18. Práce

Obsah: Nejstarší řemesla- aneb ženy v minulosti nepracovaly?...Práce ve středověku...Práce v kapitalismu....Práce v socialismu....Domácí práce nejsou práce?...Tátové, věnujte se víc svým dětem!...Práce dnes....Otrokem snadno a rychle...Životné -základní příjem...


Nejstarší řemesla- aneb ženy v minulosti nepracovaly?

Vážený čtenáři, až zas budeš někdy v mainstreamu číst sprostou pomluvu, že nejstarším řemeslem  lidstva je prostituce, pak si rychle vzpomeň na pravidlo, že nám mainstream ve všech sférách života nepřetržitě sprostě lže. Hlavněproudová masmédia jsou kontrolována těmi, kdo je vlastní, a tak se nedivme tomu, že prodejní novináři často vědomě lžou, jako když tisknou, protože jsou to jen pouzí poskoci a slouhové mocných, kteří si je za všechny ty lži platí. 

Nejstarším prehistorickým řemeslem žen nebyla prostituce, ale sběr potravy, nejstarším prehistorickým řemeslem mužů nebylo pasáctví prostitutek, ale lov zvířat. Také je v dnešní době zarážející, jak nám ze všech stran mainstream prostřednictvím tzv. evolučních biologů sugeruje představu, že muži byli v minulosti živiteli rodin, zatímco ženy byly ty „živené“. Co jsou tohle za nesmysly? Ony snad ženy v minulosti nedřely stejně jako muži? Dřely úplně stejně a rození dětí a péče o ně měly jako bonus navrch.Válení se v nečinnosti se vždy týkalo jen úzké vrstvy parazitů, kteří žili z práce většinové společnosti. Nikdy se netýkalo 90 procent obyvatelstva, které na na ně dřelo do úmoru, bez rozdílu pohlaví.

Nejdůležitější nejstarší ženská řemesla byla tato: sběr potravy, mateřské řemeslo (celodenní péče o děti) a porodnické řemeslo. Právě tyhle tři profese jsou staré jako lidstvo samo. Mateřská práce je dodnes velmi náročná a kdo ji za práci či řemeslo nepovažuje, je hovado na entou- což bezcharakterní mainstreamoví novináři (presstituti) obvykle jsou. A jako si při porodu pomáhají slonice nebo delfínky, tak už od dob australopitéka pomáhaly staré zkušené samice mladým nezkušeným rodičkám v jejich těžké hodince. Pak následuje další důležité ženské řemeslo: vychovatelka-učitelka malých dětí. Neboť vězte, že od samého vzniku lidstva platí, že všechny znalosti a dovednosti co matky znaly, dál svým dětem předávaly. Další místo zaujmou kuchařky a udržovatelky ohně, protože přípravě jídel nad ohněm se ženy věnovaly od chvíle, kdy se Homo erectus přestal ohně bát a začal ho využívat. Pak zde byly pravěké umělkyně, které se zajímaly o zvířata ne jako o lovenou potravu, ale jako o živé bytosti a zvěčnily je na zdech jeskyně (neboť pravěkému umění se nevěnovali pouze muži). Sedmé místo by snad mohly dostat šamanky-kouzelnice, které dovedly sugescí zahánět různé nemoce. Rovněž uměly vyčarovat snadnější porody. Osmé místo by mohly dostat bylinářky, kořenářky, zkrátka léčitelky (ve středověku za to upalované), které dovedly léčit lidi už od dob neandertálce. Deváté místo patří zemědělkyním a chovatelkám zdomácnělých zvířat, neboť právě díky jejich zemědělskému vynálezu se lidstvo mohutně vzepjalo k dalšímu vývoji. Všichni  víme, že obdělávání půdy bylo odjakživa doménou žen- a to již od vzniku zemědělství před 10 000 lety. Desáté místo získávají keramičky, jež rovněž už před 10 000 lety tvořily účelné a praktické nádoby, aby měly kam dávat jídlo pro své děti. No a další místa by obsadily přadleny, tkadleny a švadleny-šičky oděvů. Jen co ženy vynalezly a zhotovily první kostěnou jehlu, ujmuly se šití a věnují se tomuto řemeslu dodnes. Pak posléze vznikla i profese pradleny. Také hospodyně a uklízečka je velmi starobylé ženské řemeslo. Od chvíle, kdy si ženy pro své děti zhotovily první přístřešek, aby na ně nepršelo, zhostily se úkolu, udržovat v něm čistotu. Takže vlastně i stavitelka obydlí patří k nejstarším ženským řemeslům. Nakonec můžeme výčet uzavřít řemeslem, kterému se ženy rovněž věnovaly odjakživa: zdatná obchodnice-trhovkyně. 

Ženy kdysi bývaly v pravěku činorodé z velké nutnosti; jakmile totiž porodily děti musely se chtě nechtě umět o ně dobře postarat, jinak by nepřežily. I ta nejlínější žena byla okolnostmi donucena být aktivní. Pravěké mladíky naopak do činorodosti nic nenutilo. Pokud se nějakému mladíkovi nechtělo zrovna nic dělat, tak prostě nic nedělal. Zašil se někam do úkrytu a odpočíval. U mladých žen, jež měly malé děti, takové chování ale nebylo možné. Přítomnost věčně hladových a věčně neposedných mláďat nutila ženy být stále ostražité, vynalézavé, aktivní a pracovité. Především pečlivě udržovaly oheň, aby se jejich zimomřivé děti ohřály a byly v bezpečí. Kolem ohně později stavěly různé přístřešky, aby byly děti chráněny před žhavými paprsky slunce, nebo před větrem či deštěm. Ještě později sázely obilí, aby mohly sklidit zrno, rozdrtit ho a upéct placky pro děti. Prostě vše co ženy dělaly a vynalézaly bylo hlavně kvůli dětem. Jejich nové vynálezy a zlepšováky zajišťovaly v dávné minulosti dětem snadnější přežití. Aby nebyla například dětem zima ani v noci, vynalezly ženy oděv. Za materiál jim nejprve sloužily kožešiny a později ovčí vlna a len. Ovčí vlnu a len si samy zpracovávaly- upředly přízi a z ní pak tkaly látku. A když v pozdějších etapách vynalezly vřeteno a získaly pravidelnější vlákno- tak to byla velmi namáhavá práce. A tuto práci odjakživa vykonávaly převážně ony.

Muže do práce nenutila životní nutnost, ale spíš něco jiného: jejich ctižádost. Měli potřebu přetrumfnout ve svých dovednostech jiné muže, aby si získali větší přízeň žen. Aby muž něco znamenal a zajistil si sexuální přízeň žen, musel se snažit „vyšvihnout“ v mužské hierarchii co nejvýš. To ho nutilo k vysokým výkonům snad víc než hlad. Muži rádi pracovali jen s tím, co je bavilo. Předení příze je pochopitelně nebavilo. Ale kolektivní lov zvířat ano, to jim přinášelo velké vzrušení. Byla to jejich vášeň, hra, zábava i práce zároveň. Při lovu zvířat si také nejlépe mohli potvrdit své postavení v tlupě. Právě zde mohli dokázat svou sílu, důvtip, odvahu, lovecké schopnosti, vynalézavost, dovednost a chytrost. Naučili se klást pasti a později dovedli skolit třeba mamuta. Nejschopnější lovec požíval té největší úcty. Měl u ostatních mužů přirozenou autoritu, takže ho dobrovolně uznávali. Stal se proto vůdcem méně zkušených lovců. Rovněž muž, který byl manuálně zručný a dokázal vyrábět nejlepší kamenné zbraně a nástroje se octl na hierarchickém žebříčku velmi vysoko. Nejstarší řemesla mužů byla tedy takováhle: na prvním místě byl lovec zvířat. Muži kolektivně lovili zvířata už od dob Homo Erecta. Druhé místo by mohl obsadit vynálezce a výrobce kamenných zbraní a nástrojů, což souviselo s lovem. Třetí místo patří vychovatelům mladých chlapců, kteří je učili jednak lovit a jednak vyrábět nástroje. Čtvrté místo může obsadit šaman-kouzelník, který svým tajemným kouzlením a svou sugescí dobře připravil lovce na úspěšný lov. Páté místo má jeskynní umělec, který rád maloval lov zvířat. Muži rovněž vyráběli různé nádoby a sošky, takže šesté místo může dostat sochař a keramik. Sedmé místo obsadil pastevec. Osmé místo třeba zemědělec. Deváté místo má dejme tomu obchodník. Ale pak nastal velký zlom: desáté místo obsadil válečník a loupežník. Válečnické (loupežnické) řemeslo vzniklo až se vznikem majetku. Je smutné, že patřilo v pozdějších etapách vývoje mezi nejdůležitější mužská řemesla. Když se z původně přírodních lovců a pastevců stali veledůležití loupežníci- válečníci, nastal konec šťastné prehistorické idyly, kdy lidé nic nevlastnili, a přesto jim nic nescházelo.

Osobní svoboda žen odjakživa závisela na hospodářské nezávislosti na mužích. V úrodných oblastech se rozvíjely zemědělské matrilineární společnosti, ve kterých byly ženy nezávislé, protože vše co k životu potřebovaly si samy vypěstovaly. V oblastech zemědělsky neúrodných, kde ale bylo dostatek zvěře k lovení nebo alespoň dostatek pastvin pro chov dobytka, tam vznikaly společnosti lovecké a pastevecké. Tyto lovecké a pastevecké společnosti byly organizovány patriarchálně, protože v nich ženy byly hospodářsky závislé na mužích. V dobách hladomoru se lovci a pastevci sdružovali do větších tlup a táhli do úrodných oblastí, kde si podmaňovali původní blahobytné zemědělské společnosti. Tímto způsobem ve starověku plíživě vznikalo otrokářství, neboť krvelační loupežníci pochopitelně prosperovali víc než mírumilovní zemědělci. Rychlá loupež, provedená po zuby ozbrojenou bandou, se vyplatila vždy víc než zdlouhavé pěstění potravin. Díky své krutosti si lupiči podmanili rozsáhlá území a nashromáždili velký majetek. Z potomků loupežníků se stali ve starověkých civilizacích dědičně majetní svobodní občané. Z potomků podrobených zemědělců se stali dědičně otroci bez jakýchkoliv práv. V tomto starověkém loupeživém otrokářském řádu se vedle otroků i žena stala majetkem majetného svobodného občana. Od té chvíle mělo být hlavní náplní jejího života rození synů a práce doma. Hlavní náplní svobodného občana bylo válčení a zájmy mimo rodinu. Starověcí svobodní občané prací pohrdali, tu přenechávali otrokům. Zato válečnické řemeslo je bavilo, proto se nebývale rozvíjelo. Hlavní náplní starověkých otroků obojího pohlaví bylo otročení pánům obojího pohlaví. Z potomků prehistorických šamanů se ve starověku vyvinula mocná, bohatá církev, která měla obrovský ideologický vliv na pány i otroky.


Práce ve středověku

Válečnické (loupežnické) řemeslo ve středověku prosperovalo stejně dobře jako ve starověku. I středověcí feudálové s nevšední chutí válčili a vzájemně si loupili majetek. Hlavní náplní jejich středověkých nevolníků obojího pohlaví bylo nadále otročení pánům obojího pohlaví. A bohatá církev i  ve středověku dál usilovně pracovala na tom, jak co nejvíc rozšířit svou moc nad lidmi. Čili od starověku v třídním rozdělení společnosti  se nic moc nezměnilo. 

Snad se změnilo jen to, že muži si pomalu, ale jistě, pod vedením mocné církve, uzurpovali pro sebe duševní práci. První vzdělanou vrstvou byla kasta kněží, z níž se později formovaly i skupiny lékařů, umělců, filozofů, učitelů, atakdále. Čili duševní práce začínala být ženám v průběhu plynoucího času zapovězena. Jejich těžká fyzická práce ovšem nikomu nevadila. Fyzicky mohly ženy otročit od rána do večera, až do úpadu těla- to církevním hodnostářům a feudálům vadilo ze všeho nejméně.

I ve středověku se pro ženy našlo mnoho vhodných řemesel, v kterých mužům občas i konkurovaly. Byly z nich zdatné a schopné trhovkyně, obchodnice, hospodské, číšníce a lazebnice. Stále hojně pracovaly v zemědělství, kde se staraly o pole i o dobytek. Pracovaly i v potravinářství, vařily pivo, vynalézaly nové sýry, kuchařily, věnovaly se všem domácím pracem a výchově dětí. Nadále předly nitě, tkaly látky, praly prádlo, pekly chleba, atakdále, atakdále. 

V té době se ženy věnovaly i umění, protože ve středověkých dílnách, kde se vyráběla umělecká díla do kostelů, jim bylo povoleno se učit. Mohly být i mistry. Ještě ve vrcholném středověku totiž žádná pravidla nezakazovala, aby žena dosáhla ve své práci vyššího postavení než muž. Středověká umělecká díla byla ovšem anonymní a kolektivní. Teprve až renesance vzkřísila individuálního tvůrce, kdy umělec začal být chápán jako jedinec. Ale nehodilo se, aby tím jedincem byla žena. V renesanci již určila vládnoucí totalitní církev, že ženino místo musí být doma. Mnoho žen si tedy alespoň v tiché domácí anonymitě malovalo portréty, zátiší a kytice a levně je prodávaly. 

Na konci středověku žena už prakticky ztrácela možnost věnovat se vědám nebo umění. Vznikající cechy už zakazovaly přijímat dívky do uměleckých dílen a vznikající univerzity nepřijímaly ke studiu ženy. Ženské kláštery, poslední útočiště ženské kultury a vzdělanosti, nechávali církevní hodnostáři záměrně zchudnout a zpustnout. 

Co se týče dalších nejstarších ženských řemesel jako byly bylinářky, léčitelky a porodní báby- tak ty už byly od 14.století omezovány mužskou konkurencí. V náboženské totalitě už bylo ženám zakazováno vykonávat lékařské povolání a porodní báby i bylinářky se při honech na čarodějnice stávaly prvními oběťmi zhoubné záště církevní oligarchie. Jedním z hybných momentů honů na čarodějnice byly totiž ryze praktické důvody. Církví vychovaní „lékaři“ (kteří ve skutečnosti neměli žádný praktický výcvik v léčbě) začali už od 13.století při léčbě vládců a bohaté šlechty soutěžit s tradičními vědmami-kořenářkami, které byly nyní obviňovány z toho, že vládnou „tajemnými silami“. A tak byly upalovány na hranicích za „zločin“ použití bylin k léčení a uzdravování. Pozdější výrazná renesanční zvídavost se projevovala v neobyčejném zájmu o kabalu, magii a jiné tajemné nauky, vyvolávala nadšení pro astrologii a alchymii. Například legenda o Faustovi zvěčnila dobový typ směsi učence, fantasty a dobrodruha. Zatímco si však alchymisté mohli pod záštitou panovníků víceméně svobodně bádat a „kouzlit“, ženy-bylinářky byly za totéž nadále upalovány, neboť renesance se žen netýkala.

Jakmile se církev zapojila do výcviku lékařů na univerzitách (které vyloučily ženy), zkušené praktičky ranhojičky, kořenářky a různé „vědmy“ byly nyní obviňovány ze spojení s magickými silami. Ušetřeny nezůstaly ani porodní báby. Církev byla úspěšná nejen při vytlačování moudrých lidových léčitelek, zajímajících se celý život o účinek bylin, ale rovněž se jí podařilo zdiskreditovat jejich mnohé léčebné přírodní postupy. Například čerstvý vzduch a různé bylinné čaje a koupele již noví církví vychovaní lékaři prohlašovali za velmi škodlivé. Místo toho zaváděli specificky mužská „hrdinská“ léčení, jaké by ženy skutečně nikdy nenapadly: pouštění žilou, přikládání pijavic či předepisování jedovatých projímadel. Takže místo léčivých bylin projímadla a místo svěžího vzduchu, místnost plná zkaženého nevětraného puchu. A tyto léčebné postupy byly předepisovány až do devatenáctého století! 

V základním díle čarodějnické teorie Kladivo na čarodějnice se píše: „Katolická víra nemá nebezpečnější nepřátele než porodní báby“. Soudilo se totiž, že porodní báby nejen pomáhají při porodech, ale také potají dělají potraty a radí ženám při antikoncepci. Náboženská totalita ovšem žádné lidské vměšování do Bohem řízeného rozmnožování nepřipouštěla. Proto „porodní báby převyšovaly ve svých neřestech všechny ostatní“ a bylo třeba je vyhubit. Do novověku porodní bába vstoupila už s velmi špatnou pověstí: jako špinavá a chamtivá alkoholička. Přestože mezi nimi bylo bezesporu mnoho těch, kdo zručně a šikovně přiváděly děti na svět, jako například v 17.století Francouzka Luise Bourgeois, která dokonce napsala učebnici.

Když tedy byly porodní babičky v 17.století odsunuty, začali se porodům v bohatých rodinách věnovat muži: porodníci a lékaři. Tak se u lidí stala nebývalá a zvláštní přeměna. Zatímco všude v přírodě se porodům věnují výhradně samice mezi sebou navzájem, tak u lidí převzali tuto činnost do rukou muži. Žena se při porodu stala trpícím pasivním objektem, než aby byla aktivním účastníkem (a to udělali komunističtí doktoři v porodnici i ze mne a ve 20.století!). Porod také ztratil svou dřívější sociální povahu. Nakonec to dospělo až tak daleko, že pokrytecká ostýchavost a falešná stydlivost v 19.století odsunula porod jako „nevhodnou“ událost. Z toho důvodu i v hovoru mohl být zmiňován jen velmi, velmi zaobaleně.


Práce v kapitalismu 

Dějiny inteligence ve vlastním slova smyslu se začínají až s rozvojem kapitalismu. Vzniká vrstva mužů, kteří žijí výhradně z výsledku své duševní práce. Nejpočetnější skupiny inteligence tvořily učitelé, právníci, lékaři a s vývojem strojové velkovýroby také inženýrsko-technická inteligence. Na vyšších stupních vývoje kapitalismu představují inteligenci hospodářští specialisté a zejména představitelé tzv. svobodných povolání, kteří jsou někdy považováni za inteligenci ve vlastním slova smyslu. Padesát procent obyvatelstva, ženy, byly však z duševní práce definitivně vyloučeny. „Na světě je sotva bytost postavena většímu posměchu a opovržení než učená žena“, stěžuje si v 18.století Lady Mary Wortley Montagu, jedna z ojediněle vzdělaných žen své doby. „Neřesti už není třeba skrývat, teď se ženy stydí za svou učenost“, říkávalo se ve Francii v téže době. „Literatura není a ani nemá být životním posláním ženy“, radil slavný anglický básník Robert Southey mladé Charlotě Brontë. Charlotta a její sestry Emily a Anne naštěstí nedaly na svého rádce a psaly dál. „Jemná konstituce žen se dokonale hodí k jejich hlavnímu určení, totiž rodit děti. Žena má bezpochyby vládnout uvnitř domu, ale právě jen tam. Všude jinde jako by byla na nepravém místě,“ psal Mirabeua v jednom projektu vzdělávací soustavy. A slavný Balzac ve Výchově dívek napsal: „ Měli byste mít hrůzu ze vzdělání pro ženy… Povšimněte si, s jakou obdivuhodnou tupostí se ženy propůjčily vzdělání, které je pro ně ve Francii povinné: jsou vychovávány pro otroctví a přivykány myšlence, že přišly na svět jen proto, aby napodobovaly vlastní babičky, krmily kanárky, zakládaly herbáře, zalévaly růže nebo vyšívaly. A tak je-li dívka v deseti nadanější než chlapec, ve dvaceti je z ní smutná a nešikovná bytost. Ale neznepokojujte se ani v nejmenším jejím blábolením, jejím křikem, její bolestí. Příroda ji stvořila, aby snášela vše: děti, rány a tresty od muže“.

Kolik nadaných žen podlehlo a nechalo se odradit nepřejícnou společností? Odpovězme si upřímně: téměř všechny! Co na tom všem bylo z dnešního pohledu nenormální? Že i vysoce vzdělaní a moudří muži si žárlivě střežili svou tvůrčí činnost. Jako by podtextem jejich žárlivosti bylo: vy máte svá plodná břicha a my máme své plodné mozky, tak se mezi nás necpěte. Vaší povinností je být doma u dětí a my pracujeme všude jinde, jenom ne doma. Z dnešního pohledu se zdají reakce mužů 19.století dočista nenormální a nepochopitelné. Normální otec by přece musel mít radost z toho, že jeho vlastní krev, jeho dcera, je po něm mimořádně chytrá a nadaná a chce se zdokonalovat a vzdělávat. Muži se však bránili proti vyššímu vzdělání žen přímo nepříčetně, zběsile a zavile. Nechtěli mít patrně v ženách žádnou konkurenci. Co všechno si ženy musely v minulosti vyslechnout, to by odradilo snad i nejotrlejšího chlapa: že jsou méněcenné, slabé, nic nevydrží, že ženská logika nemá logiku, že nemohou studovat s tak malými mozky a s menstruací, že vzdělaná ženská je nenormální a nepřirozená zrůda, že je to vlastně chlap a že jedinou přirozenou funkcí ženy je být doma, v rodinném kruhu. Touha žen po samostatnosti a vzdělání možná tenkrát mužům připadala stejně absurdní, jako by pes uvázaný léta u boudy najednou promluvil ke svému pánovi lidskou řečí a požadoval po něm, ať ho pustí laskavě z řetězu, že chce být svobodný, že se bez jeho péče obejde. Bylo to celé tak zvláštní- kolem vzdělávání se rozpoutala hysterie a velký humbuk, ale kupodivu v nejhorší fyzické dřině ženám nikdo nebránil! To kapitalistům, spisovatelům, ani církevním hodnostářům a náboženským fanatikům nevadilo, že ženy nejsou doma v rodinném kruhu? Dokonce jim nevadilo ani to, že mají kolébky s děcky postaveny hned vedle rachotících textilních strojů a pracují o hladu v nelidských podmínkách, jaké si už dnes ani neumíme představit, 15 hodin denně.

Industrializace, k níž došlo v 19.století, byla největší změnou v životě lidstva od vzniku usedlého zemědělství před deseti tisíci lety. Když byly v zakouřených a stísněných městech postaveny továrny, ženská práce v nich pokračovala. Vládnoucí kapitalisti organizovali a řídili společnost a do jejich pokryteckých představ se ovšem již nevešly pracující ženy. A už vůbec ne rodina, kde byla živitelkou žena. V ideální buržoazní společnosti totiž nebyli muži nezaměstnaní, ani nemocní, ani neopouštěli své ženy a děti a nenechávali je napospas hladu. Společnost si pracujících žen nevšímala, jako by ta jejich práce neexistovala. Stále se pokrytecky mluvilo jen o tom, že by správné ženy měly pobývat pouze v domácnosti. Nicnedělání a zahálka se však jako vždy týkala jen  vyšších kapitalistických vrstev, nikoliv však proletariátu, kde 90 procent žen muselo dřít od rána do večera v továrnách nebo na venkově na poli.

I v kapitalistické peněžní totalitě ženy dál pokračovaly v typicky „ženských pracích“, které byly jejich doménou už ve starověku: pracovaly jako kuchařky, vychovatelky, pečovatelky, kojné, učitelky, textilní dělnice, švadleny, pradleny, služky, číšnice, trhovkyně, atakdále. Ve všech těchto povoláních se platily velmi nízké mzdy, ne snad proto, že by ta práce byla lehká a snadná, ale protože ji vykonávaly ženy. Ještě na přelomu 19. a 20.století byl plat žen o polovinu menší než mužů. Hlavním živitelem rodiny byl oficiálně přece muž, ne? Tato diskriminace v platech přispívala k tomu, že i v dělnických rodinách se muži povyšovali nad své ženy. Obvykle v dělnické rodině platilo, že otec byl absolutním vladařem. Byl proto často rodině cizí. Jedl zvlášť a lepší jídlo (dokonce i moje matka, která se narodila až r.1922 si takové poměry z dětství pamatovala) a volný čas trávil se svými kamarády venku nebo v hospodě. Dělnický svět byl světem mužů. Průmysloví dělníci s oblibou zdůrazňovali svou mužnost a sílu- a opovrhovali ženou. Hojné požívání alkoholu vedlo často k bití manželky i dětí (což i moje matka pamatovala, její otec byl alkoholik- notorik). Na přelomu století bylo velmi těžké být manželkou dělníka, zvláště v Anglii. Lidé žili dnes už v nepředstavitelně krutých podmínkách. Kromě žen musely pracovat i malé děti. Ani zemědělská společnost se tehdy bez dětské práce neobešla. Nikdo si tenkrát neuměl představit, že by děti mohly zahálet (snad tisíckrát jsem si musela vyslechnout matčino vyprávění, že už jako malé dítě musela dřít jako kůň- a to se psal rok 1927. Již od pěti let musela dřít na poli, jen co v ručkách udržela motyku, chodit 6 km prodávat do města vajíčka, pást dobytek na louce, atd.,atd). Celé dějiny, století po století, byly plné ženské a dětské dřiny, nepředstavitelně těžké práce pro kousek chleba. O čemž dnes historici, či prolhaní evolucionisti rádi mlčí, jako by to neexistovalo. Ženy spolu s dětmi byly odjakživa na celém světě tou nejlevnější pracovní silou- a v mnoha zemích jsou dodnes. V Anglii i ve Francii byly pětileté děti nuceny pracovat až patnáct hodin denně. Je divné, že žádného odborového předáka tehdy v žádné zemi nenapadlo, že by odbory místo diskriminace žen mohly požadovat za stejnou práci stejný plat pro ženy i pro muže.

Tehdejší doba nebyla příliš šťastná ani pro ženy ze středních a vyšších vrstev, které nemusely pracovat. Krásná mladá dívka obklopena a rozmazlena pozornými muži si příliš neuvědomovala a nepřipouštěla, že právě prožívá vrchol své životní kariéry. Zazářila jako kometa na nebi a sotva se vdala, pohasla a navždy zapadla do šedivých nudných čtyř stěn domácnosti. Tam duševně živořila a vedla marný život, tolik podobný životu Madam Bovary. I ta nejnadanější žena nakonec skončila v domácnosti jako osobní mužova kuchařka a služka. Musela se svých snů z mládí vzdát, aby pomohla uskutečnit sny svého muže nebo syna.

Muži se stávali mocnými, bohatými a slavnými, stavěly se jim pomníky- ale za obětavou práci pro rodinu vám nikdo pomník nepostaví. Vemte si třeba osud Amálie Mánesové. Nejen její bratři, i ona zdědila po svém slavném otci velké malířské nadání. Když však otec zemřel, Amálie považovala za svou samozřejmou povinnost ujmout se všech domácích prací a starat se o své dospělé bratry, aby umělecky rostli. Vlastní malířský talent ji pomáhal k výdělku. Dávala hodiny, opravovala nakřivo namalované chalupy svých žaček ze zámožných rodin a ukládala peníze do hrníčku, aby měli bratři…

Přibývalo však odvážných průkopnic, které se za žádných okolností nemínily vzdát svých snů a předsevzetí. Jednou z nich byla i Florence Nightingal (1820-1910). Začala se věnovat ošetřování nemocných, ačkoliv toto povolání až dosud provozovali výhradně muži a nikdo je nepokládal za příliš důstojné. Dnes je povolání zdravotní sestry až příliš zfeminizované- ale tenkrát bylo zapotřebí obrovské houževnatosti, sebeobětování a zanícení, aby byly zlomeny staré předsudky, jež považovaly tuto práci za naprosto nevhodnou pro útlocitné ženy (Vidíte, jak se doba neustále mění?). Florence Nightingal byla ve své době považována za podivnou, mírně vyšinutou osobu. Věnovala se ošetřování nemocných, ačkoliv toto povolání nebylo pro ženy vhodné- a už vůbec ne pro dívku z dobré rodiny. Ale Florence považovala ošetřovatelství ne za povolání, ale za své životní poslání. Když pro tuto svou „zálibu“ odmítla i výhodný sňatek, bylo zřejmé, že nejde o vrtoch exaltované dívky, ale o projev rozhodné, pevné povahy, která jde pevně za vytčeným cílem. A tím bylo zmírňovat utrpení nemocných. Strašlivý stav polních vojenských nemocnic vyvolával totiž ostrou kritiku vlády, a hlavně armády. Tisíce vojáků umíraly zbytečně, protože péče o zraněné připomínala spíše doby ranhojičů z třicetileté války, než lékařskou vědu 19.století. Florence se rozhodla jednat. Odjela z vlasti a brzy byla na tureckém pobřeží Černého moře zřízena snad první vojenská nemocnice na světě. Florence a další vyškolené ošetřovatelky zachránily tisíce životů vojáků, kteří by jinak zůstali bez pomoci na válečném poli a svým zraněním podlehli. Florence taky dbala, aby byla stejná péče věnovaná důstojníkům i prostým vojákům. To bylo tehdy něco nepředstavitelného. Postupem času se ošetřovatelky staly v armádě velmi populární. Když se Florence vrátila zpět do Anglie, stala se rázem národní hrdinkou a později pak byla v Anglii založena první škola ošetřovatelek, kde mladé ženy nacházely budoucí zaměstnání.


Práce v socialismu

V první polovině dvacátého století přešly dvě světové války, zosnované mezinárodními bankéři. Pak se u nás přehnal jeden únorový puč zosnovaný Stalinem, (což byla ovšem loutka mezinárodních bankéřů a Kagana, který ho přímo řídil)- a měli jsme tu experiment, zvaný socialismus. Socialismus, to byla hektická doba, v níž naše matky považovaly za hrdinství dávat několikaměsíční děti do jeslí, chodit do práce a stíhat domácnost. Považovaly za naprostou samozřejmost, že si vedle práce musí stihnout i práci v domácnosti. Bylo totiž nemyslitelné, aby se muž účastnil rovným dílem na domácích pracích. To přece byla výhradně ženská záležitost! Vznikaly rozporuplné situace- a to už byly situace i v mém dětství, na které si dobře pamatuji. Pokud měli rodiče chlapce a dívku, vyžadovalo se jen po dívce, aby pomáhala matce v domácnosti. Po chlapci se po vzoru otce nevyžadovalo nic. To dá přece rozum, že když otec doma nehne prstem, proč by měl něco dělat syn? Dívky se ale cítily dotčené a ukřivděné, že ony musí doma pracovat a bratr jenom proto, že je kluk nemusí. O to více je domácí práce odpuzovaly. V mnoha rodinách přetrvávala tradiční představa ženy jako strážkyně rodinného krbu, oddané a čekající matky-pečovatelky. A ty naše mámy, od raného dětství vychované v náboženské ideologii, že je v pořádku, když fungují ve společnosti jako poslušný a odevzdaný tažný dobytek, to všechno trpělivě snášely. V každé domácnosti mého dětství se naskýtal podobný obrázek: muž ležící na kanapi čtoucí noviny a kmitající manželka, která se po práci snažila stihnout zameškanou domácnost. Muži ženám nejenže nepomáhali, ale ještě se jim pošklebovali: chtěly jste mít emancipaci, tak ji máte! Postupně ženám docházelo, že to byl pěkný podfuk s tou emancipací a rovnoprávností v socialismu. K vyšším funkcím v práci neměly přístup (diskutovalo se o tom jalově po celou dobu socialismu, proč tomu tak je), zůstala jim jenom ta nejhorší dřina, nejhůře placená. A doma na ně zase čekala další práce, tentokrát neplacená, aniž by jim muž pomohl.

Diskriminace žen za komunistů byla skrytá a záludná. Nevznikla totiž občanskou volbou, nýbrž k ní ženy byly poměry přinuceny. Například postavení tehdejší západní Němky bylo mnohem snažší. Ze širokého spektra si vybrala, co ji bylo blízké. Jestli měla sklony být ženou v domácnosti, tak jí prostě byla. Měla pro to všechny podmínky. Muž na ni a na děti dostatečně vydělal a taky byla dobře chráněna zákony. U nás to bylo jinak: všechny ženy bez rozdílu musely pracovat, ať chtěly či nechtěly. Většina žen pracovala ne proto, že by toužila po profesionálním uplatnění, ale prostě proto, že rodině jeden plat k obživě nestačil. Žalostný stav zásobování a služeb přispěl navíc k představě (vtloukané ve „výchovném procesu“ všem dívkám do hlavy), že pro schopnou, socialistickou ženu je hračkou být zároveň špičkovou odbornicí i dokonalou matkou.

Když nad tím tak přemýšlím, v podstatě po celou dobu socialismu šlo v rodinách už jen o ty zpropadené domácí práce. Moje generace se sice už vdávala s pevným předsevzetím, že bude domácí práce spravedlivě dělit mezi dcery a syny a věřila, že i manžel se rovným dílem do domácích prací zapojí, jenže kolotoč se pořád opakoval: novopečení manželé vychovaní matkami k nicnedělání se jen těžko smiřovali s tím, že by měli luxovat nebo mýt nádobí. Staromódní tchyně předávaly jen nerady své rozmazlené syny nevěstám, a pak je chodily kontrolovat, zda jejich nebozí synové v nové domácnosti náhodou nemusí makat. Nevěsty ale nebyly ochotné o syny pečovat s takovou zavilostí jak za starých časů, proto vznikaly ty proslulé neshody mezi nevěstou a tchyní. V socialismu se právě matky synů staly tolik nepopulární a obávané. Vznikly dva tábory. Matky dcer byly ve střehu, aby jejich dcery nedělaly v životě služku, jakou musely dělat ony. A matky synů zase naopak dávaly pozor, aby jejich miláčkové nebyli „pod pantoflem“. Čili aby se náhodou v domácnosti nepředřeli. Na téma rozmazlených mužů, kteří si neumějí uvařit ani čaj, vznikalo tehdy dost komedií.

Nikdo se v tom nedovedl tenkrát pořádně zorientovat, ve vztazích to skřípalo. Bylo to tím, že pořád spolu zápasily předpotopní předsudky s novými poměry. Což byla hlavně ta skutečnost, že ženy musely v práci stejně tvrdě makat jako muži. Socialistická společnost ženám nic nepromíjela, neměly v práci žádné úlevy- ale zároveň se to doma nebralo jaksi na vědomí. Práce žen v zaměstnání si nevážila ani vlastní rodina a očekávala naprosto samozřejmě, že žena přijde domů a začne pečovat o domácnost v míře hraničící s posluhováním všem jejím členům. Ve sdělovacích prostředcích se tenhle obraz „moderní ženy“, která umí všechnu práci hravě stihnout, přímo pěstoval. Ženský časopis Vlasta, původně založený jako feministický, nebyl výjimkou. Soudružky novinářky byly k mocným vládnoucím soudruhům stejně servilní jako soudruzi novináři z jiných novin.

Naše matky při své skromnosti a píli nacházely i k čistě mechanické práci dobrý vztah. Měly často zdravotně závadné prostředí, mimořádné směny o víkendech a svátcích, fyzicky přetěžující a vysoce intenzivní monotónní práci. Kdo byl například někdy v textilním závodě a mohl sledovat práci žen v prostředí, kde hlasitě řachtaly stroje, že nebylo slyšet vlastního slova, kde měly ženy oči červené jako králíci z drobných poletujících částeček bavlny, kde stály osm hodin nepřetržitě u stroje a navazovaly nitě, ví o čem mluvím (dělala jsem tam jako studentka o prázdninách měsíc brigádu). Takových ženských provozů byla většina. Právě vysoce feminizovaná odvětví zůstávala po celá léta stranou investic a modernizací i stranou platových úprav, přestože právě v nich byla nejvyšší intenzita práce (textilní, obuvnický a potravinářský průmysl), či měly vysokou společenskou závažnost (školství, zdravotnictví, obchod).

Vysoké školy byly sice plné děvčat, ale na vedoucích funkcích potom skoro samý chlap. V TV zpravodajstvích se vyskytoval stále stejný obrázek: v popředí důležitě hovořil soudruh vedoucí a v pozadí makaly ženy. A ty ženy vždy mívaly za tutéž práci menší peníze než muži. Jak pravil tehdejší omšelý vtip- chceš-li zmodernizovat provoz a mít více práce za méně peněz, vyměň pět chlapů za tři ženské. Soudruzi vedoucí ženských provozů si v televizních zpravodajstvích často pochvalovali: „To víte, za těchto podmínek by nám tu žádný muž nedělal, to bychom ho museli alespoň pořádně zaplatit. Ještě že tady ty ženy máme“.

Nakonec i samotní komunisti přiznávali, že nejen ženy na západě, ale i ženy na východě berou v průměru o 30 procent menší platy než muži. Aby se to všechno nějak omluvilo, vynořily se různé teorie, ve kterých odborníci (vždy muži- například Plzák) dokazovali, že práce ženy není tak plnohodnotná. Ženy si prý jen tak přivydělávají (jak pravil Plzák). O přivydělávání by se dalo hovořit jedině tehdy, kdyby ženy pracovaly dejme tomu 4 hodiny denně a dělaly nějakou lehkou, nenáročnou práci. Ale měla snad řidička tramvaje, která pracovala plnou pracovní dobu, snadnější práci než řidič tramvaje? Práci měla stejnou, akorát plat brala automaticky menší. Systematicky se tak v socialismu prováděla pod záminkou emancipace žen jejich diskriminace. Ženy prostě fungovaly, stejně jako v minulých epochách, jako levná pracovní síla. Oblíbeným tehdejším rčením bylo, že ženská vydrží víc než člověk. Časem se stalo, že pro mnohou vdanou ženu byl muž vlastně přítěží. Uvědomovala si, že ho vlastně k ničemu nepotřebuje. Musela se živit sama a o rodinu se také musela starat sama. Leckterý muž navíc chodil rád po práci pravidelně do hospody, a když se vrátil, vyžadoval teplé večeře a vyprané ponožky. Přitom peněz mu už z hospody moc nezbylo, takže o živiteli rodiny se nedalo vůbec hovořit. Do postele mohla žena sehnat milenců kolik chtěla- takže k čemu vlastně toho svého muže měla?

Ženy nechápaly, jak se mohlo stát, že když konečně mají tu rovnoprávnost, musejí dřít jako soumaři na dvou frontách. Znaly sice nelehké osudy svých matek, ale to přece byla jiná nemoderní doba! V socialismu už mělo být všechno jinak. Zklamané ženy se houfně rozváděly a neúspěšné dcery se vracely ke svým matkám. Ty byly mezitím rovněž rozvedené, protože se předčasně sedřely, zestárly a manžel odešel za mladší a krásnější. Vytvářely se jakési „mateřské kolonie“, společenství žen a jejich dětí a ženy byly velmi obezřetné, než k sobě zas pustily natrvalo nějakého muže.

Velké zklamání a rozčarování bylo ale i na straně rozvedených mužů. Nechápali, jak se mohlo stát, že zatímco jejich tátové bývali velevážení hlavy rodin- tak s nimi se jednalo jako s onucemi. Byli zatrpklí a ke všemu se nakonec domácím pracím stejně nevyhnuli. Jako rozvedení se museli umět sami o sebe postarat, sami si museli vařit a prát. Zdálo se jim, že o všechno přišli, že byli okradeni, cítili se podvedeni a na ženy zanevřeli. Nazvali je slepicemi a nechtěli s nimi už nic mít. Na celém světě snad nevzniklo tolik vtipů o slepicích jako tenkrát u nás. Proč byly socialistické ženy slepice? Protože mnohé z nich opravdu duševně zaostaly- a i vzhledově tak vypadaly. Nezbyl jim totiž žádný čas na duševní růst, vzdělávání se, či pěstění své duše. Po několika desetiletích prožitých shonem mezi zaměstnáním a domácností skutečně dostaly typický vzhled slepice: omšelé šaty na sobě, v každé ruce nákupní taška, na hlavě ledabylá trvalá, vytřeštěný zrak a zanedbaná, tučná postava.

Je ovšem nutno dodat, že ani socialističtí muži, vysedávající po hospodách, nezískali vzhled intelektuálů. Volný čas, který měli k dispozici, nevyužívali k všestrannému rozvoji své osobnosti. Byli totiž s ženami na stejné lodi, ve stejné kleci, ve stejném vězení. Nemohli cestovat, nemohli podnikat, nemohli nic. Mohli jenom kutit na chalupách nebo popíjet po hospodách. To jim nakonec vyneslo jejich typický vzhled: kalný pohled a místo břicha pivní sud. Zanedbaný byl tedy celý národ. Na druhou stranu měl tento národ i přes veškerou svou malost a malichernost duši. Lidé se spolu dokázali nekonečné hodiny družně bavit (kam taky spěchat?) a měli obrovský smysl pro humor. To vše s novou tržní dobou zmizelo. V novém kapitalismu už náhle neměli lidé na sebe čas, protože  začali honit prachy. A kde jde o peníze, tam přestává veškerá legrace.

Jak už jsem popsala jinde, v dětství jsem se nesetkala s žádným náznakem ústrků ze strany společnosti za to, že jsem se narodila dívkou. Ani na gymnáziu jsem neměla tušení, že by kdy v minulosti existoval nějaký extra útlak žen. Vše probíhalo v naprostém pořádku, profesoři se k nám chovali decentně, vykali nám a skutečně si nevzpomínám na jedinou nejapnou poznámku vyřčenou na adresu žen. To vše ale skončilo s nástupem do prvního zaměstnání. Začala jsem pracovat v Praze, kde oproti mému rodnému městu vládla atmosféra, jakou jsem ze severní Moravy neznala. Byl to střet kultur. Ve svém prvním zaměstnání jsem se poprvé setkala s podceňováním žen. Překvapeně jsem poslouchala od svých mužských kolegů nejapné poznámky typu: ženská patří do kuchyně a do postele- psal se rok 1970. Později jsem pozorovala, jak se z mužů přes noc stávají ředitelé a náměstci- ale jejich kolegyně s tímtéž vzděláním i schopnostmi trčely celá léta na jednom místě, aniž by o krok postoupily výš. Byla to pro mne studená sprcha. Zaskočilo mě to a přimělo k přemýšlení, proč tomu tak je. Šlo pochopitelně o peníze. Celkem brzy mi došlo, že v reálném socialismu existuje rovnoprávnost žen leda na papíře. Moc v totalitě měla tvar pevné pyramidy, kde v její špičce vládla úzká skupina mocných soudruhů, která rozhodovala o všem. Oni ovšem museli zase na slovo poslouchat úzkou špičku mocných soudruhů z Moskvy. Koho musela poslouchat ta úzká špička moskevských soudruhů, o tom se dodnes přou diskutéři na internetu. Mnozí z nich (včetně mě) se domnívají, že moskevští soudruzi byli ve skutečnosti jen loutky a poskoci mezinárodních bankéřů ze Západu. To oni ve skutečnosti tu socialistickou taškařici, ten nevydařený experiment, z Ameriky řídili. 

Celých čtyřicet let záleželo jen na těchto mocných komunistech, jak dalece připustí ženy k moci- a ke všemu to mohly být zase jen prověřené komunistky, nikoliv normální ženy. Nechce se mi o té době ani psát. Ženám u nás byla vnucena role neúnavné pilné včeličky, která hravě stihne povinnosti v práci i doma. Mazal se jim med kolem huby a na MDŽ byly ženy oslavovány ve velkém stylu. Od Sovětského svazu jsme převzali nepřeberné množství „socialistických ideálů“ a ani jsme si nevšimli, že se tam se ženami zachází div ne jako s otroky. Pod záštitou rovnoprávnosti vykonávaly ty nejtěžší práce, což jsem měla možnost spatřit v Moskvě na vlastní oči. Viděla jsem tam ženy makat na stavbě domu a ženy s krumpáči tam kopaly zem- zatímco jejich vedoucí pokuřoval cigaretu opodál.

Do vedoucích a řídících funkcí se socialistické ženy mohly dostat pouze na nižší úrovni řízení jako mistrové, vedoucí prodejen, vedoucí účtáren a tak podobně. Do vysokých funkcí jim nebylo dovoleno v „rovnoprávném socialismu“ proniknout. I nižší funkci bylo pro schopnou ženu problém vůbec získat, protože její okolí operovalo stále stejnými argumenty: prosím vás, vždyť je mladá a bude mít děti. Prosím vás, vždyť je vdaná a má děti. Prosím vás, už je stará na to, aby začínala kariéru. Co ovšem bylo na tom všem nejzajímavější: že na hodně práce za málo peněz byly ženy vhodné vždy, všude a v každém věku, ať svobodné, vdané, bezdětné, či s dětmi. 

Socialistická ekonomická teorie, která chtěla ženu od sporáku přivést k produktivní práci původně vycházela z toho, že žena bude pracovat mimo domov a o reciproční práci se postará stát: o děti, přípravu jídla a udržování čistoty. Právě v bývalém SSSR a ostatních socialistických zemích ženu ovšem místo osvobození zotročila dvojnásob: stát se o přípravu jídla a udržování čistoty nepostaral a socialističtí muži nechtěli mít s domácími pracemi nic společného. Stejně jako kapitalističtí muži se dostávali v předstihu k moci tím, že čas, který jejich ženy ztrácely výchovou dětí a péčí o domácnost využívali pro svůj vlastní rozvoj a pracovní kariéru. Kdyby alespoň žena měla možnost zůstat s dětmi doma jako žena kapitalistická. Jenže ona tu možnost neměla, musela makat, ať chtěla či nechtěla. Muž totiž sám rodinu neuživil a tak se socialistické ženy ocitly v pasti: ty které se chtěly věnovat jen rodině, nemohly, protože je muž neuživil. A ty, které chtěly vyniknout v povolání také nemohly, protože nefungovaly služby, ani pomoc manžela. Socialistický muž byl značně nevychovaný: celých čtyřicet let tvrdošíjně odmítal myšlenku, že když žena v práci pracuje stejně jako on, měl by se on také podílet na domácích pracích. I výchova dětí byla zařazena ve společenském vědomí k základním ženským koníčkům, někam mezi vaření, vyšívání, pěstování květin a vymýšlení střihů. Monopolní ženské organizaci, Svazu žen, ležela vedoucí úloha KSČ na srdci mnohem víc než ostudné pracovní a sociální podmínky velké části žen. Recitační soutěže a sbírání léčivých bylin bylo bezpečnější než zjišťování, jak je u nás plněna Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace, k níž jsme se připojili v r. 1982.

Celých čtyřicet let jsme musely (my ženy) poslouchat nekonečné fráze o tom, že je třeba zlepšit všechny druhy služeb, aniž by se cokoliv sebeméně zlepšilo. Není divu, že při čtení knihy Deník americké manželky jsem se smála, až jsem se za břicho popadala. Byl to ale trochu hořký smích. To co tam autorka popisovala jako křivdy, by bylo pro socialistickou ženu vrchol pokroku. No a tak jsme společně s muži pod dohledem sovětských soudruhů pořád ten socialismus budovali a budovali, až jsme ho po falešné revoluci roku 1989 dobudovali.

 

Domácí práce nejsou práce?

Nejen po celou dobu socialismu byly vztahy v manželství často narušeny kvůli zpropadeným domácím pracím. Ten problém trvá v zásadě dodnes. Stejně jako tenkrát i dnes jde o to, jak si spravedlivě rozdělit domácí práce, aby spokojenost byla na obou stranách. Lidé, kteří náleží k horním deseti tisíc to řeší jednoduše: mají dost peněz na to, aby si opatřili hospodyni a oba manželé se pak mohou bez problémů věnovat své pracovní kariéře. Ovšem devadesát procent lidí takové štěstí nemá, tudíž se musí umět vzájemně domluvit.

Kvůli práci v domácnosti se zbytečně rozpadlo nejedno původně šťastné manželství. Hádky, nenávisti, antipatie, odmítání sexu a nakonec nepřekonatelný odpor- za to vše mohou nepopulární domácí práce. Staly se kamenem úrazu či jablkem sváru v mnoha rodinách- protože je odmítají vykonávat otcové i děti a nakonec zbude vždycky všechno na chudáka ženskou. Přitom domácí práce je nejrozšířenější a nejčastější prací na světě, protože je nevyhnutelná. V mnoha částech světa dokonce ani není považovaná za práci, ale pouze za „přirozenou“ ženskou soukromou činnost. Jestli se však dá nějaká práce nazvat „sysifovskou“, pak jsou to zrovna práce domácí. Jako Sysifos si valil svůj balvan znovu a znovu do kopce, aby se mu vzápětí zřítil s kopce, tak i žena den co den provádí domácí práce, aby se v krátké době změnily zase vniveč. Je to zkrátka nejnevděčnější práce na světě. Dělá se zadarmo, je úmorná, nudná, otravná, stereotypní, monotónní, otupující a donekonečna se opakující. A je neviditelná. Vidět je až tehdy, až když se neudělá. Sotva uklohníte večeři, za pět minut je snědená. A zase zbude halda špinavého nádobí. A tak pořád dokola.

Domácí práce se staly jablkem sváru vlastně až ve 20.století. Dříve, když rodina bydlela v kobce bez oken, na jednom konci dveře a na druhém díra, aby mohl vycházet kouř, a když jako židle sloužilo několik kamenů nebo pařezů, a místo postelí měli seno a slámu, nemělo uklízení význam. Středověká města a vesnice připomínaly smetiště. Až v 19.století Evropu zaplavila náhlá vášeň čistoty, kdy i ženy z chudých rodin začaly zametat, drhnout, leštit, prát, žehlit a škrobit své hadříky. Jen bohaté ženy se nemusely věnovat domacím pracím, na vše měly služky. Dokonce i na kojení.

Povaha uklizení se ještě více změnila s nástupem vodovodů do všech domácností. Právě tehdy se muži o domácnost přestali starat. Jednou z příčin bylo i to, že přestali existovat sloužící muži: vládci různých států potřebovali tolik mužů do válek, že například v Anglii byla mzda služebného muže zvlášť zdaňována a sluhové tak byli mnohem dražší než služky. A tak se práce v domácnosti stávala znenadání výhradně ženskou prací. Ani v dělnickém prostředí se zničehonic neslušelo, aby se muž za jakýchkoliv okolností dotkl domácí práce. Pomáhat v domácnosti bylo známkou slabosti. Dělnický muž dokazoval svou mužnost tak, že blahosklonně shlížel na svou ženu, která z posledních sil tahala uhlí nebo štípala dříví. Tato situace zůstala dost dlouho nezměněna. Přehnala se první světová válka, po ní druhá. I po druhé světové válce, když ženy nastoupily hromadně do práce, muži ze setrvačnosti dál nepomáhali v domácnosti. Až teprve v šedesátých letech se začala rozebírat náročná situace žen pracujících „ve dvou směnách“. 

Pamatuji si, jak jsem koncem šedesátých let, coby mladičká dívka zhlédla v kině vědecký film o práci v domácnosti. Mladá žena se dvěma malými dětmi na mateřské měla na zádech jakýsi měřicí přístroj. Za pomoci tohoto přístroje vědci zjistili, že za den v domácnosti vykoná tolik práce jako traktorista za celý den na poli. Řekla jsem si tenkrát: No nazdar, to se radši nikdy nevdám. Neměla jsem důvod vědcům nevěřit, přesto se mi jejich výsledky zdály trochu přehnané.

Až když jsem vše zažila na vlastní kůži, pak už jsem vědcům věřila. Nejhorší je situace, když jsou děti pouhý rok od sebe. Obě děti mají plínky, jedno dítě kojíte, druhému dítěti musíte vařit extra kašičky, jedno dítě pláče v postýlce a to druhé, jako živé stříbro leze všude po bytě a dělá nepořádek. Tenkrát jsem si uvědomila, jak je termín „mateřská dovolená“ naprosto uhozený výraz. Slovo dovolená totiž automaticky navozuje představu lidí válejících se někde u moře, kde odpočívají, relaxují, nic nedělají. A tak i mateřská dovolená vyvolává představu, že se žena celé dny jen doma válí, odpočívá spolu s dítětem, má prostě Havaj. To není pochopitelně pravda, žena s dětmi dře od nevidím do nevidím. Proto je mnohem příhodnější a správnější termín „mateřská práce“, popřípadě rodičovská práce. Neboť žena odchází z jednoho druhu práce na jiný typ práce. V žádném případě nemá dovolenou. Tento zavádějící výraz nikdy ve své řeči nepoužívám.

Můj muž mi na mateřské práci velmi pomáhal. Neváhal například nosit použité pleny k sobě do zaměstnání (tenkrát neexistovaly papírové pleny), kde je pral v erární pračce, když nám naše pračka vypověděla službu. Takové věci se nezapomínají. Vděčnost za jeho obětavost mám v hlavě dobře zapsanou. Ovšem trochu smůla byla, že když on se naopak vrátil z práce udřený domů, zastihl mě obvykle, jak odpočívám u kafíčka nebo polehávám na kanapi. Bylo to tím, že jsem byla chronicky nevyspalá. Proto jsem vyhledávala každou chvilku, abych si mohla zdřímnout. Můj muž z legrace říkával: „Nemáš proleželá záda, nechceš je namasírovat?“ Naštěstí to myslel v legraci a dál mi s dětmi obětavě pomáhal. Proleželá záda mi po „mateřské dovolené“ rozhodně nezůstala.

V současné době někteří mladí muži po dohodě s manželkami zůstávají na rodičovské práci od jednoho roku věku dítěte. Využívají toho zejména vysokoškolsky vzdělané páry, aby dlouhou pauzou neutrpěla ženina kvalifikace. Většina mužů však očekává, že s dětmi zůstanou doma jen manželky a jakmile nastoupí do práce, považují za samozřejmé, že kromě ní zvládnou samy, tak jako dřív i péči o domácnost. Tito muži, kteří obvykle doma sami nehnou ani prstem, rádi domácí práce bagatelizují. Říkají: prosím vás, ty ženský s tím pořád tak nadělají! 

Dobrá tedy, pokusím se na svém vlastním příkladu vyčíslit hodnotu domácí práce. Vyberu ze svého života období, kdy jsem pečovala o dvě větší děti, manžela, babičku, dvě kočky, čtyřpokojový byt a zahradu (k tomu jsem samozřejmě ještě chodila do práce). Předesílám, že jsem nikdy nepatřila mezi přepečlivé hospodyňky, dělala jsem to totiž mazaně tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To znamená, že ani dnes nemám ve zvyku domácnost přehnaně pulírovat- ale ani nehnijeme ve špíně. Rozhlédněte se po svém bytě. Už za pár let manželství se v bytě nahromadí stovky předmětů. Na všechny ty věci sedá prach a špína, takže potřebují omýt, otřít, vyprat, vyluxovat, vydrhnout, vykartáčovat- a to nikoliv jednou ročně, jak se domnívá nemalá část mužů. Vstupními dveřmi počínaje a lustry konče, všechno vyžaduje stálou údržbu. Mnohá pečlivá hospodyně skutečně jen pořád chodí, slídí po domácnosti a jen leští a pulíruje- ale to není můj případ. Nejsem zkrátka přehnaně pracovitá, proto možná mnohé ženy s mými výpočty ani nebudou souhlasit, bude se jim to zdát málo.

Domácí práce je dobré rozdělit na denní, týdenní, měsíční, čtvrtletní, půlroční a roční. Denní práce se skládají z praní, nakupování, vaření, mytí nádobí a úklidu bytu. Pro pětičlennou rodinu jsem prala denně (prala jsem a žehlila i ložní prádlo). Takže- nandám prádlo do pračky, vyndám, pověsím, sundám a složím- to je půlhodina denně. Dále jsem pro pětičlennou rodinu nosila denně asi desetikilový nákup- z každé strany 5 kilo, protože vedle základních potravin jsem nosila i nápoje, brambory, ovoce, zeleninu, drogistické zboží a jiné věci. Chodila jsem nakupovat i o sobotách a strávila na nákupech zhruba hodinu denně. Pro zajímavost jsem si vypočítala, kolik jsem natahala nákupů za 30 let manželství. 10 kg denně krát 24 dnů se rovná 240 kg za měsíc. To je ročně 2900 kg. Když to znásobím třiceti = za 30 let jako pilná včelička jsem natahala do rodinného hnízdečka 87 000 kg, což dělá úctyhodných 87 tun. Pěkné ne?

Denně přemýšlím, co uvařit k večeři. Za ta léta sice člověk nashromáždí v hlavě stovky receptů, takže nemusí pořád nakukovat do kuchařky, ovšem vyžaduje to dosti vtipu a fantazie, abych pro rodinu vymyslela a navařila pestrou, zdravou, výživnou, chutnou a levnou večeři. Také musím neustále mít na paměti, abych měla k dispozici všechny suroviny k vaření. Nesmí mi scházet sebenepatrnější věc, musím mít přehled o tom, zda mám v kredenci dostatek cukru, soli, mouky, zda mi nedošel kmín nebo majoránka, a že je třeba dokoupit brambory, máslo, cibuli. Vařením teplé večeře ztrácím hodinu času. Celodenní mytí nádobí odhaduji na půlhodinu denně, s jeho utíráním se nezdržuji. Pak je tu ještě činnost, kterou nazývám „šukání po bytě“. To chodím po bytě a pátravým zrakem sleduji, co je třeba udělat. Tu vyměním pokecaný ubrus, tam posbírám skleničky a slupky od banánů, průběžně zametu podlahy. Smyji černou šmouhu ve vaně, vydrhnu vařič, zaleju žíznivé kytky, nakrmím hladové kočky, ustelu postele, prostě uvedu domácnost do stavu, aby vypadala jakž tak čistě a spořádaně. Je to minimálně hodinka denně. Denní práce tedy zabere celkem zhruba 4 hodiny denně, krát 30 dní, to je 120 hodin měsíčně.

Pak jsou tu práce týdenní. Ty se skládají: jednou týdně utřu všude prach, vyleštím skla a zrcadla, umyju nábytek, to je asi hodina týdně. Dále vyluxuji celý byt, to je asi půlhodina. Umyju všechny podlahy včetně chodby, to je taky půlhodina (jsem totiž rychlá jako blesk). Celkem to jsou 2 hodiny týdně, to dělá 8 hodin za měsíc.

Znám ženy, které žehlí třeba i ponožky, takže pořád jenom žehlí. Ovšem to není můj případ. Žehlení nemám ráda, žehlím jen to nejnutnější, proto mi žehlení vyjde na pouhé 2 hodiny měsíčně. Drobné zašívání pro celou rodinu odhaduji na hodinu. Převlečení všech postelí trvá půl hodiny a nákup různých předmětů do domácnosti či oblečení pro členy rodiny na pouhé 2,5 hodiny. Čili měsíční práce mi vychází celkem 6 hodin.

Čtvrtletní práce se skládá z umytí všech oken včetně vyprání záclon, to je asi 6 hodin.

V půlroční práci se věnuji vyčištění všech koberců, to je taky 6 hodin a do roční práce mohu zahrnout zavařování ovoce, lakýrnické a natěračské práce plus velký hloubkový úklid, dám na to 12 hodin.


    Celkem to dělá měsíčně: 
    denní práce 120 hodin
    týdenní 2x4= 8 hodin
    měsíční 6 hodin
    čtvrtletní 6:3= 2 hodiny
    půlroční 6:6= 1 hodina
    roční 12:12= 1 hodina 
    ----------------
    138 hodin

V zaměstnání člověk v průměru odpracuje měsíčně 170 hodin- vidíte tedy, že 138 hodin věnovaných domácnosti není zanedbatelný počet a název „druhá směna“ je zcela na místě. Nehledě na to, že v těch 170 hodinách strávených v práci je zahrnuto klábosení s kolegy, čtení novin, svačinka, mikrospánek po obědě, flirtování s kolegou, je to práce brutto, kdežto 138 hodin domácích prací je čistá práce netto. A to jsem do toho ani nezapočítala třeba práci na zahradě, kterou pojímám jako koníčka. Nebo celodenní lítání s dětmi po doktorech. Nebo probírání školních úkolů, či velké náročné oslavy a svátky jako jsou Vánoce nebo Velikonoce, narozeniny a podobné věci.

Kdybych těch 138 hodin vyplýtvaných na domácí práce mohla věnovat třeba malování obrazů, tak bych mohla měsíčně namalovat zhruba 10 krásných expresivních obrazů. Do roka bych z nich mohla uspořádat výstavu. Kdyby nebylo domácích prací, kde já už jsem dneska mohla být? Třeba jsem mohla být slavná malířka. Místo toho šmudlám denně nádobí u dřezu a beru to tak, že někdo to prostě dělat musí. Takže jsem se obětovala, ale naštěstí toho nelituju. Těch obrazů už bylo našmudláno obrovské množství, nemusím přidávat další, rodina je mi milejší.

Žena se v žádném období svého života nenudí. Vždycky má dostatek práce. V mládí ji zaberou veškerý čas malé děti. Když odrostlé děti konečně jednoho dne vylétnou z hnízda, už jsou tady staří rodiče, kteří potřebují její pomoc. Když rodiče zemřou a ona sama zestárne, nastoupí vnoučata a opět má o zábavu postaráno.

Už třetí generace žen je u nás vychovávána ve vědomí, že být zaměstnaná a zvládat při tom většinu domácích prací je zcela přirozené. I televizní reklamy přispívají k takovému přesvědčení, neboť nám stále sugerují, že má vařit, prát a mýt nádobí výhradně žena. Zejména mě iritují trapné reklamy na prací prášky, v nichž ženy soustavně prožívají orgasmus nad každým vypraným ubrusem. Prohlašovat, že domácí práce jsou pouze ženskou záležitostí je sprosťáctví. Práce jako práce. Pokud mají muži dobře zaplaceno, vykonávají „ženské práce“ zcela běžně. Za peníze jsou z nich skvělí kuchaři, perfektní umývači oken, dokonalí profesionální čističi koberců, pečliví myči nádobí v restauracích, či uklízeči v úklidových četách, atakdále.

Po socialismu u nás nastalo tržní hospodářství, s tržní logikou (trhni co můžeš), kdy je každému jasné, že zadarmo ani kuře nehrabe. Kdyby si žena všechny práce v domácnosti měla platit, aby se mohla stejně jako muž nerušeně věnovat své pracovní kariéře, asi by se nedoplatila. Oficiální služby jsou totiž velmi drahé. Jsou dostupné pouze pro „horních deset tisíc“. Jen bohatí si mohou dovolit najmout si hospodyni a vychovatelku, která zajistí potřebné domácí práce i péči o děti. Oba manželé se pak mohou bez problémů vracet do uklizeného bytu, k připravené večeři, vypranému prádlu a spokojeným dětem. Chce to jenom plnou peněženku. Cena, za níž lze v pražských agenturách pořídit kompletní péči o větší domácnost a chůvu pro dvě menší děti se rovná výši platu úspěšného manažera. Takže mladá žena, jež je doma na mateřské práci s dvěma malými dětmi, a která má byt vypulírovaný jako ze škatulky a děti spokojené, napapané a růžolící, by měla mít za to teoreticky plat jako úspěšný manažer.

Ale jak říkám, placené domácí práce jsou doménou boháčů, normální lidi si je nemohou dovolit. Co to tedy pro většinu lidí znamená? Že pokud rodina chce, aby matka byla usměvavá, hodná a příjemná, všichni členové rodiny by se měli podílet na domácích pracích. Je to přece rodinné hnízdo všech členů rodiny, ne jenom matky. Jde o to, aby členové domácnosti pochopili, že jejich válení se na kanapi je zaplaceno přetížením maminky.

Některé ženy, nespokojené s tím, že se jim nepodařilo přimět manžela a děti k domácím pracím, se jim za to podvědomě mstí. Stávají se z nich nesnesitelné domácí furie, jež peskují každého člena domácnosti za sebemenší prohřešek. Kvůli skvrně na sedací soupravě dokáží celý týden nepromluvit s manželem. Nebo ostřížím zrakem sledují dospívající děti pohybující se v obýváku, aby je vzápětí mohly napadnout za drobečky na koberci či neuklizený talířek a podobné hlouposti. To je jejich sladká pomsta. Nikdo se doma necítí dobře a všichni z bytu radši někam prchají- a ony pak mají vlastně méně práce.

Žena, která dopadne tak, že myslí jen na domácnost, pořád jenom uklízí, myje, vaří a drhne, může často předstírat ( i sama sobě), že to vše činí z lásky ke své rodině. Ale stráví-li tato práce veškerou její energii, že už ji nezbude čas na vlastní rozvoj osobnosti, stává se z ní slepice, která otravuje svým nízkým životním rozhledem všechny lidi okolo sebe. Ernest Borneman ve své Encyklopedii sexuality o tom napsal:„Domácí práce mohou velmi snadno vést k narušení manželského souladu pokud se nekonají z lásky, protože jsou to nejtvrdší, nejnudnější a nejméně regenerativní práce lidského života. Hrozí zničit elán a vitalitu ženy a učinit z ní neplacenou služku v rodině. Je-li domácí práce pociťována jako povinnost a není-li zvolena z přesvědčení, má ohlupující účinek, což ví každý, kdo kdy vedl svou domácnost. Jen nevědoucí patriarchové hovoří o ´ušlechtilé a zušlechťující práci ženy a matky´. Domácí práce však ani v nějaké budoucí společnosti nebude moci převzít jakási specializovaná instituce. Jsou tedy realitou, se kterou je třeba se vyrovnat. Dokud však nadále malá rodina vyžaduje dvojí zaměstnání ženy, není nic vyřešeno.“

Muže, kteří si založí rodinu a nechtějí se podílet na jejím chodu, ale naopak se žení proto, že rodinu pokládají za jakýsi zaopatřovací ústav zkritizoval Borneman ještě tvrději:„Tento konflikt pravděpodobně započal již v mladším paleolitu dělbou práce mezi ženou-sběračkou a mužem lovcem… To všechno však nebylo, jak nesprávně tvrdí někteří biologové výsledkem ´přirozené, vrozené nadřazenosti muže´, nýbrž výsledkem podpory jeho parazitního postavení a jeho inteligence na ženiny útraty. Protože kdyby neměl k dispozici onu zásobovací, děti vypiplávající a utěšitelskou instituci, ženské hnízdo, musel by se starat sám o sebe. A kdyby se staral sám o sebe i o své potomstvo, sám si vařil, pral, šil šaty a uklízel svou chatrč, nezbyl by mu čas, aby poznával svět a získal tak sílu k potlačení své ženy. Dnes jako tenkrát je manželský domov zdrojem energie, který nabíjí jeho baterie, když se vyčerpán vrací z práce. To, co považuje za svou mužnou sílu, svůj specificky maskulinní výkon, je ve skutečnosti síla ženy, která se o něj stará. V tomto smyslu není dobrý měšťanský, legitimně ženatý manžel o nic lepší než pasák, kterým pohrdá. Oba žijí z ženy, kterou vykořisťují.“

Za hodně nešvarů v moderní rodině může taky opičí láska matek ke svým synům. Matky totiž rády své syny osvobozují od úklidu. Vždycky to tak nějak v rodině podivně dopadne, že úklid připadne na dceru. Když je dívka starší než bratr, říká jí matka: Jseš starší, rozumná, on je malý, tak to ukliď. Když je dívka mladší, matka jí říká: On je starší, musí hodně studovat, nemá čas, tak to ukliď. Když jsou náhodou bratr se sestrou dvojčata, tak matka dceru nabádá: Musíš být jako žena pořádnější, tak to ukliď. V dcerách pochopitelně narůstá pachuť hořkosti a v jejich vnitru vzniká tatáž závist na bratrovy výsady jako za časů Freuda. Proto by matky synů neměly mezi dětmi dělat rozdíly a vést k úklidu obě pohlaví stejně.

Maminky však rády pečují o své chlapečky a ti jako dospělí muži rádi dovolí svým ženám, aby pokračovaly ve hře na „maminku“. Leckterá matka nabádá svého ženatého synka: Nic doma nedělej, to je její práce. Jinak si tě osedlá a budeš pod pantoflem. Matky dcer si však také nepřejí, aby jejich dcery potkal podobný osud jako je a tak je taky nabádají: Nebuď hloupá, nedělej mu služku. Vždyť pracuješ stejně jako on, tak ať taky něco doma udělá! Není pak divu, že se z matek synů i z matek dcer stávají neoblíbené tchyně, o nichž kolují nelichotivé vtipy. Je fakt, že dívka jež vchází do manželství není zvyklá na to, aby ji táta obsluhoval. Kdežto mladík vstupující do manželství je běžně zvyklý, že mu maminka posluhuje i v dospělém věku. Některý se žení vysloveně proto, aby maminku vyměnil za manželku a zachoval si pohodlí. Nevstupuje do manželství s myšlenkou, že on i manželka mají v domácnosti stejná práva i povinnosti.

Jeho očekávání bývají naplněna, novomanželka se o něj skutečně začne starat jako matka, protože to má zafixované z dětství. Úloha matky má ženě dopomoci k nepostradatelnosti. Když se ze všech sil snaží uspokojovat mužovy potřeby a zájmy, stává se na manželce stále závislejší. Jako by si žena říkala: Potřebuje mě, a proto mě nikdy neopustí. Mnoha mužům „mámomanželka“ vyhovuje, líbí se jim péče o svou osobu. Ale má to jeden háček. Manželkám se nevyplatí hrát si příliš dlouho na maminku, neboť si po letech takového soužití muž spojí představu manželky spíše s matkou, pečovatelkou a ošetřovatelkou než s milenkou. Spát s vlastní ženou mu pak připadá div ne jako incest. A tak „matku“ znenadání vymění za smyslnou milenku. Čili nejrychlejším způsobem, jak zabít vášeň v manželství je chovat se k muži, jako by žena byla jeho matka. Jak můžete vzrušovat někoho, k němuž jste se ještě před chvílí chovala jako k pětiletému harantovi: Máš čistý kapesník? Už sis vyměnil ponožky?

Existuje několik zaručených způsobů, jak se nikdy nedočkat pomoci v domácnosti. Pokud se žena mlčky prohýbá pod tíhou domácích povinností a doufá, že si toho někdo všimne a pomůže, nedočká se. Rozhodne-li se nechat rodinu udusit ve vlastní špíně, začne se dusit mnohem dřív než ostatní. Jestliže se rozpláče, politují ji a slíbí pomoc, nepomohou však víc než jednou nebo dvakrát. Začne-li občas křičet, budou to považovat za hysterický záchvat a čekat, až přejde. Většina žen tedy marně očekává, že každý člen domácnosti ví, s čím a jak často by jí měl pomáhat. Je to stejně bláhové, jako kdyby si drobný podnikatel jen tak najal pět zaměstnanců a očekával, že se sami dovtípí, co mají ve firmě dělat, zda účetního, uklízečku nebo mistra v dílně. Ač se to zdá k nevíře většina členů domácnosti si ani pořádně neuvědomuje, co všechno se vlastně musí pro její řádný chod udělat. Mají pocit, že čisté ponožky se líhnou ve skříni a prach z nábytku jednou za čas sublimuje do éteru.

Co tedy mají nebohé vdané ženy dělat? Musí se smířit s tím, že povedou věčný lítý boj s línou rodinou. Pořád je to ale lepší, než se stylizovat do role samozvané otrokyně domácích prací. To znamená, že nejprve se napíše seznam domácích prací. Musí na něm být úplně všechny- tedy ty, co se dělají denně a měsíčně, až po ty, které stačí udělat jednou za půl roku. Pak by se měla uskutečnit rodinná porada. Je-li seznam úplný, obsahuje zpravidla několik stránek. Každý normální člen pochopí, že prostě není možné, aby všechny činnosti vykonával jeden z jejích členů, zejména má-li běžné zaměstnání.

Druhým krokem je burza domácích prací, na níž si každý z rodiny vybere, co by dělal rád. Práce, které zbudou, se rozdělí podle schopností. Nebojte se zadávat drobné práce i malým dětem- aby si zvykaly pomáhat už od nejútlejšího věku. Mohou například uklidit po sobě hračky, vynášet smetí, zamést podlahu, zalévat kytky, apod. Měly by však být hodně chváleny a málo opravovány (pozor na to, i ty nejmenší děti z nejmenších dokáží být ohledně domácích prací pěkně „vyčůrané“ a svým malým povinnostem se všelijak rafinovaně vyhýbat. Kdo může být však nejvíc zaskočen, je muž. Pro některého z nich jsou totiž domácí práce přímým útokem na mužskou identitu, čímsi, co prostě nemohou přijmout. Jejich dílu odpovědnosti je to ovšem nezbavuje. V každém případě by pro všechny členy rodiny měla trvale platit alespoň tato zlatá domácí pravidla:
    
    Jestliže na tom spíš, ustel si to
    Jestliže to nosíš, ukliď si to
    Jestliže ti to upadlo, seber to
    Jestliže jsi z toho jedl, odnes to

A žena by měla v některých případech zůstat otrlá: Nevadí ti nosit tak špinavé boty? Mně taky ne. V nejkrajnějším případě by se mohla v rodině zavést tzv. Kniha domácích prací. Tato kniha by byla jakýmsi stálým rodinným inventářem, položeným kdesi na lednici. Všichni členové rodiny by do ní každý den zapisovali, jakou práci ten den pro domácnost vykonali a jak dlouho trvala. Přinejmenším by odpadly věčné hádky mezi sourozenci, kdo naposledy luxoval, či myl nádobí, a tak podobně.

1



Tátové, věnujte se víc svým dětem

Přehnaná pracovitost mimo rodinu přináší mužům plno problémů. Za všechno se totiž v životě musí platit. Při vší úctě k práci, a pracovitosti žije muž-dříč jen zpoloviny. Každý lidský život je jedinečnou příležitostí používat nejen strohou logiku, rozum a vůli, ale i cit. Bez sebekritického poznání sebe sama a bez schopnosti projevit partnerovi něžnou pozornost je náš vztah vážně podminován. A tím je ohrožen i náš pracovní úspěch. V tomto čase, kdy se cení schopnost velkého pracovního nasazení, bychom neměli dopustit, aby našemu úspěchu byl obětován náš pevný bod ve vesmíru: vztah našich nejbližších.

Pokud je muž svobodný, tak to jde, je to jeho věc jak si žije. Pokud se ale ožení a má dítě, měl by umět sladit pracovní kariéru s rodinným životem- stejně jako to musí udělat jeho žena. Vyvážení kariéry a osobního štěstí je totiž životně důležité. Chlap, který si pořídí děti a vidí je pak akorát z rychlíku nedělá dobře pro sebe, pro děti ani pro manželku. 

Dobrovolné galejníky honící prachy poznáme jak podle stylu práce, tak podle notorického zanedbávání rodiny, manželky a přátel. Nezřídka je toto zatvrzelé chápání kariéry začátkem konce. Diagnóza je pak jednoznačná- úspěšné ztroskotání v rodinném životě. Je ironií, že to, co pomáhá v kariéře, ruší vlny soukromého života. Ten analytický chlad, účetní myšlení “má dáti-dal”, ta úporná snaha prosadit se a jistá bezohlednost jsou dnes úplný mor. Vysoce postavení muži, kteří znají jen svou kariéru, s absolutním nepochopením bagatelizují dění mezi vlastními čtyřmi stěnami. Zanedbávaný rodinný život však postihuje především muže snažící se proniknout na špičku profesionálního žebříčku- dychtí příliš po moci a pak jim není pomoci. Kvůli uznání je nejeden muž ochoten pro vylepšení kariéry zaplatit cenu nejvyšší: téměř beze zbytku se zříká nároku na lásku a štěstí mimo pracovní sféru. Nadarmo se neříká jejich manželkám “zelené vdovy.”

Zkrátka ten, kdo se dnes vrhá do práce s nezdolnou umíněností a své pracovní penzum zvyšuje na dvanáct i čtrnáct hodin denně, je workaholik a svým způsobem vlastně nemocný člověk. Jeho závislost na práci je vášeň, která vyúsťuje v těžké rodinné a partnerské konflikty. Je ale hloupé vydělat miliony tak, že se nestačí užít. Podnikatel, co vstane v šest, přijde v jedenáct večer, nevidí ani vlastní děti, nemá dovolenou a pak se s nimi jednou za rok plácá 14 dnů na Kanárech, by si snad děti ani pořizovat neměl! Protože svým přístupem šidí děti o otce a manželku o manžela. Ostře vyvinutý smysl pro kariéru naprosto odsunul význam rodinného života na vedlejší kolej a to je špatně. Muž sice stoupá v zaměstnání strmě vzhůru, žena, potažmo rodina však klesá ke dnu. Dochází ke střetu dvou odlišných světů. Manželka dřepí celé dny s dětmi sama doma a on pracuje ve své firmě ve dne v noci. Na hladinu časem vyplave velká nespokojenost manželek i dětí. Manželky podnikatelů, zelené vdovy, trpí depresemi, protože žijí v trvalém stresu, zda jejich movitý a podnikavý muž netráví náhodou hezké chvíle s hezkou sekretářkou nebo rovnou někde v bordelu. Případy podnikatelů, kteří neunesou “tíhu” úspěchu a peněz bývají krizové. Zejména, když ještě nedávno vycházeli od výplaty k výplatě, a najednou jim začnou padat do klína vysoké příjmy z úspěšného podnikání. Otevře se jim jiný svět a oni si s tím nedokáží poradit- velké peníze tak dokáží rodinu dokonale rozladit.

Představy některých úspěšných podnikatelů o poslání jejich manželek jsou zdrojem dalších rozvratů: Já jsem ten, kdo těžce pracuje a vydělává miliony, mám proto po návratu domů právo na dokonalý servis. Připravenou voňavou lázní počínaje a sexem konče. Nemálo manželek však roli “servisgejš” sveřepě odmítá. Konflikty pak často dovedou pana podnikatele až do krizového centra. “Není bez zajímavosti, že pomoc zdejších odborníků nevyhledává téměř žádná podnikatelka”, říká jeden z psychologů.

Přitom je tu rozdíl: když dělá kariéru muž, rozumí se samo sebou, že mu žena zajišťuje servis, raduje se z jeho úspěchů, připravuje domácí nudle do polévky, nakládá svíčkovou a peče bábovky. Dělá-li však kariéru žena, je nucena zvládnout všechno sama a ještě vypadat, že ji to všechno ohromně baví. Muž okouzlený sám sebou a zahleděný jen do sebe, po celé hodiny vykládající o svých úspěších a starostech, aniž připustí, že i jeho žena má potřebu pohovořit o svých plánech, starostech i radostech, už dnes nemůže obstát. Měl by již dávno vědět, že jeho žena taky potřebuje pohladit, povzbudit a pochválit. Místo toho třeba musí poslouchat jeho glosy, jimiž komentuje její pracovní poměr: Mně budeš něco vykládat, jak jsi z práce unavená, když tam celý den probíráte jen drby a popíjíte kafe.

Muž, jemuž nedojde nebo nechce dojít, že se doba radikálně změnila, a že se tyto změny promítají i do milostných, manželských a rodinných vztahů, pokud k nim nezaujme reálné stanovisko, musí nutně pohořet. Přesně z těchto důvodů vzniká mnoho rozvodů. Co nakonec panu “velkému podnikateli” toto pachtění přinese? Často až příliš pozdě přijde na to, že tu velkou hru jménem život měl hrát na obou křídlech- v otázce peněz a lásky- se stejnou intenzitou. Že peníze kazí člověka, víme, že peníze dělají peníze, víme, že by nemělo být všechno jenom o penězích taky víme. Kdo tuší, že se chce v životě naplno věnovat stoprocentně jenom práci- ať je to muž nebo žena- tož ať si ty děti radši vůbec nepořizuje! K čemu si pořizovat děti, když se jim pak nemíním věnovat? I žena si obvykle bere muže, aby z něho něco měla, a ne aby se změnil v továrnu na peníze. Není jednoduše v lidských silách, aby žena byla skvělou, obětavou, vynikající a báječnou manželkou, dokonalou matkou i milenkou a nepřekonatelnou hospodyní- a to všechno bez odezvy. To už vyžaduje vlastnosti málem nadpřirozené. Mají pravdu psychologové, kteří volají po rovnováze mužského a ženského vlivu na děti. To znamená, aby se muži tolik nehonili jen za kariérou a věnovali se víc rodině. V praxi však stále výrazně převládá ženský princip, ve škole i doma. A přitom děti tolik milují společnost mužů, protože s tátou je tak nějak víc volnosti i legrace. Přetížený muž, jež je zaujat výhradně svou pracovní kariérou a na rodinu kašle, není pro dobrý rodinný život vhodný a pro výchovu dětí už vůbec ne. Ale pro fungování dobré rodiny není vhodná ani žena věčně přetížená. Žena, jež je nucena stíhat dvě směny- práci i celou domácnost bez pomoci manžela se také nutně negativně podepíše na svých dětech. Jaké z toho všeho plyne poučení? Že pro harmonické fungování rodiny je nejvhodnější stav, kdy se oba rodiče, nikoliv jen jeden, věnují svým dětem.


Práce dnes

Muži se bránili zuby-nehty proti intelektuálnímu růstu žen ještě hezky dlouho. V podstatě až po druhé světové válce padly poslední zábrany. Dnes už se mohou ženy věnovat čemu chtějí. To, co ještě včera připadalo všem jako neslýchaná věc, to dnes lidem připadá jako naprostá samozřejmost. Profesor Švejcar ve svých pamětech napsal: „Když jsem v roce 1915 nastoupil na vysokou školu, byly v celých Čechách pouze tři promované lékařky. A ženy- intelektuálky, to byly jedině neprovdané učitelky. Rozdíl oproti dnešku je tedy obrovský. Kdyby dnes ženy nepůsobily v tvořivé veřejné práci, celý život se zhroutí.“

Dnešní konzervativci (čili katolíci) rádi zdůrazňují, že je žena především matka a nic víc. Říkají: ženy by se měly vrátit do domácností, aby neubíraly chléb a uvolnily místo nezaměstnaným mužům. Kupodivu ale už nic neříkají o tom, jakým způsobem by pak měly být ty ženy finančně zajištěné, pokud je muž opustí. Počet rodin, kde je živitelem pouze žena, neustále stoupá. Bohužel tyto rodiny tvoří polovinu těch, které žijí pod oficiální stanovenou hranicí chudoby. Míra chudoby je v rodinách vyživovaných pouze ženou pětkrát vyšší než v úplných rodinách. Ovšem katolíky tyhle skutečnosti nezajímají.

V postoji státu (přesněji řečeno poslanců) rovněž existuje velké pokrytectví. V Česku je hodně žen, které by nesmírně rády zůstaly natrvalo doma a věnovaly se naplno jen rodině. Bohužel však nemohou, protože stejně jako za socialismu muž rodinu sám neuživí. Sociální podmínky vytvořené, nebo lépe řečeno nevytvořené, poslanci, nejsou pro ženy příznivé ani dnes. Opět musí chodit do práce ať chtějí či nechtějí. Rodina se z jednoho platu neutáhne ani náhodou- a taky by pak nedostaly důchod. Práci v domácnosti pro celou rodinu a výchovu dětí posranci za práci nepovažují, neboť to dávají jasně najevo svými zákony. Proč třeba neuzákoní, že žena, která by zůstala doma a pečovala o děti do 15 let, že by se jí ty roky odpracované v domácnosti počítaly do důchodu? Je snad ta práce v domácnosti tak lehká, přiblblá a podřadná, že nestojí státu (tedy posrancům) vůbec za žádné ohodnocení? Anebo když se na tom stát nechce nijak podílet, tak proč neudělají posranci zákony, že když se manžel rozvede, tak bude rozvedenou manželku bez řečí a povinně živit až  dokud nenajde práci? Nebo si snad posranci myslí, že ženy mohou žít ze vzduchu? Až si budou moci ženy svobodně rozhodnout, zda chtějí být zaměstnané, nebo pracovat v domácnosti, jelikož jedno i druhé bude pro ně stejně výhodné, teprve pak to bude v pořádku. Místo toho musí být naprostá většina žen  zaměstnaná a opět má na hrbu dvě směny- stejně jako za komoušů. 

Ženy jsou pořád jaksi rozpolcené, vždy se potýkají s problémem, jak sladit dohromady kariéru a rodinu. Vypadá to jako začarovaný kruh: když chce žena v zaměstnání něco dokázat, šidí rodinu. A když se věnuje rodině, tak zase šidí práci mimo domov. Jak se říká, kdo dva zajíce honí, žádného nedohoní. Aneb nelze sedět na dvou židlích zároveň. Muži jsou ve výhodě, ti takové starosti nemají. Žena prostě musí v určitém okamžiku života zvolit kdy kariéru a kdy rodinu- a žádná varianta není ideální. Některé vzdělané ženy odsunuly zakládání rodin i úlohu matky a začaly se především stoprocentně prosazovat v práci. Když je jim však čtyřicet, náhle zjistí, že jim přes všechny pracovní úspěchy něco ke štěstí chybí. Takže ani tohle není ideální řešení. Problém je však řešitelný, hodně totiž záleží na dohodě s partnerem, kdy mít dítě a jak zajistit chod domácnosti. V zásadě si ženy mohou vybrat mezi čtyřmi základními životními modely:
 
      1.Věnovat celý svůj dospělý život obětavě rodině a nechat se živit manželem (ovšem tahle varianta je v dnešní době nesmírně riskantní, je to domeček postavený z karet, který se může kdykoliv zbortit, pokud se žena rozvede).
       2.Mít děti brzy a pak si s odrůstajícími dětmi začít pomalu budovat karíéru (zde však žena těžko vplouvá do pracovního procesu, protože si už příliš zvykla na domácnost, takže dlouho pokulhává ve vývoji).
      3.Zůstat bezdětná a věnovat se jen své kariéře (pak ovšem žena musí svůj život zcela vyplnit prací, aby ve starším věku necítila jistou prázdnotu).
     4.Vybudovat si napřed kariéru a teprve později si pořídit děti. Po mateřské se pak brzy vrátit do práce s tím, že se s manželem napůl podělí o všechny povinnosti v rodině (Je to nejvýhodnější varianta).

Rozepíšu podrobněji, proč je poslední varianta nejvýhodnější. Proč by si i žena měla napřed vybudovat svou pracovní kariéru? Je to především proto, aby se vyhnula riziku nekrytých zad. Nemyslet na zadní kolečka se v mafiánském kapitalismu, který zde máme, rozhodně nevyplácí. Naši drazí posranci totiž rozhodli, že žena, která si neodpracuje dnes již dokonce 30 povinných let, místo dřívějších 25 let, nedostane důchod. Pokud obětuje svou kariéru rodině a věnuje se hlavně domácnosti, a z toho důvodu si najde lehčí, ale málo placenou práci, riskuje, že bude mít nízký důchod. Kdyby od ní muž po letech společného života odešel za mladší a krásnější, zůstaly by jí  oči jenom pro pláč, protože na stará kolena by ji čekala velmi nízká životní úroveň. Posranci totiž u nás neuzákonili, že by rozvedená žena měla mít stejnou životní úroveň i v důchodovém věku, pokud se s ní manžel, který si celý život na její úkor budoval svou kariéru, rozvedl. A tak rozvedené ženy v důchodu, kterých zde není rozhodně málo, nepobírají od  svých bývalých mužů žádný příplatek za to, že vychovaly děti a vedly celou domácnost bez jeho pomoci. Na úkor své pracovní kariéry. Pracovaly celý život ve dvou směnách a na stáří za to za odměnu živoří v bídě. Moje matka sama vychovala státu šest pracovníků-daňových poplatníků, celý život zároveň i pracovala, a pak za to pobírala hanebně malý důchod, nejnižší z nejnižších. To samé postihlo i mou švagrovou, která vychovala sedm dětí a také vedle toho zároveň pracovala jako prodavačka v obchodě a nyní má tak malý důchod, že bude muset pracovat až do smrti, aby neumřela hlady. V současné době k tomu mohu připočíst i vlastní zkušenost, neboť již také pobírám řádný důchod. Celý život jsem dávala přednost rodině před pracovní kariérou a vařila jsem pro rodinu ráda domácí chutné večeře- ale byla jsem za to po zásluze potrestána. Za mou celoživotní práci, to znamená za dvě pracovní směny, tedy 31 odpracovaných let v zaměstnání a dvě vychované děti v řádné rodině mě stát (posranci) odměnil žebračenkou 4600 korun českých (píše se rok 2013). Přitom jenom holé bydlení stojí 7000 Kč.

Všimněte si, že ani nevycházejí statistiky, kolik berou důchod muži a kolik berou ženy. Radši se tím naši vládnoucí papaláši nechlubí, jaké zde nastavili ostudné podmínky pro výpočet důchodu. Sami sobě však nezapomenou nadělit pohádkové platy a k tomu obrovskou spoustu dalších finančních výhod. A navrch mnoho výletů zdarma do exotických zemí. Lidi, proč chodíte furt  tyto zkorumpované vyžírky volit? Cožpak nechápete, že je zastupitelská demokracie totální podvod? To není žádná zastupitelská demokracie, ale zastupitelská totalita! Vždyť nám neomezeně vládnou organizovaní zločinci, které nemáme možnost na žádný způsob ani odvolat z funkcí, natož něco rozhodnout v řádném referendu.

Jak se mohlo stát, že mi byl vyměřen tak malý důchod? Vzniklo to jednoduše. Poslanci určili, že pro výpočet důchodu je klíčových posledních 5 let před důchodem- z těchto let se hlavně ta výše důchodu vypočítává. Nebere se ohled na to, že v té době už bývá mnoho stárnoucích lidí bez práce, nebo jsou nemocní a jen čekají, až budou mít nárok na důchod. Já jsem těch pět klíčových let v předdůchodovém věku pečovala o svou nemocnou matku. Za tuto činnost jsem od státu nedostala ani korunu. A pak jsem se navrch nestačila divit, když mi byl vyměřen důchod.

Rodina se  velmi snadno rozpadá. Už je to nyní téměř každé druhé manželství. Je to katastrofa a papalášům nahoře to vůbec nevadí. Nikdo nechce vidět tvrdou realitu jaká panuje v Česku- že totiž 90 procent žen rozvodem rapidně zchudne. To je tvrdá statistika, která se nedá okecat. Když se zbohatlý podnikatel rozhodne vyměnit stárnoucí manželku za novější model, je to pro něj snadné, ale pro jeho stárnoucí ženu nikoliv. Najít si vhodnou práci po delší pauze je obtížné i pro ženu s vysokoškolským vzděláním; navíc u řady profesí se ztrácí kvalifikace. To jsou tedy hlavní důvody, proč by měla žena mít dobře placenou práci a budovat svou pracovní kariéru, i když má děti. Vykřikovat, že povinností ženy je být v domácnosti a starat se o děti i manžela za situace, kdy k tomu nemá zajištěné žádné zákonem stanovené sociální podmínky, je prachsprosté pokrytectví a sprosťárna nejhrubšího zrna. Může mi někdo vysvětlit, proč se má žena dobrovolně programově vrhat do bídy? A proč kvůli výchově dětí je okrádána na důchodu, místo aby byla za to nějak finančně ohodnocena?

Někteří muži žádají o zrušení výživného na děti, protože nemají práci. A někteří soudci jim vyhoví. A to přesto, že v Česku bývá výživné proti zbytku Evropy přímo směšné. Průměrné náklady na desetileté dítě se pohybují okolo 7500 Kč. Ale soudci ze setrvačnosti většině mužů napaří 2000 Kč výživné. Od státu žena dostane asi tisíc přídavků na dítě, takže když to spočteme dohromady, tak 4500 Kč žena zaplatí na dítě ze svého platu. Veškerá péče a práce kolem dítěte je pochopitelně naprosto zdarma. A k tomu musí žena přijmout jakoukoliv podřadnou a málo placenou práci, protože si jako rozvedená samoživitelka samozřejmě nemůže nijak vyskakovat a přehnaně si vybírat. Poté co státu takto ZE SVÉHO VLASTNÍHO PŘÍJMU žena vychová občana, tak stát si výsledky její práce zprivatizuje, neboť z občana udělá daňového poplatníka (alias dojnou krávu z níž vysává co se dá), ale ženě za to poskytne za její dvojitou práci mizivý důchod. Za to, že celý život kvůli dětem vše pytlíkovala jak se dá, žádnou kariéru kvůli nim neudělala. I když původně třeba byla velmi schopná a měla na víc, než jen někde makat za pár šupů a nechat se vykořisťovat svým zaměstnavatelem. A to ani nemluvím o tom, že se jaksi samo sebou ve  společnosti předpokládá, že se ženy středního věku postarají i o staré rodiče. Taky samozřejmě, jak jinak, zadarmo.

Většina lidí má dost vymytý mozek propagandou od placených mainstreamových manipulátorů davů, když se pořád ohánějí přírodou a geny. Člověk už dávno není zvíře, ale tvor, který používá ROZUM. Takže jeho chování se řídí převážně memy, morálkou a zákony, nikoliv geny. Na člověka platí teorie her, nikoliv vrozené chování. Každá lidská bytost, bez ohledu na to, jestli je muž nebo žena, vyhledává takové podmínky k žití,které jsou pro ni nejvýhodnější. Pokud jsou podmínky k životu „elitami“ nastaveny tak, že je pro ženy zůstávat v domácnosti krejně nevýhodné, pak mohou všichni nad tím lamentovat jak chtějí, situace se nikdy nezmění. Až bude výhodné být s dětmi doma, tak většina žen VELMI RÁDA s dětmi doma zůstane. 

Nové myšlení znamená pochopit, že ozdravit rodinu a podpořit pracující ženu-matku lze jedině náležitým zdůrazněním a doceněním muže v roli otce- spoluobstaravatele domácích záležitostí. Znamená to zavést důsledně jednotnou výchovu dívek a chlapců k péči o dítě a domácnost. Stejná výchova obou pohlaví k rodičovství je nutná, aby přijali jako samozřejmost myšlenku, že domov a děti patří jim oběma. Máme před sebou ještě kus cesty, než slovo táta začne znamenat něco právě tak milujícího jako slovo máma. Než bude pro muže právě tak přirozené mít dvojí povolání- domov a zaměstnání. 

Ženy už dnes dávno mají přístup ke všem povoláním, dokonce už pracují i ve vysloveně odjakživa mužských sférách. Přesto i dnes platí, že „ženská řemesla“ která často souvisí se službami a  péčí o člověka, jsou málo placená. Mezi hlavní ženské profese spojené s péčí o člověka patří především zdravotní sestry (péče o pacienty) a učitelky s vychovatelkami (péče o děti). Ve službách všeho druhu pracují ženy jako kuchařky, číšníce, prodavačky, hospodářky, kadeřnice, uklízečky, a tak podobně. Zajímavé je, že u povolání souvisejících s ženskou krásou si ženy vydělají víc než kdekoliv jinde. Povolání související s krásou, to jsou především manekýnky, modelky, striptérky, herečky a zpěvačky. „Když si svléknu podprsenku, vydělám si za večer tolik, co servírka za týden“, přiznává jedna z přivydělávajících si vysokoškolaček. Ovšem ženské profese založené na kráse, mívají i svá úskalí. Jelikož jsou lukrativní, jsou v nich ženy dost závislé na blahovůli bohatých byznysmenů a investorů. „Nač to tajit“, říká jedna z hollywoodských hvězd, „pozoruhodnější roli herečka dostane podle toho, zda si lehne do úhlopříčky, kterou si přeje pan režisér nebo producent.“ 

Zaměstnavatelé nevymysleli výběr či rozlišování žen podle jejich vzhledu jenom z potřeby půvabné dekorace svých pracovišť, jak by se mohlo na první pohled zdát. Motivem je strach o zachování existující společensko-mocenské struktury. Právě pro její zachování je mýtus krásy, kterému podléhá celá společnost, velice podstatná zbraň i v pracovním procesu. Po ženách se dokonce vyžaduje krása i tam, kde se vysloveně nehodí. Vemte si třeba profesionální komiky. Traduje se, že ženy mají menší smysl pro humor než muži, a proto je prý tak málo komiček. Není to pravda. Příčina je jinde. Zatímco mužští komici krásní být nemusí, po ženách se vyžaduje, aby byly krásné i jako komičky. Obličej mužského komika má být co nejsměšnější a nejpitvornější, ale komička má být půvabná. Představte si, že by Vlasta Burian byl krásný jako Alan Delon. S takovým obličejem by si jako komik ani neškrtl. V lidské kráse totiž nic není k popukání, krásný člověk může hrát leda první milovníky. Proto má většina profesionálních komiků buď od přírody legrační obličej, nebo se o to alespoň sami snaží, aby vypadali co nejsměšněji. U žen to neplatí. Ženské komičky, pokud nejsou zároveň také krásné, tak se obvykle nemohou v šoubyznysu prosadit. Vlivní byznysmeni je do zábavního průmyslu prostě nepustí. Až budou moci nehezké ženy se svým směšným ksichtem vystupovat na jevištích, bude komiček podstatně víc. Měla jsem to štěstí, že jsem zažila několik takových rozených komiček, které měly přímo dar shůry rozesmávat lidi. Kolikrát jsme řvali smíchy a prohýbali se až na zem, když některá z těchto rodilých komiček jen tak ledabyle prohodila nějaký vtip. Svět byl díky nim hned veselejší. 

A jak se až do dnešních dnů vyvíjela mužská řemesla? Muži mají obrovskou tradici zejména v intelektuální oblasti. Ale taky v oblastech, které souvisí s jejich samčí autoritou a větší fyzickou silou. Hodně mužů tedy pracuje v „autoritativních a silových povoláních“. Autoritativní povolání jsou všechny řídící funkce a v těch silových pracují například horníci, hutníci, slévači, stavbaři, kopáči, apod. Do autoritativních a zároveň silových řemesel bych zařadila i vojenské řemeslo, policii i tajné služby.

Přiznávám, že vojenské řemeslo, i když patří mezi nejstarší mužská řemesla, je mi značně nesympatické. Otevřeně prohlašuji, že k vojákům a válečníkům mám odpor. Armáda je příliš přebujelá a šíleným způsobem užírá miliardy ze státního rozpočtu. Je to bezedná černá díra, která polyká miliardy a není z toho žádný užitek. Je to prostě parazitní organizace, která navíc v naší malé zemi nám v minulosti stejně nebyla nikdy k ničemu. Armáda selhala vždy, když jsme to nejvíc potřebovali. Popravdě řečeno nám nebude zapotřebí ani v budoucnosti. Proti komu bychom asi tak bojovali? Proti Rusům? Proti Němcům? Nebo napadneme Maďary? Je to zbytečný přepych, zbytečně vyhozené peníze. Je přímo ostudné, že se i z českých profesionálních vojáků stali okupanti v Afghanistánu a Iráku. Miliardy promrhané v armádě by se tolik hodily v zanedbaném zdravotnictví, školství či k ozdravění životního prostředí. V podstatě jsou vlastně všechny armády světa genocidní organizace. Ničí všechno na co příjdou- civilisty, kulturní památky, lidská obydlí, továrny, přírodu, ovzduší, prostě všechno. Finančním oligarchiím ve velkých zemích slouží armády k porobení cizích zemí a k drancování jejich přírodního bohatství. Ale dokud budou existovat mocné zbrojařské korporace, vyrábějící ve velkém vražedné zbraně, nebude na naší planetě nikdy klid a mír.

Každá armáda světa, naši nevyjímaje, je po ekonomické stránce neproduktivní živel, poněvadž nic nevyrábí a je vydržovaná z daní pracujících. Nejlepší alternativou by bylo zrušení všech armád světa a všech vojenských paktů. Bylo by to ideální, ale chápu, že je to neuskutečnitelná utopie, dokud existují vládci světa ( globální banksteři), kteří si zbrojní průmysl zrušit nepřejí, protože jim už mnoho staletí přináší pohádkové zisky. 

Nejen armáda, ale i politici jsou neuvěřitelně zkorumpovaní. Již dvacet tři let od „revoluce“ jsme svědky nepřetržitých korupčních skandálů, které navíc vždy zůstávají nepotrestané. Předražené vadné padáky, kvůli nimž zahynulo několik parašutistů, má na svědomí „velký“ politik a křesťan Kalousek. Předražené gripeny, které po nás NATO ani nepožadovalo, měli na svědomí zkorumpovaní poslanci, kteří tenkrát všichni do jednoho shrábli tučný úplatek. Těch skandálů spojených s korupcí je příliš mnoho, než abych je zde všechny podrobně jmenovala. Další nepotrestaný skandál byl třeba i nákup předražených pandurů. Byly nakoupeny třikrát dráž než pandury v Portugalsku a proslýchá se, že jednu miliardu úplatku shrábly ODS s ČSSD, rukou společnou a nedílnou, nekoukajíc při tom napravo či nalevo. Peníze prostě nesmrdí, jak kdysi řekl bývalý prognostik a bývalý prezident Klaus.

Další velmi staré řemeslo mužů souvisí rovněž s vojáky. Sotva se z lovců a pastevců stali válečníci, tak ti potřebovali zvědy, špehy a špióny, jež by vyslídili, co se chystá v nepřátelském táboře. Špiónství má tedy velmi dlouhou tradici a je dodnes hlavně zaměstnáním mužů, ženy se v něm vyskytují sporadicky. A když náhodou ano, tak jsou využívány pro svou krásu. Měly často úlohu pouhé návnady, na niž se má nějaký agent chytit jako na vějičku. Krásná žena byla vhozena do špiónské sítě jako tučná lahodná moucha, na niž se občas chytil některý z dobře schovaných pavouků. To byl i případ slavné Mata Hari (což malajsky znamená Oko úsvitu). Mata Hari byla tanečnice s nepříliš šťastným osudem. I v jejím případě ji špioni zatáhli do svých sítí, a pak čekali, až se na ni někdo chytí. Špatně však odhadli její náturu. Nepracovala tak, jak si představovali. Měla svůj vlastní imaginární svět plný fantazie a ten skutečný, nebezpečný svět mužů ignorovala. Milovala sex a muži ji zajímali hlavně od pasu dolů. V jejich světových intrikách a machinacích se nevyznala a ani se o ně nestarala. Mocní muži se nakonec rozlobili, měli jí už plné zuby. Nač pořád sledovat tu stárnoucí bezvýznamnou kurvu? Stojí to velké peníze a výsledky nejsou žádné. Čtyřicetiletá Mata Hari si totiž místo práce ráda užívala s osmnáctiletými mladíky. A tak ji tentokrát málo galantní Francouzi chytili a popravili za tichého souhlasu všech ostatních špionů z cizích zemí.

Dnes je celý svět skrz naskrz prošpikován tajnými službami (i Putin byl špion) a tyhle instituce vedle armády stojí pracující občany rovněž obrovské peníze. I na našem malém území operují tajné služby z celého světa. Většina těch tajných služeb tráví čas tím, že se všichni vzájemně tahají za nos a v podstatě nic užitečného nedělají. Nejvlivnější a nejobávanější jsou ovšem americká CIA a izraelský Mossad, ti jsou velmi nebezpeční. Většina cizích zpravodajských služeb působí pod krytím obchodních společností a shromažďují informace všeho druhu. Civilní i vojenské rozvědky mapují situaci v bezpečnostních složkách a třeba i nálady veřejnosti. Kromě těchto civilních a vojenských agentů pracuje pro tajné služby svého státu i řada novinářů a diplomatů.

Náš ministáteček má tři tajné služby. Je to Bezpečnostní informační služba (BIS), civilní rozvědka a vojenské tajné služby. Všechny tyto tajné služby jsou tak tajné, že ani nevíme ( my daňoví poplatníci), kolik nás ta sranda stojí. Vzpomínám si na svůj vlastní zážitek z dob komunistů. Šla jsem si koupit něco k snědku do bufetu Zlatá Praha. Byla neděle dopoledne, bylo pošmourno, silně mrholilo a Žižkováci byli ještě zalezlí ve svých zchátralých domech. Po Koněvově třídě se však procházela neuvěřitelná spousta chlapů. Byli to svalnatí, udělaní muži v nejlepších letech a někteří z nich byli vyslovení fešáci. Chodili ve skupinkách po dvou, po třech, po čtyřech, nahoru a dolů ulicí a byly jich celé zástupy. Zpočátku mne napadlo, že se někde hraje fotbal, ale vzápětí jsem si vzpomněla, že má přes Žižkov jet Brežněv, aby mohl položit věnec k hrobu neznámého vojína. Stovky těch chlapů byly tajní a estébáci! (Ta čeština je fakt děsná- stovky byly, místo tajní byli. Má to smysl pořád takhle přemýšlet nad pravopisem, místo abych se soustředila na text?) Pamatuji se, jak jsem se tenkrát rozhořčila: Vida, kolik darmošlapů a darmožroutů se živí v tajných službách. Nám tady padají zchátralé baráky na hlavu, ale na tohle komunisti peníze mají! A vůbec- byli strašně nenápadní ti socialističtí tajní. Pod našimi okny, v zapadlé uličce, se zničehonic objevil velký kamión a stál tam celý den. Nedaleko se procházel dělník v bezvadně čistých, úplně nových montérkách a nahlížel do popelnic. Skutečně, velmi nenápadný byl.

Vedle armády vojáků a skryté armády špionů je tu ještě policie a bezpečnostní služby všeho druhu. Policie by mohla být velmi užitečná instituce- pokud by dovedla účinně občanům pomáhat a chránit je před lumpy. Ale není tomu tak. Policie pomáhá  chránit především lumpy, to znamená „elitu“ nahoře před občany kdykoliv jsou nějaké demonstrace. Místo aby se policisté spolu s občany vrhli společně na ty lumpy nahoře, tak naopak vždy bezdůvodně zmlátí a zatknout občany.  Ale i v běžných životních situacích se občané cítí často ohroženi a málokdo je s prací policie spokojený. Pomalu každý druhý občan u nás má zkušenost s okradením, ale bohužel neznám ve svém okolí jediný případ, že by okradený člověk dostal zásluhou policie svůj majetek zpět. Policisté akorát obřadně sepíší protokol, a tím to pro ně zhasne. Vůbec nejraději od slušných občanů vybírají pokuty, to je jejich hlavní činnost.

Na jedné straně příliš mnoho mužů páchá kriminalitu a na straně druhé příliš mnoho mužů hlídá, aby se kriminalita nepáchala. Z pracovního procesu je tak odčerpáno mnoho zdravých, mladých, silných mužů, kteří by mohli dělat něco užitečnějšího, než jen někde celý den postávat a bloumat jako ochranka nebo bodyguard. V nemocnicích například chybí svalnatí muži, říkejme jim bratři, k přenášení těžkých pacientů- ale tam se nikdo nehrne. V Česku je prý zaregistrováno přes dva a půl tisíce soukromých bezpečnostních agentur. Všechny ty agentury neživí jen hlídání bank, skladišť a podniků. Není složité si domyslet, proč některé z nich mají ve výzbroji například brokovnice s laserovými zaměřovači. Samozřejmě, dá se z nich přesně střílet. Ale laserový paprsek stejně spolehlivě zaměří odposlechový směrový mikrofon -na stometrovou vzdálenost zachytí slovo od slova tichý rozhovor.

Naštěstí zůstává i tak mnoho profesí, kde jsou muži velmi užiteční- chirurgem počínaje a popelářem konče. Pro mnohé muže je práce smyslem života, a proto v ní dosahují větších úspěchů než rozpolcené ženy. Na druhé straně je pravda, že muži dosahují vysokých pracovních met i díky jiným okolnostem. Ve světě řízeném muži to ženy nemají lehké ani v práci mimo domov. Dodnes jsou na celém světě využívány jako levná pracovní síla. Zastíraná platová či kariérová diskriminace, nebo otevřená mzdová diskriminace stále existuje hlavně v resortech, kde mají ženy převahu. Infiltrace žen do nějakého oboru vždy znamenala snížení průměrných výdělků. Naproti tomu tradičně mužské obory, kde možnost nahrazení ženskou pracovní silou je minimální, si zachovávají vysoké mzdy. Vědci zjistili, že na vysoce stresových a málo placených místech, pracuje dvakrát víc žen než mužů. Pokud totiž muži zastávají vysoce stresové místo, pak je to v takové pozici, kde mohou průběh své práce ovlivnit. Ženy naopak musí podávat perfektní výkon, avšak v pozicích, jež jsou podřízené. Není to vůbec náhoda, že klasické vysoce stresové povolání zdravotních sester je plně feminizované.

A nakonec ještě jedna věc: ženy všude ve světě málo postupují do řidících funkcí. S jmenováním žen do řídících a vedoucích funkcí je vždy spojena větší skepse než při jmenování mužů. Všude mají klíče k moci muži a ti radši obsazují do vedoucích funkcí své kolegy muže. I když jsou ženy po celém světě stále vzdělanější a častěji než v minulosti obsazují prestižní, dobře placená místa, je jich na nejvyšších manažerských postech stále ještě málo. Hlavní příčina tohoto jevu je spatřována v tom, že ženy sice úspěšně zdolávají příčky pracovního žebříčku, najednou však narazí na „skleněný strop“, kdežto jejich mužští kolegové lehce pokračují dál. „Ženy představují ve světové ekonomice přes čtyřicet procent všech pracovních sil, ale mezi manažery na špičkových firemních postech jsou zastoupeny jenom dvěma třemi procenty“, uvedla studie Mezinárodní organizace práce.

Zmíněnému ukazateli napovídá i domácí realita. Posledně zveřejněný průzkum potvrdil, že ředitelské křeslo patří v tuzemských podnicích ženám asi jen ze dvou procent a post náměstka ředitele z deseti procent. Navíc i ženy, kterým se podařilo vystoupit až na nejvyšší příčku, vydělávají podstatně méně než muži. Při obsazování vedoucích funkcí dosud panují zejména ve velkých firmách předsudky. Podle nich by šéfování mělo zůstat mužskou doménou, neboť ženy jsou více vázány na rodinné povinnosti, jsou psychicky labilnější a zdaleka se netěší mezi podřízenými takové autoritě jako „silní“ muži.

V mužích je zakořeněna velká chuť vládnout. Všechny již dříve vyjmenované mužské vlastnosti předurčují muže, aby dospěli ve svých pracovních oborech k nejvyšším metám. Dovedou se vybičovat k neuvěřitelným pracovním výkonům, dovedou pracovat v jednom zátahu třeba 20 hodin denně a jako silný motor je žene velká ctižádost, soutěživost, touha po moci, atakdále. Ženy se tolik neženou. Necítí potřebu být tak strašně aktivní, spokojí se s normálním tempem. A taky hodně žen po vystudování nějaké školy propadne jakési intelektuální lenosti. Nemají žádné zvláštní ambice, podléhají zvykům z minulosti, stále mají dojem, že stačí být krásná a svět jim bude ležet u nohou. Taky se chtějí vdát, mít děti, a z toho důvodu už dopředu hází flintu do žita. Spokojí se s kompromisy a s průměrností a při dětech to kolikrát ani jinak nejde, protože hodně záleží na přístupu jejich manžela. Dovedete si představit ředitele, jak úderem čtvrté zamkne psací stůl, vlítne do auta, cestou vyzvedne dítě ze školky, starší odvede do hudební školy, s mladším si pospíší nakoupit, poklidit, vyžehlit, s jednou ratolestí si zopakuje básničku a s druhou matematiku? Asi vám takový obrázek připadá absurdní. Zato připomíná mnoho žen ve věku od 25 do 40 let. Takže mají pramalou šanci, aby se z nich rekrutovaly kandidátky na ředitelky, natož aby se jimi stávaly.

Když vysokoškolačka dělá uklízečku, nikomu to nevadí. Ani vlastnímu manželovi ne. Když však získá vyšší postavení nebo vyšší plat, vadí to kdekomu. I vlastnímu manželovi. Dá to práci, hledat neustále správnou taktiku, jak dosáhnout svého, aniž by podřízení muži měli vztek, že jsou nepřípustně „ovládáni ženou“. Jedna redaktorka v televizi řekla:“ Ženská musí být o sto procent lepší než chlap, aby byla uznána a přijmuta na místo, které může dělat každý průměrný mužský. I v redaktorské práci, ty lepší pracovní náplně si pro sebe uzurpují vždy muži, ženská si tam ani neškrtne“. Ale nemusíme zoufat nad tím, jak jsme zaostalí. O amerických poměrech spisovatelka Iva Hercíková prohlásila:“Americký svět je světem mužů. Ženy na srovnatelných postech jsou tam daleko hůře placeny, méně snadno se dostávají na vedoucí místa. Amerika je plná protiženského rasismu. V Evropě si ten tón ani neumíme představit. Evropa je v tomto ohledu mnohem svobodnější. Amerika je mužská společnost ovládána muži. Nic víc“.

Ale podle nejnovějších průzkumů prý už lidem tolik nezáleží na pohlaví nadřízených, vždyť koneckonců jsou ti mana-žéři stejná pakáž. Téměř polovině obyvatel Česka je lhostejné, jestli je jejich nadřízeným muž nebo žena. Stále přibývá těch, kteří pohlaví svého nadřízeného nepřikládají žádný význam. Ovšem dotázané ženy jsou více ochotné akceptovat v řídících funkcích obě pohlaví, muži snášejí nadřízenou ženu o něco hůře. Průzkum veřejného mínění také ukázal, že na nadřízených mužích si lidé nejvíce cení jejich rozhodnosti a autority, případně i odbornosti či inteligence. Vedoucí ženy zase u svých příznivců bodovaly nejčastěji pečlivostí, důkladností a rozvážností nebo i schopností řešit vztahy mezi lidmi.

Svět se nám mění před očima závratnou rychlostí a ženy a muži hledají svou novou identitu. Ženy jsou náhle osvobozeny od přemíry porodů. Z mužů už dávno nejsou hlavy rodin. Obě pohlaví byla ošizena o své tradiční role a musí si zvykat na role jiné. Ale žena se změnila daleko víc než muž. Kdybychom postavili vedle sebe ženu 19.století a dnešní ženu, stály by zde vedle sebe dvě  rozdílné bytosti- natolik se změnily jejich vlastnosti. V současnosti zkrátka prožíváme období, kde se odlišné role mezi oběma pohlavími rozplývají, což se někdy může jevit nevýhodné pro obě strany. Od ženy se nejen očekává, že bude laskavou matkou, která sleduje s obdivem kariéru svého partnera, ale že uplatní své sociální a profesionální znalosti a pomůže ekonomicky zajistit rodinu. Od muže se naopak očekává, že při svém profesně orientovaném životě se bude umět taky kdykoliv postarat o děti a zabezpečení základního chodu domácnosti. K ideálnímu muži dnes patří  vlastnosti, které se dříve očekávaly jen od žen. K ideální ženě dnes patří vlastnosti, které se dříve očekávaly jen od mužů. Čili se vlastně od obou pohlaví očekává totéž. Tradiční pojetí mužských a ženských rolí se definitivně zhroutilo. Vzniklý prostor nabízí zatím více nedorozumění než výhod. Je jasné, že to muži mají těžší než ženy, protože je nesnadnější vzdát se svých tisíciletých výsad. Záleží hodně taky na ženách samotných, aby si daly pozor, koho si berou za muže. Měly by si vybírat citlivé, chápavé muže a ne nějaké zaostalé křupany s předpotopními názory.


Otrokem snadno a rychle

Po internetu koluje článek s názvem Otrokem snadno a rychle, který zde ráda zveřejním, neboť souvisí s tématem mé kapitoly:
    1) Je třeba především dodržovat základní pravidlo: SKRYTOST. Nejsnáze se dosáhne uvedeného zadání, když druhá strana nebude nic tušit. Otroci nesmějí vědět, že jsou otroci - jinak by se začali bouřit a to by znamenalo zbytečné náklady a snížení ZISKU. Pokud by kdokoliv na tento dokonalý otrokářský systém začal upozorňovat, je třeba jej veřejně zesměšnit a vše rezolutně a přesvědčivě popřít.
    2) Vybraní otroci, kteří mají vysoké osobní ambice, musí pracovat za nás. Ve společnosti je nutné vytvářet určité POVOLENÉ OBRAZY. Média nesmí v žádném případě informovat o podstatě tohoto systému, tato témata musí být tabu. V praxi to znamená zaměstnávat v médiích vyšší vrstvu otroků - tj. nezkušené novináře, především mladé lidi do 30, v některých případech výjimečně do 40 let, které lze snadno ovládat, a kterým je nutné stále dokola opakovat, že tržní společnost znamená rovnost příležitostí, že každý, kdo chce, tak se může vypracovat. Za tímto účelem je nutné otrokům neustále podsouvat představu, že za svoji chudobu si mohou sami - svojí malou efektivitou práce, a že jiní na pracovním trhu mají vyšší mzdy PŘEDEVŠÍM PROTO, že si ji zaslouží, protože jsou pracovitější. Těm otrokům-novinářům, kteří jsou loajální, lze poskytovat výjimečné odměny. Vybraní otroci, kteří budou mít vysokou mzdu, zákonitě promění své peníze ve zboží a služby a stanoví tak pro celou společnost určitou laťku, kterou budou ostatní následovat.
    3) VYŠŠÍM OTROKŮM - zejména novinářům - je nutné dát VYŠŠÍ MZDU, nejen proto, aby byli snadno ovladatelní a stanovili úroveň spotřeby, ale také proto, aby začali PŘEZÍRAT nízké "plebejské" otroky. Vybraným dobře placeným otrokům je nutné vštěpovat myšlenku - kterou budou dále šířit už sami, protože to bude jejich vlastní přesvědčení -, že právě vinou nezaměstnaných otroků musejí všichni platit vysoké daně (třeba i 5 či 10 tisíc korun měsíčně). Přitom je zřejmé, že státní rozpočet je velmi dobrým a levným zdrojem příjmů (protože existuje jen velmi ledabylá kontrola jeho výdajů) a daně jsou vysoké především proto, že z rozpočtu čerpá (mimochodem velmi jednoduše) mnoho parazitních zájemců. Doposud nezaměstnaní otroci tak postupně získají větší pocit viny a budou se chtít zaměstnat za každou cenu - i za cenu minimální mzdy. Tím budou moci být vzpurní otroci propouštěni a udržováni ve stavu trvalé nejistoty a tedy i poslušnosti.
    4) Je nutné udržet OPTIMÁLNÍ MÍRU NEZAMĚSTNANOSTI pro zajištění maximálně NÍZKÉ CENY práce. Je-li nezaměstnaných příliš málo, mohou ZAMĚSTNANÍ otroci požadovat velmi snadno vyšší mzdu, protože se stávají nenahraditelnými. Je-li naopak nezaměstnaných otroků přibližně 20 a více procent, musí je zase ostatní otroci živit a musí se stanovit vyšší míra zdanění, protože státní rozpočet nestačí ani na vyplácení "zákonných" sociálních dávek. Optimální množství nezaměstnaných otroků z hlediska podnikatelů (otrokářů) je okolo 15-20 %. Proto je vhodné, aby se nezaměstnanost udržovala na tomto vysokém procentu.
    5) Chytrou politikou dosáhnout extrémně NÍZKÉ INFLACE (je třeba vhodně indoktrinovat ČNB), což musí být vykládáno jako vynikající úspěch stability měny. Je zřejmé, že nedostatek peněz ("krve v oběhu") působí napětí, lidé žijí v nedostatku a aby zajistili své rodiny, musejí pak pracovat i za velmi nízkou mzdu... Je žádoucí, aby pro ně neexistovalo jiné řešení, než vzít jakoukoliv minimálně placenou práci, která je k dispozici. Přitom je snadné udržet v oběhu malou peněžní zásobu. Nedostatek peněz v ekonomice ("bylo dosaženo nízké inflace") pak velmi snadno způsobí požadovanou nezaměstnanost(15-20 %). "Páni" si mohou následně na trhu práce velmi snadno vybírat své "otroky" - tím se zboží vyrobí maximálně levně. Zároveň v souběhu s velmi sofistikovaným REKLAMNÍM SYSTÉMEM (viz dále bod č. 9) budou lidé požadovat stále větší a větší množství NOVÉHO zboží. Snadná dostupnost mnoha různých druhů úvěrů či leasingů dále umožní, aby lidé museli pracovat více a spolehlivěji (NEZBYTNOST splácet dluhy). Je opravdu nanejvýš dobré si uvědomit, že zcela nejlépe MUSEJÍ pracovat ti otroci, kteří mají velké půjčky a ty musejí pravidelně splácet. Tím se dosáhne vysoké stability i budoucí práce. Je-li zřejmé, jak velká část peněz je úvěrována, je také zřejmé, že lidé musejí tuto HODNOTU v řádných termínech splatit. Ideální bude, když se dosáhne deflace, protože lidé pak musejí na zaplacení svých dluhů odevzdat mnohem vyšší množství práce. ČNB bude udržovat peněžní agragát M2 na minimálních přírůstcích ("musíme zajistit nízkou inflaci"), aby nové peníze do ekonomiky přicházely právě a pouze z nových úvěrů. Právě tak budou lidé nejlépe pod kontrolou.
    6) Lidem nelze dávat bezplatně peníze, v žádném případě ne formou nárokové dávky ("životného"), protože pak by mohli svobodně volit a uzavírat takové pracovní smlouvy, které by byly výhodné nikoliv pouze pro zaměstnavatele, ale také pro ně. Tyto smlouvy by vznikly na základě rovnosti partnerů - nikoliv na základě nezbytnosti či životní nouze. Tedy tento stav nelze dopustit.
    7) Veškeré sociální dávky je nutné vázat na spolupráci s ÚŘADEM PRO OTROKY, kde se otroci budou dobrovolně registrovat, tím jim však vznikne povinnost nastoupit do té práce, kterou jim přidělený otrok-úředník určí. Otroci úředníci musí mít velmi nízké mzdy, aby byli velmi závistiví. V případě, že otrok odmítne s tímto pracovním úřadem spolupracovat, budou jeho rodině dávky odebrány (resp. nárok na životní minimum). Aby otroci byli čistí a v práci upravení (abychom při udílení pracovních rozkazů, přebírání práce či jejich kontrole příliš netrpěli), je třeba stanovit minimální mzdu právě na té úrovni, aby si mohli dovolit zaplatit malý byt, vodu i energii na pračku. Je vhodné dokonce tolerovat i několik týdnů mimo práci, kterou by si měl otrok rozložit tak, aby načerpal co nejvíce energie do své další činnosti.
    8) UČITELŮM JE TŘEBA DÁVAT VELMI NÍZKÉ MZDY. Největším nepřítelem této koncepce je sebevědomý učitel, který rozumí SVĚTOVÝM SOUVISLOSTEM, rozumí tomu, jak se "točí svět", a který by toto poznání mohl předat dětem - mladým otrokům. Toto by mohlo celý systém narušit. Je třeba, aby učily především ženy, které obvykle nemají čas ani sílu o těchto souvislostech přemýšlet, protože se musejí starat o svoji rodinu (obvykle nemají dost zdrojů na zaplacení hlídání dětí atd.). Také je velmi dobré, když ve školách budou nekvalifikovaní učitelé, protože pro naše účely stačí pracovní síla, která vykonává jednoduché a opakující se úkony.
    9) Aby otroci více pracovali, je na ně třeba působit pomocí REKLAMNÍHO systému a vnucovat jim zboží, které obvykle k ničemu nepotřebují. Otroci lákavé nabídce obvykle snadno podlehnou - a budou potřebovat více a více peněz na své vysněné zboží a velmi snadno tak podají VYSOKÝ PRACOVNÍ VÝKON. Navíc toto zboží nemá vlastně žádnou výrobní cenu, dělají je stroje. Otroci po něm budou toužit, a aby si je mohli koupit, tak budou muset pro nás pracovat.
    10) Je nutné vytvořit v zemi takovou náladu, aby se NERODILY DĚTI. Ženy, které se starají o děti a o rodinu přece nemohou VYRÁBĚT požadované množství zboží. Navíc jakmile obyvatelé sami vyhynou, bude pak velmi snadné mít užitek z celé země.
    11) Také je velmi výhodné, aby se celý státní systém dostal do potíží (ekonomická krize). Ideální je, když stát zcela zkrachuje. Nezbytným předpokladem je, zvýšit veřejné dluhy. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je nutné MLUVIT o potírání korupce. Je dobré čas od času uvést jedno jméno, aby ve společnosti vznikl mylný POCIT, že policie a další činitelé korupci potírají. Přitom je zřejmé, že právě policie a soudy podléhají svodům "klientelismu" nejvíce. Veřejné rozpočty jsou z principu veřejné. Je štěstí, že otroci nevyžadují převedení všech výdajů (KDO rozhodl, KDY rozhodl, KOMU byly VEŘEJNÉ peníze poskytnuty) na internet, protože pak by došlo k větší efektivitě státních financí a veřejné dluhy by přestaly růst....


První vlády po roce 1990 zprivatizovaly (ukradly) obrovský státní (národní) majetek. Dodnes nebylo záměrně uvedeno v JAKÉ CELKOVÉ VÝŠI. Právě v této době, kdy do státní kasy ročně plynuly "zdarma" vysoké finanční částky - jakési infuze, se úředníci naučili penězi mrhat. Je rozhodně velmi nutné nepoukazovat na spojení politiků a soukromých politických (ekonomických) zájmů - lidem by pak začalo být zřejmé, že v současné době NELZE veřejné finance bez zavedení zcela PRŮHLEDNÉHO SYSTÉMU zvládnout. Takže pamatujte: transparentní účty musí zůstat pro média naprosté tabu.

Taky se mi líbil Výkřik hodně rozlobeného občana, který rovněž koluje po internetu na mnoha webech v mnoha podobách:

NEDLUŽÍM NIC!
Znovu, již po několikáté, jsem se rozčílil nad neomalenou drzostí masmédií, která  mi, jakožto občanovi, periodicky vnucují myšlenku, že mám jakýsi podíl na státním dluhu a vypočítávají mi výši mého údajného podílu. Znovu důrazně opakuji, že jsem si od nikoho nic nepůjčil a nikomu nic nedlužím. Nikdo, ani stát (politici), není  oprávněn půjčovat si mým jménem a zadlužovat mne. Defacto by se jednalo o trestný  čin. Nic také nikomu nebudu splácet. Mou osobu si tento stát přivlastnil, aniž by se mne na cokoliv ptal, v okamžiku mého narození, ale to neznamená, že si se mnou může dělat, co chce, respektive, zadlužit mne. Pokud je stát podnikatelskou jednotkou a nedokáže splácet své dluhy, pak zřejmě musí vyhlásit bankrot a musí být zrušen. To ale neznamená, že mám být zrušen i já. Dluh by měl být naúčtován podílově všem, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku dluhu. Já jsem tyto osoby nikdy nevolil a jsem, co se týče jejich jednání (proti němuž jsem často protestoval), zcela bez viny. Z každých 100 % Kč, které vydělám, si tento stát vezme 55 – 64 % Kč formou různých typů zdanění. Další peníze si ode mne stát bere formou daní z nemovitosti a jiných forem zdanění.

Když si za zlomek skutečné hodnoty mé práce, kterou mi stát milostivě ponechá, cokoliv koupím, je toto cokoliv také již mnohokrát zdaněno cestou od těžby suroviny k finálnímu výrobku a jeho prodeji. I zde platím v ceně výrobku státu odvody. Stát mi účtuje nejrůznější poplatky. Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, atakdále. Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit. Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného.

Udržuje mne záměrně v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné. Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval. A teď mi ještě  oznamuje, jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo. Nové technologie a stroje dramaticky zlevňují výrobu, šetří lidské síly. Lidé dokázali zdánlivě nemožné posuny ve všech oblastech vědy a výroby. Pokud stavba domu dříve trvala 5 000 hodin, dnes lze vybudovat z mnohem levnějších, kvalitnějších materiálů, s využitím nových technologií a služeb za zlomek tohoto času. Totéž můžeme říci snad o všech odvětvích lidské činnosti! Kde je ale kýžený efekt vývoje? V rozvinutých státech by podle všeho dnes lidé měli mít desetkrát více času na rodinu, koníčky, péči o přírodu. Místo toho ale politici odkládají odchody do důchodu! Mzdy drtivé většiny z nás neumožňují nic jiného, než jednu dovolenou do roka a stálý stres zda bude na hypotéku, či na nájem nebo na obživu. Proč léky, které mají výrobní cenu i po odečtu vývojových nákladů, nejvýše v řádech haléřů, platíme často stonásobnými položkami?  

Kdo tedy sklízí žně lidského snažení? Bez přehánění můžeme říci, že světu vládne zcela vyšinutá bankéřská a průmyslová elita skrze zdegenerované rodinné klany vládnoucích politiků. Byly-li dříve při zlatém standardu peníze alespoň kvalitní směnou jednotkou, dnes už peníze nevyjadřují nic více, než prostředek rozdělování požitků a služeb pro udržení občanů ve zničující linii vyšinuté, sadistické politiky... Zatímco „naši“ politici a jejich „tajné“ služby organizují války a celosvětový drogový obchod, velmi pragmaticky a tvrdě, stále ještě mnozí věříme, že se účastníme podílu na moci, že opravdu pracujeme ve prospěch lepších zítřků a na ochraně před zlem všeho druhu! Málokdo z nás si přizná fakt, že politika funguje velmi pragmaticky, bez jakýchkoliv skrupulí.

Občas vidíme hádky politiků v televizi, v tom smrtícím kabaretu idiocie, ale už nevidíme, jak si titíž „rozhádaní“ politici hned po televizním přenosu domlouvají schůzky - přátelské, obchodní nebo ty docela klíčové „schůzky s lobbisty“, kteří si prostě kupují zákony pro svůj obchodní nebo mocenský profit! Ideologické rozdíly mizí, na řadě je skutečná tvář politiky – boj o osobní požitky a moc, boj o finální zotročení a pokoření lidí.

Vím o čem píši, protože jsem roky s politiky osobně jednal v marné snaze vysvětlit jim, že není dobře prodávat dětem tabákové drogy. Vzpomenu zajímavou návštěvu profesora Kolumbijské filmové univerzity a světového dokumentaristu Roberta Buchara. Při své návštěvě v ČR mi přivezl ukázat nový film. Bál se o svůj život, protože natáčel o pozadí nejen převratu roku 1989, ale o skutečné tváři politiky obecně. Musel jsem mu slíbit, že o našem rozhovoru nebudu s nikým mluvit, dokud neodjede z Čech, a také DVD s jeho novým filmem jsem nesměl nikomu předat, dokud nebude pryč. Má ke mně důvěru, protože jsem pomohl v České televizi prosadit původně zakázaný film „Sametová kocovina“, který dává prostor známým umělcům k vyjádření k listopadu 1989. Píši o tom z toho důvodu, že pana profesora traumatizují jeho zážitky z natáčení, kdy mu na kameru řekli bývalí nejvyšší politici USA, také exponenti „tajných“ služeb, že už dávno nejsou hranice ideologické, že obchod s drogami, který je hlavní částí „práce“ tajných služeb v USA určuje pravidla hry sám. Bez přehánění mohu jeho věcné, ale i velmi emotivní poznatky shrnout do této věty: “Martine, je jim úplně jedno s kým obchodují, tajné služby mají za hlavní náplň zdroj svého nadfinancovávání – obchod s omamnými látkami prakticky po celém světě.“

Musím zmínit události 11. září 2001, kdy spolu s lidskými oběťmi zmizelo beze stopy nejen miliardové účetnictví burzovních podvodů, ale také Pentagonu, CIA a ještě realitní magnát ctihodný pan Silverstein vydělal tímto odstřelem starých, nevyhovujících budov bezpracně několik miliard dolarů na pojistném.

Navzdory přírodním, fyzikálním zákonům i zákonům prosté rozumnosti už mnoho let je civilizovaný svět centralizovanými a zdegenerovanými médii držen ve víře, že odstřel budov WTC provedli zlí Arabové z Al Kajdy! Přestože není uskutečnitelné, aby rychlostí volného pádu po „natavení“ ocelové budovy spadly k zemi! Je vidět i fotografie jasně dokazující nařezání nosných ocelových sloupů.

Nejméně 14 dní po této katastrofě a největším podvodu lidských dějin byla na místě „zero“ jezírka rozžhaveného kovu, což nelze docílit žádným požárem leteckého paliva. Snad také proto se zcela iracionálně vyvezly zbytky, důkazní materiály, do Asie ke zničení.

Stejně není možné, aby do Pentagonu, do jeho části speciálně vyztužené na tuto „účetní“ uzávěrku a klamné opodstatnění dalších válek, vlétl Boeing mnohem menším otvorem, než je on sám. Nikde ani stopa po letadle (!), střecha, kterou by kormidlo muselo odseknout držela ještě dlouhé minuty po vnitřním raketovém úderu, který ovšem vládnoucí elity nabídly světu jako útok Boeingu se šílenými Al Kajdovci.

Útok z 11. září byl dlouho připravovanou sofistikovanou akcí, letouny US armády byly odvolány do vzdálených oblastí na cvičení a nad vojenskou velmocí tak v klidu létala „teroristická letadla“, než splnila svůj úkol. Do New Yorku dokonce přijeli záchranáři už o den dříve! A mnozí atentátníci, kteří měli letadla unést, jsou naživu, ačkoliv figurují v dodnes oficiálních seznamech jako mrtví zlí Al Kajdovci.

Plánovači této zrůdné akce a jejich hlavní zbraň, korupcí prolezlá, zdegenerovaná propagandistická světová média využila okamžiku šoku a do naších myslí po dnes vetkává nejzrůdnější lež historie: „Podívejte, Bin Ládin zaútočil, ukradl nám letadla, narazil do našich klíčových budov a oni nám spadly. Rozpadly se na prach! „Naštěstí“ v těch jedovatých sutinách, kam přes odpor odborníků americká vláda nahnala umírat další lidi, aby mohly pokračovat burzovní podvody o týdny dříve, než se ovzduší stane netoxickým, tedy „naštěstí“ se v tom popelu nalezl pas, který prý vypadl z kapsy atentátníkovi z jednoho z unesených letadel. To ale nestačilo, po výbuchu letadla tento pas vypadl, ačkoliv nevinné oběti se vypařily v tom hrozném pekle, na zem, kde ho „našel“ agent tajné služby!

Pokud toto divadlo dokáže reálná světová moc, opírající se o sugestivní mediální manipulace udržet jako oficiální verzi útoku, pokud na na tomto základě dokáže přebudovat světovou politiku na militantní boj s „terorismem“, potom už není nic, co by tento finanční vojensko průmyslový komplex s lidmi nedokázal udělat!

Tato zvrácená politika ale nejde udržet. Klam o událostech 11. září 2001 nejde udržet, pokud……Pokud neuděláte z lidí dostupnými technologiemi opravdu roboty bez samostatného myšlení a nebo pokud nemáte takovou moc, že můžete lidi zavírat podle libosti, ekonomicky, psychiatricky či jinak likvidovat, jakmile by se ukázalo, že hrozí, aby tato „pravda“ praskla. Rukojmím jsme se stali my všichni, jsme nuceni žít scénář sadistických vůdců, válečníků a obchodníků s drogami – politické hydry. Jsme plně v její moci.

Politici, tedy finanční magnáti, průmyslníci, zbrojaři spěchají…Velmi spěchají. Potřebují sjednotit svět dříve než praskne, že jsme věřili v absolutní lež, věřili jsme vrahům, že jsou ohleduplní, věřili jsme sadistům, že jsou citliví, věřili jsme obchodníkům, že pracují pro nás, věřili jsme fikci a naší vírou dostala takový prostor, že jí začíná patřit celý „civilizovaný“ svět. Ten „necivilizovaný“ jí naprosto nezajímá. Vlastně zajímá, ale jen jako zásobárna nerostů a strategických surovin. Pokud nezabral uměle rozšířený a v USA patentovaný AIDS, na „přebytečné“ otroky v rozvojových zemích se najde další nástroj, nástroj k vylidnění, aby lidé na této planetě vyšinuté, zrůdné sadistické politiky příliš neobtěžovali. Kdyby politici hráli jen o beztrestný odchod ze scény, měli bychom ještě naději. Oni, Ti opravdu mocní ale hrají o všechno. Zjevená pravda o jejich činění by totiž odhalila jejich pravou tvář.

Obchodují s drogami, nemocemi, beznadějí a skepsí, se zbraněmi a válkami. Je jim jedno, jestli se s nimi budou zabíjet děti nebo dospělí, dodají vždy zbraně i drogy pro obě strany. Chybí biliony v armádním účetnictví Pentagonu, je potřeba zamést stopy o aférách CIA, je potřeba odklidit burzovní vyšetřování, aby se to moc nevleklo? No problem. Trochu vystužíme jedno křídlo Pentagonu, pustíme tam raketu, stejnou jako na Miloševiče a lidem řekneme, že to byl Boeing, proč ne? Většinová společnost nám stále tupě věří, tak není co řešit. Silverstein bude navíc moci postavit novou ozdobu Ameriky, místo dvojčat, která nevyhovovala díky azbestové technologii izolací, no a z pojišťovny za ten zrůdný zločin dostaneme miliardy dolarů, no a co čert nechtěl, zameteme navíc bezpočet stop o podvodech a krádežích, zrůdných intrikách od Pentagonu, přes burzu až po CIA. Kdo by dál po něčem pátral,když veškerou moc máme v rukou my? Zlato pod budovami WTC? Čert ví, kam se to všechno podělo. Asi to byl dar pro Americký sen, pro lepší společnost. Na základě tohoto zločinu dostaneme na armádu takové peníze, že můžeme střílet od Iráku až po Irán. Proč ne? Lidí je dost, je jich až moc a pořád by něco chtěli. Máme vlády, spojené tajné služby, máme média, máme zákony, proč ne? Jak málo na nás stačí, jak málo používáme rozum také na jiné věci, než na službu právě pro tuto vrchnost, či pro kredity, protože peníze už dávno neexistují.

Jistě, bankovky kdysi vznikly z moudrých důvodů. Byly potvrzením o depozitu zlata za doby zlaté horečky. Do banky jste dali zlato a dostali jste na to doklad, abyste nemuseli svůj poklad se všemi riziky s tím spojenými, nosit a chránit sami – tak vznikly bankovky. Měly směnnou hodnotu, byly opravdu podloženy zlatem, ovšem jen do příchodu pádu zlatého Standardu, do doby, kdy peněžnictví nezačaly kontrolovat soukromé banky a stavební společnosti.Ty dnes ovládají svět, tisknou peníze podle své potřeby, někde je třeba inflace, někde zakrytí burzovního podvodu, vše je jen hra, zrůdná, syntetická hra na to, aby to prasklo co nejdéle, že jsme absolutní otroci požitkářských zrůd. Což by ještě nebylo tak hrozné, kdyby si jen užívali- ať si klidně prasknou ze svých požitků! Jejich požitkem jsou ale války, krev, ponižování, týrání a ovládání a to je více než zlé, to je blížící se neodvratná katastrofa. Nová Říše Adolfa Hitlera přestává být hrůzným snem, vizi o jedné kontrolované společnosti, kde všichni budou jeden jako druhý, uctívat vyšinuté symboly a úředníky, schválené umělce a zrůdná pravidla likvidace „nevychovatelných“, tedy nová říše Adolfa Hitlera se stává tragickou skutečností.

„Pravda osvobozuje“, s tímto výrokem Krista nelze nesouhlasit. Stejně jako ale doposud v naší společnosti platí heslo „Práce osvobozuje“.To je klam, práce by osvobozovala, pokud by měla smysl, pokud by zušlechťovala člověka, udržovala životní prostředí a rozumnost. Jenže v tomto světě je prací snad už vše, jen ne cokoliv směřujícího k životu a klidu, k rozumnosti. Práce je dnes zabíjení, výroba zbraní, práce je pěstování tabáku, práce jsou bezpočty agresivních úředníků, kteří vynucují dodržování otrokářských pravidel, práce je lichva bank a služby jejích sluhů, kteří vyhrožují, zabavují majetek, soudí a likvidují každé postavení mimo hru…….

Už nejsou peníze, už jsou jen úroky. Potřebuješ půjčit, proč ne? Převedeme Ti kredity na účet, my je vymyslet umíme, máme na to dokonce jako banky a stavební společnosti licenci, no a úroky ty už budou skutečné.

Tento článek jsem napsal proto, abych se podělil o mé poznání a zkušenost. Politika neexistuje, nejsou ideologie, existuje už jen obchod. Ten obchod je s nemocemi a smrtí, neváhá zabít miliony lidí, aby měl zdroje. Afrika? Nikdo nepomáhá rozvojovým zemím a Africe. Smlouvy na nerostné bohatství jsou uzavřeny dávno dopředu, než se tam nažene námezdní síla, profituje z nich jen ona zrůdná politickoprůmyslová hydra.
Obilí, maso, na vše máme patent. Všechno nám patří, všechno můžeme. Máme taky armádu. Máme dohody mezi sebou, hrajeme divadlo, nic víc. Obchodujeme s drogami a ty nám uvěříš, že jsme tajná služba, která tě chrání před Al Kajdou? Nenapadlo tě, proč je takový zájem o Afghánistán? Není tam Al Kajda, ale je tam 80% heroinu pro US trh. To jsou peníze a za skutečné výrobky, není třeba připisovat čísla.

Irák, zase ta zlá Al Kajda, ale ona neexistuje, je tam jen ropa pro Tvé pohodlí, tak snad přehlédneš statisíce mrtvých nevinných lidí, dětí….

A jak, že ty drogy spravujeme? To je jednoduché. Tu, kterou by dobrovolně nikdo nebral, tabák, tu ti nabídneme jako jedinou legální, jako potravinu a NIKDO nemůže kontrolovat tabákové podnikatele, co tam dávají za chemii. Na tabákových drogách je dnes asi třetina světa, do této závislosti teď ženeme i děti, no problem. Děti jsou dobré pro výzkum nemocí, daně a výdělky. Tabákové drogy, které zabijí v tomto století miliardu lidí tedy kontrolujeme tím, že jsou legální. Máme monopol.

Ty ostatní ale kontrolujeme tím, že jsou nelegální, tam máme monopol taky, v drogových obchodech nejsou sólisté. Pokud Ti něco zakážeme, kontrolujeme Tebe i předmět zákazu, tím narůstají zisky. Pokud Ti něco povolíme, tak přesně to, co nám z Tebe přinese největší užitek. Už tomu rozumíš?

Prohibice?  Nikdy nebyla. Jenže alkohol je obchod všech obchodů, potřebovali jsme chvilku času, abychom si udělali pravidla, zákony, zlikvidovali nechtěné podílníky, zakázali Ti alkohol si vařit doma, člověče, vždyť bys ho měl za korunu litr. Dej si ten náš, je stokrát i tisíckrát dražší, má hezkou vinětu. Záleží nám na Tobě. No a ty nám zase věříš, že nám jde o Tvou rodinu, o Tvé zdraví? Odpusť, tak to jsi ale pěkný hlupák. My na Tebe zvysoka kašlem. Dostaneš krmení, dáme Ti školu, abys dobře sloužil a hlavně věděl jak a čemu, možná i dovolenou a makej, makej do devadesáti. Nestarej se o nic jiného, jen o ty peníze, my už jim dáme moudrou vládou smysl, my to pěkně přerozdělíme, je to tak přece, nebo ne?

My nemakáme, máme lidi pod kontrolou, protože víme co je pro ně nejlepší. Nejlepší pro ně je, aby neměli čas přemýšlet. Pěkné věci jim pustíme v kině, na prožitky jsme tu my, na ty skutečné. Vy dostanete drogy a iluze. Na ty drogy, jelikož Tě časem poškodí, dostaneš další drogy. Těm říkáme léky a jsou moc drahé, musíš víc pracovat. Aby ses měl líp!

Co děti, nelíbí se jim to? Dostanou taky drogy, když jim pěkné prostředí velkoměst a diskotéky nebo počítače nevyhovují. Ve Velké Británii stouplo užívání psychiatrických léků dětmi za poslední desetiletí na několikanásobek. Proč ne? Chtěl bys vybočit, ozvat se? A kdo splatí tvou hypotéku, vždyť já za tebe i přemýšlím. Jen pracuj a vyplňuj formuláře, sleduj televizi, na co bys chodil do přírody? Ještě by Ti mohlo dojít co s ní děláme, vždyť by sis k ní mohl vytvořit i vztah. To ale přece nikdo nechce? Radši osídlíme Mars, není to pěkné, vždyť nám to věříš, sice je to zcela nerealizovatelné, ale my máme plány. Dobudeme vesmír chlape, na co už opravovat nějakou Zemi, přece vycucneme poslední kapku bohatství a hurá na Mars. Běž se podívat do kina, to všechno je tvoje pravda a televize.

Na co bys miloval, když můžeš pracovat. My na Tobě prozkoumáme, jak se chováš v námi vytvořených nepřirozených podmínkách, jak reaguješ na naše drogy, na naše příkazy, za odměnu umřeš. My třeba pohneme s nějakým tím lékem. Není to pěkné?

Všichni budou poslouchat, řekneme, že potřebuješ čip, aby ti terorista nebo pedofil neznásilnil dítě, když na něj nemáš čas, protože makáš na naše války, požitky a úchylky. Tak to si to pěkně odhlasuješ, kdo by chtěl přijít o dítě?

Ten čip už tady je, člověče to je paráda, nebudeš muset mít občanku, ani platební kartu, ani kartu pojištěnce, prostě přejedeš rukou po skeneru a bude to! Není to skvělá vymoženost? Však to taky stálo peněz!

To je úleva. Když se ztratíš mamince nebo tatínkovi, my víme, kde jsi. Když budeš zlobit, tak si pro Tebe přijedeme. Když budeš zlobit hodně, tak vyzkoušíme, co ten čip vlastně všechno umí. Infarkt, psychosu, rozklad krve, co si vybereš?

Už sis přece vybral, tak nezlob. Věř nám, jdeme do války, bojujeme se zlem. Copak jsi neviděl včera, dnes a zítra v televizi tu Osu zla? Ty národy, které musíme preventivně zničit, aby na nás nezaútočily? Copak si nepamatuješ, že v Iráku měli mít pojízdné odpalovací rampy, pojízdné továrny na chemické zbraně, nepamatuješ si?

Proto jsme tam taky jeli. Nic se sice nenašlo, ale nebezpečí bylo i tak reálné. Jako ten chlap v metru, ten elektrikář co ho zastřelili vystresování Londýnští policisté, protože jim bylo divné, že před nimi utíká, když ho s pistolemi honí.

Pusť si televizi a běž spát, ráno musíš do práce, my se o děti postaráme a hlavně, dáme ti bezpečí. Víš přece jak je svět nebezpečnej, zvlášť nyní pod 11. září. Nebo jsme ti to neřekli? To bylo tak, asi dvacítka muslimů se naučila létat s Boeingy, potom jim Usama bin Laden, znáš ho přece? No potom jim dal signál, oni nám ukradli letadla a skoro hodinu létali po Americe, potom to přišlo – útok, rána, svět se změnil! Byli tak fanatičtí, že útok provedli navzdory všem přírodním a fyzikálním zákonům, úplně nás popletli. Představ si, že Boeing proletěl do Pentagonu dírou, kam by se nevešla ani jednomotorová cesna!!! To je terorismus.

No nic, běž spát, ráno koukni na televizi, uvidíš stupeň pohotovosti, je jich pět. Ty ti řeknou jak se bát. Vládu nech nám. Není to těžká práce, umírají za nás jiní, nevinní lidé, my nepracujeme, nestíhali bychom tu zábavu, když se na nás dřeš, skáčeš přesně jak ti určujeme. My skutečně žijeme, máme krásné ženy, jednu dlouhou, nepřetržitou dovolenou, jsme všude, kde chceme, stejně jako ty jsi také přesně tam, kde chceme. Všechno jde jak má. Nejprve ze všeho, milí čtenáři, vám doporučuji zhlédnout německý film nazvaný Základní příjem, abyste věděli, o čem bude řeč. Stačí trochu zagůglovat a naleznete ho na mnoha webech. Já jsem ho zhlédla na YouTube, snad tam zůstane pořád. Jak jsem v této kapitole popsala, nikdy v minulosti neexistovalo, že by jen muži živili rodinu a ženy ji neživily a jen si tak bezstarostně hověly v domácnosti, protože byly muži živené a staraly se o děti. V otrokářském řádu otrokyně makaly stejně těžce jako otroci. Ve feudálním řádu nevolnice dřely na panském stejně těžce jako nevolníci. V kapitalistickém řádu dělnice rovněž dřely 14 hodin u strojů stejně jako dělníci.

Dnes žijeme ve velmi podivné době, kde naštvanost obyvatelstva roste geometrickou řadou. Zatímco papaláši nahoře nezřízeně bohatnou, tak nejširší obyvatelstvo nezřízeně chudne. Obě pohlaví bez rozdílu se  stávají obětí Systému, který můžeme nazvat buď mafiánským kapitalismem nebo korporátním fašismem. Připomeňme si otřepanou pravdu: i dnešní podmínky k životu většinové společnosti nastavují vládnoucí elity, stejně jako tomu bylo kdykoliv v minulosti. V otrokářském řádu určovali pravidla života otroků vládnoucí otrokáři. Ve feudálním řádu nastavovali podmínky k životu poddaných vládnoucí feudálové. V kapitalismu určovali podmínky k životu dělníků vládnoucí kapitalisti - a v mafiánském kapitalismu určují život většinové společnosti vládnoucí mafiáni a nadnárodní korporace. Tito celosvětově spolčení mafiáni ženou stádo ovčanů přesně tím směrem, kde ho chtějí mít.

Lidé by se divili, kdyby sňali klapky z očí a zjistili, co všechno zvyšuje HDP (hrubý domácí produkt). Tedy to, podle čeho se posuzuje výkon ekonomiky a úspěšnost politiků ve funkcích.

Nikoli tedy růst ekonomiky v souladu s lidskými principy, s posilováním morálky, etiky, zákonnosti a dobrých podmínek k životu (bezpečnost, čistota měst, levná a ekologická veřejná doprava apod.), ale růst ekonomiky ZA KAŽDOU CENU. A to i za podpory takových komodit jako jsou tabákové výrobky, alkohol, gamblerství, nadměrné zbrojení, drogy, veřejný prodej žen v bordelech a mnoho dalších negativních jevů, které mají v konečném důsledku na společnost destruktivní účinek. Pro politiky (loutky vládců) je ale přednější, když se plní státní pokladna. Dokonce i vedení válečného konfliktu (samozřejmě jinde než na vlastním území - viz přístup USA ve světě) pomáhá ekonomice a zvyšuje HDP. Státy s mafiány v jejich čelech tedy zajímá přednostně růst HDP. Ale za jakých podmínek je dosahován, jakými mnohdy mafiánskými metodami, už neřeší.

Informovanost občanů o pozadí těchto stěžejních záležitostí oficiálními médii je mizivá. 
Proč? Protože vše je provázané a na těchto aktivitách profitují především různé kriminální a byznys mafie, propojené se všehoschopnými politiky i novináři a to je vysvětlení i pro korupci, která je všudypřítomná.Tyto problémy vytvářejí vládnoucí psychopatičtí paraziti ve své chamtivosti a závislostech nikoli na základě evoluce a genů a podobných pavědeckých výmluv, ale na základě konfigurace SYSTÉMU, ve kterém historicky žijeme. Na tohle téma existuje vtipný článek nazvaný: Podpáľ svoj dom a pomôžeš ekonomike! http://www.paradigma.sk/redakcny_system/clanok.php?id=210

Vezměme si Ameriku jako příklad. Dokud korporace a podniky platily okolo 70 procent všech daní a prostí lidé těch 30 procent, nějak to jakž takž jelo. Dnes, když díky úlevám na daních a outsourcingování jsou poměry obráceně, tak se vše zadrhlo a Amerika stojí před velkým kolapsem. U nás dochází k podobnému jevu. Už taky dlužíme neuvěřitelně velký dluh přes bilion korun. A platíme 50 miliard ročně jen na úrocích z dluhu, aniž by se ten dluh sebeméně menšil.Je to legální vysávání obyvatelstva a je to naprosto záměrné. Všechny země světa někomu dluží a nikdo neví komu vlastně. Zvláštní je, že tuhle závratnou sumu mainstream zmiňuje jako něco na způsob každoročních jarních záplav, prostě přírodní neměnný zákon, s kterým se nedá nic udělat. Ale tak to přece není, úroky z dluhů nejsou žádná objektivní fyzikální konstanta, ale lidský výmysl, nevznikají působením gravitace a nerozpouštějí se v okolním kosmu, ale míří do zcela konkrétních kapes - čí jsou tokapsy? Jak to že „právem“ mezinárodních bankéřů je stahovat do bídy a dluhů beztrestně celé národy? V jakém to žijeme podivném systému, kde je bezostyšné a bezskrupulózní OKRÁDÁNÍ  miliard lidí, s pomocí virtuálních peněz a sprostých bankovních čachrů, něčím naprosto samozřejmým a obecně přijímaným? Jak je možné, že křesťané, na základech jejichž myšlení je údajně tato civilizace vystavěna, nenaplňují ulice? Jak je možné, že biblický zákaz lichvy se dnes v tichosti přehlíží, ač prý křesťanský odkaz žije? Kdo konečně začne mluvit o tom, že král je nahý, a také o tom, kdo to vlastně je? 

Ekonomie samozřejmě má samoregulační mechanismy, ovšem pouze v prostředí volného trhu, tedy kapitalismu, který zde samozřejmě ve skutečnosti nemáme. Máme finanční oligarchii a finanční pyramidu, kde ekonomie podléhá regulaci zkorumpovaných politických tajtrlíků a je tudíž automaticky předurčena ke kolapsu. Peníze jsou přece jen a jen prostředkem k usnadnění směny a nesmí se tedy samy stát komoditou, jak se děje. O úroku, tak jako o ekonomii pak platí jediné: jsou to nástroje především židovských banksterů k zotročování gojímů. Stačí nahlédnout do Bible. Račte se tedy vážení probrat z té oblbovací iluze bohem samovyvolených o dluzích, úrocích, trhu a ekonomii. Nic takového ve Vesmíru neexistuje. Je to jen zaseto do vašich myslí, aby zůstalo něco jiného skryto. Prastarý trik, jímž odvádějí mezinárodní banksteři pozornost podobně jako pouťoví kouzelníci, či kapesní a jiní zloději. 

Ovšem největším problémem není to, jak ušetřit, jak zefektivnit, ale co s lidmi, kteří nemají práci. Daňové prázdniny pro montovny, které fungují efektivně (tj. malé mzdy lidem, velké zisky do kapes korporací) nejsou řešení. To už dávno není konkurenční boj na volném trhu. To je souboj států (jejich politiků) o to, kdo prodá své ovce v ohradě laciněji. Takhle to nejde a jistě si to mnozí uvědomují. 

Dovoz levné pracovní síly, vývoz pracovních míst, a dovoz levného zboží z otrocké práce v cizině s doprovodným zánikem vlastní "nekonkurenceschopné" výroby, to jsou ty hlavní položky, pro které dluh narůstá. Je za nimi schováno sobectví a nenažranost špiček kapitalizmu. Další položkou, která likviduje pracovní místa je technický pokrok, který nepotřebuje tolik pracovní síly k výrobě potřebného zboží. 

Peníze, bankéři, dluhy, úroky, burza, akcie, směnky, deriváty, indexy atd., to všechno je instrumentárium "vědy" zvané ekonomie, kteroužto z celého širého Vesmíru složeného z hmoty, energie a pár drobtů života, za ni pokládá pouze výtvor zvaný "člověk". A to ještě ne každý, nýbrž jen ti, kteřížto parazitování na jiných mají posvěceno coby božské poslání. Ti jsou pak přímo předurčeni samotným Bafometem zadlužovat a týt nejen z jedinců, ale především z celých států. Kdyby mohli, chystali by se proniknout i do jiných galaxií, libujíce si v jejich nekonečném počtu, neb na planetě zvané Země je jim již poněkud těsno. 

Technologie jdou stále kupředu, takže čím dál tím víc není zapotřebí lidská práce. Moderní roboti  berou lidem práci ve velkém. Co z toho vyplývá? Že lidé by mohli žít daleko pohodlněji a nedřít se tolik. To je velmi pěkné. Jenže skutečnost je taková, že se lidé nadále musí povinně dřít, jinak se neuživí. Prostě musí. Vyžaduje to systém, který je takto postaven. Takže dost zásadní rozpor mezi reálnou potřebou lidské práce a naopak potřebou lidských bytostí bydlet, jíst, pít. Systém by měl na toto reagovat. Komplexně, systémově. Jediné logické východisko z takovéto situace, kdy lidské práce už není tolik zapotřebí je tolik jí už nepožadovat. Polopaticky - podstatné zkrácení pracovní doby. Samozřejmě při zachování životní úrovně. Taky proč ne, proboha? Nebo by mohli lidé pracovat jen 4 dny v týdnu.

Tento proces měl nastat už dávno. Místo toho jsme svědky pravého opaku. Politici prodlužují odchod do důchodu a lidská práce je systematicky podhodnocována. Proč tomu tak je? Je to záměr! Pokud dejme tomu před dvěma sty lety byl švec schopen během týdne spíchnout tři páry bot, průběžně na nich dělal 10 hodin denně a věděl, že touto činností zajistí svou rodinu, proč dneska dělníkovi v továrně na boty tatáž produktivita nestačí? Ano, samozřejmě musíme přihlédnout ke kvalitě obuvi, k nákladům na zakoupení a údržbu strojů a dalším proměnným. Ale i když veškeré vstupy a výstupy rozpočítáme na (úplně) všechny zúčastněné, vyjde nám na konci ono zprofanované sousloví "vykořisťovaný dělník". A pak je zde pár lidí, mezi které se zisky rozdělí. A mantra manažerů - produktivita práce, kterou nám tak rádi otřískávají o hlavu. A naprosto neopodstatněně. Protože produktivita práce neklesá. Jen se přitvrzují normy. Kdysi jeden zemědělec uživil 3 další lidi. Dnes jeden zemědělec s pomocí moderní techniky uživí 120 lidí- ale co mají pak ostatní „přebyteční“ zemědělci dělat? Nehledě na to, že kdysi si mohli lidé v přírodě nasbírat a nalovit potravy kolik sami chtěli, kdežto dnes všechny pozemky někomu patří, mají své majitele.

Základní příjem by znamenal pravidelné (měsíční) vyplácení určitého množství peněz každému člověku ve společnosti, bez ohledu na to, jestli by byl zaměstnaný nebo ne, od narození až po smrt. Měl by být ve výšce, která by umožnila na lidsky důstojné úrovni uspokojit základní lidské potřeby. Paradigma, že peníze dostáváme za práci a že pracujeme pro peníze, je potřebné překonat. Jednak je zřejmé, že s postupující automatizací bude práce stále méně a méně a za druhé, motivace dělat něco „pro peníze“ namísto „pro smysluplnost“ vede ke krizi hodnot ve společnosti, k plýtvání a nesmyslným činnostem a následně ke krizím ekonomickým. Kolem nás je mnoho práce, kterou je možné a potřebné vykonat i množství volných lidí- ale nedělá se, protože na tu práci nejsou peníze.

Základní příjem není všelék na problémy celé společnosti, ale oddělení příjmu od práce je důležitým krokem pro její ozdravení a tedy pro lepší budoucnost. Jedním z důležitých fenoménů, ovlivňujících život v naší společnosti je strach. Strach z toho, že ztratíme zaměstnání, že nebudeme mít na bydlení, na stravu pro sebe, pro děti, na splátky...Pro tento strach jsme ochotni dělat nesmyslné věci, poslouchat nesmyslné příkazy, dodržovat nesmyslná pravidla, ochotni nechat se ponižovat. Základní příjem může dát člověku určitou jistotu a tím i větší svobodu a důstojnost. Zbavení se existenčního strachu a zdůraznění lidské důstojnosti v celonárodním měřítku je něco, co změní atmosféru v celé společnosti.

Přestože planeta je s to reálně "uživit" veškeré své obyvatelstvo, jsme svědky toho, jak většina lidí každý den zápasí doslova o holý život, každý po svém, a na druhé straně menšina psychopatických vyvolenců shromažďuje majetky, které jim vlastně nejsou k ničemu - jen k upevňování absolutní moci nad většinou. A nakolik je to "ve prospěch lidstva (planety)", vidíme každý den.

Se vznikem základního příjmu by bylo možné zcela zrušit všechny úřady, které se zabývají výpočtem a výplatou jakýchkoliv sociálních dávek. Nemocenské, důchodů, přídavků na děti, mateřské, rodičovské dávky, příspěvky na bydlení, podpory v nezaměstnanosti či životního minima, byly by zrušeny i alimenty- prostě úplně všechno. Existence všech těchto úředníků by byla zbytečná, mohli by se konečně věnovat takové práci, která bude přinášet společnosti skutečné hodnoty, např. se více věnovat vlastním dětem. Nesmíme zapomenout, že odpadnou nejen mzdové náklady, ale i všechny náklady provozní, nebude třeba udržovat v provozu žádné budovy a bude možné též redukovat přímo ministerstva.
     Všem občanům by také odpadlo složité vyplňování mnoha různých žádostí včetně cest na úřady (či posílání poštou, naopak zase není výjimkou, že lidé dostávají od úřadů desítky doporučených dopisů).Vezmeme-li dále v úvahu čas potřebný k přípravě těchto žádostí, jejich neustálé změny (parlament, ministerstva, úřady, tisk) a distribuci tiskopisů, šlo by o obrovskou úsporu času i peněz všemi směry.  Vyplácení "životného"  by zásadně a pozitivně změnilo i život lidí žijících na hranici chudoby, bezdomovců a dalších lidí, kteří se podílejí na trestné činnosti. Řešmě věci konečně s předstihem a ne až s "křížkem po funuse". Kriminalita u nás stále rychle roste!

Místo toho stávající kasínový mafiánský kapitalismus je ustaven tak, že plánovaně hromadně ničí fyzické hodnoty. Suprime krize = systémová krize = není to náhodné vykolejení, ale bylo to uděláno úmyslně. Ve vysokém peněžnictví nejde nikdy o peníze, ale prostřednictvím peněz dochází k systematickému přerozdělování majetku od chudých směrem k bohatým. To se děje už mnoho staletí. Protože žijeme ve světě dlužených peněz a při tvorbě peněz (prostým potištěním papírků soukromými bankami)= dluhy. Ty dluhy nelze v úhrnu nikdy splatit - nárůst úroků a dluhů je exponenciální. Jediné východisko - rychle pryč z tohoto zločinného systému. Protože ta úzká skupina osob, které ve skutečnosti kontrolují tok úvěrů je tvůj pán a vládce, pán tvého veškerého hmotného majetku. Ale oni nechtějí naše peníze, těch si mohou vytisknout kolik chtějí - chtějí naše duše, chtějí nás totálně ovládat! Berte to vážně!


Na závěr trochu diskuse z internetu:

- Bohužel jde od samého prvopočátku o projekt čtvrté říše, vytvořené tentokrát nevojenskými prostředky, avšak se stejným cílem jako říše třetí. V praxi totiž nejde o nic jiného, než o druhou protireformaci, zrušení sociálních a společenských výdobytků posledních 300 let a nastolení feudálfašistického režimu (či korporátního fašismu) nejdříve na kontinentální, později na globální úrovni. Řešení je celkem jednoduché: uzákonit, že majitel firmy musí být fyzicky přítomen u "předmětu podnikání" svojí firmy, čili žádní najatí manažeři (resp. ano, ale pouze v součinnosti s majitelem), žádní akcionáři, kteří přijedou jednou ročně na valnou hromadu, žádné řízení firmy přes půl světa, žádné frančízy. To celkem spolehlivě omezí velikost firem, protože nikdo není všemocný a všudypřítomný. Já podnikám ve stavebnictví a tam je běžnou praxí, že nadnárodní firma vyhraje výběrko, najme si subdodavatele, ti zase další subsubdodavatele, ti si najmou místní firmy a ty nějaké ukrajince. Ve finále je tam jeden stavbyvedoucí, který komunikuje přímo s těma dělňasama a majitel místní firmy leží doma u televize a kontroluje to po telefonu, majitel subsubdodavatele je v Norsku na rybách a ty dělníky ani nezná, majitel subdodavatel je s Dalíkem na golfu a vůbec se o tu stavbu nestará, protože má najatýho ředitele a majitel nadnárodní firmy ani neví, kde ta stavba je a dokonce ani jeho najatí manažeři tam nikdy nezabloudí, protože řeší s účetními a právníky, jak z toho vytřískat co nejvíc. Nemám nic proti subdodávkám, třeba atomovou elektrárnu, nebo letiště jedna parta dělníků nepostaví, ale trvám na tom, aby tam majitel tý první firmy fyzicky byl se všemi těmi subdodavateli, na kterých vydělává, takže by nemohl provádět víc, než jednu stavbu v daném čase a firma by nemohla mít stovky akcionářů, protože by se na tu stavbu ani nevešli, čímž by se šikovně odboural (resp. omezil) i akciový trh. Pokud by ten majitel byl neschopný to uřídit (třeba firmu zdědil), tak by zkrachoval a pokud by byl schopný, firma by se rozdělila, ale tu druhou už by on nestíhal fyzicky řídit a nemohl by z ní mít ani žádné zisky, čímž by se elegantně omezila globalizace i příjmy a majetky těch superboháčů - zkrátka pro vydělávání peněz by byla nutná osobní přítomnost (nebojím se říct dokonce práce) a ne nějaké virtuální spekulace, takže by se aspoň trochu vyrovnalo postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců. Cui bono? Těm, který si žádný rozkvět lidstva nepřejí ani náhodou, ale sní o tom, že budou mít  své věčné panství nad svými otroky.

 - Nemám ráda nucení a povinnosti, takže tu práci bych spíš dala na bázi dobrovolnosti. Ale aby ta práce byla opravdu kdykoliv k mání- aby zkrátka bylo zajištěno právo na práci, kdykoliv  si občan zamane. Že by existovala centra, která by nabízela tu potřebnou práci.  Že by zkrátka úřady měly přímo povinnost mít nepřetržitě k mání dostatek jakékoliv  práce, která když by se vykonala, tak by za ní  dotyčný okamžitě dostal zaplaceno na ruku. Třeba já žasnu nad tím, jak se mluví o tom, že je na planetě nedostatek potravy. Ale rozhlédněme se kolem sebe: 95 procent stromů je všude jen tak na ozdobu. Kdyby se místo nich všude v přírodě zasadily ovocné stromy či ořešáky, tak se lidstvo topí v ovoci. A místo přiblblých, naprosto neužitečných trávníků všude samé bylinky a zelenina. A přitom právě ty sady a zeleninu by mohly udržovat a uklízet obrovské množství sezonních zaměstnanců, kteří by si kdykoliv když by chtěli,  rádi a dobrovolně si přivydělali peníze na údržbě těch sadů, aniž by je někdo jakkoliv nutil a buzeroval. Neříkám, že by se mělo vykácet všech 95 procent neovocných stromů. Ale klidně tam kde rostou různé neproduktivní nanicovaté listnaté stromy a křoví, všude tam by mohly být stromy ovocné a ořechy. Vzpomínám si jak bylo příjemné, když jsme  kdysi celá tlupa lidí šli do Divoké Šárky na houby a nejen že jsme tenkrát našli plno hub, ale cestou jsme si volně posbírali ořechy při cestě ve zdravém prostředí a natrhali kvalitní švestky na koláč. Měli jsme z toho výletu velmi dobrý pocit, že jsme byli úspěšní- asi jako kdysi sběrači potravy v dávném pravěku. Také na Petříně nebo na Vypichu jsou velké ovocné sady, volně veřejnosti k dispozici. Vypadají krásně a ovoce na stromech, které je k dispozici komukoliv zdarma ještě krásnější. Čili místo 95 procent neproduktivních stromů a keřů by mohlo nahradit 30 procent stromů a keřů ovocných - a jsem přesvědčena, že by to ekosystému i lidem velmi prospělo.    

Já to vidím i podle své zahrádky. Poslední dobou je v naší čtvrti v módě, že lidé kácejí ve velkém ovocné stromy a ořechy, a také likvidují záhony se zeleninou a místo toho si tam dají neproduktivní okrasné stromy a přiblblý neproduktivný trávník. Pak den co  den otravují s hlučnými sekačkami trávy. Kdežto já jsem naopak na svou zahradu vysadila další ovocné stromy a asi patnáct druhů bylin. Zahrada vypadá krásně, navíc dává užitek a neotravuju lidi hlukem sekačky.  Zatímco u sousedů mrtvo prázdno, u mě plno ptáků (kosáci se živí bobulemi mého vína a žížalami, kterých je všude plno, sojky a straky chodí na hrušky, sýkorky chodí na červíky, strakapoud ošetří kmeny stromů, atd.) a hmyzu ještě více- včely, vosy všeho druhu, čmeláci, kobylky, motýli, atd.

    -Základní příjem je velmi dobrá myšlenka- kéž by se kdy uskutečnila. Odbouraly by se veškeré druhy složitých sociálních dávek, které existují včetně důchodů a existoval by pouze a jedině celoživotní základní příjem.  Ano, bylo by to skvělé, že by se odbouraly všechny typy složitých sociálních dávek a byrokracie by náhle neměla co na práci. Všechno by bylo dokonale přehledné a zjednodušené, nikde žádné složité výpočty přídavků na děti, příspěvku na bydlení, mateřské, nemocenské, důchodů, ba ani alimenty by otcové nemuseli platit! Kdo by chtěl mít mnohem větší a výraznější životní úroveň, tak by DOBROVOLNĚ pracoval,aby se odlišil od lidí, kteří by se spokojili se základním minimálním příjmem. V dnešní době, kdy jsou všechny životní zdroje obsazeny a nelze si vlastnoručně ulovit mamuta, ani si na vlastním pozemku pěstit potraviny, či mít vlastní zdroj pitné vody, či sehnat práci- tak myšlenka minimálního základního příjmu je víc než na místě.

 -Aby si někdo z výroby dětí neudělal živnost, tak by základní příjem platil nanejvýš pro tři děti-  na čtvrté dítě by nikdo nedostal již ani korunu. Bylo by to pojímáno jako přepych- a přepych ať si každý hradí ze svého platu. Není třeba se již nadměrně množit, lidí je dost. To čtvrté přepychové dítě by začalo brát životní příjem až ve svých 15 letech- do té doby by ho rodiče museli živit ze svého.
   
 -Skutečně, něco takového by nedokázal napsat ani Jaroslav Hašek. A to byl nějaký humorista. Není práce pro mladé, ale dědky a babky budou z roboty odnášet na márách. Jsem na hlavu já nebo poslanci, kteří to vymýšlejí? A o to právě jde, aby se lidem nemusel platit důchod a ideálně, aby ještě narvali své těžce vydělané peníze do nějakých pochybných důchodových soukromých fondů...dnes máme ještě k lepšímu všechno rozkradené a nesplatitelné dluhy. Lidi nají hluboko do talíře a mafie vládne a rozkrade 100 miliard ročně !!! Tohle už zavání otroctvím,aby novodobá šlechta nemusela slevit ze zisků a tunelů,na které si zvykli !!!Co na tom vyděláme, když se budou starci potácet do práce a kde tu práci najdou? Jedině, že ušetříme, když jim na pracáku ucpem hubu pár stovkama a budem je buzerovat, místo toho, aby dostali důchod !!! To jsou úvahy chorobných mozků. Stát nám pracujícím vůbec nic neulehčí. Spíše naopak. K čemu je nám stát, který jenom vydírá lid a následovně utrácí těžce vydělané peníze na naprosté hovadiny a na to, aby se vláda měla jako prase v žitě?
    
 -Kdo se dnes dožije ve zdraví důchodu? Jedině politici, ti nic nedělají, jenom žvaní. Ti by měli po dosažení důchodového věku začít pracovat pro blaho tohoto národa a až do zmíňovaných 80 let. V porovnání s dneškem, kdy člověk po padesátce je prakticky nezaměstnatelný... pomiňme fakt, že se tohoto věku vlastně skoro nikdo nedožije, protože už dnes u lidí, kterým se prodloužil odchod do důchodu, křivka dožití razantně směřuje dolů... nikde se o tom ale nesmí mluvit, pojišťovny by neměli kšeft... To znamená, že posledních 30 let života budou lidi na pracáku. Žádná podpora v nezaměstnanosti nebo sociální dávky už nebudou.  Aby za ně pracák platil sociální a zdravotní, tak budou muset zdarma pracovat u nějaké firmy, která se "obětuje" a zdarma je zaměstná. Některé obchodní řetězce už něco takového navrhovaly. Počet sebevražd se zvedne tak o 200% a důchodu se jen tak někdo nedožije. Zdravotní péče bude zdarma (jako dnes), ale pacient si bude muset všechno zaplatit. Může si na to přece půjčit. Banka nepůjčí a tak se operovat nebude. Přístup ke vzdělání bude mít každý, ale platit se bude školné v řádech tisíců měsíčně a to i na základkách, které budou sokromé s akciema na doručitele. Kriminalita poletí nahoru a pak možná lidi konečně pochopí, že nám vládnou těžcí sociopati.
    
 -Politici se neustále snaží lidi přesvědčit, že dělají vše správně, ale že okolnosti (nebo jejich předchůdci) to podělali. Podělali jsme to hlavně my, že je tam vždy znovu a znovu volíme a tím je legalizujeme. Jak může někdo podruhé zvolit ODS, ČSSD, TOP,  atd., vždyt to jsou stále stejní lidé, kteří podělali vše na co sáhli! No, mít dobře se chceme všichni, jenže problém je, že jsme dopustili, aby nám vládla právě ta hrstka furt dokola se točících zlodějů. Jak dlouho je ještě necháme krást? Jak dlouho ještě je necháme, aby nám tloukli do hlavy ty účelové nesmysly o jakési krizi, o nutnosti šetřit?!? Dneska snad už i děcka vědí, že jediným důvodem toho "šetření" a odchodu do "důchodu" v 80 je, aby se z nás vytahalo co nejvíc peněz a ty se přelily do dalších státních zakázek pro ty nadnárodní pijavice přisáté na státní kasu, aby mohly stále vykazovat trvalý růst... A firmy se zaměstnanců nad 50 let zbavují a přesouvají je trvale na pracák, mladí, když najdou práci, tak na dobu určitou, všude kolem se to hemží různými "bacanými" absolventy všemožných obskurních fofrVŠ, inženýrky ze státních technik, když najdou práci, tak dělají sekretářky, chlapi postávají na pracáku, ti šťasnější jezdí jako řidiči, protože je potřeba stále něco odněkud někam přepravovat, aby dopravní sektor rostl, ti "šikovnější" manažují aspoň jednoho zaměstnance, protože dalším ideálem je stav, co Čech, to manažer, nebo přes zimu "pasou" pejsky a přes léto brigádnicky sázejí stromky. Je to tady všechno už totálně na hlavu postavené.


Zrušme otrokársku spoločnosť novou ústavou!

Ako žiť dôstojne aj bez zarábania EURA? Inak to už ani nepôjde - pre státisíce ľudí je to realita. Technologická nezamestnanosť, nezáujem bankárov o ľudí a takisto globalizácia nám trvalo bude znižovať šance, že budeme mať zamestnania za EURá. Ako však dať ľuďom základné životné potreby - bez nutnosti zarábať peniaze? Riešením je základná sociálna dávka - pre bielych aj čiernych aj červených, známa ako "Základný príjem". Pokojne aj v našej pôvodnej mene - v Slovenskej korune, alebo "v poukážkach na život"...

Mnohých počujem oponovať, že "bez práce nesmú byť koláče". Avšak "povinnosť pracovať" (inak nedostaneš peniaze na základné životné potreby), pri dnešnom rozložení vlastníctva zdrojov, znamená v podstate "otrokárstvo". Nie je reálne ani možné, spoľahnúť sa masovo na prírodu, ani na sebestačné hospodárenie pre státisíce ľudí, ktorí vyrastali v závislosti na Systéme zásobovania a centralizovanej výroby všetého pre život. Nič nie je voľné - ani pôda, ani voda, ani drevo, ani kameň ani zver v lesoch.Dnes, človek pri moci (bankár, finančník a majiteľ kapitálu), vydiera človeka nemajetného, že ak nebude vykonávať aktivity a službu pre Systém, tak mu nedá "poukážky" na prístup k jedlu, vode, teplu, prístrešiu - bude ohrozený jeho život, spoločenské postavenie, bezpečnosť, zdravie... alebo je to nejak inak? Viete si dnes predstaviť, že by ste sa mohli rozhdonúť "slobodne nezarábať EURO" a cítiť sa bezpečne, že prežijete aj bez peňazí??? Otvorte si oči, TOTO JE OTROKÁRSKA SPOLOČNOSŤ, my sme VLASTNENÍ aj s našimi životmi Systémom peňazí, ktoré ovláda zopár oligarchov! Je to vydieranie, na ktoré sme nikdy nedali ako občania súhlas! Banky a menový systém nič netvorí pre ľudí - žiadne hodnoty všetkým, žiadne ekonomické statky - ide o sprostú moc a ovládnutie krajín.

Ako občan a "akcionár" tohto štátu si ako PRVÉ prajem, aby sa dalo žiť dôstojne aj bez zarábania peňazí. Aby ľudia vlastnili svoje životy. Máme na to všetky dostupné zdroje a technológie - stačil by na to zlomok nášho HDP, míňaný na nezmysly a megalománske projekty.

Dajme najprv ľuďom slobodný život bez vydierania EUROm a až potom ďiaľnice!
A až potom, keď budeme mať základné potraviny, vodu, strechu nad hlavou - POTOM si budeme vyberať, bez vydierania, čo chceme robiť ako naplňujúcu a užitočnú prácu! Drvivá väčšina ľudí by chcela pracovať, aj keby nebola vydieraná o život. Možno by väčšina už nepracovala v banke, za pásom a na úrade - ale sadili by sme stromy, učili hrať deti futbal - a áno, niektorí by len takmohli sedieť pri ohni, hrať na gitare a spievať. Aj to má svoju hodnotu. Nevadilo by mi to!

Právo na zabezpečenie základných životných potrieb si prajem zakotviť v novej občianskej ústave!

Samozrejme by bolo múdre zaoberať sa aj myšlienkou na Nepodmienený Základný Príjem čo je veľmi pokrokové riešenie. Znižuje byrokraciu ,zjednodušuje výber daní a ruší skoro všetky štátne úrady, kde ušetrí mnoho miliárd Eur. Treba ale este upresnit ze na to aby sa penaize nestahovali z obehu a cirkulovali medzi ludmi je potrebne len dve opatrenia:

1.Zdanit zisky firiem 100% alebo uzakonit rozdelenie cisteho zisku zamestnancom
2.stanovit maximálnu mzdu
3.uzakonit ze zisk centralnej banky je prijmom do statneho rozpoctu

To by bol spravne nastavený system, bez kríz a bez chudoby.
Lenze ludia co maju v hlave natrieskane ekonomicke nezmysly o inflacii a nezavislosti centralnych bank toto nemozu nikdy pochopit.Brani im v tom vlastný mozog. Čítajte viac: http://dolezite.sk/Ako_skoncit_biedu_163.html#ixzz1grvUsjMF


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .