9. Co je mužství a co ženství?

Obsah: Přirozené samčí a samičí vlastnosti (geny)....Přirozenost versus kultura (memy)....Hloupé přežitky....Zmatená doba....Existuje mužská a ženská logika?....

Přirozené samčí a samičí vlastnosti (geny)
Při posuzování původních biologických vlastností u lidských bytostí je třeba si uvědomit, že se rozvíjely na základě tří aspektů:
1. mají biologický podklad (geny)
2. byly získány učením v raném věku (memy)
3. společenská pravidla a zákony (v každé době jiné)

Biologickým podkladem samičí psychiky jsou ochranářské vlastnosti, které jsou potřebné k tomu, aby mláďata úspěšně přežila. Zajišťují to samičí hormony estrogeny. Biologickým podkladem samčí psychiky jsou vlastnosti zaměřené na souboj, v kterém má možnost zvítězit nejsilnější a nejzdravější samec, a ten pak předá nejlepší geny. Zajišťuje to samčí hormon testosteron. Na základě testosteronu mají samci vrozenou vyšší agresivitu. Samičí a samčí princip se stal na naší planetě nejuniverzálnějším principem. Užitečnost těchto obecných vlastností vyšších savců příroda prověřovala miliony let.
Obecné samčí vlastnosti vyšších savců jsou tedy takovéto: vyšší agresivita daná do vínku hlavně kvůli  sexualitě (boj o samici s jinými samci). Ale i kvůli  udržování vnitřní hierarchie v tlupě aobraně tlupy a teritoria před vnějším nepřítelem. Samci všeobecně častěji než samice řeší konflikty útokem (samčí statečnost). Nejvyšší alfa samecpak získává za odměnu veškeré výhody v tlupě. Což vede k jistému egocentrismu samců, jsou soustředěni sami na sebe, nestarají se příliš o mláďata. Mají s mláďaty menší trpělivost a jsou méně praktičtí než samice.U mnoha vyšších savců jsou samci dokonce samotáři. Z rivality samců vyplývá nejen jejich větší soutěživost, ale i hravost. Častější úrazy samců svědčí o tom, že jsou méně opatrní než samice a naopak více zvídaví.

Obecné samičí vlastnosti vyšších savců: samice mají více rozvinuté ochranářské instinkty. Konflikty řeší raději útěkem (samičí zbabělost). Pouze v případě obrany mláďat nebývale vzroste tzv. „mateřská agrese“, kdy je matka připravena obětovat i vlastní život za záchranu svých mláďat. Dokáží tedy být statečné v krajním případě, když je to nezbytně nutné. Ale jinak nerady zbytečně riskují, protože musí chránit mláďata. Altruismus je opakem egoismu, je to schopnost nezištně obětovat vlastní zájem ve prospěch zájmu druhého. Samičí altruismus je nezbytný pro přežití mláďat. Kdyby se samice chovaly jako samci, mláďata by zahynula. Samice jsou společenské, často uzavírají koalice s jinými samicemi, jsou proto vybaveny větší citlivostí na vztahy uvnitř skupiny. Jsou však méně soutěživé a projevují menší hravost než samci. Jsou méně zvídavé, protože jsou víc opatrné a obezřetné. Neznámé věci jsou nebezpečné, tudíž je dobré radši nepokoušet osud. Mají velkou trpělivost s neposednými mláďaty a jsou mnohem praktičtější než samci. Co se týče lovu, bývají stejně zdatné lovkyně jako samci, protože musí uživit nejen sebe, ale i mláďata. Jsou aktivní živitelky, protože v tvrdé konkurenci o přežití musí prokázat velkou samostatnost a vynalézavost. U vyšších savců neexistuje jediný případ, kde by samice nebyla schopna uživit sebe a svá mláďata, takže výjimkou nebyly pochopitelně ani předchůdkyně člověkyň.

Abychom pochopili původní, biologickou podstatu lidské povahy, musíme jít až na samou dřeň člověka. Dostat se k jeho jádru, k jeho kořenům, vyhmátnout obecné samčí a samičí vlastnosti vyšších živočichů. Najít prostě to původní zvíře v nás. Jak již víme z kapitoly o mozku, mezi ženským a mužským mozkem jsou nepatrné anatomické rozdíly. Ty mají významný vliv na fungování „mužství a ženství.“ Ještě důležitější je vliv hormonů na vytváření spojů mezi neurony, které jsou základem rozdílů v tom, jak obě pohlaví jednají, staví se k životu a řeší své problémy. Mezi hormony, které do mozku přicházejí odjinud mají nejvýznamnější úlohu hormony pohlavní, produkované vaječníky a varlaty. Vaječníky vylučují skupiny samičích pohlavních hormonů, jež spoluvytváří typickou samičí psychiku. A varlata zase vylučují skupiny samčích hormonů, androgenů ( z nich nejvýznamnější je testosteron), které spoluvytváří typickou samčí psychiku. Biologicky vrozené ženství a mužství- to jsou prostě hormony androgeny a estrogeny.

Je zajímavé, že hormonální rozdíly mezi muži a ženami se začnou zmenšovat už před padesátkou a toto zmenšování pokračuje i po padesátce. Je to tím, že mužské žlázy nevylučují jen mužské hormony a ženské žlázy zase jen ženské. Nejsme stoprocentní muži a ženy, protože ženství a mužství je v nás různě odstupňované, podobně jako třeba leváctví a praváctví. Lze spíše mluvit o převaze mužských hormonů u muže a ženských u ženy. S přibývajícím věkem mužům mužských hormonů ubývá, stejně jako ženám ženských. To má pak důsledky nejen pro tvar těla i pro rysy obličeje, ale také pro citový život. Muži se začnou podobat ženám a ženy mužům. Muž se stává méně výbojným, bývá mírnější, laskavější, dokáže se hodiny nimrat s vnoučaty, užívá si toho, co si v první polovině života vědomě či nevědomě odříkal. Naopak u ženy se někdy objevují mužské povahové rysy- je průbojnější, ráznější- a chlupatější.

Přirozenost versus kultura (memy)

Základním,tj. prvotním pohlavním znakem, podle něhož se rozlišuje chlapec či děvče hned při svém narození je pochopitelně pohlavní ústrojí. Žena porodí dítě, porodníkův zrak padne na ono specifické místo a hned s jistotou zvolá: „Máte kluka maminko!” A v téže chvíli se roztočí celý navyklý mechanismus, předurčující, jak se bude nemluvně jmenovat, jak ho budou oblékat, jaké hračky mu nabídnou. Holčičky budou oblečeny do růžového, chlapečci do modrého. Holčičkám, ať chtějí či nechtějí, propíchnou uši a navléknou náušničky. A jen co začnou vnímat svět, budou jim nabídnuty ke hraní panenky a kočárky. Chlapečkům nabídnou autíčka a pistolky. Zkrátka, jak v úzkém rodinném kruhu, tak i v širokém sociálním okolí je k jednotlivci přistupováno specificky buď jako k chlapečkovi nebo k holčičce. Ženství a mužství je tedy určeno nejen biologicky (geny), ale i kulturou (učení=memy). A také dobovou morálkou (soubor dobových společenských pravidel a zákonů), které předepisují, často spíš přikazují „správné” ženské a mužské chování.

Ženství a mužství tedy není vytvářeno pouze geny a hormony, nýbrž je u lidí vytvářeno především kulturou (memy). Ta biologie v nás je jasná. Ale ta kultura, kterou do nás hustí hned od narození bývá kolikrát sporadická. Protože jsou to dost často brutální metody, které bývají dětem ženského a mužského pohlaví vtisknuty do hlav příslušnou dobovou morálkou, náboženstvím a příslušným společenským řádem. Tyto naučené vzorce chování (memy) berou jen zřídka ohled na skutečné vrozené sklony jedince. Sexuální ideály vysoce polarizovaného společenského řádu spočívají obvykle v co možno v „nejmužnějším” muži a co možno „nejženštější” ženě. Přičemž důležité při procesu polarizace není to, co považuje daný společenský řád za mužné nebo zženštilé, ale skutečnost, že usiluje o co největší rozdíl mezi pohlavími. Jenže to, co se rozumí pod mužností a ženskostí je v každé době značně proměnlivé. Zejména ve svobodné prehistorické době platily o ženách a mužích jiné představy než v historicky zaznamenané totalitě. Ženská a mužská role ve své zobecnělé podobě je tedy především výsledkem tlaků sociálních, nikoliv biologických. Porovnejte si například jak je chápáno ženství u zahalených muslimek a jak je chápáno ženství u věčně odhalených západních žen.

Dalo by se to odhadnout tak, že vrozené ženství a mužství (čili obecné samčí a samičí vlastnosti) ovlivňují lidské chování asi tak zhruba ze třiceti procent. Zbylých sedmdesát procent svého chování získá člověk učením, čili kulturními vlivy a dobovou morálkou. Že kulturní vlivy a morálka vysoko přesahují nad biologickými mechanismy si můžeme názorně ukázat na tomto virtuálním experimentu: tři jednovaječná trojčata by se od narození umístila do tří naprosto rozdílných kulturních prostředí. První trojče by vychovala v noře vlčice. Druhé trojče by bylo bez jakýkoliv podnětů zavřeno ve sklepě a jídlo by se mu podávalo pod dveřmi. A třetí trojče by vychovávali dva milující, láskyplní vysokoškoláci někde v západní zemi. Pravděpodobný výsledek experimentu by byl tento: první trojče, pokud by bylo nalezeno až v dospělém věku, by se po celý zbytek života chovalo jako zvíře a již nikdy by se nenaučilo být člověkem. Chodilo by po čtyřech, strhávalo by ze sebe oblečení, jedlo ze země přímo ústy, vydávalo skřeky a nikdy by se nenaučilo mluvit (je to ověřeno ze skutečných příběhů). Druhé trojče, pokud by bylo vytaženo ze sklepa až v dospělém věku, by po celý zbytek života bylo velmi duševně zaostalé. Pokud by bylo ze sklepa vyzvednuto před pubertou, tak by se naučilo alespoň trochu i mluvit. Pokud by však bylo již po pubertě, tak už by se nenaučilo nikdy ani mluvit (rovněž ověřeno ze skutečných příběhů). Z třetího dítěte by se stal kultivovaný vysokoškolák (což je statisticky rovněž dokázáno). Tak to je ten vliv kultury na psychiku, který nám dokazuje, že nejsme závislí jen na vrozených instinktech, že nejsme pouzí genoví roboti, jak se nám snaží vnutit prodejní vědci, tzv. evolucionisti, alias manipulátoři davů. Prostě většinu svého specifického lidského chování získáváme učením. Novorozené dítě není zdaleka psychosexuálně determinováno. Ale je velmi přístupné sexuálnímu formování zvenčí- vžívá se silně do role, kterou mu prostředí přisoudí. Schopnost psychosexuálního formování existuje hlavně ve velmi raném dětství, což již dávno objevil Freud. Ve svých pracích dokázal, že výchova chlapce i dívky, jež proběhne v prvních třech letech života dítěte mu dokáže na celý život „vtisknout” jeho psychickou pohlavní roli. V dnešní prohnilé době se ovšem globální „elita“ snaží prosadit celosvětově homosexualismus, snad za tím účelem, aby se lidi přestali množit a místo toho se věnovali homosexuálním vztahům.

Společenské klima významně určuje odlišné požadavky na ženy a muže. Touto cestou dostáváme jakýsi idealizovaný obraz abstraktní ženy a abstraktního muže v daných podmínkách. Každá jednotlivá malá holčička a každý jednotlivý chlapeček dostávají svou podobu a tvar pod stálým, nenápadným a většinou neuvědomovaným tlakem okolí, v němž vyrůstají, a které formuje jejich konkrétní psychologický profil. Dítě je vychováváno k tomu, aby zaujalo správnou sexuální roli. Děje se to tak, že „typické ženské” a „typické mužské“ způsoby chování jsou u dětí odměňovány, zatímco jednání, které do tohoto rámce nezapadá je na mnoho způsobů trestáno: od nezájmu až po tělesné tresty. Nad každým batoletem jakoby se vznášel opar „opravdové” ženy a „opravdového” muže. U dětí ženského pohlaví má přelud podobu Marylin Monroe v rozevlátých bílých šatech a nad dětmi mužského pohlaví stojí rázně rozkročen svalovec Rambo se samopalem v ruce. Pochopitelně, že identifikace s ženstvím a mužstvím nekončí ve třech letech. Dítě se učí a přebírá zkušenosti pořád. Zvláště od desíti let, v začínající pubertě, kdy mu začnou rašit na těle druhotné pohlavní znaky, nastává druhá fáze „vtisku”: dítě se opět intenzivně rozhlíží po svých vzorech, aby dokončilo svou sexuální identitu. Dívenky nabudou definitivně přesvědčení, že ke správnému ženství patří co nejvíce parády a chlapci ovlivněni akčními filmy a počítačovými hrami začnou usilovně cvičit, aby získali svaly jako z ocele.
 

Hloupé přežitky

Pohlavně specifické chování u člověka je tedy ve skutečnosti vždy spíš sociálně specifickým chováním. Svým zdánlivě pohlavně typickým cítěním, myšlením a jednáním neplníme žádné sexuálně biologické zákony, nýbrž jen očekávání, která spojuje daný společenský řád s naším pohlavím, jeho sociálním statusem a věkovou skupinou. V žádném případě tedy nejsou mužskost a ženskost jenom automatickým důsledkem toho, že člověk je od narození vybaven mužským, či ženským pohlavním ústrojím. Prostě vrozené samčí a samičí vlastnosti muže a ženy jsou záměrně posilovány výchovou, která je však v podstatě dodnes ovlivňována totalitou (protože ani dnes tu ve skutečnosti žádnou demokracii nemáme). Psychická podstata ženství a mužství je proto dodnes nenormální. Starověké otrokářství, středověký feudalismus, či novověký kapitalismus (totalita peněz) sice zesilovaly a posilovaly některé vrozené biologické sklony mužů a žen, ale jiné přírodní vlastnosti byly u obou pohlaví neúměrně potlačovány. S čím je dodnes spojován muž, jeho mužství a žena, její ženství? Tradiční totalitní stereotyp stále u muže žádá takové vlastnosti, jež by mu zajistily dominantní roli v rodině i ve společnosti. A po ženě žádá ty vlastnosti, které ji tlačí do submisivního postavení. Správný muž a správná žena mají mít totiž přesně opačné vlastnosti než má mít ten druhý: Muž má být tvrdý, nepoddajný – žena má být měkká, poddajná. Muž má být aktivní – žena má být pasivní. Muž bez emocí – žena emocionální. Muž má umět snadno potlačit cit a soucit – u ženy je předepsaná velká citovost a soucítění. A dále: bojovnost – mírnost. Racionální myšlení – iracionální myšlení. Konflikty řešit chlapsky, tedy agresivně- za všech okolností umět potlačit agresi. Správný chlap má být sobecký, aby dosáhl svých vytčených cílů- správná žena má být nesobecká a obětavá. On vždy statečný a odvážný – ona nemohoucí, bezbranná a zbabělá.

Takový způsob výchovy má za následek, že již mezi tříletými chlapci a děvčaty existují výrazné rozdíly například v agresivitě. A to jak v množství agresivních činů, tak i v typech agrese, což je výsledek, který se pak později promítá v zjištěních, že delikty násilnického typu jsou shledávány téměř výlučně u mužů a nepozorují se u žen. Po třetím roce lidského života je zkrátka „mužskost” víceméně ukončena a je tedy jen velmi nesnadné později u individua tuto gender-roli měnit a ovlivňovat. Muž jako válečník s mečem nebo samopalem, nebo alespoň s pevně zaťatou pěstí jako symbol tvrdosti, to je smutná karikatura pravého mužství. A žena jako prázdná fiflena věčně stojící před zrcadlem - tak jsme přivykli vnímat obraz pravého ženství.

Vzájemné nepochopení obou pohlaví se pak projevuje tím výrazněji čím „tvrdší” je společenský ideál muže a čím „měkčí” je společenská představa ženy. A naopak: vztah mezi nimi se vytváří tím lépe , čím méně se obě pohlaví snaží rozvíjet protikladné sexuální vlastnosti. Prognóza milostného nebo manželského svazku je špatná, když se muž řídí podle dosavadního ideálu mužnosti ( Rambo, který doma s ničím nepomůže) a žena analogicky podle ideálu ženskosti (nafintěná náladová hysterka). V opačném případě lze říci, že je prognóza dobrá, když se oba snaží odbourávat ve vlastní psychice klamné představy. Testy sexuální antropologie posledních desetiletí totiž opravňují k domněnce, že v současné západní společnosti je schopnost porozumění mnohem vyšší u „zženštilých” mužů a „mužných” žen než mezi „mužnými” muži a „zženštilými” ženami. Důvod je jasný- je v tom, že partneři mají schopnost „vcítit se” do sexuálního partnera. Již dnes je zřejmé, že pohlavní vztahy mezi psychicky „mužnou ženou a psychicky „ženským” mužem jsou uspokojivější než mezi velmi „mužným” mužem a velmi „ženskou” ženou. Z toho prostého důvodu, že jen ti, kdo jsou schopni díky svým psychosexuálním vlohám si navzájem porozumět, být si podobní, mohou předvídat přání toho druhého a uspokojovat je. Doba hippies nám to jasně potvrdila.

Já sama za sebe mohu potvrdit ,že po tělesné stránce mou pozornost odjakživa upoutávali muži s typicky mužnou pěknou postavou- ale nikdy mne nepřitahovali přílišní svalovci. A po psychické stránce mne muži s velmi agresivními sklony přímo odpuzovali. Odjakživa jsem se zamilovávala do chytrých, neagresivních kluků, kteří měli navíc velký smysl pro humor. Navíc mou pozornost vždy upoutali muži, kteří ženy po všech stránkách obdivovali, nikdy ne ti, kteří ženami zjevně či skrytě opovrhovali. Romeo a Julie z filmu režiséra Zefirelliho splňují mou představu ideálního obrazu mužství a ženství.



Zmatená doba

Dnešní muži a ženy mají v hlavách zmatek, protože momentálně nemají jasnou představu, jak má správný muž a správná žena vypadat. Dívky nevědí, zda mají být frivolní jako MM, BB, nebo CC, nebo být radši tvrdě cílevědomé kariéristky až na půdu. Chlapci tápají mezi Rambem a počítačovým expertem. Staré prototypy ženství a mužství jsou pošramoceny a nový prototyp ženy a muže se ještě neprosadil. Proto se zdá, že v současnosti má narušené mužství nebo ženství kdekdo. Ženy i muži jsou bezradní, nejistí a neví, jak se vlastně mají chovat. Nevědí už přesně, co k ženství a mužství vlastně patří.

Americký básník Robert Bly se proslavil knihou nazvanou Železný Jan. Popisuje v ní nejistotu dnešních amerických mužů, kdy představa o silném, soběstačném, podnikavém, dravém a agresivním chlapíkovi se ukazuje jako zastaralý mýtus. Mužství se stalo problémem. A proč? Nejčastěji je slyšet vysvětlení psychoanalytické. Mužům, vychovanými převážně ženami, se ztratily vzory. Ztratily se i rituály, jimiž byli hoši zasvěcováni do dospělosti a muži prý zůstávají na celý život chlapci ( což však není až tak špatné, ne?). Tito věční chlapci pak sice umějí dobře plout s proudem, umějí se vyhýbat střetům a nesoupeřivě dosahovat svého, pěstují si představy o své důležitosti, jsou však velmi snadno zranitelní a opravdové mužské chování je jim už dávno cizí. Americký muž je v současnosti portrétován takto: v práci, kterou nesnáší, se projevuje soutěživě a bez zájmu o lidi, někdy podlézavě, někdy bezmocně. V politice je pasivně agresivní a osud planety je mu jednoduše ukradený. Naučil se chovat k ženám s respektem, ale uvnitř je pořád ještě plný mužských šovinistických předsudků. Není schopen vyjadřovat, co opravdu cítí. Americká žena zase nesnáší, aby ji muž otvíral pokrytecky dveře a je přecitlivělá na jeho „patriarchální postoje”. Současný muž ztrácí prostě ponětí o tom, co je to být opravdovým mužem, ví jenom to, že být mužem znamená nebýt ženou. Moderní muž potřebuje, říká Bly, jen objevit svého Divocha. Nikoliv brutálního, agresivního, destruktivního válečníka; spíše šamana či zenbudhistického učitele. Někoho sexuálního, spontánního, pevně stojícího, atraktivního, vědoucího, chránícího Zemi. Někoho, kdo není spojen s oficiální církví ani s byznysem. Opravdovou autoritu. Cílem je najít v sobě zárodečné, původní, přirozené mužství ( čili původního, přírodního prehistorického, vnitřně svobodného muže).

Mnozí muži přiznávají, že přes všechny snahy se zemancipovat, mají v sobě pevně zakotveny protiženské postoje. Tyto protiženské postoje slouží tzv. mužskému protestu. Je to tendence objevující se u mužských zneurotizovaných jedinců, kteří se nemohou smířit se ztrátou pozice „hlavy rodiny”. Je potřeba vyrovnat se (v jednáních, přáních, ve snech) s pocity méněcennosti vzhledem k ženě formou aktivní, dominantní role; jako by bylo „mužské” vždy ztotožňováno s jistotou a plnocenností; charakteristickými znaky jsou vzdor, panovačnost, přecitlivělost, ctižádost, odmítání i nenávist. I mnozí rozvedení muži mají často ukřivděný pocit, že všechny výhody jsou na straně žen. Měli by si však uvědomit, že pocity rozvedených žen bývají ještě ukřivděnější (a velmi často oprávněně). Podle výzkumu by každá šestá žena v ČR starší 14 let chtěla být radši mužem, zatímco muži jsou s tím, že jsou muži, spokojeni. Nespokojené ženy vesměs prohlašovaly: Kdybych byla chlap mohla bych si víc dovolit a všechno bych měla v životě snadnější (Což je pochopitelně pravda).
Tohle všechno je prostě způsobeno tím, že žijeme v jakési přechodné době. Totalita v rodinách padnula, ale celá společnost se s tímto faktem ještě nevyrovnala. Není vytvořena nová morálka, jež by vyhovovala oběma stranám. Když si uvědomíme, že ještě dnešní šedesátníci vyrůstali v rodinách, kde muž rozkazoval a všichni museli poslouchat, tak se nedivme, že někteří z nich se svou nynější rolí nejsou spokojeni. O privilegia se těžko přichází. Co se v dětství vtiskne do mozku, to se v dospělosti těžko vymaže. I pro mnohé mladší muže se zdá ztraceným rájem doba, kdy prvotním úkolem ženy bylo starat se o děti a manžela a hlavním úkolem muže bylo zajistit rodinu ekonomicky. Jenže ženy už nikdy nemohou být pouze matkami a manželkami a muži už nikdy nebudou všemocnými „hlavami rodin“ a válečníky. Těžký úkol spočívá v  tom, přeorientovat se a smířit se s jiným typem ženství a mužství. Důležité je uvědomit si, v čem se hlavně situace změnila. Změnila se především ve dvou bodech: za prvé ženy dosahují stejného vzdělání jako muži a za druhé mají na rozdíl od dřívějších žen velmi malý počet dětí. Proto je třeba pochopit, že když má žena vysokou školu a jenom jedno dítě, že by bylo naprosto hloupé, aby svého vzdělání nevyužila v praxi a místo toho celý život kvůli jedinému dítěti dřepěla v domácnosti. Mužství a ženství se k sobě přiblížilo také z toho důvodu, že žena i muž jsou, na rozdíl od dřívějších dob, i ze zákona rovnoprávní.

Dnes, kdy rovnoprávnost je v civilizovaných zemích právně zajištěna, se lidé ptají, zda rovnoprávnost spočívá v tom, že muži i ženy dělají totéž nebo mají vypadat stejně. Ne. Skutečná rovnoprávnost nemůže být v tom, že se žena bude chovat jako chlap, ale že bude vystupovat jako žena. Ne však jako žena věčně ušlápnutá, ale jako svobodná lidská bytost, kterou kdysi v prehistorické době byla. Až se nebude stydět za to, že se jako žena narodila, jak ji to v minulosti nepřetržitě předhazovali církevní hodnostáři. Až nebude hledat svůj ideál v postavení muže, ale vytvoří si vlastní postavení neodvozené od mužského. Až přestane žehrat na osud, že se nenarodila mužem, ale naopak bude hrdá na to, že je ženou. Pak bude proces emancipace završen. Tehdy bude svět obšťastněn osvíceným, ušlechtilejším a duchaplnějším ženstvím. A i ženy odkvetlé a nehezké budou prohřáty a prozářeny bohatým vnitřním životem. Zaskvějí se a získají muže, přitáhnou ho a upoutají, tak jak to v minulých dobách dovedly jen mládí a krása. Totéž platí pro muže. Pravé mužství neznamená velké svaly a velkou agresi. Až se muži vrátí ke své původní přírodní mírumilovnosti, až přestanou být soustavně vychovávání ke krutosti, pak poznají, že být pravým mužem znamená být především moudrým a lidským člověkem.

Doufejme tedy, že děti budou vychovávány už napořád normálněji. Přestanou být celou společností znásilňovány a tlačeny do forem, které jim nesedí. Lidé mají být prostě vychováváni přirozeně podle svého vrozeného vnitřního založení. Když je muž od přírody jemný a citlivý, má jím zůstat a nikoliv ho násilím vychovávat k tvrdosti. A když je žena od přírody živá, temperamentní a podnikavá nemá se nutit do pozice pasivní puťky jenom proto, aby splnila požadavky „ženství”.


Existuje mužská a ženská logika?

Že je horší ženská logika, to prý jasně dokazuje matematika. Co do oblíbenosti je matematika jediným předmětem, u něhož se v základním ani středním školství rozdíly mezi pohlavími neprojevují. Avšak čím vyšší ročník, tím více se matematika skutečně stává mužskou doménou. Není to však tím, že by „mužská logika” byla kvalitnější než ženská, ale tím, že matematika není pro dívky přitažlivá. Nemají k ní vztah a k čemu nemáte vztah, v tom asi těžko vyniknete. Jsou totiž hluboce negativně ovlivněny už od dětství, kdy jim bylo soustavně sugerováno, že matematika ke správné ženě nepatří. Názor, že matematika „není pro ženy” se pak odráží v počtu studentů, kteří si vybrali matematiku jako hlavní obor. Vztah mužů a žen k matematice lze tedy lépe vysvětlit faktory společenskými, nikoliv genetickými. Jejich rozdílné postoje jsou utvářeny různými společenskými omezeními, stereotypy rozdělením rolí mezi pohlavími, kulturními a psychologickými tlaky. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Na základní škole mě matematika bavila a měla jsem z ní vždy za výbornou. V sedmé třídě jsem se zúčastnila i matematické olympiády. Když jsem se ale rozhlédla, strnula jsem, když jsem kolem sebe uviděla jen samé kluky. To mě dočista rozhodilo, neboť jsem se zalekla své nenormálnosti, že se jako dívka cpu někam, co je vyhrazené chlapcům. Pochopila jsem, že správná dívka má mít jiné zájmy než matematiku. A tak jsem v krátkém čase svůj zájem obrátila k těm „správnějším“ ženským oborům.

Doba je dnes celkově rozporuplná. Zdá se, že někteří dnešní muži ani nevědí, co vlastně chtějí. O málo inteligentních ženách se dokáží vyjadřovat velmi pohrdlivě (slepice), ale vysoce inteligentní ženy jim vadí ještě více. Říkají: Inteligentní žena, to není žena, ale chlap! Také matky dcer se někdy velmi činí. Nabádají své dcery, aby zaměřily svou inteligenci hlavně na chycení chlapa, a když ptáčka lapají, ať ho proboha nezastrašují náznaky větší inteligence. V čem mají muži jedině náskok je to, že mají za sebou tisíciletou tradici ve vzdělávání se, kdežto ženy pouze stoletou. A je to znát. Co je to sto let? To je pouhé mávnutí křídel jepičích. Ženy se nemají o co opřít: když se za sebe ohlédnou, nevidí tam téměř nic- jen semtam nějaká ta spisovatelka, malířka a jedna Marie Curie Sklodowska. Kdežto muži, za nimi stojí celý les, nekonečná řada velmi vzdělaných a slavných mužů, která nekončí ani za obzorem. Takže jejich sebevědomí má na čem vyrůstat, má se o co opřít.

Když jsem se jako dítě učívala ve škole jen o samých slavných mužích, domnívala jsem se, že jsou muži jako celek chytřejší a moudřejší. Ale už si to dávno nemyslím. Podívejme se na Darwina. Darwin měl deset dětí a sám byl stále churavý, takže se nechal svou ženou opečovávat taky jako malé dítě. Kladu si otázku: Kdyby se Darwin musel o svých deset dětí sám starat, vybádal by něco? Zná někdo na světě jediného muže, který by dostal Nobelovu cenu a přitom se sám staral o děti? Takoví muži se zatím nevyskytli, ale ženy ano. Čili problém v minulosti nebyl v ženské inteligenci, ale v tom, že se nesměly vzdělávat a musely se samy starat o domácnost a početnou rodinu. Závěr o mužské a ženské inteligenci tedy zní: inteligence je v zásadě jenom jedna. Buď ji někdo má nebo nemá. Nezáleží na pohlaví. Inteligentního člověka od neinteligentního kupodivu snadno rozeznáme, přestože nedovedeme inteligenci snadno definovat a obsáhnout všechny její aspekty. Tak jako snadno rozeznáme hezkého člověka od nehezkého, aniž bychom museli rozebírat proč.

Co je to inteligence? Je to lidově řečeno rychlá chápavost, bystrost, nadání, dobrá paměť a logické myšlení. A také schopnost abstraktně myslet. Je to zkrátka schopnost pronikat rychle k jádru problému a adaptivně ho zvládat. Obecná inteligence se chápe celostně, jako globální úroveň rozumových schopností jedince. Za pomocí různých testů se však dají rozlišovat dílčí typy inteligence a každá se projevuje díky lidské aktivitě úplně jinak. Kdo má například více technických schopností než verbálních projevů se jistě uplatní méně úspěšně jako novinář, ale může být například dobrým statikem.

Inteligence je schopnost využívat struktury a vzoru myšlení v mozku v určitém pořadí a v určitých rychlostech. Čím rychleji se tento proces odehrává, tím je člověk inteligentnější. Schopnost myšlení závisí na mozkových neutronových impulsech ze svého centra. Abychom mohli přemýšlet, musí být jednotlivá centra ve spojení. Jedná se o chemicko-elektrický proces a o co méně je společně zapojeno jednotlivých spojů, o to méně je myslící aparát schopen přemýšlet.

Inteligence není mezi lidmi rozšířená stejnoměrně, dá se vyjádřit Gaussovou křivkou: osoby s velmi nízkou inteligencí a osoby se značně vysokou inteligencí se vyskytují v populaci nejméně- jen asi 2% na levé a pravé straně křivky. Asi 14% lidí má na levé straně křivky nízkou inteligenci a z pravé strany 14 % vysokou inteligenci. A ten zbytek, zlatá střední cesta, to jsou lidé s průměrnou inteligencí, těch je nejvíce- asi 68%. Inteligenční kvocient- to je zkratka pro vystižení úrovně intelektových schopností jedince zavedená na začátku 20.století. Je to psychometrická veličina vystihující rozsah rozumových schopností jedince ve vztahu k určitému standardu a za obecný průměr je většinou pokládán právě rozsah hodnot IQ 90-100. Inteligence je rozložena symetricky mezi muže a ženy, pěkně půl na půl. Zkušenosti mezinárodní organizace Mensy potvrdily, že velmi inteligentních žen je stejné množství jako velmi inteligentních mužů.
Obecně závisí inteligence především na dědičnosti, pak vlivu prostředí a věku. Inteligence je jen výsek všech lidských schopností, i když jistě velmi důležitý.Úplně a dokonale nelze celou inteligenci ověřit psychologickými testy, pouze určité druhy inteligence. Uznává se rovněž, že nelze definovat inteligenci, ale pouze některé zvláštní formy inteligentního myšlení. Důležité je vědět, že se mozek dá všestranně nejvíce rozvíjet právě v nejranějším věku. Ale ani později, když už jsme starší, není nic ztraceno. Jako může člověk soustavným tělesným cvičením vylepšovat svou postavu a získat svaly tam kde je chce mít, stejně tak si může duševními podněty a soustavným tréninkem pěstovat svou inteligenci. To znamená, že máte-li dnes IQ 110, můžete za dva roky „procvičováním” dosáhnout IQ 120. Výsledky testů nejsou nic konstantního, jsou proměnlivé a vyvíjí se s tím, jak člověk dál cílevědomě rozvíjí nebo nechává zakrnět svou inteligenci. Schopnost neustále přijímat nové podněty, schopnost nadchnout se pro něco a rozvinutá emocionalita, to všechno zvyšuje IQ. Kdo nemá žádnou příležitost cvičit svou inteligenci, bude ve své schopnosti tvůrčího myšlení zaostávat. Protože co se nevyužívá, zakrní. Názorným, známým a klasickým příkladem je nalezené norimberské dítě, Kašpar Hauser, který byl po léta vězněn ve sklepě jednoho domu, aniž by mohl navázat kontakt s vnějším okolním světem. Chlapec nebyl hloupý, ale díky dlouhodobé absenci tvůrčího myšlenkového procesu se stal zaostalým, i když se mu vědci snažili co nejkvalitněji pomoci. Škody na jeho psychice byly již příliš veliké a nenapravitelné.

Pro rozvoj inteligence jsou důležité tyto vlastnosti: ctižádost, vytrvalost, chuť pracovat, vůle učit se a emocionální síla. Tyto vlastnosti jsou pro úspěch ve škole a při studiu dokonce důležitější než vysoké IQ, protože člověk může často svou velkou pílí a motivací k činnosti dosáhnout více, než rozený inteligent, jemuž píle a vnitřní potřeba něčeho dosáhnout scházejí. Slavní lidé, kteří něčeho v životě dosáhli sami často skromně tvrdívají, že v jejich činnosti se odrazilo asi 5% talentu a 95% dřiny.

Inteligence je tedy sice do značné míry vrozená, v průměru ze 70% dědičná, ovšem psychologicky podnětné prostředí ji dokáže značně zvýšit. Inteligence se nejvíce rozvíjí před nástupem dítěte do školy. Ve druhé třídě základní školy je již rozvinuto 80% inteligenční kapacity. Na druhý stupeň gymnázia zbývá již jen 20%. To jasně ukazuje, jak významný je předškolní věk pro rozvíjení inteligence. Již po 26 roce věku podle výsledků běžných testů inteligence klesá (zato stoupají životní zkušenosti).

Mnozí učitelé učí děti natolik otřesným způsobem, že ohrožují jejich inteligenci. Káráním a tresty vytvářejí pocit méněcennosti, deprese a nezájmu, takže rozvoj inteligence může být ve škole nejen podporován, ale i blokován. Podrobné výzkumy ukázaly, že studium na střední škole IQ zvyšuje. Prokázalo se to studiem jednovaječných dvojčat, kdy se zjistilo, že dědičnost inteligence není pevně ohraničena. Mezi dvojčaty později existoval rozdíl v inteligenci v hodnotě 24 bodů, neboť jedno z dvojčat mohlo navštěvovat střední školu, druhé nikoliv. To je důkaz, že intenzivní vzdělávání má pro rozvoj duševních vloh rozhodující význam. Vědecké výzkumy prokázaly, že především čtyři faktory rozhodují o tom, zda dítě bude chytré nebo hloupé. Inteligenci snižuje: nízká sociální úroveň rodiny, duševní nebo tělesná choroba, rodičovská výchova bez lásky založená na trestu, lhostejná školní výchova rovněž založená na trestu. Inteligenci naopak zvyšuje: vyšší sociální úroveň rodiny, duševní a tělesné zdraví, láskyplná rodičovská výchova a školní výchova založená na pochvale a podpoře.
Lidský mozek je stále ještě málo probádaný- asi tak jako vesmír v době Koperníkově. Jedno je však jisté, že určité rozdíly mezi mužským a ženským uvažováním existují. V čem se tedy liší mužský a ženský mozek? Mají určité schopnosti a dovednosti přece jen něco společného s pohlavím? Zjistilo se, že mají. Struktura mozku muže a ženy je trochu rozdílná, takže inteligence je jakoby zabarvena mužstvím nebo ženstvím. Což ale neznamená, že je některá z nich horší nebo lepší. Přes tzv. trámky jsou obě poloviny mozku spojeny dohromady a tyto spojníky jsou, jak ukázaly výzkumy, u ženy vystavěny silněji než u muže. To znamená, že u žen jsou obě mozkové poloviny ve větší rovnováze. Proto, když se jedná o logické myšlení, dokáží ženy reagovat vždy s pomocí jistou dávkou emocí. To však neznamená, že by muži nebyli citově založení, i oni mají konečně pravou část mozku v provozu, jenom součinnost obou je v poněkud jiné rovnováze. Muži prostě hůře vyjadřují své city a ženám to jde lépe, protože mají schopnost citového vnímání uloženu v obou částech mozku. Dokáží lehce míchat city a rozum, protože u nich mozkové polokoule dobře spolupracují- obě části ženského mozku se vyvíjejí a fungují stejnoměrněji. Dokazují to i zkušenosti ze života. Pokud je muž postižen mozkovou mrtvicí a je poškozena levá část mozku, může přestat mluvit, protože pravá část mozku se zabývá pouze prostorovými záležitostmi. U žen je tomu jinak. Je-li kterákoliv část jejich mozku postižena mrtvicí, je druhá hemisféra schopna zvládnout činnost celého mozku.

Kdybychom si měli představit mužský a ženský mozek v barvách, pak u mužského mozku je červená pravá hemisféra poměrně striktně oddělena od levé modré hemisféry- protože si každá víceméně hraje na svém vlastním písečku. U ženského mozku se červená a modrá barva přes trámky snadno mísí, takže je spíš celý jejich mozek zabarven do fialova. S tím, že pravá strana je spíš červenofialová a levá modrofialová. Pro muže je prostě obtížnější přesunout se z „rozumu do srdce”- od aktivit pravé části mozku k činnosti levé hemisféry potřebují delší dobu.

Vědci zjistili, že pravá část mozku se u chlapců vyvíjí víc než levá, což znamená, že mají větší potíže s verbální komunikací než dívky a ani v dospělosti se tento rozdíl nesrovná. Jejich pravá hemisféra se zabývá vizuálně prostorovými funkcemi víc než u dívek. Každé pohlaví prostě vyniká v něčem jiném. Muži mají více technických schopností a vynikají v exaktních vědách, které vyžadují měřitelné postupy (fyzika, matematika, chemie, astronomie; jak už bylo řečeno, vynikají v nich také proto, že v jejich studiu mají tisíciletou tradici). Ženy mají syntetickoemocionální schopnosti a vynikají v sociální oblasti, ve které mají rovněž tisíciletou tradici. Sociální inteligence je schopnost vyjít s lidmi a živě se o ně zajímat. Muž je spíš rozumový, mužské myšlení je jaksi chladnější, studenější, racionálnější, vykalkulovanější- což je ale hodně také způsobeno výchovou. Ženské myšlení je naopak víc emocionálnější, vřelejší, bezprostřednější. Bylo zjištěno, že již v kojeneckém věku se dívky zajímají spíše o lidi, kdežto chlapci spíše o věci.

Struktury inteligenčních testů dříve vycházely ze schopností uložených především v levé části mozkové tkáně, tedy principu, kdy se odpovídá na základě slov a čísel. Tyto testy, v nichž se tázaný projevoval pomocí konkrétních znalostí byly již překonány. Je nutné jít dále a zkoušet synteticko-emocionální schopnosti, které jsou uložené hlavně v pravé části mozku. Hitem se stal pojem „emoční inteligence”. Kdo z nás nezažil svár rozumu a citu? Emoce jsou starší součástí lidské psychiky. Bez nich by člověk sotva přežil. Intuitivní reakce jsou velmi rychlé, pohotové, bez přemýšlení- a obvykle jsou velmi správné. Kdyby se člověk nebál a nevzal ihned nohy na ramena, byl by třeba sežrán. Proto začali lidé uznávat, že vedle „inteligence hlavy” je často daleko důležitější „inteligence srdce”.

Smyslové orgány nejsou pouhými televizními kamerami, mikrofony, tlakovými nebo tepelnými tykadly, které všechno přijaté signalizují do hlavy. Za nimi existuje složitý aparát, který prvotní signály zpracovává a teprve potom vytváří v hlavě obraz světa. Každý mozek si ze světa vybírá odlišné podněty, takže jinak vnímá svět dítě, žena nebo muž. Náš obraz světa tedy nezávisí pouze na světě samotném, ale především na světě v  naší vlastní hlavě. Když je někdo vypočítavý, vidí kolem sebe jen samé vypočítavé lidi (podle sebe soudím tebe). Když je někdo laskavý, zdají se mu všichni kol dokola laskaví.

Dřív byl u mužů pěstěn rozum a u žen cit. Doba, kdy se říkalo, že muž má rozum a žena cit je už ale pryč. Dnes je potřeba, aby u obou pohlaví byl rozum a cit ve vyváženém poměru. Emocionalita bez rozumu se podobá bezbřehému bahnu, v němž se člověk trvale bezcílně utápí. A rozum bez citu zase připomíná robota, který jde tvrdě za svým cílem za každou cenu- třeba i přes mrtvoly (psychopat). Zkrátka a dobře chladný rozum bez citu, to je velká katastrofa, stejně jako bezbřehá emocionalita bez rozumu, to je taky velká katastrofa. Ideální je rozum spojený se srdcem. Jde o to, aby se obě pohlaví dopracovala k moudrosti. Vysoká inteligence spojená s láskou k bližnímu, to je moudrost. Kdežto vysoká inteligence spojená s egoismem (čili láskou pouze k sobě samému), to je pouhá vychytralost.

Jde taky o to, aby muž neobdivoval pořád dokola jen krásu ženského těla, ale aby dokázal obdivovat i její duši. Tak jako ho přitahuje odlišné ženské tělo, tak by ho měla přitahovat i její odlišná psychika. Ne pohrdání, ale vzájemný obdiv a spolupráce. Žena a muž si ze světa vybírají rozdílné podněty a mají rozdílné rozumové schopnosti- a právě z toho důvodu se dobře vzájemně doplňují a korigují. Když jsou muž a žena spolu, vytváří svůj život mnohotvárnější a barevnější. Nemají jednostranné vidění světa, jako když jsou sami, neboť jejich soužití připomíná spolupráci levé a pravé hemisféry. Ovšem existují činnosti, kde muži rozhodují dosud sami, bez žen. O naší krásné, modré planetě rozhoduje „elita“, která je tajná a skrytá za oponou (čili nikoliv směšní tajtrlíci politici), složená výhradně z mužských mozků a to je zlé. Je to podobné, jako by jedna polovina mozku pracovala sama, bez součinnosti té druhé. Kdyby mohly rozhodovat o světě také ženy, jsem přesvědčena, že by nestály o zbraně. Jistě by je nebavilo podporovat výrobu supermoderních bombardérů, raket středního doletu, tanků, děl, nášlapných min a jiných ohavností. Buďme ale rádi, že určitý pokrok přece jen nastal: až na drobné předsudky muži v civilizovaných zemích rozumové schopnosti žen uznávají.

Co říci na závěr této kapitoly? Pokud nás vládci tohoto světa (internacionální psychopatičtí banksteři) nevyhubí, budou moci lidé v nedaleké budoucnosti provádět se svým mozkem, se svou psychikou i tělem zázračné změny. Vždyť již nyní dokáží vědci neskutečné věci. V tzv. tkáňovém inženýrství postupuje věda neuvěřitelně rychle kupředu a nebude dlouho trvat a například továrny na lidské orgány, určené k transplantacím, budou běžnou záležitostí. Předpokládejme, že by náš živočišný druh přežil celé tohle tisíciletí a byl tak s to nastoupit další cestu dlouhou třeba milion let. Lidský druh se v průběhu uplynulého milionu let poměrně rychle změnil- z Homo erectus na moderního člověka. Dokáže si někdo představit, jak by člověk vypadal za pomoci genetického inženýrství? Nesporně máme potenciál k tomu, abychom přežili jakožto druh alespoň další milion let (ale podaří se nám někdy překonat veleúspěšné dinosaury?). Pokud však chceme, aby naši potomci mohli existovat další milion let, musíme vzít rozum do hrsti a radikálně se změnit. Je jasné, že lidské bytosti v budoucnosti již nebude formovat přirozený výběr, neboť trvá příliš dlouho. Lidé se budou měnit pomocí výběru umělého. Jinak řečeno, naši potomci by mohli za pomoci genetického inženýrství zplodit nový druh člověka. Bylo by totiž skvělé, kdyby v budoucnu existovaly lidské bytosti zbavené všech svých dosavadních nectností. Bytosti, jež by si název člověk moudrý skutečně zasloužily. To znamená, že by to měli být lidé, jež by vedle supervysoké inteligence získané umělým výběrem měli také srdce „na pravém místě”. Jen tak se nikdy neuskuteční ponuré vize Aldouxe Huxleye z jeho knihy Nejkrásnější svět, v českém překladu nazvaném- Konec civilizace.


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .