočila své matce rovnou na záda, a tak silně do něho strčila, že ztratil rovnováhu a převrhl se dolů ze svahu.      

Celý další týden chodil za Flo všude její velký průvod samců. Nemohla si na chvíli sednout ani lehnout, aby ji okamžitě nesledovalo několik párů očí. Když se zdvihla, že půjde dál, hned jí byli samci v patách. Kdykoliv nastalo nějaké vzrušení ve skupině, zvířata přišla například ke zdroji potravy, nebo ráno opustila svoje hnízda, nebo se k nim přidali jiní šimpanzi, vždy se všichni dospělí samci jeden po druhém spářili s Flo. Nikdy jsme neviděli, že by se hádali o tuto oblíbenou samici, na každého jednoduše přišla řada. Jedenkrát, když se právě s Flo pářil David, kterýsi samec byl netrpělivý. Popudlivý J.B. začal poskakovat sem tam, a pak rozkýval velkou větev, až zasáhl Davida do hlavy. David se ještě víc přitiskl k Flo a přivřel oči. J.B. ho už nenapadl.      

Několik dorůstajících samců skupiny však nemělo šanci. Normálně se i adolescenti dostávají k sexuálnímu styku, pokud trpělivě vyčkají, až se pohlavní vzrušení u dospělých samců utiší a ukojí. Když potom mladý šimpanz vypne hruď nebo v diskrétní vzdálenosti rozhoupe větev, samice obyčejně reaguje a přijde k němu. Starší samci obvykle na ně jen pohlédnou, ale velmi zřídka zasahují do těchto projevů mladické vášně. Flo však byla mimořádně oblíbená samice. Nejednou jsme viděli, že mladý samec dával Flo znamení zpoza stromu, načež se Flo zdvihla a šla k němu. Několik dorostlých samců ji však následovalo. Vypadalo to, jako by se báli, že by se Flo pokusila o únik. Taková blízkost starších samců zchlazovala milostné záměry mladíka hned v zárodku, takže se potom zlostně stáhnul a upřeně se díval na Flo z bezpečné vzdálenosti.      

Osmý den po svém zduření přišla Flo s roztrhanou a krvácející zadnicí. Musela se poranit krátce předtím. Za několik hodin se zduření ztratilo. Vypadala dost zničeně a vyčerpaně, a tak jsme si oddychli, že je po všem. Mysleli jsme si totiž, že je po všem, neboť námluvy normálně trvají asi l0 dní. K našemu největšímu překvapení však byla Flo za pět dní zase "růžová." Zjevila se jako předtím s velkým průvodem samců. Její zduření tentokrát trvalo celé tři týdny a vášeň jejích nápadníků neutichala. Jednoho dne přišla Flo s Fifi na zádech do tábora sama. Její obrovská zduřenina se vytratila a scvrkla na splasklou, svraštělou palačinku. Vypadala utahaně, zvadnutě a na více místech byla poraněná po pěti namáhavých týdnech. Na uších měla dvě nové trhliny a po celém těle byly vidět malé ranky a škrábance. Ten den jenom polehávala okolo tábora a byla úplně vyčerpaná. Potom s Fifi sama kamsi odešla.      

Později se opět ukázala, slezla ze stromu k čekající skupince samců. Chvíli zaváhala, než sestoupila na zem. Trochu se přihrbila a obrátila scvrklý zadek k bývalým milencům. Goliáš pozorně zkoumal splasklou kůži, poťukal na ni a soustředěně očichával ovoněný prst. Další byl Leakey. Po něm přišla řada na Michala, za ním byl Rudolf, nakonec starý pán McGregor. Potom samci odcházeli pryč. Flo zůstala stát na cestičce a upřeně se za nimi dívala. Kdo by uměl vyjádřit, co si myslela?"      

Tak to byla malá ukázka z pohlavního života velkých šimpanzů. To ovšem nic není proti tomu, co vyvádějí malí šimpanzi bonobo, kteří se oddělili od větve velkých šimpanzů asi před 1 milionem let. Posuďte sami v následující podkapitole, v níž jsem nejdůležitější poznatky o jejich sexualitě volně zpracovala podle knihy vědců manželů Vančatových, nazvané Sexualita primátů. Celá tato kniha i s krásnými obrázky je k mání dokonce na několika adresách na internetu.


Matriarchát u šimpanzů bonobo 

Šimpanzi zkoumaní Jane Goodall patří do druhu Pan Troglodytes, existuje však méně známý, poněkud gracilnější druh zvaný Pan Paniscus, nebo-li bonobo. Bonobo přežívá už jen v počtu několika tisíc jedinců v hustých deštných pralesích kolem řeky Zaire. Je především zajímavý tím, že se jeho sexualita až příliš nápadně podobá sexualitě lidské. Bonobové jsou v sexu ještě více náruživější než velcí šimpanzi a mohou se pářit po celý rok bez ohledu na ovulaci samic, stejně jako člověk. Na rozdíl od šimpanze učenlivého má tedy bonobo volnou sexuální aktivitu nezávislou na plodnosti. Zatímco se jeho velcí příbuzní páří vždy jen asi 10 dní uprostřed každého cyklu, kdy je samice plodná, bonobo se páří, i když samice není vnímavá. Bonobové používají sexuální styk jako společenský styk, neboť jejich sexuální chování je stejně jako u lidí odděleno od plození potomstva a úzce souvisí s organizací jejich sociálního života. Páteří celé skupiny je vazba mezi samicemi. Vřazení nově příchozí samice do skupiny bývá často nepřátelské. Nově přicházející mladá samice je zpočátku na velmi nízkém stupni sociální hierarchie. Proto si ve své hostitelské skupině vyhlédne jednu nebo dvě starší samice a uchází se o jejich přízeň. Jestliže starší samice přízeň opětují, vzniká vazba, která je podkladem postupného přijetí nové samice do skupiny. Sociální místo nové samice ve skupině dále upevní porod prvního potomka, čímž se původně nová samice stává trvalým členem skupiny. Cyklus se pak opakuje- o její přízeň se začnou ucházet další nově přicházející samice. Samci bonobů zůstávají celoživotně ve vazbě se svými matkami, které je chrání v případě útoku jiné skupiny. Samci, kteří ve skupině dosáhnou nejvyššího místa v samčí hierarchii, bývají zároveň syny významných matek. Obecně lze o bonobech říci, že vztahy mezi jedinci jsou pevnější než u velkých šimpanzů- a co je zvláštní, že u samic se objevuje nápadně touha po moci.      

Pro sexuální chování šimpanzů bonobo je příznačná vysoká promiskuita samců i samic a zároveň i výrazně rozvinuté a komplikované formy sexuálního chování. Bonobo se například nejraději páří v poloze tvář v tváři. Stejně jako člověk. I jeho pohlavní orgány jsou člověku mnohem podobnější, než pohlavní orgány šimpanze učenlivého. Samice mají velký klitoris a samci velký šourek. Vzhledem k tomu, že se samice páří s větším množstvím samců, existuje jediný rodičovský vztah: matka a její děti, protože otcové dětí jsou neznámí. Prostřednictvím tohoto vztahu se udržují i sourozenecké vztahy. Při vysokém stupni socializace v sociální struktuře šimpanzů se tím vlastně vytváří matriarchát, který může přetrvávat i v případě, když matka migruje do jiné tlupy.      

Matriarchát kdysi existoval i v prehistorických lidských tlupách. Bylo to takové sociální uspořádání, kde se osobní status a privilegia, případně i majetek, dědil v mateřské linii. Slovo matriarchát vzniklo z latinského mater, což znamená matka, a řeckého archein, což znamená vládnout. Je to forma společnosti, kde vládne žena (matka). Je opakem patriarchátu. Podle kdysi vlivné hypotézy německého historika J. Bachofena, kterou převzal i F. Engels a další, existoval matriarchát v období v pravěku. Pozdější zkoumání však ukázala, že u Bachofenem uváděných společností se o žádné „vládě“ nedá mluvit. Matky nevládly hrubou silou, ale svou láskou. Matriarchát se dle Bachofena vyznačuje důrazem na krevní pouto, rovnost všech lidí, nepodmíněnou lásku, vazbu k půdě a pasivní přijetí přírodních daností. V matriarchátu je silný prvek rovnosti, protože všichni jsme děti matky země, která má všechny své děti stejně ráda. Láska se zde nezakládá na zvláštních zásluhách, ale štěstí, jako cíli života. Ten tak získává nejvyšší hodnotu. V tomto systému je nejposvátnější vazba matky a dítěte. Nejkrajnějším zločinem je matkovražda.V současné antropologii se termín matriarchát už téměř neužívá. Místo toho se objevuje pojem matrilinearita, tj. uspořádání, kde se osobní status a privilegia, případně i majetek dědí v mateřské linii. U šimpanzů bonobo však termín matriarchát klidně mohu ponechat, protože v jejich společenství matky doslova vládnou.      

Velká promiskuita umožňuje bonobům vyhýbat se vzájemným srážkám jak v souvislosti s potravou, tak při dalších příležitostech vyvolávajících možnost soupeření. Sex bonoby vzájemně usmiřuje, podobně jako tomu bývá u lidí. Když například jedna ze samic udeří mládě a matka mláděte na ni zaútočí, je tento konflikt zakončen sexuálním chováním mezi oběma samicemi. Jedna ze samic se zachytí zespodu druhé samice pažemi i dolními končetinami (téměř identickým způsobem, jako se drží dítě matky) zatímco druhá samice stojí a poté napřímením původně pokrčených nohou zvedne první samici ze země. Potom se tyto dvě samice třou vzájemně genitáliemi, ze strany na stranu ve stejném rytmu, jako když přiráží samec při kopulaci. Vzhledem k existenci klitorisu vědci téměř nepochybují o tom, že grimasy a vokalizace během tohoto tření zevních genitálů odrážejí prožitky podobné orgasmu. Toto chování bylo pozorováno v každé skupině bonobů - v přírodě i v zajetí. ( Orgasmus kromě člověka byl spolehlivě prokázán také u samic makaků medvědích a makaků červenolících- vědci předpokládají orgasmické stavy i u samic bonobů, ale ještě nebyly zcela prokázány).     

I třeba nabídka potravy skupince bonobů, například banánů, vyvolá u samic radostné vzrušení a tedy i vzájemné tření zevních genitálů o sebe ( je to tzv. genito-genitální tření, nebo-li GG-rubbing). Samice se pak o potravu sestersky podělí, zatímco statnější samec vyčkává. Teprve poté, co samice potravu opustí, samec se k ní přiblíží. Vidíme zde, že i při krmení potravy je mezi chováním bonobů a pravých šimpanzů velký rozdíl."Praví" šimpanzi se chovají v této situaci poněkud egoisticky: nejprve se nakrmí statný alfa samec, kdežto samice trpělivě vyčkávají opodál. Přibližují se ke zbytkům potravy až teprve poté, co nasycený samec odchází. A to mohou být ještě rády, že samec nemá ledničku, že jen obvykle sebou odnáší, co unese.       

Ohromná škála sexuálních a erotických kontaktů u bonobů je prostě pozoruhodná. Sexuální chování se stalo u nich nedílnou součástí sociálních vztahů a co je nejzajímavější, že bonobové mají sex skutečně v jakékoliv partnerské kombinaci: samec se samicí, samice se samicí, samec se samcem, samec s nedospělým jedincem. Tyto sexuální vztahy vznikají pozoruhodně snadno a realizují se v množství kopulačních pozic a kontaktů genitálií a jsou velmi nápadité: bonobové používají všechny myslitelné pozice a varianty. Zatímco šimpanzi učenliví se během usmiřování líbají a objímají, avšak zřídka využívají sexuálních kontaktů, tak bonobové využívají i při pouhém usmiřování stejný sexuální repertoár jako při kopulacích. Sexuální chování u nich tedy funguje i jako mechanismus pro překonávání jakékoliv agrese.Umění sexuálního usmiřování možná dosáhlo u bonobů svého evolučního vrcholu - zde se můžete podívat na legrační způsob masturbace.

  


U bonobů neexistuje žádný doklad o násilí mezi komunitami. Mírumilovné vztahy mezi komunitami se zdají být pravidlem, včetně vzájemných sexuálních kontaktů. Přátelské kontakty jsou obvyklé opět spíš mezi samicemi, kontakty samců z různých skupin jsou poněkud napjatější. Patrně díky reálné absenci násilí mezi skupinami mají samci bonobů menší potřebu spojovat síly a udržovat mezi sebou těsné vazby. Pro bonoby jsou nejtypičtější smíšené tlupy, ve kterých cestují dospělí samci a samice s dětmi společně. Navíc jsou u obou druhů šimpanzů i dosti velké rozdíly v sociální struktuře, protože u bonobů mají samice v sociální struktuře velmi významné postavení a mohou být i dominantní vůči samcům.      

Samci soutěží o postavení v hierarchii ve skupině, které je ovlivňováno sociálním postavením jejich matek. Samice si mohou monopolizovat ceněné druhy potravy a mají snahu být vůči samcům dominantní. Výsledkem takových mateřských intervencí je, že nejvýše postavení samci jsou často synové nejvýše postavených matek. Samčí aliance jsou málo rozvinuté, což samicím umožňuje, aby si udržovaly významný vliv. Relativně mladí samci tak mohou dosáhnout velmi vysokého postavení za předpokladu vysokého postavení jejich matky. Terénní výzkumy nenacházejí nikoho na pochybách, že dominantní samci se poznají bezpečně podle toho, že se páří mnohem častěji než samci níže postavení.      

Se sexuálním chováním souvisí také tetičkovské chování, které má u šimpanzů mnoho forem. Začíná porodem samice, jehož se mladé samičky vizuálně účastní. Bezprostředně po porodu se o mládě intenzívně zajímají, a jakmile jim to matka dovolí, s novorozencem se kontaktují. V průběhu času roste tolerance matky a samičky mohou zčásti přebírat péči o mláďata. Vědci označují chování mladých samiček jako tetičkovské, ale mě tohle označení nepřipadá výstižné. Ty mladé samičky se přece neučí být tetičkami, ony se cvičí býti matkami. Výstižnější je tedy tvrzení, že je to učení se mateřskému chování. Prostě se od dospělých samic učí své správné budoucí mateřské úloze.      

Co máme s bonoby ještě společného? Neobyčejně příhodné je užívání pojmu sociosexuální chování, protože vyjadřuje provázanost sociálního a sexuálního chování- je de facto ekvivalentem pojmu sexualita používaného u člověka. Vědci se ptají, zda může některý z dnešních lidoopů posloužit k objasnění vzniku lidské sexuality. Je sexualita lidoopů jakýmsi archetypem sexuality lidské? Lze vysvětlit některé lidské sexuální symboly, zvětšená prsa nebo dlouhý ztopořený penis na základě existence těchto znaků u lidoopů?      

Ještě donedávna většina vědců tvrdila, (včetně brněnských vědců Vančatových) že sexualita bonobů není archetypem sexuality lidské. Bylo ale jen otázkou času, kdy přiznají svůj omyl. Ten čas již nastal, bylo definitivně potvrzeno, že ve zvířecím stádiu se předchůdce člověka rozhodně nepároval, byl promiskuitní. Orangutan jako primárně stromový primát s nízkou socializací skutečně nemůže sloužit jako vhodný model. Stejně tak extrémně velká, převážně býložravá gorila, kde obrovský samec má svou rodinu složenou z několika drobných samic, zatímco mladí dospělí gorilí samci žijí dlouho osamoceně. Ale právě bonobo, který je hypersexuální a velmi málo agresivní, až prý "nelidsky" mírumilovný a vysoce socializovaný v tlupě je tím nejlepším modelem, který nám názorně předvádí, jak se chovalo zvíře, z kterého se vyvinul člověk. V minulosti vědci tvrdili, že u zvířete, z kterého se vyvinul člověk nebyla vysoká promiskuita žádoucí- neboť prý samec stěží mohl chránit velké množství samic, k nimž neměl žádný vztah. Omyl! Tlupa byla jedna velká rodina, kde měli všichni pevné vztahy k sobě navzájem. Právě promiskuita našich zvířecích prapředků byla evolučně tím nejvýhodnějším chováním. Z hlediska přírodního výběru je to všeobecně nejúspěšnější rozmnožovací strategie. Podporuje soudržnost celé tlupy, po všech stránkách tlumí agresi samců a zabraňuje také infanticidě mláďat v tlupě.      

Frans de Waal, který povětšinou studoval primáty v zajetí napsal: Kdyby věda poznala bonoba jako prvního a šimpanze učenlivého jako druhého, možná bychom dnes měli jiné názory na nevyhnutelnost existence násilí v lidské společnosti. Na mužskou dominanci a vytváření mužských vazeb při lovu a válčení, na roli technologie a na sociální význam sexu. Protože poznatky o bonobech nepodporují "mužsky orientované" evoluční scénáře, získáváme v bonobech relativně mírné, nekonfliktní, blízké příbuzné.

 


Manipulátoři 

Někdy kolem osmdesátých let minulého století se zničehonic vynořili „vědci“, kteří sami sebe označili za evolucionisty. Jejich evolucionismus spočíval v tom, že začali hlásat v mainstreamu děsné hovadiny a nesmysly. Proč to dělali? Jejich cílem bylo manipulovat myšlení většinové společnosti. Tito takzvaní evolucionisté (nebo spíš iluzionisté?) pořád dokola tvrdili (aby si tu propagandu společnost dobře zapsala za uši), že samice mají zcela rozdílnou reprodukční strategii než samci. Tím že investují do reprodukce množství energie- jak do prenatálního, tak i do postnatálního vývoje potomků, tak z toho důvodu prý zaměřují svou reprodukční strategii na zajištění maximální ochrany a výživy pro sebe i mláďata- tudíž si hledají toho nejlepšího samce, který by jim co největší hmotné statky zajistil. Z toho důvodu prý byly zvířecí předchůdkyně člověka monogamní, kdežto jejich partneři promiskuitní. Už ve zvířecím stádiu se mezi samci a samicemi prý vytvářely tzv. konzortní páry ( což znamená dočasnou monogamii), aby samec v páru pomáhal samici s výživou mláďat. Samice byla samci z vděčnosti věrná, ale samec samici nikoliv, protože jeho reprodukční strategií bylo zasadit co nejvíce svých genů do mnoha samic. Skuteční vědci dokázali, že ty lži evolucionistů byly jen samé pavědecké spekulace a nic jiného.      

To ovšem dodnes nebrání některým manipulátorům ( nás konkrétně Uzlovi, Weissovi a jiným) tyto nesmysly v mainstreamu nadále hlásat. Na ukázku manipulace s veřejností jsem si z pánského časopisu Maxim vystřihla tento dopis, který jim napsala bioložka Eva Hauserová: Když jsem nahlédla do vašeho posledního čísla, s údivem jsem zjistila, že citujete myšlenky Jaromíra Janaty z knihy Dvojí svět- zejména tvrzení, že biologicky danou reprodukční strategii ženy je upoutat k sobě muže, který by uživil ji i její potomstvo, ergo že ženy jsou od přírody věrné. Skutečnost, známá už asi 20 let, je taková, že reprodukční strategie samiček spočívá v tom, že se snaží nasbírat sperma od co největšího počtu samečků, a uvnitř jejich těl pak proběhne výběr nejlepšího spermatu. Žádné samičky v přírodě nejsou věrné. Takové šimpanzice (lidem, tedy ženám, biologicky nejbližší) se páří s několika desítkami(!!!)samečků, pokud k tomu mají přípežitost. Nevím, jestli je to pro muže dobrá nebo špatná zpráva, ale prostě je to tak. Zkrátka názory pana Janaty jsou předpotopní a dnes už zcela nevědecké. Modernější názory, které jsem právě citovala, najdete např. V knize Catherine Blackledge Vagina, kterou jsem překládala. (Redakce časopisu Maxim na dopis bioložky reagovala značně posměšně, což mi zde nestojí za zveřejnění).      

Největší vědecká námitka proti manipulativním spekulacím byla: samci samicím nepomáhají s výživou mláďat ani u jednoho druhu primátů – z jakého důvodu by to mělo být u předchůdců člověka jinak? V tlupách, dejme tomu o 100 jedincích, by bylo sotva výhodné, aby se v nich tvořily monogamní páry- protože by o samice mezi samci vznikaly neustálé sváry. Mezi samci v tlupách existovala odjakživa v hierarchii nerovnost, alfa samci měli vždy přednostní právo na sex i potravu. Kde existuje v tlupách hierarchie, tam nemůže existovat monogamie. Alfa samec si dělá co chce, neohlíží se na pocity níže postaveného samce. Totéž dělá alfa samice. Nejen u obou druhů šimpanzů, či všech primátů (lidé, lidoopi, opice i poloopice), ale až na řídké výjimky, všichni savci světa jsou matrilineární. To znamená, že jsou samice v sexu svobodné, samy si vždy rozhodují zda a s kým se spáří. Samy si živí svá mláďata, jsou soběstačné, samci jim zřídka (jen výjimečně u některých druhů), s výživou mláďat pomáhají. Otcové mláďat jsou neznámí, to znamená, že existují pouze vztahy- matky a jejich děti. Proto se děti drží vždy svých matek, poněvadž otce neznají. Z tohoto hlediska je člověk jediný živočich na světě, kde si muž v historické éře násilím podmanil ženu a její děti. Držel je 5 tisíc let v područí a násilně s nimi manipuloval proti jejich živočišné přirozenosti. Nutno ovšem podotknouti, že lidský samec zotročil a dostal do područí v otrokářském řádu i jiné samce- to vše způsobila existence majetku. Dokud živočich jménem člověk nic neměl, byli všichni svobodní- samci, samice i mláďata.      

Manipulátoři usilují o to, aby přesvědčili většinovou společnost, že ženy jsou „od přírody“ svým založením vypočítavé. Ty které jsou manželovi věrné, tak jen proto, že je on bohatý a ony se dostaly k jeho zdrojům. Ždímají a využívají manžela- a jako protihodnotu nabízejí svou věrnost. Tohle je ovšem již mnoho staletí morálka „finančních elit“, většinová společnost má jiné priority- věnuje se lásce. Zde jsou dvě perly od „odborníka“ Uzla, který podobnými skvosty zaplavuje mainstream takřka denně, od revoluce již 22 let:

- Novodobí Romeové cítí zklamání, když slyší, že nejvíce ceněnou mužskou vlastností u žen není jejich tělesná krása, silné svaly nebo romantické vlohy. Je jí schopnost dostat se ke zdrojům. V pravěku to bylo nejlepší sousto z uloveného mamuta, dnes je to tučné bankovní konto.

- Také naši blízcí příbuzní šimpanzi bonobo provozují nezakryté prostituční chování, když je samička ochotna kopulovat třeba za banán. Ale pozor! Ani tento banán nesmí být darován předem. To by s ním hned utekla. Po celou dobu pohlavního aktu drží samec banán v prackách. Předá ho teprve tehdy, když akt skončí.      

Dalším cílem manipulátorů je přesvědčit většinovou společnost, že homosexualita je ta nejpřirozenější věc pod sluncem, protože se jí prý ve velkém věnují i zvířata. Sexualita bonobů je zajímavá- ale poslední dobou se kolem nich úmyslně hodně lže. V současné době, jak je v celém západním světě záměrně propagována a až nenormálně vyzdvihovaná homosexualita, tak se manipulátorům bonobové hodí k tomu, aby na jejich příkladu vysvětlovali, že je homosexualita báječná a měli by se jí věnovat všichni lidé bez rozdílu.      

Samozřejmě že zvířata nejsou homosexuální v pravém slova smyslu, nýbrž se pouze věnují buď rituálnímu nebo náhražkovému sexuálnímu chování- jak to mají třeba i psi běžně ve zvyku. Samci spolu nemívají doopravdy genitální sex, nanejvýš provádějí náznakové páření, nikoliv však opravdovou penetraci do análu. A provádění orálního sexu, to už je úplná hloupost. Zvířata si nanejvýš zvědavě olízají pohlaví, tak jako třeba pes feně, ale žádná zvířata tuhle aktivitu neprovádí promyšleně, vědomě a cíleně jako lidi, že by to druhému zvířeti prováděli až do úplného jeho vyvrcholení.


Největší nepřítel 

Největšími nepřáteli všech lidoopů jsou lidé! Ale vlastně nejen lidoopů, ale všech primátů obecně, přičemž ti samí lidé jsou zařazeni rovněž mezi primáty. Areál našich nejbližších příbuzných se totiž pořád zmenšuje. Člověk ničí pralesy všude kam přijde a lidoop, jehož biotop zaniká, mizí spolu s ním. Populační exploze Afričanů vyvolává tlak na potřebu zemědělské půdy, a tak pro sebe lidé zabírají stále více divočiny. Na místě pralesů, v nichž žili primáti, zejí plantáže. Jsou káceny stromy, aby uvolnily místo polím a zemědělským kulturám či poskytly surovinu pro papírenský průmysl anebo jen topivo, které je pro většinu chudých afrických populací stále nejlevnější.      

Ve volné africké přírodě žije už dnes pouze pár tisíc bonobů, několik desítek tisíc šimpanzů a goril. Vzácné gorily horské ve Rwandě už je jen několik stovek zvířat! Lovci i přes přísný zákaz tato nevšední zvířata loví, uvaří a snědí. Z rukou si vyrábějí popelníky. Všem lidoopům tedy hrozí vyhynutí a vyžadují plnou ochranu, tedy zákaz lovu, odchytu a obchodování. Ve všech zemích, kde lidoopi žijí sice oficiálně zákaz lovu platí, na to, aby se dodržování zákazu kontrolovalo, však nejsou peníze. Vyvážení zvířat je obzvláště vražedné: chytají se jen mladí šimpanzi, a proto je třeba přitom zabít matku i další členy tlupy. Stres způsobený přepravou dokoná dílo zkázy: většina mláďat zahyne.      

Opatření zakazující obchod se šimpanzi se jen obtížně prosazují v praxi a nezabrání nelegálnímu obchodování. Prodat šimpanze v Kongu znamená vydělat si naráz čtyřnásobek průměrného měsíčního platu. Zvíře se pak prodá v cílové zemi pětsetkrát až tisíckrát dráž. Jakkoliv bude svět apelovat na vlády afrických zemí, aby se snažily zachránit zbytky populací divokých zvířat, pytlákům to bude jedno. Jak již bylo řečeno, ti lidoopy zabíjejí hlavně pro maso. Jen v Konžské republice je prý každoročně zabito 3000 šimpanzů a 600 goril. "Pokud nebude ilegálnímu lovu učiněna přítrž, budou tito tvorové- vývojově i fyziologicky nejbližší člověku - člověkem doslova vyjedeni", řekl mluvčí světové společnosti pro ochranu zvířat.      

Ukazuje se, že člověk nemá patent na rozum. Jako nevyšší živočich na této planetě by mohl projevovat více moudrosti. Kdyby lidoopy tolik nehubil a nechal je v klidu se rozvíjet, možná by ještě lépe poznal zákonitosti svého vlastního vývoje. Vždyť právě velcí lidoopi jsou ve svém vývojovém stadiu na rozhraní mezi zvířetem a myslící bytostí.      

Je smutné, že šimpanzi už šanci na vlastní evoluční vývoj nemají. Místo toho se pro lidi stali jen velice cenným pokusným materiálem! Díky nim vznikly například očkovací látky proti dětské obrně a tuberkulóze. Podíleli se, samozřejmě nedobrovolně, i na výzkumech při hledání vakcín proti hepatitidě, malárii i AIDS a také na zlepšování metod transplantací. Naštěstí už věda pokročila dál a dnes existují i jiné metody než soustavné mučení zvířat. Z několika málo buněk odebraných z organismu je možno ve zkumavce vypěstovat celé buněčné kultury a někteří vědci se pokoušejí vytvořit umělé orgány, které by fungovaly stejně dobře jako orgány v živém těle. Lze tedy doufat, že se lékařský výzkum postupně obejde bez mučení ubohých šimpanzů.      

Nadějné jsou i jiné výzkumy: klonování je produkce geneticky identických potomků z obyčejné tělesné buňky a vyskytovalo se dosud jen ve sci-fi. "Nové na naší metodě je, že nyní můžeme teoreticky naklonovat stovky identických zvířat", vysvětluje jeden z vědců a pokračuje: "Také primáti by se dali tímto způsobem klonovat. Použitá metoda by mohla vnést revoluci i do genetických postupů používaných u savců, tedy i u primátů, mezi něž patří i člověk, a pomoci například při výzkumu rakoviny nebo při transplantacích.      

Nicméně si dovedu představit, že se veřejnost dozví jen o těch pokusech, o kterých se dozvědět může. Mám příliš bujnou fantazii a představuji si, že na světě existují přísně utajené vědecké laboratoře, kde se provádějí ty nejneuvěřitelnější pokusy - a to nejen se zvířaty! Vždyť to koneckonců vídáme i v různých podřadných sci-fi filmech. Kdybych já byla badatelkou, velmi by mě zajímalo, jaký živočich by vznikl, kdyby se uměle spojilo lidské vajíčko s šimpanzí spermií nebo naopak lidská spermie s šimpanzím vajíčkem. Oplodněné vajíčko by se vsadilo do dělohy šimpanzice a později, patrně císařským řezem, by se narodilo mládě. Jak by asi vypadalo? Vznikl by předchůdce člověka? Naučil by se ten živočich mluvit? Napadá mě ještě spousta jiných šílených pokusů, ale radši toho nechám a popřemýšlím nad původem člověka.


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .