7. Tělo a mozek

Obsah: Co o nás naše těla prozrazují....Adam a Eva geneticky a hormonální....Proč byla v minulosti menstruace zdémonizovaná....Jak lidstvo k pravorukosti přišlo....Pravá a levá mozková hemisféra....Brocovy malé a velké mozky, aneb záměrné lži....


Co o nás naše těla prozrazují

Dívám se oknem do zahrady a pozoruji tu rozkvetlou nádheru. Ta příroda je fakt zázračná. Včely pilně poletují z květu na květ- jejich spolupráce s rostlinami je dokonale sehraná. Slunce svítí na jahody a ty se pod jeho vlivem rychle červenají- jejich spolupráce se sluncem je rovněž dokonalá. Ze stromu na strom poletují a zvesela čiřikají sýkorky- to jsou přece vlastně ve skutečnosti drobní opeření dinosauříčci. V trávě se záludně plíží kocour Ferda, je to savec, stejně jako já. Ale je to i dravec (vlastně šelma), jehož tělo je velmi dobře přizpůsobeno k lovení nejen myší, ale i chudáčků ptáčků. Já jsem savec-všežravec, nejsem šelma jako Ferda, přesto jsem rovněž celým svým tělem dobře přizpůsobena k životu na zdejší planetě.    

Předpokládejme, že všechny naše tělesné orgány byly přírodním a pohlavním výběrem vymodelovány přísně účelně- podle toho, co lidé dělali, tak se jejich těla zformovaly. Nejprve jsme byli stromoví živočichové, a tak právě díky stromům máme své šikovné ručičky, jejichž hbité prstíčky umí tak rychle ťukat do klávesnic počítačů. Později jsme slezli ze stromů a naučili se chodit po pevné zemi- a jí tedy vděčíme za tvar svých chodidel. Pak jsme jednoho krásného dne objevili oheň. Tento zvláštní, nebezpečný živel nás zbavil chlupů a dal nám lidskou tvář. Dým z ohně, který byli nuceni pravěcí lidé denně dýchat, způsobil u nich různé drobné, užitečné mutace, jako například vytvoření hlasivek, či nepřetržitý růst vlasů. První lidé se naučili u ohně i smát a z dýmu dost často slzeli, takže i plakat. Vedle ohně měla velké zásluhy na specifické vytvarování mužského a ženského těla velmi dlouhá doba svobodné prehistorie. Ale své stopy na našich lidských tělech zanechalo i krátké období totalitní historie.    

Tvrdé podmínky v přírodě vždy určovaly u všech tvorů- člověka nevyjímaje, kdo přežije a kdo zahyne. Příroda "vybírala" jen ty živočichy, jež byli schopni odolávat obrovské konkurenci v potravním řetězci. Proto jedinci narození s určitými rysy, které jim poskytovaly větší výhodu před ostatními, například při získávání potravy nebo při útěku před dravcem, měli zvýšenou možnost přežití než ostatní. Člověk měl tu obrovskou výhodu, že žil odjakživa v tlupách, kde bylo vždy velmi dobře postaráno o mláďata. Pozůstatky z dob zvířecích můžeme dobře pozorovat i u dnešních čerstvě narozených novorozenců. Jestliže jsou novorozenci v mnoha ohledech tělesně naprosto bezmocní, tak jeden aspekt jejich chování je zvláštní výjimkou. Z dob zvířecích u nich dodnes zůstal uchován zajímavý jev. Od prvního dne narození mají totiž děti neuvěřitelně silný úchopový reflex. Jsou svými prstíky schopny sevřít ukazováčky dospělého člověka natolik pevně, že dokážou viset za ruce ve vzduchu a delší dobu se takto udrží. Tento neobyčejný gymnastický výkon jim neslouží v podstatě k ničemu, ale je nám upomínkou na to, jak velice blízká je naše evoluční příbuznost s opicemi a lidoopy. Každá novorozená opice má totiž tento mocný stisk silně vyvinutý hned od první chvíle, a byly dokonce spatřeny malé opičky, které se již během porodu- v okamžiku kdy byly na světě teprve polovinou těla- chytily za matčin kožich. "Životnost" úchopového reflexu je překvapující. Nejsilnější je těsně po narození a je to schopnost zcela automatická, jež je řízená nejstarší částí mozku. Podobné další reflexy a různé jiné instinktivní "opičí" vzorce chování pozorovatelné u novorozenců se však záhy vytrácejí.    

V prehistorické epoše probíhal pohlavní výběr oboustranně, to znamená, že si muži i ženy svobodně vybírali své sexuální partnery. Největší úspěchy u žen slavili zdraví, silní muži, s velkou mužnou ozdobou. Ženy v pohlavním výběru jen pokračovaly v tradici silného, zdravého alfa samce, která je známá i ze světa zvířat. Připomeňme si, že tělo muže se vyvinulo, stejně jako u naprosté většiny samců v přírodě, větší a silnější hlavně ze sexuálních důvodů. Ale také proto, aby dokázal své dobré zdraví a životaschopnost v soupeření s jinými samci. Ovšem důležitější bylo, aby jako silnější tvor samici snadněji dohonil a ke kopulaci "přemluvil." U mužů slavily velký úspěch mateřské typy žen s širokými boky a velkými ňadry. Mužní muži a mateřské ženy měli obvykle hodně potomků, a tak se množili úspěšněji než ti druzí. Velká prsa a velké pyje, to jsou plody prehistorické doby. Že tomu tak skutečně bylo nám dojde, když srovnáme lidská těla s těly všech lidoopů (orangutani, gorily , šimpanzi). U těch se samčí těla vzhledově od samičích nijak zvlášť neliší- žádný lidoop nemá vyvinuty tak velké druhotné pohlavní znaky jako člověk. V tomhle ohledu je člověk úplnou přírodní raritou.    

V historicky zaznamenané době nastal velký obrat, pohlavní výběr se stal jednosměrným- vybírali si víceméně pouze muži. V loupeživém otrokářském řádu se pohlavní výběr odehrával často velmi drastickými způsoby. Krásné ženy s typickými, bujnými ženskými tvary bývaly uneseny, znásilněny a oplodněny. Kdežto nehezké ženy s maskulinními rysy byly často bez milosti zabíjeny. Když se válčilo, muži nehubili jenom mužské nepřátele, ale i ženy, které se jim nelíbily. Byly to především ty, které byly nehezké, nebo vypadaly jako chlap. To znamená, že byly příliš mohutné, ramenaté, s plochou hrudí, příliš chlupaté, či s knírem pod nosem, prostě ošklivé a neženské. Z hezkých zajatkyň se staly manželky a otrokyně, které rodily hezké děti. Snad se dá tvrdit- je to ovšem čistá spekulace jako mnoho mých jiných nápadů- že tímto programovým hubením nehezkých chlupatých žen lidstvo postupně krásnělo. Jako si člověk umělým výběrem v poměrně krátké době dokázal vyšlechtit spoustu domácích zvířat s žádanou skladbou vlastností, tak si bezděčně v poměrně krátkém čase asi 6 000 let vyšlechtil i sám sebe. Hlavně tím, že mužné ženy a nemužné muže bez milosti hubil. Muž si ženu "vyšlechtil" do té podoby, jaká se mu líbila. A líbila se mu žena hladká, nechlupatá, zaoblená, macatá s velkými prsy, s obličejem připomínající dětskou tvář. Mužská postava se ovšem v historickém období taky dál vyvíjela, třebaže již ženy neměly možnost si muže samy svobodně vybírat. Typická mužská postava se totiž vyvíjela v bojích směrem k větší síle a k větším zádovým svalům. V těchto krutých bojích muže proti muži vítězili pochopitelně jen ti nejsilnější a nejmrštnější; takovým mužům se častým používáním kopí a mečů vyvinulo široké zádové svalstvo, silné svalnaté ruce i typicky hodně vytvarovaná mužská lýtka (která se mi tolik líbí). Vzpomeňme si na silná, svalnatá těla římských gladiátorů, kteří celý život jen bojovali.    

Geneticky je muži předurčeno, že bude v průměru o 10 procent vyšší a těžší než žena. Ženská kostra je slabší, její jednotlivé kosti jsou menší, jemnější, tenčí a hladší. Díky rození dětí je žena užší v ramenou a širší v pánvi, má relativně kratší dolní končetiny, pánev má větší sklon, s čímž souvisí větší prohnutí bederní páteře. To všechno nepříznivě působí při běhu, žena se více kolébá do stran, takže běh je pomalejší a namáhavější- což byla pro muže v minulosti vždy výhoda, neboť ženu snadno dohonil a díky své fyzické převaze i snadno „přemluvil“.    

Svalové hmoty má žena rovněž méně a má mnohem menší sílu než muž. Ani u žen, které trénováním rozvinou svou sílu na co největší míru, nedosahuje jejich svalstvo síly mužova svalstva, u něhož rozhodují hlavně svaly paží. Další nevýhodou je, že zádové svaly ženy, vzhledem ke zmíněnému většímu prohnutí bederní páteře jsou vystaveny většímu napětí a dřív se unaví. Proto není žena schopna takových silových výkonů jako muž a musí být také opatrnější při břišní námaze a při otřesech a dopadech.    

Větší tuková vrstva, zejména na některých místech dodává ženě charakteristické proporce a činí ji odolnější vůči chladu. Podkožní tuk se usazuje do zásoby hlavně v ňadrech, na zadku, bocích, břichu a stehnech. Při stejné váze bylo zjištěno u muže jen asi 6 kg a u ženy asi 16 kg tukové hmoty! Muži mají tedy daleko méně tukových polštářků, tvoří u nich jen 11 procent jejich tělesné váhy, zatímco u žen 23 procenta. Muži spalují i více kalorií, tělo ženy s kaloriemi šetří. Výhodou těchto tukových zásob bylo v minulosti u ženy to, že mohla déle hladovět a uchovat se tak při životě co nejdéle kvůli mláďatům.    

Trup ženy je poněkud delší než mužský, její ruce a nohy naopak kratší. Příčinou větší délky ženského trupu je delší břicho, fyziologicky odůvodněné mateřskou funkcí. Ženské břicho je kulatější a poněvadž je i delší, má žena delší i příslušnou část páteře. Hrudník je kratší a užší, nerozšiřuje se směrem nahoru jako u muže. Muž překonává ženu šířkou ramen, žena muže šířkou boků. Příčinou větší šířky boků je silně vyvinutá pánev, která se stává první kolébkou dítěte. Má mu poskytnout dost místa pro jeho vývoj v mateřském těle a přiměřeně široký východ pro jeho výstup do neznámého světa.    

Také ženská hlava se kromě rozměrů liší od hlavy mužovy i lehčí a útlejší stavbou, zaoblenějším zevnějškem, hladším povrchem (vzhled dítěte). Tvrdé nadoboční oblouky ženám chybějí, takže oči jsou umístěny volněji. Žena má zřetelem ke své postavě i větší hlavu než muž (dítě má největší).    

Je zajímavé, že muž má na celém světě o něco tmavší pokožku než žena. Ženská kůže je jemnější a tenčí a také světlejší a to nejen u příslušnic bílé rasy, ale i u žen barevných; prostě ženy celého světa jsou o stupeň bělejší než muži. Proč jsou ženy bělejší než muži? Domnívám se, že je to proto, že se odjakživa více zdržovaly v obydlích než v přírodě, a i když vyšly ven, bývaly více zahalené než muži. Muži se odjakživa více pohybovali v otevřené krajině, byli mnohem častěji vystaveni prudkým slunečním paprskům, a tak se u nich vyvinulo i více pigmentu v kůži, čili mnohem lépe se i opalují.    

Ženy všech ras a národností jsou rovněž méně chlupaté než muži. Je to jednak tím, že příliš zarostlé, chlupaté, kníraté a vousaté ženy bývaly muži zabíjeny jako nežádoucí, a také opět z toho důvodu, že se ženy vždy více zdržovaly v závětří, v chráněných obydlích, kde udržovaly oheň, takže chlupy na jejich těle se stávaly zbytečnými.    

Vlasy a vousy lidem rostou nepřetržitě, zdá se, že se evolucí vyvinuly jako ozdoba člověka. Dlouhé vlasy jsou především ozdobou žen, znakem jejich ženskosti. Vousy jsou zase charakteristickou ozdobou mužů, znakem jejich mužnosti (nebo mají alespoň knírek). Vousy však bývají velmi variabilní, některé rasy je ani nemají, jiné je mají málo.    

Žena je celým svým tělem především uzpůsobená k mateřství. Poskytuje svým vlastním tělem ochranu vzniklému a rostoucímu plodu v době těhotenství. Pak porodí dítě a vyživuje ho svým mlékem v době jeho kojeneckého života. Stručně řečeno: je vybavena fyzicky i psychicky pro mateřství, dokonce i její smysly jsou přizpůsobené tomuto poslání. Malé děti neumějí mluvit, a tak se ženy naučily rozpoznávat jejich vnitřní pocity podle výrazu obličeje. Proto snadněji rozpoznají až deset emocí, od hanby, strachu až po odpor. Proti tomu muži rozeznají spolehlivě jen jednu emoci- odpor. Je zajímavé, že opice vyjadřují silné pocity vedle výrazu tváře i různými tóny- zlost a netrpělivost tóny nízkými, strach a bolest tóny vysokými. Odtud by mohl pramenit vznik hlubokého hlasu u mužů a vznik vysokého hlasu u žen. Samice a mláďata měly jistě často strach a svými pronikavými, ječivými hlasy snadněji přivolaly pomoc silných, zlostných samců. Pečlivé studium preferencí a senzitivity novorozenců navíc prokázalo, že zkoumané děti nejen dávaly lidským hlasům před jinými zvuky přednost, ale též silněji reagovaly na vysoké ženské hlasy než na hlubší tóny hlasů mužských. Mužský hlas je také důležitý sexuální atribut. Předpubertální hlas chlapců se téměř neliší od hlasů dívek. Když však chlapec pohlavně dozrává, prodělává jeho hlas mutaci. Hlasivky velmi rychle rostou, až jsou přibližně dvakrát delší než u dívek. Tím se stává jeho hlas asi o oktávu hlubší. Důkazem toho, že se jedná o hormonální vlivy je skutečnost, že hlasivky vykastrovaných chlapců nerostou. Podobné výsledky byly pozorovány i u kastrovaných zvířat. Vykastrovaný kohout nekokrhá, vykastrovaný jelen neříjí.    

Rovněž smysly mají muži a ženy díky rozdílnému používání poněkud odlišné. Člověk má oproti jiným živočichům vůbec smysly jaksi už poněkud zakrnělé, avšak ženy mají smysly přece jen o něco jemnější než muži. Jen u zraku je to celkem vyrovnané, i když i tam jsou rozdíly ve vnímání. Člověk už jako opice vsadil především na oči. Až 90 procent informací o světě sbírá očima. Že vsadil tenkrát správně je dnes vidět i z toho, jak se mnohým lidem dobře oči hodí při zírání na televizi od rána do večera a jiným lidem zase při zírání na obrazovku počítače rovněž od rána do večera. Tím, že muži častěji pobývali v otevřené přírodě, chránili tlupu a lovili zvěř, lépe dnes vidí do dálky než ženy, lépe vnímají celek, dále jsou vnímavější na odstíny světla a tmy a lépe vnímají předměty v jejich prostoru a pohybu. Ženy naopak, jak tak kdysi pilně sbíraly jedlé bobule, se dnes lépe soustřeďují na detaily v nejbližším okolí. Díky sběru bobulí a taky jemné práci s kojenci bývají ženy obratnější při manipulaci s drobnými předměty. Dokážou totiž lépe zkoordinovat pohyb a zrak. Pro svou větší zručnost se proto dobře uplatňují v jemné rukodělné práci jako je například vyšívání nebo skládání titěrných součástek dohromady.    

Muži jako lovci i jako silnější pohlaví jedli v minulosti více masa, ženy jako sběračky bobulí pojídaly více sladké a odráží se to i v dnešku. Dodnes ženy rády mlsají (i když chlapi taky), více je přitahuje cukr, zatímco muže maso.    

Člověk by logicky usuzoval, že by muži mohli mít lépe vyvinutý čich než ženy, vždyť při lovení zvěře se jim mohl čich náramně hodit jako se dobře hodí honicím psům. Ale není tomu tak. Muži lovili kolektivně, neřídili se čichem, ale domlouvali se mezi sebou hlavně skřeky a posunky, čili se spolehli při lovu opět především na zrak, lovili zrakem. I v sexuální oblasti muži na rozdíl od jiných samců vsadili především na oči, nikoliv na čich- protože po ztrátě chlupů se bylo na co dívat. Ženy mají v průměru až o 20 procent jemnější čich a tuto přednost si uchovávají po celý život. V každé věkové skupině ženy všeobecně identifikují vůně a pachy mnohem přesněji než muži a čichové vjemy se zhoršují u starších žen pomaleji než u starých mužů. I čich malých děvčat je lepší než čich chlapců. Čím je to způsobeno? Čichový vjem je důležitou součástí chuti a tu mají ženy rovněž více vyvinutou. To bude patrně tím, že jak tak tisíce let vařily nad ohništěm jídla, čichaly a ochutnávaly pokrmy, vytříbily si tím chuť i čich. Ženy rodívaly v minulosti hodně dětí a možná to nevíte, ale i kojenci taky krásně voní! Voní nedefinovatelnou vůní a voní dokonce matkám i tehdy, když se pokakají, což matky svým vycvičeným čichem lehce poznají. Stačí prostě natáhnout vzduch nad bělostnými peřinkami, v nichž se rozvaluje růžolící rozesmáté mimino a víme na čem jsme.

Patrně v souvislosti s péčí o kojence se ženám vyvinul i jemnější sluch a hmat. Je známo, že když dítě v noci jenom zavrní, žena se ihned probudí a vyskočí se na něj podívat. S miminky se musí zacházet nanejvýš jemně a opatrně- z toho důvodu snad mají ženy vnímavější cit pro hmat. Podle amerických testů i ženy s nejnižší citlivostí mají stále větší cit pro hmat než nejvnímavější muž. Jsou také citlivější na bolest, ale dokáží ji lépe snášet než muži -díky častým porodům. Hmat je nejdůležitějším z lidských smyslů i ve dvou dalších ohledech: je prvním smyslem, kterým kojenec vnímá svět. Kojencům slouží celý povrch těla jako orgán rozkoše. Z těchto prvních vjemů se vyvíjí sexuální smysl dospělého. Pokusy s primáty a domácími zvířaty dokázaly, že mláďata, která nejsou matkou laskána, hlazena, objímána, olizována a očichávána, obvykle nedosáhnou sexuální zralosti a nepociťují ani potřebu páření.


Adam a Eva geneticky a hormonální

Takřka dva tisíce let musely ženy poslouchat nesmysly, že pocházejí z žebra Adamova. A ještě donedávna ( v 19.stol.) se studenti lékařství učili, že ženské vnější pohlavní orgány jsou dekadentní formou mužské embryonální dispozice: klitoris je zakrnělý penis, velké stydké pysky rozdvojený šourek, topořivá tělíska pochvy jsou nepodařené formy cibule močovodu a jejich topořivých tělísek. Dnes už se ví, že pravda je zcela opačná. Naše těla o tom jasně vypovídají. Evoluční fakta nám ukazují, že všichni jsme původem ženy. I ti nejmužnější muži. Samičí princip je totiž z evolučního hlediska vývojově starší než princip samčí. Dokazuje to i partenogeneze (parthenos-panna) v přírodě, což je rozmnožování bez účasti samce u některých zvířat a rostlin. Naproti tomu efebogeneze (ephebos-mladík), nebo-li rozmnožování bez účasti samičího živlu neexistuje nikde na celé planetě. Dnes, když už je známo, že každé embryo je až do pátého nebo šestého týdne ženského pohlaví, můžeme klidně tvrdit, že penis se utváří z původního ženského pohlaví. Dokonce na genitáliích můžeme tento pozůstatek embryonálního vývinu i pozorovat. U ženy se genitální tkáně mají sklony otevírat, jako by vzkvétaly nebo se rozšiřovaly, zatímco u muže se odpovídající struktury stahují a splývají. To vidíme u vnitřních pysků ženy, které se otevírají ven, zatímco u muže se stejná tkáň uzavírá a spojuje se v šev na šourku a perineu. Proto mužům zůstává po celý život na spodní straně penisu a šourku linie připomínající jizvu. Jako upomínka na počáteční vývoj ženským směrem zůstávají mužům i prsní bradavky, které ovšem k ničemu nepotřebují.   

Co vlastně rozhoduje o vzniku muže nebo ženy? Rozhodují spermie. V okamžiku, kdy se jedna jediná hlavička spermie, ze stamilionů jiných, zavrtá do zralého vajíčka, je o pohlaví člověka již rozhodnuto. Vajíčko je vždy samičí, značí se jako X, kdežto spermie jsou buď samčí nebo samičí. Když se do vajíčka prodere ženská spermie, rovněž označená X, vznikne ženské embryo XX. Kdežto když se spojí s vajíčkem mužská spermie, označená Y, vznikne mužské embryo XY. Jak už bylo řečeno, toto mužské embryo XY se zpočátku vyvíjí samičím způsobem, až teprve kolem 7.týdne života embrya se gen Y začíná aktivizovat a zahajuje vývoj chlapce.    

Někdy se přírodě pohlaví nepodaří tak docela přesně. Existují desítky odchylek od základního rozdělení lidí na ženské (XX) a na mužské (XY) pohlaví. Může se třeba narodit hoch s  kombinací chromozómů XXY, kterému nenarostou vousy, má vyšší hlas a malá varlata. Nebo třeba mužský jedinec s chromozomálním vzorcem XYY, ten mívá sice vysokou postavu, ale nižší inteligenci. Často končí ve vězení nebo v ústavu pro asociály. Podobné různé úchylky od normy "správného pohlaví" existují i u žen.    

Během první fáze embrya určuje tedy přítomnost příslušných pohlavních chromozómů X nebo Y vývoj rozdílných primárních pohlavních žláz (nebo-li gonád), což jsou varlata u chlapců a vaječníky u děvčat. Teprve v pubertě pak další vlna hormonů produkovaných už těmito varlaty nebo vaječníky ( čili primárními pohlavními orgány) způsobuje rozvoj druhotných pohlavních znaků, které definitivně vytvarují tělo do podoby muže či ženy. Ale pozor! U plodů, které už mají vaječníky nebo varlata opět stále ještě není vyhráno. Zase se může stát, že se příroda nějak zasekne a ve vývoji jedince dojde k určitým poruchám. Tentokrát ne kvůli chromozomům, ale kvůli hormonální nerovnováze, v jejichž důsledcích to vede k nejasnému rozlišení pohlaví. Dítě se vyvine nějaké obojaké. U některých plodů ženského pohlaví může vznikat značné množství mužských hormonů, které pak způsobují maskulinizaci ženských genitálií (především zvětšení klitorisu do té míry, že připomíná mužský pyj) a naopak u některých plodů pohlaví mužského je zase produkce mužských hormonů nedostatečná, takže genitálie jsou spíše ženského charakteru. Krajním a velmi vzácným případem chybného pohlavního vývoje je hermafrodismus, kdy se dítě narodí s varlaty i vaječníky a má jak pochvu , tak i pyj.    

Deset let je dítě v klidu; podle primárních pohlavních znaků sice poznáme, zda se jedná o chlapce či děvče, ale to je tak asi všechno. Jinak se chlapec a dívka celkem od sebe příliš neliší. Až v jedenáctém roce, v nastupující pubertě nastává exploze. Do té doby spící pohlavní žlázy (varlata a vaječníky) se náhle probudí k životu a začínají produkovat pohlavní hormony, které řídí rozvoj druhotných pohlavních znaků- velkých to lákadel pro opačné pohlaví. Skupina pohlavních hormonů se u muže nazývá androgeny (dobře se to pamatuje- protože androgeny jako Adam) a u ženy estrogeny (E jako Eva). Androgeny vznikají nejen ve varlatech, ale i v menším množství i v nadledvinách u příslušníků obou pohlaví. Až do menopauzy vylučují velmi malé množství androgeny i ženské vaječníky. Nejaktivnějším mužským androgenem vznikajícím ve varlatech je testosteron.    

U chlapců přichází jako první díky androgenům zvětšování varlat i penisu. Poté se objevuje charakteristické mužské ochlupení na celém těle, růst vousů, prohlubuje se hlas a zvětšují se rozměry kostry. Androgeny mají rovněž účinek anabolický, což znamená, že zvyšují rychlost syntézy bílkovin a naopak snižují rychlost jejich odbourávání. To vede k nárůstu svalové hmoty, především v oblasti hrudníku a ramenou a urychluje růst těla, zejména na počátku puberty. Nadbytek androgenů u dospělých mužů zvýrazňuje mužské charakteristické rysy a podporuje také agresivitu, charakteristickou pro samčí chování. I u žen způsobuje nadbytek androgenů maskulinizaci, to znamená, že se u nich objevují některé mužské druhotné pohlavní znaky jako jsou vousy, husté ochlupení po těle a hluboký mužný hlas (tyto ženy se nepodařilo v minulosti zcela vyhubit). Příčinou takového stavu je zvýšení hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu v krvi postižené ženy. Zdrojem tohoto mužského hormonu je zpravidla její vlastní tkáň nadledvinek nebo pohlavních žláz. Je zajímavé, že androgenní hormony se dají vyrobit i synteticky a užívají se jako léky při léčbě snížené aktivity varlat. Léčba také posiluje mužovo libido a potenci, ale nikoliv produkci spermatu. Androgeny jak známo užívají rovněž atleti a kulturisté, kteří si přejí zvětšit svalovou hmotu a sílu.    

Estrogeny, to je skupina ženských hormonů, které jsou nezbytné pro normální ženský sexuální vývoj- pro rozvoj druhotných pohlavních znaků a pro normální funkci ženského rozmnožovacího systému. Vznikají především ve vaječnících a v malém množství vznikají u obou pohlaví rovněž v nadledvinách. U dívek je prvním projevem růst prsů, což je velmi radostná událost. Brzy poté se objevuje ochlupení ve stydké krajině a v podpaží a současně také charakteristické změny tvaru těla v důsledku hromadění tukové tkáně. Uměle vyrobených estrogenů lze rovněž využít při mnoha příležitostech. Užívají se k léčbě určitých forem neplodnosti, při nedostatečném vývoji vaječníků, u poruch menstruace, ale i u rakoviny prostaty a určitých typů rakoviny prsu, atd. Mohou však mít i mnoho nežádoucích účinků.    

Nejdůležitějším objevem lidské endokrinologie, vědy o hormonálních pochodech v lidském těle bylo potvrzení vývojové "prvorozenosti" ženy. Všechny vyvíjející se pohlavní orgány začínají jako monomorfní, jednotvaré, jasně ženské struktury, které si u ženy zachovají původní formu a u muže se až do zhruba šestého embryonálního týdne začínají přetvářet. Pohlaví embrya je sice pevně dáno od početí, ale před šestým týdnem je možné je zjistit pouze chromozomovým testem. Anatomicky neexistuje do šestého embryonálního týdne u pozdějšího muže žádná maskulinní diferenciace. To znamená: jak je chromozom X z hlediska historie oplodňování starším sexuálním chromozomem, tak jsou i estrogeny pravděpodobně původními formami androgenů. Nejsou totiž jen chemicky jednodušší a stabilnější, nýbrž vždy také dominují, když se oboje dostanou do konkurenčního vztahu. Ženské embryo je od nejranější doby ve své ženské orientaci tak stabilní, že potřebuje jen minimální množství estrogenů, aby se tu a tam jeho zaměření korigovalo. Pokud ženské hormonální žlázy z nějakého důvodu v embryonálním stadiu zakrní nebo poruší-li se v tomto stadiu z nějakých důvodů produkce estrogenů, i přesto se vyvine normální ženský plod. Odumře-li však v tomto stadiu u mužského embrya přívod androgenů, dojde k naprosté proměně v ženu. Prosazuje se tedy, jak v genetickém, tak v hormonálním smyslu vždy ženský princip.    

U muže je jen jediný chromozom základního typu a ten druhý je v podstatě zakrnělé X, které nazýváme Y (schází mu nožička, jinak by to bylo také X). To, co muže odlišuje od ženy, tedy není přítomnost jeho chromozomu Y, nýbrž spíš nepřítomnost druhého X. V tomto smyslu je muž skutečně jen jakousi nehotovou ženou, biologickým vykolejením, které je v četných biologických aspektech znevýhodněno. Muž může mít například více než třicet dědičných chorob, pokud jimi trpěl jen jeden z rodičů. U ženy musí stejnou chorobou trpět oba rodiče, aby je mohla po nich zdědit. Ženské embryo je prostě univerzální základ, mužské je nadstavba. Všimněte si, že žena usilovným kulturistickým cvičením klidně dosáhne tvaru mužské postavy, ale muž žádným druhem cvičení ženskou postavu nezíská. Je typické, že estrogeny nejsou pro pokračování feminizačního procesu tolik nutné, ale vykonávají jen omezenou funkci, zatímco androgeny jsou pro maskulinizaci embrya naprosto nezbytné. Pokud vypadne z jakéhokoliv anatomického defektu tvorba estrogenů vznikne přesto normální ženská bytost. Pokud však zanikne přísun androgenů, dochází ke kompletní feminizaci. Norma embrya je tedy vždy ženská. V mužském směru je embryo udržováno pouze enormním vylučováním androgenů. Takže dřívější sebevědomá tvrzení, že žena je pouze nepovedeným mužem jsou mylná a je to právě tak nějak naopak . Ženské orgány velmi lehce reagují na androgeny, ale mužské jen velmi nesnadno na estrogeny. Žena je vnímavá na androgeny, protože její organismus žádné estrogeny nepotřebuje- je od přírody ženou. Ženské hormony mají zkrátka pouze pomocnou funkci. Muž naopak estrogeny nesnáší, protože jeho organismus vylučuje obrovské množství androgenů, které ho udržují mužem a tím neutralizují estrogeny. Čili na závěr dobrá zpráva pro katolíky: zapomeňte na Adama, všichni jsme původem ženy.


Proč byla v minulosti menstruace zdémonizovaná

Je ověřeným faktem, že tisíciletá nepřátelská propaganda vůči ženám negativně ovlivnila i jejich ženskou menstruaci. Již staří Řekové, ba i staří Římané, zaujmuli k tomuto přirozenému ženskému tělesnému pochodu velmi negativní postoj. Menstruace byla označena za nečistou a vyvolávala u mužů velký strach. V mnoha kulturách se dokonce věřilo, že pouhý dotyk předmětu, který měla menstruující žena v ruce, může muži přivodit smrt. Strach z menstruační krve pramenil ze špatného svědomí mužů-měli pocit, že se jim jednou "krvavé" ženy za jejich týrání pomstí. Proto byla menstruační krev považována za smrtelně nebezpečný jed. Říkalo se, že vše, co s ní přijde do styku je odsouzeno k zániku: včelí úly vymírají, mravenci prchají, psi dostanou vzteklinu, koně potrácejí, květiny schnou, ze stromu opadávají ořechy, vinná réva zajde, sazenice nevzejdou, ovoce opadá, víno zkysne, plátno zčerná, nůž se ztupí, železo zreziví, slonovina zhnědne, atd., atd. Nejen Řekyně a Římanky, ale ani židovky nesměly sedět v době své menstruace u jednoho stolu s muži, chodit do synagógy, dotýkat se věcí, které se lehce kazí, pít ze sklenice, kterou měl použít muž. Již Mojžíš zdůrazňoval tuto nečistotu ženy. Žena byla prostě v době menstruace jako prašivá ovce. Za pohlavní styk s menstruující ženou byl stanoven trest smrti pro oba. Každý dotyk znečišťoval; proto bylo i u hinduistů zvykem, že každá žena oznamovala svou menstruaci kusem plátna zbarveného vlastní krví, který měla ovázaný kolem krku (těch much!). Není tedy divu, že se u žen v průběhu historické totalitní éry vyvinuly různé tělesné obtíže spojené s menstruací. Tak dlouho byly kvůli tomuto přirozenému pochodu v těle démonizovány a deprimovány, až z toho získaly spoustu nepříjemných pocitů, které se trvale zafixovaly- sugesce o potížích se předávaly z matky na dceru po celá pokolení. Když měly dostat menstruaci, cítily nervové napětí a když ji dostaly, bolela je rozrušením hlava. Důkazem, že to tak bylo, jsou civilizace, kde k menstruaci žen nebyl nikdy zaujmut negativní postoj. U různých přírodních národů a v matristických kulturách ženy prožívaly menstruaci takřka bezbolestně a bez potíží. (Totéž se týká i klimakteria. Ženy, které už nemohly rodit děti byly opovrhovány a zatracovány, takže se u nich rovněž vyvinul strach z klimakteria a z něho vyplývající různé psychické potíže. I z klimakteria se stal mýtus, kolem kterého bylo příliš dusno. A zase: v civilizacích, kde ženy nebyly kvůli klimakteriu deptány, se u nich žádné potíže nevyskytovaly).    

Představte si situaci, že by muži byli trestáni za ejakulaci. Nepochybujte o tom, že by se i u nich vytvořily různé nepříjemné stavy a psychické bloky. V Evropě ještě v 18.století existovaly pochybnosti, zda má menstruující žena chodit k přijímání nebo vůbec na bohoslužby. Soudilo se, že měsíčky odpovídají samičímu běhání a lidé pořád pociťovali k menstruaci štítivý odpor. Dokonce i v 19.století byli mnozí lékaři ochotni považovat menstruující ženu za nečistou. Rovněž existovalo nepřeberné množství dalších jiných předsudků, jako že se ženy nemohou kvůli menstruaci vzdělávat a už vůbec ne sportovat. Menstruace zkrátka sloužila nejen vládnoucí mužské elitě, ale i širokým vrstvám běžných mužů jako dobrá záminka k buzeraci žen a jejich utiskování.   

Docela se mi líbila jedna drobná satira, která vtipně pojednala ideologickou "logiku" věkovitých předsudků, nazvaná Kdyby muži menstruovali: Co by se stalo, kdyby nějakým zázrakem najednou muži menstruovali a ženy ne? Je to jasné-menstruace by se stala záviděníhodnou, mužnou událostí, se kterou je možno se vytahovat. Muži by se triumfovali, jak dlouho a kolik. Kluci by si o ní vyprávěli jako o vytouženém počátku pravé mužnosti. Tento den by provázely dárky, náboženské slavnosti, rodinné obědy a mládenecké tahy. Hygienické potřeby by byly státem dotované nebo zdarma. Samozřejmě, někteří muži by rádi zaplatili za takové prestižní značky jako tampóny Paul Newman nebo Muhammad Ali či maxivložky John Wayne. Statisícové výzkumy by prokázaly, že během menstruace dosahují muži lepších sportovních výkonů a získávají více olympijských medailí. Generálové, pravicoví politici a náboženští fundamentalisté by o menstruaci hovořili jako o "mužné události" a vysocí političtí představitelé by se ptali: Jak by mohli ženy být dostatečně dravé bez měsíčního cyklu, řízeného rudou planetou Mars? Kněží, ministři, ano i sám všemohoucí by tvrdili, že prolili svou krev za naše hříchy- stejně jako rabíni, kteří by usilovným rozjímáním došli k nepochybnému závěru, že bez měsíční očisty jsou ženy nečisté. V televizních seriálech by se o této záležitosti mluvilo zcela otevřeně. Starší hrdina by mohl v každém dílu znovu dokazovat, že přesto, že už je dávno po přechodu, je pořád ještě po čertech vtipný a férový chlap. Pracovní mužské týmy a party by vesele komentovaly svůj stejný cyklus....Podobně by tomu bylo i v novinách: Žraloci útočí na menstruující muže. Porota promíjí znásilnění pro menstruaci, atd.    

Muži by přesvědčovali ženy, že sex je " v tu dobu" příjemnější a o feministkách by se tvrdilo, že se bojí krve a že by potřebovaly pořádného menstruujícího chlapa. Přechod by se slavil jako velká událost, symbol toho, že muži nashromáždili dostatek cyklické moudrosti, takže už více nepotřebují....    

Zkrátka od dob Aristotela se mnoho myslitelů- mužů dívalo na ženu na jakousi slabší nepovedenou obdobu muže, a proto nenáviděli i její přirozený ženský cyklus, což neblaze ženy ovlivnilo. Na příkladu menstruace jsem chtěla ukázat, jak si muži v průběhu staletí činili o ženách různé-většinou hrůzné- ale hlavně nesprávné závěry. Dneska už se tomu všemu jenom smějeme a v televizi jsme navíc den co den bombardováni početnými reklamami propagujícími dámské vložky. Tržní, peněžní společnost na menstruaci zajímá už jen to, že se na ní dají "trhnout" pěkné peníze. Kupujte si dámy vložky s křidélky, bez křidélek, samolepicí, malé, velké ,tlusté, tenké, kupujte si vložky-intimky, i když je vůbec nepotřebujete.


Jak lidstvo k pravorukosti přišlo

Muži utiskovali a ponižovali ženy kvůli jejich menstruaci- ale v historii lidstva se udál ještě jiný útlak. Praváci utlačovali leváky. Vzpomínám si na scénu z dětství. Jedla jsem polévku, když v tom mě teta plácla přes levou ruku a řekla mi: "Předej si tu lžíci do pravé ruky." Zeptala jsem se udiveně:"Proč?" "Protože je to proti bohu", řekla teta a ukázala prstem na Krista visícího na kříži na zdi nad stolem. "Vidíš, má hlavu svěšenou na pravou stranu a to je znamení, že máš jíst pravou rukou."    

A tak jsem byla předělávaná na praváka. Ve škole mne paní učitelky tloukly pravítkem přes levou ruku, kdykoliv mne přistihly, že nepíšu pravou. Ale když se zrovna nedívaly, stejně jsem psala levou. Což ale na mne prozrazovaly zejména mnou napsané pětky, které mívaly bříška obrácená doleva. Tak jsem za ně dostala pětku, která měla ovšem bříško správně směrem doprava. Když jsem ty dvě pětky porovnala, zjistila jsem, že spolu tvoří džbán, tak už jsem to potom nepletla. Úsilí učitelek bylo nakonec odměněno úspěchem, naučila jsem se psát pravou rukou. Mělo to ale malou vadu kráse: začala jsem koktat a trochu i šilhat. To se naštěstí časem srovnalo a dneska jsem ráda, že píšu pravou. Psát levou rukou zleva doprava nemá pro leváka totiž smysl, protože jeho přirozeností je psát zprava do leva- já jsem si tak psala s úspěchem svůj deník.    

Lidské tělo je asymetrické. Na první pohled je sice souměrné, ale jen na první pohled. Výrazná asymetrie především existuje v ústrojí krevního oběhu, kde je nejnápadnější levostranné uložení srdce. Podobně je tomu u ústrojí zažívacího, kde levostranné uložení žaludku, sleziny a sestupujícího tračníku je vyváženo pravostranným uložením jater se žlučovým měchýřem. Nesouměrná bývá i celá postava člověka a v detailech i jeho obličej. Levá strana obličeje je obvykle jemnější než pravá, pravá ruka je u většiny lidí šikovnější než levá, většina žen má levé prso větší než pravé a například oči i uši každého člověka vnímají svět rovněž nesouměrně. Téměř vždy se dá prokázat návyk oční dominance ve větším nebo menším stupni. Toto upřednostnění jednoho oka se ustavuje v  raném stupni života a udržuje se i nadále. U ušní asymetrie se zjistilo, že u praváků je zpravidla pravé ucho vnímavější pro řečové podněty, kdežto levé ucho pro hudbu, hluk a pro jiné neřečové zvuky.    

Když tak uvažuji nad svým tělem, už dávno je mi jasné, že jsem levák jako poleno. Vůbec si totiž nedovedu představit, že bych si přiložila telefonní sluchátko k pravému uchu; řečové centrum mám evidentně na pravé straně mozkové hemisféry. Svědčí o tom hlavně právě ta skutečnost, že když mě v dětství přecvičovali na pravou ruku, začala jsem koktat i šilhat. Dnes ovšem hezky píšu pravou a je to velká výhoda. Je zvláštní, ale tělesně je u mě všechno hezčí a dokonalejší na levé straně těla. Levé oko lépe vidí, levé ucho lépe slyší, na levé straně mám hezčí zuby, levé prso je větší, levá ruka dovednější, levá noha rovnější a rovněž vůdčí. Matka příroda mi nadělila i dost nesouměrný obličej. Z levé strany jsem hezčí, vypadám, jako intelektuálka, ale zprava vypadám jako slepice. Obávám se, že i moje psychika je takto rozpolcena: na jedné straně jsem inteligentní, ale na straně druhé jednám někdy tak hloupě a naivně, že to svět neviděl. Když mě známí potkají a vidí mě zleva, říkají: "Ty jsi zhubla, viď? Když mě ale uvidí zprava, tak slyším: "Ty jsi přibrala?" Co nadělám, nic.   

Problém pravorukosti lidstva je záhadný a zajímavý. Dnes asi 90 procent lidí na světě jsou praváci. Proč si devět lidí z deseti vybralo stejnou a to pravou ruku? A když už si ji zvolila většina, proč tedy ne všichni? Předpokládáme-li, že pravorukost nebyla původně lidstvu vrozená, že bylo na počátku praváků stejně jako leváků tj. 1:1, co tedy způsobilo, že pravorukých přibývalo a levorukých ubývalo? Odpověď nám do jisté míry dává studium primátů. Bylo zjištěno, že například u šimpanzů ve volné přírodě jsou projevy pravorukosti a levorukosti přibližně v rovnováze, a je tedy skutečně pravděpodobné, že i lidstvo kdysi začínalo taky tak. Jeho pravorukost se musela vyvinout v poměrně krátké době. Pohybová funkční asymetrie, kdy zvíře používá více jednu ruku existuje nejen u lidoopů, ale i u nižších opic, které dovedou používat nalezených předmětů jako nástrojů, především při opatřování potravy nebo zahánění nepřátel. Množí se i důkazy, že určitá funkční asymetrie existuje i u ostatních zvířat a ptáků.  

Výchova šimpanzů v zajetí k pravorukosti vedla k zajímavým výsledkům. U vrozeně levorukých vyvolal nácvik pravorukých činností určitou nejistotu až bojácnost nebo naopak zvýšenou dráždivost a náznaky agresivity. Za inteligentnější či bystřejší, máme-li na mysli rychlost a účelnost reakcí, případně některé spontánní projevy chování, byli označováni šimpanzi vrozeně levorucí, kteří se sice pravorukým návykům naučili, ale uhájili si právo dělat tyto úkony také levou- neustoupili od své přirozené levostrannosti.    

Praktická, účelná a ekonomická hlediska vždy vítězí nad ideály. Tak jako byl muž se svou větší silou ve výhodě oproti ženě, tak musela být pravá ruka nutně v něčem ve výhodě před rukou levou. Pravorukost se vyskytuje na celém světě, a proto musela být příčina pravorukosti stejná, univerzální. Musela vzniknout z nějakých ryze praktických důvodů. Pokud chceme na tuto otázku nalézt odpověď, musíme hledat v lidském chování nějaký druh asymetrie univerzálně zvýhodňující pravou stranu. Je známo, že většina žen chová své děťátko na levé paži a nevědomky tak přikládá jeho ucho blízko k svému srdci, jehož tlukot všechny děti konejší a uklidňuje. Matky to činí bez ohledu na to, zda jsou pravoruké nebo levoruké. Když nemluvně otočí hlavu doprava, dostane se mu mateřské odměny- mléka, tepla, utěšování, kontaktu a uklidňujícího zvuku tlukoucího srdce. Otočení hlavou doprava je pro něj tudíž mnohem lákavější než otočení hlavou doleva. To má velký vliv na ustálení tzv. "tonického šíjového reflexu". Tento reflex lze pozorovat kdykoliv leží kojenec na břiše. Musí hlavu stočit buď na tu, nebo na onu stranu: již od narození ji častěji otáčí napravo. Praxe otáčet krkem spíše doprava je doprovázena i asymetrií ostatních údů. Tato asymetrie údů může přispívat k dlouhodobému preferování dominance pravé ruky.    

Asi 70 procent žen má levé prso o něco větší než pravé; souměrných prsů a větších pravých prsů se vyskytuje podstatně méně. Tato nesouměrnost prsů se nachází u všech národností na celém světě. I to je důkazem, že ženy odjakživa přikládaly a dodnes přikládají děti při kojení častěji na levou stranu těla, kde jednak buší srdce a kde bývá i více mléka. Zdá se tedy, že prvním spouštěčem k pravorukosti lidstva bylo častější kojení dětí na levé straně. Zmíněný sklon kojenců otáčet krk doprava byl způsoben tím, že je matky odjakživa více chovaly a kojily na levé ruce. Levá ruka ženy dítě chovala, zatímco její pravá ruka sbírala jedlé bobule.    

Člověk se začal odlišovat od všech ostatních živočichů v první řadě výrobou nástrojů. Už výroba nejjednoduššího pěstního klínu vyžadovala vysokou diferenciaci, specializaci, nesouměrnou činnost a koordinaci obou horních končetin. Jedna ruka přidržovala kámen, druhá ho otesávala do potřebného tvaru. Ruka, která otesávala byla vůdčí, ruka co přidržovala byla pomocnou- díky nesouměrnosti rukou možná vznikala postupně i nesouměrnost mozku. Nervové dráhy se totiž kříží, a tak lidé s vůdčí rukou na pravé straně těla mají centrum pohybu (a později řeči) v levé mozkové polokouli. Tato predispozice se začala dědit. Pravorucí hominidi měli častěji pravoruké děti a levorucí zase levoruké.    

Ještě ve starší době kamenné byl podle názoru mnohých archeologů na Zemi celkem vyrovnaný počet leváků a praváků. Až teprve později pravorucí začali převažovat nad levorukými. Svědčí o tom kamenné nástroje, přizpůsobené k používání pravačkou, jež nám zde lidé z doby kamenné zanechali.    

Proč se prvobytná společnost, ve které prý byli pravorucí a levorucí v rovnováze, krok za krokem dál vytrvale přeměňovala na společnost vyhraněně pravorukou? Protože podle mého názoru k pravorukosti lidstva podstatně přispěla historicky zaznamenaná totalitní doba. Nadvláda pravé ruky připomíná nadvládu mužů nad ženami. Jako si muži pomalu a postupně přizpůsobili vše k obrazu svému bez ohledu na ženy, tak si pravoruká společnost rovněž pomalu a postupně vše přizpůsobovala pro pravou ruku, bez ohledu na leváky. Motýlovi v Anglii stačilo pouhých 60 let k tomu, aby se změnil zpět z černého na bílého- stačilo člověku nějakých 5000-6000 let k tomu, aby se stal převážně pravorukým? Já myslím, že ano. Vždyť k vyšlechtění domácího zvířectva i rostlin mu stačilo taky jen pár tisíc let. V loupeživém starověku muži spolu stále válčili. Ve válkách používali meče a kopí a chránili se štíty. Ochranné štíty se vyskytovaly na celém světě, protože poskytovaly univerzální ochranu i pro ty nejchudší válečníky. Bylo účelné chránit si především to bušící neklidné zvíře v hrudi, tedy držet štít v levé ruce a bojovat rukou pravou. Ovšem leváci, kteří bojovali levou rukou a drželi štít v pravé ruce měli smůlu; své srdce měli nechráněné, takže umírali častěji než praváci. To mělo za následek, že v průběhu mnoha staletí ubývalo genů pro leváctví. Pravorukost byla pro válečníky rozhodně výhodou.    

Historie přináší doklady o tom, že staré civilizace a kultury v oblasti Středozemního moře, na Středním východě a v Evropě byly v době bronzové již dosti pravoruké. Ženy v době bronzové žaly obilí srpem drženým v pravé ruce. Důležitá věc- první písmo se začalo vyvíjet v Mezopotámii (části dnešního Iráku) a zaznamenávaly se jím běžné obchodní záležitosti. Nejprve to byly znaky věcí, později sloužily symboly k vyjádření myšlenek. Kolem roku 3 500 př.n.l. se hlavní výrazy řeči (zprvu celá slova nebo slabiky) vrývaly do hliněných tabulek na sloupcích. Tento typ písma je známý jako klínopis. Myšlenka písma se ve Starém světě rozšířila a asi tisíc let př.n.l. Féničané vymysleli abecedu. Písmo vzniklo nezávisle na sobě v různých částech světa. V Číně se objevilo nejprve na kostech a zaznamenávalo- jak jinak- vojenské záležitosti a významné válečné činy vládců. Ve střední Americe používali Mayové hieroglyfy a to jako záznamy astronomických údajů a soupisy královských dynastií. Ve všech starověkých společnostech bylo písmo vyhrazeno elitě, protože bylo zdrojem vědomostí a moci.Velkou ranou levorukým bylo vynalezení písma vedeného zleva doprava. Toto písmo velmi přispělo k pravoruké společnosti. Jak je vidět, bylo zaváděno elitou praváků, kteří tvrdě ignorovali potřeby leváků. Písmo zleva doprava totiž vyloženě vyžaduje pravoruké lidi a definitivně rozhodlo o "povinné pravorukosti." Kdyby se mělo psát podle leváků, psalo by se přesně opačně "zrcadlově" zprava do leva. To by si však praváci s leváky nerozuměli, nemohli by po sobě vzájemně vůbec číst. Aby se vyhovělo pravákům i levákům mělo správně vzniknout písmo vedené ze shora dolů- to se ale nestalo. Zvláštností je, že arabské písmo je vedené leváckým způsobem, čili zprava do leva, ale Arabové jej píšou pravou rukou. Lze tedy předpokládat, že kdysi v dávné minulosti leváci v těch končinách výrazně převažovali nad praváky. I když byla levorukost připouštěna při činnostech pracovních nebo bojových, byla zřejmě beze zbytku vymycována při psaní, které bylo původně výsadou "zasvěcených". V archivech a muzeích můžeme objevit staré zbraně a nástroje vyrobené pro levoruké nebo spíše samotnými levorukými a také na obrázcích a skulpturách nalezneme třeba i levorukého faraóna. Nikdy však nikde neuvidíme sošku či obraz levorukého písaře! Zdá se, jako by právě psaní ve spojení s náboženskými úkony a společným oficiálním stolováním bylo hlavním konzervačním činitelem při upevňování pravostrannosti ve společenském styku.    

Praváci se časem začali tvrdě povyšovat nad leváky. Objevilo se mnoho úsloví, která vycházela z toho, že správné je pouze to pravé, zatímco špatné je takříkajíc nalevačku. Nešikovný člověk je levý na obě ruce a správní lidé mají i srdce na pravém místě. Leváci začali být dokonce časem pronásledováni, byli považováni za odchylku od normy, proto se jim zakazovalo jejich vůdčí ruku používat a přeučovali se na "správné" praváky.    

Levorukými bylo opovrhováno i z toho důvodu, že levá strana těla byla- od dob prehistorického matristického období- spojována se ženou, kdežto pravá s mužem. Projevy levorukosti byly leckde brány- u žen i mužů- jako znaky "ženskosti", tj. slabosti a nevyrovnané nevypočitatelné přírodní síly. Tělo každého člověka jako by se dělilo na mužskou a ženskou část; několik tisíc let pravá "mužská" ruka zabíjela nepřátele, zatímco levá "ženská" ruka držící štít chránila život. Přesto se levou rukou ochraňující vlastní život opovrhovalo. Staří Římané nazývali levou ruku jako "manus amica", tj. ruka přítelkyně, neboť jenom tuto ruku používali k masturbaci (myslím, že to tak dělají dodnes i muslimové, ale nejsem si jista). Existovala víra v určité znaky- levá strana byla stranou matky, pravá stranou otce. O dívkách se věřilo, že pocházejí z levého varlete, o chlapcích, že z pravého. Levá byla stranou pozemského světa, pravá nebes. Vlevo byla hmota, vpravo duch, vlevo země, vpravo vzduch, vlevo noc, vpravo den, vlevo měsíc, vpravo slunce, vlevo sudá, vpravo lichá čísla.   

Levá strana byla kdysi dávno čestnou stranou matriarchálních bohyň, pravá strana se později stala stranou válečných patriarchálních bohů. V matriarchálním Egyptě platila levá ruka Isidina za mateřskou, poskytující obživu. Zdůrazněním významu levé strany bylo vyjádřeno oděvem nebo obnažením. Bosá levá noha platila za nejstarší symbol matky. Hernikové, matriarchální řecký kmen, který utekl před postupujícím rabováním do Itálie, se vydávali do bitev pouze s  bosou levou nohou. V době přechodu od přirozené prehistorické kmenové svobody k historické totalitě, kde vládnoucí menšina válečníků začala ovládat většinu obyvatelstva, docházelo k vědomým pokusům měnit symboly v jejich pravý opak. Tak se například stále uznávalo, že moc kouzelníka spočívá v jeho levé ruce, ale již se zdůrazňovalo, že pravá ruka má moc kouzlo rušit. I ve staré indické kultuře se vyvinula tradice, která přesně určovala činnosti vykonávané pravou a levou rukou. Podobně tomu bylo u některých afrických kmenů na jih od Sahary. Pravá ruka tu sloužila k vládnutí zbraní, kdežto levá například k objímání ženy. V asijské kulturní oblasti, zejména v Číně nalézáme již přiřazování všeho dobrého patriarchálnímu právu a špatného matriarchálnímu; vše pravé je dobré, vše levé špatné. Jin je princip noci-temný, ženský, negativní, jang je princip slunce-jasný, mužský, pozitivní.    

Křesťanské církve se rovněž postavily na stranu pravorukých. Vládnoucí církevní hodnostáři zaujali k levorukosti prostřednictvím Písma stanovisko zásadně odmítavé, protože pravostrannost byla spojována s vidinou ráje, místem trvalé blaženosti, kdežto levostrannost s vidinou ďábelského pekla a věčného zatracení. Křestní obřad byl v průběhu dějin prováděn v různých zvláštních variantách. Například v 16. století lidé v Irsku nabyli pocitu, že by pravá ruka novorozenců mužského pohlaví, která bude v  dospělosti třímat při boji s nepřáteli meč a dýku měla zůstat nečistá. Proto byl dáván dobrý pozor, aby se tato ruka během křtu nijak nenamočila. Chlapci mohli vyrůstat čistí na duchu i na těle- ale se zlou pravicí, jež se pak mohla stát nástrojem smrti a zkázy. Přestože levá ruka nezabíjela, i tak byla katolickou církví opovrhovaná a zatracovaná, neboť Kristus na kříži měl hlavu skloněnou k pravé ruce. Církevní hodnostáři přišli se svou troškou do mlýna k hubení leváků, když byly levoruké ženy dobrou záminkou k upálení jako čarodějnice. Je nesporné, že i v náboženském totalitním systému byl oficiálně prosazován kult pravé ruky, a projevy levorukosti ve spojení s určitými osobnostními zvláštnostmi byly naopak potlačovány nebo nelidsky trestány jako projevy čarodějnictví, spojenectví s ďáblem apod. Tato důsledná pravostranná kontrola se především uplatňovala v oblasti náboženské a jejím prostřednictvím pak výrazně i v oblasti kultury a vzdělávání.    

Po tisíce let tak vštěpovaly různé kulty a různá náboženství svým členům pevnou víru, že jen pravá ruka je ta pravá a oprávněná rozhodovat o pravdě a právu. Až ve 20.století, poprvé v historii lidstva, se objevily pochybnosti o tom, zda pravoruká kultura se všemi svými vymoženostmi je oprávněna usměrňovat podle svých zákonitostí i osoby vrozeně levoruké. Lidé se poprvé ptali: je natrvalo nezbytná nadvláda jedné ruky? Je nutné přeměňovat vrozeně levoruké děti na nepravé praváky? Zjistilo se, že nikoliv. Dnes už se ví, že je-li levoruké dítě násilně přecvičováno, nezřídka může u některých jedinců vyvolat dysfunkci určitých mozkových mechanismů. Výzkumy ukázaly, že změna vedoucí ruky brzy ovlivňuje sluch a strhuje jeho vedení na svou stranu; přitom postupná přeměna sluchového ústředí bývá provázena sluchovou nepozorností a nesoustředěností. Nová vedoucí ruka chce mít na své straně také zrak, nejmohutnější ze smyslů. Zrak se přirozeně brání, ale často neubrání- a objevují se nesnáze ve vidění. Takže- když se stoprocentní leváci přecvičují násilně na praváky, nastane u nich lidově řečeno zmatek v hlavě, neboť jejich řečová centra bývají na pravé straně. Začnou koktat a jelikož mívají i vedoucí oko na levé straně, začnou chvilkově nebo dokonce trvale šilhat (a to byl částečně i můj případ). Přecvičování může vést i k dysfunkcím, které zůstávají dlouho nepostřehnutelné a projeví se až mnohem později jako těžko odstranitelné nebo i nenapravitelné zdravotní, intelektuální či charakterové poruchy (to nebyl můj případ). Je-li význam mozkové nesouměrnosti a laterality tak velký, pak také potlačování vrozené levorukosti přecvičováním se nám musí jevit jako daleko škodlivější a jako daleko větší prohřešek, než za jaký se dosud považovalo. Může vyvolat poruchu na kterékoliv úrovni centrálního nervového systému (CNS). Pediatrie, klinická psychologie a speciální pedagogika popsaly mnoho případů neuróz, poruch psychosomatických vztahů, poruch v chování, v sociálních vztazích, ve školní a pracovní výkonnosti, v utváření charakteru, v citové oblasti, aj. Byly způsobeny nebo spolupodmíněny potlačováním leváctví dítěte. V mozku zřejmě vše souvisí se vším a každý násilný zásah zvenčí tedy rozrušuje souhrn všech jednotlivých funkcí.    

Neuropsychologové dokázali, že leváctví a praváctví zdaleka nejsou dvě ostře ohraničené vlastnosti, že naopak existuje mnoho nevyhraněných jedinců, kteří se nerodí ani skalními praváky, ani leváky. Záleží proto zejména na vlivu rodiny, jaká strana zvítězí. Je nesporné, že mezi malými dětmi je značně vyšší výskyt funkční levostrannosti- uvádí se dokonce až 50 procent- než mezi školáky a pak dospělými. Co ovlivňuje v průběhu života tento nápadný posun doprava? Anglické psycholožky Annet a Turner se domnívají, že jde o vrozený program v mozku dítěte, který se však začíná rozvíjet až po narození, a který byl vytvořen shodným a po četné generace opakovaným výchovným vedením dětí k pravorukosti: tento program nazvaly prostě "faktor přesunu doprava". Pravorucí lidé to mají totiž v životě snadné, mají ideální podmínky pro svůj celoživotní vývoj- pravoruká společnost připravuje a zajišťuje všechno především pro ně. Vrozeně levoruké však čeká mnoho střetů a změn. Musí se například přizpůsobovat praváckému písmu. Protože když píší sice levou rukou, ale jsou nuceni psát zleva doprava, tak to není pro ně vůbec ideální- při psaní si zaclánějí vlastní rukou. Není divu, že se lidé radši učí být praváky. Lidé obourucí a část praváků jsou vlastně genotypičtí leváci přecvičení pod tlakem pravorukého prostředí. Názory o tom, v jakém poměru jsou genotypické leváctví a praváctví se však dodnes rozcházejí. Představme si leváctví a praváctví zobrazené Gaussovou křivkou: na její levé straně se vyskytuje 10 procent evidentních leváků (jako poleno). Stejně tolik, to znamená 10 procent, je evidentních praváků na straně pravé. 80 procent lidí je méně vyhraněných, to je ten zlatý střed křivky, kde 40 procent lidí tíhne spíš k levé straně a 40 procent spíš k pravé. Těch 40 procent spíšeleváků se však radši přecvičili v dětství na praváky, čili dohromady to pak skutečně dělá oněch 90 procent praváků. Jisté ale je, že preference pravé ruky je z hlediska evoluce poměrně nedávnou událostí, jelikož se pravorukost nestačila definitivně zafixovat. Dnes se leváci znovu zpátky navrací a je jich čím dál víc. Je ale pravda, že jich nikdy nebude tolik jako praváků, protože ty základní podmínky k praváctví zůstávají. Matky dál kojí děti více na levé straně- u srdce a řeč je u dospělých osob řízena převážně levou hemisférou mozku- prakticky u všech pravorukých a zhruba u 70 procent levorukých. Řeč je tedy kupodivu výrazně jednosměrná.


Pravá a levá mozková hemisféra

Lidský mozek je nejsložitější a nejdokonalejší evoluční dílo přírody na téhle planetě. Je to prostě největší zázrak světa! Díky tomuto mozku a jeho inteligenci dnes lidé dovedou konstruovat už i nové formy života- ale taky dovedou na mnoho způsobů ničit veškerý život na Zemi, jež příroda tak pracně budovala miliardy let. Náš mozek je zkrátka obrovský vesmír plný záhad, který je však stále ještě poměrně málo prozkoumaný. Vědci sice nashromáždili o mozku kvanta podrobných znalostí, ale přesto jeho větší část zůstala ještě neprobádaná. Anebo je to spíš tak, že globální vládci již mají mozek z velké části prozkoumaný, ale výzkumy jsou přísně tajné a plebsu se z toho prozradí jen nepatrná část.    

Zhruba deset miliard nervových buněk- neuronů- lidského mozku vznikne za pouhých devět měsíců mezi početím a narozením. Spojení mezi neurony se uskutečňuje dotykem na zápojích (synapsích). Přitom jedna buňka nenavazuje pouze na nejbližší, ale každá je spojena s množstvím jiných. Mnohé neurony mají až 10 000 synaptických zápojů! Vcelku deset miliard mozkových buněk spolu s několika sty biliony synapsí vytváří nepředstavitelně komplikovanou síť- přesto však dokonale organizovaný celek. Teprve v mikroskopických rozměrech se ukáže pavučina miliard jednotlivých buněk, které jsou bilionkrát propojeny na zápojích.    

Na první pohled připomíná mozek jakousi houbu. Vystupuje ze spodku míchy, ční jako kmen do vnitřku lebky. Nad ním se nachází mezimozek a ještě výš se klenou jako klobouk hřibu dvě polokoule mozku, které jsou navzájem propojeny mostem. Tyto poloviny velikého mozku mají různé funkce, které jsou na nich rozmístěny asymetricky.    

Pohlížíme-li na celý problém čistě z historicky vývojového hlediska, nosíme vlastně v naší lebce zhruba tři mozky: nejstarší součástí našeho mozku je prodloužená mícha. Představuje první nervovou organizační formu ještěrů žijících před několika sty miliony lety. Jsou v ní uloženy instinkty pramenící ze životních zkušeností společnosti ještěrů. Nad prodlouženou míchou se nalézá mezimozek jako vývojová vymoženost dávných savců, žijících asi před 150 miliony lety. Byli to noční lovci, kteří v tvrdém konkurenčním boji "vynalezli" emoce, které v nutných případech zabezpečovaly jejich rychlé rozhodování: při špatných vyhlídkách vůči konkurentovi to byl strach a okamžitý útěk, při dobrých zuřivost a živelný útok. Mezimozkové struktury nynějších lidí a zvířat vyvolávají při podráždění stále emoce jako zuřivost, strach nebo štěstí. Nejmladší mozkovou strukturou je veliký mozek, starý asi 20 milionů let. K rozdělení velikého mozku na dvě hemisféry docházelo postupně ve vývoji obratlovců. Nejvýše organizovanou šedou hmotou je mozková kůra na povrchu hemisfér. Skládá se převážně z nervových buněk, pokrývající povrch hemisfér. Tato gangliová přikrývka zvaná též neokortex, obsahuje mechanismy pro tzv. vyšší nervovou činnost: pro nejjemnější smyslovou a hybnou diferenciaci, pro řeč a myšlení, je tedy sídlem všech vyšších schopností člověka. Je centrem, kde probíhá analýza a syntéza podnětů ze zevního a vnitřního prostředí, místem nejvyšších ústředí a střediskem, ze kterého vycházejí impulsy regulující procesy v organismu. Povrch kůry je tvarován v tzv. závity, takže připomíná vlašský ořech.    

Nervový systém a mozek člověka mají značnou tvárlivost a ohebnost. Největší ohebnost je v raném dětství, s přibývajícím věkem pak těchto vlastností ubývá. Svědectvím toho mohou být případy, kdy po nutném operativním odnětí celé jedné mozkové polokoule v nejranějším věku dítěte převzala v dalším vývoji takto postiženého jedince zbylá polovina mozku všechny řídící funkce, které by za normálních okolností vykonávala odstraněná hemisféra, včetně řečových funkcí. V osmi až deseti letech věku dítěte však již převod řečových funkcí z poškozené nebo odňaté hemisféry nenastává. Lidský čelní lalok, který je nejjemnějším výkonným orgánem přírody, dokončuje svůj vývoj právě v období od šestého do jedenáctého roku dítěte.    

Lidský mozek je podobně jako tělo asymetrický. Problém rozdílnosti a nesouměrné činnosti levé a pravé mozkové polokoule je velmi zajímavý. Bylo zjištěno, že mozková nesouměrnost se vyskytovala už u neandrtálce (před 30 až 50 tisíci lety), ba i u pekingského člověka (před 300 tisíci lety) a vyskytuje se dokonce i u opic. Je tedy vývojově velmi stará.    

Objev mozkové nesouměrnosti řečové funkce formuloval P.P. Broca slavnou větou:"Mluví se levou hemisférou." Toto centrum řeči bylo po něm nazváno Brocovo centrum. Nedlouho potom byla objevena souvislost mezi polokoulí specializovanou pro řeč a větší obratností protilehlé ruky. Mozek tedy řídí naše tělo prostřednictvím kříže. Levá polovina mozku je odpovědná za hybnost pravé poloviny těla a obráceně.    

Odborníci soudí, že stále narůstající převaha pravorukosti v minulosti- kdy se muselo povinně psát také pravou rukou -mohla souviset s postupným a stále dokonalejším rozvojem řeči. Jak to asi bylo: ovlivňovala ruka řeč nebo řeč ruku? Ovlivňování ruky a řeči bylo asi vzájemné a navíc ještě doprovázené rozvojem myšlení. Tak se řečově a myšlenkově logické funkce zcela soustředily do jediné- obvykle levé-hemisféry a jsou ve své mimořádné obsáhlosti a složitosti již nepřenosné. Taky asi proto, že i pravá hemisféra "osvobozená" od mechaniky a automechaniky řeči se mohla naplno věnovat jiným životně důležitějším funkcím. Zejména smyslového zaměření-vnímání vizuálnímu, hmatovému, časovému a prostorovému.    

Nicméně i nadále převládá mezi odborníky názor, že funkční asymetrie je vlastnost mozku získaná především v průběhu utváření osobnosti, a že funkční uspořádání lidského mozku je u každého jedince silně ovlivňováno a podmiňováno především působením okolního prostředí- výchovnými a sociálními vlivy a tlaky. Je tedy možné, že samotná funkce má zpětný vliv na bohatost nervového zázemí v příslušné mozkové hemisféře.    

Důležitý krok k funkční asymetrii mozku je zřejmě podmíněn ovládnutím řeči. Řeč se svou přesnou a jednosměrnou uspořádaností nemohla být natrvalo současně ukládána v obou hemisférách, protože "zrcadlové" záznamy řečových řad by snadno mohly být zdrojem nejistot, zmatků a rozháranosti, jak při rozumění řeči druhých, tak také ve vlastním mluveném projevu. Proto se v mozku právě u řečových ústředí vytváří zpravidla nejvyšší možná- a často téměř naprostá- asymetrie. Ovšem obtíže a zmatky, objevující se u značného počtu dětí ve věku předškolním i školním a v menší míře také v dospělosti, naznačují, že vedoucí postavení levé hemisféry v mluvení není vždy úplné.    

Levá hemisféra, v níž se tvoří řeč, a ze které se zároveň ovládá obratnější pravá ruka, byla za dob P.P. Broca ve vědecké literatuře označena jako dominantní nebo významnější (major). Druhá pak byla nazývána subordinovanou nebo méně významnou (minor). Ustálil se tenkrát názor, že centra řeči jsou u praváků v levé, kdežto u leváků v pravé polovině mozku. Toto pojetí překřížené mozkové dominance a laterality bylo rozšířeno i na ostatní párové orgány: na dolní končetiny, oči a posléze uši. Mozková nesouměrnost byla tehdy chápána tak, že jedna hemisféra je o něco větší a hlavně má organicky kvalitnější, hodnotnější strukturální základ. Proto je funkčně zdatnější, řídící, dominantní ve vyšších lidských činnostech. Druhá hemisféra byla pokládána za organicky méně kvalitní, a proto celkově za méně aktivní, méně zapojenou v řídících funkcích.    

V polovině 20.století začala teorie cerebrální dominance dostávat trhliny. Stále více badatelů poukazovalo na to, že vztah mezi mozkovou dominancí a vedoucí rukou není zřejmě tak jednoduchý, jak se původně předpokládalo. A to zejména u leváků, kde řečová centra mohou být budˇ v pravé nebo levé hemisféře. U pravorukých pacientů byla řečová funkce lokalizována v levé hemisféře skutečně ve většině případů. U levorukých však byla řečová funkce zjištěna v protilehlé hemisféře asi ve 30%, kdežto v 70% byla také v levé mozkové polokouli, podobně jako u praváků. Celkově lze lokalizace řečové funkce tedy snadněji předpovědět u praváků než leváků. Mechanismy řeči jsou u leváků méně lateralizovány a proces jejich lateralizace je složitější než u praváků. Nevyhraněná mozková dominance a ambilateria nejsou ničím výjimečným. Od té doby se už ale lidský rod nemohl nadále považovat za dvě vzájemně se vylučující kategorie- leváky s pravou mozkovou dominancí a praváky s levou mozkovou dominancí. Levorukost a pravorukost se musí posuzovat jako stupňová vlastnost; zvláště levorukost je méně vyhraněná než pravorukost a je s menší pravidelností spojena s dominancí té či oné hemisféry.    

Navíc hlubší výzkum "podřadnější" pravé hemisféry (tolik připomínající ženskou roli) a další výzkum spolupráce obou polokoulí mozku dokázal, že označování jedné hemisféry jako dominantní a druhé jako podřízené bylo naprosto zcestné. Všichni autoři v sedmdesátých letech 20.století začali psát o problémech celebrální dominance tak, že používali pojmu dominantní pro různé činnosti a pro obě hemisféry. Zjistili totiž, že každá mozková hemisféra je dominantní v něčem jiném: levá je obvykle dominantní pro řeč, ale pravá je dominantní pro vnímání hudby apod. Došlo tedy k významnému posunu a pokud se zůstává u pojmu dominance, musí se vztah obou hemisfér vyjadřovat jako ko-dominance, v žádném případě už ne jako dominance a subordinace. ( Mozkové polokoule si můžeme přestavit v barvách, levou jako modrou a pravou třeba jako červenou. Kdo rozsoudí, že modrá barva je za všech okolností hezčí a dominantnější než červená, nebo že jablko vždy dominuje hrušce?). Pro vztah obou hemisfér je tedy výstižnější a příhodnější používat raději takových výrazů jako "dělba práce" v řízení různých činností. Nebo nestejná či nesouměrná úloha v určitých korových funkcích.    

Třebaže mají jednotlivé okrsky a oblasti v levé a pravé hemisféře pravděpodobně již vrozeně předurčeno své funkční poslání, předpokládá se, že v prvních letech života si obě hemisféry navzájem předávají všechny přijaté údaje, které jsou i paměťově uchovány. Oboustranná zdvojená informovanost zajišťuje rovnováhu a dává mozku potřebnou ustálenost a jistotu. Umožňuje také, že po vyřazení určité funkce- třeba následkem poranění- je schopna tuto funkci v mladším věku zajistit příslušná zrcadlově uložená oblast v druhé hemisféře. S určitou nadsázkou lze říci, že dítě má v prvním vývojovém období obě hemisféry "pravé".    

Důležitá pozorování o odlišné činnosti obou hemisfér a o jejich vzájemné komunikaci byla učiněna při operacích mozku, při nichž bylo nutné přerušit jejich spojení. V takových případech bylo možné zkoumat, jak se chovají obě poloviny mozku odděleně, každá zvlášť. A skutečně bylo zjištěno, že levá hemisféra je u většiny lidí specializována pro řeč, písmo, analytické logické a abstraktní myšlení, pravá zase pro myšlení syntetické, názorné a emocionální. Přitom má každá polovina mozku svou vlastní řeč, svou vlastní paměť, ale také svou vlastní náladu.

Levá hemisféra ovlivňuje pohotovost k mluvení, k tvoření slov a porozuměním slovům; systém slov je systémem symbolů- a ten je základem abstraktního a teoretického myšlení. Avšak dokonalost řečového projevu není možná bez spolupráce druhé hemisféry, která bývala v minulosti označována jako "němá", "negramotná" nebo pomocná. Pravá hemisféra totiž řídí vnímání a pochopení rytmického intonačního spádu a tempa řeči, melodie, přízvuku i hlasového odstínu. Jen zásluhou tohoto pochopení dostávají slova a věty smysl i hlubší význam odpovídající danému okamžiku a celkové situaci. Pravá hemisféra zajišťuje rovněž hudební vlohy a smysl pro rytmus. Zatímco slovní význam se jeví jako pevný a neměnný, rozumově zdůvodněný, neverbální smysl podložený vnímáním citovým bývá neurčitý, i když může být často "pravdivější". Z hlediska vývoje lidstva- ale týká se to také vývoje každého jedince- je "řeč" pravé hemisféry vývojově mnohem starší a původnější než vlastní řeč levé poloviny mozku. Pokusné osoby, u nichž byla v činnosti jen levá hemisféra, projevovaly zvýšenou řečovou aktivitu. Zároveň však mluvily monotónně, bezbarvě, nerozeznávaly otázku, úzkost v hlase, prostě emocionální zabarvení, nerozeznávaly ani mužský a ženský hlas. Vyřazení pravé hemisféry vyvolávalo tedy tzv. dysprozodii. Kromě toho bylo porušeno vnímání hudby a zhoršena orientace v prostoru a čase. Naopak zesílila slovní paměť. Duševní rozpoložení bylo proti normálnímu stavu optimističtější. Pokusy se dále zjistilo, že pravorucí pacienti s poškozením pravé hemisféry ztráceli schopnost vnímání časového sledu, číselných vztahů, aritmetických operací. Projevovali nedostatky v koncepčních a integračních úlohách. Tytéž osoby se však projevovaly zcela odlišně při vyřazení levé hemisféry. Mluvily málo, kuse, vyjadřovaly se spíš gesty a mimikou. Intonace a rozlišování hlasových odstínů byly však na vysokém stupni. Zvlášť dobře vnímali tito pacienti neřečové zvuky. Paměť byla více konkrétní. Dobře se orientovali v prostoru a čase. Jejich duševní rozpoložení směřovalo k pesimismu a k negativním emocím.    

Někteří vědci přisuzují pravé hemisféře rozhodující úlohu pro vnímání umění vůbec, neboť dělat analogie, řídit se intuicí a emocemi, tvořit, vynalézat, to jsou činnosti řízené z hemisféry pravé. Tato zjištění potvrzuje i skvělý intuitivní postřeh I.P. Pavlova, který již před více než sedmdesáti lety napsal, že lidi lze rozlišit vcelku na dva typy- myslitele a umělce. První mají sklon k abstraktnímu, verbálnímu, formálně logickému způsobu myšlení, druzí pak k myšlení konkrétnímu, neverbálnímu, obraznému.    

U vědců tedy dominuje levá hemisféra, která řídí abstraktní myšlení, kdežto umělci zachycují skutečnost v její celistvosti jako živou a nedělitelnou jsoucnost, entitu; převládá u nich aktivita v pravé polovině mozku, která ovládá názorné myšlení.    

Největšími génii lidstva však byli ti, kteří dokázali spojit oba způsoby myšlení a poznání, jako například Leonardo da Vinci- levák. Ve vědě k levákům patřili například i I. P. Pavlov, Marie Curie-Skłodowská, Niels Bohr a hlavně nadčasový a dodnes nedoceněný vědec všech dob- Nikola Tesla. Ukazuje se, že k ucelenému, harmonickému a dokonalému životu jsou bezpodmínečně potřebné obě hemisféry, především se svými kladnými vlastnostmi a schopnostmi. Hemisféry při činnostech jednak spolupracují, jednak mezi sebou vzájemně soutěží, vhodně usměrňují nebo i potlačují nadměrnou aktivitu protilehlé polokoule. Toto vzájemné utlumování a ovlivňování je potřebné, aby se krajně jednostranná činnost nervového systému nestala chaotickou, neovládnutelnou a nakonec i zhoubnou pro člověka i pro samotný mozek. Levá a pravá hemisféra, to jak je každá jiná a každá se zabývá něčím jiným, připomínají prostě soužití a plodnou spolupráci mezi mužem a ženou.


Brocovy malé a velké mozky, aneb záměrné lži

Mozek mohli začít podrobněji a důkladněji zkoumat vědci až teprve tehdy, když lidstvo dospělo do určitého stadia vývoje- a to bylo 19.století. Devatenácté století, to byla doba bouřlivého vývoje ve všech sférách života; doba velkého vědecko-technického rozvoje a rozvinuté průmyslové revoluce. Právě v této době se ale také neskutečně prohloubila propast ve vzdělání mezi muži a ženami. Zatímco talentovaní muži měli možnost se hromadně vzdělávat a vzápětí objevovat čím dál úžasnější věci, tak většina i velmi nadaných dívek dál seděla v domácnostech, vyšívala dečky a hrála na klavír. Několik tisíc let rostly ženské mozky bez vzdělání jako dříví v lese. Jejich duše byly zanedbané jako pole neorané, byly nekultivované jako zahrady bez kulturních rostlin plné býlí. Monopol na vyšší vzdělání měli i v 19.století stále a pouze jen muži. Bohaté ženy si však začaly uvědomovat, že víc než vyšívání by se jim mohlo hodit vyšší vzdělání. Ale i chudé a ubohé, všemi nekřesťansky vykořisťované dělnice si už také uvědomovaly, že když už mají dřít jako ta hovada od rána do noci, měly by mít alespoň stejná základní práva jako mají jejich mužské protějšky.

V této kvasící době, kdy se ženy začaly zvolna uvolňovat z tuhých totalitních poměrů a volaly především po vzdělání a volebním právu, muži přešli do útoku. O "vrozené" duševní méněcennosti žen bylo až dosud napsáno nepřeberné množství knih, jenže pořád chyběl nějaký ten přímý, hmatatelný důkaz, který by to jasně jednou provždy dokázal. Nebylo možné opírat se ani o Darwina, který tvrdil, že žena neměla možnost rozvíjet svůj mozek, protože nebojovala. Jeho oponenti vzápětí namítli, že muž bojoval hlavně silou, kdežto právě žena odjakživa musela používat hlavně mozek- aby přelstila pána tvorstva a uchránila se před jeho hněvem.    

Zatímco spisovatelka G. Eliot ve svém románu Middlemarch v roce 1872 psala o nenaplněných životech talentovaných žen a zpochybňovala myšlenku vrozené omezenosti žen, snažily se tehdejší špičky evropské antropometrie "s vědeckou jistotou" méněcennost žen změřit a dokázat. Slavný vědec Pierre Paul Broca, objevitel centra řeči, zakladatel Antropologické společnosti, profesor klinické chirurgie na lékařské fakultě v Paříži, a také nejskvělejší světový kraniometrik čili lebkoměřič chtěl se svou školou dokázat, že velikost mozku souvisí s inteligencí a že by mohla dát odpověď na otázku, kterou považovali průkopníci "vědy o člověku" za základní- jak to, že někteří jednotlivci a skupiny jsou úspěšnější než ostatní? Při podrobných studiích mozků mužů a žen se zjistilo, že se v rýhování nijak nelišily. Panu Brocovi se patrně nesplnilo jeho očekávání, že nalezne ženské mozky, jejichž povrch bude oproti mozkům mužů hladký jako dětská prdelka. Ale pozor, byla zde rozdílná váha! Ženské mozky byly v průměru o něco lehčí než mužské- a na to se vědátoři velmi upnuli.    

Z celkového počtu 292 mužských mozků P.P. Broca vypočítal průměrnou hmotnost 1325 gramů; 140 ženských mozků dalo průměr 1144 gramy. Rozdíl tedy činil 181 gramů, tedy 14% hmotnosti mužské. Broca samozřejmě pochopil, že část tohoto rozdílu jde na vrub větší tělesné výšky mužů. Ale přece se neměl k tomu, aby tento vliv přezkoumal. Místo toho prohlásil, že tato skutečnost nemůže ovlivnit celý rozdíl, neboť a priori víme, že ženy nejsou tak inteligentní jako muži (premisa, kterou měly údaje prověřit, a ne z ní vycházet). Topinard, Brocův přední žák vysvětlil rozdílnost ve velikostech mozků mužů a žen rozrůzněnými evolučními tlaky působícími na dominantní muže a na pasivní ženy takto: "Muž, který v zápase o existenci bojuje za dva i za více, který nese veškerou odpovědnost i za starost o zítřek, který je ustavičně aktivní, neboť je nucen potýkat se s okolním prostředím i s lidskými protivníky, potřebuje větší mozek než žena, již musí chránit i živit, ta domácká žena bez jakéhokoliv hlubšího poslání, žena jejímž úkolem je vychovávat děti, milovat a být pasivní."
Roku 1879 užil těchto údajů G. Le Bon, v Brocově škole misogyn číslo jedna, a publikoval cosi, co je snad nejjízlivějším útokem proti ženám v moderní vědecké literatuře (ani on však nepřekonal Aristotela). Le Bon své bádání uzavřel: " V nejinteligentnějších rasách, jako např. mezi Pařížany, existuje velké množství žen, jejichž mozky se svou velikostí blíží spíše mozkům goril než nejvyvinutějším mozkům mužů. Tato méněcennost je natolik zjevná, že o ní nikdo ani na chvíli nemůže zapochybovat. Spor lze vést pouze o stupeň této méněcennosti. Všichni psychologové, kteří se zabývali ženskou inteligencí, jakož i básníci a spisovatelé dnes uznávají, že ženy představují ty nejpodřadnější formy lidské evoluce a že stojí blíže k dětem a divochům než k dospělému a civilizovanému muži. Vynikají ve vrtkavosti, nestálosti, bezmyšlenkovitosti, nelogičnosti a neschopnosti rozumně uvažovat. Nepochybně existují i ženy výjimečné, stojící vysoko nad průměrným mužem. Jejich výskyt je však natolik řídký jako výskyt jakékoliv jiné zrůdnosti, například gorily se dvěma hlavami a to značí, že je můžeme zcela opominout" (takže místo aby jásal a těch několik málo inteligentních žen pochválil, přirovnal je ke zrůdám).    

Le Bon ani zdaleka necouvl před společenskými aspekty svých názorů. Byl přímo zděšen návrhem několika amerických reformátorů, kteří chtěli ženám poskytnout vyšší vzdělání na stejných základech jako mužům. "Snaha dát jim stejné vzdělání, a v důsledku toho jim předkládat i stejné cíle, to je nebezpečná chiméra. V den, kdy žena- nepochopivše podřadné poslání, které jí určila příroda- opustí domov a zapojí se do našich zápasů, v týž den počne sociální revoluce a vše, co kdy poutalo posvátné svazky rodiny, bude ztraceno."( Kdo by se dobrovolně vzdával poslušných služek, že?). Kdo by se domníval , že byl Le Bon okrajovou rázovitou figurkou, mýlí se. Byl to přední badatel, jeden ze zakladatelů sociální psychologie, je znám jako autor slavné a podnětné studie o chování davu, která se dodnes cituje (Psychologie davu 1895). A proslavila ho i práce o nevědomých motivacích.    

Broca a jeho žáci byli tedy přesvědčeni, že se jim podařilo dokázat, že ženský mozek je orgánem druhé jakosti. Broca své výzkumy uzavřel: "Obecně vzato, větší mozky mají spíš muži než ženy, spíš vynikající lidé než lidé průměrného talentu, vyšší rasy než rasy nižší, třebaže mohou být po jiných stránkách stejní. Mezi vyvinutostí inteligence a objemem mozku existuje zřetelný vztah."    

První vzdělané ženy se však těmto závěrům úporně bránily. M.Montessori, která v těch dobách přednášela antropologii na univerzitě v Římě neměla pro Brocovy "vědecké důkazy" žádné pochopení. Dospěla k názoru, že intelektuálně jsou nadřazeny naopak ženy, a že muži si dosud udržují převahu jen díky své větší fyzické síle. Vzhledem k tomu, že sílu jako nástroj moci odsunula technika, nebude trvat dlouho a postihne nás éra žen: "V takové epoše jistě budou existovat inteligentnější lidské bytosti; budou v ní žít lidé mocných mravů i citů. Snad právě proto se blíží vláda žen a doba, kdy bude rozluštěna hádanka jejich antropologické nadřazenosti. Vždy to byla žena, která uchovávala a střežila lidské city, morálku i čest." Na tuhle kartu vsadila i E.Morgan ve spisku "O původu ženy", spekulativní rekonstrukci lidské prehistorie viděné z ženské perspektivy. (Jak vidno, každé pohlaví fandí především samo sobě).    

Skoro celé devatenácté století byla kraniometrie vůdčí obor věd o člověku, obor, který se těšil přízni i později, až do té doby, co proměřování lebek, jakožto oblíbený prostředek k záštiplnému porovnávání ras, tříd, pohlaví, bylo vystřídáno inteligenčními testy. Práce Broca a jeho žáků měla však neblahý dalekosáhlý vliv, neboť byla povyšována na perlu mezi vědami. Její účinek v myšlení lidí je znát dodnes, protože nepřejte si vědět, kolikrát jsem si musela v životě vyslechnout, že jsou ženy hloupější, jelikož mají menší mozky. Broca sám sebe maloval jako apoštola objektivity, jako muže, který se sklání před fakty a odvrhuje pověry i veškerou sentimentalitu. Prohlašoval: "Ženy, ať chceš nebo nechceš, mají menší mozky než muži, a proto se jim nemohou rovnat ani inteligencí. Tento fakt snad posiluje příznačný předsudek mužského společenství, ovšem na druhé straně je to také vědecká pravda."    

L. Manouvrier, černá ovce z Brocova ovčína "vrozenou hloupost ženy" odmítal a psal s pochopením o břemeni, které Brocova numera na ženy uvalila: "Ženy osvědčily své schopnosti, předložily získané diplomy. Také se dovolávaly filozofických autorit. Proti nim se však postavila čísla, která neznal Condorcet ani John Stuart Mill. Tato čísla dopadla na ubohé ženy jako železná palice a úder doprovázely poznámky a sarkasmy daleko strašnější než ty nejmisogynštější kletby jistých církevních otců. Teologové si kdysi kladli otázku, zda mají ženy duši. A o pár století později jim mnozí vědci upírají lidskou inteligenci."    

Abychom mohli dostatečně zhodnotit společenskou úlohu Brocy a jeho školy, musíme si uvědomit, že jeho zjištění o mozcích žen není výrazem ojedinělého předsudku vůči jedné znevýhodňované skupině. Jeho soudy je třeba zvažovat v souvislostech obecné teorie, která soudobé společenské rozdíly podporovala a obhajovala jakožto biologicky posvěcené. Táž pohana totiž stíhala nejen ženy, ale i černochy a nemajetné. Jak napsal v roce 1881 jeden z Brocových žáků: "Muži barevných ras mají mozek zřídka těžší než bílé ženy." Tahle paralela zasahovala i do mnoha dalších oblastí antropologického bádání; zvláště se odrážela v názorech, že z hlediska anatomické stavby i emotivního ustrojení jsou jak ženy, tak barevní podobni bílým dětem, a že bílé děti- podle teorie opakování (rekapitulace)- představují primitivní stav dospělého stadia vývoje člověka. Aby to vysvětlili, rozdělili tito vědci lidi na skupiny podle svého apriorního přesvědčení o jejich hodnotě- na muže a ženy; na bílé a barevné, na "génie" a obyčejné smrtelníky. Mozky vynikajících lidí (rozuměj mužů) tvořily nejdůležitější článek v řetězu jejich důkazů.    

Broca zemřel v roce 1880, ale jeho katalog vynikajících mozků dál rozhojňovali jeho žáci (a byli to žáci oddaní, neboť do seznamu obratem zařadili i mozek svého mistra). Pitvání slavných kolegů se v anatomických i antropologických kruzích stalo velkou módou. Na špici největších mozků se nakonec ocitl mozek Turgeněva, jenž v roce 1883 překonal hranici 2000 gramů. Ale chudák spisovatel Anatole France, ač velký duchem se po smrti proslavil ještě i svým obzvláště malým mozkem; nosil totiž v hlavě o kilo menší mozek než Turgeněv- přesně pouhých 1017 gramů. Dokonce ani Einsteinův mozek nezůstal ušetřen zkoumání. Byl po jeho smrti r. 1955 vyjmut pro studijní účely a rozpitván mnoha vědci. Z těchto výzkumů nebyly zveřejněny žádné výsledky, neboť se na nic mimořádného nepřišlo.    

Ve fyzické struktuře mozku je inteligence určitě nějak zachycena, ale v jeho celkové hmotnosti či vnějším tvaru se stěží najde něco skutečně cenného. Závity či hmotnost mozku nejsou tak důležité, v porovnání se skutečností, že spousta lidí s podobným nadáním jako měli slavní vědci či umělci zemřeli na bavlníkových plantážích nebo v robotárnách, aniž měli šanci se uplatnit.    

Později si někteří vědci dali tu práci a přezkoumali kraniometrické "objektivní údaje" a jejich zdánlivou přesvědčivost pomocí moderních statistických metod. Hmotnost mozku klesá s narůstajícím věkem- a Brocovy ženy byly v průměru povážlivě starší než zkoumaní muži. Na druhé straně hmotnost mozku vzrůstá v poměru k výšce a Brocův průměrný muž byl téměř o 15 centimetrů vyšší než Brocova průměrná žena. Broca tedy poměřoval scvrklé mozky vyschlých sedmdesátiletých stařenek s mozky vysokých urostlých mladých mužů, kteří tragicky zahynuli. Řečeno v kostce, bůhvíco se dalo z Brocových údajů vyčíst. Byly stejně objektivní asi jako bychom tvrdili, že malí lidé jsou méně inteligentní než čahouni, velká kalkulačka počítá lépe než malá a slon je inteligentnější než člověk, protože má větší mozek. Nakonec bylo ke všemu zjištěno, že ženský mozek je proporcionálně větší než mužův -a dítě má vzhledem ke svému tělu mozek největší. U ženy činí mozek 2,5 procenta tělesné váhy, kdežto u muže asi 2 procenta. Čelní laloky "sídlo inteligence" jsou rovněž větší u ženy. I malý mozek má větší. Totéž platí i pro přední lalok hypothalamu (podvěsku mozkového). Když tedy vědci zjistili, jak se věci mají, shodli se na tom, že na velikosti mozku nezáleží. Přestali se tímto problémem definitivně zabývat- nechali tyhle starosti zkrátka radši koňovi, neboť ten má větší hlavu. Smutné na tom ovšem je, že ženy musí dodnes poslouchat od nevzdělaných mužů, že jsou hloupější, protože mají menší mozky.    

Díky Brocovi a jemu podobným, předsudky vůči ženské inteligenci přetrvávaly i ve století dvacátém. Dál se s despektem hovořilo o "přírodou dané" nízké schopnosti žen logicky uvažovat, o neexistenci tvůrčího myšlení, kritizovala se jejich emocionalita, bázlivost, nesamostatnost, atd. Bylo smutné, že tyto předsudky se nevyhnuly ani těm nejnadanějším ženám z nejnadanějších. Jako příklad může posloužit osud Američanky Barbary Mac Clintock, nositelky Nobelovy ceny. Ta přiznala, že byla nucena pracovat v ústraní řadu let, protože vědecká obec o ní nechtěla vůbec nic vědět. Její kariéra začínala tím, že škola, na kterou chtěla jít studovat, ženy prostě vůbec nepřijímala. Proto musela změnit své původní plány a začala studovat botaniku, kam ženy přístup již měly a kde získala doktorát z rostlinné genetiky. Po škole celých patnáct let bloudila z místa na místo, aniž o její práci někdo projevil zájem. Až teprve v roce 1942 se dostala do Carnagieho ústavu, ale i tam narazila na bariéru lhostejnosti. Když v roce 1951 oznámila na jednom symposiu to, co dnes platí za jeden z největších objevů našeho století, že totiž geny, které vládnou naší dědičnosti, nejsou stále pevně usazeny v chromosomech, nýbrž že některé jsou "skokany" měnící svá místa, nikdo v té době jejímu útoku na ortodoxní názory nevěřil a nikdo neposlouchal sdělení, která otvírala vývoji nové obzory. To že je žena, její kacířství jen zdůrazňovalo. Toto ledové přijetí zřejmě přispělo k tomu, že se tato výjimečná žena uzavřela do sebe a pokračovala v osamělém bádání uprostřed své kukuřice a svých králíků. Teprve až v sedmdesáti letech se dočkala konečně uznání.    

Zde je vidět, že cokoliv muži v minulosti o ženách vyslovili, to dnes nemůžeme brát vůbec vážně. Počínaje antickým homosexuálním Aristotelem a konče Darwinem, Brocou či Freudem. Všichni ti muži se nejvíce dopouštěli té zásadní chyby, že porovnávali ženy s muži- ale měřítkem ženy nemůže být muž a naopak. Nelze poměřovat dva odlišné živočichy, stejně jako nemůžeme srovnávat hrušky s jablky. Natožpak samce se samicemi. Přemýšlet o tom, kdo z nich je hodnotnější a dokonalejší je zvrhlost, protože každé pohlaví má své specifické klady i vady. Kohout se může pyšnit tím, že je silnější, krásnější a barevnější, že umí kokrhat a že se umí prát. Slepice zas může oponovat tím, že je daleko užitečnější, protože snáší vejce a vychovává potomstvo. S inteligencí jsou na tom oba ptáci stejně. Protože jsou stejný živočišný druh. Ale muži v minulosti porovnávali, měřili, přeměřovali a hodnotili ženské samičí vlastnosti s mužskými samčími, až dospěli k závěru, že je žena nedokonalý, slabý a vykastrovaný muž s malým mozkem. (Že muž nemá prsa ani vagínu a že nerodí děti, to nikomu jako nedokonalost nepřipadalo) A co na to dnešní věda? Takže jednou provždy: ženy nemají menší mozky, k poměru svého těla je naopak mají větší než muži. Různých druhů inteligencí a schopností je velké množství, v zásadě však platí, že inteligence je rovnoměrně rozložena půl na půl mezi obě pohlaví. Je tady jen ten rozdíl, jak už bylo řečeno, že muži jsou samci a mají obecné samčí vlastnosti a ženy jsou samice, takže mají obecné samičí vlastnosti. Jsou tedy jiným typem člověka, ne však méněcennějším. Žena a muž prostě tvoří spolu jednotný celek, patří k sobě jak v jednom vejci žloutek a bílek. (Nebo jsou jak rozdílná pravá a levá hemisféra v jednom mozku). Můžeme snad srovnávat žloutek s bílkem, kdo z nich je hodnotnější? Obě pohlaví by měla přestat hledat chyby na tom druhém, ale vzpomenout si na Ježíšovu větu: Třísku v oku bližního vidíš, ale trám ve svém vlastním oku nevidíš.   Na tohle by si vždy měli vzpomenout všichni ti militantní maskulinisté, kteří dodnes cosi vykřikují o slepicích a malých mozcích. Ale i militantní feministky, které také nevidí chyby na své straně, ale vždy jen na straně mužů.   

Jde o to, že když má někdo v životě tu smůlu, že se narodí s prominutím do sraček jako nerovnoprávná bytost, tak bychom ho neměli do těch sraček ještě více s vervou zašlapávat, ale spíš se ho měli snažit z těch sraček pozvednout na svou úroveň. To co ženám provedl chirurg Broca a jeho žáci bylo neomluvitelné svinstvo, když evidentně úmyslně a vědomě rozšířili lež o ženách, že mají menší mozky než muži. To mělo na příštích 100 let dalekosáhlé důsledky- muži tvrdili, že nemá cenu aby se ženy vzdělávaly, když mají tedy tak malé mozky. Nedávno však Mladá fronta tuhle lež zase klidně zopakovala, když tvrdila, že ženy mají o 10 procent lehčí mozky než muži. Zapomněla ovšem dodat, že vzhledem ke hmotě svého vlastního těla mají ženy naopak mozek větší než muži. Takže se presstituti MFD (jak se jim na internetu běžně říká) tímto opomenutím, tímto zveřejněním jen půlky pravdy dopustili sprosté dezinformace (jak mají ve zvyku i při jiných příležitostech). Slon má jak známo větší mozek než krtek- ale vzhledem k hmotě svého těla má krtek větší mozek než slon.    

O co tedy jde? Aby majnstrým ( jsme Češi, proto počeštěný výraz) přestal v mnoha směrech lhát a ženy rafinovaně srážet a ponižovat. Předsudky vůči ženské inteligenci totiž v majnstrýmu existují dodnes -i ve století jednadvacátém. Poslední dobou se stalo velkou módou, zvláště v internetovém majnstrýmu, že jakýkoliv nesmysl a vyloženou pitomost vydávají za vědu. Na Novinkách a jim podobných serverech vybujely články, které stereotypně začínají větou: Američtí vědci díky svým výzkumům objevili.... Přitom soudným lidem obvykle dojde, že nejde o žádnou vědu, že to jen placení manipulátoři davů libovolně ovlivňují veřejné mínění, jak si právě zamanou, jak to právě potřebují, aby „správným směrem“ naprogramovali lidskou masu. I takzvaní prodejní vědci, kteří obvykle dostali od někoho dobře zaplaceno, odsouhlasí cokoliv, co někomu pak přinese tučné zisky. Je to všechno vlastně druh rafinované reklamy. Jedna z mnoha "vědeckých" pitomostí, která se začala šířit na internetu byla, že nějací blíže neurčení neurochirurgové objevili, že muži mají více neurobuněk v šedé kůře mozkové, kdežto ženy jich mají více v bílé hmotě mozkové. I tohle je jen jeden z dalších mnoha pokusů srážet ženské sebevědomí a dokazovat, že ženské myšlení je méněcennější než mužské. Naštěstí tahle lež neprošla a víckrát jsem tuto pitomost nikde nečetla.   

Někteří muži v internetových diskusích taky rádi poukazují na to, že ženy nikdy nic kloudného nevynalezli a také Nobelových cen získaly poskrovnu. Z těchto tvrzení lze ovšem poznat, že jim unikají historické souvislosti- anebo je spíše schválně ignorují? Ženy přece nemohly nic vymýšlet, když měly prakticky až do konce druhé světové války zakázáno vyšší vzdělání. Bez vzdělání by nic nevynalezli ani muži. Nositelek Nobelových cen vždy bude i v budoucnu méně než oceněných mužů, protože hlavním posláním žen je přece rodit děti a pečovat o ně. To ale neznamená, že nejsou stejně tvůrčí a inteligentní jako muži. Je zvláštní, že zatímco si nikdo nemyslí, že kohout je inteligentnější než slepice a lidé také vědí, že i když kráva mléko dává není hloupější než býk, a rovněž uznávají, že prasnice mající selata má stejný důvtip jako vepř, nebo že psice je stejně inteligentní jako pes, nebo že kocour není o nic chytřejší než kočka, tak lidští samci se již od starověku začali nad své samice vytahovat a opovrhovat jimi. Veškerý počátek tohoto opovrhování-jak už víme z předešlých kapitol- vznikl v přímém střetu loupeživých nomádských hord mužů s usedlými mírumilovnými zemědělskými kmeny.


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .